Naše pracovní záležitosti nás několikrát do roka zavedly do Východních Čech, přičemž hlavním důvodem naší časté přítomnosti v tomto kraji byl dovoz našich produktů do velkoobchodu s mýdly nedaleko Chocně. Prakticky pokaždé jsme tyto pracovní cesty využili i pro poznávaní zajímavých míst, kterých tu bylo opravdu nespočet a jeden takový výlet jsme využili k návštěvě Luže. Romantické městečko nám toho k prozkoumávání nabídlo poměrně hodně a jednou z památek, kterou jsme zde viděli, byla kaple Čtrnácti svatých pomocníků zvaná též Paletínská kaple. Naše černé SUV jsme zaparkovali na okraji pole naproti kaple a ihned jsme se vydali na její obhlídku.

Před námi stála nad silnicí kaplička osmibokého půdorysu o délce strany cca 4,5 metru a už z dálky jsme si všimli členění jednotlivých průčelí ozdobnými lisenovými rámy. Vzhledem k k tomu, že roku 2000 prošla velkou opravou, byl na stavbu s růžovobílou fasádou pěkný pohled. Vzápětí jsme přešli přes silnici, vystoupali po několika schodech na mírné návrší, na němž byla kaplička postavena a pak jsme se zastavili u informační tabule, z níž jsme se o této církevní stavbě načerpali historická fakta. Dočetli jsme se, že Paletínskou kapli nechal vystavět superior rezidence chlumecké Jan Koc jako poděkování za to, že byl uchráněn před morem, který v Luži řádil roku 1720.

Barokní stavba byla dokončena roku 1724 a zasvěcena 14 svatým pomocníkům, ochráncům proti moru, zakladatel stavby se toho však již nedožil, protože ještě roku 1720 onemocněl a v říjnu zemřel. Dále nás zaujalo, že autor projektu a stavitel kaple není známý, podle slohové příbuznosti je jedním z kandidátů G.P. Alliprandi, který se v mládí účastnil stavby lužského poutního kostela na Chlumku a roku 1720 zemřel v nedaleké Litomyšli. Zajímalo nás také, proč kaplička získala takové podivné jméno Paletínská ? I na to nám tabule odpověděla. Prý se tak stalo zkomoleninou názvu jeruzalémské kaple Palatinské, přesněji řečeno Palestinské.

Když jsme dočetli poslední řádky, odmítli jsme nabídku krytého přístřešku k posezení a zamířili ke dveřím do kaple, které však byly tradičně zavřené na sedm západů, což jsme zažili už mnohokrát. Dovnitř jsme se tedy nedostali, nicméně jsme o nic nepřišli, jelikož se v interiérech kapličky nenacházelo žádné vybavení. Následně jsme se začali věnovat obhlídce exteriéru církevní stavby a svou pozornost jsme nejprve logicky upřeli na vstupní dveře s pískovcovým ostěním a volutovým klenákem. Nad ním jsme uviděli rozeklaný segmentový štítový nástavec neboli fronton, uprostřed něhož se nacházela skoba.

Domnívali jsme se, že na ní dříve visela kartuš alias plastické orámování znaku, jež mohl patřit místnímu jezuitskému řádu.Nad frontonem jsme našli polokruhové okno ve štukové šambráně a o něco výše hlavní římsou se nacházel trojúhelníkový štítový nástavec. Po obhlídce hlavního průčelí jsme se vydali na obchůzku kolem kapličky, kterou kryla střecha kopulovitého tvaru, v jejímž středu se tyčila oplechovaná věžička zakončená cibulí s makovicí, přičemž dříve býval ve věžičce zvon, ale ten už odvál čas. Postupně jsme míjeli jednotlivé průčelí za druhým a ve východní a západním jsme narazili vždy na jedno půlkruhové okno.

Za pár okamžiků jsme stanuli opět na čelní straně a pak jsme se již vrátili k našemu korejskému povozu. Vzápětí jsme popojeli k další kapličce nedaleko hradu Košumberk, tentokrát zasvěcené svatému Janu Nepomuckému. Auto jsme zaparkovali v těsné blízkosti drobné církevní památky a ihned jsme se vydali na její obhlídku. Před námi stála kaplička s mansardovou střechou, opírající se o tři široké pilíře, které byly ozdobeny pilastry s patkou. Mezi pilíři se proháněl vítr aneb nebyla uzavřena žádnými okny či zdmi ba právě naopak. Její interiér s barokní sochou byl totiž otevřen do třech světových stran, což nám připadlo trochu zvláštní a tak jsme se podívali do papíru s vytištěnou historií a ihned jsme zjistili důvod této kuriozity.

Dočetli jsme se, že roku 1746 byla na Andělské cestě u Košumberka chlumeckým jezuitou Františkem Stařímským postavena socha sv. Jana Nepomuckého a až o 15 let později nad ní bylo vybudováno zmíněné zastřešení. Kapličku jsme obešli kolem dokola, prozkoumali ji ze všech třech stran a potom jsme svou pozornost obrátili na sochu uvnitř. Barokní pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého stála na dvou pískovcových stupních a podstavci a vzhledem k tomu, že byla provedena v životní velkosti, tak včetně soklu měřila 2,5 metru. Museli jsme tedy poněkud zvednout hlavy, abychom si postavu světce pořádně prohlédli. Všimli jsme si, že sv. Jan Nepomucký byl oblečen do volného liturgického svrchního roucha s úzkými rukávy, jež mu sahalo až po kolena a na okraji bylo ozdobené krajkou.

V ruce držel obraz madony, u nohou mu seděl andílek s krucifixem v ruce a na druhé straně se pak nacházel druhý andílek se zdviženou pravou rukou a s prstem přes ústa, přičemž se levou rukou opíral o kvadrátek neboli liturgickou pokrývku hlavy, kterou používala římskokatolická církev. Pikantní bylo, že jeden andílek prošel renovací a tak jasně zářil novotou, zatímco druhý na nás působil poněkud zašlým dojmem. Společně nám připomínali den a noc. Následně jsme se začali věnovat bohatě profilovanému podstavci s barokními volutami a na jeho bocích jsme našli ozdoby s rostlinnými motivy. Na přední straně v kartuši podstavce jsme si přečetli vytesaný latinský nápis, který by se dal přeložit asi takhle : "...Úctě blahoslaveného Jana Nepomuckého následkem slibu postaviti dal ten, jenž jeho opatrováním žíti a umřiti sobě ustanovil..."

