Náhoda tomu chtěla, že jsme o jedněch letních prázdninách vyrazili na víkendový pobyt do oblasti Kolínska, kam jsme tehdy přijeli vůbec poprvé. Do polabské nížiny jsme z Olomouce vyrazili v pátek odpoledne za obrovského vedra a po dvou hodinkách jízdy jsme přijeli do okrajové části Peček, kde jsme předali kus nábytku, jehož prodej byl příčinou našeho výletu. Následně jsme odjeli do Kolína pro dalšího člena naší výpravy a lovce keší v jedné osobě, který sem přijel už ráno vlakem, neboť se nevlezl do auta. Pak jsme se společně přesunuli do penzionu Zlaté slunce, kde jsme byli ubytováni a modlili se, aby konečně přišlo slíbené ochlazení. Večer jsme se dočkali a tak jsme se ráno za příjemné letní teploty mohli vydat na výlet, který jsme praktický celý strávili v Kouřimi.

Během procházky tímto městem jsme poznali poměrně velké množství památek a zajímavostí, které byly soustředěny zejména v historickém středu Kouřimi kolem Mírového náměstí. Když jsme si je všechny prohlédli, odjeli jsme za poznáváním ostatních turistických cílů, kterých ještě zbývalo vcelku dost. S některými zajímavostmi jsme se seznámili při putování po naučné stezce Stará Kouřim, která nás provedla prostory, kde stávalo opevněné hradiště našich slovanských předků. Naše černé SUV jsme zaparkovali u Panského mlýna, který jsme si vzápětí prohlédli a poté jsme přešli betonový most nad říčkou Výrovkou na druhou stranu, kde jsme zahájili procházku po naučné stezce Stará Kouřim. Okružní trasa nabízela dvě varianty pochodu a po chvilce váhání jsme se rozhodli vyrazit podél zmíněné říčky.

Když krátký betonový úsek u mostu záhy vystřídala úzká pěšina a téměř okamžitě jsme narazili na dřevěnou Věž poznání, určenou hlavně dětem. Na čtyřech stranách si zájemci mohli vyzkoušet své znalosti o přírodě, jež byly rozděleny na čtyři hlavní témata. Otočné čtverce s obrázky a textem obsahovaly nejběžnější české stromy, mezi nimiž jsme poznali třeba lípu, olši, borovici, javor, jasan, jedli a naši nejoblíbenější břízu. Lesní ptáci pro nás přestavovaly větší oříšek a uspěli jsme pouze u sýkory koňadry, strakapouda velkého, kalouse ušatého a vrabce domácího. Vzápětí jsme byli dokonale zmateni, jelikož pod tabulkou stopy zvěře jsme našli různé druhy hmyzu, například slunéčko, mravence, včelu, klíště a brouky. Na poslední straně pod tabulkou hmyz jsme se tedy nelogicky pokusili poznávat stopy, což nám moc nešlo.

Po malé zkoušce našich znalostí přírody jsme kráčeli podél říčky Výrovky, která se kdysi nazývala Kouřimka či Vavřinecký potok a brzy jsme přišli k dalšímu dětskému zábavnímu prvku s názvem Skok hastrmana Vospálka. Na tabuli bylo napsáno, že 1. června 1845 pořádal zmíněný místní vodník závod ve skoku do dálky, kterého se kromě hastrmana zúčastnila vodní blecha, žabák a listonoš. Kroniky údajně jejich výkonu zaznamenaly přesně a značky byly umístěny na dráhu. Měli jsme se pokusit překonat jejich výkony, ale marně jsme tyto značky hledali. Napadlo nás, že závodníci možná skákali do vedle tekoucího potoka, přece jen se jednalo o vodní tvory, tedy kromě listonoše a tudíž značky vzala voda. Vysvětlení jsme ovšem nedostali a tudíž jsme si neskočili a raději jsme šli dál normálním krokem.

Minuli jsme vyhaslé ohniště, za nímž se pěšina natolik významně přiblížila k vodnímu toku, až jsme se obávali, jestli nebudeme muset o něco dál plavat. Naštěstí se Výrovka posléze zase odklonila a další metry naučné stezky jsme tak zdolávali suchou nohou. Poté jsme přišli k další dřevěné tabuli s názvem Hádačka vodoměrky Věrky, kde jsme měli zařadit zvířátka do správné skupiny. Devět tabulek s obrázky patřilo mezi bezobratlé, ptáky a ryby a někdo před námi už vše určil naprosto správně. Hru jsme tedy ani nehráli, navíc si neznámý poberta odnesl jednu tabulku sebou jako suvenýr, takže jsme se u vodoměrky Věrky vůbec nezdržovali a pokračovali jsme v cestě. Následně se od nás oddělil hledač ukrytých schránek a zamířil k vodnímu mlýnu Bukačov, kde odlovil další kešku v tomto příjemném letním dni.

