Horký letní den na konci srpna byl jako stvořený pro polehávání u vody, kdy příroda neotužilým lidem nabídla jednu z posledních možností ke koupání v přírodě za příjemné teploty vzduchu i vody. Neodolatelnou nabídku jsme využili i my, ovšem tak trochu jiným způsobem, než by se mohlo zdát. Jednodenní výlet jsme opravdu takřka celý strávili u přehrady Slezská Harta, jenže jsme nelenošili na pláži, ale navštívili několik zajímavosti v jejím okolí. Jednou z nich byla obec Razová, do níž nás především přilákal místní lom na tufity, nicméně jsme nezapomněli ani na jiné zdejší pamětihodnosti. Po příjezdu do starobylé vesnice, o které existuje první písemná zmínka z roku 1288, jsme naše stříbrné auto nechali na velkém parkovišti a vydali do nedaleké restaurace v rekreačním a školícím centru pro turistickou známku.

Když jsme si dřevěné kolečko v bývalém statku úspěšně zakoupili, vrátili jsme se na parkoviště a vyrazili do zmíněného lomu. Z asfaltové silnice jsme brzy uhnuli na polní cestu a v mírném kopci jsme dorazili k malé kapličce, kterou jsme si prohlédli a pak jsme sestoupili zpět na cestu, po níž jsme zamířili do dolu. Polní cesta nás záhy vedla k malému lesíku, v němž jsme správně tušili lom a o chvíli později jsme došli k železnému kříži na podstavci z tufitu, odkud se nám otevřel pohled na část přehrady. Napadlo nás, že kříž zde někdo možná postavil na paměť lidem, kteří po staletí tvrdě pracovali v místních lomech, ale kdo ví. Chvíli jsme se zde zdrželi a pokochali se výhledem po kraji i po vodní ploše. Potom jsme odbočili vlevo na stezku, která nás dovedla k bývalému lomu, jehož část ležela dole pod námi.

Nejnadšenější hledač ukrytých schránek odešel odlovit opodál kešku a my jsme zatím opatrně sestoupili na dno lomu. Procházeli jsme se po pěkném trávníčku podél téměř rovných stěn, které vypadaly jakoby je někdo shora ukrojil. Brzy jsme došli na konec lomu, kde jsme pocítili chladnější vzduch než nahoře, což bylo vzhledem k vedru příjemné. Chvíli jsme se zde zdrželi a protože jsme v lomu byli sami, tak jsme si užívali klidnou atmosféru a zároveň jsme si prohlíželi tufitové stěny. Po pár minutách jsme se vydali na druhou stranu lomu, což byl vlastně jeho začátek, protože jsme přišli z opačného směru. Cestou jsme potkali torzo vany, která byla vysekaná z jediného tufitového bloku. Později jsme se dozvěděli, že mělo jít o dar místních kameníků císařovně Marii Terezii.

Před dokončením kameník nejspíše narazil na skrytou sopečnou pumu a téměř hotový artefakt pukl. Dílo tak zůstalo nedokončeno a torzo vany bylo ponecháno v centrální části lomu. O kousek dál napravo jsme našli menší stopy po těžbě na nižších stěnách a také zajímavý průchod na pole, připomínající tunel bez stropu. Nalevo jsme pak narazili na altánek s lavičkou a také na informační tabuli, takže nastal správný čas si něco o tufitech přečíst. Dozvěděli jsme se, že je to vlastně pevný sopečný nános popele a písku s podílem vulkanické složky, pocházející ze sopky Velký Roudný, která před více než jedním milionem let vybuchla. Zaujalo nás, že když z ní vytekla láva, tak přehradila řeky, čímž vzniklo jezero a do něj padal sopečný prach a popel, kde se usazoval nebo byl splavován a vzniklý sediment byl onen tufit.

