Na jaře jednoho roku jsme využili lákavé nabídky našeho oblíbeného slevového portálu a zakoupili jsme si pobyt penzionu Kamenec, nacházející se v Jilešovicích nedaleko města Hlučín. Termín jsme si vybrali na polovinu června, kdy jsme předpokládali, že nám bude přát počasí, což se nám nakonec splnilo. Dokonce až příliš, protože třicetistupňová vedra jsme si opravdu nepřáli, ale na druhou stranu nepršelo ani jeden ze tří dnů, takže jsme stihli navštívit všechna místa, které jsme měli v plánu.

Po několika týdnech konečně nastal den D, takže jsme opustili hanáckou placku a vyrazili na sever do Slezska. Během prvního dne jsme se toulali hlavně po Hlučíně a nejbližším okolí, zatímco ten druhý jsme vyrazili ještě blíže k hranicím s Polskem. Nejprve jsme se však zastavili v Jilešovicích na návsi, kde od roku 1864 stála u kaple sv. Jana Nepomuckého. Autem jsme přijeli až ke kapli, zaparkovali na kraji silnice a šli si ji prohlédnout.

Začali jsme na čelní straně kaple, kde se vypínala úzká bílá věž, zakončená jehlancovou střechou, jenž byla pokrytá měděným plechem a zakončená křížem. Ve zvonicovém patře jsme na každé straně našli jedno okno a nad vchodem jsme uviděli další, tentokrát menší kulaté okénko. Na každé straně lodi jsme spatřili dvojici půlkruhových oken, pouštějící světlo dovnitř svatostánku, jenž byl vzadu zakončen trojbokým presbytářem a vzápětí jsme zamířili ke dveřím do kaple.

Před vchodem jsme si prohlédli mramorový kříž s Kristem z roku 1875 a protože dveře byly otevřené, neváhali jsme a vstoupili jsme dovnitř. Po stranách lodi jsme uviděli řadu lavic pro věřící a vepředu našim očím neunikla dřevěná kazatelna. Na místě hlavního oltáře jsme našli jednoduchou dřevěnou desku přibitou na stěnu, na které visel kříž s Kristem. Nad oltářem se nacházel svatý obraz, který obklopovalo dvanáct obrázků s motivem křížové cesty.

Vlevo od oltáře jsme uviděli sochu Panny Marie a na druhé straně pak sochu sv. Jana Nepomuckého s děťátkem v ruce. Když jsme si prohlédli interiér kaple, vyšli jsme ven a vrátili se k autu, kterým jsme přejeli po mostě nad řekou Opavou, na jejímž břehu stál Kolečkův mlýn. Zaparkovali jsme nedaleko brány do areálu mlýna, ale protože jsme nechtěli bez dovolení vstupovat na soukromý pozemek, dál jsme nešli.

Od brány jsme viděli část mlýna, hlavní vchod a také zahradu s použitými mlýnským kameny. Kolečkův mlýn jsme den předtím viděli z jiného úhlu z mostu přes řeku a také od penzionu Kamenec a právě z druhého břehu řeky byl na celý komplex mlýna asi nejhezčí pohled. Zároveň jsme odtud viděli náhon do malé vodní elektrárny z roku 1999 se dvěma moderními Kaplanovými turbínami o výkonu 174 kW a jez.

Nejvíce se nám líbila impozantní budova mlýnice z režného zdiva, což byl zdejší oblíbený stavební materiál. Když jsme si mlýnské budovy prohlédli i od brány, přečetli jsme si něco o historii klapáče a poté jsme u mlýna odlovili zdejší kešku. Po úspěšném nálezu jsme nasedli do auta a odjeli do obce Závada, před kterou naši pozornost upoutala dřevěná směrovka, poukazující na středověký hrádek.

Využili jsme tedy této zajímavé nabídky a sjeli z asfaltové silnice na polní cestu, která nás po pár desítkách metrů dovedla do lesa. Zde jsme pod ochranou stromů, vrhající milosrdný stín, nechali svoje auto a za velkého vedra jsme se vydali na hrádek. Asi půl kilometru jsme kráčeli mírně do kopce po kraji lesa, přičemž jsme po levé ruce míjeli pole, zatímco vpravo od nás byl hustý les.

Po chvilce jsme došli na křižovatku a zabočili doprava. Šli jsme po lesní cestě, která nám ze začátku svým červeným zbarvením připomínala úzký antukový kurt či tartanovou atletickou dráhu. Chyběl jen empire pro rozhodčího, tenisová síť a startovní bloky. Diváky by nahradil bzučící hmyz, kterého zde bylo opravdu hodně. Po padesáti metrech jsme málem minuli odbočku doprava, ale naštěstí jsme si jí zavčas všimli a po úzké stezce jsme vzápětí přišli k první dřevěné lávce, jenž překlenovala první hradní příkop.

Obranný prvek byl již značně zarostlý křovím a kapradím, nicméně stále byl snadno rozpoznatelný. Přes lávku jsme se dostali do prostoru mezi dvěma příkopy a narazili zde na velký kámen s letopočtem 1349 a také několik laviček, lákajících k posezení a odpočinku. Lákavou nabídku jsme odmítli a zamířili ke zmíněnému kameni, za nímž se nacházela druhá lávka přes vnitřní příkop, chránící jádro hradu.

Když jsme přešli přes lávku na druhou stranu, ocitli jsme se v samotném středu hradu. Našli jsme zde sestříhanou trávu, pár stromů na malém nádvoří a několik polorozbořených laviček. Žádná zeď, žádné kameny, pouze malá prohlubeň na okraji jádra. Prohlídka nám tudíž netrvala dlouho a tak jsme brzy odlovili hradní kešku. Potom jsme se seznámili se skromnou historií hrádku Závada, který byl pravděpodobně vybudován po roce 1349 pány z Drahotuš.

Když jsme se seznámili s historií hradu, vrátili jsme se stejnou cestou k autu a popojeli jsme do obce Závada, kde jsme u jediné zdejší větší křižovatky zaparkovali, abychom si prohlédli zdejší kapli svatého Urbana z roku 1898. Krásné opravená kaple už z dálky zářila novotou a když jsme k ní došli, prohlédli jsme si nejprve kříž s Kristem u vchodu. Pak jsme chtěli nahlédnout do interiéru, ale dveře byly bohužel zavřené a tak jsme tedy svatostánek obhlédli alespoň zvenku.