Když jsme si vše prohlédli, upoutala naši pozornost tabule na plotě za kapličkou, kterou jsme se rozhodli prostudovat. Jednalo se o páté zastavení naučné vlastivědné stezky Luže, na níž jsme si přečetli celou historii kapličky a také jsme zde našli další památky města. Bylo jich zde tolik, že jsme všechny nemohli za jeden den vidět a tak jsme se domluvili, že se sem ještě někdy vrátíme. Potom jsme se již vrátili k našemu povozu a vzápětí jsme popojeli k hlavní vstupní bráně do Hamzova arboreta, které založil profesor MUDr. František Hamza roku 1901 jako dětský tuberkulózní ústav s lesoparkem mezi městem a zříceninou hradu Košumberk.

Po příjezdu k areálu jsme naše černé SUV odložili na malé parkoviště přímo naproti vstupní bráně do léčebny a přes vrátnici jsme vstoupili na území s hodnotnou sbírkou cizokrajných dřevin pocházejících ze Severní Ameriky, Asie a také domácích dřevin. Za vrátnicí jsme kráčeli rovně podél hlavní silnice vedoucí třinácti hektarovým areálem a po několika desítkách metrů jsme dorazili k velké tabuli s mapou celého areálu. Chvíli jsme se u ní zastavili, ale vzhledem k tomu, že jsme měli sebou mapu vytištěnou z vlastních zdrojů, zajímala nás spíše historie místa v dolním rohu tabule, kterou jsme si rádi a se zaujetím přečetli.

Dozvěděli jsme se, že šest let po vzniku léčebného ústavu roku 1901 začal profesor Hamza s výsadbou stromů a dalších dřevin ze čtyř světadílů, aby pacientům připravil příjemnější prostředí a tím pomohl k jejich lepší psychické pohodě a rychlejší léčbě. Díky neúnavné činnosti a neustálému rozšiřování dřevin nás čekalo 1400 stromů ve 166 druzích, které díky podzimnímu období získaly barvitější nádech a jehličnany pro změnu zase romantičtější podobu. Vzhledem k těmto skutečnostem jsme se nepodivili tomu, že v roce 2016 se park a arboretum stalo členem Unie botanických zahrad ČR. Přečtené informace nás namlsaly natolik, že jsme se na procházku parkem začali těšit ještě více a tak jsme vyrazili na další cestu.

Jen pár metrů dál od informační tabule s mapou se nacházelo další zastavení naučné stezky, které nám tentokrát poskytlo informace o okolí léčebného pavilonu K. Nejvýraznějším prvkem zde byl pomník s reliéfem zakladatele ústavu, k němuž vždy 6. března v den narozenin profesora Hamzy děti pokládaly květiny, aby mu tak projevily úctu za jeho zásluhy. Na tabuli jsme si také přečetli dobová doktorova slova o významu a poslání ústavu a nechyběl ani seznam takřka stoletých dřevin v okolí pavilonu K. Když jsme se kolem sebe rozhlédli, spatřili jsme třeba skoro 40 metrů vysokou borovici černou, severoamerický jedlovec kanadský a také zerav západní, hojně rozšířenou lípu evropskou, obligátní smrk ztepilý či známý modřín opadavý.

Následně jsme se vydali přes silnici trochu zpátky k červené budově pavilonu R, u něhož na nás pomyslně mávala další tabule naučné stezky. Nacházeli jsme se u budovy ortopedické protetiky, na jejímž místě původně stával přízemní domek, sloužící jako obydlí pro zaměstnance strojovny s elektrickou centrálou. Zaujalo nás, že později zde bylo vybudováno malé zahradnictví, v němž se pěstovala zelenina pro ústavní kuchyni a také se nám líbily černobílé fotografie, díky nimž jsme si mohli lépe historické stavby představit. Na ceduli nechyběl opět seznam dřevin v okolí pavilonu R, kde rostla lípa velkolistá, javor mléč, stále zelený keř pěnišník a také již zmíněná borovice a smrk.

Za cedulí jsme uviděli podivný kámen a tak jsme se k němu po dočtení informací vydali. Když jsme k němu došli, k našemu překvapení se z něj vyklubal pískovcový tuleň. Zvíře však logicky nebylo nijak aktivní jako jeho živí kolegové v zoologických zahradách a tak jsme záhy pokračovali v chůzi po pěkném chodníku, jenž nás vedl podél minigolfového hřiště k senzomotorické stezce, která se podobala známým stezkám bosou nohou jako vejce vejci. Hravé zákoutí doplňovaly dětské prolézačky a menší fotbalové hřiště u budovy skladu. Samozřejmě vše zaštiťovaly vzrostlé stromy a když jsme zvedli hlavy k jejich korunám, spatřili jsme modré nebe, po níž pomalu pluly bílé mráčky.

Zkrátka podzimní idylka ve všech ohledech. Chodník nás dovedl k rehabilitační budově C, u níž jsme však zatím žádnou ceduli nenašli a tak jsme zabočili doleva a zamířili ke dvojici domů s označením S a M. Při pohledu na tyto dvě písmena vedle sebe nás napadlo, zda svou roli v jejich pojmenování sehrál nějaký šotek, neboť jsme nepodezřívali ředitelství areálu z úmyslu vzbuzovat v bystrých návštěvnících hříšné myšlenky a u těch zdrženlivějších rozpaky. Každopádně když jsme dorazili k jedné z nich, čekalo na nás hned několik tabulí naučné stezky, ze kterých jsme načerpali opravdu mnoho informací z historie léčebny.

