Horký letní den na konci srpna byl jako stvořený pro polehávání u vody, kdy počasí neotužilým lidem nabídlo jednu z posledních možností ke koupání v přírodě za příjemné teploty vzduchu i vody. Neodolatelnou nabídku jsme využili i my, ovšem tak trochu jiným způsobem, než by se mohlo zdát. Jednodenní výlet jsme opravdu takřka celý strávili u přehrady Slezská Harta, jenže jsme nelenošili na pláži, ale navštívili několik zajímavosti v jejím okolí. Zavítali jsme rovněž do obce Mezina, která nám překvapivě nabídla hned několik turistických cílů a jedním z nich byl kostel Nejsvětější Trojice. Po jeho obhlídce jsme popojeli dál až na konec vesnice, která byla založena v roce 1258 za vlády českého krále Přemysla Otakara II. a zastavili se pod stromem s lavičkou, odkud se nám naskytl pěkný výhled po krajině Nízkého Jeseníku.

 Hlavním důvodem ke krátké zastávce byla ovšem ukrytá schránka, kterou jsme úspěšně objevili a po návratu k našemu stříbrnému autu jsme odjeli k rozcestí pod Venušinou sopkou. Zde jsme povoz odložili a po polní cestě se pěšky vydali vstříc vyhaslému vulkánu. Kráčeli jsme krajinou, kde na přelomu třetihor a čtvrtohor před jeden a půl milionem let probíhalo bouřlivé období. Přesněji se střídala období, během něhož byly z jícnu sopek vyvrhovány sypké a plynné sopečné materiály s obdobími, kdy z vulkánu naopak pokojně vytékalo žhavé a husté magma. Urazili jsme přibližně 600 metrů a stanuli uprostřed stratovulkánu, který si lidé přizpůsobili obrazu svému, neboť jsme spatřili dvě lavičky se stolem. Vyhaslá sopka nikomu již ublížit nemohla a tak jediné co zde občas vydávalo větší teplo byl oheň trampů a jiných výletníků.

U laviček jsme narazili na informační tabuli, k níž jsme se vydali, abychom nasáli o sopce nějaké vědomosti. Zjistili jsme, že jsme se octili v nadmořské výšce 654 metrů a že jsme se zde pohybovali po vrstvách sypkých pyroklastik neboli sopečného popela, lapili, tufy, sopečné pumy a balvany. Okolo nás se nalézaly horniny s podivnými názvy jako nefelinický bazanit, olivinický nefelinit nebo limburgit. Dočetli jsme se, že místní sopky jsou z geologického hlediska velice mladé, neboť začaly vznikat počátkem pleistocénu jako stratovulkány, které prorazily silné spodní karbonské vrstvy staré okolo 320 miliónů let. Zaujalo nás, že sopky Nízkého Jeseníku vznikaly v období, kdy naší krajinou začínal kráčet člověk neandrtálský, který se proslavil jako lovec mamutů a podle posledních výzkumů nebyl tak hloupý, jak se dosud předpokládalo.

Připadali jsme si trochu jako na obrovském antukovém tenisovém kurtu, jelikož vrchol sopky byl struskou a sopečným pískem zbarven do rezavé barvy. Horniny byly v minulosti intenzivně těženy jako stavební materiál a těžbou zde vznikla prohlubeň, ke které jsme se po přečtení informací vydali. Stanuli jsme na vrchním okraji prohlubně, jenž nám připomínala kráter, ale zdání opravdu klamalo. Spatřili jsme zde plazící se miminko užovky obojkové a také cedulku s nápisem nebezpečí pádu. Přes toto varování jsme se rozhodli vzít to dolů nejkratší cestou, ale hned po prvním kroku jednomu z nás nohy podjeli jako na klouzačce. Naštěstí jej druhý v řadě pohotově zachytil a poučeni jsme se vydali po cestičce, pozvolně klesající k těžební jámě. Než jsme sestoupili na dno, otevřel se nám pěkný výhled na Bruntál a blízké okolí s pastvinami.

Pak jsme již opatrně sešli do červeného pekla s mělkou jeskyňkou, kterou jsme prozkoumali. Našli jsme zde jakousi žábu a protože jsme jí nedali nikdo pusu, princezna se z ní nestala. Chvíli jsme prozkoumávali dno mylného kráteru a pak jsme se vrátili na cestičku a zpět na místo plochého jícnu. Prohlédli jsme si zde několik sopečných pum, čili velkých balvanů, vyvržených sopkou. Poté jsme se vydali ještě pro jednu kešku na nejvyšším místě sopky a pak jsme již zajímavé místo opustili a stejnou cestou jsme se vrátili k autu. Naším vozem jsme posléze zamířili zpět do přístavu v Razové, kde jsme nastoupili na loď, ale o tom již vypráví jiný článek. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte velmi obsáhlý cestopis Jak jsme se toulali v okolí Slezské Harty a dozvíte se víc.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Mezina_-_Venusina_sopka/

Historie :

U Bruntálu na severní Moravě najdete pozoruhodnou přírodní zajímavost. Jedná se o kopec (643 m.n.m.) nad obcí Mezina, čtvrtohorní Venušinu sopku. Vrchol sopky je pokryt červenohnědou struskou a sopečným pískem. Je obtížné si představit obrovské časové rozpětí uvedených horských útvarů: podkladem Nízkého Jeseníku jsou horniny utvořené v nejstarším období planety Země v prvohorách, asi před 320 miliony let, síly, které utvořily kužely Jesenických sopek zde působily jen před asi jeden a půl milionem let, na přelomu třetihor a čtvrtohor. Žhavá hmota země, magma, se prorvala nejmladším zlomem zemské kůry v České republice a jakoby odpočívala a znovu nabývala výbušné energie, proto jsou Jesenické sopky vrstevnaté, tvořené z materiálu eruptivního- tufu (vyvrženého výbuchem) a výlevného - lávy. Proto se sopky nazývají stratovulkány. Se sopkou se pojí pěkná zeměpisná hříčka, kterou vyslovil bruntálský botanik prof. Diener, že na Sicílii pod sopkou Etnou je město Messina a u nás pod Venušinou sopkou je obec Mezina. Venušina sopka dosud nebyla prohlášena za chráněné území, ale přírodní památkou je jeden z jejich dvou lávových proudů, tekoucích severovýchodním směrem a pokrývajících terasové štěrkové podloží Černého potoka. Vrchol sopky tvoří rezavě zbarvené strusky a sopečný písek, které byly v minulosti intenzivně těženy jako stavební materiál. Roste zde vzácná rostlina rozchodník žlutý.

Historie čerpána z webu

http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Venusina-sopka-u-Bruntalu.aspx

Venušina sopka u Meziny je držitelem turistické známky č.2266.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/venusina-sopka-lavovy-proud-u-meziny-c2266