Byla to láska na první pohled, neboť Český ráj nás okouzlil hned během naší premiérové dovolené v tomto malebném kraji a tak jsme se sem v průběhu dalších let rádi vraceli. Většinou jsme v památkami nabitém kousku naší země zasazených do krásné přírody strávili týden, ovšem pravidlo o výjimkách bylo uplatněno i v tomto ohledu. Změnu si v podstatě vyžádalo naše podnikání, které se postupně rozvíjelo a jednoho roku jsme stáli před otázkou, jak zrychlit balení vyrobených mýdel a šumivých bombiček do koupele. Bylo jich stále více a více, takže jsme situaci museli nějak vyřešit a po mnoha úvahách jsme se rozhodli pořídit si balící stroj. Jelikož by nový výrobek stál mnoho desítek tisíc korun, pátrali jsme po bazarovém stroji a náhoda tomu chtěla, že starší a téměř nepoužívaný kousek jsme objevili ve vesnici nedaleko Turnova.

Na jednu květnovou neděli jsme si tedy domluvili prohlídku balícího stroje a také ubytování na tři dny v Karlovicích u Turnova, jelikož jsme rádi spojovali příjemné s užitečným či v tomto případě práci se zábavou. Počasí nám celý víkend přálo a tak jsme se mohli procházet nádhernou přírodou a poznat poměrně dost památek. A jelikož Karlovice ležely na dohled od úžasného výtvoru matky přírody, který si lidé pojmenovali jako Hruboskalské skalní město, byl by doslova hřích se sem nevydat. Vůbec nám nevadilo, že jsme zmíněnými skalami proklouzli o čtyři roky dříve během týdenní dovolené, protože se nám v nich moc líbilo a navíc jsme si tentokrát naplánovali trochu jinou trasu. Sice jsme zase kopírovali Zlatou stezku Českého ráje, označenou na mapách červenou barvou, ale několikrát jsme ji kvůli novým cílům opustili.

Jedním z míst, které jsme tenkrát viděli poprvé, byl Kopicův statek alias Jirošova rychta a pozoruhodné skalní reliéfy, jež v lese za domem vytesal sochařský samouk Václav Kopic. Za výtvory lidové tvořivosti jsme se vydali z rozcestí u Kavčin po modré, zelené a červené turistické značce, která nás vedla mírným stoupáním po široké cestě, obklopené krásnými lesy. K naší potěše jsme nepotkali žádno davy lidí a díky příjemnému povrchu či profilu cesty se nám po ní šlo velice dobře. V pravotočivé zatáčce jsme narazili na tabuli naučné stezky, která nesla název Cestník a tak jsme se u ní zastavili, abychom byli stejně chytří jako ona. Na ceduli jsme si přečetli fakta o lese, který člověk odjakživa využíval pro své potřeby, čímž ovlivnil jeho vzhled, hustotu i skladbu stromů, jež v něm vyrůstaly.

Dozvěděli jsme se také, že hruboskalské lesy postihla ve dvacátých letech 20. století mnišková kalamita, kdy české smrky obalily žravé housenky bekyně mnišky a postupně zlikvidovaly zdejší jehličnaté porosty. Připomnělo nám to kůrovcovou pohromu, která se v České republice odehrávala o 100 let později, což nás utvrdilo v přesvědčení, že se historie pořád opakuje. Když jsme nastudovali všechny informace na tabuli, pokračovali jsme v cestě a o kousek dál jsme narazili na volně položený kámen. Na tom byl nebylo nic zvláštního, když jsme se nacházeli v hruboskalském skalním městě, jenže tento balvan byl pokrytý různě starými nápisy, což nám připomnělo náš nejbližší a mnohem propracovanější cíl. Za balvanem jsme pouze minuli dva odpočinkové altánky a následně jsme přišli na rozcestí Jižní sedlo.

Směrové šipky nám prozradily, že jsme z rozcestí u Kavčin urazili pouhých 300 metrů, od hradu Valdštejn kilometr a stejná vzdálenost zbývala na Kopicův statek. Na nic jsme nečekali, zabočili doprava a po modré značce jsme vyrazili vstříc roubené usedlosti. Vstoupili jsme do krátkého úseku, tvořeného úvozem a po pár metrech jsme narazili na kamenný rozcestník. Pískovcový sloupek ukazoval turistům správnou cestu již v 19. století, než byl nahrazen skvělým značením KČT a jejich barvičkami. Za sloupkem jsme ještě chvíli kráčeli úvozem lemovaným borůvčím, za nímž stezka přestala stoupat, narovnala se a pak nás přivedla na rozcestí U Kopicova statku. Stáli jsme na mýtině, kde se modrá cesta stáčela doleva, přičemž se za touto zatáčkou typický pojizerský dům již nacházel, ale my jsme se rozhodli nejprve prozkoumat skalní reliéfy.