Rozdělili jsme se v místě, kde se stezka obloukem stáčela doleva a definitivně tak opustila tok Výrovky. Zabočili jsme tedy vlevo a pak jsme museli zvládnout menší výstup, během něhož se k nám lovec vrátil. Po 50 metrech jsme dorazili na okraj rozlehlé louky a zároveň jsme vstoupili na území staroslovanského hradiště Stará Kouřim. Vzápětí jsme se zastavili u první informační tabule, která nás ovšem tak trochu uvedla v omyl, protože se na ní psalo o hradišti u svatého Jiří. To se nacházelo na druhé straně říčky Výrovky a v podstatě jsme kolem něho před chvílí procházeli. Navíc jsme se nacházeli na okraji staroslovanského hradiště, které zde existovalo od konce osmého až do počátku desátého století, zatímco hradiště u svatého Jiří bylo postaveno ve strategické poloze na ostrožně mezi potoky Střebovka a Výrovka až na konci 10. století.

Tehdy přemyslovská knížata získala pod svou moc dřívější území Slavníkovců a Zličanů, kdy bylo starší a větší hradiště Stará Kouřim už zničeno. Byli jsme rádi, že jsme o pár hodin dříve v městském muzeu viděli středověký model města, kde jsme rozložení Kouřimi dobře viděli a dokázali jsme si celou situaci v hlavě srovnat. Ačkoliv se tedy jednalo o jiné hradiště, než na kterém jsme se právě nacházeli, rádi jsme si pár informací o něm přečetli. Dozvěděli jsme se, že v menší hradišti stával kostel sv. Jiří, v němž svou kariéru začínal sv. Prokop, zemský patron a zakladatel nepříliš vzdáleného kláštera v Sázavě. Naproti svatostánku stál palisádou ohrazený knížecí dvorec, z něhož od 12. století vládl rod Děpolticů, vedlejší linie Přemyslovců. Vládce možná sedával na kamenném trůnu s dvojicí lvů, jenž jsme předtím také viděli v muzeu a který měl knížete chránit.

Bohužel tato ochrana nebyla Děpolticům nic platná, jelikož se nikdo z nich nedostal k tomu, aby se ujal vlády v českých zemích, kterou pevně řídil slavný Přemysl Otakar I. Ten se snažil, aby nadále zůstávala vláda jen v hlavní linii přemyslovského rodu, což vedlo ke střetům s Děpoltem III., jenž se proti němu postavil a to si král nenechal líbit. Roku 1223 vytáhl ke Kouřimi se svým vojskem, město dobyl a Děpolta III. zabil. Jeho rodina se uchýlila do Slezska na dvůr Jindřicha I. Bradatého a vliv Děpolticů už nikdy nenabyl většího významu. Položili jsme si otázku, co by se stalo, kdyby o 300 let dříve souboj vyhráli Zličané a nikoliv Přemyslovci. Kouřim byla tehdy druhou největší středověkou aglomerací na území Čech, která v 9. století svým významem snad dokonce převyšovala Pražskou kotlinu a kdo ví, jak by to bylo, kdyby kouřimská knížata nepodlehla hlavní větvi Přemyslovců.

Pražský hrad dnes mohl být jen archeologickým nalezištěm, rozloženým na jakémsi vcelku nevýrazném kopečku nad Vltavou, ale historie byla prostě napsána jinak. Dále jsme si přečetli, že opevněné území, které bylo předchůdcem dnešních měst, sloužilo nejen jako sídlo knížat, ale také zde probíhala shromáždění lidu, oslavy, slavnosti a čile se zde obchodovalo. Zatímco vladaři a jejich nejbližší bydleli na akropoli, vojsko obývalo předhradí a prostí lidé měli svoje chaloupky v okolí hradiště, kam se uchylovali v případě nebezpečí. Bylo nám jasné, že si Slované museli sami vyrobit všechno, co potřebovali k životu. Pracovali na poli, ze dřeva stavěli domy a vyráběli z něj kuchyňské náčiní nebo tkalcovské stavy, na nichž si utkali oblečení a další věci. Dozvěděli jsme se, že Slované neznali hrnčířský kruh a tak keramiku vyráběli ručně.

