Pohoří Chřiby na středovýchodní Moravě rozhodně nevyniká závratnou nadmořskou výškou, vždyť nejvyšší vrchol Brdo má výšku 587 m n.m. Chybějící metry však nahrazuje velkým množstvím zajímavostí, krásnou přírodou a cíli, za kterými lačný turista může vyrazit v kteroukoli roční dobu. Takové nabídce jsme nemohli odolat, takže jsme do zdejšího kraje v průběhu let zavítali hned několikrát a nikdy jsme nebyli zklamáni. V rámci jednoho z našich podzimních výletů jsme se do tohoto přírodního parku opět vydali, ovšem ještě předtím jsme se věnovali průzkumu památek v Koryčanech. Když jsme do města na úpatí Chřibů přijeli, nejprve jsme odlovili kešky u továrny Thonet a na nedalekém vlakovém nádraží, které však už bylo dávno zrušeno. Následně jsme odjeli ke kostelu sv. Vavřince, abychom si ho prohlédli a zároveň jsme zde chtěli vyluštit finální souřadnice místní multi keše.

Po příjezdu ke svatostánku jsme naše stříbrné francouzské autíčko zaparkovali na náměstí, kde se nacházel rovněž kostel sv. Vavřince, postavený v letech 1636 – 1697. Nový svatostánek nahradil původní gotický kostel ze 14. století, přičemž mu byla v rámci barokní přestavby prodloužena loď, takže se spojil se samostatně stojící zvonicí, z níž vznikla dnešní věž. Nicméně ještě než jsme se mu začali věnovat, obrátili jsme svou pozornost k pěkné pískovcové kašně, postavené na náměstí mezi lety 1713 - 1714 na náklad Antonína Emericha Horeckého z Horky. Kašna možná původně sloužila k napájení hnaného dobytka a v případě požáru jako rezervoár vody, přičemž voda byla dopravována prostřednictvím mechanismu ruční vahadlové studny a to až do roku 1908, kdy byla napojena na zámecký vodovod a získala převažující dekorativní charakter.

Před námi se nacházela kašna s jednoduchým bazénem z jedenácti pískovcových bloků, v jehož středu jsme spatřili figurku chlapce držícího rybu, které z tlamy stříkala voda. Postava mladíka, kterého místní domorodci dali jméno Urban, byla evidentně novější něž kašna, neboť se jednalo o kopii z roku 1999. Po obhlídce kašny jsme přešli silnici na druhou stranu a krátce jsme se zastavili o pomníku obětem první a druhé světové války. Pod sochou nahého muže jsme si přečetli nápis Mrtvých slavné paměti a živým na posilu a pak jsme se seznámili se jmény padlých občanů, která byla vypsána na kovové desce před sochařským dílem. Pak jsme již zamířili ke kostelu, minuli turistický rozcestník a vzápětí jsme stanuli u zadní části svatostánku. Následně jsme začali hledat potřebné indicie a odpovědi na otázky, týkající se zmíněné multi kešky, takže jsme se samotné církevní stavbě věnovali spíše okrajově.

Kolem boční strany jsme přišli k průčelí a nahlédli jsme dovnitř. Chvíli jsme obdivovali interiér a pak jsme získali poslední potřebné údaje u sochy Panny Marie a na kříži před hlavním vchodem do kostela. To nám pro tu chvíli stačilo a od kostela jsme zamířili do květinářství Jarmila, kde jsme si koupili dřevěné kolečka zámku Koryčany a také poutního místa sv. Klimenta u Osvětiman, které jsme také tento den navštívili. Potom jsme nasedli do auta a popojeli pár stovek metrů k sídlu místních hasičů, kde jsme odlovili další kešku. Následně jsme již zamířili k židovskému hřbitovu, kde jsme našli zbytek potřebných údajů k úspěšnému odlovení multi keše, kterou jsme pak objevili u zmíněného zámku. Chcete-li vědět, co všechno jsme na tomto výletě zažili, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme na hradě Cimburk potkali pohádkové bytosti a dozvíte se víc.

