Jednoho únorového dne jsme využili příznivého zimního počasí a podnikli malý výlet do turisty opomíjené Konice. Naším cílem zde byl barokní zámek, jenž byl vystavěný v letech 1705 - 1706 jako premonstrátská rezidence kláštera Hradisko v Olomouci na místě pobořené tvrze. Po příjezdu do městečka jsme naše auto zaparkovali pod kostelem Narození Panny Marie a po schodišti jsme se kolem svatostánku protáhli na prostranství, na němž byl barokní zámek postaven. Odtud jsme měli stavbu jako na dlani a mohli si tak celou přední stranu zámku bez problémů prohlédnout. Nejprve jsme si všimli kryté chodby vlevo od zámku, která jej od roku 1704 spojovala s již zmíněným kostelem, takže premonstrátští bratři měli zajištěný pohodlný příchod k bohoslužbám.

V přízemí jsme napočítali šest oken, rozdělených vstupním portálem spravedlivě na dvě trojice a stejně tak tomu bylo v prvním patře, jenž bylo členěno zdvojenými pilastry. Když jsme se pokochali pohledem na pěkně opravený zámek, věnovali jsme svou pozornost soše svatého Floriána z roku 1733, stojící na masivním podstavci s bočními volutovými křídly kousek od nás v místech, kde se pěstovala zelenina a ovoce pro obyvatele zámku. Následně jsme se vydali k hlavnímu vchodu, nad nímž bylo zdvojené okno a ještě výše jsme na římse spatřili sošku sv. Norberta s monstrancí a palmou, patrona řádu premonstrátů. Vzápětí jsme prošli průjezdem na malé uzavřené nádvoří, kde nás na první pohled uchvátily barokní arkády s křížovými klenbami.

Zatímco v prvním poschodí byly arkády zasklené pro pohodlí zámeckého osazenstva, v přízemí byly otevřené a poskytovaly nám tak jakýsi krytý ochoz, který jsme využili pro obchůzku kolem nádvoří. Během ní jsme zjistili, všechny dveře, jenž se zde nacházely, byly zavřené a přestože zde sídlila umělecká škola, knihovna a také se zde byla obřadní a koncertní síň, nikoho jsme zde nepotkali. Bylo jasné, že se zde nemá cenu více zdržovat a tak jsme průjezdem vyšli zpátky před zámek a vydali se k autu u kostela. Než jsme odjeli, zamířili jsme ještě pěšky do nedaleké hospody U Andělky, kde jsme si koupili turistickou známku. Potom jsme se vrátili k našemu vozu, kterým jsme odjeli do obce Stražisko, kde jsme si prohlédli kostel sv. Andělů strážných, o které však již pojednává jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli také určitě přečtěte.

Podruhé jsme do Konice zavítali téměř přesně o deset let později a hlavním důvodem naší návštěvy byla expozice zvyků a řemesel zdejšího kraje, která v části bývalého šlechtického zámku mezitím vznikla. Shodou náhod jsme do tohoto městečka přijeli opět v zimním období, kdy muzeum nebývalo běžně otevřené a tak jsme si prohlídku zámku museli předem objednat. Jedno lednové dopoledne jsme tedy přijeli do Konice, která nás přivítala polojasnou oblohou a svižnějším větrem. Když jsme zaparkovali naše auto naproti zámku, skrze mrazivé počasí jsme rychle pospíchali do jeho útrob. Svižným krokem jsme vstoupili do průjezdu, kde jsme záhy zabočili vlevo do dveří s nápisem informační centrum.

Přivítala nás zde velmi ochotná mladá slečna, která nám prodala vstupenky a také jsme u ní získali razítko do památníku. Vzápětí jsme se společně vydali na prohlídkovou trasu, kterou jsme měli jen sami pro sebe, takže jsme si vše v klidu prohlédli. Z průjezdu jsme společně zamířili na uzavřené nádvoří a v jeho rohu jsme vstoupili dveřmi do malé předsíňky. Odtud jsme dalšími dveřmi vešli do první místnosti muzea řemesel, kde nás průvodkyně nejprve seznámila s historií Konice a také zámku, který nechal na místě bývalé tvrze postavit opat olomouckého kláštera Norbert Želecký jako letní rezidenci pro premonstrátské mnichy. Potom jsme se již věnovali jednotlivým řemeslům a exponátům, které dal dohromady sběratel Pavel Šín.