Kromě toho, že museli pracovat na poli, tak se věnovali hutnictví a kovářství a se svými výrobky pak obchodovali. K našemu překvapení však za ně nedostávali peníze, které v éře před nástupem Přemyslovců k moci neznali, nýbrž si věci vyměňovali mezi sebou. Docela nás dostal fakt, že Slované rovněž obchodovali s otroky a rádi nakupovali exotické ovoce, víno koření a drahé látky, které samozřejmě byly určeny pro potřeby knížecího paláce. Když jsme dočetli zajímavé informace, rozhlédli jsme se po široké louce, táhnoucí se směrem doleva k nejvyššímu bodu Staré Kouřimi, kam se zrovna vydala dvě ženy se psem. My jsme si to však namířili rovně napříč loukou k lesíku na druhé straně, za nímž se nacházelo Libušino jezírko. Cestou jsme minuli dvojici manželů středního věku, kteří šli opačným směrem a když jsme prošli akátovým lesíkem, objevila se před námi úzká mýtina.

Za ní se rozkládalo Libušino jezírko, které bývalo kultovním místem starého hradiště a stávalo v jeho středu. Když jsme sem přišli, ihned jsme odlovili kešku a poté jsme se přesunuli k chytré tabuli, která nám prozradila spoustu zajímavých faktů o jezírku, jež se poprvé připomíná roku 1592. Hlavně nás zajímalo, jestli své pojmenování jezírko získalo podle slavné věštkyně Libuše a docela bychom si na to vsadili poslední groš. Znali jsme už totiž jen jednu Libuši a ve vší ústě k herečce Šafránkové jsme opravdu nevěřili, že by právě ona měla co do činění s lokalitou ve Staré Kouřimi. A výhra by byla naše, neboť staří polabští Slované údajně z hladiny jezírka věštili a navíc známá kněžna Libuše byla již na jiných místech Čech svázána s vyloženě vodním kultem, takže mohla mít spojitost i s tímto jezírkem.

Docela nás však překvapilo, že v okolí Libušina jezírka bývalo pohřebiště kouřimských knížat z 9. století. V jednom z hrobů archeologové nalezli kostru ženy, kterou nazvali Kouřimskou kněžnou. Ta byla pohřbena s luxusními šperky, mezi nimiž byly náušnice s řetízky, gombíky, malé ozdobné kovové schránky na amulety, náhrdelník s kovovými perlami a charakteristické filigránové motivy. Část těchto nálezů jsme opět viděli v Muzeu Kouřimska a také na fotkách na informační tabuli, kde jsme našli i obrázek slovanského hrobu. Na závěr jsme se dočetli, že staří Slované své mrtvé spalovali a popel sypali do nádob, kterým se říkalo popelnice. Zaujalo nás, že na počest zemřelého pořádali slavnostní hostiny a někdy zvláštní hry, které připomínaly sportovní zápolení.

Dále jsme se dozvěděli, že od 8. století začali stavět mohyly, do nichž ukládali zmíněného popelnice a teprve později do vkládali celé kostry. Připadlo nám logické, že když ženy na svou poslední cestu dostaly šperky, muži byli pohřbeni se svými zbraněmi, štítem a ostruhami. Všichni pak spravedlivě získali ještě potravinové milodary, což bylo s příchodem křesťanství zrušeno. Když jsme dočetli poslední řádky, šli jsme se podívat na samotné jezírko. Bohužel bylo tento rok sucho a tak jsme marně hledali hladinu jezírka, které kdysi bylo napájeno vodou z puklinového pramene či dešti a kromě své funkce přirozeného vodního rezervoáru mělo i mimořádný kultovní význam. Jezírko pro tyto účely mělo zpevněné břehy, stály zde dřevěné idoly bohů a kolem hořely ohně.

Musela to být při slunovratech a jiných svátcích úžasná atmosféra, trochu děsivá, leč vzbuzující naši zvědavost a chuť vše prožít na vlastní kůži. Když jsme se vrátili do reality, prohlédli jsme si vyschlé dno jezírka s kusy dřeva, obešli jej kolem dokola a rozhlédli se po okolí prohlubně, obklopené několika starými stromy. Pak jsme odmítli nabídku dřevěného altánu k odpočinku a vydali se na další cestu. Kráčeli jsme podlouhlou mýtinou, která mírně stoupala vzhůru a v zatáčce se nám naskytl hezký pohled do krajiny. O chvíli později jsme si užívali dalších výhledů, neboť jsme dorazili na nejvyšší bod hradiště Stará Kouřim, které dole pod námi ohraničovala silnice do chatové osady Strašík. Dále zde stála barokní kaplička, ale než jsme k došli, tak jsme si nejprve prostudovali panel s informacemi o životě na hradišti.