Nad námi se vypínala věž jehlancovitá věž zakončená křížem, jejíž zvonicové patro prosvětlovalo z každé strany okno. Pak jsme popošli k boční straně svatostánku a na lodi jsme z každé strany našli čtyři okna v jedné řadě, členěné ozdobnými lizénami. Když jsme zvedli oči, tak jsme na střeše spatřili malou věžičku se zvonem, které se odjakživa říkalo sanktusník a v závěru kaple jsme pak uviděli jednoduchý presbytář.

Když jsme si kapli s růžovou omítkou, kterou získala roku 2010 obešli, seznámili jsme se s její historií, ale moc jsme se toho nedozvěděli. Následně jsme se vrátili k autu, kterým jsme po úzké asfaltové silničce zamířili na pstruží farmu u obce Bělá. Po pár minutách jsme přijeli na malé parkoviště asi 200 metrů od farmy, kde jsme nechali na velkém přírodním parkovišti odpočívat náš povoz a za velkého vedra jsme se pak vydali za pstruhy.

Kráčeli jsme po polní cestě a již z dálky naši pozornost poutal krásný dům z červených cihel, kterých jsme v tomto kraji viděli mnoho. Jednalo se o starou hájenku se sedmi základními kameny od původních majitelů Rotschildů, která zde byla postavena již roku 1856, nicméně chov pstruhů začal až o čtyřicet let později. Tato informace nás docela překvapila, protože jsme si mysleli, že se jedná o novodobou atrakci.

Vzápětí jsme prošli okolo bývalé hájenky a kolem krytého posezení pro hosty jsme došli k první nádrži s rybami. Udivilo nás, že ač byla sobota dopoledne, bylo zde málo lidí, za což zřejmě mohlo velké horko. V malé betonové nádrži se proháněli pstruzi, ale zde je nikdo nelovil. Hned vedle byla ještě menší nádrž, ve které opět vodu čeřili pstruzi, ale také jeden meloun.

Ten ovšem plaval na hladině, pod kterou se pro změnu chladily sudy piva. U těchto nádrží jsme narazili na stánek s občerstvením a suvenýry, v němž jsme si koupili turistickou známku a získali razítko do památníku. Pak jsme se vydali k ostatním nádržím s rybami. Kráčeli jsme okolo potůčku, cestou jsme minuli pěknou dřevěnou zvoničku a vzápětí jsme došli k brance, kde seděla paní a prodávala lístky na odlov pstruhů.

My jsme to rozhodně neměli v úmyslu a tak jsme se s paní jen pozdravili a šli k první velké betonové nádrži. I v ní plavali pstruzi, ale ti se ještě nemuseli bát smrtícího lákadla v podobě návnady na háčku. Chvíli jsme ryby pozorovali a pak jsme zamířili po dřevěném chdoníku k další velké nádrži, která už nebyla vybetonovaná. Nádrž byla úzká, ale docela dlouhá a byla již poslední v řadě.

A také byla posledním útočištěm pro pstruhy, které zde návštěvníci lovívají ve velkém. Sledovali jsme dvě dvojice lidí, kteří nahazovali do vody háček a netrvalo dlouho, snad to bylo pár desítek vteřin, a už se nebohá ryba mrskala ve vzduchu a za chvíli již lapala po dechu na břehu. Zde se pstruha ujal pracovník farmy, který třemi ranami do hlavy rybu zabil. Stačilo nám to vidět jednou a šli jsme raději pryč.

Pokud bychom měli hlad, po této scéně bychom si určitě rybu nedali. Nevyužili jsme tedy možnosti rybu vylovit a nechat si ji upéci a odešli jsme pryč. Vrátili jsme se k autu a pokračovali jsme po úzké asfaltce na začátek Bělé. Na okraji obce jsme zaparkovali na malém parkovišti jsme a vydali se do 100 metrů vzdáleného vodního areálu Priessnitzových přírodních lázní.

Za pěkným dřevěným mostem jsme ovšem nenašli žádné výstavní domy na lázeňské kolonádě, nikdo zde neprodával kulaté oplatky a ani jsme nenarazili na žádný hotel, zvoucí nás na úžasné wellness služby. Přesto, nebo možná právě proto se nám zde velice líbilo. Při procházce malými lázněmi jsme nejdříve minuli křesťanský labyrint, poté koupací bazének a pak jsme konečně přišli k prameni vody s podivným názvem Židlo.

Před námi se nacházela kameny obložená oblouková zídka, ze které uprostřed trčela plastová trubka s poměrně velkým průměrem. Z ní mohutným proudem vytékala voda, jež poté proudila kamenným korýtkem několik desítek metrů až do bazénku. Jelikož bylo velké vedro, rádi jsme se osvěžili její ledovou vodou, která na povrch vyvěrala v lese Pavlačka z veliké hloubky a jejíž léčebné účinky pomáhaly lidem i zvířatům už v 19. století.

Již tenkrát ji lidé využívali při očních zánětech, kožních ekzémech a dalších nemocech. Potom jsme si na mosazné tabulce nad trubkou přečetli, že v roce 2002 byl pramen upraven pro veřejnost a vznikl i koupací bazének. Když jsme se osvěžili, syn odběhl pro kešku do lesa a my jsme se zatím vydali ke zmíněnému bazénku, přičemž jsme kráčeli kolem kanálku, kterým proudila ledová voda z pramene do malé nádrže.

Obdivovali jsme pár lidí, kteří ve vodě chodili dokola, tak jak to radil vodní doktor Priessnitz v lázních Jeseník, aby se jim zlepšilo prokrvení dolních končetin, zmírnily migrény, odstranila nespavost a zklidnil srdeční tep. Ve větším bazénku se pak lidé koupali a ponořeni do vody léčili dolní končetiny i celé tělo. Chvíli jsme je s jistou závistí pozorovali a když konečně přišel syn z úspěšného lovu kešky, tak jsme popošli ke křesťanskému labyrintu, který vznikl roku 2008.