V podloubí budovy pěkně vedle sebe viselo hned pět cedulí, přičemž ta první pojednávala o samotné osobě profesora MUDr. Františka Hamzy, který žil v letech 1868 – 1930 a již v době studií se velmi zajímal o problematiku dětské tuberkulózy a způsoby jejího léčení. Zaujalo nás, že roku 1897 nastoupil na místo obvodního lékaře v Luži a že si toto místo vybral záměrně, neboť se zdejší klimatické podmínky skvěle hodily pro léčbu zmíněné nemoci. Hned se nám začalo dýchat lépe a tak jsme si dychtivě přečetli další informace o jeho životě a práci, kterou od roku 1922 rozvíjel zejména v Brně při modernizacích místních zdravotnických zařízeních a při přednáškách na nově vzniklé fakultě sociálního lékařství.

Na druhé tabuli jsme se dozvěděli fakta a samotném ústavě v Luži, který vznikl roku 1901 jako vůbec první pro léčbu tuberkulózy ve střední Evropě. Docela nás překvapilo, že svou praxi profesor Hamza zahájil nejprve ve své vile a léčil zde 11 dětí, kterých postupně přibývalo, takže tyto prostory záhy přestaly stačit. Proto roku 1907 začal vznikat nový léčebný areál mezi zříceninami hradu Košumberka a Mariánským chrámem na Chlumku, který o rok později získal název Královský český zemský jubilejní ústav pro děti skrofulosní v Luži. Třetí cedule pokračovala v odhalování historických údajích o ústavu, přičemž jsme se dočetli, že Hamza vybudoval zařízení domácího typu, v němž byla zajištěna sociální rovnost mezi dětmi, přestože na začátku 20. století existovaly výrazné majetkové rozdíly mezi rodinami.

Zaujalo nás, že děti nosily stejné oblečení, kterým byly tmavé plátěné šaty bez rukávů a že základem léčby byla hygienicko-dietetická terapie na posílení tělesné soustavy. Líbilo se nám, že Hamza zavedl laskavý přístup k pacientů, jimž trpělivě vysvětloval podstatu choroby a snažil se jim dát naději na uzdravení. Zavedl také pohybovou terapii a dokonce nechal zřídit košíkářskou, knihařskou a truhlářskou dílnu, čímž vytvořil předchůdce ergoterapie alias léčby prací. Když jsme dočetli události v léčebně, které se staly v letech 1910 až 1928, přesunuli jsme se k vedlejší tabuli, kde na nás čekaly informace, končící rokem 1989 a zahrnující tedy i dobu druhé světové války.

Ze čtvrté tabule jsme se dozvěděli, že během válečného období se tuberkulóza dostala do popředí zájmu a na její výzkum byly věnovány miliardové částky. Nemocní lidé se povinně a bezplatně léčili a mladá generace byla povinně očkována. Okamžitě jsme si vzpomněli na COVID-19, který jsme zažili na vlastní kůži a srovnávali jsme přístup obou generací k léčbě, neboť se v obou případech začaly užívat nové léky a zvýšila se úroveň práce stávajících zdravotnických zařízeních. Dále jsme se dočetli, že po válce ústav nesl název Gottwaldova dětská tuberkulózní léčebna a postupně došlo k útlumu výskytu tuberkulózy. Od roku 1961 pak došlo ke změně zaměření léčebny, která začala přijímat dětské pacienty s poruchami pohybového ústrojí.

Na závěr jsme se dozvěděli o existenci Košumberských dětských sportovních her a pak jsme se přesunuli k poslední tabuli, z níž jsme načerpali informace o období z let 1987 až 2016, kdy došlo k celkové modernizaci ústavu. Následně jsme opustili podloubí a vrátili se na asfaltovou komunikaci, prosvětlenou sluníčkem a vzápětí jsme z ní zase sešli, jelikož nám do oka padlo krásné zákoutí s rybníčkem. Pěknému místečku dominoval klenutý dřevěný most přes malinkou vodní plochu a další prvky, takže jsme takovému elegantnímu pozvání nemohli odolat a s nadšením jsme k němu zamířili. Prošli jsme kolem zaoblených kamenů a zastavili se před mostem, abychom se podívali na zdejší vodní rostlinstvo.

Jaképak by to bylo okrasné vodní jezírko bez leknínů, to si určitě řekli tvůrci pěkného díla a tak sem nezapomněli tuto rostlinu se silným plazivým oddenkem a s kořenem ve stojací vodě přidat. Bohužel na podzim jsme už leknín bílý nemohli vidět a tak jsme museli vzít zavděk zelenou vrbou rozmarýnolistou na jedné straně mostu a vrbou celokrajnou na straně druhé, na kterou jsme narazili ihned poté, co jsme přes mostek přešli na protější břeh. Na jaře bychom na vrbě mohli vidět růžové lístky, ale v listopadu jsme měli prostě smůlu. Nicméně jezírko jako takové se nám líbilo natolik, že jsme se po mostě zase vrátili na začátek a pak jsme opět přešli na druhou stranu. Když jsme dokončili druhé kolečko, zamířili jsme k silnici a dalšímu zastavení naučné stezky.

Cedule byla připevněna na sloup pouličního osvětlení nedaleko pavilonu C a společnost jí dělal rychlostní radar, který se sem tam rozblikal, když kolem nás pomalu projelo auto, zatímco jsme studovali text na tabuli. Dočetli jsme se, že již od roku 1964 byly v léčebně děti zbavovány Perthesovy choroby konzervativní metodou, která ovšem pacienty připoutala na 12 měsíců na lůžko, aby došlo k odlehčení kyčelního kloubu. Samozřejmě nás zajímalo, co to ta Perthesova choroba vlastně je a zjistili jsme, že se jedná o nepříliš rozšířené onemocnění pohybového aparátu u dětí v předškolním věku, jež postihuje více chlapce. Jako prvotní příznak často bývá bolest na přední a vnitřní části stehna, která jde až do kolena, takže dítě končetinu šetří a dochází k napadání na nohu a kulhání.

