Klokočí - jeskyně Postojná Amerika
Jeskyně Postojná se nachází v přírodní rezervaci Klokočské skály v Zeleném dole a je známá také pod názvem Amerika. Jedná se o jednu z nejrozlehlejších jeskyní Českého ráje a vede do ní velmi úzký vchod. Její rozměry po vstupu jsou asi 16x18 metrů a z hlavní síně odbočují další chodby, které se postupně zužují. Jeskyně byla osídlena a využívána jako útočiště lidmi již v období pravěku. V pískovcovém masivu vzniklo velké množství větších i menších jeskynních dutin. Jeskyně je volně přístupná, je ale je potřeba mít sebou baterku, louč nebo svíčku!
Netrvalo dlouho, abychom si byli zcela jistí, že Český ráj svůj název získal oprávněně, neboť nás okouzlil hned během první dovolené, kterou jsme v tomto malebném kraji strávili. Byla to prostě láska na první pohled, takže jsme se sem v průběhu dalších let rádi vraceli a většinou jsme v tomto úžasném koutku naší země strávili týden. Jednoho roku jsme se ubytovali v rodinném domě v obci Žlábek, v němž jsme měli dostatek soukromí i prostoru a tak jsme zde byli velice spokojeni. V paměti nám utkvěly zejména snídaně či večeře na terase, odkud jsme pozorovali krajinu Českého ráje a když nad zříceninou hradu Trosky zapadalo slunce, mohli jsme oči nechat na té úžasné podívané. Samozřejmě jsme si naplánovali návštěvu spousty zajímavých míst a jedním z nich byla obec Klokočí s úžasnými skalními útvary.
Na tomto kouzelném místě jsme se neocitli poprvé a velmi rádi jsme se znovu prošli skalní stezkou, zvanou Klokočské průchody. Když se tak stalo, interesantní chodbou jsme ze skal sestoupili dolů do Klokočí a za hospodou s příznačným názvem Pod průchody jsme zamířili po asfaltové silnici směrem na Turnov. Nešli jsme však nijak daleko, protože hned za značkou oznamující konec obce jsme se zastavili u památníku Jana Husa a ihned jsme svatyni prozkoumali. Následně jsme zde odlovili kešku a pak jsme se chodbou mezi skalami zase vrátili zpět nahoru, k čemuž jsme měli dva důvody. Tím prvním byl hlad, jenž nás donutil zkusit štěstí v hospodě Na Klokočských skalách, kde se nám ovšem moc nelíbilo a ihned jsme pokračovali v další cestě. Druhým důvodem byla jeskyně Postojná, k níž jsme následně zamířili po žluté, abychom ji prozkoumali.
Dovnitř jsme se ale nakonec nedostali, protože jsme si sebou nevzali baterky a naše mobilní telefony ještě neměly svítilny. Bohužel jsme kvůli tomu ani neodlovili kešku uvnitř jeskyně a zklamaně jsme se zpět do Klokočí a dále po silnici do Rotštejna, kde jsme pod hradem o dvě hodiny dříve zaparkovali náš francouzský povoz. Po nasednutí do auta proběhla krátká porada, jejíž jediným bodem byla krmě. Rozhodli jsme se najít vhodnou restauraci v nedalekém Turnově a naštěstí jsme brzy po příjezdu do města objevili malou hospůdku na ulici Hruštice. Celkem slušně jsme se v ní najedli a po obědě jsme odjeli do Dubecka, kde jsme chtěli vystoupat na místní rozhlednu, ale o tom již vypráví jiný můj příspěvek.
Pro vášnivé čtenáře je pak v sekci Velké povídání o výletech připraven článek Jak jsme prolezli Klokočské průchody a pak vystoupali na rozhledny Dubecko či Kozákov. V tomto cestopise se dozvíte podrobnosti z druhého dne naší červencové dovolené v Českém ráji, ale příspěvků z tohoto kraje najdete na mých webových stránkách mnohem více, neboť jsme zde během několika jiných pobytů navštívili spoustu jiných turistických cílů. Jeden byl hezčí než druhý, takže si tyhle cestovatelské stránky v klidu procházejte, aby jste vše viděli našima očima. Pokud jste jeskyni Postojná – Amerika rovněž navštívili, můžete své poznatky napsat dolů pod článek do komentářů. Pomůžete tak ostatním turistům získat aktuální informace o daném místě, za což vám předem děkujeme a přejeme mnoho štěstí na těch vašich cestách.
