Vánoční svátky pro naši rodinu vždy znamenaly především společně strávené chvíle a s nimi spojenou sváteční pohodu. Samozřejmě pod stromečkem nechyběly různé dárečky, přičemž nám Ježíšek jednoho roku přinesl obálku s poukazem na čtyřdenní pobyt v penzionu v Letovicích, na který jsme se pochopitelně velmi těšili. Termín jsme si vybrali na konec března, kdy jsme předpokládali, že nám bude přát jarní počasí a to se také stalo. Nebylo sice ještě nijak velké teplo, ale důležité bylo, že ani jeden den nepršelo a tak jsme mohli zavítat na všechny místa, která jsme hodlali poctít naší maličkostí. První den jsme se přesunuli z Olomouce do Letovic a cestou jsme se zastavili na mnoha zajímavých místech, takže jsme ten druhý pojali odpočinkově.

Naším hlavním cílem byl skanzen v Horním Smržově a k němu jsme si přidali několik okolních atraktivit. Po snídani v penzionu jsme si dali ještě kávu, u které jsme si zahráli několik partiček karet. Nemuseli jsme spěchat, protože do startu naší exkurze v Horním Smržově zbývalo ještě dost času a teprve v poledne jsme odjeli za naším cílem. I tak jsme přijeli celkem brzo a protože se nám nechtělo jen tak sedět v autě, rozhodli jsme se ještě podívat do vedlejší vsi Roubanina. Naším jediným cílem zde byl kostel sv. Ondřeje, v jehož bezprostřední blízkosti jsme zaparkovali naše francouzské stříbrné auto a vzápětí jsme vyrazili na jeho obhlídku.

Svatostánek k nám otočen přední částí a tak jsme prozkoumávání stavby začali na jeho průčelí, kde se nacházel i hlavní vchod. Vstup do kostela vystupoval z fasády ven a byl krytý stříškou, aby byli venku stojící věřící skryti před eventuální nepřízni počasí během čekání na bohoslužby. Rozhodli jsme se zkusit štěstí a po osmi schodech jsme vystoupali k dřevěným dveřím, které byly ovšem zavřené, což nás nijak nepřekvapilo. Pokračovali jsme tedy v obhlídce průčelí a hned nade dveřmi jsme napočítali tři kruhová okénka, prosvětlující zádveří svatostánku. Okolo nich jsme spatřili ozdobné římsy ve stylu kubismu, který byl na počátku 20. století velmi populární.

Nový sloh tehdy ovlivnil českou architekturu nejvíce z celé Evropy a Praha se dokonce tenkrát stala významným centrem avantgardy. Stejná okénka jsme pak našli na obou bočních stranách vstupní části, ke které přiléhala věž s makovicí na vrcholu a malými obdélníkovými okny, která propouštěla světlo na schodiště do zvonice. Ve věži se údajně nacházel zvon ulitý roku 1696, což nás docela překvapilo, jelikož většina jeho takto starých kolegů skončila během obou světových válek tavících pecích a poté se z nich staly vražedné zbraně. V dolní části věži jsme uviděli kamennou tabulku s textem Přistavěno z milodarů L.P. 1924, a poté jsme se přesunuli od žluté části budov k těm bílé omítnutým, které měly úplně jiný, gotický vzhled.

Důvod diametrálně odlišných stylů byl zcela prozaický, jelikož bílá část kostela pocházela z druhé poloviny 13. století, kdy byl svatostánek vystavěn a druhá žlutá představovala přístavbu z let 1923 - 1924. Na začátku 20. století byl kostel sv. Ondřeje již zchátralý a jelikož pro místní obyvatele představoval kus historie a také se jim určitě nechtělo chodit na mše někam daleko, rozhodli se jej opravit. Zároveň uvažovali prakticky a nevyhovující gotické parametry vylepšili přístavbou lodi a depozitáře, čímž vznikla podélná jednolodní stavba s odsazeným pětibokým kněžištěm se starou lodí na půdorysu krátkého obdélníku. Zvýšila se tak kapacita kostela, do něhož na mše mohlo docházet více věřících a bylo dosaženo většího pohodlí pro faráře. 

Na hladké fasádě z doby přestavby jsme našli úzká okna s lomeným záklenkem a stará loď nám ukázala ještě původní vstup s kamenným ostěním a typickým gotickým obloukem a štítem, v němž jsme spatřili reliéf křesťanského kříže. Následně jsme prošli kolem lodi s přistavěnou sakristií k již zmíněnému pětibokému presbytáři s trojicí vysokých oken, přičemž to prostřední bylo zazděno. Pod ním jsme našli tabulku s letopočtem 1924, kdy došlo k přestavbě kostela a pak jsme již kráčeli kolem druhé boční strany svatostánku, na které jsme už nic zvláštního neviděli. Rychle jsme tedy doputovali zpět k našemu autu, jímž jsme ihned odjeli zpátky do Horního Smržova a po chvilce jsme zaparkovali naproti budovy skanzenu.