Bludiště mělo průměr 26 metrů a zdálo se nám neuvěřitelné, že člověk po cestičkách labyrintu může klidně nachodit přes půl kilometru. Jelikož nás ještě čekalo hodně chození při pokračování našeho výletu, odmítli jsme bloudění v kruhu i cestičku pro bosé nohy a vrátili se přes most k autu. Vzápětí jsme odjeli do Polska, kde jsme v obci Tworków poznali hned tři zajímavé památky.

Jako první jsme navštívili kostel sv. Petra a Pavla, před kterým jsme zaparkovali naše stříbrné auto a vzápětí jsme se vydali ke svatostánku, jenž byl postaven v letech 1691 - 1694 na místě původního dřevěného kostela. Do široka otevřená brána nás zvala dovnitř církevního areálu, ale ještě než jsme pozvání využili, prohlédli jsme si nejprve kříž s Kristem a reliéfem jeho matky na dříku, vystupující ze čtyřhranného soklu.

U brány jsme pak našli sochu svatého Floriána z roku 1751 v typickém rouchu s vědrem, který měl zřejmě stavbu chránit před požárem. Původní dřevěný kostel totiž roku 1676 vyhořel a byl nahrazen dle návrhu architekta Jana Zellera z Opavy zděným svatostánkem, který jsme měli před sebou. Vzhledem k tomu, že byl několikrát v poslední době opravován, krásná stavba se nám hodně líbila.

Následně jsme již prošli bránou do hřbitovního areálu a jelikož k nám byl kostel otočen bokem, prohlédli jsme si nejprve jeho loď. Tu prosvětlovala trojice obdélníkových oken s vitrážemi, nad nimž se nacházela další ve tvaru rozkrojeného melounu. Mezi okny jsme ve dvou výklencích spatřili sochu svaté Hedviky, patronky Slezska a muže v kněžském rouchu s rukama sepnutýma do modlitby.

Další okno se nacházelo v místě hudebního kůru, bylo ale o něco menší, protože se pod ním nacházel boční vchod. Celá boční strana pak byla rozdělena lisénovými rámci na čtyři pole, přičemž další jsme uviděli na obdélníkovém presbytáři se stejnými okny. Na hřebenu střechy se vypínala malá a štíhlá věžička zvaná sanktusník, v jehož lucerně byl malý zvon používaný při zpěvu Sanctus a při pozdvihování, tedy ve chvíli kdy kněz pozdvihne svatou hostii a kalich s vínem, přičemž věřící se zároveň klanějí této Nejsvětější svátosti.

Vzápětí jsme zamířili k zadní straně kostela, jehož kněžiště bylo zdobeno volutovým štítem s trojúhelníkovou atikou na vrcholu. Z něj vybíhala čtveřice ozdobných pilastrů, končících na korunní římse, mezi nimiž jsme spatřili dva oválné průduchy a jednu část monogramu JHS čili paprsky slunce. Zbytek zkratky Ježíšova jména v řečtině a kříž jsme našli na druhém, takřka identickém volutovém štítě, který se nacházel na sakristii z roku 1749.

Přípravna kněžích byla přímo přistavěna k závěru svatostánku a v její dolní části jsme narazili na zazděné dveře a okno, přičemž vnitřek sakristie osvětlovalo pouze jedno pravé. Následně jsme se krátce prošli po hřbitově, kde nás zaujala hrobka jednoho z místních kněží, Augustyna Weltzla, autora historických děl na Horním Slezsku z 19. století, zvaného Slezský Tacitus. Potom jsme se ke kostelu vrátili a shlédli jeho druhou boční stranu, ke které byla přistavěna boční kaple, čímž ubylo oken.

Pomalým krokem jsme pak přišli k hlavnímu vchodu na přední straně svatostánku a chtěli se podívat dovnitř Bohužel bylo zavřeno, což nás mrzelo vzhledem k tomu, jaké barokní zajímavosti se v jeho útrobách nacházely. Nejvíce zklamáni jsme byli ale z toho, že jsme neviděli kryptu krypta s jedenácti rakvemi majitelů Tworkowa, tedy rodiny Reiswitzů, které byly objeveny roku 1880 při vloupání.

Když jsme se tedy nemohli pokochat vnitřní výzdobou a bát se v kryptě, věnovali jsme svou pozornost věži, která se vypínala nad námi. Na jejím vrcholu jsme zahlédli kříž na osmiboké cibulové makovici, posazená na zděnou lucernu se stejným počtem stran a okének. Další část věže pak již měla klasický hranolovitý tvar a na nárožích byla zdobena dvojitými pilastry. Nechyběly ani ciferníkové hodiny, na nichž jsme si mohli zkontrolovat přesný čas a okna s půlkruhovým záklenkem ve zvonicovém patře, zakryté žaluziemi.

Také na průčelí jsme si prohlédli pěkný barokní volutový štít s kruhovým okénkem a mezi korunní římsou a vchodovými dveřmi s kamenným ostěním jsme pak našli okno a fronton neboli architektonický prvek klasické řádové architektury. Ve dvou výklencích jsme pak spatřili sochy svatého Petra, patrona papežů, církve, řady řemeslníků, kajícníků, zpovídajících se a panen.

V druhé nice pak stála socha sv. Pavla, patrona teologů, katolického tisku, duchovních správců, dělnic, tkalců, sedlářů, lanařů a košíkářů. Tím jsme dokončili obhlídku kostela sv. Petra a Pavla a tak jsme se vrátili k autu, kterým jsme se jeli podívat na Pawlikův vodní mlýn. Po chvíli jsme zaparkovali u malého rybníka, který sloužil pro potřeby mlýna, když bylo v létě málo vody či přišly suché roky.

Potemnělé vody rybníka byly zčásti pokryté napadanými květy z okolních stromů, z čehož jsme usoudili, že to pravé léto ještě nepřišlo. Nicméně teplota v době naší návštěvy dosahovala třiceti stupňů, takže jsme rádi přivítali stromovou ochranu před sluncem. Následně jsme se šli podívat na sousední velký rybník s názvem Trzeciok, který si nasadil podobnu masku jako jeho menší kolega. Na jeho druhém břehu začínal zámecký park, sahající až k ruinám bývalého šlechtického sídla, k němuž jsme později zajeli autem.

