Poprvé nás do okolí Kolína nás zavedla náhoda, neboť jsme sem vezli kus nábytku z chalupy, který jsme prodali a aby se během přepravy nepoškodil, raději jsme ho do Peček doručili osobně. Následně jsme se v pátečním podvečeru ubytovali v penzionu Zlaté slunce, v němž jsme se dočkali vítaného srpnového ochlazení. Druhý den jsme celý strávili v Kouřimi a na neděli jsme si pak naplánovali poznávání turistických cílů v bezprostředním okolí okresního města Kolín. Jedním z nich byl památník bitvy u Kolína, k němuž jsme to z penzionu neměli daleko, možná by se dalo použít ono obligátní co by kamenem dohodil. Po snídani jsme tedy vyrazili do přilehlé obce Křečhoř, u níž byl památník roku 1898 postaven a za pár minut jsme už naše černé SUV zaparkovali na plácku za kostelem sv. Václava a Božího Těla.

Z parkoviště se nám otevřel výhled do polabské nížiny, čehož jsme využili a chvíli se kochali. Následně jsme po šotolinové cestě a žluté značce vyrazili směrem k našemu cíli. Cestou jsme odmítli nabídku laviček k posezení, neboť jsme byli teprve na začátku našeho nedělního putování a po 300 metrech jsme k památníku dorazili. U další lavičky a stojanu pro kola, jsme našli informační tabuli, ze které jsme se dozvěděli spoustu faktů o pomníku a také o bitvě samotné. Ta se odehrála 18. června 1757 a upřímně řečeno jsme o ní vůbec nic nevěděli, takže jsme z tabule dychtivě začali nasávat informace. Dočetli jsme se, že se jednalo o významnou bitvu mezi císařovnou Marií Terezií a pruským králem Bedřichem II. v rámci Sedmileté války, která probíhala v letech 1756 – 1763.

V okolí Kolína vedl rakouské vojsko legendární maršál Leopold hrabě Daun a pruské armádě velel osobně král Bedřich II., přičemž na vyvýšině za obcí Křečhoř zaujalo obranné pozice rakouské vojsko. Bitva pak probíhala od osmé hodiny ranní a dlouho neměla vítěze, nicméně nakonec se válečné štěstí, díky dobrému rozhodnutí v rozhodný okamžik, naklonilo na rakouskou stranu. Pro české země to tehdy dopadlo dobře, jelikož nám hrozilo připojení k Prusku, takže jsme dnes mohli mluvit plynně německy. Bitva u Kolína však přinesla mnoho obětí na životech. Daunova armáda ztratila asi 359 důstojníků a 8 629 mužů. Pruská armáda přišla přibližně o 396 důstojníků a 13 398 mužů. Hrůznost bitvy dokazují i četné hromadné hroby u okolních vesnic, kde byli padlí pohřbíváni. Zaujalo nás, že už o čtyři dny později založila císařovna Marie-Terezie na počest bitvy nový vojenský řád jménem Kolín.

Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se po betonovém schodišti vstříc samotnému pomníku, jenž byl vybudován v roce 1898 u příležitosti 50. výročí nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn. Jak jsme si přečetli dole na tabuli, tak autory památníku byli architekt Václav Weinzettel a akademický sochař Mořic Černil, odborní učitelé sochařské školy v Hořicích. Když jsme zdolali poslední schod, stanuli jsme před monumentálním sochařském dílem se secesními prvky, od něhož byl krásný výhled po středočeské krajině. Samozřejmě jsme opět neodolali a chvíli jsme hleděli do dáli či hledali blízké cíle, které jsme už dokázali rozpoznat. Potom jsme obešli celý památník kolem dokola, abychom si prohlédli jeho výzdobu, kterou tvořily zejména nekovové kopie bronzových desek.

Jejich originály byly totiž uloženy v Žertově špejchaře v Bříství, jelikož se některé z nich staly kořistí zlodějů, kteří si tímto způsobem přivydělávali na živobytí. Takovou neúctu k historii jsme nedokázali nikdy pochopit a třeba takovou krádež v kostele, to už jsme považovali za vyložený hazard se životem, ačkoliv nám víra v Boha nebyla shůry dána. V době otevření památníku se na něm nacházela deska s reliéfem bitevní scény na severní straně, reliéfem s válečnými trofejemi na východní straně a reliéfem Marie Terezie na severní straně. Nejvíce naši pozornost přitahovala hlavice sloupu, na níž spočíval dvouhlavý císařský orel. Po stranách soklu naším očím neunikly dva sloupy s ohni a také text se slovy o slavnostním otevřením stavby. Pak jsme popošli o pár metrů dál na místo, kde se nacházelo ossarium neboli kostnice, jež zde byla odhaleno 20. června 2010.

Ke společnému odpočinku zde byly pietně uloženy kosti z hromadného hrobu neznámých vojáků padlých v bitvě u Kolína, nalezeného v roce 2006 na katastru obce Křečhoř. Ve srovnání s rakousko–uherským památníkem byl novodobý hrob zcela obyčejný, takže jsme se u něj dlouho nezdrželi, odlovili zde kešku a poté jsme se vydali zpáteční cestu. Brzy jsme se k našemu autu vrátili a protože jsme už byli předem rozhodnutí, že prozkoumáme i zmíněný kostel, chtěli jsme se k němu vydat. Jenže i když jsme stáli jen pár metrů od jeho čelní strany, přes celkem vysokou zeď bez vstupní branky jsme se ke svatostánku neměli šanci dostat. Nastartovali jsme tedy náš povoz a objeli kostel kolem dokola. Po několika desítkách sekund jsme zastavili před pootevřenou mříží, která nám vstup na církevní půdu umožnila.

Konečně jsme se tedy mohli pustit do průzkumu svatostánku a když jsme prošli portálem ve zdi, vystoupali jsme několik schodů a rázem jsme se ocitli na hřbitově, který kostel částečně obklopoval. V rohu areálu jsme spatřili domek hrobníka, který byl spolu s kostelem a hřbitovem zapsán do seznamu nemovitých kulturních památek. Vzhledem k tomu, že obydlí hrobníka bylo krásně opraveno a dopolední letní sluníčko příjemně hřálo, nepůsobil na nás nijak strašidelně. Vzápětí jsme prošli kolem litinového kříže s reliéfem Ježíše Krista z druhé poloviny 19. století a poté jsme zamířili k závěru kostela s odsazeným pravoúhlým presbytářem, na jehož ploché stěně jsme našli pamětní desku v ozdobném rámu s křídly a křížem, věnovanou Janu Eyblovi. Tento katolický kněz působil v letech 1877 - 1885 v Křečhoři jako farář a od roku 1894 se stal vikářem kolínského obvodu.

Kromě duchovních funkcí to byl středoškolský pedagog, spisovatel a publicista či autor řady fejetonů do různých časopisů, který zemřel v Křečhoři roku 1901. Nad deskou jsme spatřili zazděné gotické okno, které nám připomenulo původní sloh kostela. Na místě dnešního svatostánku v Křečhoři totiž stával gotický kostel sv. Václava, který byl již roku 1350 připomínán jako farní a svou podobu změnil v letech 1846 – 1848. Během pozdně empírové přestavby kostel dostal nové západní průčelí, v lodi byla probourána lunetová okna a celou stavbu sjednotily empírové fasády. Po dokončení prací byl obnovený kostel nově zasvěcen Božímu tělu, což nám vysvětlovalo jeho dvojí název. Když jsme si prohlédli zadní část stavby, vydali jsme se doleva, abychom shlédli boční stranu lodi, v jejíž horní části jsme napočítali tři lunetová okna.

