Do města Litovel jsme v rámci jednodenních výletů zavítali tolikrát, že by na součet všech našich návštěv bylo potřeba prstů skupinky nadšených turistů a když se toto královské město stalo sídlem naší rodinné firmy s názvem Ruční mýdlárna, jezdili jsme do něj takřka denně. Občas jsme si udělali čas a podnikli nějakou procházku po městě nebo okolí, během nichž jsme se dokonale seznámili s místními památkami. Jeden říjnový den jsme si udělali volno a prohlédli si zámek v Chudobíně, ovšem zbylé turistické cíle tvořily ty, nacházející se přímo v Litovli. Jedním z nich byla studánka s názvem Čerlinka, za kterou jsme zamířili již v rámci jiného výletu, ale tehdy jsme narazili na zavřenou bránu do areálu, v němž pramen vody vyvěral.

Napodruhé jsme měli více štěstí a brána byla otevřená. Ignorovali jsme tabulku s textem zakazující vstup kvůli ochraně vodního zdroje 1. stupně a vstoupili jsme dovnitř. O pár metrů dál jsme pod stromy spatřili studánku, k níž jsme okamžitě zamířili, abychom ochutnali zaručeně pitnou vodu. Nacházeli jsme se totiž v areálu velké vodárny, která životodárnou tekutinu z Čerlinky čerpala a zásobovala vodou město Litovel s okolními vesnicemi. Když jsme ke kamenné zídce, z níž trčel vodovodní kohoutek dorazili, otočili jsme ventilem a pod tekoucí vodou jsme si opláchli ruce. Následně jsme do dlaní trochu tekutiny nabrali a ochutnali ji. Byla výborná a protože první říjnový den nepanovalo chladné počasí, nijak nás v rukou nestudila.

Nepotřebovali jsme tak zelený hrníček, jenž byl schovaný v zídce pro příchozí návštěvníky, ale využili jsme nabídky laviček, jež sem byly před lety nainstalovány, abychom si z přinesených papírů přečetli pár informací z historie místa. Dozvěděli jsme se, že studánka je v podstatě pramenem potoka Čerlinka a již odedávna sem kvůli jejím údajným léčebným účinkům chodívali lidé. Nejvíce již pokaždé přišlo 8. září na svátek Narození Panny Marie, jejíž soška stávala od 19. století u pramene, který tekl do dřevěné kádě. Světice zůstala na místě i v roce 1916, kdy rozpadlou káď nahradily betonové skruže a dále sem byly přidány lavičky, na jejichž nových verzích jsme právě seděli.

Upravena byla také přístupová cesta, po níž sem přicházeli lidé i během druhé světové války, kdy nedaleko studánky vedla hranice mezi Sudetami a protektorátem. Když jsme dočetli poslední řádky, šli jsme se podívat na sochu Panny Marie, která v době naší návštěvy stála na kamenném podstavci opodál, chráněná větvemi vzrostlé vrby převislé. Modrobílá panenka se žehnajícími rukama byla po tříletých opravách vrácena roku 2011 na své místo a slavnostně vysvěcena, takže ještě vypadala jako nová. Když jsme od sochy odtrhli oči, zahlédli jsme na zdi přilehlého objektu vývěsní tabuli, na níž jsme si přečetli hned tři pověsti, spojené s tímto vodním místem, jež si byly k našemu překvapení vcelku hodně podobné.

První pověst pojednávala o moravském šlechtici Janu Šemberovi z Boskovic, který pobýval často v Litovli a obýval první patro nynější radnice. Tento muž jednou někde u Nových Zámků ulovil jelena, na místě jej stáhl z kůže a vracel se domů. Cestou dostal žízeň a tak zamířil k známé studánce, u níž zrovna seděly dívky z okolních vsí. Rozhodl se je postrašit a tak na sebe hodil jelení kůži, přikradl se k děvčatům, narovnal se a promluvil na ně lidským hlasem. Dívky s křikem utekly pryč a zlomyslný šlechtic spokojeně pokračoval v cestě, když jelení kůži ucítili psi jeho lovčího, který byl poblíž. Pustili se za ním a Jan Šembera s hrůzou zjistil, že se čerstvá jelení kůže na něj přilepila a nejde shodit. Nezbylo mu tedy nic jiného, než se dát před štěkající smečkou na útěk.

