Huzová - kostel sv. Jiljí
Farní kostel sv. Jiljí v Huzové stojí uprostřed hřbitova, obehnaného kamennou zdí poblíž návsi, který byl již dávno zrušen. Kostel podle některých znalců pochází z 15. stoeltí, podle jiných již z druhé poloviny století čtrnáctého. Historické jádro kostela zahrnuje hranolovitou věž, obvodové zdivo původně plochostropé lodi a křížově zaklenuté kněžiště. Požár roku 1651 zničil i faru a s ní veškeré záznamy, takže o církevním životě v Huzové do poloviny 17. století existují jen kusé informace. Ví se pouze tolik, že Huzová patřila již od roku 1131 k olomouckému biskupství a roku 1351 zde papež Kliment VI. zřídil děkanát, příslušející k litomyšlskému biskupství a spravující osm farností. Po zmíněném požáru byla duchovní správa dočasně přestěhována do Jiříkova, po pěti letech však byla v Huzové postavena nová fara. Loď i kněžiště byly asi nově zaklenuty až po druhém požáru v roce 1787, kdy byl kostel barokizován.
Obec Huzová, nacházející se mezi městy Šternberk a Rýmařov, jsme navštívili z velmi prozaického důvodu. V určitém životním období jsme se totiž jezdili dívat na vesnické rodinné domky, protože jsme si chtěli nějaký koupit a trávit v něm čas chalupařením. Jeden z nich se nacházel právě ve vsi Huzová, která byla založena již ve 12. století a v letech 1869 – 1951 nosila přízvisko Německá. Když jsme do této starobylé obce přijeli, zastavili jsme se u jediné významné památky Huzové, kterou byl kostel sv. Jiljí na náměstí. Naše stříbrné auto jsme odložili na okraji silnice a ihned jsme vyrazili na obhlídku nedalekého svatostánku, jehož doba výstavby nebyla dosud přesně zjištěna. V roce 1651 totiž zaúřadoval ohnivý kohout a zničil faru s veškerými písemnostmi, takže o církevním životě v Huzové do poloviny 17. století existují jen kusé informace.
Když jsme do blízkosti svatostánku dorazili, nejprve jsme se zaměřili na pískovcový kříž s reliéfem Krista, tyčící se vlevo od vstupní kované brány. Podle nápisu jsme zjistili, že kříž s balustrádovou ohrádkou nechali v roce 1827 vyrobit Florian a Antonia Gilgovi. Na podstavci jsme shlédli plastické vyobrazení nástrojů umučení s Pietou a na římse jsme našli cherubíny alias nebeské anděly. O kousek dál, na pravé straně brány, se pod stromem schovávala socha sv. Josefa s Jezulátkem v náručí, pocházející z 1. čtvrtiny 19. století, kterou jsme si také krátce prohlédli a pak jsme konečně vstoupili dovnitř areálu. Ocitli jsme se na ploše, kde v minulosti býval hřbitov ohraničený ohradní zdí, která se však nedochovala úplně celistvá a také hrobů zde bylo jen pár, přičemž všechny stály v těsné blízkosti fasády kostela.
Obhlídku církevní stavby jsme zahájili u pětibokého presbytáře s opěrnými odstupňovanými pilíři, mezi nimiž se nacházela okna s vitrážemi. Na jednom z nich byl vyobrazen svatý Jiljí, který žil v jižní Provenci a podle legendy se živil pouze laním mlékem. Tento poustevník, žijící v 7. - 8. století byl na okně zobrazen v benediktinském hábitu i s laní, která vždy představovala jeho hlavní atribut. Na dalších dvou vitrážích v kněžišti jsme našli Krista a Pannu Marii a když jsme se podívali dolů, u paty presbytáře jsme objevili dva náhrobky s kříži, které připomínaly starý hřbitov. Za jedním z hrobů se skrýval přístavek se zasklenou nikou, v níž stála barevná socha svatého Mikuláše s berlou v ruce a biskupskou mitrou na hlavě. Hned vedle jsme nahlédli do boční kaple se sousoším Getsemanské zahrady s biblickým výjevem a pak jsme šli dál.