Opět jsme si uvědomili, jak důležité je být zdravý a moci tak normálně žít a díly tomu třeba cestovat po zajímavých místech, jímž bylo třeba právě arboretum v Luži. Na tabuli jsme se ještě dozvěděli informace o dřevinách, rostoucích kolem pavilonu C, jimž byl malý strom s poetickým názvem hloh kuří noha, známý a velmi rozšířený dub letní, dále cedr atlaský, rostoucí v horách severní Afriky, modřín opadavý či dva druhy borovic se jmény černá a těžká. Následně jsme po asfaltové silničce kráčeli směrem k dalšímu pavilonu, tentokrát označenému písmenem L, který byl postaven v letech 1907 – 1908 a stal se tak druhou nejstarší budovou v košumberské části Hamzova areálu se školou, kuchyní a prostornou školní dvoranou.

Rovněž v době naší návštěvy se v pavilonu nacházelo školní zařízení a také konferenční sál pro různé výstavy, semináře či kulturní vystoupení. Dovnitř jsme se nevydali přestože se v suterénu budovy nacházelo poměrné rozsáhlé Centrum historie léčebného ústavu a zdravotnické péče všeobecně. Muzeum totiž bylo zrovna zavřeno a tak jsme se pouze věnovali obhlídce exteriérů budovy, na které jsme našli velmi zajímavé texty. Jeden zněl takto : Statný mre kmen i kvítek májový, když kořen otráví mu nápoj lihový. A vedle jsme si pak přečetli toto : Kde vadne statný kmen, kde stůně mladý květ, tam mléko přivolá ztracené síly zpět. Z veršů jsme tedy vyvodili závěr, že alkohol škodí zdraví a mléko by mělo být pro lidský organismus tím správným nápojem.

Verše, o jejichž poslání jsme si mysleli svoje, navázaly na dávnou tradici, neboť MuDr. Hamza nechával na fasády budov vyrýt podobné texty, které skládal často sám. Verše měly děti neustále na očích a ty si tak snadno zapamatovaly pravidla dodržování zdravého životního stylu, nicméně do dnešních dnů se žádné básničky nedochovaly, jelikož ony budovy byly zbořeny nebo přestavěny. Všechny tyto informace jsme nastudovali na tabuli, která visela na dalším sloupu pouličního osvětlení, na který jsme narazili poté, co jsme školní budovu opustili a vydali se na další cestu. Když jsme se po přečtení opravdu zajímavých faktů otočili, spatřili jsme další tabuli a nejen to ! Z chodníku se nám naskytl pěkný výhled na lesy za plotem léčebny, čehož jsme využili a na chvíli se zastavili.

Podzimní sluníčko nás zde hladilo příjemně po tváři a tak jsme se nedivili tomu, že příznivých podmínek na tomto místě vedení ústavu využilo ke zřízení přírodní učebny pro děti. Zároveň zde bylo v roce 2016 vysazeno několik modřínů a vznikl tak nový hájek, přesně v duchu původní myšlenky osvíceného doktora, který kdysi areál neustále rozšiřoval a zveleboval. Modříny nicméně nebyly jediným stromy kolem nás, neboť jsme se ocitli v obklíčení lísky turecké, asijského keře arálky vyvýšené, dubu červeného, javoru jasnolistého či našeho národního stromu lípy srdčité. Trochu nás překvapila přítomnost jedovatého tisu červeného, ale ani ten nám nemohl nijak otrávit příjemnou procházku arboretem v Luži.

Další naše kroky vedly k pavilonu A, jenž byl postaven roku 1920 jako dívčí oddělení Spojených chirurgických pavilonů a v němž po roce 1962 vzniklo neurologické oddělené pro léčbu dětí staršího předškolního věku, nicméně v době naší návštěvy v něm již fungovalo rehabilitační diagnostické centrum. Z chytré tabule vyplynule, že kolem nás své větve roztahuje buk lesní rohanův, jasan ztepilý s nápadně převislými větvemi, habr obecný, vysoký a statný liliovník tulipánokvětý a ze Severní Ameriky sem byla přivezena douglaska tisolistá se širokou kuželovitou korunou. Kousek od nás rostl štědřenec odvislý, což nám nic neříkalo, ale když jsme si přečetli, že se mu říká zlatý déšť, rázem jsme byli doma.

Samozřejmě pouze obrazně, neboť jsme se stále nacházeli v arboretu se zajímavými stromy a keři ve východočeské Luži. Jakmile jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se po chodníku dál a ten přivedl ke krytému mostu, jenž spojoval pavilony G a D. Chodba s okny nad námi visela jako pověstný Damoklův meč, nicméně ještě než jsme pod ním prošli, zastavili jsme se u malého hájku s názvem Barevný svět listů. Jednalo se o jedno ze zastavení druhé naučné stezky a nás čekalo prostudování tabule se žlutolistými křovinami. Dozvěděli jsme se něco o fotosyntéze a důvodech, proč zelené listy žloutnou a získali jsme také návod, jak si ze stříbrného jehličí udělat v mžiku zelené.

Cedule nás rovněž informoval o křovinách, které v hájku rostly. Před námi se nacházel japonský javor širasawanův, pichlavý trnovník akát, statný listnatý keř líska obecná, opadavý keř rostoucí do výšky dvou až tří metrů tavola kalinolistá, či ozdobný keř svída bílá se stejně zbarvenými květy. Následně jsme pokračovali v chůzi pod mostem a postupně jsme míjeli několik japonských třešní s názvem sakura ozdobná. Tento 3 až 7 metrů vysoký opadavý strom měl pěkně žlutě zbarvené listy, ovšem krásnějším pohledem by se nám pochlubil v dubnu nebo květnu, kdy jej zdobily růžové květy. Zaujalo nás, že v Číně třešňové květy sakury symbolizují ženskou krásu nebo lásku a v Japonsku se kvůli krátké kvetoucí době stala symbolem pomíjivé povahy života.