A protože tufity byly lehké a dobře opracovatelné, tak je o mnoho let později lidé začali těžit. Stalo se tak již ve 14. století a to metodou řezání velkých desek a bloků pilou. Tufity byly používány jako stavební materiál a vznikly z nich arkády bruntálského zámku či opatského kostela v Opavě a mnoho dalších staveb. Dále jsme se dočetli, že po staleté tradici byla činnost v lomu v roce 1945 přerušena a po odsunu německého obyvatelstva se již těžba neobnovila. Důvodem mohlo být, že odešli zkušení dělníci, kteří kameni rozuměli, kteří uměli efektivně těžit. Protože se tufit tvořil sedimentací, musely být i metody jeho dobývání odlišné od těžby čediče či běžného lomového kamene. Dynamit i jiné trhaviny by tento relativně křehký materiál velmi poškodily a tak byla ve středověku hornina vylamována ručně.

Do kamene se vysekaly drážky, později se do něj vrtaly díry. Do takto připravených otvorů se vrážely klíny z tvrdého dřeva, které se polévaly vodou, aby se roztáhly. Později používané ocelové klíny se obkládaly plechem, aby se dosáhlo většího třecího efektu a hornina nepopraskala sama. Postupným zarážením za sebe seřazených klínů dosáhli kameníci odlomení celého bloku tufitu. V pozdějším období byly bloky řezány pomocí ocelového lana nebo svazků drátů. Aby se lano při řezání nepřehřálo, polévalo se vodou, pro snadnější řezání se používal křemenný písek. Tímto způsobem dokázali zdejší lamači odřezat ohromné a rovné bloky, o čemž svědčí kolmé stěny lomu. Po oddělení a vytažení bloku o velikosti 1 x 1 x 2 metry mohli lamači materiál zpracovat na potřebné menší kusy.

Pracovníci postupovali po vrstvách, ve kterých se sopečný prach ukládal a přímo v lomu formátovali desky, patníky, překlady, koryta a další materiál pro finální výrobky. Když jsme si přečetli úplně všechny informace, vydali jsme se do zmíněné obce. Kráčeli jsme krásnou alejí a stromy nás kryly před paprsky slunce. Zatímco vpravo se sem tam zaleskla hladina přehrady, vlevo jsme spatřili ještě několik tufitových stěn. Po několika stovkách metrů jsme vyšli z aleje a narazili na první domy v obci. Spěchali jsme do přístavu, neboť nám zbývalo pár minut do odjezdu lodi, kterou jsme se chtěli přepravit do Roudna na druhé straně přehrady. Přišli jsme právě v čas a těšili se na plavbu. Bohužel před námi nastoupilo devět lidí a vzhledem k omezené kapacitě lodi nám kapitán oznámil, že může vzít již jen jednoho.

To nám bylo platné jak parní válec na půdě a tak jsme s díky odmítli. Loď s pasažéry odplula a my jsme zůstali v přístavu sami. Rozhodli jsme se, že zde nebudeme čekat zbytečně hodinu, než se loď zase vrátí a vydali jsme se po silnici zpět k autu. Za velkého vedra jsme se do mírného kopce ploužili a cestou jsme si prohlédli několik staveb vytvořených z tufitů, přičemž nás na tuto skutečnost upozorňovaly žluté tabulky s popisem. V Razové jsme našli třeba mohutnou ohradní zeď, která byla postavena z tufitových kvádrů na ochranu přilehlé komunikace před bočním sesuvem nebo třeba statek s celou řadou stavebních prvků z lávového kamene. Připadalo nám, že šedočerná hrubozrnná hornina vystupovala snad z každého domu nebo zdi v obci a s těmito pocity jsme konečně jsme došli k našemu stříbrnému autíčku.

Rozpálený povoz jsme raději trochu vyvětrali a potom jsme odjeli na horní konec Razové, kde jsme si prohlédli kostel svatého Michala. O církevní stavbě však již pojednává jiný můj článek, tak si jej nezapomeňte ve volném čase rovněž přečíst. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte velmi obsáhlý cestopis Jak jsme se toulali v okolí Slezské Harty. Pokud jste do Razové také někdy zavítali, nezapomeňte prosím napsat pod příspěvky komentáře. Pomůžete tak ostatním turistům získat aktuální informace o tomto místě a podělíte se s námi o vlastní zážitky, za což vám předem děkujeme. Snad vás tento článek inspiroval k návštěvě přehrady Slezská Harta a jejího pěkného okolí, který za vaši pozornost rozhodně stojí !

