Soláň - valašský Olymp v Beskydech
Soláň s nadmořskou výškou 861 metrů je název vrchu v Hostýnsko-vsetínské hornatině asi 10 kilometrů jihovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm a 4 kilometry severozápadně od Velkých Karlovic. Jméno vrcholu patří do skupiny místních jmen rozšířených v Karpatech od východní Moravy po západní Ukrajinu označujících místa, kde se ovcím sypala sůl. Soláni se také někdy přezdívá „vrch umělců“. V hospodě Čarták, dnes horském hotelu, pod vrcholem se scházeli již ve dvacátých letech 20. století významní malíři, spisovatelé a hudební skladatelé – Jiří Mahen, Jan Drda, František Podešva, Jan Kobzáň, Alois Schneiderka, Karel Hofman a další. V okolí bylo natáčeno několik filmů: Portáš, Děvče z Beskyd, Zítra se bude tančit všude, Advent. Z vrcholu, na kterém byla v listopadu roku 2006 vystavěna zvonička, kterou navrhl doc. Ing. arch. Jiří Kotásek, CSc., se otevírá daleký rozhled.
Beskydy se staly jednou z našich nejoblíbenějších destinací, kam jsme se velice rádi vraceli, jelikož nás zdejší drsná a zároveň krásná krajina naprosto okouzlila. Občas jsme na československé pomezí z Olomouce vyrazili na jednodenní výlet, ale strávili jsme zde i pár celotýdenních dovolených, které nám daly více času pro důkladnější prozkoumání tohoto kouzelného pohoří. Jednoho roku jsme si na sedm dní pronajali luxusní srub v kanadském stylu, který si jeho majitel postavil na zelené louce teprve nedávno a tak dřevěný domek ještě voněl novotou. Dovolenou jsme si naplánovali na začátek letních prázdnin, kdy se rozlehlá obec Velké Karlovice stala na jeden týden naším novým domovem, z něhož jsme každé ráno po námi připravené snídani vyráželi na výlety po bližším i vzdálenějším okolí.
Druhý den pobytu jsme během snídaně rozběhli notebook a začali jsme pátrat po původu názvu jednoho z kopců Vsetínských vrchů, který byl pojmenován Soláň. Jeho název nám připomínal sůl a naše domněnka se nám potvrdila poté, co jsme si přečetli zajímavou pověst. Na tomto kopci prý žil jeden bohatý sedlák, u něhož sloužil jeden pasák ze Slovenska a právě ten si všiml, že se jeden z býků často rád pase na jednom místě. Trávu tam s velkou chutí vyhryzával až u samé země a pastevec brzy zjistil, proč. Párkrát rýpl do země motykou a našel solný kámen, se kterým rychle běžel za gazdou a tomu hned zasvítily oči. Sůl byla tehdy vzácná a takové naleziště slibovalo tučné zisky. Pacholka proto zapřísahal, aby nikomu nic neříkal, že se o slibný nález rozdělí jen spolu, ale hned v noci vyrazil na ono místo bez něj.
Chtěl solný poklad vykopat sám, ale na místě nic nenašel, protože sůl se kvůli jeho lakotě ztratila. Od té doby se tu občas zjevuje černý býk, který sůl kdysi našel a žalostně ryčí. Pověst to byla pěkná a moc se nám líbila, ale ve skutečnosti jméno vrcholu znamenalo místo, kde se ovcím sypala sůl. Po snídani jsme se na Soláň vydali osobně a když jsme na jedno z nejkrásnějších lokalit Beskyd přijeli, zaparkovali jsme naše stříbrné auto u šenku U vola. V hospůdce jsme zaplatili parkovné, získali zde razítko a vyrazili jsme za krásami valašského Olympu, jak býval Soláň romanticky přezdívaný kvůli tomu, že vždy patřil k vyhledávaným místům malířů. Přešli jsme silnici, kterou roku 1827 nechala vybudovat vrchnost a vystoupali jsme k horskému hotelu s dalším netradičním názvem Čarták.