O téměř 10 let později jsme se do Koryčan vydali znova a to už byla dostatečně dlouhá doba na to, aby mezitím došlo k několika změnám. Přibylo nám pár vrásek, bohužel i kilogramů, naše děti mezitím vyrostli v dospělé jedince a stříbrné francouzské auto vystřídalo černé korejské SUV, kterým jsme objeli zbytek zajímavostí, které jsme při první návštěvě neviděli. Mezi nově objevené památky jsme úmyslně zařadili opět kostel sv. Vavřince, jelikož u svatostánku přibylo několik nových keší, tentokrát z kategorie virtuálních. Naše SUV jsme opět zaparkovali na náměstí a vydali jsme se na obhlídku svatostánku. Prošli jsme kolem známého pomníku obětem první a druhé světové války a opět jsme se zastavili u rozcestníku se směrovými šipkami, které získaly poněkud modernější vzhled. Následoval přesun k polygonálnímu presbytáři, na němž jsme napočítali čtyři okna s půlkruhovým záklenkem, přičemž jedno z nich bylo zazděné.

K závěru kostela byla ze strany od náměstí přistavěna přípravna pro kněží, ale mnohem zajímavější věc jsme našli na opačné straně, k níž jsme namířili další naše kroky. Tou byla nadzemní hrobka Münchů z Bellinghausenu, která však měla bohužel zazděný vchod, takže jsme se dovnitř dostat nemohli. Nad bývalými dveřmi jsme si alespoň prohlédli erb rodů Gillernů, kteří se v 18. století prostřednictvím svobodného pána Karla Josefa stali pány na Koryčanském panství. Bylo nám trochu divné, proč měl rod Gillernů znak na hrobce jiných šlechticů, ale vysvětlení bylo prosté. Potomek zmíněného svobodného pána, jímž byl hejtman Christian Gillern, totiž odkázal koryčanské statky své dceři Marii Josefě, paní Bellinghausenové - Münch z Bellinghausen. Majetek pak přešel na jejího manžela Konstantina Münch - Bellinghausena a následně na jejich syny Konstantina a Josefa a tak dále….

Za hrobkou jsme narazili na první ze dvou bočních vchodů, na němž jsme obdivovali kamenné ostění a hlavně erb Serényiů, což byl uherský šlechtický rod sídlící od 17. století na Moravě a v Čechách. S tímto rodem, jejichž členové se angažovali ve vysokých funkcích ve veřejném životě, jsme se setkali už dříve a to na zámku Milotice nedaleko Kyjova, kam to z Koryčan nebylo zase tak daleko. Za tímto vchodem jsme prošli kolem boční kaple a vzápětí jsme narazili na nízkou věžičku, v níž se skrývalo schodiště na hudební kruchtu. Věžička se součástí církevní stavby stala až během barokní přestavby v letech 1636 – 1697, kdy byla loď starobylého gotického kostelíka prodloužena k současné věži, která vznikla z dříve samostatně stojící zvonice. A právě věž s dvojící mohutných opěráků byla objektem našeho dalšího zájmu, přičemž jsme si ji prohlédli od shora dolů.

Na jejím vrcholu jsme spatřili jehlancovou střechu s makovicí a nezbytným křížkem a poté jsme si zkontrolovali správný čas na ciferníkových hodinách. Ukazatele času byly umístěny do trojúhelníkové atiky, na kterou na každé straně věže navazovaly čtyři ozdobné pilastry s patkou, mezi nimiž jsme uviděli menší okénka. Ty propouštěly světlo ke zvonům, které jsme pouze mohli za žaluziemi tušit a jichž se za těch několik staletí na věži vystřídalo několik. Původní čtyři zvony byly totiž roku 1917 zabaveny pro válečné účely, jež v roce 1930 nahradily tři nové, jenže ty zde vydržely pouze 12 let. Zůstal pouze nejstarší zvon z roku 1638 a umíráček. V roce 1989 byl v dílně Leticie Dytrychové v Brodku u Přerova odlit nový zvon o váze 530 kg a reliéfem sv. Cyrila a Metoděje, jenž byl slavnostně posvěcen a zavěšen do věže ještě ve stejném roce.