Kdybychom tušili, že k zámku můžeme dojít pěknou cestou pěšky, nechali bychom náš vůz u mlýna, ale to jsme opravdu nevěděli. Škoda. Potom jsme již zamířili k samotné budově mlýna, který byl postaven roku 1914 na místě starého dřevěného klapáče z roku 1703. Brzy jsme k němu dorazili a stanuli tak před budovou mlýnice z červených režných cihel, v němž i v době naší návštěvy mlynář Pawlik mlel mouku.

Podle našich informací dokonce zvládal umlít až tři tuny denně, což nám připadlo jako docela vysoký počet. Stáli jsme před stavbou z režných cihel, které v tomto kraji vznikaly od poloviny 19. století do první světové války. Tento stavební materiál byl v té době velice oblíben, takže nás ani nepřekvapilo, že i v Tworkowě z nich byl nějaký dům postaven. Na architekturu mělo vliv Prusko, jemuž Hlučínsko do roku 1920 náleželo.

V tu dobu se sem dostala velká část německého obyvatelstva, které do kraje přineslo své zkušenosti, kulturu i stavitelské umění. Nicméně jestli rodina Pawliků, které mlýn patřil již po několik generací, patřila původně také k německé národnosti, to se nám podařit nezjistilo. Vzápětí jsme přišli ke dveřím, které však byly zavřené. Podle tabulky u vchodových dveří jsme se bohužel netrefili do otevírací doby, takže jsme se do mlynářského muzea nepodívali, což nás hodně mrzelo.

Prohlédli jsme si tedy alespoň čelní stranu červené mlýnice se třemi okny a letopočtem 1914 a pak jsme se krátce podívali na sousední obytný dům rodiny Pawliků. Pak jsme se vrátili k mlýnici, v jejímž přízemí byly hnací stroje, transmisní rozvod, násypky dopravníků a kartáčovačka. V prvním patře se pak nacházela loupačka, mlecí stolice, váha a pytlování. Ve druhém patře byla sila a ve třetím patře stála čistička, vysévače, reforma a prachové filtry, nad ní podstřešní transmisní pohon a hnací zařízení zrnových výtahů.

Hned vedle vchodových dveří do mlýnice jsme našli výstavku třech mlecích válcových stolic, které bývaly kdysi v prvním patře mlýna, přičemž s těmito stroji bylo možno dosáhnout zlepšení kvality moučných produktů, urychlení mlecího procesu a většího výtěžku bílé mouky než u starého způsobu mletí. Když jsme si stolice prohlédli, naklonili jsme se přes plot, abychom viděli mlýnský náhon.

Potěšilo nás, že jsme zde našli dřevěné kolo, které zde bylo obnoveno roku 2014, i když jej mlýn již sto let nepotřeboval. Jednalo se o kolo na vrchní vodu, přičemž voda padala na mlýnské kolo shora tak, aby namočila jen jeho polovinu. Jednotlivé lopatky kola měly tvar jakési vaničky, jenž měly držet vodu během rotace co nejdéle. Jakmile se kolo začalo otáčet, jednotlivé vaničky poklesly a voda se z nich začala vylévat. Polovina vodního kola byla tedy zatížena tíhou vody, zatímco druhá polovina byla prázdná, což způsobovalo jeho rotaci.

Prohlídkou vodního náhonu jsme zakončili návštěvu Pawlikova mlýna, který jsme bohužel viděli jen zvenku. Spokojeni tak napůl jsme se tedy vrátili k autu, jímž jsme odjeli k již zmíněným ruinám zámku, jenž byl vystavěn rodem Tvorkovských v letech 1567 - 1585 na místě středověké budovy. Naše stříbrné autíčko jsme zaparkovali v ulici vedoucí k zámku a pak jsme se k němu pomalým krokem vydali. Nemuseli jsme totiž nijak spěchat, neboť do otevření pokladny zbývalo asi dvacet minut.

Když jsme k budce s kasou dorazili, využili jsme volného času k nastudování historie zámku, jenž byl roku 1872 architektem Heydenreichem přestavěn pro potřeby rodiny Saurmů z Jelče v duchu novorenesance. Za plotem nás však nečekalo žádné honosné sídlo, ale obnažené cihlové zdi, neboť zámek roku 1931 vyhořel a co oheň nedokázal zničit, dokonaly válečné operace v dubnu 1945.

Dokonalou vizáž stavby jsme tak viděli pouze na informační tabuli u brány, na níž jsme našli pohlednici zámku v podobě ze začátku 20. století. Po přečtení historických faktů konečně s mírným zpožděním dorazila paní pokladní, se kterou jsme se přes jazykovou bariéru dokázali domluvit na zakoupení vstupenek. Získali jsme rovněž dvě razítka do památníku a požádali ji o vydání pokladu.

Nejednalo se však o žádné přepadení, nýbrž jsme si pouze vyzvedli krabičku s místní keší, kterou jsme si tak přidali mezi úspěšně odlovené. Následně jsme se již vydali na obhlídku stavby v severovýchodní části vsi na říční terase řeky Psiny. Bránou jsme vešli dovnitř areálu, přičemž nás žluté cedule varovaly před vstupem do útrob paláců, kvůli nebezpečí pádu zdiva. Jako první nám padl do oka vodní příkop, který částečně budovu obklopoval.

Za prázdným příkopem se pak tyčily ruiny zámku na půdorysu přibližně podkovovitého tvaru se dvěma křídly po stranách průčelí. Holé zdi z cihel a kamene, které byly před druhou světovou válkou pokryty omítkou, měly své kouzlo a docela se nám líbily. Nejprve jsme zamířili do levé části zámku, která byla vystavěna do výše dvou pater, přičemž jsme na této straně spatřili vysokou hranolovou věž.

V její dolní části jsme narazili na zamřížovaný klenutý vstup mezi dvěma pilastry, nad nímž se nacházel erb majitelů panství a několik dalších renesančních ozdobných prvků. O něco výše jsme našli okno s půlkruhovým záklenkem a nad korunní římsou jsme pak spatřili torzo ciferníkových hodin, na nichž si naposledy správný čas návštěvník mohl zkontrolovat naposledy před druhou světovou válkou.