Krásnou budovu jsme si vyfotili a pak jsme si prohlédli pískovcový kříž s kovovým korpusem Krista, stojící přímo naproti vchodu do hostince. Na kamenném podstavci jsme našli oválný medailonek s textem : „BOHU A CEHO LIDU OD THERES. HRAB. KINSKY 1827“, který nám prozradil kdo a kdy sem nechal kříž umístit. Učinila tak roku 1827 hraběnka Terezie Kinská, aby sochařské dílo připomínalo vybudování zmíněné silnice na Soláň. Zaujalo nás, že původně byl kříž celý z pískovce, ale jednoho dne byl Ježíš sražen bleskem a po pádu na zem se rozlomil. Ležel tu takto až do roku 1884, kdy jej dal nadlesní Adolf John převést do Karlovic a po řádné opravě byl téhož roku umístěn v Leskovém vedle kaple nad bývalou tovární školou, dnešní restaurací Dolinka.
Potom jsme se vydali k informační tabuli, na níž jsme našli fakta o zmíněném hotelu a valašském ateliéru u Hoffmanů, které jsme si později také prohlédli. Na tabuli jsme si ještě vyfotili cedulku se souřadnicemi kešky, ale její hledání jsme zatím odložili, protože jsme zamířili do informačního centra a galerie s názvem Zvonice. Krásná stavba byla na Soláni otevřena v roce 2006 podle návrhu architekta Jiřího Kotáska a stala se tehdy nejmladší stavbou na legendárním kopci. Zvonice vznikla rozvedením původní myšlenky malíře Františka Podešvy vytvořit v horském prostředí architektonickou dominantu upozorňující na kořeny duchovního života rázovitých valašských obyvatel. Když jsme si dřevěnou stavbu prohlédli zvenku, vstoupili jsme dovnitř, krátce shlédli výstavu obrazů a pak jsme si začali vybírat z bohaté nabídky suvenýrů.
Po několika minutách padla volba na modrobílou petrolejku a další keramiku od firmy Maléř, výrobce z Valašského Meziříčí, která v následujících letech zaujala místo na naší chalupě. Kromě nádobí jsme si v pokladně koupili dřevěnou turistickou známku a získali zde tři razítka do památníku. Zakoupené zboží jsme si u hodné paní pokladní schovali a vyzvedli jsme si jej až poté, co jsme se vrátili z procházky po Soláni. Když jsme ze zvonice vyšli ven, zabočili jsme doprava a po červené turistické značce jsme začali stoupat na vrchol valašského Olympu. Hned na zvonicí se rozprostíral palouk, na němž jsme nemohli přehlédnout seskupení dřevěných soch, které vznikaly na Soláni při sochařských sympoziích. Umělecká díla se stala součástí krásné krajiny šest let před naší návštěvou a od té doby sem přilákaly mnoho dalších turistů.
Také nám sochy od různých řezbářů, kteří zde vytvořili třeba Sedícího ogara, Zbojníka nebo Tančícího Valacha procházku zpříjemnily. Virtuálně jsme za to poděkovali nejen jim, ale také Jiřímu Kotáskovi, který vyprojektoval informační centrum Zvonice a dokázal prosadit myšlenku na umístění dřevěných soch do volné krajiny malebného Valašska. U některých postav jsme se vyfotili a pak jsme po asfaltové silničce pokračovali směrem k vrcholu Soláně. U zmíněného tanečníka jsme se na chvíli schovali do blahodárného stínu, protože letní červencové teploty úspěšně atakovaly třicet stupňů, ale dlouho jsme se zde zdržovat nemohli, protože nás čekalo ještě několik zajímavých destinací. Za malým hájem se krajina zase otevřela a to dokonce do té míry, že jsme se mohli pokochat výhledem po okolních kopečcích.
Spolu s přilehlými loukami, pokrytými posečeným senem a zeleným lesy kolem nás krajina tvořila barevnou kompozici, jako stvořenou pro přenesení na plátno. Nedivili jsme se tedy tomu, že si Soláň malíři natolik oblíbili, že se zde někteří z nich usadili natrvalo a jiní sem velice rádi jezdili. Jelikož silnička kopírovala hřeben kopce, viděli jsme krajinu nalevo i napravo, což se nám pochopitelně líbilo a kdyby nebylo takové vedro, pozorovali bychom ji delší dobu. O kus dál jsme narazili na další zastavení naučné stezky v podobě tabulek na velkých kamenech, které jsme však tentokrát nevěnovali pozornost a pouze jsme kolem nich procházeli. Později jsme se domluvili, že se na Soláň někdy vrátíme, abychom si prošli celou naučnou stezku a nafotili jednotlivé kameny, což jsme o několik let později učinili.