Začali jsme včelařstvím, které zastupoval medomed na stáčení medu, plástve, část včelína, vykuřovadla a nádoby na sladkou pochutinu. Průvodkyně nás upozornila na to, že se v nedalekém Stražisku vyráběl vosk a pak jsme shlédli expozici pivovarnictví. Ve skříni byla spousta lahví, sklenic a dalších nádob, na zemi jsme pak našli sudy i s pípou. Dozvěděli jsme se, že naproti zámeckého parku býval pivovar, v němž se v době naší návštěvy nacházela pivnice. Poté následovalo hrnčířství s formami na bábovku a velikonočního beránka, pochopitelně zde byly různé nádoby z keramiky a celkem překvapivě hmoždíře. Vedle jsme si prohlédli dřevěnou pračku a ždímačku, ruční mandly, několik valch a samozřejmě nemohly chybět ani staré mýdla.

Na druhé straně dveří jsme v expozici o zpracování mléka postupně shlédli máselnici, formy na máslo, odstředivku mléka a také konvičky a nádoby pro tuto bílou tekutinu, bez níž si naši předkové nedovedli život na vesnici představit. V rohu místnosti stály dva vysoké regály plné věcí, které se daly koupit v obchodech či koloniálech, včetně petrolejek, mlýnků na kávu, mák i na maso, dále tu byly různé cukřenky a kořenky, kráječ na chleba, struhadla a další potřeby do kuchyně. Vedle jsme pak našli sbírku závaží a vah různých druhů, mezi nimiž byly třeba lékárenské, velké decimálky, hodinové, závěsné či váhy pocházející z místní výroby Kovo Konice a také ty z podniku Transporta Chrudim, které jsme si dobře pamatovali z obchodů s potravinami v dobách našeho mládí.

Výrobky košíkářů a potřeby pekařů se vlezly na parapet okna, na němž jsme uviděli košíky rozličných velikostí, ošatky, misky, různé koše na dřevo, houby, ovoce či síta na prosévání mouky a lopatu pro sázení chleba do pece. V rohu mezi okny se nacházela expozice hodinářství, v níž byl největším exponátem hodinový stroj ze zámecké věže. Dále jsme tu shlédli kolem dvaceti budíků všelijakých barev, typů a velikostí a na stěně pak visely kukačky a jedny ciferníkové hodiny. V sousedství budíků se pod sklem schovávalo několik holičských břitev a rovněž pár dýmek, fajfka, lulky a čibuk, z něhož údajně potahoval Jára Cimrman, když chodil takzvaně do včel. Na parapetu druhého okna jsme spatřili desku s několika desítkami klíčů všelijakých druhů, k nimž na druhé fošně nemohly chybět dveřní či visací zámky.

V této zámečnické expozici jsme rychle shlédli různé kování, kliky, úchytky či velký zadlabávací zámek a pak jsme se věnovali kamnářství. V ní jsme našli několik typů litinových kamen, ale nejvíce se nám líbil model modrých kachlových kamen či fragmenty dalších, z nichž bohužel zbylo už jen jen pár kousků. Následovala expozice ševcovství, v níž jsme okolo šicího stroje uviděli položené pánské i dámské boty, různé střevíce, dřevěná kopyta a také nástroje, které švec ke své práci potřeboval. Průvodkyně nám sdělila, že se v Konici vyráběly brusle pro národní hokejový tým, což nás docela překvapilo. Potom jsme nahlédli do expozice sedlářství, která zahrnovala kožené brašny, tašky, polobotky, pánské holínky a dokonce starý fotbalový míč.