Vzápětí jsme narazili na předsíň s hlavním vchodem do kostela, který však byl uzavřený a tak jsme se dovnitř nepodívali. Nad předsíní se nacházela dvě okna s vitrážemi, která zdobila také protější stranu kostela. Postupně jsme na nich viděli sv. Antonína Paduánského, sv. Aloise, sv. Terezii a sv. Annu. Kromě obrazů světců a jejich latinských vitráže obsahovaly německé věnování obětem světové války s výčtem padlých vojáků, což nám připadlo poněkud zvláštní. Za rohem nás překvapil dřevěný přístavek, který tímto netradičním způsobem doplnil půdorys kostela do tvaru latinského kříže, ale nijak jsme se u něj nezdržovali a pokračovali v chůzi. Opět jsme zahnuli za roh a kráčeli kolem druhé strany kostelní lodi se zmíněnými vitrážemi. Na konci lodi jsme narazili na sakristii, jež byla přilepena k hranolové věži, které jsme věnovali další minuty prohlídky.
Věž spolu s presbytářem a obvodovými zdmi tvořila původní historické jádro, zbytek pocházel až z dalších dvou přestaveb, jež proběhly po požárech v letech 1787 a 1874. Věž kryla vysoká jehlancová střecha, zakončená pozlaceným křížem a dík ciferníkovým hodinám jsme si na ní mohli zkontrolovat čas, který nám zbýval do prohlídky domu. Pod ciferníky jsme spatřili okna s půlkruhovými záklenky, za nimiž se skrývaly zvony a to bylo vše, co jsme na církevní stavbě mohli vidět. Vydali jsme se tedy zpět k našemu autu, jímž jsme odjeli k nepříliš vzdálenému domu, jímž nás paní majitelka ochotně provedla. Nejvíce se nám líbilo vyřezávané dřevěné schodiště a sloupy ze stejného materiálu či bíle omítnuté komíny v jedné velké místnosti a přilehlý rybník, který se dal k domu přikoupit, takže vše vypadalo ideálně.
Najednou jsme však zaslechli poněkud zvláštní volání Bacha, varan. Jednalo se o opilecké hulákání bandy mladíků, kteří v sousední zahradě podle majitelky údajně často popíjeli a to nás od koupi odradilo. Na našem názoru nic nezměnilo ani poutavé vyprávění makléře, který se nám o chvíli později začal věnovat, znovu nás provedl domem a zavedl k rybníku. Mezitím jsme několikrát slyšeli ono podivné ještěří zvolání, které rozčíslo jinak poklidnou odpolední atmosféru vesnice a tak by se dalo říct, že varan způsobil to, že jsme místo domu v Huzové koupili o pár měsíců později chalupu v Oskavě. Po prohlídce domu jsme se pěšky vydali po polní cestě nad vesnici, jelikož jsme se chtěli podívat na zbytky hradu Waldhausen, ale déšť nás zahnal brzy zpátky a tak jsme zříceninu v lese neviděli. Pak jsme se již vrátili zpět do Olomouce.
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/huzova-kostel-sv-jilji
Historie :
Farní kostel sv. Jiljí v Huzové stojí uprostřed zrušeného hřbitova, obehnaného kamennou zdí poblíž návsi. Pochází podle některých znalců ze století patnáctého, podle jiných již z druhé poloviny století čtrnáctého. Historické jádro kostela zahrnuje hranolovitou věž, obvodové zdivo původně plochostropé lodi a křížově zaklenuté kněžiště. Požár roku 1651 zničil i faru a s ní veškeré záznamy, takže o církevním životě v Huzové do poloviny 17. století existují jen kusé informace. Ví se pouze tolik, že Huzová patřila již od roku 1131 k olomouckému biskupství a roku 1351 zde papež Kliment VI. zřídil děkanát, příslušející k litomyšlskému biskupství a spravující osm farností. Po zmíněném požáru byla duchovní správa dočasně přestěhována do Jiříkova, po pěti letech však byla v Huzové postavena nová fara. Loď i kněžiště byly asi nově zaklenuty až po druhém požáru v roce 1787, kdy byl kostel barokizován. Byly zaobleny východní kouty lodě, prolomena půlkruhově zaklenutá okna a západní vchod. Také byla přistavěna předsíň a zvýšena věž. Po třetím ničivém požáru v roce 1874 došlo k další zásadní rekonstrukci kostela, neboť ohnivý kohout poškodil věžní hodiny, střechu, kopule věže a také interiér chrámu. Hudební kruchta byla vestavěna v druhé polovině 19. století.
Interiér :
Vnitřek kostela zdobí ornamentální výmalba, barevné vitráže oken a pěkné oltáře či klasicistní kazatelna. Vedle hlavního oltáře stojí pískovcová křtitelnice se sousoším Křtu Páně. Naproti kazatelně zdobené reliéfy evangelistů je zavěšena socha Božského Srdce Páně. Sochy zdobí také boční oltáře.
Historie čerpána z těchto webových stránek
https://www.hrady.cz/kostel-sv-jilji-huzova
Obec Huzová nemá turistickou známku.