Za rozcestím se cesta lehce prohnula, jakoby ji bolela asfaltová záda a nepatrně zesílila úhel stoupání. O pár desítek metrů dál jsme dorazili do pravotočivé zatáčky, v níž rostly dva celkem vysoké listnaté stromy, mezi něž byl umístěn kamenný kříž s Kristem. Vzhledem k tomu, že listnáče zde svou životní pouť započaly před desítkami let naprosto odděleně a kolem nich se rozprostírala pouze louka, solitérní stromy působily opravdu magicky a korunu tmu všemu nasadila lavička pod dřevěnými bohatýry, na kterou jsme se rádi posadili. Občas se stane, že člověk přijde na nějaké místo a necítí se na něm vůbec dobře či naopak. A nám se pod stromy u křížku náramně líbilo, takže jsme zde zůstali pár minut, které jsme strávili mimo jiné pozorováním krajiny pod námi, neboť už jsme zdolali podstatnou část stoupáni na vrchol kopce.
S potěšením jsme očima přejeli hřeben Javorníků a na druhé straně shlédli moravskou část Beskyd, přičemž nejvýznamnějším objektem, jenž byl z lavičky vidět, se stal jednoznačně slavný Radhošť, na který jsme během jiných výletů také několikrát zavítali. Moc se nám nechtělo, ale nastal čas vydat se na další cestu, takže jsme se zvedli a pokračovali dál. Daleko jsme však nedošli a znovu jsme se zastavili, neboť nás zaujalo sklízení sena na louce nad horským wellness hotelem Soláň. Po ploše však nejezdil žádný traktor, nýbrž tam postával kůň, zapřažený ke klasickému dřevěnému žebřiňáku, naplněném značným množstvím usušené trávy. Jelikož jsme tradiční metodu sklízení sena naposledy viděli už hodně dávno, pár desítek vteřin jsme starší, patrně manželský pár, při práci sledovali a teprve poté jsme se vydali na další cestu.
O chvíli později jsme přišli k lesu, u něhož jsme odbočili doleva a po vyšlapané cestičce jsme záhy dorazili na vrchol Soláň, ležící v nadmořské výšce 861 metrů. Tento údaj nám prozradil kamenný pomník, jenž nám trochu připomínal náhrobek a pak jsme se chvíli rozhlíželi kolem sebe, neboť i odtud se nám naskytl výhled na Radhošť, Lysou horu či Pustevny. Pak jsme odlovili kešku, jejíž souřadnice jsme si vyfotili na informační tabuli u Zvonice a potom jsme se vrátili na červenou turistickou trasu. Asfaltová silnička nás vedla lesem asi 300 metrů na další vyhlídkové místo, kde se zároveň v zimě proháněli lyžaři, kterým zde byla k dispozici sjezdová trať s vleky. Pár desítek metrů za ski areálem jsme se ocitli na rozcestí s názvem Soláň – hřeben, kde se s námi rozloučila naučná stezka, která zamířili doprava a připojila se ke žluté turistické trase.
My jsem ovšem zůstali věrni červené značce a za dalších 300 metrů jsme se ocitli na pěkném místečku s vyhlídkou. Už dávno jsme přestali počítat, kolikáté místo s výhledy to už bylo, ale ani tentokrát jsme touto nabídkou nepohrdli. Posadili jsme se na lavičku a chvíli jsme beskydskou krajinou pokochali, neboť taková nádhera se člověku nemůže omrzet v žádnou roční dobu. Společnost nám dělal Radegast, tedy nikoliv populární slezské pivo, nýbrž pohanský bůh slunce, hojnosti a úrody. Přesněji řečeno jeho dřevěná socha, o které jsme předpokládali, že měla znázorňovat tohoto velkého milovníka dobrého jídla a pití. Podle bájí často přicházel v přestrojení mezi obyčejné lidi, nechával se hostit a když byl s nabídkou lidí spokojen, bohatě se jim odměňoval. Jelikož jsme sebou žádné jídlo neměli, byli jsme rádi, že neobživl a nemuseli jsme mu nic dát.
