Města Hulín a Holešov, rozkládající se na rovinaté Hané východně od Kroměříže, jsme navštívili v rámci celodenního červnového výletu, jelikož jsme chtěli hlavně využít zvýhodněné vstupenky do holešovského zámku. Zatímco do Holešova jsme přijeli v tento den poprvé, Hulín se stal naším cílem již podruhé. Nedovedli jsme si to sami vysvětlit, ale při prvním výletu do městečka na březích řeky Rusavy jsme se zapomněli zastavit u kaple sv. Anny, stojící na okraji Hulína a přitom jsme okolo ní hned dvakrát projížděli. Uběhlo dlouhých deset let, když jsme do Hulína zavítali podruhé a to už jsme si prohlídku kapličky z poloviny 18. století nenechali ujít. Naše černé SUV jsme zaparkovali na okraji silnice, po níž jsme sem přijeli od Přerova a vyrazili jsme za drobnou barokní kaplí.

Po několika desítkách vteřin jsme stanuli před církevní stavbou obdélného půdorysu, jejíž podoba pocházela z druhé poloviny 19. století, kdy byla upravena. Kaplička k nám byla otočena přední stranou a tak jsme si nejprve prohlédli její průčelí, tradičně nabízející největší architektonickou výzdobu. V dolní části jsme uviděli dveře, schované za kovanou mříží, takže nám bylo jasné, že tudy cesta do útrob stavby nepovede. Vstup s půlkruhovým záklenkem lemovala profilovaná šambrána a na nároží jsme spatřili dvojité pilastry s patkou. Pod korunní římsou jsme obdivovali krásný vlys neboli vodorovný pás na budovách, vyplněný figurálním, rostlinným nebo ornamentálním reliéfem, případně zdobený sgrafity nebo malbou.

Kaplička sv. Anny, jejíž přesné datum výstavby bohužel není známo, nicméně byla zaznamenaná na vojenských mapách v 18. století, byla zdobena zavěšenými kapkami, které nám připomínaly malé zvonečky. Vrchol průčelí tvořil vysoký štít s volutovými křídly po stranách, jenž byl zakončen dvojitým křížem. Následně jsme se vydali k boční straně stavby, kde jsme narazili na okénko, přes které se nám podařilo nahlédnout dovnitř. Na podlaze jsme spatřili kameninovou ornamentální dlažbu z počátku 20. století, strop byl zaklenut valenou křížovou klenbou s vytaženými kápěmi a u zadní stěny jsme kamenný stůl, jenž byl součástí chybějícího oltáře. Po pravé straně kaple jsme v rohu ještě našli kamennou kulatou kropenku a to bylo vše, co jsme v interiéru mohli vidět.

Vzápětí jsme zamířili k plochému presbytáři bez oken, kolem něhož jsme pouze prošli a zastavili se na druhé boční straně kapličky. Rovněž zde se nacházelo jedno okénko, ale přes něj jsme dovnitř neviděli. Pořídili jsme tedy několik dalších fotografií z různé vzdálenosti a pak jsme se již vrátili k našemu autu, jímž jsme odjeli za další zajímavostí ve městě. Tou byl bývalý vodní mlýn u letního kina a koupaliště, který se nejprve jmenoval Horní a od zakoupení novým majitelem roku 1905 se začal nazývat Petrův. Byli jsme zvědavi, jestli se na něm něco nezměnilo, protože jsme jej viděli už o 10 let dříve, ovšem když jsme u něj zaparkovali, zjistili jsme, že zůstal prakticky ve stejném stavu. Snad jen trochu další omítky spadlo ze stěn obdélníkové budovy, k níž byly z jedné strany přilepeny nízké domky.

Nepodařilo se nám zjistit, jestli i ony byly nějakým způsobem spjaty s mlýnem, ale zdálo se, že dokud sousední domeček bude vedle mlýnice stát, existence klapáče nemůže být nijak ohrožena. Kdosi totiž na jeho fasádu nastříkal symbol vševidoucího Božího oka a tak nad mlýnem držel ochranou ruku i sám nejvyšší. Vzápětí jsme se začali věnovat více i samotné budově mlýna a různým detailům, které na něm ještě šlo rozpoznat. Shlédli jsme tak třeba vyskladňovaní dveře, také ty vchodové a nahoře vstupní otvor se žebříkem. Za okny jsme našli pár kusů nábytku, který však nepatřil mlynáři, ale byl zde pouze uložen. V době naší návštěvy totiž mlýn patřil zemědělskému družstvu, které ho užíval jako sklad a ke šrotování krmiv.

Následně jsme se po chodníku vydali k boční straně mlýna, přičemž jsme se pohybovali v místech, kde se otáčelo dřevěné kolo a kudy kdysi tekl mlýnský náhon. Ten byl bohužel v letech 1924 – 1925 kompletně zasypán při regulaci koryta řeky Rusavy, jejíž vody mlýnské kolo po staletí roztáčely. Tehdy však měl mlýn jinou podobu, neboť roku 1937 vyhořel a byl přestavěn na celkem nevzhlednou budovu s továrními okny ve třech patrech. Staré časy se však již staly historií a jak to tak vypadalo, už se nikdy do Petrova mlýna nevrátí. A kdo ví, jestli návštěvníci sousedního letního kina a koupaliště ještě vůbec tuší, že se zde někdy mlelo obilí pro celé okolí. Pokud totiž mlýn pracoval po celý rok, stačila produkce mouky pokrýt potřeby obyvatel asi sedmi středně velkých vesnic v okolí mlýna.

Zanechali jsme rozjímání a rychlým krokem jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli na náměstí Míru, které se po deseti letech od naší první návštěvy na rozdíl od mlýna podstatně změnilo. Auto jsme nechali odpočívat přímo na náměstí, na nově vybudovaných parkovacích místech a vyrazili jsme na druhou inspekční cestu. A nestačili jsme se divit, neboť centrum v letech 2015 – 2016 získalo důstojnou podobu, která tomuto historickému městu slušela daleko víc. Nicméně podoba domů zůstala v podstatě stejná, přičemž svůj vzhled získaly na konci 19. století po dalším z mnoha požárů, které Hulín během staletí postihly. Už dávno vzaly za své dřevěné středověké domy, které v kruhu kolem náměstí vznikaly po založení města někdy na začátku 13. století.