O něco výše naším očím neunikla úzká věžička na střeše, v níž byl zavěšen malý zvonek, jemuž se vždy říkalo sanktusník. Následně jsme se vydali na cestu kolem lodi, přičemž jsme kráčeli mezi hroby různého stáří a u některých jsme se i zastavili. Nejvíce nás asi zaujala neoklasicistní hrobka rodiny Prokůpkovy z druhé poloviny 19. století, která měla podobu hranolové stavby s nízkou sedlovou střechou a dekorativně ztvárněným průčelím. Naproti u zdí kostela jsme postupně narazili na náhrobek Václava Prokůpka z roku 1877 a jeho rodiny, zazděné boční vstupní dveře do starého gotického kostelíka a na stěně jsme našli epitaf Karoliny Bolfrasové z Ahnenburgu z šedého mramoru, ozdobený plastickým rodovým erbem v reliéfně zahloubeném poli a desetiřádkovým německým nápisem, z něhož vyplynulo, že tato deska sem byla dána z popudu její sestry Anny.

Další deska, na kterou jsme na této stěně kostela narazili, nás imaginárně vrátila do penzion, kde jsme byli dvě noci ubytováni. V rámu s rostlinnými motivy, křížem a hlavou anděla, se totiž nacházel epitaf rodiny Břečků z hospody Zlaté slunce. Na desce jsme si přečetli nápis JOSEF BŘEČKA WLASTNJK HOSTINSKÉHO DOMU U ZLATÉHO SLUNCE NARODIL SE 3. BŘEZNA 1773, UMŘEL 19. ÚNORA 1810. SYNU CTI MATKU SWAU PO WSSECKY DNY ŽIWOTA GEGIHO, TOB(IÁŠ) IV.3. KDYŽ UMŘE POCHOWEY GI PODLE MNE W GEDNOM HROBĚ, TOB(IÁŠ) IV.5. MARIE BŘEČK(OVÁ) Z RODU BURKA POCHAZEGJCJ WDOWA SKRZE 26 LET NARODILA SE 26. BŘEZNA 1779, UMŘELA 9. DUBNA 1836. CTI OTCE I MATKU MAT(OUŠ) XV.4. A POSTAWIL JAKOB ZNAMENJ PAMÁTNÉ NAD HROBEM GEGIM GENES(IS) XXXV 2.0. A MRTWJ KTEŘJ GSAU W KRISTU WSTANAU PRWNJ TEFSAL(OUŠ) IV.15. POTOM MY, KTEŘJ ŽIWI GSME TEFSAL(OUŠ) IV.16. SYNOVÉ DCERY KAREL BŘEČKA, MARIA SAUKUP(OVÁ), JOSEF BŘEČKA, WOGTĚCH BŘEČKA, ANNA GRIMM(OVÁ) Z RODU BŘEČKA.

Konečně jsme se prodrali přes hroby k přední straně svatostánku, jejíž nároží zdobila pěkná bosáž a pilastry, mezi kterými jsme našli dveře. Vchod byl sice zamčený, ale ani nás to nijak nerozhodilo a věnovali se dalšímu průzkumu exteriérů stavby. Nade dveřmi jsme spatřili dvě malá lunetová okna, mezi nimiž se nacházel trojúhelníkový štít bez výzdoby. Nad římsou se pak vypínala věž s okny ve zvonicovém patře, jež byly zakryty žaluziemi, za kterými původně visely původně tři zvony. V době naší návštěvy zde byl jediný zvon s názvem Svatá Trojice z roku 1481, ale jeho přítomnost jsme mohli jenom tušit. Docela jsme byli překvapeni absencí hodin na věži, která bývala i po zmíněné empírové přestavbě menší než dnes. Kvůli chybějícím financím se na ni dostalo až roku 1863, kdy byla zvýšena a zakončena vysokou jehlancovou střechou s pozlaceným křížem.

Více nám toho průčelí stavby nenabídlo a tak jsme svou pozornost opět zaměřili na hřbitovní zeď. Naproti průčelí kostela do ní byly totiž zazděny tři renesanční náhrobníky z 16. století. První z nich náležel Bohuslavu Horňateckému z Dobročovic, který zemřel 16. dubna 1537 a druhý patřil Janu Horňateckému z Dobročovic, který zemřel 26. února 1557. Oba pískovcové náhrobníky zdobil rodový erb a staročeský text, oslavující oba urozené pány. Třetí náhrobník z bílého mramoru byl částečně zapuštěný v zemi a patřil Talackům z Ještětic se zubří hlavou, ale písmo bylo jen částečně čitelné. Následně jsme se vrátili k druhé straně kostelní lodi, na níž jsme napočítali jen dvě lunetová okna, jelikož místo pro třetí zabírala čtvercová sakristie, u které naše obhlídka areálu skončila.

Ještě než jsme odešli pryč, krátce jsme očima přejeli další řadu hrobů u zdi a naposledy se podívali na pěkně opravený kostel, jež takřka zářil novotou. V letech 2010- 2019 proběhly opravy jeho fasád a možná proto se nám tolik líbil. Pak jsme již sestoupili jsme po schodech ke hřbitovní brance, nasedli do auta a odjeli na kopec Bedřichov. O pár minut později jsme projeli obcí Nová Ves I a poté nás úzká asfaltová silnice vedle směrem k zalesněnému kopci, pojmenovaném podle pruského krále Bedřicha, jenž měl na tomto kopci jedno z velitelských stanovišť během bitvy u Kolína v roce 1757. Blížili jsme se tak již k druhému velitelskému stanovišti, neboť před chvílí u Křečhoře jsme se nacházeli na návrší, kde rozbil svůj tábor legendární rakouský maršál Leopold hrabě Daun.

Po chvilce jsme dojeli na okraj háje, který na mapě vypadal jako malý hrášek a vysadili jsme zde našeho hledače ukrytých schránek, který u silnice jednu z nich našel. My ostatní jsme zatím pokračovali v jízdě a za několik desítek vteřin jsme zastavili na malém plácku, kde jsme zaparkovali náš černý povoz. V autě jsme pár minut poseděli dokud nepřišel úspěšný lovec keší a pak jsme se společně vydali na vrchol kopce Bedřichov. Na rozcestníku u parkoviště jsme zjistili, že jsme od něj vzdáleni pouhých 200 metrů, což nám dodalo energii. Přidali jsme do kroku a pod dohledem vysílače českých radiokomunikací jsme zabočili mezi stromy. Vzápětí nás čekalo krátké a mírné stoupání, po jehož zdolání jsme vystoupili ze stínu stromů na palouk, na němž stála rozhledna a památník na zmíněnou bitvu.

Nejprve jsme se rozhodli vystoupat na trojbokou dřevěnou věž, která zde byla postavena roku 2018 a jejíž název Bedřichova vyhlídka odkazoval opět na pruského krále. Na nic jsme tedy nečekali a po kovových schodech jsme začali stoupat na 14 metrů vysokou rozhlednu. Když jsme pokořili 66 schodů, ocitli jsme se na vyhlídkové plošině ve výšce téměř třinácti metrů, z níž jsme se rozhlédli po středočeské krajině. Po páteční noční bouři byla ono nedělní dopoledne obloha téměř jako vymetená a vzdálenější cíle jsme tak mohli vidět zcela bez problémů, nicméně nás zajímaly také bližší stavby, města a vesnice, z nichž jsme některé dokázali poznat i bez nápovědy. Postupně jsme shlédli obec Křečhoř s kostelem sv. Václava a Božího Těla, Novou Ves, Velim, Cerhenice, Velký Osek a město Kolín.

