O existenci zříceniny hradu Vildštejn jsme věděli dlouho a několik let jsme měli v plánu jej navštívit, nicméně do okolí Budišova nad Budišovkou jsme zavítali jen občas a pokaždé jsme si vybrali jiné cíle. Roky ubíhaly rychleji a rychleji  jeden za druhým, až jsme se jednoho květnového dne rozhodli zmíněné město po 12 letech navštívit znovu. V jeho centru jsme si prohlédli stejné památky jako poprvé, jelikož jsme byli zvědavi, jestli se na nich za ty roky něco nezměnilo a pak jsme již odjeli k nedaleké sportovní hale, u které jsme bezplatně zaparkovali naše černé SUV korejské výroby. Po vystoupení u auta jsme si dali věci a svačiny do batohu a pak nám již nic nebránilo v tom, abychom se vydali na rozhlednu Halaška, která mezitím vyrostla asi tři kilometry od města.

Většina cesty k vyhlídkové věži vedla po pěkné šotolinové cestě až do lesa, kde jsme se zastavili na pěkném místě zvaném U křížku či Hubert. Prohlédli jsme si zde dřevěný pomníček, pak jsme červenou turistickou značku opustili a zamířili jsme k rozhledně. Kdybychom šli dál po červené, po široké lesní cestě bychom pohodlně došli ke zřícenině, ale tím, že jsme se nejprve kochali dalekými výhledy z rozhledny, poněkud jsme si naše putování zkomplikovali. Nechtěli jsme se vracet upravenou cestou zpátky ke křížku a namísto toho jsme zvolili dobrodružné putování neznačenými stezkami, džunglí a pralesem, kam noha člověka nevstoupila drahnou dobu. Alespoň tak nám to připadalo, když jsme nechali vyhlídkovou věž za sebou a vstoupili na úzkou cestičku mezi stromy.

Příroda nám na 1,5 kilometrové trase nachystala několik překážek, nejprve vodní v podobě hluboké louže, posléze jsme museli ohnout své hřbety a sklonit se pod stromem, a abychom se opravdu cítili jako dostihové koně na Velké pardubické, o pár metrů dál jsme pro změnu zase museli přelézt padlý kmen. A pak druhý, třetí, čtvrtý….Cesta zároveň stále klesala, někdy méně, jindy více prudčeji a když jsme zabočili doprava, čekala nás překážka nového typu. Asi sedmdesátimetrový úsek byl totiž natolik podmáčený, že jsme museli kráčet po okraji cesty, což v praxi znamenalo prodírat se trávou, hledat schůdný terén bez bahna a kličkovat mezi stromky doufajíce, že se naše těla nezapletou do tkaného díla osminohého tvora z říše hmyzu.

Když se nám podařilo obtížný úsek zdolat, zabočili jsme doleva a prudké klesání nás přivedlo na mýtinu, za níž jsme se napojili na červenou turistickou trasu. Konečně jsme si mohli užívat pohodlí značné cesty, která navíc mírně klesala nebo vedla po rovině a tak nijak nevadilo, že kromě dvou vyjetých kolejí zbytek komunikace zarůstal zelenou travou. Po chvilce jsme přišli na rozcestí, kde jsme zabočili doprava a vzápětí jsme se ocitli na malém mostě přes potok Lomnice, nad kterým byl hrad Vildštejn v druhé polovině 13. století vystavěn. Znamenalo to, že na středověké správní středisko budišovského panství to nebude již daleko, což se nám záhy potvrdilo. Za potokem jsme znovu zabočili doprava a krátké stoupání nás přivedlo do předhradí, kde jsme narazili na informační tabuli.

