Zdice - muzeum železniční a silniční techniky ve Výtopně
Muzeum historické železniční a silniční techniky ve Výtopně Zdice se nachází v areálu bývalého lokomotivního depa hned za železniční stanicí. Bylo otevřeno roku 2006 a jeho rozsáhlá expozice zahrnuje řadu historických vozidel, ať už lokomotiv, osobních a nákladních vagonů, nákladních automobilů, autobusů nebo třeba hasičských vozidel.
Muzeum železniční a silniční techniky, které sídlí ve výtopně ve Zdicích, jsme navštívili během první dovolené v Západních Čechách. Navigace navedla naše auto nejdříve na vlakové nádraží Zdice, kde jsme se výpravčí zeptali, jak se do výtopny dostaneme. Když jsme se dozvěděli potřebné informace, nasedli jsme do auta a za chvíli jsme do muzea dorazili.
V pokladně jsme koupili vstupenky v podobě vlakových jízdenek a turistickou známku. Překvapilo nás dvanáct razítek, které jsme poctivě nasázeli do památníku. Potom jsme se sami vydali na prohlídku exponátů a jako první jsme shlédli lokomotivu typu BN 60, které se používaly pro službu na vlečkách v průmyslových závodech. Svým vzhledem nám připomínala parní lokomotivu, ale zjistili jsme, že ji poháněl čtyřdobý řadový vznětový motor Škoda. Dočetli jsme se, že v letech 1955 - 1957 bylo vyrobeno celkem 68 strojů. Docela nás překvapilo, že takhle malá lokomotiva vynikala až překvapivě velkou tažnou silou. Neodolali jsme a na černé motorové lokomotivě jsme se vyfotili.
Vedle jsme si pak prohlédli malý autobus Avia-Ikarus 543.20, které byly montovány v maďarském závodě v Szekesfehéváru. Dle názvu nás napadlo, že byl vyráběn ve stejném závodě jako legendární autobusy Ikarus, ale podvozek zase pocházel z nákladních vozů Avia. Dočetli jsme se, že se dovnitř vlezlo 19 pasažérů a řidič, který s minibusem nemohl jet více než osmdesáti kilometrovou rychlostí.
S malým autobusem sousedila červená cisternová automobilová stříkačka ZIL-131, která se vyráběla v letech 1967 - 1991 v bývalém Sovětském svazu. Dozvěděli jsme se, že nádrž na vodu má objem 2400 litrů a ještě se do ní vejde 150 litrů pěnidla. Zjistili jsme také, že posádku tvořil řidič a šest členů hasičského sboru. Neuvěřitelná nám připadla spotřeba 100 litrů na 100 kilometrů a zřejmě i proto do roku 1989 tyto nákladní vozy sloužily výhradně v armádě a teprve po sametové revoluci byly přidělovány do soukromého sektoru.
Dalším zástupcem červených hasičských vozů byla Škoda 706 RTH, který jsme si vzápětí prohlédli. Udivilo nás, že se jedná o jediný dochovaný exemplář s práškovou nástavbou, který sloužil na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Hned vedle jsme viděli další požární osmimístný automobil Škoda 706 RTH, který byl tentokrát vybaven běžnou stříkací pistolí. Všimli jsme si, že se jednalo o vůz se starší maskou s chromovým fousem na chladiči a hliníkovou svisle žebrovanou mřížkou.
Potom jsme shlédli slavný vůz Tatra 111, který si svou spolehlivostí a dobrými jízdními vlastnostmi v terénu rychle získal oblibu jak u německé armády, pro kterou byl vyvinut, tak později i u československé armády a u civilních řidičů nejen v Československu, ale i v zahraničí, především v drsných podmínkách Sibiře v tehdejším Sovětského svazu. Překvapilo nás, že v sibiřském Magadanu jí byl dokonce postaven pomník. Před sebou jsme měli jeřábovou verzi Tatry 111, která byla vyráběna od roku 1942 až do roku 1962.
