Zářijový státní svátek jsme v případě příznivého počasí pravidelně vyráželi na nějaký výlet, dokud jsme jednoho roku přes slevový portál nezakoupili třídenní pobyt v Luhačovicích, čímž jsme založili jistou tradici. Od té doby jsme se totiž vždy snažili zařídit si volno v práci tak, abychom vždy na konci záři mohli vyrazit na nějaké pěkné místo naší země. Luhačovice si tak připsaly primát v rámci těchto krátkých podzimních dovolených a ve slavných lázních se nám moc líbilo. Vše však jednou končí a tak jsme i my museli v neděli ráno penzion opustit a vydat se na cestu domů do Olomouce. Samozřejmě jsme se na zpáteční cestě zastavili na několika zajímavých místech a jedním z nich bylo město Napajedla. Strávili jsme zde celé odpoledne, během něhož jsme se seznámili s místními památkami, mezi něž patřil rovněž zámek.

Po příjezdu k bývalému šlechtickému sídlu jsme náš stříbrný vůz nechali odpočívat na parkovišti nedaleko zámku a vydali se na jeho prohlídku. Prošli jsme bránou a po mírně stoupající asfaltové cestičce jsme po pár desítkách metrů dorazili před vstup do útrob zámku. Vstoupili jsme dovnitř a přes malebnou kavárnu jsme zamířili do pokladny, kde jsme chvíli čekali, než přišla mladá průvodkyně z předešlé prohlídky a prodala nám vstupenku i turistickou známku. Získali jsme také razítko do památníku a pak jsme se posadili na lavici v chodbě, kde jsme čekali na začátek naší exkurze. Seděli jsme se v přízemí zámku, kde kdysi bydlelo služebnictvo a kromě dalších provozních místností zde bývala třeba kuchyně či prádelna. Za pár minutek jsme se opět setkali se zaměstnankyní zámku a společně jsme vyrazili na prohlídkovou trasu.

Z přízemí jsme po krásném schodišti s dřevěným zábradlím vystoupali do prvního patra, které sloužilo k reprezentaci zámku a v němž se také konaly společenské události. Nacházeli jsme v zámecké hale neboli foyeru, kde nám naše průvodkyně sdělila informace o historii zámku, jenž byl postavený v letech 1764 - 1769 jako pozdně barokní šlechtické sídlo. Nad dvěma krby jsme shlédli obrazy jedněch z prvních majitelů zámku - Marie Terezie Monte z Abbatu, která se v roce 1774 provdala za hraběte Jana Ludvíka, jejichž podobizny byly umístěny v nádherných kulatých rámech. Dále jsme si prohlédli malby holandských mistrů s loveckou tématikou a krásný štukovaný strop s křišťálovými lustry. Z foyeru jsme na krátkou chvíli vstoupili na malý balkon, ze kterého jsme měli nádherný výhled na desetihektarový zámecký park.

Poté jsme se z haly přesunuli do kruhového zrcadlového sálu, který měl z celého zámku vůbec nejvyšší strop, neboť místnost zasahovala z prvního patra až na půdu. Sál kdysi sloužil především pro přijímání návštěv na zámku či k tančení při slavnostních příležitostech, nicméně ve 21. století se zde konaly především svatby. V době naší návštěvy jsme zde byli sami a tak jsme si v klidu mohli prohlédnout jeho výzdobu. Pomalým krokem jsme kroužili po obvodu oválného sálu a během chůze po původních čtvercových parketách jsme na stěně obdivovali mnoho původních benátských zrcadel, která byla italskými mistry vsazena do pozlacených rámů a poté upevněna na desky z růžového mramoru. Poté jsme zvedli hlavy vzhůru a kochali se pohledem na bohatě štukovaný strop, který oplýval krásou a elegancí.

V kopuli jsme zahlédli osm lunet neboli malých okének, ale pouze tři z nich byla pravá, dalších pět bylo falešných. Průvodkyně nám prozradila, že lunety mají místo skleněné výplně zrcadla, ve kterých se odráží štukovaný strop a díky tomu jsme měli dojem, že za okénky jsou další velké prostory, ale nebylo tomu tak. Líbil se nám také stokilový křišťálový lustr, který stejně jako všechny svítidla v tomto patře byly původní. Na závěr pobytu v zrcadlovém sále jsme si z okna prohlédli budovu továrny Fatra, jenž byla založena v roce 1935 obuvnickým koncernem Baťa. Od naší průvodkyně jsme se dozvěděli, že v tomto roce byla zadlužená hraběnka nucena prodat zámek v dražbě a novým majitelem se stal Jan Antonín Baťa. Ten se o tři roky dříve stal jediným majitelem akciové společnosti která už tehdy podnikala v 56 zemích světa.