Na lavičce jsme pod dozorem Radegasta chvíli poseděli a pak jsme odběhli do lesa, kde jsme po chvilce hledání objevili druhou ukrytou schránku na Soláni. Následně jsme se vydali stejnou cestou po červené značce zpátky k hotelu Čarták a vstoupili dovnitř. Na valašském kopci jsme strávili celé dopoledne a protože jsme už měli hlad, rozhodli jsme se po prostudování jídelního lístku v hotelu najíst. A vůbec jsme nelitovali, protože porce byla slušná, jídlo vynikající obsluha rychlá a příjemná. Moc nám chutnalo a tak jsme po jídle jsme ještě chvíli uvnitř poseděli. Popíjeli jsme kofolu či nealkoholické pivo a během trávení jídla jsme se seznámili s historií horského hotelu, jenž vznikl na místě dřevěného srubu, který již v 17. století sloužil nejen jako skrýš před nepohodou, ale zároveň jako pozorovatelna.
V letech 1638 - 1830 totiž srub využívali členové pohraniční stráže jako hlídkové stanoviště, kteří kromě hranic hlídali dění na bývalé obchodní stezce z Uher na Moravu. Roku 1932 nechala již zmíněná hraběnka Terezie Kinská vybudovat zájezdní hostinec, z něhož vznikl dnešní hotel Čarták. Na jednom z historických trámů budovy se do dnešních dnů dochoval vytesaný letopočet 1866, ale ten jsme neviděli. V hospodě Čarták se scházeli ve dvacátých letech 20. století významní malíři, spisovatelé a hudební skladatelé, nicméně o sto let později kolem nás posedávali obyčejní turisté a hosté. Když jsme dočetli poslední řádky z vlastních vytištěných papírů, zaplatili jsme útratu, vyšli ven a zamířili do Zvonice, kde jsme si v pokladně vyzvedli keramiku, kterou jsme si o několik desítek minut dříve v informačním centru zakoupili.
Vzápětí jsme se vrátili k autu U vola a odjeli na další legendární místo Beskyd, které si lidé pojmenovali jako Kohútka. O tom, co jsme na československých hranicích viděli, však již pojednává jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli také nezapomeňte přečíst. Jak probíhal druhý den naší dovolené na Valašsku, to se dozvíte v sekci Velké povídání o výletech, kde je pro vášnivé čtenáře připraven cestopis s názvem Jak jsme v červenci navštívili Soláň, Kohútku a Portáš. Pokud jste tato místa také navštívili, můžete pod článek připojit svůj komentář a podělit se tak o své vlastní zážitky. Děkujeme, pomůžete zároveň ostatním turistům získat aktuální informace z daných míst. Jestliže vás tento článek inspiroval k navštívení Valašska nebo dokonce přímo kopce Soláň, pak splnil svůj účel a my vám přejeme příjemné zážitky.
Návštěva Soláně během druhého dne pobytu se tedy stala historií a protože se nám na jednom z kopců Vsetínských vrchů moc líbilo, tak jsme se sem vrátili předposlední den naší dovolené, kdy jsme mířili do Prostřední Bečvy. Na Soláň nás opět spolehlivě vedla silnice, kterou roku 1827 nechala vybudovat vrchnost a ještě než jsme do našeho cíle dorazili, udělali jsme si krátkou zastávku u horské chaty Soláň. Dřevěný dům byl postaven na kamenné podezdívce roku 1938 a svým architektonickým provedením v lidovém stylu do krajiny valašských kopců nádherně zapadal. Chata nám trochu připomínala legendární stavby Dušana Jurkoviče, ale opravdu jen velmi vzdáleně, nicméně i tak se nám líbila. Když jsme si dům s možností ubytování prohlédli, znovu jsme nastartovali náš stříbrný vůz a rychle zdolali zbytek stoupání.
Vzápětí jsme náš povoz zaparkovali u jiného horského hotelu, pojmenovaném stejně jako předchozí a daleko menší chata Soláň. Wellness hotel byl krásně zrekonstruovaný, ale dovnitř jsme nešli, neboť naším cílem bylo jiné místo na Soláni, které jsme při první návštěvě o šest dní dříve neviděli. Jednalo se o Valašský ateliér U Hofmanů, který vznikl v roce 1999 v krásném domě pod vrcholem kopce a postupem času se stal místem, které by turista při návštěvě Soláně neměl vynechat. Svůj rest jsme předposlední den dovolené odmazali i my, ovšem jen částečně. Jakmile jsme si tedy horský wellness hotel Soláň zvenku prohlédli, zamířili jsme na konec rozlehlého parkoviště, kde asfaltový povrch plynule přešel ve štěrkový.