Dozvěděli jsme se, že na nejvyšším místě staroslovanského hradiště byly archeologickým průzkumem odkryty zbytky unikátní dřevěné halové stavby z 9. století o impozantním půdorysu asi 90 x 9 metru. Docela nás překvapilo, že se dodnes nepodařilo uspokojivě objasnit, k jakému účelu hala sloužila, než byla v první polovině 10. století zničena požárem. Zřejmě se v ní shromažďovala místní vojenská posádka nebo obyvatelé hradiště, které bylo stejně jako ostatní, předchůdcem středověkých hradů. Cedule nám dále prozradila, že bychom zde našli kovárnu, hrnčírnu, dílny kovolitců, šperkařů, zbrojířů, výrobců dřevěného nádobí či nábytku a varnu piva. Slované prý na polích pěstovali žito, oves, proso, len, luštěniny, ječmen a pšenici a ovocné stromy jako jabloně, třešně, hrušně a slívy se dokonce pokoušeli šlechtit.

Dočetli jsme se také, že chovali slepice, menší dobytek a koně. Měli také psi na lov, chytání myší a hlídání stád domů. Jak takové domy vypadaly jsme si uměli dobře představit, neboť jsme podobné viděli v archeoparku v Modré u Uherského Hradiště. Kolem nich se volně pásla domácí zvířata, tedy kromě prasat, která byla ještě napůl divoká a žila v lese. Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se na průzkum barokní kapličky sv. Víta, která byla postavena roku 1724 soukromým nákladem kouřimských měšťanů Víta Vaváka a Václava Frýdy. Po 700 letech tak křesťanská církevní památka nahradila starý pohanskou kulturu a my jsme si ji prohlédli v podobě z roku 1863, kdy byla kaplička upravena. Svatostánek blahosklonně chránily tři památné lípy, jež byly patrně vysazeny právě roku 1863 a v jejichž stínu jsme zahájili obhlídku drobné stavby.

Nejprve jsme viděli zadní část kapličky se čtvercovým výklenkem, na kterou se bohužel podepsal nějaký pomatený sprejer, ale jinak na ní nebylo nic zajímavého. Pak jsme prozkoumali obě boční stěny, které měly naprosto identickou podobu. Hladkou fasádu žluté barvy narušily opět výklenky, do nichž architekt tentokrát umístil bílé půlkruhové tvary, které nám trochu připomínaly ležící měsíc. Následně jsme se přesunuli k přední straně kapličky, na níž jsme nad korunní římsou spatřili trojúhelníkový štít bez další výzdoby. Pod ním se nacházely vstupní dveře, které sice byly zavřené, ale pře mříže se nám podařilo nahlédnout dovnitř. V interiéru kapličky jsme v pseudogotickém oblouku uviděli nástěnné malby z roku 1863 od Josefa Mrkvičky, jež představovaly české zemské patrony v čele se svatými Cyrilem a Metodějem.

Na bočních stranách interiéru pak byly další menší malby, jež však byly po 160 letech už hodně zašlé a potřebovaly by brzkou obnovu. Když jsme si vnitřek stavby prohlédli, šli jsme se posadit na lavičku, umístěnou vhodně k boku kaple, odkud se nám naskytl krásný výhled do kouzelné polabské krajiny. Kromě úchvatných pohledů do dálav jsme si nezapomněli prohlédnout ani část hradiště, které se kdysi rozprostíralo dole pod námi směrem k Lechovu kameni. Na lavičce jsme poseděli několik minut a i když jsme občas museli zahnat nějaký ten poletující hmyz, který sem nalákala opojná vůně lipových květů, výhledem jsme se kochali vcelku poklidně a tak jsme se spokojeně mohli vydat na další cestu. Jakmile jsme opustili stín lipového hájku, setkali jsme se s otočnou lavičkou, jejíž nabídku k posezení s výhledem jsme odmítli.