Jak už bylo zmíněno, většinou jsme v Českém ráji strávili celý týden, ovšem i v tomto případě bylo uplatněno pravidlo o výjimkách. Změnu si v podstatě vyžádalo naše podnikání, které se postupně rozvíjelo a jednoho roku jsme stáli před otázkou, jak zrychlit balení vyrobených mýdel a šumivých bombiček do koupele. Bylo jich stále více a více, takže jsme situaci museli nějak vyřešit a po mnoha úvahách jsme se rozhodli pořídit si balící stroj. Jelikož by nový výrobek stál mnoho desítek tisíc korun, pátrali jsme po bazarovém stroji a náhoda tomu chtěla, že starší a téměř nepoužívaný kousek jsme objevili ve vesnici nedaleko Turnova. Na jednu květnovou neděli jsme si tedy domluvili prohlídku balícího stroje a zároveň si zajistili ubytování na tři dny v Karlovicích u Turnova, jelikož jsme rádi spojovali příjemné s užitečným či v tomto případě práci se zábavou.
Počasí nám celý víkend přálo a tak jsme se mohli procházet nádhernou přírodou a poznat poměrně dost zajímavostí. Hned první den jsme opět zavítali do Klokočí, abychom si potřetí prošli naše oblíbené skalní průchody. Po příjezdu do obce jsme však nejprve naším stříbrným autem zajeli k památníku Jana Husa a když jsme si jej prohlédli, sestoupili jsme k autu, jímž jsme popojeli k hospodě Pod průchody. Zde jsme vůz odložili a po červené značce vyrazili na hřeben skal. Vzápětí jsme zjistili, že zmíněná hospoda byla mezitím bohužel již zrušena, což nám bylo docela líto, protože jsme na ni měli pěkné vzpomínky. O devět let dříve jsme si u výčepu koupili turistickou známku a krokety, které se nám podařilo vysypat a kutálející se kuličky následně polekaly koníka, pasoucího se na trávě vedle hospodské zahrádky.
Hned u hospody asfaltová silnice začala stoupat a když zpevněný povrch skončil, vstoupili jsme na klasickou pěšinu, vedoucí kolem plotu jednoho z domů. Vzápětí jsme minuli tabuli s mapou Českého ráje a ocitli se tak již potřetí v přírodní rezervaci Klokočské skály. Stezka nabrala prudší úhel, ale díky kamenným schodům se nám stoupalo vcelku dobře a za prudkou pravotočivou zatáčkou jsme již spatřili jedno z mnoha atraktivních míst na naší budoucí trase. Podél dřevěného zábradlí jsme totiž dorazili ke vstupu do úzké skalní průrvy, kudy ve středověku vedla slezská kupecká stezka a záhy jsme vkročili na první stupeň vcelku dlouhého schodiště. Zdolávali jsme jeden schod za druhým a prohlíželi si nápisy, vzkazy či obyčejné čmáranice, které do skalních stěn vyryli nevychovaní návštěvníci v různých obdobích.
Během výstupu nad našimi hlavami na několika místech visely mohutné kameny jako pověstný Damoklův meč, ovšem naštěstí se v té chvíli žádný z nich nerozhodl po tisícletích opustit své místo a tak jsme bez úhony dorazili na rozcestí s prozaickým názvem Klokočské průchody. Stanuli jsme na místě, kde jsme se vždy cítili velmi příjemně a kam jsme se vždy rádi vraceli. Snad za to mohly skály, písek pod nohami, voňavé borovice či působivé výhledy na romantickou okolní krajinu, zkrátka bylo nám tady moc dobře. Jedním takovým výhledem jsme se u rozcestníku chvíli kochali a pak jsme dali vale červené trase, protože nadále nás provázela již pouze její žlutá kolegyně. Neušli jsme ani 100 metrů a narazili jsme na penzion Na Klokočských skalách, kde jsme se o čtyři roky dříve chtěli najíst, ale moc se nám zde nelíbilo.
A nejedli jsme tady ani tentokrát, jelikož jsme poobědvali už cestou z Olomouce do Českého ráje, takže jsme se zde nijak nezdržovali a po široké cestě jsme kráčeli dál. Brzy jsme zabočili doleva a vstoupil na pěšinu mezi stromy, která se o kousek dál zase rozšířila na pohodlnou lesní cestu. Snažili jsme si vzpomenout, jak to tady vypadalo v rámci naší první návštěvy, ale zdálo se, že se toho na cestě k jeskyni Postojná moc nezměnilo, vždyť také pro přírodu čtyři roky téměř nic neznamenají. Po naší levé ruce jsme míjeli skalní masiv, které někdo pojmenoval jako Stinné, ale moc nám to nesedělo, jelikož pod stromy bylo sluníčka celkem dost. Po chvilce jsme si vedle cesty všimli čtvercového kamene, jenž sotva čouhal z půdy ven. Na jeho horní ploše jsme si všimli vyrytého pravidelného kříže, ale nápis na něm žádný nebyl.