Stále jsme měli ještě čas a tak jsme si zatím zvenku prohlédli budovy venkovského muzea, které vzniklo rekonstrukcí objektu bývalé zemědělské stavby v letech 2005 - 2006. Krásná roubená chalupa s vedle stojící stodolou se nám jako milovníkům starých časů pochopitelně líbila a tak jsme se u ní nezapomněli také vyfotit. Okolo půl jedné se přihrnula skupina důchodců, kteří zde měli po túře domluvené občerstvení a krátce po nich přijel i starosta obce, s nímž jsme měli prohlídku domluvenou. Než jsme se k němu však dostali, museli jsme počkat, než postarší návštěvníky obsloužil, což trvalo asi patnáct minut. Teprve potom nám odemknul dvě světnice a stodolu, ve kterých byla expozice venkovského bydlení umístěna.

Starosta se pak vrátil ke svým ovečkám a tak jsme sami vstoupili do první místnosti, kde nás na první pohled uchvátily pěkná kachlové kamna v modré barvě. K nim patřily různé pekáče, nádobí a náčiní, s nimiž hospodyňky vařily v období první poloviny dvacátého století. Nezapomněli jsme si pomyslně vyzkoušet litinové umyvadélko a další mycí nádoby. V rohu jsme si pečlivě prohlédli díže, džbery a hlavně klasický bílý kredenc s váhami, mlýnky na maso, formami a dalšími drobnými předměty, jež patřily v té době do běžné venkovské kuchyně. Ve stejné barvě jako měl kredenc jsme naproti našli stůl s krajáčem, u něhož stály dvě židle a dřevěná lavice. Měli jsme nutkání se k němu posadit a dát si nějakou dobrotu, ale museli jsme si nechat zajít chuť, neboť jídlo bylo servírováno v jiné místnosti a někomu jinému.

Místo posezení u stolu jsme vstoupili do sousední druhé místnosti a naproti dveřím jsme spatřili malý stolek s radiopřijímačem, který mívaly doma naše babičky. Další informace pak nabízely knihy vedle rádia, do kterých jsme ze zvědavosti nahlédli. Pak jsme svou pozornost obrátili do pravého rohu, v němž stála manželská postel s dětskou kolébkou a velkou skříní. Potvrdilo se nám tak, že členové rodiny tehdy spali všichni dohromady v jedné místnosti, takže si příliš soukromí nikdo z nich neužil, což v té době bylo ale normální. Na druhé straně místnosti jsme našli model staré vesnice s mnoha roubenými či zděnými domy, krásným vodním mlýnem, gotickým kostelem a přilehlým hřbitůvkem, statky s jejich obyvateli i zvířaty či s dřevěnou zvoničkou.

Velmi podrobně jsme si prohlíželi jednotlivé prvky modelu, který nás opravdu hodně zaujal a velmi se nám líbil. Strávili jsme zde několik minut a teprve když jsme se dostatečně vynadívali, vrátili jsme se na chodbu a zamířili do stodoly. V přízemí jsme našli převážně zemědělské stroje a nástroje či selskou bryčku s chomouty bez koně. Postupně jsme zde shlédli různé pluhy, mlátičky, válce, žebřiňák a secí stroje. Zaujal nás koutek ševcovské dílny s kopyty a dalšími potřebami a vedle staré pračky či lázeňské válce a litinová kamna. Následně jsme vystoupali do prvního patra stodoly, kde se nacházelo obrovské množství drobných nástrojů a potřeb řemeslníků i obyčejných obyvatel vsi.

Viděli jsme zde třeba ostřič kos, se kterým jsme si lámali hlavu jak vůbec fungoval, dláta řezbářů, staré pračky, mandly a valchy, mlýnky, sudy, sáňky, lisy, síta, ševcovské verpánky, staré dřeváky i holínky, několik šicích strojů různých značek, trakaře, vozíky s loukoťovými koly, vláčecí brány, orací pluhy, starý trezor, model středověkého hradu, džber s košťaty a mnoho dalších předmětů, které jsme ani třeba neznali. Byla totiž velká škoda, že u jednotlivých exponátů chyběly alespoň základní popisky, takže jsme často hádali, k čemu vlastně ty věci sloužily. Když jsme si první patro prošli, vrátili jsme se dolů a zašli za starostou, který stále obsluhoval s dvojicí pomocnic důchodce.