V posledním rohu místnosti jsme narazili na řemesla, zabývající se zpracováním dřeva a tomu odpovídaly i předměty, které tu zastupovaly truhlářství, bednářství a stolařství. Postupně jsme tu shlédli různé dláta, hoblíky, svěráky, nebozezy, pilky a také tu bylo pár dalších výrobků, jako třeba díže, džbery či dřevěná lopata. Uprostřed místnosti stály dvě zasklené vitríny, v nichž byly ukryty střelné, sečné i bodné zbraně různého stáří. Viděli jsme tu třeba středověký španělský meč, rakouský revolver z roku 1870, část kopí, bodáky z 19. a 20. století, pistoli ČZ vzor 24 nebo krásnou šavli. Pod vitrínami jsme našli osobní vybavení vojáků z druhé světové války včetně lopatky, torby nebo přilby.

Vzápětí jsme se přesunuli do druhé místnosti, která by se klidně dala pojmenovat jako sekyrková. Byla totiž naplněna výhradně exponáty tohoto sekacího nářadí, jehož zde bylo takové množství, že to stačilo na zapsání do české i do Guinessovy knihy rekordů. Tato sbírka nás pochopitelně ohromila a hned jsme se pustili do prozkoumávání jejího obsahu, přičemž nás nejvíce zaujala popravčí sekera, kterou prý kat konal své dílo na nedalekém šibeničním vrchu. Líbilo se nám také několik typicky zdobených valašek a našemu zraku neunikl ani indiánský tomahawk. Na některých klasických sekerkách jsme našli značky výrobce, což nám připomnělo sbírku cihel na jiném zámku, kterou jsme viděli o rok dříve v Miroslavi na Jižní Moravě.

Dále jsme tu viděli hlavatku na odstranění kůry stromu, malé pokrývačské sekerky, kamnářské na odsekávání kachlů z kamen, pivovarskou sekerku pro vysekávání ledu, dlabatky na vydlabávání necek a troků, tenké mlynářské sekerky na vyrytí drážek do mlýnských kamenů, staré lesnické kalače na štípání dřeva či řeznické a hasičské sekáčky. Průvodkyně nám ukázala moderní vojenskou sekerku z Ruska, z níž se dal udělat šroubovák, pilka a lopatka či úplně malinkou sekerku, která by se dala využít jedině jako přívěšek na klíče. Zajímavá byla také kamenná sekerka z období 250.000 let před naším letopočtem nebo sekero-motyka, která se ve starém Římě používala jako znak moci.

Naším očím neunikla ani kamenická sekera pro opracování pískovce, tesařská pro výrobu šindelů, teslice pro vytesávání nádob a koryt ze dřeva nebo podbíječky na vytahování hřebíků. Když jsme si sbírku sekerek prohlédli, zamířili jsme do vedlejší místnosti, kde se nacházela expozice kolářství a tesařství. Čekal nás tady dědek, což nebyl žádný senior, ale dřevěný nástroj na výrobu šindelů a topůrek. Dále jsme zde viděli kola od vozů s loukotěmi, různé druhy pil, pořízy, nebozezy či vrtáky, kleště, malý soustruh a spoustu dalšího nářadí. Dlouho jsme se zde ale nezdrželi a přes obě předchozí místnosti jsme se vrátili do předsíňky, ze které jsme po úzkých příkrých schodech sešli dolů do sklepení s klenutým cihlovým stropem.

Naše průvodkyně nám prozradila, že zde po roce 1948 bývala vinárna, kterou o šedesát let později nahradila expozice zemědělství. Z exponátů nás nejvíce zaujal kotlík na povidla s motovidlem a přístroj na čerpání fekálií, který nám připomínal raketu. Podél stěn sklepa jsme si pak postupně prohlédli kovářskou výheň s kovadlinou, brusku, hrábě, pluhy, kosy, plečky na obilí a další zemědělské nářadí. Nechyběly zde ani kravské a koňské chomouty, řiditelné sáně, provazy na svazování obilí či malý žebřiňák. Po chvilce jsme se po schodech vrátili do předsíňky, kde jsme shlédli fotoaparáty místního fotografa a další zařízení, které pro svou práci potřeboval. Jako ve správné předsíni na věšáku visely vycházkové hole s valaškou a o dveře bylo opřeno několik párů lyží.