Pozorováním krajiny jsme byli totiž momentálně naprosto nasyceni, ale zajímavých nebo strašidelných pověstí se nám nedostávalo a tak jsme se s chutí zastavili u cedule Tajuplná místa Podlipanska. Nebyla to první tabule tohoto druhu, kterou jsme ten den přečetli a pokaždé nám nabídla velmi zajímavé pověsti. Tahle vyprávěla O svatém Václavovi a knížeti Radoslavovi. Prvně jmenovaný český kníže z rodu Přemyslovců vycházel se svými sousedy v míru a podle knížete z rodu Zličanů Radoslava, který bydlel na hradišti Stará Kouřim, to byl projev jeho slabosti. Rozhodl se tedy obsadit sousední české knížectví, vyzbrojil a posílil zlické vojsko, v jehož včele vyrazil ku Praze. K jeho překvapení však byl kníže Václav připraven, vytáhl mu vstříc a obě vojska se později potkala na vyvýšenině u vesnice Přistoupim.

Kníže Václav odhadl, že zpupného Radslava ke smíru nepřiměje a nabídl mu souboj muže proti muži, aby uštědřil životy svých vojáků. Tahle varianta se kouřimskému knížeti nezamlouvala, ale před svými vojáky se styděl odmítnout přímou výzvu k souboji a aby dostál pověsti hrdého a statečného muže, vyjel na koni Václavovi vstříc. Když k němu dorazil, spatřil na čele českého knížete zářit zlatý kříž a po jeho bocích dva anděly s tasenými meči. Radslav seskočil z koně, padl na kolena a prosil knížete o smilování, neboť to považoval za znamení, že bůh stojí na straně Přemyslovců. Václav také sesedl, podal zlickému knížeti ruku a zvedl klečícího Radslava ze země. Pak ještě chvíli spolu rozmlouvali a následně se jako dva spojenci rozjeli na dvorec Žitomíř, kde nad kamenným stolem smír zpečetili nejedním pohárem medoviny.

Zaujalo nás, že od té doby se místo, kde zlický kníže Radslav poklekl před českým knížetem Václavem nazývá Klečky a blízké hradiště s pozdější vsí, u níž byla ona smlouva zpečetěna, se jmenuje Přistoupim. Nicméně uzavřený mír skončil roku 930 dobytím a vypálením Staré Kouřimi bratem knížete Václava, jenž se příhodně jmenoval Boleslav Ukrutný. Více nám toho tabule nenabídla a tak jsme se pěšinou, vyšlapanou do luční trávy, vydali dál. Jelikož jsme opouštěli nejvyšší místo staroslovanského hradiště, logicky jsme klesali níž, dokud jsme nepřišli k dalšímu zastavení naučné stezky. Našli jsme na ní fakta o archeologickém výzkumu, který prvně proběhl v letech 1948 – 1958, kdy zde byla nalezena brána, umožňující přístup na vnější předhradí. Podobu dřevěné bašty mezi hliněnými valy jsme si prohlédli na obrázku, za což jsme byli rádi.

Výzkum vedl archeolog Miloš Šolle, o němž jsme si přečetli několik věcí dole na tabuli, ale nás spíše zaujalo, že tento člověk nechal obnovit hliněnou část brány a to za použití původních technologií. Cílem tohoto experimentu bylo zjištění, že pokud se nepoužije výdřeva, nevydrží vstupní otvor ani 20 let. A to byl důvod, proč jsme bránu dole pod námi marně hledali a velice nás to mrzelo. Pokud by tu stála, jistě by dokázala přilákat ještě více návštěvníků do Staré Kouřimi, kteří se zatím museli spojit pouze s menším modelem brány nedaleko vodního mlýna Bukačov. S povzdechem jsme šli pomalu dál loukou a zároveň jsme se kochali výhledem na Kouřim s dominantním kostelem sv. Štěpána, jehož věže trčely k nebi jako anténky.

Po 110 metrech jsme došli k další tabuli naučné stezky, z níž jsme se dozvěděli spoustu zajímavých faktů o úloze hradišť ve středověku. Už jsme věděli, že odtud vládla knížata, bylo zde ubytované vojsko, konala se tady shromáždění či trhy a že se sem uchylovali obyčejní lidé v případě nebezpečí. Jednalo se hlavně o zemědělce, kteří knížeti odváděli daně v podobě naturálií a kromě toho se podíleli na výstavbě budov a opravách cest. V kouřimském hradišti od počátku vládl kníže, který měl v první polovině 9. století velkou moc. Udržoval čilé kontakty s Velkomoravskou a Karolínskou říší na západě středověké Evropy. Dozvěděli jsme se také, že Slované žili v osadách, kterou tvořilo většinou asi 50 lidí, obývajících do kruhu seřazené zemnice, tedy příbytky z bukového nebo dubového dřeva, zahloubené asi metr do země.