Z osobních automobilů jsme ve výtopně našli původní verzi Škody Octavia z roku 1959, která se přestala vyrábět o pět let později. Dozvěděli jsme se, že se Octavie staly velmi oblíbenými nejen v Československu, protože se na svou dobu jednalo o levný, spolehlivý a dobře ovladatelný vůz. Nepředstavitelné nám ale připadlo, že se tehdy ještě nové osobní automobily prodávaly pouze na příděl, například úderníkům.
Jakoby hasičských vozů nebylo dost, narazili jsme na další, tentokrát bílo-červený automobil. Před námi stála speciální auto cisterna na vodu a pěnidlo, postavená na podvozku Tatra 138 z roku 1971. Dočetli jsme se, že podvozek byl vyráběn v Kopřivnici, ale karoserie pocházela z podniku Karosa ve Vysokém Mýtě. Zaujala nás spotřeba 32 litrů nafty na 100 kilometrů při běžné rychlosti vozu, která činila 55 km/h.
Následovala modernější verze Tatry s číslem 813, což byl speciální těžký terénní nákladní automobil, vyráběný v letech 1967 až 1982. Základním představitelem této typové řady byla především vojenská verze 8×8 KOLOS, která byla schopná tahat přívěsy až do celkové hmotnosti 100 tun, my jsme však před sebou měli civilní verzi s pohonem 6×6. Jeho sousedem byl polský dodávkový automobil s poněkud podivným názvem ŽUK, vyráběný v letech 1958 - 1998 v několika různých verzích. Hned vedle pak stál legendární maďarský městský kloubový autobus Ikarus 280 a protože se do něj dalo vlézt, neodolali jsme a vyzkoušeli si, jak se sedělo řidiči v uzavřené kabině za volantem. Dočetli jsme se, že tento legendární autobus byl vyráběn v letech 1971 až 1997 a byl dodáván do všech zemí RVHP, takže je bylo možné potkat téměř v polovině světa. V České Republice už Ikarusy nejezdily od roku 2012, ale stále si dobře jsme si pamatovali, jak se v nich kdysi člověk natřásal v MHD.
Následně jsme si krátce prohlédli tři osobní auta Wartburg 311, které se vyráběly v letech 1956 - 1965 ve východním Německu ve městě Eisenach. Dozvěděli jsme se, že Wartburg je jedna z nejstarších automobilových značek a nese jméno podle stejnojmenného hradu tyčícího se nad městem. Dobře jsme si pamatovali z běžného provozu na jejich smradlavý dvoutaktní tříválcový motor, který měl objem 900 cm³ a výkon pouhých 27 kW.
Potom si synek vyzkoušel jak se sedí na nádražním elektrickém vozíku, kterému když byl malý, říkával nepochopitelně kata. Pak jsme hangár opustili a šli se podívat do jedné místnosti muzea, kde jsme viděli jak se bydlelo za dob socializmu a jaké technické zařízení tenkrát bylo v domácnostech běžné. Viděli jsme zde starý bílý nábytek, plechové umyvadlo, elektronkové rádio, kulatou pračku Běla, starou kuchyňskou linku i s plechovými dózami na potraviny.
Když jsme si socialistický byt prohlédli, vyšli jsme z budovy muzea a ve venkovní expozici jsme pokračovali v exkurzi. Jako první jsme shlédli nákladní automobil Praga S5T, na kterém jsme se také vyfotili. Viděli jsme, že tento vůz byl hodně podobný staré známé V3S, ale S5T měla větší rychlost a automobil byl hospodárnější. Dočetli jsme se, že Praga S5T byla vyráběna v letech 1956 - 1961 v AZKG Praha-Vysočany, poté v Avii Letňany do roku 1972, kdy byla její výroba bez náhrady ukončena.
Poté přišly na řadu exponáty, pohybující se po kolejích. Nejkrásnějším exponátem, který jsme zde viděli, byla parní lokomotiva řady 555 z roku 1943, jenž jezdila rychlostí 80 km/h. Zaujalo nás, že po válce docházelo u těchto lokomotiv ke změně pohonu, když uhlí nahradil mazut. A tak i černá krasavice před námi byla přestavěna, přičemž k tomu došlo roku 1964 v Sovětském Svazu.