Když jsme minuli poslední japonskou třešni, přivítalo nás malé jezírko pod mostem, jenž se konečně napojil do pavilonu D, o němž jsme si později přečetli také několik informací. Nejprve nás totiž čekala cedule s fakty, pojednávající o jiné budově. Tou byl pavilon H z roku 1921, nacházející se na nejvyšším místě areálu a pravděpodobně z důvodu dostatečného zásobování paprsky žhavého kotouče háčko sloužilo helioterapii, tedy léčbě sluncem a ovzduším. Dále jsme se dočetli, že v padesátých letech 20. století bylo do budovy přeloženo ředitelství základní a zvláštní školy a že po rekonstrukci roku 1997 sloužil pro ozdravné pobyty pražských dětí, nicméně v době naší návštěvy v něm byla ubytovna.

Tabule si pro sebe nenechala ani informace o rostlinách v okolí pavilonu H, kde kromě obligátní lípy velkolisté rostly hned tři druhy javoru, mezi nimiž byl i ten s názvem babyka. Dostalo se nám ponaučení, že tento javor získal své jméno kvůli přirovnání k zádům shrbené stařenky, takže by se ve slově mělo psát měkké i. Ovšem jazykozpytci slovo upravili a přidali do vyjmenovaných slov, které jsme se museli učit nazpaměť na základní škole. Nedaleko nás pak rostl skoro 40 metrů vysoký jehličnatý strom s názvem cypřišek nutkajský a také buchtovník alias zmarličník japonský. Bohužel jsme na tomto asijském stromě nenašli žádné buchty, neboť svůj název získal díky okrouhlým listům, které na podzim opadávaly a přitom voněly po karamelu.

Ponechali jsme sladkosti svému osudu a po mírně stoupajícím chodníku jsme šli dál. Vpravo pod námi jsme spatřili dvojici nějakých lidí, kteří kráčeli po stezce vedoucí kolem plotu, jenž chránil léčebný areál. Jelikož jsme se zároveň nezadržitelně blížili ke zřícenině hradu Košumerk, měli jsme přímo před sebou další obranný prvek v podobě valů, na němž se nacházel plaňkový plot. Ten sotva mohl sloužit k obraně šlechtického sídla, ale ve 21. století již nebylo potřeba chránit hrad před dobyvateli, spíše naopak bylo třeba návštěvníkům ulehčit jeho dobytí. K tomu účelu sloužila dřevěná lávka, usnadňující turistům pohyb po sympatické zřícenině, nicméně jsme neměli v úmyslu se k nim přidat. Prohlídku hradu jsme si nechali na další návštěvu městečka Luže a tak jsme pokračovali v procházce po arboretu.

Cesta sice stále vedla pod hradem, ale zároveň se obtočila kolem pavilonu H, za nímž začala klesat a pak nás protáhla alejí s převahou bříz až k již zmíněné budově s písmenem D, postavené na přelomu let 1924 – 1925. Také zde se prováděla léčba sluncem a v průběhu druhé světové války se zde léčily německé děti. Dále jsme si přečetli, že v šedesátých letech 20. století byl pavilon přestavěn a bylo zde zřízeno neurologické oddělení pro kojence, v této době jediné svého druhu v Evropě. Již roku 1955 zde bylo plicní oddělení pro předškolní děti a o 11 let později sem byli umísťovány kojenci po mozkové obrně. My jsme u budovy narazili na pár pacientů po operaci pohybového aparátu, kteří měli více štěstí, než ti na lůžkách uvnitř déčka.

Na tabuli jsme si stejně jako na ostatních prohlédli dobové černobílé fotografie, které na nás působily poněkud depresivně a i zde jsme se seznámili s rostlinami v okolí pavilonu. Nám již známé duby červené, buky lesní, jasan ztepilý a tis červený doplnil asi dva metry vysoký keř kvetoucí v letních měsících bílými květy, na němž nás zaujalo, že se stal jediným evropským druhem svého rodu, jelikož ostatní v Evropě rostoucí muchovníky byly dovezené ze Severní Ameriky. Zajímavá byla také Hugova růže, pojmenovaná po opatovi, který ji roku 1899 během své misionářské služby v Číně poslal do jedné anglické botanické zahrady a odtud se pak rozšířila po Evropě jako jediná žlutá západočínská růže.

Další naše kroky vedly k pavilonu E a vzhledem k tomu, že jich nebylo třeba mnoho, po pár desítkách vteřin jsme k němu dorazili. Stanuli jsme tak před budovou, jenž byla postavena jako předposlední v roce 1928 a v období tuberkulózy do ní byli umísťováni pacienti před propuštěním do domácí léčby. Později zde sídlilo oddělení dětské neurologie, které zde zůstalo i po rekonstrunci v roce 2017 a tak i my bychom zde mohli narazit na batolata s dětskou mozkovou obrnou a jinými neurologickými diagnózami. Kolem nás rostla borovice černá, metasekvoje čínská, severoamerická jedle ojíněná, zerav západní, jedlovec kanadský, cypřišek hrachonosný z Japonska, strom s řídkou korunou dřezovec trojtrnný a původem americká lípa různolistá.

Následně jsme se vydali k pavilonu B, jenž byl spojen budovou F s pavilonem A. Chytrá tabule nám sdělila, že béčko bylo postaveno roku 1920 jako součást Sdružených chirurgických pavilonů, do něhož byli umísťováni chlapci k léčení tuberkulózy. Po přeměně areálu na léčebnu pohybových poruch v béčku vzniklo neurologické oddělení pro děti mladšího školního věku a po rekonstrukci v roce 2004 byly všechny tři zmíněné pavilon spojeny a začali se zde léčit pacienti po cévních příhodách. Když jsme se rozhlédli kolem sebe, uviděli jsme ořešák černý, typickou rostlinu pro aleje s názvem jírovec žlutý, trnovníky akát a bílý, buk lesní rohanův, menší javor ginnala a americké dřeviny liliovník tulipánokvětý či douglasku tisolistou.