Zaujalo nás, že takový domek o velikost 4x4 metry stavěli tři lidé asi čtyři týdny. Uvnitř bývala hliněná pec, určená k vytápění a vypalování keramiky. Docela nás překvapilo, že Slované jedli hlavně kaše s medem nebo čerstvým ovocem a také měli v oblibě chleba. Nechyběla však ani čočka, hrách a různé ovoce, které okolo divoce rostlo. Také chovali včely, lovili ryby a lesní zvěř nebo vařili pivo. Víno spíše dováželi z jihu, ale to už jsme věděli z předchozích cedulí. Když jsme se tedy seznámili s jídlem a pitím Slovanů, vyrazili jsme dál. Cesta se svažovala dolů až k bráně, o které jsme se předtím dozvěděli z archeologických výzkumů a když jsme jí imaginárně prošli, objevil se před námi Lechův kámen, na který jsme se těšili nejvíce z celé naučné stezky. Znali jsme jej z internetu už několik let a nyní se nám konečně splnilo přání vidět ho na vlastní oči.

Nicméně ještě než jsme k rulové skalce přišli, zastavili jsme za bránou u chytré cedule, která nám odhalila tajemství opevnění Staré Kouřimi. Hradiště bylo největší raně středověkou fortifikací v Čechách, když její rozloha činila závratných 47 hektarů a její stavitelé dokonale využili okolní terén, který byl obehnán příkopem a hradbou. Tu představovala nasucho kladená kamenná zeď, jež byla běžně vysoká kolem tří metrů a kterou zpevňovaly dřevěné rošty a komory, do nichž se posléze nasypala zemina. Tím byla hradba zafixována a také se po ní mohli pohybovat obránci, takže nám bylo jasné, že dobyvatelé neměli věru nijak jednoduchou práci. A když jsme si k výšce hradby přimysleli hloubku příkopu, útočníci museli počítat s překonáním až desetimetrových překážek, co čehož bychom se nám rozhodně nechtělo.

Délka vnějších hradeb Staré Kouřimi činila asi tři kilometry a další dva tvořily dřevěné palisády uvnitř hradiště. Jejich životnost byla asi 20 roků a jelikož Stará Kouřim existovala přibližně 150 let, bývaly hradby několikrát složitě opravovány. Docela nás překvapilo, že hradiště chránilo pouze několik desítek profesionálních bojovníků a přesto se v raném středověku nepodařilo žádným obléhatelům nějaké dobýt. Slovanští bojovníci nosili brnění a pod ním volnou košili s rozevlátými rukávy, které se říkalo kytlice. Nohy chránily kožené řemínky s nýty, které se ovinovaly kolem holeně. V pozdější době nosili knížata a přední bojovníci meče, na hlavách měli přilby a byli chráněni koženými pancíři. Slované bývali obávaní válečníci, s nimiž nepřátelé bojovali raději v zimě, neboť naši předkové se prý uměli výtečně schovávat v lese.

Dále jsme se dozvěděli několik čísel. Hradiště bylo na severovýchodní straně opevněno třemi pásy valů, z nichž nejníže položený val má délku 1320, střední 820 a vnitřní 400 metrů. Poté jsme již prostory hradiště opustili a vydali se ke kýženému kusu skály, k němuž jsme po několika desítkách vteřin přišli. Nebylo to k němu totiž daleko a vtipně řečeno, ležel co by kamenem dohodil od vnějšího valu slovanského hradiště. Byl to zvláštní pohled na tento obrovský kámen, který jakoby sem spadl z nebe. Široko daleko okolo se nenacházel žádný další podobný skalní útvar, což v našich myslích vzbuzovalo fantastické myšlenky o jeho původu. K objasnění záhady jsme využili chytré cedule, která stála přímo u rulové skalky a jali se louskat text na tabulce. Dozvěděli jsme se, že název kamene byl odvozený od mýtického slovanského knížete Lecha, bratra praotce Čecha.