Pod zvonicovým patrem jsme našli pouze jedno okno, osvětlující schody ke zvonům a další, ale podstatně menší okénko jsme spatřili až dole nad vchodem. K němu jsme vzápětí zamířili, abychom nahlédli dovnitř svatostánku. Než se tak stalo, shlédli jsme sošku svatého Vavřince v nice nad portálem, k němuž se sbíhaly barokní křídla. Pak jsme již vstoupili vchodem s profilovaným kamenným ostěním do předsíňky, kde náš další postup zastavily pevné mříže. Nicméně i přes tuto překážku jsme dokázali očima přejet většinu vnitřního barokního vybavení, tedy samozřejmě kromě hudebního kůru nad námi. Nejdále od nás se nacházel hlavní oltář z mramoru, jehož součástí byl dřevěný svatostánek se sloupovou architekturou, nad nímž se vznášel Bůh Otec a Duch svatý. Po stranách oltáře jsme spatřili bílé sošky sv. Vavřince a Štěpána, nicméně nejvíce na něm vynikala gotická socha Koryčanské Panny Marie s Ježíškem je z limbového dřeva.

Pak jsme svou pozornost obrátili na boční oltáře, zasvěcené sv. Františku Serafínskému a sv. Antonínu Paduánskému, s obrazy Vtisknutí ran a sv. Antonína a obrazy sv. Kláry a sv. Terezie Veliké. Oltáře doplňovaly sochy sv. Petra a Pavla a sv. Františka Xaverského se sv. Antonínem. Dále jsme shlédli dřevěné boční oltáře sv. Josefa a sv. Floriána s obrazy Josefa Hromádky z roku 1864 a dřevěnými soškami svatých Judy Tadeáše, Jana Nepomuckého, Anny a Barbory. Našim očím neunikla ani dřevěná kazatelna s reliéfem Dvanáctiletého Ježíše v chrámě a mramorová křtitelnici s ozdobnou dřevořezbou křtu Páně na víku či sochy Božského Srdce Páně a Srdce Panny Marie. Pod pěknou dlažbu kostela bylo pochováno několik farářů a nejvěrnější zaměstnanců panství, ale nejzajímavější by byla určitě návštěva krypty vzadu v kněžišti, kterou jsme předtím míjeli zvenku.

Když jsme si interiér kostela dostatečně prohlédli, vyšli jsme ven a krátce jsme se zastavili u kříže s Kristem, stojící před hlavním vchodem do kostela. Dlouho jsme se u něj nezdrželi a pak jsme se poněkud od kostela sv. Vavřince vzdálili, neboť jsme se šli podívat na sousoší sv. Jana Nepomuckého. Světec stál uprostřed sochařského díla na soklu s obláčky, mezi nimiž jsme rozpoznali několik nahodile umístěných andělských tvářiček či okřídlených hlaviček. Figura sv. Jana Nepomuckého představovala tradiční pojetí kanovníka v trojdílném oděvu s biretem na hlavě, který v pravé ruce držel krucifix s korpusem Krista a levou rukou ukazoval na ústa v gestu mlčenlivosti. Po jeho levé straně stála socha sv. Antonína Pisánského, představující starého holohlavého mnicha s plnovousem v mnišském šatu. Postava se svatozáří ukazovala rukou k srdci a měla zvednuté paže.

Po pravé straně od sv. Jana stála postava sv. Františka z Assisi, jenž byl znázorněn jako františkánský mnich v sutaně, přepásané provazem a tonzurou na hlavě se sluneční svatozáří. Oběma rukama přidržoval otevřenou knihu bible, kterou nám tímto chtěl jakoby doporučit ke čtení, což jsme dosud neučinili. Jakmile jsme si krásné sousoší prohlédli, vrátili jsme se ke kostelu a věnovali se jeho druhé boční straně. Loď byla i zde rozdělena pilastry do čtyř polí, mezi nimiž jsme napočítali čtyři okna s půlkruhovým záklenkem a rovněž jsme tady narazili na boční vchod. Nad ním se tentokrát nacházel erb pánů z Horky, starších majitelů koryčanského panství. Na střeše našim očím neunikla štíhlá věžička s makovicí a křížem, která v sobě ukrývala malý zvon a pak jsme se již zaměřili na další sochu, která zkrášlovala okolí církevní stavby. Tentokrát nás čekala obhlídka socha Panny Marie Immaculaty.