Samozřejmě jsme se nezapomněli zastavit také u pavilonu F, u něhož spojením s béčkem a áčkem vzniklo nádvoří, které nechal profesor Hamza vysypat pískem. Jestli si tady děti stavěly bábovičky, to jsme se nedozvěděli, nicméně pískoviště bylo využíváno pro terapii sluncem a ovzduším. Rovněž jsme si přečetli, že roku 1924 zde byl postaven pomník s reliéfem zakladatele areálu, jenž byl v devadesátých letech 20. století přemístěn na nám již známé místo při vstupní cestě do léčebny. Okolo nás rostl javor klen, platan javorolistý, buk lesní, smrk ztepilý, pomalu rostoucí keř ruj vlasatá, vysoký štíhlý strom střecha pozdní či vilín virginský, severoamerický keř se žlutými květy.

Potom jsme se vydali k pavilonu M, který byl v letech 1924 - 1925 vystavěn jako škola, nad jejímž vchodem visela bronzová plaketa našeho prvního prezidenta. Po nástupu komunistů k moci byla plaketa schována pod podlahu dílny v truhlárně až do roku 1988 a nyní bychom ji mohli vidět v muzeu, kdyby nebylo ovšem v době naší návštěvy zrovna zavřené. Dále jsme se dočetli, že se roku 1962 škola přeměnila na léčebnu pro děti s Perthesovou chorobou, o které již byla řeč a roku 1996 sem byly přemístěny děti z pavilonu D, které se tady mohli koupat v menším bazénu. Dřeviny u budovy M zastupoval buk lesní a také velkolistý, jedle kavkazská, borovice vejmutovka, bříza bělokorá a javor klen.

Další budovou, která čekala na naši obhlídku byla ta s písmenem I, jenž stála tak trochu bokem od ostatních pavilonů. Chytrá tabule nám záhy prozradila důvod odloučení, neboť byla postavena roku 1923 jako nové infekční oddělení, v němž byly děti přijímány k léčbě a teprve později byly rozmisťovány do ostatních lůžkových pavilónů. Od roku 1996 pak zde sídlilo dětské kožní oddělení a dospělí si zde léčili bolavé záda. V letech 2014 – 2015 proběhla velká rekonstrukce a íčko přivítalo první dospělé v rámci rehabilitace. Po nastudování historie tohoto pavilonu naše oči potěšila přítomnost břízy bělokoré, himalájské, topololisté a Ermanovy, dále jsme zde viděli jeřáby ptačí a nám neznámou odrůdu muk, také zde rostl jinan dvoulaločný a cypřišek Lawsonův.

Opustili jsme íčko a vydali se k pavilonu S, kde na nás čekala zahrádka miniatur. Jak nám prozradila informační tabule, byl tento koutek se zmenšeninami stromů pořízen kvůli touze pracovníků léčebny po borovicích, smrcích a dalších jehličnanech, na něž už jaksi nezbývalo místečko v arboretu. Z toho důvodu využili kouzlo přírody, která vymyslela čarověníky neboli znetvořeniny na stromech a keřích, tvořené větvičkami ve shlucích čili jakési chomáče. Kvůli této dědičné nemoci pak dřevění bohatýři nevyrostou a lidé si z nich tak mohli vytvořit malé lesní zahrádky. Právě takovou zahrádku jsme měli před sebou a aniž bychom museli zvedat hlavy, shlédli jsme zde z výšky jako ptáci různé druhy voňavých borovic, jalovců či vřesů, jež doplňovala ozdobnice čínská a přísavník trojcípý.

Po chvilce strávené ve světě trpasličích dřevin jsme se pomyslně vrátili do toho velkého, i když by se třeba mravenci s naším pohledem nemuseli plně ztotožnit. Následně jsme kráčeli kolem hospodářsko – technické budovy, přičemž na nás dohlížela vzrostlá líska turecká, jež snad kvůli veverkám schovávala oříšky v punčoškách. Vzápětí jsme přišli k poslednímu pavilonu na trase naučné stezky s označením K, který byl postaven již roku 1910 pro infekční pacienty. Dále jsme se dočetli, že v šedesátých letech minulého století došlo k přestěhování těchto nešťastníků do pavilonu M a v káčku začali bydlet zaměstnanci léčebny, kteří ve stejné budově měli k dispozici jesle, závodní ordinaci a mateřskou školu.

V roce 1988 byl kvůli havarijnímu stavu pavilon K uzavřen a po rekonstrukci byl o šest let později předán k užívání dospělým pacientům k rehabilitacím. V okolí káčka jsme při růstu nachytali smrk pichlavý ze severoamerických Skalistých hor, hybridní a docela malý jeřáb duryňský, asijskou jedli kavkazskou, velmi rozšířený javor mléč a krásnou břízu bělokorou. Dále zde byly dřeviny, o nichž jsme slyšeli úplně poprvé jako třeba americký keř netvařec křovitý a přitom jsme jej určitě předtím viděli růst u nějaké dálnice mezi svodidly. Dosud neznámým pro nás byl rovněž asijský osmimetrový svitel latnatý, čínský opadavý strom pavlonie plstnatá, který se údajně z miminka poměrně rychle stane dospělým stromem.

Na travnaté ploše u pavilonu K jsme narazili na pěkné vřesoviště, vytvořené člověkem z řádně kyselé hlíny, betonové zídky a kousku dřeva. Zdánlivě neúrodná půda hostila několik druhů vřesů z celého světa, mezi nimiž nechyběl třímetrový keř z Japonska s názvem datyně zvonkovitá, její 50 centimetrů velká krajanka pieris japonská, u nás se vyskytující medvědice lékařská, které jsme se rozhodně nemuseli bát, dále severoamerická plazivá libavka poléhavá či nám absolutně neznámá mamota širokolistá, stále zelený keř ze severní Ameriky. Naopak jsme velice dobře znali brusinku, taktéž plazivý keřík z čeledi vřesovcovitých s krásně červenými plody, které daly celé rostlině své jméno.