Rodák z nedalekého Uherského Hradiště chtěl ze zámku udělat obchodní dům pro svou firmu, ale když viděl tyto krásné prostory, začal jej upravovat nejen pro své soukromé účely, ale také zde plánoval výjezdní místo pro tehdejší vládu našeho státu. Následně jsme rozlehlý sál opustili a odešli do salonku holandských mistrů, který předtím sloužil jako ložnice, kuřácký pokoj či učebna. Samozřejmě tady nechyběly stoly a židle pro posezení, nicméně nejvíce jsme obdivovali krásné velké obrazy s tenkými zlatými rámy, které zde na konci 18. století namalovali šlechtou pozvaní holandští malíři. Plátna musela projít rekonstrukcí, neboť si z nich za druhé světové války ubytovaná německá mládež udělala terče. Kluci do nich v těchto pohnutých časech házeli nože, naštěstí v době naší návštěvy byl holandský salonek opět jedním z nejkrásnějších míst na zámku.

Dále jsme zde našli mramorový krb, do něhož se tradičně přikládalo z chodbičky za touto místností, aby služebnictvo při topení nerušilo šlechtu. Našim očím neunikl ani další křišťálový lustr a benátská zrcadla s mramorovými stolky v rozích místnosti u oken. Potom jsme vešli do zajímavého barokního salonku, jenž byl původně zámeckou knihovnou, ale jak se na zámku střídaly rody, tak si jej noví obyvatelé přizpůsobovali svým potřebám. Proto zde vznikla malá zámecká jídelna, která sloužila jen pro nejužší rodinný kruh. Líbil se nám zde skvostný kapkový lustr, který byl ze všech lustrů na tomto patře nejmladší a malba na zdi s motivem lučního kvítí, který byl v minulosti symbolem napajedelského zámku a objevoval se nejen jako malba na stěně, ale také na čalounění židlí, křesel, na kobercích a podobně.

Dále jsme zde viděli krásný, vyřezávaný příborník a zrcadlo ve vyřezávaném pozlaceném rámu, od něhož se jídlo na stole odráželo, což v hodujících vyvolávalo pocit hojnosti a blahobytu. Na závěr jsme si prohlédli otevírací dřevěný globus, do něhož si pánové v minulosti umisťovali alkohol. Vzápětí jsme se přesunuli do rozlehlé zámecké jídelny, kde panstvo usedalo k dlouhému stolu se zelenozlatými židlemi v době, kdy zde pobývala větší společnost. Mezi okny největší místnosti za zámku jsme spatřili obraz s podobiznou Heleny Bavorské alias Néné, která byla starší sestrou Alžběty Bavorské alias Sissi. I zde byl strop bohatě štukovaný, přičemž uprostřed jsme viděli čtyři barokními andílky.

Jeden držel roh hojnosti, druhý s růže a hrozen vína, třetí mušlí a čtvrtý byl spodobněn s rozpaženýma rukama. Pokračovali jsme prohlídkou dvou barevných salonků, nejprve tím růžovým pro dámy a poté nepatrně menším zeleným pro pány, jenž kdysi sloužily k popíjení čaje, vína či brandy. Zaujalo nás, že byly využívány v momentě, kdy na zámku hodovala větší společnost a po obědě se šlo jinam na kávu či na něco tvrdšího. V salonku jsme viděli sekretář, jediný původní kus nábytku, který se našel na půdě a na zdi jsme spatřili kousek koberce, který majitelce donesla stará paní z Napajedel s tím, že ho její děda či otec přinesli ze zámku a poté jim roky ležel doma v chodbě. Na závěr nás čekala ještě nádherná novogotická kaple. V dobách, kdy zde sídlila škola a jesle, byla v kapli ředitelna internátu a kabinet učitelů.