Když jsme přišli i na konec druhé odstavné plochy, vstoupili jsme na úzkou cestičku, stoupající úbočím kopce a po 100 metrech jsme dorazili k bráně, za níž se nacházela terasovitá zahrada s domkem. Ten byl postaven roku 1940 podle projektu architekta Jiřího Auermüllera pro malíře Aloise Schneiderka. Roubenou stavbu ze dřeva a kamene, která byla v osmdesátých letech 20. století upravena, jsme bohužel viděli pouze z dálky, protože jsme se netrefili do otevírací doby ateliéru a tak jsme vnitřní prostory domku bohužel neviděli. Kdo ví, třeba by nám v prodejní galerii nějaký ten obraz padl do oka a možná bychom si ho i koupili. A samozřejmě jsme si nemohli prohlédnout ani expozici keramiky akademické sochařky Marcely Vajceové – Hofmanové a obrazů jejího syna Ondřeje, která vznikla roku 2001 v původním chlévě a dřevníku.
Když jsme si přes plot prohlédli co se dalo, sestoupili jsme trochu níž k dřevěné zvoničce, kde jsme si trochu spravili chuť krásnými výhledy na vrcholy Beskyd, dolní část Soláně a silničku, po které jsme sem přijeli. Po chvilce jsme sešli dolů k autu, jímž jsme odjeli do obce Hutisko – Solanec, kde jsme odlovili pár keší a navštívili fojtství s restaurací, ale o tom již vypráví jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli také někdy nezapomeňte přečíst. Jak probíhal osmý den naší dovolené na Valašsku, to se dozvíte v sekci Velké povídání o výletech, kde je pro vás připraven cestopis s názvem Jak jsme v červenci navštívili Prostřední a Horní Bečvu. Pokud jste na tato místa také zavítali, napište pod článek svůj komentář. Děkujeme. Ostatní čtenáři se tak dozví aktuální informace z daných lokalit.
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/solan-valassky-olymp-v-beskydech
Historie :
Soláň s nadmořskou výškou 861 metrů je název vrchu v Hostýnsko-vsetínské hornatině asi 10 kilometrů jihovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm a 4 kilometry severozápadně od Velkých Karlovic. Jméno vrcholu patří do skupiny místních jmen rozšířených v Karpatech od východní Moravy po západní Ukrajinu označujících místa, kde se ovcím sypala sůl. Soláni se také někdy přezdívá „vrch umělců“. V hospodě Čarták, dnes horském hotelu, pod vrcholem se scházeli již ve dvacátých letech 20. století významní malíři, spisovatelé a hudební skladatelé – Jiří Mahen, Jan Drda, František Podešva, Jan Kobzáň, Alois Schneiderka, Karel Hofman a další. V okolí bylo natáčeno několik filmů: Portáš, Děvče z Beskyd, Zítra se bude tančit všude, Advent. Z vrcholu, na kterém byla v listopadu roku 2006 vystavěna zvonička, kterou navrhl doc. Ing. arch. Jiří Kotásek, CSc., se otevírá daleký rozhled. V domě vybudovaném pod vrcholem Soláně v roce 1941 pro Aloise Schneiderku a v letech 1960-1998 obývaném malířem Karlem Hofmanem se dnes nachází Valašský atelier u Hofmanů s výhledem na jižní panorama, s trojicí galerií (expozice s obrazy malíře Karla Hofmana, expozice s keramikou jeho dcery Marcely Vajceové-Hofmanové a obrazy vnuka Ondřeje Vajceho a galerie věnovaná "čtyřem mistrům ze Soláně"), zahradou, penzionem. Na severním svahu je několik lyžařských vleků. Horskému sedlu Čarták, kudy vede silnice od obce Hutisko-Solanec do Velkých Karlovic se přezdívá "Moravský Semmering".
Historie čerpána z těchto webů
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sol%C3%A1%C5%88
https://www.atelier-hofman.cz/galerie
Soláň je držitelem turistické známky č.45.
https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/solan-c45