Vřesoviště bylo poslední zajímavostí, kterou jsme v zajímavém arboretu viděli. Následně jsme zamířili na hlavní cestu, která nás dovedla zpět ke vstupní bráně a vzápětí jsme vstoupili do vnitřních prostor vrátnice, kde jsme si koupili turistickou známku. K našemu potěšení jsme zde získali také tři razítka do památníku a tak jsme se mohli spokojeně vrátit k našemu povozu na parkovišti před areálem. Prakticky ihned jsme odjeli hledat židovský hřbitov na okraji Luže, jenž byl založen v polovině 17. století daleko od nejbližších domů, asi 1300 metrů severovýchodně od centra města na mírném návrší.

Auto jsme zaparkovali u areálu zemědělského družstva a po polní cestě jsme vyrazili k místu posledního odpočinku místního židovského obyvatelstva. Kráčeli jsme podél družstevního plotu a postupně jsme míjeli po levé ruce jednu budovu za druhou, zatímco na druhé straně nám společnost dělal nízký remízek a různé keříky. Tu a tam se nám otevřel pohled na louku, za níž se rýsoval lesík, na jehož okraji jsme spatřili ohradní zeď hřbitova. Brzy jsme přišli k odbočce na louku a vzápětí jsme vyšlapanou cestičkou zamířili ke spodnímu okraji hřbitova. Po pár desítkách metrů jsme k němu přišli a zastavili se u pěkné dřevěné lavičky.

Důvodem k malé přestávce nebyl ovšem žádný odpočinek, nýbrž malá kovová destička na jednom opěradle, která se leskla v podzimním slunci jako stříbrný šperk. Z textu na tabulce jsme se dozvěděli o existenci naučné stezky Krajem Slavatů, která právě zde u hřbitova měla jedno z pěti zastavení. Důvodem, proč měl tento starý český panský rod, který povýšil až do hraběcího stavu, u Luže vlastní naučnou stezku byl ten, že Slavatové pocházeli z Chlumu u Čáslavi a také z hradu Košumberk, který jsme měli na dohled. Vytvořením trasy pro zvídavé turisty tak radní města vzdali hold svým předkům, kteří v tomto kraji celé dlouhé roky vládli a v osmnáctém století vymřeli.

Lavička nás prostřednictvím tabulky ještě informovala, že pokud bychom na hřbitov zavítali na jaře, tak bychom mezi náhrobky našli spoustu barevných květů. Ve stínu stromů tehdy údajně roste jaterník, plicník, sasanka, orsej či křivatec, nicméně my jsme sem zavítali první listopadový týden a tak nám hřbitov nabídl úplně jinou atmosféru, neméně zajímavou a částečně i tajemnou. Když jsme dočetli text na lavičce, kráčeli jsme podél zdi směrem k bráně na hřbitov, před kterou jsme narazili na další kovovou tabulku. I ona nám poskytla informace, které tentokrát pojednávaly o historii židovského hřbitova, jenž byl založen někdy v 17. století nedaleko starého popraviště.

Tento smutný fakt nás nijak nepřekvapil, neboť jsme už dávno věděli, že židovské hřbitovy vznikaly na levných až bezcenných pozemcích za městem, které židům výhodně prodávala zdejší vrchnost. Dále jsme se dočetli, že v roce 1785 měl hřbitov rozlohu asi 1630 m2 a že se zde pohřbívalo až do druhé světové války. Poté samozřejmě následovaly roky, kdy se o toto místo nikdo nestaral a tak hřbitov zchátral až do 90. let minulého století. Potěšilo nás, že byl hřbitov následně opraven a zpřístupněn turistům, čehož jsme tedy využili i my a tak jsme přistoupili ke vstupní železné bráně, abychom konečně mohli místo detailně prozkoumat.

Nejdříve jsme ovšem museli podstoupit souboj s řetězem, který obě křídla brány pevně připoutal k sobě a tak jsme se trochu lekli, že se dovnitř nedostaneme. Naštěstí se nám podařilo zámek odemknout a bránu se šesticípou hvězdou na každém křídle vysvobodit ze železného sevření. Vzápětí jsme již vkročili na území hřbitova, jenž byl pokryt vrstvou spadaného listí, čímž na podzim získal trochu ponuřejší atmosféru než za letních prosluněných dnů. Rozhlédli jsme se kolem sebe a očima přejeli celou plochu místa posledního odpočinku židů s poměrně velkým počtem náhrobků, přičemž by tento počet jiné židovské hřbitovy tomu u Luže mohli závidět.

U zdi za bránou jsme našli nejen dvě opřené stély, ale rovněž skrytou schránku hry Geocaching, kterou město Luže připravilo pro hledače pokladů. Následně jsme se vydali ke zbytkům obřadní síně, ze které se dochovala jen skromná část dvou zdí. Bylo pro nás těžké představit si tehdejší dobu, kdy náboženská tradice nedovolovala ponechat zemřelého přes noc v úmrtním domě a proto byli nebožtíci ještě v den smrti přeneseni právě do takové síně, která sloužila i jako márnice. A už vůbec bychom nevydrželi bdít u zemřelého až do pohřbu tak jako to dělali členové pohřebního bratrstva, kteří zajišťovali i rituální omytí těla. Pro tento obřad býval v každé márnici většinou kamenný stůl, na němž se těla zemřelých omývala teplou vodou, ale zde už nic takového nebylo.

Od zbytků obřadní síně jsme se vydali směrem vzhůru do zadní části hřbitova a cestou jsme míjeli jeden náhrobek za druhým. Nejstarší pocházely ze 17. století a k těm nejcennějším patřily barokní a klasicistní náhrobky, nicméně pro nás nejzajímavější byly jednoznačně východočeské asymetrické stély s beraními rohy, neboť takové náhrobky jsme viděli poprvé. Pomalým krokem jsme se procházeli v uličkách mezi hroby a četli si nápisy na náhrobcích, tedy hlavně ty česko-německé. Stély s hebrejským, hebrejsko-českým nebo hebrejsko-německým textem jsme zvládli přelouskat jen napůl nebo vůbec, nicméně nás také zajímala malá plastická vyobrazení v horní části.