Bylo těžké si představit nízké dřevěné domečky, které měly převážně zemědělský charakter a starou radnici ve středu náměstí, která lehla popelem v 19. století. Shořely tak veškeré písemné záznamy a tak se už nedozvíme, co se kdy v Hulíně odehrálo. Vzhledem k tomu, že zdejší obyvatele proslavil chov dobytka, určitě se na náměstí konaly trhy, za nimiž se sem vydávali lidé ze širokého okolí, aby přikoupili něco do domácnosti či naopak, aby prodali přebytky z vlastního hospodaření. A když trhy skončily, zvedl se prach za povozy formanů či obchodníků, kteří zamířili domů s utrženými penězi či v horším případě něco propili v místní hospodě, kterou leckdy opouštěli vrávoravým krokem za přísného pohledu ponocného.

Když jsme se vrátili myšlenkami do současnosti, začali jsme se věnovat tomu, co jsme reálně mohli na náměstí míru vidět. Jelikož jsme naše auto zaparkovali takřka přímo naproti 20 metrů vysokého buku lesního, začali jsme právě u něj. K modré obloze se tyčila jeho červená forma, která se nám vždy líbila více, než jeho běžná kolegyně. Na tabulce jsme si přečetli, že tento památný strom s třímetrovým obvodem kmenu zde byl vysazen někdy po první světové válce a byl tedy svědkem výstavby zmíněného Leninova pomníku. Co si tak asi tento dřevěný bohatýr říkal, když naproti němu vyrůstala betonová konkurence, tedy alespoň co se výšky týče. Buk nám však nic neprozradil, ani když jsme ho objali a nasávali jeho životodárnou přírodní sílu.

Následně jsme zamířili doprava za sochou svatého Floriána, která zde při naší první návštěvě nebyla, neboť se v té době už 40 let nacházela na hřbitově u kostela sv. Václava. Teprve po rekonstrukci náměstí se sem socha vrátila, jelikož zde uprostřed náměstí od roku 1853 stávala. Světec měl od té chvíle chránit město před červeným kohoutem, který zde řádil o tři roky dříve a kromě radnice sežehl okolí stavení a dokonce se nevyhnul ani obecní palírně kořalky. Komunistický režim však pro sochu neměl pochopení a nahradil jej již zmíněným Leninem. Socha byla provedená v tradiční podobě římského vojáka s lucernou a na jedné straně soklu jsme si přečetli prosebný nápis, aby světec obyvatele Hulína ochránil před dalšími požáry.

Když jsme se otočili od sochy svatého Floriána čelem do středu náměstí, měli jsme před sebou vydlážděnou plochu, z níž nepravidelně tryskaly proudy vody. Jelikož červnové sluníčko projevovalo velkou aktivitu, drobné osvěžení nám přišlo vhod, ale zároveň jsme litovali toho, že jsme sem nezavítali v noci. Za tmy totiž fontána svítila pestrou směsicí barev a hra světel musela vypadat úžasně ! Moderní fontána vznikla rovněž při rekonstrukci náměstí a nahradila starou pískovcovou kašnu, která měla své nejlepší roky už za sebou. Zmizel také zbytečný podchod pod silnicí, po níž už nejezdilo tolik aut jako před výstavbou dálnice a celý prostor tak získal zcela nový rozměr a přijatelnou podobu. Nabídku okolních laviček jsme nevyužili a zamířili jsme za další zajímavostí, kterou byla radnice.

Přešli jsme přes silnici a stanuli o nové radnice. Radní v Hulíně totiž původně zasedali v dřevěné budově, která stávala uprostřed náměstí na místě současné autobusové zastávky ve směru na Holešov. Bohužel v roce 1852 zcela vyhořela a zastupitelé města sídlili v náhradních prostorách v budově dnešní Česká spořitelny. Teprve v roce 1885 obec koupila od Ignáce a Brigity Fuxových hospodářské stavení čp. 162 na náměstí, v němž vznikla nová radnice. Na toto místě sídlí dodnes, i když mezitím prošla několika úpravami. V roce 1935 byla na budově vyměněna okna a v zadní části byla zřízena obecní šatlava. V přízemí budovy radnice sídlila četnická stanice. Druhou přestavbou prošla v padesátých letech minulého století, kdy byla zřízena obřadní síň a zbourán balkon nad hlavním vchodem. V letech 2000 - 2003, došlo ke třetí velké přestavbě, kdy vznikla půdní vestavba s prostornou zasedací místností a byl obnoven balkon nad hlavním vchodem.

Od radnice jsme zamířili k sousoší Nejsvětější Trojice, které bylo vytvořeno v 17. století z magurského pískovce. Také toto sochařské dílo opustilo areál nedalekého kostela a v roce 2018 našlo svůj nový domov na náměstí, takže jsme jej při naší první návštěvě nemohli vidět. Když jsme k pískovcovému sousoší s ohradním plotem z dorazili, tak jsme na podstavci s volutovými křídly našli tři svaté v podživotním měřítku. Prvním z nich byl sv. Jan Nepomucký držící v ruce kříž, druhým byl sv. Antonín Paduánský s malým Ježíškem v náručí a třetí byla socha Panny Marie se stejným dítětem. Nad touto trojicí čněla socha otce Boha s hromovým křížem v ruce a nezbytnou holubicí Ducha svatého u jeho nohou.

Sousoší Nejsvětější Trojice bylo poslední významnější zajímavostí, kterou jsme mohli v Hulíně na náměstí Míru vidět. Jak už bylo napsáno, domy neměly žádnou historickou hodnotu a tak jsme se jim, tedy kromě radnice, nemuseli věnovat. Pomalým krokem jsme se vydali ke kostelu sv. Václava, stojícího od 13. století na nízkém návrší, kde předtím bývala zaniklá tvrz. Ve svatostánku se bohužel zrovna konala svatba, což nám trochu ztěžovalo exkurzi, ale na druhou stranu jsme se díky tomu, na rozdíl od první návštěvy, mohli podívat do útrob svatostánku. Nejprve jsme za ohradní zdí shlédli severní stranu stavby se zachovalou románskou částí s jedním oknem a sousední barokní fasádou s druhým okenním otvorem, ozdobnými pilastry a přistavěnou předsíní, zvanou Žebračka.

Ta zakrývala původní vchod z románského období, jenž bylo možné vidět pouze z vnitřní strany a na který jsme se moc těšili. Proto jsme se rychle vydali ke vstupní bráně, u které již čekali hasiči se svým červeným vozem. Naštěstí zde nebyli kvůli nějakému požáru, ale kvůli zmíněné svatbě, jelikož se patrně do stavu manželského právě dostával nějaký ten požárník. U brány nás také přivítal sv. Jan Nepomucký či spíše socha z roku 1727 s tímto světcem, stojícím na soklu, na němž jsme shlédli kartuši s latinským nápisem a chronogramem. Naproti němu se nacházela tabule s historií kostela sv. Václava, jehož finální podoba pocházela ze čtyřicátých let 20. století, kdy byla zrealizována oprava jeho exteriérů. Když jsme si fakta přečetli, vstoupili jsme bránou do kostelního areálu, kde nás čekalo několik změn.