Následně jsme vyšli ven na nádvoří a podloubím jsme se přesunuli do další místnosti, věnované expozici krejčovství. Nejprve jsme shlédli lamačku lnu, který se nacházel rovněž na několika kolovrátkách a tkalcovském stavu. Poté jsme si prohlédli svatební šaty ze sedmdesátých let 20. století, několik šicích strojů a nezbytné žehličky, přičemž do některých se dávalo žhavé uhlí, aby vůbec hřály, což si již málodko v době napařovacích přístrojů dovede představit. Na figurínách jsme spatřili horácký svatební kroj, dále hanácký kroj a u dveří černý konický kroj. Nechyběl ani slovenský či růžový chorvatský kroj a šaty s modrotiskem. V rohu místnosti jsme v masívní skříni shlédli výrobky ze slámy, šustí a také z koňských žíní.

Potom jsme se blíže seznámili s Karlem a Emerencií Přízovými, kteří zámek roku 1830 koupili a jejichž podobizny jsme uviděli na obrazech. Na zdech jsme dále našli dvě dřevěné intarzie, vyšívané obrazy Hradčan a zámku Hluboká či zasklený pamětní list jako připomínku na návštěvu prezidenta Beneše roku 1937. Tím naše prohlídka expozice krejčovství skončila a následoval další přesun na nádvoří, odkud jsme velkými dveřmi vešli do vstupní haly zámku. Okamžitě jsme pokračovali v chůzi po širokém schodišti s kamennou balustrádou, po němž se kdysi jezdilo na koních až do prvního patra. Během výstupu nás průvodkyně upozornila na kyvadlo, pojmenované po francouzském fyzikovi J. B. Léonu Foucaultovi, které se nacházelo pod schody.

Dozvěděli jsme se, že s pomocí kyvu závaží na laně bylo už roku 1851 v Paříži potvrzeno otáčení planety Země kolem své osy, což prý tenkrát způsobilo senzaci ve vědeckém světě. Chvíli jsme pohyb Faucaltova kyvadla pozorovali a o něco moudřejší jsme poté vystoupali do prvního patra. Z haly jsme vkročili na zasklený arkádový ochoz, odkud jsme měli nádvoří jako na dlani. Z hrůzou jsme zjistili, že během našeho pobytu v útrobách zámku venku začalo hustě sněžit, což nám mohlo zkomplikovat zamýšlené venkovní focení zámku a kostelů v Konici. Nicméně exkurze pokračovala dál a tak jsme kráčeli po ochozu a postupně jsme míjeli jedny dvířka s otvory pro přikládání do kamen za druhými.

Dorazili jsme k ceduli na zdi s nápisem v jakési cizí řeči, který se nepodobal češtině, latině ani němčině. Průvodkyně nám vysvětlila, že tehdy neexistoval jednotný jazyk a každý si psal jak chtěl, což nám připadlo trochu divné. Konečně jsme dorazili ke dveřím u knihovny, do které jsme ale neměli namířeno. Království knih jsme vyměnili za vstup do chodby, jenž spojovala zámek s kostelem a kterou jsme předtím viděli zvenku. Chodba v době, kdy zde v letním období bydleli premonstráti, vedla do oratoře a odtud do sakristie. V době naší návštěvy byl průchod po pár metrech zazděn, ale mírné zklamání z této skutečnosti nám vynahradila expozice techniky minulého století, ve které jsme našli několik psacích strojů, promítačky, staré televizory, gramofony a různá amatérská rádia ze Švédska, Švýcarska či Francie.