Dílo sochaře Ondřeje Schweigla vzniklo roku 1806 a bylo uhrazeno nákladem svobodné paní Josefy z Münch-Bellinghausenu jako poděkování za své uzdravení z těžké nemoci. Svědčil o tom nápis na hranolovém podstavci, na jehož střední části jsme spatřili erb zmíněného šlechtického rodu. Samotná socha světice s bohatě nařasenými vlajícími dlouhými šaty a pláštěm, stála na zeměkouli, kterou obtáčel had. Hlavu Panny Marie zdobila svatozář a jelikož celé dílo bylo v roce 2009 zrenovováno, stalo se opravdovou ozdobou kostela sv. Vavřince. U sochy jsme obhlídku svatostánku zakončili a zbývá ještě dodat, že jsme během obchůzky splnily podmínky hned pěti virtuálních keší, které jsme si tak úspěšně zařadili mezi odlovené. Vrátili jsme se k našemu vozu a ještě než jsme odjeli pryč, seznámili jsme se s postavou svatého Vavřince, který žil v letech 230 – 258 v hlavním italském městě.

Z internetu jsme se dozvěděli, že tento římský duchovní byl jedním ze sedmi diákonů, kteří byli umučení při pronásledování křesťanů římským císařem Valerianem v roce 258. Po smrti papeže Sixta II. byl Vavřinec vyzván k vydání církevních pokladů, on je však na místo toho rozdal chudým, za což jej římský prefekt jej nechal umučit. Stalo se tak zvláště trýznivým způsobem, neboť byl zaživa upečen. Hrůza. Raději jsme nastartovali naše černé SUV a vyrazili za dalšími turistickými cíli v Koryčanech, o nichž však pojednávají jiné moje příspěvky. Chcete-li vědět, jak probíhalo celé naše putování, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme v přírodním parku Chřiby hledali hraniční kameny. Pokud jste toto místo rovněž navštívili, napište pod článek svůj komentář, aby ostatní čtenáři získali lepší přehled o tomto turistickém cíli. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Korycany_-_kostel_sv._Vavrince

Historie :

Kostel sv. Vavřince byl v Koryčanech na náměstí postaven v letech 1636 – 1697. Nový svatostánek nahradil původní gotický kostel ze 14. století, přičemž mu byla v rámci barokní přestavby prodloužena loď, takže se spojil se samostatně stojící zvonicí, z níž vznikla dnešní věž. Kostel nezůstal ušetřen pohrom v období válek a nevyhnul se ani požárům, což se projevilo na jeho exteriérech. Konečný vzhled svatostánku je z roku 1898, kdy bya opraven po úderu blesku. V roce 1974 bylo přistoupeno k opravě vnější fasády. Stará omítka byla odstraněna až na cihly a poté pořízena nová omítka. Byly rovněž pořízeny nové okapové žlaby a chrliče na věži kostela. V roce 1976 byla natřena  plechová krytina věže, poté znovu v roce 1988. V roce 1990 bylo do kostela instalováno elektrické  topení s akumulačními kamny a v následujícím roce byl znovu vymalován interiér kostela. V roce 1995 byla na vnější fasádu nanesena nová barva. Interiér kostela byl vybaven novými lavicemi a novými koberci. Rovněž varhany byly v nedávné době opraveny, naladěny a doplněny rejstříky.

Historie čerpána z webu

https://www.farnostkorycany.cz/historie/kostely-a-kaple/kostel-sv-vavrince-v-korycanech/

Město Koryčany nemá turistickou známku.