My jsme již naštěstí viděli její původní podobu, kdy sloužila místní šlechtě k modlitbám. V oknech jsme našli původní vitráže, na zdech jsme si prohlédli svaté obrázky a na stropě fresku s výjevem Večeře v Emauzích z 19.století. Nad námi se nacházela oratoř, odkud panstvo sledovalo kázání kněze, aby se nemusela potkávat s jinými lidmi či se služebnictvem. Kaple byla poslední místností, kterou jsme na trase viděli a pak jsme se vrátili k pokladně a vyšli ze zámku ven do parku. Během procházky parkem jsme si všimli, že se jedná jednoduchou, volně stojící dvoukřídlou budovu ve tvaru písmene „U“, kde ve třech podlažích, mimo pokojů služebných a příslušenství, bylo přes 50 obytných místností. Vchod s hlavním schodištěm byl na východní straně budovy, kterým jsme předtím vešli dovnitř.

Na severní straně jsme pak viděli terasu, která byla podsklepená. Nicméně desetihektarový park z větší části v anglickém stylu, se spoustou vzácných dřevin a romantickým rybníčkem s lekníny uprostřed parku, jsme si prošli jen velmi okrajově. Brzy jsme zámecký park opustili a vrátili se k autu, jímž jsme odjeli ke kostelu svatého Bartoloměje, o němý však již pojednává jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli rovněž nezapomeňte přečíst. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme navštívili města Uherské Hradiště a Napajedla. Pokud jste sem také zavítali, můžete své zážitky napsat do komentářů pod článek. Pomůžete tak ostatním turistům získat aktuální informace o daném místě. Děkujeme. Přejeme všem šťastnou cestu !

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Napajedla_-_zamek_a_zamecky_park/

Historie :

Zámek v Napajedlech postavil v letech 1764 – 1769 jako pozdně barokní šlechtické sídlo židlochovický zednický mistr Antonín Mates Slováček podle plánů brněnského architekta Františka Antonína Grimma,  u kterého stavbu ve stylu francouzského baroka objednala Anna Marie z Rottalu, provdaná za Quidobalda z  Ditrichsteina. Výstavba zámku pokračovala i za dědiců panství, rodu Kobenzlů, Stockau a Baltazzi. Zvláště poslední ze jmenovaných majitelů panství se výrazně zapsal do historie Napajedel založením hřebčína - chovu anglických plnokrevníků v roce 1886. V první polovině 20. století vlastnila zámek Marie Baltazzi, která jej nechala neobarokně upravit a v této podobě zůstal dodnes. Hraběnka Marie Baltazzi-Stockau však všechny své peníze utratila za hledání ropy v okolí města, což ji finančně zruinovala a tak jednoho dne jako chudá odjela do Vídně do starobince. Zámek, park a hřebčín v roce 1935 koupila firma Baťa, jehož závodům hraběnka dlužila přes tři miliony tehdejších korun. Baťův podpůrný fond dále hraběnku podporoval v nesnázích částkou nejméně 500 Korun měsíčně. Hřebčín byl následně vyměněn s Československým státem za tlumačovské pozemky důležité pro podnikatelské aktivity firmy Baťa.

Za druhé světové války byl celý zámecký areál zkonfiskován nacisty a byl zde ubytován oddíl Hitlerjugend. Ustupující Němci v průběhu a hlavně na konci války zámek značně zdevastovali. Po válce a znárodňování připadl celý areál státnímu podniku Fatra, který zde vybudoval kulturní a rekreační zařízení pro své zaměstnance. Po převratu 1989 se nově vzniklá Fatra a.s. začala dostávat do finančních obtíží a začala hledat kupce pro celý zámecký areál. V roce 2000 koupilo Město Napajedla, která jej roku 2008 prodala společnosti Zámek Napajedla, s.r.o., jejíž jedinou jednatelkou je majitelka místní realitní kanceláře Eva Gajdošík. Po částečné rekonstrukci byl zámek otevřen poprvé veřejnosti. Kromě prohlídkové trasy se stal příjemným místem k odpočinku, centrem kulturního a sportovního života, příjemným bodem ke společenským setkáním. Je rovněž jedinečným místem pro konání svatebních obřadů či svatebních hostin, rodinných oslav, různých firemních a společenských akcí. Zámek je obklopen desetihektarovým parkem z větší části v anglickém stylu, se spoustou vzácných dřevin a romantickým rybníčkem s lekníny uprostřed parku.

Historie čerpána z webu

http://www.zameknapajedla.cz/

Zámek Napajedla je držitelem turistické známky č.1886.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/zamek-napajedla-c1886