Jen hlasité volání na lovčího a zapřísahání, že není jelen, ale jeho vlastní pán, mu nakonec zachránilo jeho skutečnou kůži. Druhá pověst byla hodně podobná, jen v ní hlavní roli hrál revírník a ctihodné sestřičky z kláštera, které muž vystrašil stejným způsobem. Ženy se začaly modlit a v tom se na stromě objevila Panna Maria. Od té doby sem začaly proudit davy lidí, neboť voda měla léčebné účinky, o čemž vyprávěla i třetí pověst. Jakmile jsme si všechny verze přečetli, svaté místo jsme opustili a vrátili se k našemu stříbrnému autu, které na nás čekalo před bránou. Vzápětí jsme odjeli směrem na Nasobůrky a cestou jsme se zastavili na bývalém hřbitově s názvem Tři kříže, které v té době zmizelo z map, což jsme později osobně napravili a místo označili.

Jednalo se o místo, kudy doslova kráčela historie, o níž se však nedá zrovna napsat, že by člověka nějak rozveselila. Náš povoz jsme zaparkovali za železniční tratí, kousek od bývalého poutního místa, na které jsme se vzápětí již podruhé vydali. Od naší premiérové výpravy však uběhlo dlouhých devět let a tak jsme byli zvědaví, co se U tří křížů změnilo. Jenže mezitím jsme zapomněli, že k němu vedla polní cesta a tak jsme se trmáceli přes jakési zahrádky. Zanedlouho jsme dorazili k málo frekventované železniční trati, zabočili doprava a za mostem jsme konečně ono vytoužené místo se smutným osudem spatřili. Kříž, který byl v devadesátých letech minulého století poničen, stále pobýval na svém místě, snad jej pouze více zakryl strom nad ním.

Přece jen zde však bylo něco navíc. Při první návštěvě nám vadila absence nějaké informační tabule, která by dala důstojně vzpomenout na staré časy a k naší radosti jsme vedle lavičky spatřili chytrou tabuli, z níž jsme načerpali zajímavé informace z historie tohoto zapomenutého místa, které nebylo ani vyznačeno v mapách. Dočetli jsme se, že v období protestantské Litovle nebylo možné pohřbívat ve městě katolíky a proto byl na místě, kde jsme se zrovna nacházeli, zřízen katolický hřbitov. Později byla postavena hřbitovní kaple a tři kříže, představující ukřižování Krista na Kalvárii. Litovelští sem konali procesí ve svátek Nanebevstoupení Páně a cholinská farnost, pod jejichž správu hřbitov patřil, na tohle místo konala poutě.

Dále jsme se dočetli, že zde byli na začátku 19. století pohřbívání oběti napoleonských válek, k čemuž došlo po nerozhodné bitvě u Wagramu v roce 1809. Tehdy se po uzavření ukvapeného příměří s Napoleonem vzdal všech svých hodností Karel Ludvík Jan, arcivévoda rakouský a vévoda těšínský. Došlo k tomu právě v Litovli a místní obyvatelé pak jen sledovali kolony s desítkami raněných, kteří byli odváženi do lazaretu v zámku Nové Zámky. Řada jich zemřela už cestou a tak byli pochováni na tomhle pohřebišti, další pak u Černého kříže na Nových Zámcích. Jenže to ještě nebylo všechno. Po drtivé porážce Napoleona v bitvě u Lipska v roce 1813, bylo v Litovli ubytováno mnoho francouzských zajatců, hlavně důstojníků.

Po tyfové epidemii jich zde přes 40 zemřelo a byli rovněž pochováni v tomto místě, nicméně od té doby se na hřbitov začalo postupně zapomínat. V průběhu let byla kaple zbořena, čas odvál i tři kříže a jak už bylo zmíněno, tohle zajímavé místo jsme v 21. století nenašli označené ani na mapách. Nebýt hry geocaching, která nás sem o devět let dříve přivedla, zřejmě bychom se ani my o místě zvaném U tří křížů, nikdy nedozvěděli…! Alespoň, že jsme si díky kresbě Donáta Ulricha na informační tabuli mohli představit, jak to tady kdysi vypadalo. Ironií osudu bylo, že se zde při naší druhé návštěvě nenacházela už ani ta keška, jakoby toto místo chtělo zmizet ze světa a zbavit se všech zvědavých očí. Na druhou stranu zde byl klid, čehož jsme rádi využili.