Díky rovinaté krajině Polabí jsme na obzoru viděli typickou siluetu Velkého a Malého Bezdězu s legendární hradem, naše nejvyšší hory Krkonoše i se Sněžkou či Ještědský hřbet. Kromě kochání se kouzelnou krajinou jsme nezapomněli pořídit pár fotografií a objektivem jsme zvěčnili rovněž památník bitvy dole pod námi. Po několika minutách jsme byli výhledy dostatečně nasyceni a opatrně jsme slezli dolů. Pustili jsme tak na rozhlednu dalšího zájemce, jelikož na Bedřichův kopec zrovna přišel osamocený pán z batohem a zvědavě hleděl na vyhlídkovou věž. Kromě nás se na palouku nacházel pouze pár mladých lidí, kteří dorazili už před námi a postávajíce u obelisku pouštěli svůj dron, jehož bzučení bylo docela otravné. Naštěstí se nám podařilo se s nimi domluvit, aby místo u památníku opustili, jelikož jsme si jej chtěli také prohlédnout a vyfotit.

Poděkovali jsme jim za ten přístup a začali jsme obelisk prozkoumávat. Na rozdíl od zdobného památníku u Křečhoře před námi stála jednoduchá stavba z pískovcových kvádrů ve tvaru vysokého štíhlého komolého jehlanu na hranolovém soklu, jejíž rozměry činily 4 x 4 metry. Když jsme památník obešli kolem dokola, našli jsme na něm jedinou desku s českým, německým a anglickým textem, která zde byla odhalena 18. června 2005. Pomysleli jsme si, že si zřejmě poražená pruská armáda nezasloužila velkolepější památník než ten, který zde byl vystavěn roku 1841 na popud majitele kolínského panství Václava Veitha. Pak jsme zamířili k panelu, na němž jsme se dozvěděli informace o Bedřichově kopci a bitvě v roce 1757, o níž jsme toho věděli spoustu už z návštěvy protějšího návrší u Křečhoře, takže jsme se tady dlouho nezdrželi a šli odlovit kešky.

Jednu jsme našli v křoví nedaleko památníku kousek od místa, kam i císař pán chodí pěšky, takže jsme museli dávat pozor, kam šlapeme. Druhou jsme pak úspěšně nalezli o pár desítek metrů dál a následně jsme se již vrátili k autu, jímž jsme odjeli do Kolína. Oo pár minut později jsme zaparkovali v ulicí Míru přímo pod monumentální vodárenskou věží. Důvodem k návštěvě vodárny v lokalitě zvané Na Čekanu však nebyla neuhasitelná žízeň, nýbrž touha rozhlédnout se po okolí Kolína a třeba ještě dál. Vodojem vysoký 45 metrů byl totiž v letech 2014 – 2015 upraven jako rozhledna a díky tomu tak nabízel daleké výhledy, čehož jsme pochopitelně chtěli využít. Když jsme tedy zaparkovali, vystoupali jsme po betonovém schodišti k věži a o kousek dál jsme odlovili místní kešku, která zde prostě nemohla chybět.

Po úspěšném nálezu ukryté schránky jsme zamířili k podloubí věže, kde jsme narazili na pramen vody, upravený do podoby betonové nádrže, k níž vedly tři schody. Nádržka nám připomínala umyvadlo, ale protože z měděné trubky životodárná tekutina netekla, nemělo cenu se zde déle zdržovat a tak jsme se ihned vydali k dalším schodům. Schodiště s kovovým zábradlím, jež bylo bezbariérově upraveno, nás po zdolání 20 schodů dovedlo do prvního patra. Ihned nám do oka padla pěkná výzdoba v květináčích pověšených na zábradlí, v nichž rostly červené muškáty, které nás doprovázely při procházce po ploše prvního patra. Když jsme znovu přišli k přivřeným dveřím, vstoupili jsme do útrob věže a ocitli se u okénka s pokladnou. U slečny jsme si koupili vstupenky, které byly poněkud dražší oproti jiným rozhlednám, ale mělo to svůj důvod.

Jak se totiž později ukázalo, v ceně nebyly zahrnuty jen výhledy, ale i další zajímavosti, takže jsme cenu akceptovali. V pokladně jsme také získali razítko do památníku a pak jsme se chtěli vydat nahoru. Jenže v tom jsme si všimli dvou panelů s historickými fakty o vodárně, které jsme si velmi rádi přečetli. Dozvěděli jsme se, že vodárenská věž v Kolíně byla postavena v roce 1930 při rekonstrukci a rozšiřování městského vodovodu. Kromě oprav vodovodu byly vybudovány nové studny za továrnou Lučebních závodů, moderní přečerpávací stanice a postaven věžový vodojem v lokalitě zvané Na Čekanu. Projekt vodárenské věže připravil významný český hydrotechnik Ing. Dr. Jan Vladimír Hráský. Stavba věže byla zahájena v červenci 1928 podle projektu významného českého hydrotechnika ing. Dr. Jana Vladimíra Hráského, který byl následně upraven podle plánů architekta Františka Jandy.

Ten doporučil upustit od kulového tvaru a navrhl vlastní podobu objektu zahrnující rovněž vyhlídkový ochoz podepřený betonovými sloupy a přístupové schodiště ukončené pod ochozem menší kašnou. Zprovoznění vodárenské věže proběhlo v srpnu 1930, která svému účelu sloužila až do roku 1977, kdy byl provoz vodárenské věže zastaven a technologická část demontována. V roce 1990 byl objekt Středočeskými vodovody a kanalizacemi za několik desítek tisíc korun odprodán soukromé osobě, která ji posléze prodala dalšímu zájemci. Objekt se stal předmětem realitních spekulací, mezitím však chátral, do jeho interiéru zatékalo a stal se snadným terčem pro vandaly a jeho okolí pro bezdomovce. V roce 2005 jej koupilo město Kolín a hledalo pro 45 metrů vysokou věž využití.

V prosinci 2010 byla stavba prohlášena za technickou památku a o dva roky později proběhlo zpevnění železobetonové konstrukce. V roce 2014 město Kolín rozhodlo věž přebudovat na turistickou rozhlednu s vodárenskou expozicí, k čemuž došlo následující rok. Po přečtení historických informací jsme se vydali na schodiště, ale vzápětí jsme se zastavili, jelikož se nalevo do nás nacházel panel s nákresy, na nichž jsme viděli původní podobu vodojemu. Největší panel nám pak poskytl informace o vlastním fungování vodárny, který byl vcelku jednoduchý. Díky obrázkům jsme pochopili, že oběhové čerpadlo čerpá vodu ze studny, kterou žene do zásobníku nahoře na věži, z níž pak druhým potrubím voda teče samospádem do vodovodní sítě, odkud je pak dalšími čerpadly rozvedena do jednotlivých odběrných míst.

Zatíženi nově nabytými informacemi jsme pak konečně mohli vyrazit za výhledy na první vyhlídkovou plošinu ve výšce 22,5 metru. Cestou jsme míjeli velké černobílé fotografie z třicátých let 20. století a když jsme zdolali 122 schodů, stanuli jsme na zmíněné plošině. Samozřejmě jsme se přes okna poprvé rozhlédli po krajině, ale jelikož jsme věděli, že lepší výhledy budeme mít z druhé vyhlídkové plošiny, brzy jsme si začali prohlížet informační panely na tomto patře, které pojednávaly o kolínském průmyslu na přelomu 19. a 20. století. Dozvěděli jsme se, že tehdy byl Kolín přirovnáván k anglickému Manchesteru, v němž došlo k velkému rozvoji průmyslové výroby, což nás poněkud překvapilo. Následně jsme se na obrázcích doplněných textem seznámili s některými fabrikami v Kolíně.