Jelikož současná věž byla vystavěna na místě starší kolegyně z dob gotiky, našli jsme v její spodní části dochovaný kámen s letopočtem 1567. Právě v tomto roce byla za majitele Kaspera Vyskoty z Vodnik, krajského soudce, zahájena přestavba středověké budovy na renesanční pohodlné sídlo. Po jeho smrti roku 1574 přešlo panství do majetku rodiny Beesů a roku 1585 je získal Hynek Petrovič Charvát z Wieczy, který přestavbu zámku dokončil.

A protože byla mříž ve věži zamčená, vydali jsme se kolem ní do levého křídla paláce a po opravených schodech s kovovým zábradlím jsme sestoupili do jeho suterénu. Právě v těchto spodních částech stěn byly patrné zbytky zdí s gotickou vazbou cihel, zatímco v horních partiích se nacházelo zdivo renesanční. Hromada cihel u stěny paláce svědčila o tom, že se v této části již pracovalo na jeho opravách.

Prázdné okna, chybějící podlahy a střecha, holé a vysoké cihlové stěny nad námi, to vše vytvářelo ponurou až stísněnou atmosféru místa, kde se před lety pohybovalo služebnictvo a jejich páni z řad šlechtických rodů Tvorkovských, Gaszynských a Reisvitzů či pozdějších majitelů rodiny Saurmů z Jelče. Ve sklepení nás ještě zaujal podpěrný sloup uprostřed větracího okénka, ale to nebylo všechno.

Ve zdi tohoto křídla jsme ještě shlédli čtyři okna s kamennými rámy, obklopené zbytky sgrafitové výzdoby s rostlinnými motivy z druhé poloviny XVI. století a pak jsme se již vydali do středové části zámku, jemuž vévodilo otevřené nádvoří s patrovými sloupovými arkádami. Na průčelní fasádě jsme si prohlédli novorenesanční štíty a ozdoby a pak jsme již vstoupili do arkádové chodby.

Ta musela být v dobách své slávy chloubou zdejší šlechty a tak jsme pomalu kráčeli mezi sloupy a uctivě si prohlíželi přízemní místnosti, v nichž se místy dochovaly valené klenby, někde dokonce i s lunetami. Chodba nás dovedla až do druhého zámeckého křídla, jehož stěny byly v jedné místnosti členěny pilastry se zbytky skromné štukové výzdoby ze druhé poloviny XVII. století.

Pak jsme zase vyšli ven na volné prostranství před zámkem a prohlédli si jej ještě jednou z většího odstupu. Početné věžičky, mansardy, arkýře a také dostavěná hodinová věž vdechly objektu atraktivní a neopakovatelnou podobu, které nijak neuškodily ani dva zmíněné požáry. Možná spíše naopak. Zajímavé bylo také schodiště, končící zdánlivě bezúčelně někde mezi přízemím a prvním patrem.

Když jsme si ruiny dostatečně prohlédli, vyšli jsme bránou zase ven a po chvilce jsme došli zpět k našemu autu, jímž jsme zamířili zpátky do České republiky. Ještě než jsme Tworków opustili, zastavili jsme se ve zdejším malém obchodě se smíšeným zbožím, v němž jsme si nakoupili několik druhů piva, sladkostí a dalších dobrot. Potom jsme již Polsku dali vale a přejeli hranice s označením CZ.

Po pár kilometrech jsme se zastavili ve slezské obci Hať, kde jsme si prohlédli kostel s přilehlým hřbitovem a odlovili dvě kešky. Náš stříbrný povoz jsme zanechali na parkovišti u barokního jednolodního svatostánku, jenž byl postaven z cihel a kamene roku 1731 na místě původního dřevěného svatostánku se zvonicí z počátku 16. století. Za dobu své existence prošel chrám mnoha opravami a protože největší rekonstrukce byla provedena jen pár let před naší návštěvou, našli jsme církevní stavbu ve skvělém stavu.

Jakmile jsme zaparkovali naše auto, vydali jsme se k do široka otevřené bráně, kterou jsme vstoupili do hřbitovního areálu s kostelem, o jehož výstavbu se zasloužila opavská jezuitská kolej, které zdejší panství náleželo. Obhlídku svatostánku jsme začali trochu netradičně u půlkruhového presbytáře s trojicí oken, propouštějící světlo za oltář. Na pravé straně jsme našli boční kapli a na levé straně se k našemu překvapení tyčila do výšky 15 metrů věž, kterou jsme spíše očekávali u hlavního vchodu.

Na jejím vrcholu jsme pak našli klasickou cibulovitou kupoli s pozlaceným křížem a pod ní jsme si zkontrolovali správný čas na ciferníkových hodinách. Ve zvonicovém patře jsme spatřili tři okna s půlkruhovým záklenkem, za nimž se skrývaly dva zvony z původního dřevěného kostela Pod korunní římsou jsme uviděli jen jedno okénko, druhé bylo totiž zazděné a celou věž pak zdobily nárožní pilastry s patkou.

Následně jsme se vydali k boční straně kostela, přičemž jsme u věže narazili na přistavěnou sakristii, tedy přípravnu pro kněží a také na venkovní schodiště ke zvonům ve tvaru věžičky. Před věží stál mramorový kříž s Kristem z roku 1888, který také neunikl našemu zraku. Poté jsme pokračovali v chůzi podél lodi a prohlédli si ji z této strany. Napočítali jsme na ní šest oken s půlkruhovým záklenkem, spravedlivě rozdělených po dvojicích do tří polí, které rozdělovaly dva podpůrné pilíře.

V prostřední části jsme našli boční kapli s vchod a pak jsme již dorazili k čelní straně svatostánku. Okraje průčelí měly tvar schodišťových stupňů, jelikož se na nároží nacházely další opěrné pilíře, které všechny vypadaly jako schody do nebe. Nad vchodem jsme uviděli dvě stejná okna jako na bočních stranách, která propouštěla světlo na hudební kůr s varhany o deseti registrech.