Na rozcestí jsme zabočili doleva do lesa a sledovali jsme žlutou značku, která nás provedla skalní roklí, plnou pískovcových stěn či balvanů, jež jsme viděli dole pod sebou. Ještě chvíli jsme kráčeli nad roklí a pak jsme již narazili na první reliéf Anděla Strážce v podobě vyšší okřídlené postavy ženy, držící během chůze za ruku malé dítě. O kousek dál celou plochu jiného kamene zaujala Pohanská božstva a kněžna Libuše. Byli to první představitelé z českých dějin, kterých do skal za statkem autor Vojtěch Kopic jako správný vlastenec vytesal celou řadu. Mezi ně patřil Horymír s jediným slavným koněm, který se nezúčastnil slavného pardubického dostihu a přitom jej každý z nás znal už ze školních lavic. Na skále byl český kníže na Šemíkovi vyobrazen ve skoku přes vyšehradské hradby, který by ve skutečnosti nemohl ani jeden z nich přežít.

Vojtěch Kopic se narodil poblíž Havlíčkova Brodu a na statek se přiženil v roce 1932, kde hospodařil až do své smrti v roce 1978. Celých 40 let sekyrkou tesal do pískovcových skal a patrně měl svou manželku Věru rád, jelikož zvěčnil její podobu do skály hned vedle Horymíra a nezapomněl k ní dopsat i životní přání. Naproti venkovské ženy se nacházel pražský biskup z rodu Slavníkovců, nejvyšší představitel církve v českém knížectví a zakladatel břevnovského kláštera, jímž nebyl nikdo jiný, než svatý Vojtěch s mitrou na hlavě a berlou v ruce. Světce autor vytesal roku 1972 a podle našeho názoru se mu podařilo podobu biskupa velmi dobře vystihnout. Zatímco vytvoření svatého Vojtěcha zabralo určitě dost času, nikterak velký Racek na sousedním reliéfu musel být hotový za pár dní nebo maximálně za týden.

Pak jsme potkali lva, který naštěstí nebyl živý, jinak by nás určitě sežral. V klidu jsme tak mohli obdivovat krásné zvíře se skleněnýma očima, jehož Kopic vytvořil poté, co navštívil zoologickou zahradu ve Dvoře Králové. Možná byl náš úsudek ovlivněn tím, že jsme doma chovali kočky, nicméně tohoto lva jsme považovali za nejkrásnější dílo sochaře samouka, který nezapomněl ani na svou maminku. Její podobu jsme si prohlédli vedle lva a také jsme si přečetli krásná slova, která Kopic druhé, neméně důležité ženě ve svém životě věnoval. Přesněji řečeno, maminka byla spíše první ženou, ale v tomto případě nebylo pořadí rozhodujícím faktorem. Dlouho se však z její lásky neradoval, protože v osmi letech osiřel, takže se musel odstěhovat k tetě do Turnova, což zásadním způsobem ovlivnilo jeho následující život.

Když totiž později pracoval ve mlýně v Rovensku pod Troskami, seznámil se Věrou Holubovou, která pocházela z krásného roubeného statku zvaný Jirošova rychta. Oba se do sebe zamilovali a roku 1932 se konala jejich svatba, po níž se přestěhovali k jejím rodičům. A pak začal tesat, mimo jiné vytvořil chaloupku, která jakoby vypadla z pohádky o Mrazíkovi, jen jí chyběla kuří nožka. Také nám připomínala perníkovou chaloupku, ale z hygienických důvodů jsme chuť domečku nezkoušeli. Následně nás přivítal český král Jiří z Poděbrad, sedící na svém koni, kterého Kopic vytesal roku 1975, tedy pouhé tři roky před svou smrtí. Muž na koni zde prostě nemohl chybět, protože byl jediným českým králem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty a býval nazývaný Husitský král nebo též král dvojího lidu.

Velice bychom se divili, kdyby ve skalách za statkem nebyla slavná dvojice z úsvitu dějin českého státu, křesťanští misionáři, kněží, mniši a bratři ze Soluně, kteří v rámci své misie na Velké Moravě prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk. A opravdu jsme za husitským králem vysoko na skále uviděli Cyrila a Metoděje, kteří v 9. století přišli na Moravu, aby u nás srozumitelným jazykem šířili křesťanskou víru. O něco níže jsme narazili na dalšího koně, lva a vládce českého státu, které představoval prezident Masaryk na spanilém oři, vedle něhož jsme si prohlédli nás státní znak. Scenérie byla doplněna velmi dobře čitelným textem : Svět je plný záhad. Proto je potřebné mýt vinu, naději a lásku. Nezbývalo nám než s vytesaným textem souhlasit, jen s tím mytím jsme měli problém.