Za severní bránou jsme narazili na márnici, u které nás zaujal zajímavý kámen, jenž nám trochu připomínal omšelý smírčí kříž, ale více informací se nám o něm nepodařilo zjistit. Patrně se jednalo o nákolník, tedy nárožní kámen, chránící bránu či márnici před poškozením projíždějícími kočáry. Následně jsme se šli podívat na palouček, kde býval hřbitov a na němž jsme při první návštěvě našli sousoší Nejsvětější Trojice a sv. Floriána. Obě sochařské díla zde už nebyla, neboť se přestěhovala na náměstí Míru, kde jsme si je o pár minut dříve prohlédli zrestaurované a zkompletované. U kostela jsme tentokrát našli krucifix s Kristem a postavou sv. Kajetána z 1. čtvrtiny 18. století a vzápětí jsme již zamířili ke vchodu, po jehož stranách jsme si opět prohlédli dvojici kamenných desek z roku 1934 s reliéfy sv. Cyrila a Metoděje od sochaře Julia Pelikána.

Nad klasicistním vchodem jsme spatřili trojúhelníkový štít s reliéfem sv. Salvátora od stejného sochaře a o něco výše se nacházela dvě okénka, osvětlující hudební chór. Další okna na hranolové věži s nakoso postavenými opěrnými nárožními pilíři jsme spatřili nad korunní římsou, za nímž se ukrývalo zvonicové patro, přístupné zvenčí přístavkem s točitým schodištěm po jejím severním boku. Mezi schodištěm a opěrným pilířem byla kaplička s nikou, ve které stávala dřevěná soška Madony na půlměsíci, pocházející z doby kolem roku 1600. Ve věži byl zavěšen zvon z let 1541–1553 se znakem olomouckého biskupa Jana Dubravia, ale jeho přítomnost uvnitř jsme pouze tušili. Na ciferníkových hodinách jsme si zkontrolovali přesný čas a na závěr jsme shlédli cibulovou věž cibulí s lucernou, makovicí a dvojitým křížem.

Pak jsme již konečně otevřenými dveřmi vstoupili malé předsíňky a poté do kostelní lodi, zaklenuté dvěma poli placek, v níž jsme spatřili sochařská díla Františka Ondřeje Hirnleho z Kroměříže a hulínského malíře Jana Nevídala, který kromě dalších namaloval také obraz Nanebevzetí Panny Marie na jednom z bočních oltářů. Přes přítomnost svatebních hostů se nám podařilo pořídit pár fotografií a prohlédnout si hlavní oltář s moderním reliéfem sv. Václava s panoramatem Prahy od Rudolfa Doležala st. z roku 1934. U paty sloupů po stranách oltáře jsme zahlédli dvě pozdně barokní štukové figury sv. Cyrila a Metoděje a na oltářním nástavci obraz sv. Ludmily. Dále jsme viděli kazatelnu s baldachýnem a naproti ní křtitelnici, stojící při jižním pilíři barokní části lodi a samozřejmě lavice z 18. století, zdobené řezanými rokajovými motivy na čelech a bočnicích.

Zmíněný románský vchod nám však i tentokrát zůstal skryt. Na bočních stranách jsme alespoň obdivovali obrazy křížové cesty a když jsme se otočili, spatřili jsme hudební kůr, podklenutý třemi poli křížové klenby. Nahoře na kruchtě jsme uviděli varhany, jenž postavil v roce 1941 Josef Melzer z Kutné Hory a které byly o 45 let později opraveny Dřevopodnikem města Brna. Během prohlídky interiéru jsme se snažili chovat co nejvíce nenápadně a když jsme viděli vše podstatné, vyšli jsme ven na slunce boží a šli se podívat na jižní stranu svatostánku. Kostelní loď vypadala podobně jako protější kolegyně, pouze v románské části přibylo čtyřlisté okénko, které mělo na severu kulatý tvar. Nezapomněli jsme spočinout okem na sedlové střeše, jenž byla na hřebenu zdobená malými věžičkami a nad kněžištěm přecházela ve valbovou s velkým sanktusníkem.

Právě k polygonálnímu presbytáři s pilastry jsme se následně vydali. Když jsme ke kněžišti přišli, nenašli jsme na něm žádné okno, pouze na druhé straně k němu byla přistavěna obdélná sakristie s oratoří v patře. Pak jsme se šli podívat na ohradní zeď, v níž jsme na některých místech narazili na výklenky. V jednom z nich byla dokonce dochována náhrobní deska se textem Zde odpočívá Anna Benešová a s tklivou básničkou. Hned vedle jsme našli druhou desku se jménem Karel Rozehnal a podle datací bylo evidentní, že oba náhrobky pochází z druhé poloviny 19. století. Zeď nás po chvilce dovedla k druhé bráně u fary, kterou jsme vyšli ven a zabočili doprava k říčce Rusavě. Neodolali jsme totiž tomu, abychom si odtud kostel sv. Václava zvěčnili, neboť na něj byl z tohoto místa možná nejkrásnější pohled.

Další naše kroky vedly k druhé soše sv. Jana Nepomuckého z roku 1880, jak hlásal datum na podstavci. Světec byl zobrazen v tradičním rouchu s křížem v ruce a svatozáří okolo hlavy a když jsme si jej prohlédli, zamířili jsme již k našemu černému povozu, jímž jsme vzápětí odjeli do Holešova, kde poznali dvě památky. První z nich byl holešovský zámek, volně stojící čtyřkřídlá dvoupatrová budova s mansardovou střechou a vnitřním obdélníkovým nádvořím, nedaleko něhož jsme na malém parkovišti nechali naše černé SUV. Vzápětí jsme se pomalým krokem vydali k bývalému šlechtickému sídlu, které vzniklo na místě původní tvrze z roku asi 1141 a následnou přestavbou středověkého hradu na přelomu 13. a 14. století. Před námi se k modré obloze pyšně tyčila budova, která nynější podobu získala v druhé polovině 17. století díky novému majiteli, jímž se roku 1651 stal Jan hrabě z Rottalu.