Vzápětí jsme přistoupili ke dveřím, které byly naštěstí otevřené, nicméně v dalším postupu do útrob kostela nám bránila mříž. Přes kovovou zábranu jsme alespoň nahlédli dovnitř a postupně jsme si prohlédli vnitřní výbavu svatostánku s obrazy křížové cesty s 14 zastaveními, renovovanými kostelními lavicemi, křtitelnicí a s hlavním oltářem. Na něm visel vzácný starý obraz Panny Marie s Ježíškem, která jakoby hleděla očima na všechny strany. V čase moru a za dob sedmileté války prý za ní putovali lidé až z Prahy, aby došli k uzdravení Za hlavním oltářem se pak nacházel kámen s letopočtem 1731, podle něhož historikové určili datum výstavby církevní stavby.

Když jsme si dostatečně prohlédli interiér, vydali jsme k pomníku obětem II. světové války z roku 2000 se šesti kamennými deskami, na nichž jsme napočítali 159 jmen haťských občanů, obětí II. světové války a vzápětí jsme kráčeli podél druhé strany lodi kostela, která byla mimo věže shodná jako ta první. Jakmile jsme se vrátili k presbytáři, odlovili jsme první kešku a pak jsme se začali procházet po hřbitově.

Místo posledního odpočinku bylo za dobu svého trvání několikrát rozšiřováno, naposledy v roce 1999. V jeho severní části jsme našli budovu smuteční síně, kříž z černého mramoru a také druhou ukrytou schránku. Pak jsme vydali zpět k hlavní bráně, u níž stál pomník obětem I. světové války. Na masivním kříži z bílého mramoru jsme si přečetli 76 jmen padlých a nezvěstných mužů z obce Hať a 27 jmen z občanů Darkovic. Následně jsme již areál kostela opustili a vrátili se k autu, kterým jsme odjeli do na průzkum vojenského opevnění u Darkoviček z druhé poloviny 30. let 20. století.

Naším stříbrným povozem jsme do areálu přijeli od pohraniční obce Hať, přičemž jsme museli projet lesem, v němž se nalevo ukrývaly dva betonové bunkry. Prvním z nich byl z bezpečnostních důvodů nepřístupný MO-S-17 Štipky, k němuž jsme se nešli podívat, čehož jsme později litovali, neboť měl podivný tvar, způsobený výbuchem munice, kterou v něm po 2. světové válce likvidovali vojáci Rudé armády. Druhý bunkr MO-S 18 Obora vybudovaný u silnice ve druhém stupni odolnosti jsme viděli pouze z dálky, protože i když tento objekt býval občas veřejnosti přístupný, zrovna bylo zavřeno. Jakmile jsme se tedy u pevnostního areálu ocitli, rovnou jsme zabočili doprava k pěchotnímu srubu MO-S 19 Alej, jenž byl vystavěn během jednoho týdne v srpnu 1936.

Auto jsme zanechali na parkovišti u tohoto srubu a zamířili jsme ke vstupu do bunkru. Zde jsme zjistili, že nám do další prohlídky zbývá půl hodiny a tak jsme tento čas využili k prozkoumání okolí. Rozsáhlá plocha Aleje byla obklopena různými překážkami, zejména pak betonovými jehlany a ocelovými rozsocháči a nás velice zaujaly hluboké protitankové příkopy po obou stranách pevnosti, jejichž dno nám připomínalo zelenou bažinu.

Vděčným objektem zájmu pro mužskou část naší výpravy se stala dvojice legendárních tanků tank T-34/85, který byl druhou hlavní verzí slavného stroje druhé světové války. Dozvěděli jsme se, že tento tank výkonem svého kanónu, účinností pancíře a jízdními vlastnostmi předčil všechny své současníky. Díky svým širokým pásům a nízkému měrnému tlaku snadno projížděl i měkkým terénem, kde se těžké německé tanky často bořily.

Z dějepisu jsme dávno věděli, že tank T-34 svedl mnoho těžkých bitev, přesto dorazil až do Berlína a stal se nejvýraznějším symbolem vítězství komunistického Sovětského svazu nad nacistickým Německem. Zaujalo nás, že po druhé světové válce tento tank významně zasáhl do bojů v Korejské válce, v Evropě neblaze proslul v roce 1953, kdy zasahoval při povstání v Polsku a ve Východním Německu, a zejména roku 1956, kdy potlačoval povstání v Maďarsku.

Tank bojoval v arabsko-izraelských válkách v letech 1956, 1967 a 1973. Velmi oblíbený byl pro svou jednoduchost až do 70. let v Africe, kde ho bez problémů obsluhovali pologramotní domorodci a dokonce bojoval ještě v občanské válce na území Bosny a Hercegoviny v 90. letech 20.století. Na tank u parkoviště jsme si také vylezli a s nadšením jsme se něm vyfotili, druhý u nápisu Muzeum jsme obdivovali pouze pasívně.

Pár metrů od parkoviště se nacházel další objekt areálu, kterým bylo lehké opevnění vzor 37, tzv. řopík, jehož název vznikl podle ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací), které výstavbu řídilo. Malý bunkr jsme shlédli opět pouze z dálky, i když i on býval pro turisty přístupný. Následně se už přiblížil začátek exkurze a tak jsme se pomalu vydali k bunkru, který byl dobře zamaskován hlínou a trávou.

Prošli jsme kolem bočních stěn se střílnami hlavních zbraní umožňujícími boční palbu na  obranu sousedních pevností Obora a  Orel a pak jsme stanuli před čelní stranou, jenž byla skvěle chráněna před dělostřeleckou palbou. Před střílnami hlavních zbraní jsme našli ochranné příkopy zvané diamantové, široké 175 cm hluboké 310 cm, které bránily útočníkům v přístupu ke střílnám srubu a jejich vyřazení z boje trhavinou. Příkopy také sloužily k pojímání nábojnic ze střeleckých místností a ústil do nich granátový skluz, nad nímž se nacházela střílna pro lehký kulomet k ochraně hlavních zbraní.