Kde udělal autor věty chybu bylo zjevné, ale jestli za to mohl fakt, že zrovna absentoval ve škole, to se nám nepodařilo zjistit. Našeho prvního prezidenta jsme opustili a přibližně o 30 metrů dál jsme se setkali s neméně významnou postavou českých dějin. Tím byl Karel IV., první český král, který se stal také císařem Svaté říše římské, syn dědičky Přemyslovců Elišky a českého krále Jana Lucemburského. Tento moudrý muž proslul založením univerzity v Praze, výstavbou Nového Města pražského, stavbou kamenného Karlova mostu přes řeku Vltavu, zbudováním hradu Karlštejna a mnoha dalšími počiny. Nad Karlem IV. svítilo vytesané slunce a společnost mu dělala jeho předchůdkyně Anežka Přemyslovna, česká princezna a švábská vévodkyně, jež byla druhou dcerou Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské.

Vedle jsme shlédli reliéf srdce a pak varhany. Kopic byl mezi sousedy známý svéráznou hrou na harmoniku, ale varhany měl velmi rád a tak k nim vytesal autoportrét s nápisem: Hudba a zpěv odpoutá z pozemského shonu a povznese duši k Bohu. Podobu muže, jenž byl pohřben v nedalekých Kacanovech jsme si se zájmem prohlédli a pak jsme šli dál. Po několika desítkách metrů na nás čekala hned trojice důležitých postav českých dějin a prvou z nich byl husitský vojevůdce a prvního uživatel defenzivní bojové techniky alias vozové hradby. Jan Žižka z Trocnova se stal v našich očích rozporuplným hrdinou, ale nebýt jeho a husitského hnutí, mohly se kola dějin naší země otáčet naprosto odlišným způsobem. A se svýma očima si užil trápení docela dost, ale to by bylo na dlouhé vyprávění.

Jan Žižka by se nestal slavným, kdyby boje svých oveček nezaštiťoval učením svého jmenovce Jana Husa a tak tento neústupný kazatel zaujal místo v jeho sousedství. Sochař jej vytesal roku 1973 a k reliéfu přidal text : Bože můj, já vždy pravdu hlásal, čisté svědomí zachoval, pro pravdu život dal. Jak k tomu vlastně došlo ? Tento muž od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě a ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek katolické církve, která ho označila za kacíře, roku 1411 jej exkomunikovala a pozvala na schůzku do Kostnice, aby se tam očistil ze všech nařčení. Do města na břehu Bodamského jezera odjel i přes varování přátel a protože na svých názorech trval, byl vydán světské moci k upálení na hranici. Jednalo se o velmi potupnou smrt a ještě strašnější věci následovaly poté, co kněz vypustil duši.

O hrůzném divadle a nespravedlivém rozsudku, za které se papež Jan Pavel II. v roce 1999 omluvil, více prozradím v jiném článku. Společnost husitské dvojici dělala  jedna z dcer vojvody Kroka, mytická česká kněžna a manželka Přemysla Oráče. Samozřejmě se před námi nacházela slavná věštkyně kněžna Libuše, která předpovídala lidu budoucnost a také slávu velikému městu, která bylo pojmenováno Praha. Zatímco prvními sochami, které Vojtěch Kopic začal roku 1939 tesat, byli sv. Václav a prezident Masaryk, tak reliéf Libuše se o 39 let stal naopak tím posledním. Kazi, Bivoje, Kroka či Tety jsme se tak už nedočkali. Libuše viděla město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkat, my jsme o kousek dál shlédli reliéf posledního biskupa českých a moravských exilových sborů Jednoty bratrské a jednoho z největších myslitelů u nás.

Jan Ámos Komenský jakožto významný český spisovatel, humanista, filozof, teolog a zakladatel moderní pedagogiky, si ve skalách právem našel své místečko. Byl totiž jediným tvůrcem pedagogické soustavy v českých zemích, jenž se kromě jiného zabýval všeobecnou teorií výchovy, didaktikou a mužem, který vytvořil speciální metodiku výuky jazyků či sám sepisoval originální učebnice. Jelikož hodně cestoval po Evropě, ať už vynuceně či dobrovolně, vysloužil si přezdívku Učitel národů, neboť všude po sobě zanechal nějakou stopu. Dalším mužem, o němž by se dalo napsat, že byl Čechem jako poleno, býval Karel Havlíček Borovský. Novinář, spisovatel, básník, politik a zakladatel české žurnalistiky, satiry či literární kritiky patřil ke druhé generaci národních buditelů a ve skalách zaujal místo hned vedle Komenského.