Když jsme dočetli veškeré dostupné informace, přijali jsme nabídku lavičky k posezení a pár minut jsme ve stínu stromu rozjímali nad osudy obětí napoleonských válek, kteří byli pod našima nohama pohřbeni. Potom jsme se pomalu začali vracet polní cestou k autu a stále jsme přemýšleli, kam všechna ta mrtvá těla zmizela. Opustili jsme tedy tajemné, svým způsobem smutné, ale hlavně zajímavé místo, které bylo takřka zapomenuto. Po chvilce jsme k autu dorazili a odjeli do Chudobína, abychom konečně viděli zámek, jehož návštěvu jsme odkládali již více než 10 let. Celou dobu byl totiž nepřístupný, protože zámecký areál vždy vlastnila nějaká firma, která dovnitř turisty nepouštěla a dokonce jej úplně uzavřela.

Mezitím zámek chátral a marně jsme čekali, jestli se situace nezmění k lepšímu. Když jsme pochopili, že v blízké budoucnosti do zámku nebudeme moci nahlédnout v rámci nějakého prohlídkového okruhu, rozhodli jsme se prohlédnout si jej alespoň zvenku. Po příjezdu do Chudobína jsme auto odložili u malého rybníčku a po cestě jsme se vydali do zámeckého areálu, ale ještě než jsme do něj vstoupili, kousek do brány nás přivítal nejpopulárnější český světec Jan Nepomucký. Samozřejmě nikoliv osobně, ale v podobě sochy z roku 1708, kterou vyrobil olomoucký sochař David Zirn na základě objednávky Rudolfa von Wittena, jenž v letech 1691-1733 zastával funkci krajského hejtmana a Chudobín patřil tehdy mezi jeho majetky.

Socha světce, držícího v pravé ruce kříž s korpusem Ukřižovaného Krista, stála na hranolovém podstavci s akantem, květinovým dekorativním závěsem a latinským nápisem, z něhož vyplynulo, kdo si toto dílo objednal. Po přečtení textu jsme vstoupili bránou dovnitř areálu a zahájili jsme obhlídku samotného čtyřkřídlého zámku se dvěma patry, jehož předchůdcem byla tvrz z poloviny 15. století. Na jejím místě v roce 1571 vznikla trojkřídlá renesanční budova, kterou si nechal vystavět zřejmě Jáchym Zoubek ze Zděděna. V letech 1712–1714 byl zámek barokně přestavěn, když byl majitelem Rudolf Krištof z Wittenu, který nechal dostavět čtvrté křídlo a vybudovat arkády. My jsme jej ovšem viděli v podobě z roku 1847, kdy získal definitivní vzhled s uplatněním pozdně klasicistních a neorenesančních prvků.

Na zámku se nám nejvíce líbily půlválcové nárožní věžičky a hlavní vchod, jenž byl skrytý pod otevřenou sloupovou halou, tvořící zároveň balkónovou terasu s mřížovaným zábradlím a vysokými lucernami. Na bocích portiku nás trochu vyděsily sochy velkých psů, kteří nám však nezabránili v tom, abychom si nad korunní římsou v klidu prohlédli erb s letopočtem 1665. Znak patřil polskému šlechtici a spisovateli, který si říkal Vavřinec Jan rytíř Rudawski a jenž původně renesanční objekt nechal v 17. století přestavět. Tehdy jej vlastnil měšťanský rod Terschů ze Šumperka, kteří byli posledními soukromými majiteli zámku předtím, než si jej roku 1945 přivlastnil stát. Potom sloužil různým účelům, například se po jeho chodbách pohybovali žáci a učitelé zemědělské školy, dokud zámek nezískal národní podnik Sigma Lutín.

Slavný výrobce čerpadel ho v roce 1980 přestavěl na hotel a rekreační středisko. Po sametové revoluci pak proběhlo několik nepodařených prodejů a jak už bylo napsáno, objekt desetiletí chátral. Zámek jsme si obešli kolem dokola a přes okna se nám podařilo nahlédnut dovnitř. Nebyla to však veselá podívaná, protože uvnitř byl takový nepořádek, že by zde rota uklízeček strávila celý týden, než by vše dala do pořádku. V sousedství zámku naším očím neunikla dvoukřídlá budova hospodářského stavení, kterou jsme si krátce prohlédli a potom jsme již zamířili do parku s centrálním paloukem, jenž v roce 1847 nahradil ovocný sad a který jsme si prošli po úzkých cestičkách. Po několika metrech jsme narazili na kamennou kašnu s ozdobnou kovanou mříží v podobě vegetabilního ornamentu, nesenou třemi tordovanými železnými pruty.