Podle pověsti zaznamenané v kronice Václava Hájka z Libočan se u této skalky Lech usadil a vybudoval tu opevněný srub, který se záhy rozrostl na opevněné hradiště. Poté zapálil oheň, aby podle kouře, který od vatry vysoko stoupal, poznal jeho bratr na hoře Říp, kde Lecha najde. Docela nás zaujalo, že podle onoho kouře nazval toto místo Kouřim a líbila se nám také pověst o čarovné moci kamene. Kdybychom prý jej na Štědrý večer o půlnoci třikrát po jedné noze a bez vydechnutí obešli, kámen by se nám otevřel a vydal by nám poklady pod ním ukryté. Jenže čekat více než čtyři měsíce, než se v kalendáři objeví datum 24.12., se nám nechtělo a tak jsme žádný poklad nezískali. Kámen se nám tedy neotevřel, ale pohled na město Kouřim ano a vůbec s tím nesouvisela čarovná moc rulové skalky.

Nabídky kouzelného výhledu jsme pochopitelně využili a několik minut jsme si městečko s dominantním kostelem svatého Štěpána prohlíželi. Když jsme se výhledu dostatečně nabažili, vylezli jsme na kámen, abychom se na něm vyfotili. Jelikož nebyl z pískovce, nemuseli jsme obávat jeho poškození či kluzkého povrchu, ale i tak jsme na něm pózovali s potřebnou opatrností. Zažívali jsme tak trochu pocit, který možná měli účastníci magických rituálů, protože se u něj konaly pohanské obřady a čarodějnické sabaty, podobně jako na Petrových kamenech v Jeseníkách. Žádného pohanského boha jsme neurazili a z kamene nás neshodil, takže jsme si jej mohli následně po obou nohách obejít. Tři metry vysoký Lechův kámen jsme si přitom prohlédli ze všech stran a po třiceti metrech jsme se zase ocitli u chytré tabule.

Lech a jeho lidé prý nedlouho po bratrově smrti opustili Kouřim, odešli na východ a usadili se v Polsku. Také náš čas pobytu u kamene naplnil a tak jsme toto doslova kouzelné místo opustili. Nezamířili jsme však do Polska, nýbrž zpátky do Kouřimi k našemu povozu. Málem jsme však zabloudili, jelikož jsme si nevšimli odbočky doleva a nechybělo mnoho, abychom skončili u místního domorodce na zahrádce. Naštěstí jsme se pak vrátili nesprávnou cestu, jež zprvu vedla po okraji pole a brzy se zahloubila do úzkého úvozu, který nás dovedl do lesního porostu. Cesta vzápětí začala prudce klesat, takže jsme museli opatrně našlapovat, abychom v pořádku došli zpět na úroveň říčky Výrovky. Na konci klesání nás čekalo poslední zastavení naučné stezky, které obsahovalo jakési shrnutí celého středověkého příběhu městečka Kouřim.

Zopakovali jsme si tedy, že zde mezi 8. – 10. stoletím existovalo obrovské pohanské sídlo Stará Kouřim, které po jeho zániku nahradilo menší hradiště na druhé straně řeky s názvem U svatého Jiří. K němu přibyla další dvě opevněná sídla u sv. Klimenta a u sv. Vojtěcha s kostelíky a dle pojmenování bylo jasné, že se už jednalo o křesťanské sídla v držení Přemyslovců, kteří mezitím sjednocovali Čechy pod svou vládou. Ve 13. století v Kouřimi stával jednoduchý hrad, který byl sídlem Děpolitců, boční větve vládnoucího rodu. Po zabití jejich vůdce králem Přemyslem Otakarem I. zbytek rodu odešle do Polska a z Kouřimi se stalo moderní opevněné město se sítí ulic a kamenným opevněním, které jsme o pár hodin dříve dokonale poznali. V šedesátých letech 13. století byl vystavěn gotický kostel sv. Štěpána, jenž jsme měli ještě před chvílí na očích a který jsme pochopitelně také prozkoumali, když jsme se pohybovali po náměstí.

V dolní části cedule jsme se pak dozvěděli fakta o příchod Slovanů do zdejšího kraje, k čemuž mělo údajně dojít roku 653. Přišli sem z oblasti mezi Běloruskem, Ukrajinou a východním Polskem, ale není jisté, jestli se jednalo o jeden nebo více kmenů. Každopádně se na návrší u Kouřimi usídlil kmen Zličanů a jak to bylo dál, to u jsme věděli. Když jsme přečetli poslední řádky, podívali jsme se do vedle stojící knihobudky, v níž nás ale žádný titul neoslovil. Poté jsme se krátce podívali do přilehlého lomu a následoval návrat k autu, jímž jsme odjeli ke mlýnu Bukačov, o němž již pojednává jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli také přečtěte. Chcete-li vědět, co dalšího jsme v Kouřimi viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme si po bitvě u Lipan podmanili městečko Kouřim a dozvíte se víc.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Kourim_-_naucna_stezka_Stara_Kourim/