Díky němu zámek zničený za třicetileté války vstal obrazně z popela a stalo se z něj venkovské rodové sídlo, které rodu patřilo až do roku 1762, kdy připadlo dcerám Františka Antonína Rottala. Na budově nás ihned zaujaly nárožní šestiboké věže, převyšující budovu o jedno patro a když jsme přišli blíž, obdivovali jsme portikus neboli otevřenou sloupovou vstupní předsíň balustrádovým balkonem a erbem rodu Rotallů v trojúhelníkovém štítu. Bohužel v onu červnovou sobotu nám prohlídku krásného zámku ztěžovaly svatby, kterých bylo poměrně dost a dost. Postávající svatebčané brnkali na naše nervy a k pořízení fotek jsme si museli vždy najít příhodnou chvíli a někdy trvalo nekonečně dlouho, než tato příležitost nastala. Před vstupem do zámku dokonce stáli tak dlouho, že jsme se sem raději později vrátili, aby nám neutekl začátek prohlídky.

Vstoupil jsme tedy do průjezdu, který vznikl až při přestavbě zámku v 17. století, když se předtím dovnitř chodívalo se severní strany a ihned jsme začali hledat cedulku s nápisem pokladna. Chybělo totiž pouze 10 minut do startu exkurze a tak jsme byli trochu nervózní, abychom vše stihli. K naší úlevě jsme nehledali dlouho, jelikož se místnost s pokladnou nacházela přímo v průjezdu a tak jsme vešli dovnitř, koupili vstupenku, turistickou známku a také útlou brožuru Příběhy křížů, kapliček a božích muk na Holešovsku, která slibovala zajímavé počtení. Získali jsme zde i dvě razítka do památníku, takže jsme se spokojeně odebrali na nádvoří, kde jsme čekali na našeho průvodce. Zároveň jsme si prohlíželi částečně zasklené arkády, které bývaly otevřené a dokonce se nacházely také v obou patrech západního a východního křídla zámku.

Původní otevřené arkády ze tří stran dvora však byly zazděny v 19. století zabudováním obdélníkových oken, čímž ve třech křídlech dvoupatrové budovy vznikly pravidelné uzavřené arkádové chodby kolem vnitřního čtverce dvora. Na nádvoří jsme si také všimli dvojice vodních prvků, jimiž zámek a přilehlý park doslova přetékal. Našim očím neunikla kamenná studna s kovanou mříží a dále kulatá fontána, z níž mohutným proudem stříkala voda, což bylo v teplém červnovém dni docela příjemné. Jediným faktorem, který dojem z pěkného nádvoří kazil, bylo pódium pro umělce, kteří se měli do Holešova zanedlouho dostavit a předvést své dovednosti v rámci rodinného hudebního festivalu Regata, jenž se konal na zámku a v parku. V tom nás vyrušil příchod svérázného pána, z něhož se vyklubal náš průvodce a začal se ihned omlouvat.

Jak už bylo napsáno, v ten den se na zámku konalo několik svateb a jedna z nich nám zkomplikovala naši exkurzi, která tak proběhla poněkud improvizovaně. Naštěstí to náš průvodce zvládl a provedl nás řádně všemi místnostmi prohlídkového okruhu, které jsme si prošli v jiném pořadí než obvykle. Po přivítání a přívalu omluv jsme dveřmi vstoupili do zaklené arkády v přízemí a po schodech s červeným kobercem jsme pokračovali do prvního patra. Během výstupu jsme si všimli, že schody nebyly nijak vysoké a vzpomněli jsme si, že po podobném schodišti na jiném zámku šlechtici na koních bez skrupulí jezdili až ke dveřím do přijímacích sálů. Vzápětí jsme vstoupili největší reprezentační prostory zámku, který za doby F. A. Rottala v polovině 18. století sloužil pro divadelní, operní a hudební produkce.

V sále, v němž až do konce feudální éry zámku bývala zimní zahrada s různými rostlinami a stromy místní i exotické zeleně, jsme se posadili na židle a náš průvodce nám začal vyprávět o stavební historii zámku a hlavně o šlechticích, kteří zde pobývali. Vyprávění vzal hodně podrobně, takže nás brzy přestala bavit a začali jsme se v těch datech, letopočtech a rodových jménech naprosto ztrácet. Nicméně některé historky nám zaujaly, leč nebyly nikterak veselé, naopak. Například jsme se dozvěděli, že poslední šlechtický majitel z rodu Vrbnů, kterým zámek patřil dlouho po Rottalech, nemusel na vojnu, ale přesto narukoval. V boji byl zraněn a v polním lazaretu ho ošetřovala krásná dívka, do které se zamiloval. Protože to však byla obyčejná žena, nepřipadal jejich sňatek v úvahu. Už proto, že jeho otec byl hrabě a matka bavorská princezna.

Dlouhých patnáct let jejich vztah trval a vzít se mohli teprve po smrti starého pana hraběte, který by na to za svého života nikdy nepřistoupil. Od jejich sňatku uběhlo šest let, když se jednu neděli roku 1936 jel hrabě projet a ze svých stájí si vybral mladého hřebce. Divoký a nevycválaný kůň se ho snažil setřást, ale jako zkušený jezdec si s ním šlechtic snadno poradil. Nakonec koni došla trpělivost, vrhnul se na záda a hraběte rozdrtil. Také další historika v nás nevyvolala žádný úsměv. Za války hraběnce zámek zabrali nacisté, po nich přišel socialismus a ze zámecké paní se stala osamělá stařenka, která bydlela ve dvou malých místnostech. Když ji pak odsoudili za údajné spiritistické praktiky, její majetek se prodával na holešovském náměstí. Kuriózní bylo, že řada lidí nakoupila nábytek nebo oblečení proto, aby je mohli hraběnce přinést, až se jednou z vězení vrátí.

Během vyprávění jsme si prohlíželi lunetové klenby velkého sálu, jenž byl vysoký přes dvě patra a jehož výzdobu tvořily mytologické náměty, inspirované Ovidiovými Proměnami. Zaujaly nás také mohutné postavy mužských polofigur atlantů, přičemž každý z nich měl jinou tvář a dále se nám líbily masivní římsové hlavice, které společně se všemi prvky tvořily vhodnou dekoraci k italským operám i činohrám, které se zde provozovaly. Když konečně průvodce dokončil půlhodinový monolog, upozornil nás na tři okna v horní části sálu, které byly ve skutečnosti zrcadly, jež opticky zvětšovala prostor. Dole jsme viděli krb, v němž se topilo a ze stropu visely krásné lustry z Kamenického Šenova. Následně jsme se vrátili na chodbu a poté jsme se odebrali do dalších místností, vybavených zámeckým mobiliářem.