Když jsme si ji prohlédli, šli jsme dál. Kráčelo se nám docela dobře, snad díky tomu, že park byl koncem sedmdesátých let 20. století rekonstruován. Museli jsme však chodit pouze po cestičkách, jelikož trávu zde evidentně dlouho nikdo neposekal a raději jsme do ní kvůli klíšťatům své obutí nepokládali. Na konci parku jsme nás zastavila zděná ohradní zeď, kolem níž vedly další naše kroky. Zanedlouho jsme přišli k osmibokému altánu s jehlancovou střechou, který byl zasazen do ohradní zdi. Nad vchodem stavby z roku 1850 jsme spatřili alianční znak pod baronskou korunou a také nás zaujaly stěny, členěné slepými arkádami, přerušenými průběžnou profilovanou římsou nad pravoúhlým vstupem a zazděnými okny. Altán jsme viděli v podobě z roku 1930, kdy byl upraven podle plánu Aloise Bezděka.

Mnohem zajímavější nám však připadalo, že předtím sloužil jako rodinná hrobka Terschů. O chvíli později naše procházka parkem skončila a tak jsme zamířili zpět k bráně, kterou jsme zámecký areál opustili. Nicméně jsme ještě nikam neodjížděli, neboť se nám naskytl pohled na jeden ze tří chudobinských svatostánků. Kostel sv. Františka Serafínského jsme sice viděli o pár let dříve během jiného výletu, ovšem tenkrát jsme shlédli pouze jeho zadní část. Této neodolatelné nabídky jsme využili a církevní památku, postavenou na místě starého gotického kostelíka, jsme si rádi prohlédli. Pěkně zblízka jsme konečně viděli obě boční strany s kaplí a sakristií, ale nejvíce nás zajímalo průčelí, jež bylo rozděleno do několika orámovaných částí.

V přízemí jsme našli dvě pravoúhlá zazděná okna, mezi nimiž se nacházel vchod do kostela, který však byl zavřený a tak jsme se dovnitř nedostali. Vzápětí jsme si nade dveřmi prohlédli alianční znak rodu Rudolfa Krištofa Wittena a jeho manželky. Nad vstupem bylo prosklené okno s půlkruhovým záklenkem a ozdobnými květinovými rozvilinami, které sousedilo s dvojicí světců, zasazených po obou stranách do výklenků, jež kryly trojúhelníkové římsy. Nad korunní římsou jsme spatřili barokní štít s volutovými křídly, reliéfem kříže a kruhovým okénkem uprostřed, završený trojúhelníkem s motivem vševidoucího Božího oka. Na závěr jsme si krátce prohlédli kříž s Kristem napravo od vchodu a pak jsme se již vydali nazpátek k autu.

Naším dalším cílem bylo město Litovel, kam jsme o pár minut později přijeli. Auto jsme zaparkovali naproti výrobny mýdel na Palackého ulici a pak jsme pěšky zamířili do centra města. Postupně jsme minuli prodejnu potravin Hruška, kde jsme si občas koupili něco na zub a další obchody, včetně těch s oblečením, jež tu provozovali podnikatelé vietnamského původu, u nichž jsme za těch pár let našeho podnikání v Litovli utratili slušnou sumu. Potom jsme vlevo zahlédli budovu městského muzea, v níž bývala restaurace, do níž jsme rádi chodívali na obědy. Bohužel byla později zrušena a tak jsme museli chodit až na náměstí do jiné restaurace, přičemž jsme vždy míjeli městské hradby, osazené populární Švédskou deskou.

Tentokrát jsme se rozhodli u středověkého opevnění zastavit, abychom si pořádně tuto historickou zajímavost prohlédli a začali jsme právě u muzea, kde stávala jedná z městských bran zvaná Jateční. Její zbytky byly po částečném zbourání v 19. století zabudovány do muzejní budovy a možná proto se nám vždy zdála nějaká asymetrická. Za muzeem nešlo přehlédnout zbytky hradebních zdí, které se táhly až k parku Míru, kde se nacházela Švédská deska. Nejednalo se však o žádné elpíčko populární skupiny ABBA, nýbrž o připomínku nejtragičtějšího období v historii města v podobě kamenné desky, vsazené do zbytku hradeb v parku Míru nedaleko centra Litovle. Nešťastná událost se stala pět let před koncem třicetileté války, kdy město dobylo švédské vojsko, nemilosrdně jej vyplenilo a zcela zničilo středověké ochranné hradby.