Historie :

Stará Kouřim o rozloze 44 ha je jedno z nejrozlehlejších opevněných míst od pravěku až do raně středověkých Čech. Rozkládá se na mohutném terénním bloku rulového návrší nad ohybem Kouřimky, nad kterou vystupují skalnaté svahy až do výšky 60 metrů. Hradiště je na severovýchodní straně opevněno třemi pásy valů, z nichž ten vnější, nejníže položený val, má délku 1320 m, střední val 820 m a vnitřní val 400 m. Nejstarší osídlení bylo zaznamenáno v prostoru Libušina jezírka, kde byly odkryty nálezy z eneolitu (4800 př. n. l., dům sloupové konstrukce, palisádová hradba, vypíchaná keramika, nálevkovité poháry řivnáčské kultury). Bylo zde také pohřebiště lidu šňůrové keramiky (2800 př. n. l), osídlení kultur doby bronzové – unětické, lužické a štítarské (2000 – 1000 př. n. l., sloupové obytné stavby a pohřby) a doby raně halštatské (750 př. n. l., obytné polozemnice, keramika a stříbrná mince hexadrachma „bratislavského typu“).

První Slované se na ostrožně usídlili již v 6. století a postupně osídlili a opevnili celý areál s využitím starších, neolitických prvků opevnění. V 1. polovině 9. století vzniklo v nejjižnější části areálu hradiště Zličanů, z něhož zlická knížata udělala jedno z nejmocnějších hrazených center střední Evropy, které dosáhlo největšího rozkvětu ve 2. pol. 9. století. Vstup do hradiště chránila velkolepá, 15 metrů široká dvojitá brána s věží a úzkými průchody po stranách, před kterou byl 5 metrů hluboký a 12 metrů široký příkop. Aby bylo zamezeno čelnímu útoku, bylo zkonstruováno trojúhelnikovité těleso vytvářející v bráně dva samostatné úzké vstupy. Na počátku 10 stol. došlo k požáru, po kterém bylo hradiště v letech 910 – 930 nebo 940 znovu opevněno a celé přestavěno. Na akropoli vzniklo na místě starší halové stavby sídlo místní elity – velké srubové stavby, které lze interpretovat jako dvorec.

Toto je také období, kdy Stará Kouřim vstupuje do psané historie; podle Kristiánovy legendy uznal v době vlády knížete Václava (zemřel 935) kouřimský vévoda Radslav přemyslovskou svrchovanost (k události došlo na hradišti Přistoupim nebo na dvorci Žitomíř, dnešní Štolmíř). Stará Kouřim, jako sídlo nepřemyslovských knížat, zanikla za vlády Boleslava I. v polovině 10. století, při přemyslovském sjednocování Čech. Nové, již přemyslovské centrum, bylo založeno na sousední ostrožně (zvané U sv. Jiří), kde vznikl jeden z našich nejstarších hradů.

Hradiště bylo poprvé historicky zmíněno již v roce 1541 v České kronice Václava Hájka z Libočan a poprvé odborně popsáno v roce 1903 kouřimským učitelem J. Kremlou. První průzkumy provedl na počátku 20. stol. J. L. Píč, důkladný a systematický výzkum proběhl v letech 1948-58 a 1961-8 pod vedením Miloše Šolleho. Mezi nejcenější nálezy patří výbava hrobu u Libušina jezírka. Žena, kterou archeologové tradičně nazývají Kouřimskou kněžnou, byla pohřbena s luxusními šperky domácí produkce, které zahrnují všechny charakteristické typy předmětů i stylové detaily jako lunicovité náušnice s řetízky, gombíky, tři kaptorgy, dvě se zoomorfními detaily, náhrdelník s kovovými perlami a charakteristické filigránové motivy. Jedná se o jeden z nejhonosnějších ženských hrobových souborů z území Čech, který je současně vrcholem uměleckořemeslné produkce 10. století v západoslovanském prostředí vůbec. Část nálezů nebo jejich kopie jsou vystaveny v Muzeu Kouřimska v Kouřimi.

Historie čerpána z webu

https://www.cestyapamatky.cz/kolinsko/kourim/hradiste-stara-kourim

Město Kouřim je držitelem turistické známky č.496.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/kourim-c496