U baru jsme zaplatili vstupné, získali razítko do památníku a také jsme si koupili turistickou známku. Pak se nás představitel obce zeptal, jestli se nám zde líbilo a zda nás něco nezajímá. Přikývli jsme a zavedli jej do první místnosti v přízemí k jednomu exponátu na zemi, o němž jsme se jen domnívali, k čemu se používal. Naše domněnka byla správná, neboť se jednalo o vypeckovávač třešní. Starosta nám pečlivě vysvětlil, jak onen záhadný přístroj fungoval a pak jsme si s ním ještě chvíli povídali. Následně jsme poděkovali za umožnění mimořádné prohlídky a rozloučili se. Pak jsme se již vrátili k našemu autu, kterým jsme odjeli do sousední obce Deštná, v níž nám padl do oka kostel sv. Petra a Pavla se žlutou fasádou, postavený v letech 1781 až 1782. Auto jsme zaparkovali před budovou základní a mateřské školy v sousedství barokního svatostánku a ihned jsme vyrazili na jeho obhlídku.

Kostel sv. Petra a Pavla k nám byl natočený bokem a tak jsme nejprve viděli architektonické prvky na jeho lodi, zakrytou sedlovou střechou s malou věžičkou. Ta se nacházela na konci hřebenu střechy a kdybychom do Deštné přijeli během mše, mohli bychom slyšet malý zvonek, který byl v sanktusníku zavěšen. Na fasádě rozdělené lizénami jsme spatřili dvojicí oken s půlkruhovým záklenkem a pod jedním z nich ze zdi vystupoval zastřešený boční vchod. K lodi byla přistavěná věž, do které se dalo vstoupit samostatným vchodem z boční strany, ale jak jsme záhy zjistili, všechny dveře byly neprodyšně zavřené, takže jsme z interiéru nic neviděli. Vedle vchodu se tyčil dřevěný misijní kříž a nad ním jsme uviděli zazděné okénko, které možná někdy osvětlovalo schodiště, vedoucí na zvonici.

Docela nás mrzelo, že jsme se nahoru nemohli podívat, neboť na kostelní věži visel zvon z roku 1508, který tedy byl starší než barokní chrámová stavba a zřejmě patřil k vybavení zvonice středověkého předchůdce dnešního svatostánku. Později jsme se dočetli, že gotický kostel stával o několik desítek metrů dál u hřbitova a buď byl zbořen pro svou zchátralost nebo nedostatečnou kapacitu, ale přesný důvod se nám nepodařilo zjistit. Následně jsme se přesunuli k přední části kostela a marně jsme se snažili vniknout do jeho útrob hlavním vchodem. Pokračovali jsme tedy v prohlídce průčelí kostela, které bylo i zde ozdobeno bílými lizénami. Nad vchodem jsme spatřili okno s půlkruhovým záklenkem a pak jsme už očima stoupali výše přes korunní římsu k hranolové věži, v jejímž zvonicovém patře jsme našli stejná okna jako na lodi, ale tyhle byly kryty žaluziemi.

Za nimi na dubové stolici s letopočtem 1718 visel již zmíněný zvon z roku 1508 a dále menší kolega, jenž sem byl zavěšen v roce 1972. Věž pak byla zakončena zužujícím se polygonálním podstavcem, na němž jsme uviděli cibulovitou báň s pozlacenou makovicí. Nevíme sice, kdo kdysi smíchal mák s cibulí, ale v architektuře to je naprosto běžná věc….Pokud bychom si tyhle ingredience představili jako jídlo na talíři, tak bychom jej zcela jistě bez poděkování odmítli a obsluze v restauraci bychom doporučili pokrm vyškrtnout z menu. Následně jsme se šli podívat na druhou boční stranu svatostánku, která vypadal obdobně jako její protější kolegyně s tím rozdílem, že k ní byla přistavěna sakristie.

Poslední věci, kterou jsme na kostele sv. Petra a Pavla viděli, byl symbolicky jeho půlkruhový závěr s kněžištěm a pak jsme se již pomalu vraceli k autu. Vzápětí jsme u dřevěného přístřešku zahlédli tabulku s historií kostela, kterou jsme si záhy přečetli a mimo jiné jsme se dozvěděli, že byl v roce 2000 prohlášen za kulturní památku. Pak jsme již došli k povozu, jímž jsme odjeli na průzkum nedaleké zříceniny hradu Rumburk, který byl založen na půdě olomouckého biskupství v době, kdy byl biskupem Bruno ze Schauenburku. Silnička nás přivedla na poměrně velké parkoviště, na němž jsme nechali odpočívat náš stříbrný francouzský vůz a vyrazili jsme na hrad.