Mezi ně patřily třeba Bayerova tiskárna, továrna na kávové náhražky s názvem Cikorka, drožďárna s lihovarem, výrobna umělých hnojiv Lučebka či Frančíkova továrna pro stavby a nábytek. Líbil se nám také panel mezi okny, na němž jsme našli staré reklamy a potom jsme již šli dál. Čekalo nás 22 betonových schodů, po nichž jsme přišli do průchozího tubusu vodní nádrže o objemu 450 kubických metrů, ve kterém nás přivítala stále se opakující multimediální projekce. Na stěnu bývalé nádrže, na které bylo stále ještě vidět kam až sahala hladina vody, projektor promítal důležité letopočty v dějinách vodárenské kolínské věže. Daný rok pak byl okamžitě doplněn krátkým textem, co se tehdy v souvislosti s vodárnou stalo a vše doplňovaly zvuky tekoucí vody. Uposlechli jsme tabulku s nápisem a tleskli si.

Díky tomu se nám stěna pěkně zbarvila do modra a měli jsme tak intenzivnější zážitek z prohlídky, která se nám líbila čím dál více. Když se letopočty začaly zase opakovat, zdolali jsme zbývajících 52 kovových schodů a ocitli se tak na druhé vyhlídkové plošině ve výšce 36 metrů. Kruhovou prostornou místnost prosvětlovalo velké množství oken, u nichž nechyběly popisy cílů, které jsme daným směrem mohli vidět. Vše doplňovaly obrazovkou s fotografiemi o pozoruhodnostech v okolí, čímž byl zážitek z výhledů ještě umocněn. Celou místnost jsme obešli kolem dokola a díky dobrému počasí jsme postupně shlédli rovinaté Polabí s chvaletickou elektrárnou, vrchem Bedřichov a protějším návrším u Křečhoře, kde jsme o pár desítek minut předtím byli, v dálce jsme viděli Poděbrady, Železné hory, Krkonoše, Ještěd a typický dvojí vrch s hradem Bezděz.

Samozřejmě jsme si podrobně prohlédli město Kolín, které se rozkládalo pod námi a naše oči na něm spočinuly poměrně dlouho. Měli jsme proto pádný důvod, protože vodárenská věž byla jediným naším cílem v Kolíně. Na další zajímavá místa nám už prostě nezbyl čas a tak jsme si město chtěli prohlédnout alespoň tímto způsobem. Kdo ví, kolik vody proteče v Labi, než do Kolína zase zavítáme….Když jsme se pohledy dostatečně nasytili, pomalu jsme sestoupili dolů a vodárnu opustili. Nikoliv však Kolín, neboť jsme zajeli na Karlovo náměstí, kde jsme si v informačním centru koupili několik turistických známek, které nám z okolních cílů chyběly do sbírky. Zároveň jsme zde získali neuvěřitelných 10 razítek do památníku, takže jsme z náměstí odjížděli velice spokojeni. A v tomto okresním městě jsme zůstali ještě další hodinku.

Měli jsme totiž v plánu poobědvat v restauraci U Červených. Po příjezdu k hospodě, která opravdu nesla červenou barvu, jsme vstoupili dovnitř a záhy jsme zažili zklamání. Těšili jsme se totiž na minutky z masa, které jsme si předem vybrali, jenže bychom museli čekat více než hodinu kvůli tomu, že do 14 hodiny hospoda vařila jen jídla z nedělního menu. Svíčková byla dobrá, ale smažený sýr nás věru neuspokojil. Po jídle jsme opět nastartovali náš povoz a vyrazili směr Kutná Hora. Jedno z nejvýznamnějších měst ve středověku jsme však prozkoumávali v rámci jiného pobytu, neboť bychom jej za nedělní odpoledne neměli šanci celé poznat a pouze jsme kolem něj projeli. Naším cílem byl totiž zmíněný zámek Kačina, k němuž jsme se neodvratně blížili, ale ještě než jsme k němu dojeli, zastavili jsme u Červeného domku.

Bývalý letohrádek stál přímo u silnice z Nových Dvorů do Svaté Kateřiny, takže jsme si trošku zajeli, ale vůbec nám to nevadilo. Při plánování cesty na Kačinu nás totiž tato stavba s červenou fasádou natolik zaujala, že jsme domek chtěli vidět na vlastní oči. A tak se také stalo poté, co jsme na okraji silnice zaparkovali naše černé autíčko a vydali se na obhlídku letohrádku, který na hrázi již neexistujícího Svatoanenského rybníka nechal postavit majitel novodvorského panství hrabě Bernard Věžník z Věžník. Okamžitě nám bylo jasné, z jakého důvodu domek získal svůj název, protože jeho fasáda byla vymalována sytě červenou barvou. Před námi se nacházel dům, poprvé připomínaný roku 1703, obdélného půdorysu s jižní patrovou a severní přízemní částí, členěný soklem, profilovanou kordonovou římsou a zkosenou korunní římsou.

Přední část domu a silnici od sebe oddělovala ohradní zeď, která nám ztěžovala obhlídku stavby a situaci nám vůbec neulehčily vysoké stromy, kryjící dobrou polovinu Červeného domku. Paradoxně tak byla nejlépe vidět přízemní stodola či garáž naproti domu, která částečně nahradila ohradní zeď a byla rovněž stylově zabarvena do té nejpopulárnější barvy v okruhu stovek metrů. Když jsme nahlédli přes zeď, spatřili jsme vstupní portál s ušima a klenákem, na němž bylo uvedeno číslo popisné 120. V horní části portálu kolem klenáku pak byly dva dvouřádkové nápisy, vypovídající o postavení a opravě domu. Následně jsme prošli kolem stodoly, která zřejmě už svému účelu nesloužila a po polní cestě jsme zamířili dozadu za dům, odkud byla červená stavba s mansardovou střechou lépe vidět.

O tom, že majitelé byli právě doma, svědčilo auto zaparkované na travnatém pozemku a naprosto jasným důkazem pak byla paní, která okopávala zahrádku u boční strany domu. Nechtěli jsme je rušit a tak jsme dokončili naši obchůzku Červeného domku, vyšli ven na silnici a vrátili se k autu. Z vlastních vytištěných papírů jsme si pak v klidu přečetli pár informací o historii domu, který nechal po roce 1791 přestavět Jan Rudolf Chotek. Hraběcí rodina zde pobývala při odpočinku během výletní plavby po říčce Klejnárce, která už kolem domku dávno netekla. Roku 1850 zmizel také les, který hrabě nechal o 60 let dříve vysadit a tak se kolem nás rozprostírala hlavně pole. Na závěr jsme se dozvěděli, že v přízemí domu bydlel sluha a první patro sloužilo ke krátkodobému pobytu hraběte a jeho rodiny.

Když jsme dočetli poslední řádky, popojeli jame po polní cestě směrem k lesíku, který pak plynule přecházel do zámeckého parku a na okraji porostu jsme odlovili kešku. Potom jsme již zamířili na parkoviště u zámku Kačina, na němž jsme o pár minut později nechali zdarma odpočívat náš černý povoz. Vzápětí jsme se vydali směrem k zámku a cestou odlovili kešku. Následně jsme vstoupili hlavní branou do areálu bývalého šlechtického sídla, za kterou jsme narazili na první zastavení naučné stezky s názvem Zámecký park a obora Kačina. Neměli jsme sice v úmyslu projít si celou stezku, ale i tak jsme si text na této tabuli přečetli, protože část parku jsme chtěli poznat.Když proběhlo základní seznámení se zámkem Kačina, parkem a oborou, na mapě jsme zkontrolovali umístění historických staveb ve zdejším areálu a prohlédli jsme si jejich podobu na fotografiích. 

Mezi ně patřil i Červený domek, který jsme před chvíli viděli a některé z těchto staveb jsme později potkali při naší procházce parkem,v němž jsme strávili závěrečnou část našeho výletu. Nejprve jsme ovšem měli v plánu navštívit samotný zámek a tak jsme se po štěrkové cestě k němu vydali. Sotva jsme ušli pár desítek metrů, narazili jsme na jakýsi příkop zpevněný kamennou zdí, za kterou by se nestyděl žádný s českých či moravských hradů. Jednalo se o ha-ha příkop, jehož název byl odvozen od francouzského citoslovce údivu vyvolaného tímto neobvyklým krajinářským prvkem, což naprosto korespondovalo s našimi pocity, když jsme jej uviděli.Tento krajinářský prvek byl původně oblíbený hlavně v Anglii a v našich zemích se objevil na začátku 19. století. 