Průvodkyně se marně snažila jeden z gramofonů pustit, ale nám to ani moc nevadilo, jelikož jsme sami novější stroj doma používali. V krátkosti jsme si tyto technické exponáty prohlédli a pak jsme se vrátili na ochoz, kde jsme zjistili, že sněžení neustalo. Vzápětí jsme se přesunuli zpátky do schodišťové haly, odkud jsme velkými dveřmi vstoupili do rozlehlé místnosti, která původně sloužila jako jídelna řádových bratří. My jsme zde našli desítky křesel, do kterých usedali lidé v době konání koncertů, při vítání občánků, svatebních obřadech či jiných reprezentačních příležitostech. Na obřadním stolku jsme uviděli znak města Konice, představující jelena ve skoku s malým štítkem se znamením ve tvaru kříže na jeho hrudi.

Zajímavé byly malby okolo každého okna s oválnými medailony vkomponované do výjevů s vegetativními motivy a doplněné zvlněnými mluvícími pásky s latinskými hesly, kterými se rodina Přízů řídila. Dozvěděli jsme se, že tyto fresky vznikly na počátku 18. století a jejich pravděpodobným autorem byl premonstrát a konventní malíř hradišťské kanonie Dionýsius Strauss. Nicméně nejkrásnějším prvkem v místnosti byl plochý strop se vzácnou freskou Stolování svaté rodiny, kterou v letech 1725 - 1733 vytvořil Jan Jiří Etgens. Na každé ze čtyř stran jsme uviděli kartuše s rozvinutými svitky Starého zákona, uprostřed fresky jsme spatřili stůl, v jehož seděl čele Kristus se svatozáří, po jeho pravici Panna Marie, naproti ní sv. Josef a samozřejmě nechybělo mnoho různých andílků, poletujících okolo nich svaté rodiny.

Když jsme si krásnou fresku prohlédli, průvodkyně nás upozornila na východ do zahrady, jenž se nacházel ve výši prvního patra zámku a do které jsme se později šli také podívat. Pak jsme z velkého sálu vešli do podstatně menšího, jenž sloužil jako zámecká galerie a kde v době naší návštěvy zde probíhala jedna z mnoha výstav obrazů. Náš zájem ale spíše vzbudila jediná dochovaná kachlová kamna z doby Přízů v bílém provedení a také se nám líbil strop. Jeho výmalba pocházela z druhé poloviny 19. století a spatřili jsme na něm výjevy z římské a řecké antiky, například boha lásky Amorka, bohyni lovu Dianu či kombinaci lva s orlem. Následně jsme vstoupili do vedlejšího malého sálku, kde jsme shlédli zbytek obrazů a také další pěkný strop s ovocem, zeleninou a květinami, vymalovaný ve stylu secese na počátku 20. století.

Zde naše obhlídka zámeckých interiérů skončila, takže nás milá průvodkyně vyvedla zpět do haly, odkud jsme vyšli ven na lehce zasněžené nádvoří. K naší radosti přestalo sněžit a tak nám nic nebránilo v prohlídce exteriérů. Rozloučili jsme se s mladou průvodkyní a v podloubí nádvoří jsme rychle obešli zbývající exponáty muzea řemesel. Potom jsme průjezdem vyšli ven před zámek, obhlédli výzdobu okolo vchodu a pak jsme pomalu zamířili k obrovské sekerce, lákající turisty k návštěvě muzea. O pár metrů dál jsme pod spojovací chodbou spatřili zaparkovanou menší selskou bryčku a vzápětí jsme se vydali k soše svatého Floriána z roku 1740 od sochaře Ondřeje Zahnera. Ta stále před zámkem v místech, kde bývala takzvaná Dolní zahrada, v které stávaly skleníky a kde se pěstovala zelenina a ovoce pro obyvatele zámku.