Na vedlejší koleji jsme uviděli motorovou lokomotivu řady T 212.0 (702), která se vyráběla od roku 1967 do roku 1971 v Martině na Slovensku. Zjistili jsme, že byly navrženy pro lehkou staniční posunovací službu, posun v depech a vlečky velkých průmyslových podniků, kde se tyto lokomotivy v hojné míře používají dodnes. Do třetice jsme na točně viděli unikátní železniční posunovadlo, vzniklé někdy v 60. letech minulého století. Dočetli jsme se, že tehdy byl značný nedostatek malých posunovacích lokomotiv a tak vzniklo na místních vlečkách několik malých unikátů.
O kousek dál vedle sebe stály dvě Karkulky, tak jsme se za nimi vydali a hned se s nimi vyfotili. Nejednalo se však o žádné pohádkové postavy. Pod tímto názvem se skrývala motorová lokomotiva z počátku šedesátých let minulého století, která se používala pro vození lehčích osobních a nákladních vlaků na vedlejších tratích a v neposlední řadě pro staniční posun. Dozvěděli jsme se, že v osobní dopravě se příliš neosvědčily, protože měly velkou spotřebu nafty a také slabé vytápění od motoru do vagonů, takže v zimních měsících bylo cestujícím chladno. Nepřekvapilo nás tedy, že této řadě T 444.0 ČSD (725) nebyl dopřán příliš dlouhý život a smrákat se nad ní začalo již v osmdesátých letech v souvislosti s příchodem novějších lokomotiv.
Od lokomotiv jsme se přesunuli přes koleje k různým vagonům, krytým i otevřeným, dále jsme shlédli budku na točně a pak jsme se vrátili zpět k budově muzea. Dovnitř jsme nešli, ale prohlédli jsme si další venkovní exponáty. Nejdříve jsme narazili na dvě Tatry 138. Jedna byla v provedení jako autojeřáb a druhá jako lanový autobagr. Zjistili jsme, že se jedná o československý těžký nákladní automobil s nosností 12 tun, vyráběný v letech 1959 až 1971 v Kopřivnici. Dále jsme se dočetli, že v kabině mohli sedět dva závozníci a řidič. Zaujalo nás, že vozidlo dosahovalo maximální rychlost 72 km/h při průměrné spotřebě 36 litrů nafty na 100 kilometrů.
O chvilku později jsme prošli okolo nákladního vozu Avia 30 s plachtou, která parkovala u vchodu do muzea. Pak jsme již vyšli ven z areálu a zamířili jsme zpět k našemu autu. Cestou jsme minuli řadu zaparkovaných aut. Vedle sebe stály vyrovnaní jako vojáci Mercedes W115, Škoda 100, dva Moskviče 412 a Škoda 120 L.
Pak jsme již dorazili k vozu a shodli se na tom, že celkově jsme byli z úrovně i počtu exponátů v muzeu zklamáni. Prohlídka nám zabrala sotva dvacet minut. Spokojeni jsme byli s přístupem lidí v pokladně, ale na druhou stranu byla škoda, že nás muzeem nikdo neprovedl. Poté jsme výtopnu definitivně opustili a odjeli do Stodu na pozdní oběd, po němž jsme již odjeli do Staňkova, kde jsme byli ubytováni.
Kompletní fotogalerii najdete zde
Historie :
Muzeum historické železniční a silniční techniky ve Výtopně Zdice se nachází v areálu bývalého lokomotivního depa hned za železniční stanicí. Bylo otevřeno roku 2006 a jeho rozsáhlá expozice zahrnuje řadu historických vozidel, ať už lokomotiv, osobních a nákladních vagonů, nákladních automobilů, autobusů nebo třeba hasičských vozidel.
Historie čerpána z webu
Muzeum historické a silniční techniky ve Výtopně Zdice je držitelem turistické známky č.1555.