V těchto místnostech jsme viděli zapůjčený nábytek a obrazy od rodiny Dohnalových, která zámek v roce 1995 získala v restituci a také inventář ze zámků Jaroměřice nad Rokytnou a Náměšť nad Oslavou. První místností byl společenský salonek, v němž jsme shlédli většinou empírový nábytek včetně zrcadel, kde nás průvodce upozornil na obraz s poslední hraběnkou a jejím chrtem, dále na etažér a skleněnou vitrínu, ve které panstvo prezentovalo to nejzajímavější z cest a ze svých sbírek. Uvnitř jsme našli různý porcelán a holičskou fajáns, což byl druh hrnčířských výrobků nažloutlé nebo načervenalé barvy, které byly pokryty bílou neprůhlednou glazurou. Kromě skla nás zaujal vzácný knoflík z livreje služebnictva, který zámku věnoval soukromý holešovský dárce. Průvodce nám jej dokonce osvítil, abychom si jej mohli řádně prohlédnout.

Následně jsme svou pozornost zaměřili na kolekci obrazů, na nichž byli vymalováni někteří majitelé z rodu Rottalů či polní maršál František Leopold z Nádasdy, který v roce 1763 převzal správu panství jménem svých nezletilých dětí. Jméno maďarského šlechtického rodu nám bylo povědomé a po chvilce přemýšlení jsme si vzpomněli, že to byl potomek Františka I. Nádasdy, manžela Alžběty Báthoryové, neblaze proslulé čachtické paní. Dále jsme zde viděli dobové fotografie z konce 19. století s tematikou koně, které natolik miloval rod Wrbnů, že se věnovali jejich chovu. V místnosti nechyběly ani obrazy císaře Františka Josefa I., jehož náš národ častoval přezdívkou starej Procházka a bavorské princezny z rodu Wittelsbachů, známé jako Sissi. Postavy návštěvníků s odrážely ve velkých zrcadlech se zlatým rámem a k odpočinku lákala lenoška s nabídkou dobových časopisů.

Bezpochyby nejpozoruhodnějším vystaveným předmětem byl reliéf výjevu Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, vyrytý do lastury, kterou si hrabě Jelačić v roce 1860 přivezl z Jeruzaléma, což prý lze vyčíst na její druhé straně. Podle průvodce se na holešovský zámek dostal buď jako dar Wrbnům nebo jako konfiskát Přílepských hrabat ze Seilernu. Když jsme si vše prohlédli, vstoupili jsme do loveckého salonku s bohatou kolekci zbraní a trofejí ze sbírek městského muzea. Na zdech visela pušky, které lovci používali na honech, dále tu byla nezbytná trubka, kterou trubači zahajovali začátek a konec lovu a samozřejmě nemohly chybět trofeje v podobě různého paroží. Předchůdce kovového hudebního nástroje jsme spatřili na kulatém stolečku, jímž nebylo nic jiného, než zvířecí roh.

Shlédli jsme také dva obrazy vznešených jelenů a poté jsme lovecký salonek, umístěný do jedné z nárožních věží opustili a vydali se přes společenský salonek do hraběnčiny ložnice. Právě v ní spávala poslední šlechtična na zámku, dokud ji komunistický režim nevyštval do domu na náměstí, kde strávila zbytek života. V ložnici samozřejmě nechyběla hraběnčina postel, oklopená obrazy a starým fotografiemi, na nichž byli podobizny a tváře majitelů či obyvatel holešovského zámku. Dále nad postelí viselo zrcadlo, v rohu ložnice jsme našli umývací soupravu s nočníkem a v dalším výklenku stál toaletní stolek se zásuvkami, ukrývající potřeby na líčení a kosmetiku, k čemuž posloužilo zrcadlo na stolku. V protějším rohu ložnice nás průvodce upozornil na šatní skříň a pak jsme se již odebrali do kaple.

Nejvýraznějším prvkem v kapli byl samozřejmě oltář s obrazem Neposkvrněného početí Panny Marie, nad nímž jsme spatřili znaky Rotallů a rakouského rodu Trautmannsdorfů. Dále po stranách oltáře stály dvě sochu světců, vlevo sv. Jana Nepomuckého a vpravo sv. Jana Sarkandera, který měl v kapli i svůj obraz. Posledně jmenovaný slezský katolický kněz v tomto zámku nemohl chybět, jelikož před třicetiletou válkou a na jejím počátku působil jako farář v různých moravských městech, ale především v právě v Holešově, kde se stal zpovědníkem Ladislava Popela z Lobkovic. Jako duchovního správce farnosti vedl dlouhé majetkoprávní spory se sousedním evangelickým pánem Václavem Bítovským z Bítova, což bylo příčinou nuceného odchodu z města do polského Krakova, když pán z Lobkovic ztratil vliv na dění v Holešově.

V kapli nás velice zaujaly dva obdélné kameny, z nichž se vyklubaly náhrobky z druhé poloviny 16. století, pocházející z místního kostela Nanebevzetí Panny Marie ještě z období, než Rottalové nechali kostel přestavět do dnešní barokní podoby. Jednalo se o jedinečnou památku na rod Šternberků, který holešovské panství vlastnil více než dvě století do roku 1574. Text na kamenech byl psaný starou češtinou a informoval nás o tom, že jeden z náhrobků patřil Markétě z Ludanic, druhé ženě Jana mladšího ze Šternberka a matce Jindřicha ze Šternberka, a druhý Janu Krušinovi z Lichtenburka, následujícímu vlastníkovi holešovské tvrze. Dále jsme v kapli našli dvě lavice, které zbyly původních šesti a naše oči spočinuly také na renesanční podlaze či na obrazu černé madony čenstochovské, držící malého Ježíška v náručí.

Na zdi dále visely dva obrazy zakladatelů řádu Nejsvětější Trojice pro vykupování otroků, který se nazýval jako trinitáři. Jedním z nich byl svatý Felix, hrabě z Valois, později poustevník, kněz a představený prvního kláštera v Cerfroid, druhým byl obraz svatého Jana z Mathy, což byl francouzský římskokatolický kněz a mnich. Průvodce nás zaskočil informací, že když řád neměl zrovna peníze na vykoupení křesťana z otroctví, dávali jako zástavu sami sebe. Následně jsme kapli opustili, vyšli do zámecké chodby, v níž jsme prošli kolem stěny plné namalovaných obrázků od zdejších žáků základní školy, kteří tímto způsobem vyjádřili svůj pohled na život šlechticů. Pak jsme sestoupili do přízemí a vzápětí jsme zasklenou arkádou zamířili do rohu chodby, kde se nacházel vstup do pozoruhodné salla terreny alias zahradního sálu.