Když jsme si bunkr prohlédli zvenku, vrátili jsme se k vlastnímu vchodu, kde nás v pokladně přivítal náš průvodce. Koupil jsme si zde vstupenku, turistickou známku a rovněž jsme u pána získali razítko do památníku. Vzápětí jsme s pánem vyrazili do útrob bunkru, přičemž jsme začali v horním, tedy bojovém patře. Prošli jsme vstupní chodbou s ocelovými mřížemi, v lomené chodbičce jsme překonali další dvoje silné a těžké pancéřové plynotěsné dveře, která zamezovaly vniknutí bojových otravných látek do objektu a zároveň zaručovaly zachování vnitřního přetlaku v pevnosti.

Ve vstupní chodbičce jsme minuli zamřížované nasávací otvory ventilačního zařízení,  střílnu pro kulometnou pistoli a následně jsme vešli do hlavní chodby, vedoucí celým bojovým patrem, na jejímž levém konci se nacházel pěchotní zvon se třemi střílnami s výškově nastavitelnou podlážkou. Na stěně zvonu jsme spatřili úchyty pro lafetu s  lehkým kulometem, pozorovací průzory, náhradní hlaveň, zásobníky, signální pistole, sklopné sedátko a zátku otvoru periskopu. Zvon byl vybaven ručním muničním výtahem, nescházela ani světelná signalizace, klasický telefon a  mosazný potrubní telefon. Vedle telefonu jsme našli pancéřovou hadici, která odváděla prázdné nábojnice ze zbraně do středového potrubí vedoucího do plechové schránky pod zvonem, z ní byly zplodiny odsávány, aby se vojáci neudusili. Vpravo od střílny jsme shlédli příkopový periskop či granátový skluz a naproti střílny se nacházela telefonní ústředna s polním telefonem. Vedle ní jsme se pak podívali do světnice velitele a přes chodbu jsme nahlédli do střelecké místnosti pro pevnostní protitankový kanón s ochrannou střílnou vstupních dveří.

Poté jsme opět stanuli vchodu, kde se nacházel sklad munice pro protitankové kanóny ráže 47 mm, za ním pak byla střílna pro návěstného. Druhá polovina horního patra byla v podstatě stejná jako ta první, ale navíc zde byly jsou nádrže na vodu pro případ poškození studny. Chloubou této poloviny bojového patra byla střelecká místnost s pevnostním kanónem a těžkým kulometem, který byl namontován na kolébce děla jako jeho pomocná zbraň. Připadlo nám neuvěřitelné, že kompletní zbraň obsluhovalo 3 až 6 mužů - velitel kanónu, mířič, nabíječ, kulometčík a dva podavači. V místnosti se ještě nacházelo dvojče těžkých kulometů spřažených na společné lafetě pro tři vojáky a lehký kulomet v ochranné střílně, který obsluhoval jeden muž. Vpravo od střílny jsme našli původní měřidlo přetlaku, svorkovnici pro nouzové připojení polní telefonní linky a pod ní v podlaze otvory pro ventilační potrubí. Vlevo od střílny pak bylo osm kruhových otvorů k odvětrání, pohotovostní dávka střeliva, zámečnické nářadí, truhlíky s potřebami pro kanón, truhlíky pro uložení záměrných dalekohledů, konzervačního materiálu a také náhradní hlaveň kanónu. Průvodce nám řekl, že osvětlení v bunkru bylo elektrické, nicméně zde vojáci mívali několik petrolejových lamp pro nouzové osvětlení v případě výpadku elektřiny.

Pak jsme se z horního patra sestoupili do toho dolního po dvouramenném schodišti, pod nímž bylo uloženo ženijní nářadí a náhradní díly. Naproti schodiště jsme nahlédli do hlavní ubikace pro mužstvo s šesti dvojlůžky a vlevo do umývárny s nádrží na 210  litrů vody a žlabem. Za umývárnou pak byly dvě WC určená k použití jen v případě boje. Pravá část dolního patra byla ukončena ubikací pro dva poddůstojníky a  skladem ručních granátů. Vpravo od schodiště se pak nacházela ubikace pro čtyři muže, vedle ní našim očím neunikla ubikace pro dva poddůstojníky a nevynechali jsme ani sklad proviantu s jídlem na dva týdny boje. Zbývající část dolního patra byla tvořena především technickým zařízením. Nacházela se zde filtrovna, v  níž na betonovém podstavci stál hlavní ventilátor s převodovkou pro ruční pohon. U filtrů byla umístěno zařízení pro sledování bojových plynů v ovzduší a v rohu místnosti byla 48 metrů hluboká vrtaná studna. Další místností byla strojovna agregátu na betonovém podstavci, jenž se v době míru spouštěl pouze pro zkoušku a výcvik obsluhy a také zde nechybělo zařízení na odtah zplodin či nádrž pro chlazení motoru. Za strojovnou jsme se podívali do skladu pohonných hmot a maziv s 11 barely na 14 dní provozu agregátu a na závěr jsme si nechali sklad kulometné munice.

Po dvacetiminutové prohlídce jsme vyšli z bunkru ven na světlo boží do horkého letního počasí a vydali se podél impozantních protitankových ježků za dalšími zajímavostmi areálu. Kráčeli jsme po okraji silnice a brzy jsme dorazili k paloučku, na němž stál třetí tank T-34/85, jemuž dělala společnost část legendárního raketometu Kaťuša. Oba objekty jsme si krátce prohlédli a poté jsme u stromu odlovili kešku s názvem kabelová.

Po úspěšném nálezu ukryté schránky jsme již zamířili k dalšímu pěchotnímu srubu MO-S 20 Orel, jenž byl vybudován v nejvyšším čtvrtém stupni odolnosti. Měl být součástí tvrze U Orla, s jejíž výstavbou se počítalo později a býval osazen dvěma pozorovacími zvony pro lehký kulomet a dělostřeleckým pozorovacím zvonem. Když jsme k objektu dorazili, zjistili jsme, že zvony byly německou armádou vytrženy a jelikož byl bunkr během války zkušebně postřelován a na jaře 1945 se dokonce stal pilířem německé obrany, našli jsme jej ve značně poničeném stavu. I tak jsme si jej rádi prohlédli a celý obešli kolem dokola.