Možná se jednalo o hraniční kámen, rozdělující kdysi nějaké panství, nebo jen označení triangulačního bodu, ale nic se nám o něm nepodařilo zjistit. Nedaleko kamene jsme narazili na druhé zastavení naučné stezky Klokočské skály s názvem Reliktní bor. Z cedule jsme zjistili, že původně zde rostla hlavně borovice lesní spolu s dubem letním a břízou bělokorou, přičemž pod těmito stromy pak prý roste zejména brusnice borůvka, brusinka a metlička křivolaká. Když jsme informace dočetli, pokračovali jsme po lesní stezce plné borovicových šišek, kořenů a jehličí dál. Po cestě jsme také svým obutím obrušovali už tak hladký povrch skal, po nichž vedla naše jeskynní mise, ale kamenné bloky byly tak velké, že se ji prostě vyhnout nebylo možné, každopádně tohle přírodní dláždění ještě více zatraktivnilo naše putování.
Zanedlouho jsme dorazili k dřevěnému schodišti, po němž jsme stejně jako před čtyřmi lety sestoupili dolů do rokle s názvem Zelený důl. Překročili jsme strom spadený přes stezku a vystoupali k jednomu z černých otvorů ve skále, před nímž posedávalo několik lidí. Další vylézali z jeskyně jako hadi a štíři z děr, zatímco my jsme se zatím připravili na vstup dovnitř. Jelikož jsme byli z našich chyb poučeni, dostatečně jsme se vybavili a z batohu jsme postupně vytáhli velkou svítilnu, čelovku a ještě jednu menší baterku. Během přípravy nás oslovil manželský pár s malým dítětem, jestli bychom jim nepůjčili jedno světýlko, aby se mohli dovnitř také podívat. Velice dobře jsme věděli, jak špatně se cítili, neboť jsme před čtyřmi lety baterky také neměli, takže jsme ochotně svolili a menší baterku jim podali.
Následně jsme se všichni skrčili a po kolenou prolezli malým otvorem do jeskyně. Žádná Amerika nás tady tedy nečekala, jen tma, která se stávala tím černější, čím více jsme se od vstupu vzdalovali. Prostor Postojné kousek za vstupním otvorem měřil asi 16x18 metrů a místy byl i dostatečně vysoký, takže jsme se mohli pohodlně narovnat a opatrně se zde procházet. Objevili jsme spoustu otvorů, zákoutí a další chodbu, která byla ale hodně nízká, takže jsme do ní už nelezli. Později jsme se dozvěděli, že bychom se zde rozhodně neztratili, protože celková délka chodeb zde měřila pouze 75 metrů. Přes tento minimální rozměr se Postojná, jenž své jméno získala po největší slovinské jeskyni v Dinárském krasu, stala největší pseudokrasovou jeskyní v Českém ráji, navíc jedinou veřejně přístupnou, takže byla vždy vděčným cílem turistů.
Žádnou krasovou výzdobu jsme zde sice nenašli, ale i tak to byl pro nás pěkný a netradiční zážitek. Po chvilce jsme podzemní prostory, které využívali již před 1200 lety př.n.l. lidé lužické kultury opustili a vydali se na zpáteční cestu. Kráčeli jsme po stejné stezce, kterou jsme předtím šli k jeskyni a brzy jsme dorazili k hospodě Na Klokočských skalách, do které jsme výjimečně vstoupili. Chtěli jsme si zde koupit turistickou známku jeskyně Postojná, ale bohužel ji už neprodávali a tak jsme si ji nechali o čtvrt roku později poslat z Rýmařova. Dali jsme si zde alespoň pivo a poseděli na prosluněné zahrádce v krásné přírodě. Po pár minutách jsme pokračovali v našem putování, ale nezamířili jsme přímo k našemu autu, nýbrž jsme si výlet prodloužili procházkou po Klokočských skalách, o čemž pojednává již jiný můj příspěvek. Chcete-li vědět, co všechno jsme první den v Českém ráji viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme vlezli do útrob tatobitské lípy a jeskyně Postojná.
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Klokoci_-_jeskyne_Postojna_-_Amerika/
Historie :
Jeskyně Postojná se nachází v přírodní rezervaci Klokočské skály v Zeleném dole a je známá také pod názvem Amerika. Jedná se o jednu z nejrozlehlejších jeskyní Českého ráje a vede do ní velmi úzký vchod. Její rozměry po vstupu jsou asi 16x18 metrů a z hlavní síně odbočují další chodby, které se postupně zužují. Jeskyně byla osídlena a využívána jako útočiště lidmi již v období pravěku. V pískovcovém masivu vzniklo velké množství větších i menších jeskynních dutin. Jeskyně je volně přístupná, je ale je potřeba mít sebou baterku, louč nebo svíčku!
Historie čerpána z webu
Jeskyně Postojná - Amerika je držitelem turistické známky č.1979.
https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/jeskyne-postojna-amerika-c1979