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Razova_-_razovske_tufity/

Historie :

Přírodní rezervace Razovské tufity se nachází v rozsáhlém opuštěném lomu v blízkosti obce Razová, v sousedství vodní hladiny. Lom byl v roce 1997 vyhlášen chráněným územím pro zachování obnažených výchozů tufitů a teplomilných rostlin. Ony tufity jsou vlastně pevný sopečný nános popele a písku s podílem vulkanické složky. Před více než jedním milionem let až do doby asi před 700 tisíci lety sopka Velký Roudný, nacházející se dnes na druhé straně přehrady Slezská Harta, vybuchovala a velké množství lávy a dalšího materiálu vytvořilo na řekách mohutnou hráz. Vzniklo rozsáhlé jezero vedoucí údolím Černého potoka až po město Bruntál s hladinou až čtyřicet metrů nad současnou Slezskou Hartou. Sopečný prach a popel padal do sladkovodního jezera, kde se usazoval nebo byl splavován, možná se při otřesech sopky sesouval jako laviny z okolních svahů, a vzniklý sediment  byl onen tufit. A protože tufity byly lehké a dobře opracovatelné, tak je o mnoho let později lidé začali těžit. Stalo se tak již ve 14. století a to metodou řezání velkých desek a bloků pilou. Tufity byly používány jako stavební materiál a vznikly z nich arkády bruntálského zámku a opatského kostela v Opavě či se použily na zpevnění kasemat v Olomouci. Dále z nich byla postavena nádražní budova zaniklé železnice v Horním Benešově, základ kříže na rozcestí nad Volárnou, ostění hospody U Bílého koníčka v Opavě, žlab u cesty u Andělské Hory nebo bývalá továrna na barvy v Miloticích nad Opavou. Po staleté tradici byla činnost v lomu v roce 1945 přerušena a po odsunu německého obyvatelstva se již těžba neobnovila. Důvodem mohlo být, že odešli zkušení dělníci, kteří kameni rozuměli, kteří uměli efektivně těžit. Protože se tufit tvořil sedimentací, musely být i metody jeho dobývání odlišné od těžby čediče či běžného lomového kamene. Dynamit i jiné trhaviny by tento relativně křehký materiál velmi poškodily a tak byla ve středověku hornina vylamována ručně. Do kamene se vysekaly drážky, později se do něj vrtaly díry. Do takto připravených otvorů se vrážely klíny z tvrdého dřeva, které se polévaly vodou, aby se roztáhly. Později používané ocelové klíny se obkládaly plechem, aby se dosáhlo většího třecího efektu a hornina nepopraskala sama. Postupným zarážením za sebe seřazených klínů dosáhli kameníci odlomení celého bloku tufitu. V pozdějším období byly bloky řezány pomocí ocelového lana nebo svazků drátů. Aby se lano při řezání nepřehřálo, polévalo se vodou, pro snadnější řezání se používal křemenný písek. Tímto způsobem dokázali zdejší lamači odřezat ohromné a rovné bloky, o čemž svědčí kolmé stěny lomu. Po oddělení a vytažení bloku o velikosti 1 x 1 x 2 metry mohli lamači materiál zpracovat na potřebné menší kusy, přičemž  postupovali po vrstvách, ve kterých se sopečný prach ukládal. Přímo v lomu byly formátovány desky, patníky, překlady, koryta a další materiál pro finální výrobky.

Historie čerpána z webu

http://www.technicke-pamatky.cz/sekce/43/razovsk-tufity/

Razovské tufity jsou držitelem turistické známky č.2265.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/razovske-tufity-c2265