K naší radosti jsme u pevnosti našli nejen další tank t-34/85, ale také pomyslnou třešničku na dortu v podobě stíhače tanků SU-100, který jsme pochopitelně využili k řádnému prozkoumávání a s nadšením se u něj několikrát vyfotili. Následně jsme se zase vrátili k autu na parkovišti a za bunkrem MO-S 20 Orel jsme odbočili z hlavní silnice na zpevněnou polní cestu, která nás dovedla k MO-S 21 Jaroš.

Zastavili jsme na okraji úzké asfaltky a mezerou mezi betonovými zátarasy jsme se vydali k oboustrannému pěchotnímu srubu, postaveném roku 1936 ve třetím stupni odolnosti. Zvednutá závora a plápolající vlajka na vrcholu stožáru nám dávaly na srozuměnou, že nás tento objekt a jeho soukromí vlastníci zvou na návštěvu. Jelikož jsme však už byli docela unaveni jak cestováním, tak horkým odpoledním sluníčkem, bohužel jsme lákavou nabídku odmítli a pouze jsme u bunkru odlovili kešku.

Poté jsme nasedli do auta a jeli dál po úzkém šedém hadovi, který se pár metrů od pěchotního srub MO-S 22 František napojil na běžnou silnici. Ihned jsme odbočili doleva a po polní cestě jsme dojeli na okraj lesa, kde jsme naše auto zaparkovali na rozcestí U těžkého opevnění Signál, ležícím na modré turistické trase. Kousek od nás se mezi stromy nacházel pevnostní srub, jehož název nám odhalil rozcestník a jelikož byl mimořádně otevřen, rádi jsme mu věnovali pár desítek minut času.

Oboustranný izolovaný pěchotní srub postavený ve dnech 17. – 24.10. 1936 ve III. stupni odolnosti jsme si prohlédli nejprve zvenku a naším očím nemohlo uniknout poškození, které za druhé světové války způsobila německá armáda. Na obou stranách bunkru jsme tak našli vytržené zvony s kopulemi pro kanony, přičemž pár let po naší návštěvě sem byla osazena věrná replika původní střílny.

Během obchůzky kolem betonového objektu jsme si dále prohlédli střílny pro několik těžkých i lehkých kulometů různých ráží a uprostřed jsme našli kupoli pro protitankový kanón spřaženým s těžkým kulometem. Pod pravou střeleckou místností jsme pak narazili na záhadný příkop, který jsme dosud nikde jinde na žádných válečných srubech nespatřili. Neobvyklý prvek nám o pár minut později osvětlil náš mladý průvodce z Klubu vojenské historie, jenž se o pěchotní srub MO-S 24 Signál od roku 2007 staral.

U vchodu jsme zaplatili dobrovolné vstupné a pak jsme již vstoupili do horního, tedy bojového patra objektu. Prošli jsme vstupní chodbou s ocelovými mřížemi a v chodbičce jsme minuli nasávací otvory ventilačního zařízení, střílnu pro kulometnou pistoli a následně jsme vešli do hlavní chodby, vedoucí celým bojovým patrem, na jejímž levém konci se nacházel pěchotní zvon se třemi střílnami s výškově nastavitelnou podlážkou.

Zvon byl vybaven ručním muničním výtahem, jenž byl kompletně opraven. Vpravo od střílny jsme shlédli příkopový periskop či granátový skluz a naproti střílny se nacházela telefonní ústředna. Vedle ní jsme se pak podívali do světnice velitele a přes chodbu jsme nahlédli do střelecké místnosti pro pevnostní protitankový kanón s ochrannou střílnou vstupních dveří. Poté jsme opět stanuli vchodu, kde se nacházel sklad munice pro protitankové kanóny ráže 47 mm, za ním pak byla střílna pro návěstného.

Druhá polovina horního patra byla v podstatě stejná jako ta první, ale navíc zde byly nádrže na vodu pro případ poškození studny a střelecká místnost s pevnostním kanónem a těžkým kulometem. Průvodce nám řekl, že osvětlení v bunkru bylo elektrické, ale vojáci zde prý mívali několik petrolejových lamp pro nouzové osvětlení v případě výpadku elektřiny. Následně jsme se konečně dočkali vysvětlení účelu záhadného příkopu, který jsme předtím viděli zvenku.

Po několika schodech jsme totiž vešli do místnosti určené pro 9 cm minomet, který měl postřelovat zvlněný terén v okolí plánované tvrze Orel a zvyšovat palebnou sílu za kopcem. Minometnou střílnu jsme tehdy viděli úplně poprvé a byli jsme z ní nadšeni. Pak jsme se z horního patra sestoupili do toho dolního po schodišti, naproti něhož jsme nahlédli do hlavní ubikace pro mužstvo s šesti dvojlůžky a vlevo do umývárny.

Za umývárnou pak byla dvě WC určená k použití jen v případě boje. Pravá část dolního patra byla ukončena ubikací pro dva poddůstojníky a skladem ručních granátů. Vpravo od schodiště se pak nacházela ubikace pro čtyři muže, vedle ní našim očím neunikla ubikace pro dva poddůstojníky a nevynechali jsme ani sklad proviantu s jídlem na dva týdny boje. Zbývající část dolního patra byla tvořena především technickým zařízením.

Nacházela se zde filtrovna s ventilátorem a v rohu místnosti byla 34 metrů hluboká vrtaná studna. Další místností byla strojovna agregátu na betonovém podstavci, jenž se v době míru spouštěl pouze pro zkoušku a výcvik obsluhy a také zde nechybělo zařízení na odtah zplodin či nádrž pro chlazení motoru. Průvodce nám zde pustil motor Škoda, abychom si mohli udělat obrázek o tom, jak to v této místnosti tehdy vypadalo.

Za strojovnou jsme se podívali do skladu pohonných hmot a maziv s barely prp provoz agregátu a na závěr jsme si nechali sklad kulometné munice. Průvodce nám následně pověděl o plánech do budoucna a po dvacetiminutové prohlídce jsme vyšli z bunkru ven na světlo boží do horkého letního počasí. Vzápětí jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli do penzionu v Jilešovicích, kde jsme pak po náročném výletu odpočívali a řádně svlažili hrdla. O tom se však v žádném jiném článku nedočtete !

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_Bele_nelovili_pstruhy_a_prchli_do_Polska/