Když měšťané roku 1652 opevnění opravovali, vsadili do zdi zmíněnou desku s německým textem, popisující průběh válečné vřavy. Jako bonus k ní přidali dělové koule, aby ještě více umocnili tragickou událost, které jsme si po příchodu k desce se zájmem prohlédli. Zmíněný německý text jsme naštěstí nemuseli složitě louskat, jelikož se vedle Švédské desky nacházela druhá, opatřená českým překladem z roku 1948. A tak jsme si přečetli, že Léta Páně 1643 dne 19. června oblehla hlavní švédská armáda město Litovel, v těchto místech prudce ostřelovala město a pak ho dobyla útokem. Poté vyhodila do povětří tři vysoké a pevné věže i s oběma branami, rozmetala hradební předprseň, rozbořila příkop i val a v nepřátelské zvůli žalostně zničila celé město.

Když jsme dočetli poslední řádek, zeď nářků v litovelském provedení jsme opustili a prošli se parkánovou uličkou. Stejně jako kdysi strážci města jsme se procházeli po parkánu, který umožňoval volný pohyb obránců z místa na místo, ovšem ulička brzy skončila a tak jsme zamířili do přilehlého parku Míru, kde se zachoval největší pás hradeb. Pomalu jsme kráčeli kolem nich a když za dětským hříštěm zeď skončila, zamířili jsme k chytré tabuli, kterou jsme během chůze kousek od nás zahlédli a z níž jsme získali přehled o tom, jaké události se v průběhu staletí v souvislosti s hradbami udály. Cedule nám prozradila, že stavbu kamenných hradeb povolil král Jan Lucemburský roku 1327 a podle příkazu jeho výsosti měly být vysoké pět metrů, široké kolem dvou metrů a na délku měřily téměř 1300 metrů.

Zaujalo nás, že zdi stavěly dvě lidské generace a díky precizní práci byla Litovel tak dobře opevněná, že v raném středověku bylo nemožné město dobýt. Hradby zpevňovala soustava vodních příkopů a zaplavované močály, dnešní známé litovelské rybníky, které se nacházely jen pár desítek metrů od nás. Dále jsme se dozvěděli, že do opevnění byly zabudovány dvě brány, jež byly pojmenovány Olomoucká a Uničovská podle toho, z jakého směru k nim tehdejší návštěvník královského města přicházel. Nechyběly ani obranné věže, kromě zmíněné Jateční u muzea to byla ještě Mlýnská na opačné straně Litovle a Prašná v Havlíčkově ulici v místech budovy městského úřadu. Jak to s hradbami dopadlo za třicetileté války jsme už věděli a podobně smutný osud je čekal spolu s bránami v 19. století.

Středověké opevnění tehdy již neplnilo svoji funkci a překáželo v rozvoji města, což litovelské radní přimělo k tomu, aby zahájili jejich bourání. Nejdříve byly pobořeny věže a v letech 1871 - 1872 obě brány, což nás docela mrzelo, protože kdyby se dochovaly, jistě by dnes tvořily významné turistické cíle. Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se ulicí 1. máje na náměstí, pojmenovaném po zakladateli města. V centru jsme si vyfotili radnici s vyhlídkovou věží a poté jsme vstoupili do Masarykovy ulice, která nás přivedla ke malému zbytečku hradeb v ulici Boženy Němcové. Před námi stál kousek zdi, stojící osamoceně na trávníku za bytovými domy, která jako solitérní bojovnice připomínala středověké časy. Jakoby si kamenná zídka nechtěla připustit, že její sláva už dávno zmizela v propadlišti dějin…

Na zdi jsme před naším odchodem našli vyrytý letopočet 1691, jenž upomínal na dobu, kdy měšťané hradby po zničující třicetileté válce opravovali a pak jsme zamířili ke kostelu sv. Marka, který byl odtud vzdálen pár desítek metrů. Svatostánek jsme sice viděli již o sedm let dříve během jiného výletu, ale chtěli jsme si jej ještě jednou prohlédnout, protože mezitím pět oken v presbytáři získalo krásné barevné vitráže, zhotovené podle návrhů Aleny Ponížilové ze Zlína. Vyrobila je firma Vitráže Bruštík ze Zábřehu a okna s námětem tajemství růžence světla jsme si prohlédli jak z venku, tak přes mříže zevnitř, neboť i napodruhé byly dveře kostela otevřeny. A když už jsme si na krásnou církevní stavbu udělali čas, shlédli jsme nejen vitráže, ale i celý kostel.