Když jsme si sochu prohlédli, ozvalo se z kostelní věže odbíjení pravého poledne, které nám připomnělo, že je nejvyšší čas dát si nějaký dobrý oběd. Imaginárně jsme tedy zacvakli budík a na dřívější radu zámecké průvodkyně jsme zamířili přes Masarykovo náměstí do uličky Edvarda Beneše, kde jsme se slušně najedli v restauraci Živnostenský dům. Po obědě jsme se vrátili zpět k zámku a prošli se Horní zahradou, přičemž jsme se nacházeli v úrovni prvního patra zámku, do něhož se z parku vcházelo přistavěným východem nad příkopem. V horní zahradě jsme kromě veřejných záchodů našli barokní kašnu se sousoším dvou chlapců, kterou vytvořil stejný sochař jako sochu svatého Floriána. Zahradu jsme rychle obešli kolem dokola a protože nám byla docela zima, svižným krokem jsme se vrátili na parkoviště naproti zámku.

Nasedli jsme do našeho pocukrovaného stříbrného vozu a odjeli za dalšími památkami Konice. Pochopitelně o ně nebudete ochuzeni, stačí si přečíst další moje články, tak si je také nezapomeňte najít v mé nabídce. Pro čtenáře, zoufale lačnících po dlouhých textech, je pak v sekci Velké povídání výletech připraven článek Jak jsme v zimě zavítali do turisty opomíjené Konicko. A nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře a tímto způsobem se tak podělit se o své vlastní zážitky s ostatními turisty. Děkujeme. Snad vás tento článek inspiroval k návštěvě městečka Konice a pěkného okolí. Na závěr jedna otázka ? Víte, že se název města odvozuje od stájí, které sloužily k odpočinku koní při cestách do Čech ? Konice totiž leží na důležité obchodní stezce, která spojovala Malou Hanou se zbytkem Moravy a tak zde kdysi panoval čilý ruch, na rozdíl od dnešních dnů….

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Konice_-_zamek_a_expozice_remesel/

Historie :

Předchůdcem zámku v Konici byla středověká tvrz, kterou nechal postavit před rokem 1351 Adam z Konice nebo jeho syn Ješek. Tvrz s přestávkami sloužila jako sídlo vrchnosti až do konce 17. století a vládli na ní páni z Cimburka a poté páni ze Švabenic. Gotická tvrz měla tvar lichoběžníka s palácem při jižní straně a v průběhu let byla několikrát přestavěna. Celá staletí strážila starou obchodní cestu, jenž vedla přes Drahanskou vrchovinu z Moravy do Čech.

V těžkém období třicetileté války byla tvrz zřejmě poškozena a chátrala až do začátku 18. století, kdy panství koupil klášter Hradisko v Olomouci. Pro Konici se začalo blýskat na lepší časy, když na objednávku opata premonstrátského řádu Norberta Želeckého z Počenic byl v letech 1703 - 1705 olomouckým stavitelem Lukášem Glöckelem postaven na místě tvrze barokní zámek. Ten sloužil jako letní sídlo řádu premonstrátů až do roku 1784, kdy císař Josef II. zrušil církevní řády a tím přišli premonstráti o své majetky.

Roku 1825 zámek koupil brněnský továrník Karel Příza pro svou manželku Emerencii, nechal sídlo opravit a o pět let později se do něj s rodinou nastěhoval. V jejich držení byl zámek až do roku 1945, kdy jim byl zabaven kvůli tomu, že se rodina přihlásila k německé národnosti.

Po válce se k vlastnictví přihlásilo mnoho restituentů a město Konice od nich postupně jejich nároky odkupovalo. Od roku 1999 byl zámek už jen ve vlastnictví města, které jej začalo využívat pro kulturní a úřední účely.

Od roku 2010 byla budova zámku zpřístupněna i široké veřejnosti a turistům, neboť zde bylo otevřeno muzeum řemesel, o jehož vznik se zasloužil Klub umění Konicka, zejména osobou dnešního správce zámku Pavla Šína. Asi největším lákadlem muzea je v současnosti sbírka seker, která byla oficiálně uznána za největší v celé ČR a také některé cenné výzdoby interiéru. Dnes zámek slouží jako umělecká škola, koncertní a obřadní síň, dále je zde sídlo knihovny, informační centrum a také zmíněné muzeum řemesel Konicka.

Historie čerpána z webu

https://www.hrady.cz/?OID=644

Zámek Konice je držitelem turistické známky č.754.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/konice-c754