Na Kačině se dokonce jednalo o jednu z prvních staveb ha-ha příkopu v českých zemích vybudovanou v letech 1822 – 1828, který měl podobu příkopu tvořeného z jedné strany kamennou zdí a z druhé strany mírně sešikmeným zatravněným svahem. Tato skrytá terénní bariéra plnila několik důležitých funkcí, například kolemjdoucímu otevřela pohled do krajiny, opticky zvětšila velikost parku, nenásilně oddělovala reprezentativní okolí venkovských rezidencí od zemědělsky využívaných částí krajiny a současně omezovala pohyb volně se pasoucích zvířat. Zeď s příkopem opravdu splnily svou funkci, neboť se nám odtud otevřel ničím neručený pohled na nejkrásnější empírový zámek v našich zemích.

Byl nádherný. Bílá stavba nás okamžitě ohromila, snad kvůli tomu, že jsme dosud nic podobného neviděli. Zámek Kačina se svým vzhledem totiž úplně vymykala z řady ostatních zámků, jež jsme při našich výletech navštívili. A tak jsme stáli a v letním sluníčku s úžasem hleděli na zámek, který si nechal postavit Jan Rudolf Chotek, tehdejší prezident gubernia a nejvyšší purkrabí Království českého, podle projektu saského architekta Františka Kristiána Schurichta pod vedením význačných pražských stavitelů Jiřího Fischera a Jana Filipa Jöndla. Stavba v čistém empírovém slohu byla zahájena v roce 1802 a dokončena byla o 20 let později. Při stavbě se kladl hlavní důraz na reprezentační vzhled, kterému bylo podřízeno všechno ostatní a právě to se nám na něm líbilo nejvíce.

Když jsme se vzpamatovali z ohromení, zamířili jsme k zámku blíž a zaměřili se na jeho pravé boční křídlo, v němž měla vzniknout kaple. K tomu nikdy nedošlo, snad protože tato část zámku byla stavěna od roku 1816 a dokončena byla až v padesátých letech 19. století. Podařilo se alespoň dokončit výstavbu divadla, o čemž svědčila tabule před otevřenými dveřmi, jimiž jsme vešli dovnitř. Záhy jsme pochopili, že jsme se neoctili v divadelním sále s jevištěm, nýbrž za ním v jedné z provozních místností. Stáli jsme ve skladu s loutkovými divadly a kromě nich nás zde zaujala masivní konstrukce, na kterou jsme po schodech vystoupali. Jednalo se o dřevěnou konstrukci hraběcí lóže, nad níž byla podél konkávně prohnuté zadní stěny vybudována dvě patra galerií. Z nich první představení diváci sledovali již roku 1848, nicméně slavnostní otevření divadla proběhlo až o tři roky později.

Ačkoliv jsme tedy neviděli hlavní sál, jenž byl součástí placené prohlídkové trasy, bylo zajímavé podívat se do těchto zadních prostor. Když jsme si vše prohlédli, vyšli jsme ven a zamířili do pokladny v hlavní budově. Byl nejvyšší čas zakoupit si vstupenky, neboť do začátku prohlídkové trasy s názvem Třináct Chotkovských komnat zbývalo asi jen pět minut. Naštěstí u pokladny nebyla skoro žádná fronta, takže jsme si v pohodě koupili nejen lísky, ale také turistickou známku a získali jedno razítko do památníku. Pak jsme už jen chvíli počkali na naši průvodkyni, která naši skupinku vzápětí odvedla do 16 metrů vysokého kruhového sálu, jenž byl osvětlen oknem v kupoli a z něhož vedla čtveřice dveří do dalších reprezentačních místnosti jako taneční sál, velká jídelna a přijímací salóny.

Do nich jsme se ale podívali o něco později, neboť jsme si v rotundě, členěné osmi korintskými pilastry s kládím a rozvilinovým ornamentem ve vlysu, nejprve na modelu prohlédli naši prohlídkovou trasu. Když jsme si ujasnili, které ze 125 zámeckých místností uvidíme, tak jsme se přesunuli na chodbu, kde jsme si vyslechli historii Kačiny. Kromě již uvedených informací jsme se dozvěděli, že zámek byl z větší části dokončen roku 1822 a o rok později se do něj nastěhovala hraběcí rodina Chotků. Iniciátor stavby, jímž byl český šlechtic, rakouský státník a mecenáš Jan Rudolf Chotek, si však nového sídla dlouho neužil, neboť za rok zemřel a brzy na to jej následovala i jeho manželka Marie Sidonie z Clary-Aldringenu. Měli spolu deset dětí, přičemž osm z nich se dožilo dospělosti a nejvýznamnějším byl Karel Chotek.

Po vyslechnutí úvodních informací jsme procházeli loveckou chodbou s nezbytnými trofejemi, v níž mezi okny visely obrazy s motivem jezdeckých sportů a na druhé straně pak byly obrazy z parforsních honů. Průvodkyně nám vysvětlila, že se takto nazývala byla předem připravená štvanice, kdy šlechtická společnost na koních ve volném terénu sledovala vystopovaného nebo předem odchyceného jelena, jenž byl vypuštěn z klece a poté prchal před psí smečkou. Lovci ho chtěli zcela vyčerpat a neschopného dalšího úniku zabít tesákem, nebo v pozdějších letech jen unavit tak, že již nebyl schopný dalšího útěku a pak jej vrátit zpět do jeho původního prostředí. Během průchodu chodbou jsme nahlédli do malých komůrek, v nichž byly ubytovány komorné, které se ke svým dámám dostávaly přes dveře v zadní části místností.

Během procházky první místností jsme narazili na oválný stolek se šachovými figurami, ale jestli došlo na souboje mezi komornými nebo dokonce s urozenou šlechtou, to jsme se nedozvěděli. Dále jsme zde viděli kosmetické potřeby, dřevěný kočárek, toaletní stolek a pak jsme pouze nahlédli do druhé místnosti, v níž viselo mnoho ženských šatů. Jednalo se o půjčovnu kostýmů a když jsme si ženský šatník prohlédli, průvodkyně nám řekla další informace o rodině Chotků. Dozvěděli jsme se, že nejstarší příslušníci rodu byli obyčejní měšťané a teprve v 15. století se z nich stali rytíři, kteří se ovšem postavili během třicetileté války proti Habsburkům, takže jim byl celý majetek zkonfiskován. Díky osobnosti vzdělaného Václava Antonína dosáhli Chotkové nového vzestupu a v roce 1723 získali titul hrabat.

Následoval výčet jeho společenského a kariérního vzestupu, v němž pokračovali synové Jan Karel a Rudolf. Prvně jmenovaný pro své potomstvo zakoupil panství Nové Dvory, na němž později vznikl empírový zámek Kačina. Potom jsme se z chodby přesunuli do dámské pracovny, v níž jsme našli nábytek ve stylu biedermeieru, rokoková kamna a empírový dřevěný vyřezávaný lustr. Na obraze nad komodou jsme si prohlédli rytířský turnaj, který se konal na louce zdejšího panství roku 1773 za účasti pozdějšího stavitele Kačiny Jana Rudolfa. Průvodkyně nám prozradila, že Chotkové se ke svým poddaným chovali hezky, o čemž svědčil fakt, že výtěžek z turnaje byl darován chudým. Potom jsme si pod oknem prohlédli funkční šicí stroj z roku 1861 a dva obrazy.