Na konci chodby nás přivítala dřevěná socha mnicha, u které nás pobavila visící tabulka s prosbou, aby svatebčané neházeli rýži v obřadní síni a v prostorách zámku. Potom jsme vstoupil do místnosti, v níž visel kopie obrazu od španělského malíře, jehož originál visel v Madridu, ale rám pocházel z Holešova. Pak jsme již konečně vstoupili do sálu s vyzdobeného bohatým štukovým dekorem mimořádné umělecké kvality raně barokního původu, který pokrýval celou klenbu. Stropu dominoval obraz uprostřed klenby, připisovaný italskému malíři H. Cavallimu, na němž jsme mohli vidět bohyně Minervu a Herkula, nositele moudrosti a ctnosti. Apoteózu bohyně Minervy a Herkula, nositele moudrosti a ctnosti: Herkules byl opřený o kyj a seděl na oblacích, obklopený válečnými trofejemi a šlapal po poraženém nepříteli.

Minerva ve zbroji s ním promlouvala z oblaku v levé části malby a celek doplňovaly doprovodné postavy a putti, nesoucí atributy slávy, hojnosti, míru a spravedlnosti. Kolem velkého hlavního obrazu bylo několik oválných medailonů nesených postavičkami putti v celých figurách, navíc bohatě zdobených štukovým dekorem. Průvodce nám prozradil, že velmi hodnotná plastická výzdoba sala terreny byla dílem zatím anonymního umělecky zdatného štukatéra, jehož díla zdobila také reprezentační prostory prvního patra zámku. Našeho průvodce však již tlačil čas a tak jsme si vše v rychlosti prohlédli, za což se nám opět omluvil, neboť původně jsme měli naši prohlídku začít právě zde, ale svatebčané byli proti. I tak jsme byli rádi, že jsme alespoň tímto způsobem mohli do salla terreny nahlédnout.

Pak se s námi průvodce rozloučil a my jsme zamířil k východu na opačné straně zámku, než kterým jsme do něj vstoupili. Když jsme prošli dveřmi, ocitli jsme se na dřevěném mostě, po němž jsme bezpečně překonali hluboký vodní příkop, pozůstatek obranného prvku staré tvrze. Naše obutí jsme dále kladli na příjemný pískový povrch, jimiž byly posypané široké parkové cestičky, které nám umožnily pohodlnou procházku po parku. Jelikož jsme nemuseli překonávat žádné výškové rozdíly, šlo se nám opravdu velmi dobře a když jsme se sem tam otočili, vždy jsme z různé vzdálenosti spatřili zámeckou budovu, nad níž se usmívalo letní sluníčko. Po několika desítkách metrů jsme dorazili k poklidné hladině vodního kanálu, který nás obklopoval kolem dokola, takže jsme si připadali jako na nějakém poloostrově v cizích zemích.

Kráčeli jsme podél jedné strany vodního kanálu až kam to šlo a pak jsme se zase pomalu vraceli zpátky kolem středového ramena. Při pohledu na mapu totiž celý vodní kanál vypadal jako mohutný Neptunův trojzubec o délce 980 metrů a jelikož jsme dosud nikdy nic podobného na vlastní oči neviděli, byli jsme z tohoto vodního prvku nadšeni. Proto jsme se prošli i kolem třetího ramene, dokud nás opět nezastavila vodní plocha. Za částí, která spojovala všechna tři ramena, jsme spatřili poslední díl kanálu, tvořící pomyslnou násadu vidlí, za kterou se nacházela divočejší část parku s oborou, v níž byla chována různá zvěř. Právě odtamtud vytékala z kaskádovitě upraveného pramene voda, větvící se na dvě široká ramena, která následně obtékala pravoúhlý parter a vrcholila pak v barokně tvarované nádrži uprostřed parteru.

Úžasný vodní prvek vznikl již v první polovině 18. století za F.A. Rottala a později byl upraven v duchu francouzského stylu s mostem, pravidelnými ornamentálními koberci a tvarovanými dřevinami. Tehdy byla vybudována kaskáda s umělými kopci, založeny bohaté a dlouhé linie tvarovaných živých stěn, vystavěny plůtky a loubí lemující kanály a protkávající i přilehlé užitkové zahrady štěpnice, přičemž vše bylo završeno bohatou sochařskou výzdobou. Bohužel mnoho ozdobných prvků skončilo propadlišti času, ovšem v dobách největší slávy byly v parku vodopády, bazény s kamennými figurami, mnoho sousoší od předních mistrů, kamenné vázy podél hlavních osních cest, nespočet zahradních altánů a altánků. To vše dávalo dohromady v tehdejší době nejkrásnější zahradu na Moravě, údajně spanilejší, než zahrady v Kroměříži.

Když jsme dokončili procházku podél úžasného vodního díla, další naše kroky vedly do růžové zahrady s kruhovým pavilonem, v němž jsme narazili na pomník skladatele F. X. Richtera. Podle textu na podstavci se tento člen zámecké kapely narodil roku 1709 právě v Holešově a zemřel o osmdesát let později ve Štrasburku, kde působil jako dirigent chrámové hudby v biskupské katedrále a dohlížel zde také na místní dvorskou kapelu a městský orchestr. Ve Štrasburku zůstal až do své smrti, dokonce tu byl velmi oblíbený a spoluobčané jej nazývali Náš pan kapelník. F. X. Richter přispěl k vývoji klasického slohu, napsal kolem 200 skladeb, z toho desítky symfonií, cembalové a flétnové koncerty, čtyřicet mší a řadu chrámových skladeb. Busta před námi byla do zámeckého parku umístěna v roce 1959 a vznikla v dílně sochaře Jana Habarty.

Od pomníku jsme se prošli dalšími částmi růžové zahrady, kde v rámci romantické přestavby parku vznikl oblíbený Čínský pavilon, který jsme ovšem už nemohli vidět, neboť byl roku 1957 přestavěn na hvězdárnu. Později jsme se dočetli, že za přestavbu svým způsobem mohl profesor místního gymnázia František Soják, nadšenec astronomie, který dlouhá léta toužil zapojit do pozorování hvězd obyvatele Holešova a širokého okolí. Sen se mu splnil, když byly do nové hvězdárny roku 1959 umístěny dalekohledy a ještě téhož roku proběhlo u příležitosti konání VII. krajské astronomické konference slavnostní otevření. Hvězdárna fungovala do roku 1987, kdy odešel poslední vedoucí a tím se rozpadl astronomický kroužek. V roce 2006 bylo započato s rekonstrukcí a o tři léta později se hvězdárna stala součástí prohlídky městského památkového okruhu.