Následně jsme hodně času věnovali poměrně velkému reliéfu s názvem Připomínka Lidic, který zde vznikl roku 1977. Obrázek byl doplněn textem, korespondujícím s pojmenováním reliéfu a tak jsme si opravdu vzpomněli na obec v kladenském okresu, která byla po atentátu na zastupujícího německého říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942 vybrána nacistickým vedením pro exemplární kolektivní trest. V lidickém památníku jsme se během exkurze dozvěděli, že výběr středočeské obce byl v podstatě náhodný a podezření na spojení obyvatel s atentátem se nepotvrdilo. Došlo tak k vyhlazení Lidic, spočívající ve srovnání obce čítající 104 domů s 503 obyvateli se zemí, přičemž obyvatelstvo bylo popraveno nebo odvlečeno do koncentračních táborů a menší část dětí byla určena k poněmčení Říši.

Pak jsme krátce shlédli malého Amora, Orla římských legií a také další pták v podobě Holubice o kus dál, nás nijak nezdržel. Naopak Rolníkův rok se slepicí, kohoutem, hlídacím psem a zemědělcem, který s pomocí zapřaženého koně oral pole, ten jsme pozorovali delší dobu. Autor pravděpodobně připomenout běžný život hospodáře, který nebýval nijak lehký. Dále jsme zde viděli kulatý reliéf s názvem Palladium země české, který představoval gotický reliéf Madony s dítětem, jenž měl podle legend na Velkou Moravu přivézt biskup Metoděj a při křtu jej věnovat kněžně Ludmile. Za husitských válek byl poničen a znovu opraven do podoby Panny Marie s dítětem. Ochranou země české byl jmenován v roce 1609 po vydání majestátu Rudolfa II. a dnes bychom se na něj mohli jet podívat do Staré Boleslavi.

Na dalším reliéfu jsme bezpečně poznali postavu Partyzána, který v ruce držel typický sovětský samopal PPŠ-41 Špagin. Nemohli jsme si nevšimnout, že vojákovi nedávno nějaký umělec opravil hlavu a pak jsme šli dál. Minuli jsme Orla a vránu, za nímž následoval další výjev z říše zvířat alias Hlava jelena a poté jsme na skále spatřili jediného slovenského zástupce. Pozvání mezi české celebrity přijal slavný zbojník Juraj Jánošík, jenž okolo roku 1706 Jánošík vstoupil do oddílů podporujících Františka II. Rákócziho, který už tři roky bojoval proti nadvládě Habsburků. Po neúspěchu vzbouřenců následovala Jánošíkova služba v císařské armádě, kterou po několika měsících opustil a vrátil se návrat domů do Terchové. Teprve potom se stal na dva roky zbojníkem, než byl dopadem a ve svých 25 letech popraven zavěšením na hák za levý bok.

Po slovenském hrdinovi jsme si prohlédli Muflona a pak přišel na řadu úplně poslední reliéf, na němž byl vyobrazen svatý Václav na koni. Jako český kníže, světec, hlavní patron českého národa a symbol naší státnosti zde prostě nemohl chybět. Po porážce od saského krále Jindřicha Ptáčníka totiž dokázal zachovat suverenitu českého státu a navíc založil rotundu svatého Víta, ale poté byl zavražděn ve Staré Boleslavi služebníky svého bratra Boleslava. Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou péči o rozšíření křesťanské víry v národě, vlastnoruční pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, nemocné, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic, ničení pohanských svatyní a posmrtné zázraky. Jelikož sehrál důležitou úlohu při koncepci české státnosti, stal se symbolem českého státu.

Ve chvíli, kdy jsme si prohlíželi poslední reliéf, nacházel se nad našimi hlavami Kopicův statek, k němuž jsme následně zamířili. Skály jsme nechali za sebou a polní cestou jsme obloukem přišli k unikátní roubené usedlosti s patrovým domem a pavlačí, k níž byly přilepeny stáje pro koně a naproti se nacházely přízemní hospodářské budovy. Opodál stála dřevená stodola a informační tabule o kus dál nám prozradila, že statek byl postaven v roce 1787 rolníkem Jiřím Jirošem na starších základech, jehož potomek František se roku 1849 stal prvním starostou obce Kacapovy v turnovském okresu, zřízeného po zrušení vrchnostenských úřadů. Statek spolu s okolní přírodou působil opravdu romanticky, ale život zde musel být velmi těžký a pohodlí našeho domova bychom s obyvateli Jirošovy rychty vyměnit nechtěli.