Na malém obrázku jsme viděli podobu hraběnky Karolíny Aloisie z Eltzu, manželky Jindřicha Chotka a na velkém pak byli jejich synové Rudolf Karel a Emerich, kteří po svém otci postupně spravovali panství. Pak jsme odešli do Růžového salonu, který svůj název získal podle původní výmalby a v němž velmi vzdělaná paní hraběnka vítala návštěvy či trávila čas se svými dvorními dámami. V místnosti jsme viděli empírový nábytek s typickými nožičkami, na němž jsme viděli krásný růžový porcelán. Salon doplňovalo několik obrazů s portréty, kachlová kamna a ze stropu visel velký lustr s elektrickými svíčkami. Nicméně nejzajímavější nám připadala dvířka, jimiž sem vcházela komorná z oné malé místnůstky u lovecké chodby, když hraběnka zatáhla za provázek se zvonkem, aby ji zavolala.

Z Růžového salonu jsme se vydali do dámské ložnice s lustrem, který zdobila bohyně lovu Diana. V této místnosti nemohla chybět postel, u níž se nacházely dva andělíčci, stolek s nezbytným nočníkem uvnitř a podobizna hraběnky Marie Sidonie z Clary-Aldringenu na kulatém stolku. Průvodkyně nám o ní prozradila, že vyrůstala ve Vídni mezi vévodkyněmi a že její bohatá rodina byla spokojena, když si ji za budoucí manželku vybral Jan Rudolf Chotek, jenž představoval novou nadějnou generaci rakouské aristokracie. Marie Sidonie byla tehdy mladá, krásná, vzdělaná a urozeného původu, takže obě rodiny byly spokojeny a také ženich, který si ji mohl vybrat sám, což v té době nebylo zvykem. U dalších kamen jsme spatřili dvířka pro služebnou a na druhé straně viselo velké zrcadlo, které samozřejmě v ložnici nemohlo chybět.

Vedlejší místnost pak sloužila jako dámská šatna, v níž jsme viděli dvě dřevěné skříňky zvané manžetníky, do nichž panstvo dávalo ozdoby a doplňky. Na tomto nábytku stály dva svícny v podobě římských kahanů a nad nimi visely malé obrázky malované technikou kvaš, která se začala hojně používat v Evropě ve 14. století. Barvy měly speciální složení, protože do nich byla přimíchána arabská guma. Ta měla lepivé vlastnosti a díky tomu byly barvy sytější a hustší, takže vydržely delší dobu a obraz tak rychle nevyblednul. V šatně nemohla chybět skříň na šaty, která byla poměrně malá, ale údajně na tehdejší oblečení velikostně stačila. Průvodkyně nás také upozornila na růžové zrcadlo, do něhož se prý máme usmát, protože nám to přinese štěstí. Učinili jsme tak a pak jsme se přesunuli do další místnosti.

Přišli jsme do malé ranní jídelny, kde snídalo panstvo poté, co se probudilo. Jelikož každý z nich vstával v různou dobu, seděli u malých stolků, přičemž je obsluhovalo služebnictvo. Údajně tady jedli hlavně děti do šesti let, které nebývaly brány do velké jídelny, aby dospělé nerušily. V malé jídelně se děti pod dohledem guvernantek a komorných učili chování a stolování, což muselo vyžadovat velkou dávku trpělivosti na obou zúčastněných stranách. Stěny jídelny zdobily díla italských mistrů a malé svícny, které spolu s velkým lustrem dávaly stolujícím dostatek světla pro jejich snídani. V prosklených skříňkách jsme viděli různé druhy porcelánu, který byl nainstalován i na zmíněné stolky a zajímavé byly i židličky, na nichž nás v horní části zaujaly pozlacené opěrky.

Z malé jídelny jsme přešli do velkého tanečního sálu, kde se konaly oslavy narozenin, křtin, vojenských vítězství či slavnostní bály. Při těchto akcích hrála vlastní kapela rodiny Chotků, složené ze svých sloužících. Hudebníci seděli v rondelu, tedy té první kruhové místnosti, kde naše exkurze začala a ze které se hudba krásně linula do tanečního sálu. Velká francouzská okna v sále bývala v létě otevřená dokořán, takže přirozeně splynul s parkem, kde za pěkného počasí rodina trávila čas. V největší místnosti na zámku nás zaujala původní podlaha, která byla vyrobena z panského dřeva v hraběcí řezbářské dílně v Nových Dvorech a největší zámecký lustr, pocházející ze sklárny v Kamenickém Šenově, vážící 482 kilogramů. Podle průvodkyně by pod něj neměli chodit nevěrní muži, na něž by lustr údajně mohl spadnout.

Vhledem k tomu, že se tak ještě nestalo, byli prozatím všichni mužští návštěvníci Kačiny manželkám věrní nebo lustr nefungoval. Bez obav jsme pod ním prošli do sousedního kulečníkového sálu, kde pan hrabě vítal své návštěvy. Během hraní kostek, kulečníku nebo karet spolu pánové hovořili o politice, umění, vzdělání či ekonomice a pohodlně při tom seděli na rokokových křeslech s kolečky. V místnosti nás zaujala kamna, do nichž se přikládalo přímo s kulečníkového sálu, na rozdíl od dámských salonků, kde sloužící přikládali na oheň z chodby. Na stropě, garnýžích a některých obrazových rámech nám na první pohled do oka padla dřevěná dekorace s motivy dubových listů od vídeňského řezbáře Kreuzera, která se nám velmi líbila.

V místnosti jsme dále viděli dva růžové likérníky a vitrínu s rytým českým sklem, figurkami z vídeňského porcelánu, pouzdrem na kulečníkové koule a raznicí na pamětní mince, které Chotkové darovali odjíždějícím návštěvám jako suvenýr. Poté nás průvodkyně upozornila na enfiládu neboli i optické propojení místností. Otevřené dveře jsme viděli přesně za sebou v jedné ose, takže tvořily 86 metrů dlouhý efektní průhled, což Kačinu řadilo na druhé místo v Česku. Delší enfiláda o délce 109 metrů se nacházela na zámku ve Valticích, který jsme navštívili o pár let dříve. Potom jsme odešli do hudebního salonku, kde Chotkové trávili hodně času, neboť milovali umění a hudbu. Viděli jsme zde čtyřpedálové kladívkové piáno a hudební sekretář, vyrobený ze dvou kořenů ořešáku. Dominantou hudebního salonu byly ovšem dva velké obrazy, na němž jsme shlédli podoby hraběte Jana Rudolfa Chotka a jeho syna Karla.

Když jsme si vyslechli povídání o veřejnosti prospěšných činech a rodinných vztazích těchto dvou pánů, zamířili jsme do pánské pracovny, v níž ze stropu visel lustr, složený ze čtyř černých labutí. Mezi okny se nacházel pancéřovaný trezor a nad ním byl obraz Emericha Chotka, jehož manželství bylo bezdětné, takže Kačinu zdědil roku 1911 jeho synovec Quido Thun Hohenstein, kterého jsme viděli na velkém nedokončeném obraze. Ten svůj majetek předlužil, byl proto na něj uvalen konkurs a za druhé světové války byl v nucené dražbě prodán Hitlerjugend. Dále jsme se dozvěděli, že po válce jednotky SS vystřídala sovětská armáda, což pro zámek bylo možná ještě horší. V roce 1945 byl zámek i velkostatek znárodněn a roku 1950 byl předán Národnímu zemědělskému muzeu, v jehož majetku je dodnes.