Tyto symboly totiž znázorňovaly rodovou příslušnost zemřelého, jeho jméno nebo povolání. Na hřbitově v Luži jsme tak našli třeba dvojice žehnajících rukou, které patřily starožidovskému rodu kohanitů. Ti svůj původ odvozovali od kněží v jeruzalémském Chrámu a mezi věřícími Židy požívali neobyčejné úcty. O kus dál jsme pak narazili na dvojitou stélu a co nás potěšilo byl fakt, že drtivá většina náhrobků byla pěkně vztyčená k nebi a jen málo jich leželo na zemi. Některé sice stály nakřivo, ale celkově byl hřbitov pěkně upraven a bylo vidět, že je o něj dobře postaráno. V jedné části hřbitova vládl pevnou rukou břečťan, který svou zelenou silou svázal takřka vše, na co dosáhl.

Břečťan se stal v minulosti symbolem nesmrtelnosti, přátelství a věrnosti, nicméně tady na hřbitově působil jako vetřelec. Nejenže se plazil po stromech, které tak získaly nechtěné zelené kalhoty, ale našli jsme jej i na některých stélách a také na pařezech. Zbytky stromů nám tak připomínaly malé zelené trpaslíky, krčící se ve spadaném listí jakoby si bláhově mysleli, že se před nevítanými návštěvníky dokáží tímto způsobem ukrýt. Když jsme se touto částí hřbitova prodrali k ohradní zdi, rozvážným krokem jsme zamířili do spodního rohu areálu a poté jsme se již začali vracet směrem ke vstupní bráně. V této části jsme spatřili nejnovější náhrobky s českými nebo německými texty a se zde nacházely nejen kamenné, ale i mramorové stély.

Po chvilce jsme bránou vyšli ven, upravili řetěz do správné polohy a vzápětí jsme pohlédli do dáli. Naskytl se nám totiž pěkný pohled na hrad Košumberk a městečko Luže, takže jsme se chvíli kochali do krajiny tohoto kousku Východních Čech. Následně jsme prošli opatrně kolem zaparkovaného včelína se spícími okřídlenými obyvateli a po polní cestě jsme se vrátili k našemu povozu, kterým jsme odjeli hledat rozhlednu s poetickým názvem Jahůdka. Zadali jsme souřadnice vyhlídkové věže s chutným názvem Jahůdka a z Luže jsme vyjeli směrem na obec Radim, kterou jsme jen lehce protnuli. Poté nás navigace do auta vedla do kopce směrem na Dobrkov a když jsme projeli serpentinou, nalevo od nás se dřevěná věž objevila.

Pokračovali jsme v jízdě dál, přičemž se rozhledna od nás stále víc a víc vzdalovala a teprve když jsme dorazili do Dobrkova, pochopili jsme, že se musíme vrátit. Vydali jsme se tedy zpátky a v zatáčce nad serpentinami jsme náš černý povoz zaparkovali. Vzápětí jsme přemýšleli, kudy se ke věži co nejpohodlněji vydat, ale nic kloudného jsme nevymysleli. Zvolili jsme tedy nejkratší, leč strastiplnou cestu přes zorané pole, takže jsme si při chůzi připadali jako koně na dostihovém závodišti při slavném mítinku Velké pardubické. Naštěstí přímá cesta k rozhledně, postavená soukromou osobou v roce 2008, netrvala dlouho a po pár stovkách metrů jsme k vyhlídce doklopýtali.

Ocitli jsme se na okraji prudkého srázu a při pohledu na zahrádky pod námi se nám nahoru moc lézt nechtělo, navíc absence listoví na okolních stromech umožňovala slušný výhled už ze země. Jistotu nám nepřidala ani tabulka na nejnižší plošině se jménem rozhledny, rokem výstavby a textem Vstup na vlastní nebezpečí. Přesto jsme se rozhodli důvěřovat kotvícím lanům u paty dvanáctimetrové věže a vydali se po téměř kolmých žebřících vzhůru. Lehce jsme překonali první plošinu, opatrně vylezli do druhé a na tu nejužší třetí jsme už šplhali hodně pomalu. Když jsme se po celkem 39 stupních vyškrábali až nahoru, okamžitě jsme pocítili lehké pohupování jako na lodi, takže v nás Jahůdka i přes nevelký vzrůst vzbudila respekt.

Rovněž při pohledu do údolí Anenského potoka a přilehlými zahrádkami nám díky terénnímu převýšení nebylo nejlépe, ale i tak jsme se nenechali odradit od pěkných výhledů do krajiny východočeského koutu naší malé zemičky. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 9 metrů jsme v dálce na obzoru spatřili pás Orlických hor, Krkonoše nám však díky oparu zůstaly skryty a těžce jsme hledali i Kunětickou horu u Pardubic. Nejlépe jsme tak logicky viděli městečko Luže s poutním kostelem a zříceninou hradu Košumberk či přilehlé a již zmíněné obce Dobrkov, Radim a Bělá. Díky tomu, že jsme sem přijeli na začátku listopadu, nabídly nám lesy znamenitou barevnou podívanou, ostře kontrastující s fádní hnědí okolních polí.

Výstupu na věž jsme tak nemuseli rozhodně litovat a teprve když jsme se do sytosti vynadívali na tu nevšední krásu, opatrně jsme slezli po žebřících dolů na pevnou zem. Vzhledem k tomu, že se nám nechtělo znovu klopýtat po poli, využili jsme ke zpáteční cestě k autu nenápadné cestičky vedoucí po okraji srázu. Během chůze jsme si na oraništi všimli stínu Jahůdky, která jakoby se s námi chtěla takto rozloučit či se ještě jednou připomenout. Díky tomu jsme se otočili a mžourajíce proti podzimnímu sluníčku jsme se naposledy na rozhlednu podívali. Potom jsme cestou necestou došli na silnici, zabočili doprava a zamířili k našemu černému korábu, jímž jsme vzápětí vyrazili domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_se_prochazeli_parkem_v_Luzi_a_pak_ochutnali_Jahudku/