A protože nás tento hrad opravdu zajímal, ihned jsme zvědavě začali studovat fakta, která nám chytrá tabule nabídla. Přečetli jsme si, že červená trasa v podstatě celou dobu kopírovala starou přístupovou cestu, po které sem už před staletími přicházeli obyvatelé či návštěvníci hradu. Mezi nimi byli určitě biskupové a další církevní hodnostáři z olomouckého klášterního Hradiska, kteří nechali hrad vystavět, ale také Dětřich a Jindřich z Fulštejna, majitelé sídla v letech 1316 – 1323. Potom si hrad vzali zpět do svého držení biskupové, kteří jej užívali až do konce 14. století, kdy byl Vildštejn spolu s několika okolními vesnicemi vypálen během válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem. Svědčí o tom zpráva z roku 1399, kdy Budišov zapálili stoupenci markraběte Prokopa, nepřítele olomouckého biskupa Jana XI. Mráze.

Na závěr jsme se dozvěděli, že od 15. století již o Vildštejně nejsou žádné písemné zmínky a panství bylo řízeno přímo z Budišova. Osada nad Budišovkou tedy byla obnovena a později se z ní dokonce stalo významné tržní město, ovšem hrad zmizel nejen z dějin, ale i povrchu zemského. Z hradu se totiž sice zachovaly zbytky zdiva z lomového kamene a částečně z cihel, ale ty zůstaly skryty pod sutinami vlastní stavby, které během staletí postupně zanesla hlína a navíc vše zarostlo hustým křovím a náletovými dřevinami. A protože hrad stával na odlehlém místě, nebyly jeho ruiny rozebrány vesničany pro vlastní potřebu. Jelikož dosud nebyl proveden archeologický výzkum, mohli jsme se jenom dohadovat, co se vlastně z hradu dochovalo.

Na informační tabuli jsme si prohlédli obrázek s možnou podobou středověkého sídla a ještě než jsme se pustili do jeho průzkumu, posadili jsme se na lavičku. Z batohů jsme vytáhli svačiny a několik minut jsme se pod stromy občerstvovali. Ve větvích šuměl vítr, dole pod námi zurčel potok Lomnice a díky absenci jiných turistů jsme si mohli užívat chvilky ničím nerušené pohodičky. Když jsme se najedli a napili, vyrazili jsme již na obhlídku značně velkého hradu, jenž byl rozdělen na dvě části. V dobách jeho největší slávy bychom za lavičkami překonali díky lávce příkop, jenž chránil sídlo ve směru od přístupové cesty, ze které byl hrad nejzranitelnější. Na druhé straně lávky bychom vešli brankou ve zdi do vlastního přehradí, přičemž by nás pozorovali obránci z menší hranolové strážní věže.

Vlastní hrad se však nacházel až za druhým příkopem, obehnaným hradbami a abychom mohli vstoupit do hradního jádra, museli bychom znovu přejít přes lávku, která možná měla podobu padacího mostu. Na nádvoří bychom prošli menší věží a pak by se nám konečně naskytl pohled na vlastní palác, který obývali majitelé hradu a na vnitřní hradby, k nimž obvykle bývaly přilepeny dřevěné přístavky pro dobytek či méně významné členy strážní posádky. Místo, kde kdysi stával rozlehlý hrad oválného půdorysu s bergfritovou věží byl však době naší návštěvy stále zarostlý mladým lesem a zasypaný množstvím sutě, takže jeho přesná podoba nebyla ještě známa. Jeho rozměry 120 metrů na délku a 50 metrů na šířku jsme však poznali na vlastní kůži, když jsme se jím procházeli.

Během pochůzky hradem se nám nejlépe šlo po stezkách, které vedly po bývalých hradbách, silných až čtyři metry. Zaujalo nás také místo, kde bývala zmíněná oválná bergfritová věž, která chránila obytný palác a jež disponovala rovněž čtyřmetrovou zdí. Docela se nám zde líbilo, pouze jsme mohli litovat, toho, že hrad byl dosud zasypán sutí, protože podle pověsti se v jeho sklepeních skrývá velký poklad. Ten bychom si rádi vyzvedli na Bílou sobotu v čase, když zvony v budišovském kostele oznamují návrat z Říma, protože právě v tu chvíli si každý může nabrat zlata a stříbra kolik unese. Předtím bychom však museli hodně trénovat, abychom podzemí hradu opustili s posledním tónem zvonů, protože pak se vchody zavřou a čekat rok na další Velikonoce by se nám fakt nechtělo.