Pozorovatelna byl bohužel zavřená, čemuž se ovšem nešlo divit, protože do západu slunce chybělo ještě mnoho hodin a tak jsme se pomalým krokem procházeli dál. Rozhlíželi jsme se kolem sebe a během chůze jsme očima přejížděli různé druhy jehličnanů a listnáčů. Našemu zraku nemohla uniknout statná douglaska či poléhavý tis, z listnatých stromů jsme viděli třeba náš oblíbený červenolistý buk, kaštanovník jedlý, pajasan, lžičkový dub a další. Zaujalo nás také pár keřů, například dřišťál Juliin, hlošina stříbrná či ibišky. Celkově se nám park velmi líbil a i když jsme nikam nespěchali, zanedlouho jsme opět přišli k zámku. Nechtělo se nám chodit přes nádvoří a když jsme uviděli malou branku v plotu, neváhali jsme a prošli jsme jí na ulici. Minuli jsme autobusovou zastávku a jelikož nejen památkami jest turista živ, začali jsme hledat restauraci.

Naštěstí jsme nebloudili dlouho, protože takřka ihned jsme narazili na hospůdku V podzámčí, kde jsme se usadili a za rozumné peníze jsme skvěle poobědvali. Po jídle jsme ještě chvíli seděli, poručili si klasický i nealkoholický pěnivý mok na osvěžení a teprve po hodince odpočinku jsme vyrazili na další cestu. Zámeckou ulicí jsme se vydali k Zemanově kovárně, přičemž jsme po pravé straně měli zámeckou budovu a nalevo jsme míjeli komplex budov kláštera trinitářů s kostelem sv. Anny. Ve výklenku v ohradní zdi kláštera jsme spatřili sochu sv. Jana Nepomuckého, pod jehož dohledem jsme o 50 metrů dál zabočili doleva a pak jsme již konečně dorazili ke zmíněné kovárně. Nízký domeček s bílou fasádou a červenou střechou v nás okamžitě vyvolal sympatie a líbily se nám i okrasné květiny pod okny.

Potom jsme prošli kolem hlavního vchodu a zdi, která od dveří vybíhala směrem do ulice a vzápětí jsme spatřili tři kroužky asi deseticentimetrového průměru. Kruhy visely na zdi ve stejné vzdálenosti od sebe a pro nás nebylo problém určit, že sloužily k uvazování koní, na nichž přicválali kovářovi zákazníci nebo jeho známí. Pro snadnější přístup z domku ke koním byl ve zdi otvor, vysoký tak akorát pro tehdejšího člověka, který býval menšího vzrůstu, než lidé ve 21. století. Na fasádě domu jsme našli nápis Malé muzeum kovářství, který nás utvrdil v tom, že jsme byli na správném místě a pod ním jsme uviděli druhý vchod. Nicméně jsme se odebrali k tomu hlavnímu, z něhož zrovna vyšla průvodkyně se dvěma dámami a zeptala se nás, jestli máme zájem o prohlídku. Kývli jsme na souhlas a přidali se k malé výpravě.

Vzápětí jsme si vyzkoušeli výšku zmíněného portálu ve zdi a dveřmi pod nápisem Malé muzeum kovářství jsme vstoupili přímo do kovárny. Ocitli jsme se tak v centru starého řemesla, jenž lidé provozovali už od 3. tisíciletí př.n.l. a které zažilo skutečně velký rozmach ve 12. století př.n.l. v Asii a jižní Evropě. V našich představách se v souvislosti s kovářstvím nejvíce objevovaly koně a podkovy, kterých v Zemanově kovárně viselo poměrně dost, ale kromě nich kováři vyráběli nástroje pro zemědělce. Několik různých druhů zemědělských potřeb jsme měli možnost v Holešově také vidět, například kovové obruče na kola, různá očka, závěsy, postroje a věci k práci na polích. Docela nás překvapilo, že v moderních kovárnách řemeslníci používali stojanové vrtačky, svěráky, stroje na ohýbání železné pásoviny či nůžky na stříhání plechu.

Trochu tak vzala za své naše romantická představa o práci kováře, kterou jsme získali v českých pohádkách, ale nikdy jsme nepochybovali o tom, že se jednalo o velmi těžké a namáhavé řemeslo. Když jsme se tedy v rychlosti rozhlédli kolem sebe a nasáli černou atmosféru, průvodkyně nás začala seznamovat  s tím, jak to v kovárně chodilo. Dozvěděli jsme se, že hlavní náplní práce kováře bylo opravdu okovávání koní, kteří potřebovali každé dva měsíce nové podkovy. Vzhledem k tomu, že na nedalekém zámku panstvo chovalo velký počet ořů, v Zemanově kovárně měli vždycky dost práce. Podrobně jsme se seznámili s problematikou nasazování kopyt na koně, ovce nebo kozy, které také kováři museli okout, aby bylo toto zvířectvo zdravé. Zaujala nás informace, že pokud někdo našel ztracenou podkovu, zanesl ji kováři.

Ušetřil tím kováři polovinu práce a šťastný nálezce tak dostal za podkovu zaplaceno, čímž patrně vzniklo rčení, že přináší štěstí. Následně jsme získali přehled o dalších činnostech kováře, který vyráběl řetězy, pily a jiné nářadí. Pak nám průvodkyně začala představovat jednotlivé nástroje, které řemeslník používal, přičemž jedním z nejdůležitějších byla kovadlina, vážící i 200 kilogramů. V českých zemích se prý používala německá varianta bez rohů s řadou čtvercových otvorů, sloužících pro vkládání utínek či zápustek. Kovadlina prý byla zapuštěná do země a její dřevo časem zkamenělo, čímž vznikl pevný blok, sloužící k vykování těžkých kusů železa. Nepřekvapilo nás, že srdcem každé kovárny byla výheň neboli obezděné ohniště, určené pro rozžhavení kovu.

Naším očím neunikl ani komín, jímž odcházely spaliny a kouř, nicméně nám vyrazila dech informace, že se přímo pod ohništěm Zemanovy kovárny nacházel vstup do tajné chodby. Pomocí šikovně umístěného zrcadla se nám podařilo nahlédnout na začátek chodby, které údajně vedla několika směry. Jedna větev měla vést do kostela sv. Anny a zámku, druhá zase k protějšímu hostinci, z něhož se ozývaly hlasy návštěvníků na zahrádce. Průvodkyně nám prozradila, že chodba byla průchozí přibližně do roku 1934, kdy byla při budování městské kanalizace zasypána a v době naší návštěvy bychom v ní ušli sotva pár metrů. Jaká škoda ! Byl by to pro všechny turisty jistě velký zážitek na závěr exkurze v kovárně do chodby sestoupit a projít třeba do zmíněného hostince !