Na psacím stole jsme si prohlédli sošky Alžběty Bavorské zvané Sissy a jejího manžela císaře Františka Josefa a pak jsme kolem schodiště, vedoucí dolů do římských lázní, prošli do pánské ložnice. Průvodkyně nás ovšem překvapila informací, že k tomuto účelu nikdy nesloužila, jelikož zde vždy spal pouze lokaj. U postele jsme našli snídaňový servírovací stolek z Vídně a klekátko pro modlení  v podobě intarzované dřevěné skříně se sklem, za nímž byla soška Panny Marie s děťátkem. Podobných klekátek bylo prý na zámku Kačina více, ale zmíněná osvoboditelská armáda roku 1945 používala nábytek k topení, takže se zachovalo jen toto jediné. V pokoji jsme dále viděli několik různých obrazů, truhlu, kulatý noční stolek, komodu s hodinami či malý psací stolek a poté jsme odešli do dámské šatny.

Na modrých stěnách jsme si prohlédli další obrázky namalované technikou kvaše, pod nimiž stála lavice pro posezení. Naproti jsme našli šuplíkovou komodu, na které stály hodiny a v rohu bylo zrcadlo na nohách. Pak jsme se věnovali toaletní části, jichž bylo po celém zámku několik. Jelikož na Kačině nebyla vybudována kanalizace a vodovod, tak do těchto hygienických koutků sloužící nosili vodu ručně ze sklepa, kam byla voda přiváděna z rybníka v parku podzemním trkačem neboli jednoduchým čerpadlem. Podle průvodkyně tehdy šlechta velmi dbala na hygienu a tak se na začátku 19. století dámy několikrát denně koupaly, čemuž odpovídal i počet koupelnových potřeb paní hraběnky. Její věno údajně čítalo 72 koupacích košil, 36 ručníků, 48 kapesníků a jeden koupací plášť.

Potom jsme zamířili do loveckého salonu, plného trofejí, které ze svých cest dovezl zmíněný Quido Thun Hohenstein. Poslední majitel zámku totiž miloval hony a cestování po Africe, jenže tento koníček byl mimo jiné důvodem zadlužení panství se zámkem Kačina, o které pak přišel. Kromě paroží jsme v salonu viděli mosaznou mísu na ovoce s arabskými nápisy, vyřezávané stoličky a židličky opět s orientálními motivy a na zemi ležela medvědí kůže. Podobiznu Quida Thun Hohensteina jsme spatřili na obraze, kde byl zachycen na pardubickém závodišti s Kunětickou horou za koňským ocasem. Také zde visely obrazy z parforsních honů. Ve skříni jsme našli několik zbraní tohoto šlechtice a pak nám průvodkyně povykládala, jak to v okolí Kačiny dříve vypadalo.

Dozvěděli jsme, jak panstvo jezdilo na lodičkách po zámeckém parku a proč byl zavezen rybník. Následoval přesun do velké jídelny, kde se konaly velkolepé hostiny o několika chodech, které hosté konzumovali za hudebního doprovodu. Jídlo se vařilo ve sklepích a do jídelny ho nosilo služebnictvo prvními tapetovými dvířky. Za druhými dvířky se nacházela místnost s dřevěným regálem, na němž bylo uloženo nádobí. Dozvěděli jsme se, že v pátek byl postní den, ale panstvo rozhodně nehladovělo, protože tehdy jedlo ryby, vejce, brambory a luštěniny. Překvapila nás velikost stolu, který se dal celý rozložit, takže se k němu vešlo až 40 hladových krků. Mezi okny jsme spatřili zlacená rokoková zrcadla s rytířským erbem Chotků a na stropě jsme obdivovali krásné dřevěné lišty z dílny místních řemeslníků.

Na závěr nám průvodkyně ukázala dvířka, jimiž se hrabě jednoduše dostal do kuřáckého salonku s kulečníkem, zatímco dámy do svých komnat musely vážit delší cestu přes několik pokojů. Tím však již naše exkurze skončila a velmi rádi jsme průvodkyni za prohlídku poděkovali, neboť mluvila velmi zřetelně a nezahltila nás jen historickými fakty, ale přidala i zajímavé vyprávění či pikantní historky. Díky tomu procházka komnatami hraběcí rodiny utekla jako voda a po 50 minutách jsme spokojeně opustili vnitřní prostory zámku a začali se věnovat jeho exteriérům, na něž jsme předtím neměli čas. Před námi stála jednopatrová budova se středním vstupním portikem a jónskými sloupy, jež spojovaly obě podlaží a nesly tympanon se sochařskou výzdobou, kterou podle návrhu J. Berglera vypracovali A. Schrott a V. Práchner.

Pod římsou jsme spatřili latinský nápis, na kterém bylo napsáno: JAN RUDOLF HRABĚ CHOTEK SOBĚ, PŘÁTELŮM A POTOMKŮM 1802 – 22 a dále jsme tu viděli reliéfy představují alegorie zemědělství, lovu a flóry. Pak jsme se šli podívat na boční křídla, zdobené směrem do čestného dvora sloupovou kolonádou, ze které se dalo vstoupit do bytů služebnictva a pokojů pro hosty. Boční křídla byla ukončena pavilóny, přičemž v jednom vzniklo již zmíněné divadlo a do druhého byla umístěna bohatá Chotkovská knihovna obsahující 40 000 svazků, kterou jsme si z časových důvodů neprohlédli, stejně jako další zámecké okruhy. Jelikož nás nabídka dalších expozic docela zaujala, rozhodli jsme se, že se na Kačinu ještě v budoucnu vrátíme a prozkoumáme i některé jiné části zámeckého komplexu.

Když jsme si prohlédli jednu stranu krásné stavby, vrátili jsme se zase dovnitř a kolem pokladny jsme zamířili do zadní části. V kavárně jsme si na osvěžení koupili nanuky a pak jsme vyšli ven na sluníčko. Během konzumace zmrzlé hmoty jsme si prohlíželi budovu, která i na této straně měla sloupové portiky s mohutnými trojúhelnými štíty a když jsme nanuky snědli, odlovili jsme další kešku. Potom jsme se po původní příjezdové cestě vydali do parku, jehož zvláštnost spočívala v tom, je starší než samotný zámek. Měli jsme v úmyslu projít si část zámeckého parku park o rozloze 20 hektarů, na který navazovala historická obora, rozkládající se na ploše 197 hektarů, kam jsme už ovšem nešli. I tak jsme toho během procházky pod korunami stromů viděli docela dost a více se toho stihnout opravdu nedalo.

Kráčeli jsme tedy po široké cestě parkem, jehož podoba vznikla na přelomu 18. a 19. století, kdy byl využíván nejen pro hospodářské či reprezentační účely, ale rovněž pro pobyt hraběcí rodiny. Vzápětí jsme narazili na jednu z mnoha parkových staveb, kterou byla kaplička na Vojanském vršku. Drobnou církevní stavbu nechal v letech 1856 - 1857 vystavět hrabě Jindřich Chotek k uctění památky jeho zemřelé matky, hraběnky Marie Isabely Rottenhanové. U kapličky jsme se krátce zastavili a pak jsme pokračovali v chůzi po lehce se svažující cestě dolů, přičemž jsme po levé straně míjeli ve 21. století obnovenou vinici. Zámek Kačina byl totiž vybudován jako samozásobitelský statek, jehož vinice sloužila k výrobě stolního vína a zároveň plnila významnou funkci v kompozici zámeckého parku.

Když jsme došli k bráně, která však evidentně neplnila svůj účel, jelikož neměla plot, zabočili jsme doleva a dál jsme šli po travnaté cestě. Alej nás dovedla ke zmíněnému rybníku, z něhož tekla voda do sklepa a následně z něj sloužící nabírali vodu pro hygienu obyvatel zámku. V rybníku voda nebyla sice chyběla, ale dostatečně vysoké hráze dávaly jasně najevo, co zde kdysi bylo. Vzápětí jsme odbočili doleva a po hrázi jsme přišli k malému návrší, v němž se nacházel malý klenutý otvor. Náš lovec keší neváhal a vlezl dovnitř, aby našel další kešku, skrývající se uvnitř. Musel prolézt několik metrů dlouhým tunelem, který ho přivedl do větší sklepní místnosti, do které jsme přišli i my, ale druhou stranou. Když jsme totiž návrší obešli, objevil se před námi vstup velikosti běžných dveří, takže jsme se nemuseli nikam plazit.