Nejprve jsme si prohlédli trojboký presbytář s odstupňovanými gotickými opěráky, které spolu s okénky ve věži připomínaly původní stavební sloh. Mezi pilíři jsme spatřili dvě řady oken v kamenných rámech s půlkruhovými záklenky a v přízemí pod nimi se nacházely otevřené kaple s pultovými stříškami, ve kterých však chyběly výmalby se svatými výjevy. Od kněžiště jsme se přesunuli k Engelmannově kapli s kulatou věžičkou a kruhovými okny, která byla ke kostelu přistavěna v první polovině 18. století, přičemž její vysvěcení proběhlo v roce 1741. Pak jsme pokračovali v chůzi kolem boční strany lodi, jež byla členěna lisénovými rámy, mezi nimiž jsme ve dvou řadách nad sebou našli okna s půlkruhovými záklenky a v přízemí jsme narazili na jeden z několika vchodů.

Portál s mohutným kamenným ostěním jsme si s potěšením prohlédli, neboť byl zdoben pilastry s drobnými architektonickými prvky a vodorovným překladem se segmentovým štítem a lichtenštejnským znakem. Na nároží jsme narazili na věž s hladkou fasádou a malými otvory, osvětlující schodiště do zvonice, kterou prosvětlovala okna s půlkruhovými záklenky. Věž byla zakončena vysokou jehlancovou střechou s křížem na vrcholu, nicméně nejvíce nás na ní zaujaly dvě hlavičky měšťanů, pocházející ze starého hřbitova. Během obchůzky kolem kostela jsme se totiž pohybovali po hřbitově, na němž se pochovávalo až do roku 1784, dokud pohřbívání u svatostánků nezakázal císař Josef II. v rámci svých osvícenských reforem.

Hned vedle věže jsme našli hlavní vchod s klenutou předsíní, kterou jsme vstoupili do útrob svatostánku, abychom si prohlédli interiér. Vzápětí nás sice zastavila mříž, ale i přes ni jsme pohodlně viděli mobiliář, pocházející převážně z 18. a 19. století. Postupně jsme shlédli třeba hlavní oltář s barokními sochami z poloviny 18. století, rokokovou kazatelnu, chrámové dřevěné lavice s intarziemi městského znaku. Nad našimi hlavami se nacházela hudební kruchta, kteroužto jsme před chvíli viděli od dveří bočního vchodu, přes který se nám naskytl poněkud netradiční pohled na útroby kostela. Nahoře se nacházely varhany z roku 1631, které byly upraveny pražským varhanářem Petrem Emanuelem Štěpánem v roce 1902.

Když jsme si interiér prohlédli, pokračovali jsme v obhlídce průčelí svatostánku a na boku předsíňky hlavního vchodu jsme spatřili misijní kříž a také jednu zajímavost. Jednalo se o kovovou míru, která určovala povinnou hloubku hrobu. Nad vstupem jsme uviděli kruhové okno, pouštějící světlo na kruchtu a o něco výše jsme spatřili trojúhelníkový volutový štít členěný lisénami, mezi nimiž se nacházely dvě okna s půlkruhovými záklenky. Následně jsme průčelí kostela sv. Marka opustili a zamířili jsme k druhé boční straně katolického chrámu. Cestou jsme narazili na dvě staré lípy, jež byly kdysi vysazeny v areálu starého hřbitova a jeho existenci nám připomněl také náhrobní kámen s postavou muže, vsazený do fasády kostela.

Rovněž na této straně stavby nechyběl boční vchod s kamenným profilovaným ostěním a štítem s lichtenštejnským znakem, kolem něhož bylo několik oken s půlkruhovými záklenky. Na konci lodi jsme narazili na sakristii s renesančním portálem, z čehož jasně vyplývalo, že trojlodní chrám během staletí prošel několika stavebními úpravami. U přípravny kněžích jsme naši prohlídku kostela zakončili a přes náměstí Přemysla Otakara jsme se vrátili k našemu francouzskému autíčku, jenž na nás věrně čekalo u výrobny mýdel. Jak bylo napsáno na začátku tohoto cestopisu, v tento říjnový den jsme již neopracovali a tak jsme rovnou odjeli domů do Olomouce, čímž jsme naše putování po Litovli a okolí uzavřeli.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-konecne-videli-zamek-v-chudobine-a-ochutnali-cerlinku