Když jsme se po hradní zřícenině prošli, vrátili jsme se k lavičkám a vydali se hledat skalní útvar Komenského kazatelna. Ten byl bohužel tak zarostlý, že se nám jej nepodařilo nalézt, ovšem i tak jsme byli spokojeni, protože jsme cestou nepotkali žádného z jezdců zlého hradního pána, který kdysi na Vildštejně vládl. Tento tyran jednou uvrhl do hradního vězení nebohého starce, který zabil divokého kance, jenž mu zpustošil oseté pole. Po několikaměsíčním vězení mu hradní pán oznámil, že bude na loveckém honu přivázán ke hřbetu jelena, aby se panstvo dobře bavilo. Stařec vyslovil poslední přání, které mu nebylo splněno a tak krutého pána proklel slovy : Buď proklet, buď potrestán stejným způsobem, k jakému jsi odsoudil mne a nechť je vám lov, který byl pro vás zábavou, utrpením.

Pak již začal divoký lov a v čele honců jel sám hradní pán, který zvíře uštval. Jelen poté padl vysílením k zemi a v tom se nebe zatáhlo černými mraky, zahřmělo, blesk udeřil a kůň pod hradním pánem padl mrtvý k zemi. Pán se rozhlížel s hrůzou kolem sebe a v tom se proti němu vyřítil divoký kanec, před nímž začal utíkat, ale jeho snaha byla marná. Zanedlouho skonal stejným způsobem jako ubohý stařec a od té doby za špatného počasí mohou lidé potkat v lesích okolo Budišova jezdce v čele s hradním pánem. Naštěstí bylo hezky, sluníčko svítilo a snad proto jsme žádné duchy nepotkali. V klidu jsme tak mohli pokračovat po červené značce až na Budišovskou silnici, po níž jsme se vrátili do města. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme navštívili Budišov nad Budišovkou a Město Libavá.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/vildstejn-zricenina-hradu-u-budisova-nad-budisovkou​

Historie :

Hrad Vildštejn byl postaven v druhé polovině 13. století na skalnatém ostrohu nad říčkou Lomnicí severozápadně od Budišova nad Budišovkou a kolem roku 1274 začal plnit funkci správního střediska budišovského panství, které spravovalo olomoucké biskupství. První písemná zmínka o hradě však pochází až roku 1316, kdy ho od olomoucké kapituly dostali do vlastnictví Dětřich a Jindřich z Fulštejna. Kapitula však brzy získala panství zpět a od roku 1323 přešlo do trvalé držby olomouckého biskupa. Hrad zanikl spolu s několika okolními vesnicemi pravděpodobně koncem 14. století za válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem. Důkazem toho je dochovaná zpráva z roku 1399 o vypálení Budišova stoupenci markraběte Prokopa, nepřítele olomouckého biskupa Jana XI. Mráze. Od 15. století nejsou o hradu již žádné písemné zmínky a panství bylo řízeno přímo z Budišova. Šlo o hrad značně velký a pevný, který měl dvě části. Protože stával na odlehlém místě v lesích, nebyly jeho zříceniny rozebrány na okolní stavby, a tak je možno usuzovat, že pod vrstvami nánosů mohou být zachovány velké části zdiva, čekající dosud na archeologický průzkum.

Historie čerpána z těchto webových stránek

https://www.hrady.cz/hrad-vildstejn-budisov-nad-budisovkou

Pověsti získány z těchto webových stránek

https://www.budisov.eu/

Zřícenina hradu Vildštejn u Budišova nad Budišovkou nemá turistickou známku.