Další fakta se týkaly měchu, bez něhož by ve výhni nehořel dostatečně silný oheň. Zjistili jsme, že kovář měchy nejprve poháněl ručně nebo šlapáním a teprve později k tomu sloužil elektromotor s ventilátorem. V Zemanově kovárně byl měch umístěn na půdě ve speciální dřevěné konstrukci, odkud byl potrubím spojen s výhní. Kovář měch ovládal pákou s řemenem, který procházel malým otvorem ve stropě vpravo od výhně. Jelikož byl měch z půdy sejmut, mohli jsme si jej pohodlně prohlédnout a zemi u výhně. Na závěr pobytu v kovárně jsme se dozvěděli, že na náměstíčku se zmíněným hostincem U Cabiša probíhaly kdysi dobytčí trhy a že holešovští bývali vyhlášenými chovateli skotu. Následně jsme úzkými dveřmi vstoupili do bývalého kovářského skladu, kde se nacházelo malé muzeum.

Nejprve jsme si prohlédli kovářské nářadí v čele s několika druhy kladiv, které řemeslník používal asi nejvíce. Dále jsme zde viděli různé kleště, jež kovář potřeboval pro držení dlouhých tyčí při nahřívání železa, ale také na trhání zubů či na vytahování hřebíků z kopyt. Nechyběly zde utínky, což byl speciální sekáč nebo rýhováky pro určení hloubky rýhy, průbojníky pro vyrážení děr, pilníky na úpravu kopyt a opracování železa či hřebenovky, což byla speciální deska s otvory, kterými se pěchovaly hlavy hřebíků nebo nýtů. V místnosti jsme shlédli několik druhů podkov a seznámili se s jejich výrobou. Prostřední částí malé expozice dominoval věžní hodiny ze zámku v Holešově, jenž tvořily dva bicí stroje, rozdělené na čtvrťový a hodinový. První z nich se ze zámecké věže ozýval každou čtvrthodinu, druhý pouze v celou hodinu tolikrát, kolik bylo zrovna hodin.

Dozvěděli jsme se, že stroj ze 137 dílů byl starý asi 200 let a že jej z bronzu a železa vyrobila neznámá firma. Dále jsme se dozvěděli něco z historie kovářství v Holešově, jejichž cech byl ve městě založen již roku 1551. Na staré fotografii jsme viděli podobu kovárny v roce 1962 a také jejího posledního majitele. Každopádně nás překvapilo, že Zemanova kovárna byla i v době naší návštěvy plně funkční a občas v ní nějaký kovář staré řemeslo dokonce předváděl. Následně jsme malou místnost opustili, vyšli z kovárny ven a rozloučili se s dvěma dámami, které již měli celou exkurzi za sebou, zatímco nás čekaly ještě dva další pokoje. Ve vstupní místnosti jsme obdivovali pec s kotlem, v němž se ohřívala teplá voda, aby se kovář mohl večer umýt a jít čistý do postele. Nad pecí visela dřevěná tyč s bylinkami, které jsme většinou bez problémů poznali, neboť jsme část z nich používali při výrobě přírodních mýdel.

Potom nás průvodkyně začala seznamovat s historií Zemanovy kovárny, která v Holešova stála již od roku 1550, kdy sloužila vrchnosti. Do soukromých rukou se dostala 31. března 1776, kdy tehdejší majitel zámku Ludvík Rudolf Erdödy prodal kovárnu poddanému kováři Václavu Gargulákovi za 2000 rýnských zlatých, což bylo v té doby hodně peněz. Roku 1809 zdědil kovárnu po matce vdově Kateřině její syn Karel Gargulák a o 38 let později ji v dražbě získala rodina Zemanů, podle nichž byla kovárna nazývána. Průvodkyně nám dále sdělila, že velkého rozkvětu se kovárna dočkala za posledních držitelů Holešova z rodu Wrbnů, kteří ve velkém chovali koně a kováře nutně potřebovali. Posledním kovářem z tohoto rodu byl Emil Zeman, který docházel do kovárny až do roku 1953.

Poté kovárna pustla a dokonce se uvažovalo o její demolici, ale díky zdejším turistům byla zachráněna a roku 1958 se stala kulturní památkou. Dále jsme se dozvěděli, že o 10 let později byla kovárna opravena a opět sloužila svému účelu. Posledním kovářem, který v kovárně vykonával kovářské řemeslo, byl místní rodák Pavel Ševeček, který získal mnoho ocenění za své luxusní nože vyráběné z damaškové oceli. Po vyslechnutí historických faktů jsme se přesunuli do vedlejší místnosti, kde rodina bydlela a z níž jsme nahlédli do vedlejší jizby, kde lidé spali. Viděli jsme zde lidový selský nábytek, například malovanou truhlu, dřevěnou postel a vedle ní dětskou postýlku. Jelikož lidé byli tehdy věřící, nemohl chybět svatý obraz, visící nad postelí. Dále jsme tu našli židle, lavici, malou truhličku, na zdi visela polička s lucernou, kterou si tehdy běžně svítili na cestu.

My jsme stáli ve větší místnosti, kde jsme viděli formičky na máslo, které ale většinou chudí lidé ani nejedli a prodávali ho, aby měli peníze na jiné věci či potraviny, jako byl třeba cukr nebo mouka. Z dalších exponátů nás průvodkyně upozornila na mírku, měřící obsah a vochle, sloužící k pročesávání lnu. Pak přišla na řadu truhla. Nebyla to však obyčejná truhla, neboť se do ní ještě nikdo nepodíval. Klíč totiž chyběl a obsah truhly tak do dnešních dnů zůstal návštěvníkům ukryt. Během prohlídky jsme s původkyní nakousli spoustu dalších témat, jako například postavu obra Drásala, působení švédských vojsk na území Moravy či selské povstání v okolí Vsetína. Starší paní nicméně hodně věcí zapomínala, ale to nám nijak nevadilo, protože působila velmi mile a spíše nevěděla, o čem mluvit dříve.

Znala toho opravdu hodně, fakta nám vyprávěla klidným hlasem a text neměla rozhodně nijak uměle naučený. Společně jsme si povídali o životě našich předků, který nebyl nijak lehký a i díky tomu jsme namísto obligátní půlhodiny v kovárně strávili 75 minut. Na závěr jsme zaplatili vstupné a srdečně s naší průvodkyní rozloučili. Ačkoliv jsme měli pocit, že bychom s milou paní strávili klidně několik hodin, tak jsme Zemanovu kovárnu, naplněnou atmosférou starých časů, opustili a vydali se na zpáteční cestu k autu. Když jsme se po 100 metrech opět ocitli u zámku, ještě jednou jsme proklouzli bránou do parku a strávili zde dalších pár minut. Tak moc se nám zde líbilo… Teprve potom jsme se vrátili k autu a odjeli domů do Olomouce. Nám se v obou městech moc líbilo a snad i vás tento článek inspiroval k návštěvě Hulína a Holešova či jejich okolí.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_navstivili_mesta_Hulin_a_Holesov/