V klenutém sklepení jsme bez problémů našli ukrytou schránku a pak jsme se rozhlédli kolem sebe. Ocitli jsme se totiž v místech původního vodovodu, kde býval onen trkač, který hnal vodu z podzámeckého rybníka dřevěným potrubím proti kopci a zásoboval  tak zámek užitkovou vodu už v době jeho stavby. Když jsme po chvilce vyšli ven na denní světlo, tak jsme se zastavili u žabincem pokrytého mokřadu, který obývala řada obojživelníků. Při troše štěstí bychom v něm mohli vidět kuňku obecnou, rosničku zelenou, skokana štíhlého nebo ropuchu obecnou. Žádnou žábu nebo čolka jsme však nespatřili a tak jsme šli dál. Za dřevěnou lávkou jsme mokřady opustili a kráčeli jsme podél louky, kterou si pro změnu oblíbili motýli otakárek fenyklový, batolec červený či ostruháček jilmový.

Po několika metrech jsme se opět ocitli pod korunami stromů, kde našli svůj domov datel černý, krutihlav obecný, strakapoud velký nebo brhlík lesní a lejsek černohlavý. Cesta vedla v tomto úseku přímo rovně, jakoby ji architekt narýsoval podle pravítka a tak jsme ji dobře viděli před sebou. V dálce naším očím neunikl záhadný předmět, jenž jsme považovali za kus stromu, pak za srnku a nakonec za dva psi. Když jsme se k němu po několika desítkách vteřin dostatečně přiblížili, pochopili jsme, jak špatné máme oči. Ocitli jsme se totiž na průsečíku hvězdice cest v bažantnici, kde původně stával pavilon později nahrazený kovovou tepanou vázou, nahrazenou kamennou replikou, kterou jsme si spletli s jinými věcmi. Ve váze se nacházela voda, kterou využívaly včely a jiný hmyz k uhašení žízně, přičemž jsme je chvíli pozorovali.

Pak si náš lovec keší odskočil do lesa pro další kešku, zatímco my ostatní jsme odbočili doprava a pomalým krokem jsme došli na další křižovatku. Na ní jsme se vydali doprava směrem k zámku a vzápětí se k nám spokojený kačer alias hledač skrytých schránek připojil. Společně jsme pak kráčeli dál zámeckým parkem, založený kolem roku 1790, jejíž vzhled navrhl významný vídeňský botanik Nikolaus Joseph von Jacquin, tehdejší ředitel císařské zahrady v Schönbrunnu. Byla projektována v podobě takzvaného ferme orné neboli okrasného statku, jenž měl nejen zásobovat zámeckou kuchyni, ale také působit malebně a idylicky. Podle našeho názoru se tehdejší záměr velmi vydařil, neboť jsme si během výletů prošli již několik desítek parků a tan v Kačíně určitě patřil mezi ty krásnější a zajímavější.

Netrvalo dlouho a vlevo od cesty se objevila poklidná hladina rybníka, napájeného vodami Staré Klejnárky. Její tok směřoval ke starému známému letohrádku Červený domek, u něhož se v kruhu otáčel zase zpět. Před 200 lety bychom zde mohli pozorovat panstvo, plavící se na lodičkách parkem, což bychom si rádi vyzkoušeli i my, ale bohužel něco takového na Kačině nebylo možné. O kousek dál jsme narazili na jediný dochovaný most ze všech, které nechal vybudovat hrabě Jan Rudolf Chotek. Nazýval se Platanový mostek podle tří platanů vysazených v jeho blízkosti a byl vystavěn podle návrhu Johanna Philippa Joendla, jenž je rovněž autorem nejzdobnějších prvků drobné mostní stavby. Jednalo se o čtveřici litinových delfínů a šestnácti arabesek osazených do jednotlivých polí dřevěného zábradlí, které jsme obdivovali poté, co jsme na most vstoupili.

K delfínům a arabeskám se vztahovalo vyprávění, které jsme si přečetli díky chytrým telefonům přímo na mostě. Dozvěděli jsme se, že v roce 1816 měl pražský sochař Schuhmann udělat podle Joendlových návrhů model delfína a arabesky. Oba duté dřevěné modely se skládaly měly posloužit jako předloha pro kovové odlitky, ale sochař požadoval za práci celkem 120 zlatých, což se objednavateli zdálo jako přemrštěná cena. Obrátil se proto na malostranského sochaře Platzera, zda by nebyl ochoten celou zakázku provést za 80 zlatých, který nabízenou práci nepřijal a dřevořezby nakonec vytvořil kolínský sochař Václav Čejka. Zakázku na zhotovení litinové výzdoby Platanového mostku nakonec získala hořovická slévárna, která v květnu roku 1819 požadovala za čtyři delfíny a šestnáct arabesek celkem 327 zlatých a 5 krejcarů.

O dva měsíce později však ředitelství slévárny hraběte vyzvalo, aby za dodané odlitky zaplatil 346 zlatých a 40 krejcarů. Nečekané zvýšení ceny vyvolalo u Jana Rudolfa Chotka značně podrážděnou reakci a vedení slévárny informoval, že za odlitky zaplatí předem sjednanou sumu a o jakémkoli navýšení celkové částky odmítá diskutovat. Své pevné rozhodnutí doložil energickým přeškrtnutím nové ceny a dopsáním původně dohodnuté částky. I přes tyto problémy s dodávkou litinových ozdob byl Platanový mostek dokončen do konce roku 1819. Za mostkem jsme minuli novodobý domek a vzápětí se od nás oddělil lovec keší, který se plastovou lahví odešel ke zmíněnému rybníku. S pomocí lahve a vody pak získal další kešku, zatímco my jsme pomalu směřovali zpět k zámku.

Ten se opět objevil napravo od nás, hned za strašidelným pahýlem stromu, na němž k dokonalosti chyběli pouze posedávají havrani a jasný svit měsíce. Následně jsme přišli k obnovené části parku s názvem Obora se starými odrůdami ovocných stromů. Tento sad se ale nacházel více vlevo, zatímco my jsme pokračovalo rovně po cestě, která se začala mírně zvedat a posléze nás přivedla k učebně v lese. Nejednalo se však o žádnou třídu s lavicemi a tabulí, ale o zastavení naučné stezky, pojednávající o hmyzu, který v parku našel svůj domov. O kus dál jsme za kočárovou narazili na bylinkovou zahrádku se 150 druhy léčivých rostlin, která na Kačině vznikla až v 21. století. Ke kočárově přiléhala konírna, ve kterých musel být vždy dostatek místa i pro koně a kočáry hostů a o něco dál stála urbárna.

Pod tímto názvem se skrývaly obyčejné dílny, v nichž se vyráběly běžné věci, ale také netradiční vybavení pro potřeby zámku. Kolem zahradnictví a budov jsme pouze prošli a takřka vzápětí jsme dorazili zpátky na parkoviště k našemu povozu. Následně jsme zapřáhli černých 135 koní pod kapotou a areál zámku Kačina jsme opustili. Zamířili jsme do Přelouče, kde jsme v hypermarketu nakoupili potraviny a odlovili zde jednu kešku. Po malé přestávce jsme přes Pardubice odjeli domů do Olomouce, kam jsme v pořádku dorazili a uzavřeli tak poněkud náhodný pobyt ve Středních Čechách. Pokud jste také navštívili Kolín, zámek Kačina nebo jeho okolí, napište pod článek komentáře. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_krouzili_okolo_Kolina_a_navstivili_zamek_Kacina/