Budovy byly v soukromém vlastnictví, takže jsme je obdivovali pouze přes plot, ale v českých pohádkách jsme nahlédli také dovnitř. Například Bajaja tady zápasil se sluhy Černého prince, hloupý Matěj v pohádce Nesmrtelná teta si sem přišel k muzice hledat nevěstu a odvážný princ Velen se na tomto místě rozhodl přenocovat v hostinci U zemské koule, když se vydal zachránit krásnou Večernici. Z pohádek jsme se vrátili do reality a šli si prohlédnout pískovcovou sochu svatého Jiří před statkem, kterou pravděpodobně roku 1806 vytvořil Jan Chládek mladší. V roce 1884 nechal František Jiroš se svojí ženou Petronilou zhotovit u Josefa Zemana z Tatobit nový sokl, na jehož stranách jsme si prohlédli reliéfy Krista v Getsemanské zahradě, dvojici světic Petronily a Felliculy, Máří Magdalenu a svatou Annu.

Socha sice byla již dávno nahrazena kopií a originál přemístěn roku 2002 do turnovského muzea, ale to nám vůbec nevadilo a drakobijce jsme si rádi prohlédli. Potom jsme již svatého Jiří, statek a skalní reliéfy definitivně opustili a stejnou cestou po modré turistické značce jsme se vrátili na rozcestí Jižní sedlo. U starého známého rozcestníku jsme zabočili doprava a po zelenočervené trase jsme se vydali na 300 metrů vzdálené rozcestí U Radče. Pak již následovala jedna vyhlídka na Hruboskalské skalní město za druhou, ale o tom již vypráví jiný můj článek, tak si jej také nezapomeňte přečíst. Jak dále probíhal náš druhý den pobytu v Českém ráji zjistíte snadno v sekci Velké povídání o výletech, kde na vás čeká cestopis Jak jsme se z Turnova vrátili do Karlovic po hruboskalském hřebeni.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/hruboskalsko-kopicuv-statek-a-skalni-reliefy​

Historie :

Kopicův statek je unikátní roubená usedlost poblíž vesnice Kacanovy, okolo něhož vede značený prohlídkový okruh, který vás provede pískovcovým údolím se skalními reliéfy, jež byly zhotoveny v letech 1940 až 1978. Do skal jsou tu pod širým nebem vytesány postavy z českých dějin, doplněné verši. Kopicův statek, typický pojizerský dům, je unikátní roubená usedlost s patrovým domem a pavlačí z 19. stol. Statek nejprve vlastnila rodina Jirošova. František Jiroš se stal prvním starostou turnovského okresu zřízeného po zrušení vrchnostenských úřadů. Vojtěch Kopic se narodil poblíž Havlíčkova Brodu a jako sirotek se přestěhoval k příbuzným do Turnova. Na statek se přiženil v roce 1932 a hospodařil zde až do své smrti. Mezi sousedy byl známý svéráznou hrou na harmoniku, především však vynikl jako naivní sochař – samouk. Od čtyřicátých let až do své smrti v rokli pod statkem vytesal v pískovcových skalách řadu reliéfů.

Do skal jsou tu pod širým nebem vytesány postavy z českých dějin, výjevy z církevních bájí a pověstí, doplněné verši. Prvními sochami, které Vojtěch Kopic začal roku 1939 tesat byli sv. Václav a prezident Masaryk. Mimo postav zde objevíte také zvířata, např. lva se skleněnýma očima, jehož Kopic vytvořil poté, co navštívil ZOO ve Dvoře Králové. Jako správný vlastenec vytesal lidový umělec do pískovců především národní motivy – Mistra Jana Husa, sv. Václava, Horymíra se Šemíkem, kněžnu Libuši, Cyrila a Metoděje, Karla IV. či varhany. Galerii chtěli po válce zrušit, že prý hyzdí skály, ale naštěstí k tomu nedošlo. K výročí Národního divadla chtěl ještě Kopic udělat sérii soch, stihl však už jen Libuši a hned po jejím dokončení v roce 1978 zemřel. Hrob má v Kacanovech. Většinu reliéfů doplňují rozmanité lidové moudrosti, verše a citáty. V jeho díle později pokračovali další amatérští lidoví umělci, kteří zde vytvořili například velmi hlubokou studnu vyhloubenou ve skále.

Historie čerpána z webu

https://www.kudyznudy.cz/aktivity/skalni-reliefy-u-kopicova-statku

Skalní reliéfy či Kopicův statek nemají turistickou známku.