Na konci parkoviště jsme narazili přístřešek s posezením, u něhož se nacházel informační panel s historií bývalého šlechtického sídla, jehož nabídce jsme neodolali a rádi jsme se u něj zastavili. Na první pohled nás zaujal nákres podoby malého hradu, který nebyl celý z kamene a většina staveb včetně obvodových hradeb byla dřevěná. Samozřejmě jsme si přečetli něco z historie hradu, jenž postavil v roce 1274 rytíř Bertold, který přišel s biskupem Brunem z Dolního Saska na Moravu, aby zdejší krajinu kolonizoval, tedy zúrodnil a založil zde vesnice a hrady. Rumburk tedy zřejmě založil právě on jako správní centrum svého léna a dal mu jméno po vlastním rodném statku v dnešním Německu. Na malém hradě, který roku 1330 poprvé vyhořel, po obnově sídlili potomci rytíře až do druhé poloviny 14. století, kdy tento rod vymřel.

Dále jsme se dočetli, že roku 1391 panství získal Zikmund z Letovic, který o něm neměl moc velký zájem a navíc v tomto období podruhé vyhořel. Docela nás překvapilo, že byl opět obnoven, když stavitelé srovnali sutiny a terén jádra hradu zvýšili materiálem z obranného příkopu. Započala tak třetí etapa života na hradě Rumburk, na němž bydlel pán se svou rodinou v patrové věžové budově sloužící s ozbrojenou stráží obývali čeledník, který většinou býval přilepený k některé hradební zdi. Z informační tabule jsme se také dozvěděli, že hrad míval svou kuchyni, ve které kuchaři vařili jídla z ulovené zvěře a z potravin nakoupených za peníze, vybraných v rámci daní od lidí z okolních vesnic. Na hradě se tedy žilo ještě v první polovině 15. století, nicméně pak bylo šlechtické sídlo buď opuštěno a zchátralo nebo bylo záměrně zničeno.

Hrad nad obcí Rumberk tak zcela zanikl, možná se na něj zapomnělo, jelikož ležel v těžce přístupném terénu a jeho příkopy i hradní jádro byly až donedávna zarostlé stromy a hustým porostem. Za takových podmínek bychom se na hrad asi nevydali, ale díky iniciativě místních občanů bylo v roce 2009 místo odlesněno a pozůstatky hradu vykopány, takže nahoru vedla příjemná serpentinová cesta lemovaná zábradlím, po které jsme se vydali, jakmile jsme zhltli poslední řádky textu na panelu. Pomalu jsme stoupali vzhůru, přičemž jsme minuli několik dřevěných laviček, zvoucích k posezení a odpočinku, což jsme s díky odmítli. Za jednou takovou lavičkou cesta plynule vklouzla mezi vysoké valy a při pohledu na ně pro nás nebylo těžké poznat, že se jednalo o praktický obranný prvek samotného hradu.

Seřazeni za sebou jsme mezi náspy kráčeli jako kachňátka za velkou maminkou a během chůze nás trošku svíral nepříjemný pocit, jelikož jsme se cítili jako ve svěrací kazajce. Cesta se několikrát zakroutila jako had a po několika desítkách metrů jsme byli konečně ze sevření vysvobozeni, když jsme došli na odbočku, kde na vnější straně už nebyl žádný násep a vnitřní val byl přerušen mezerou, kterou jsme zamířili do jádra hradu. Centrum bývalého šlechtického sídla se však ještě nacházelo vysoko nad námi a abychom se k němu mohli dostat, museli jsme opět kráčet hradním příkop. Pokud bychom se zde pohybovali ve středověku, naše kroky by bedlivě pozorovali ozbrojení obránci hradu, kteří by stáli na hradbách nad našimi hlavami. Teprve když jsme obešli dvě třetiny sídla kolem dokola, mohli jsme konečně po pohodlné cestě vylézt na hradní plošinu.

Příchozí ve středověku to však neměli tak jednoduché jako my, neboť by se sem dostali jen po dřevěné lávce, kterou mohli obránci v případě nebezpečí shodit a znemožnit tak vstup do hradního jádra. Na začátku 15. století bychom tady dřevěné hradby na kamenných základech, k nim nalepený malý přístavek pro kuchyni a v dalším bychom našli nějakou tu drůbež. Hlavními stavbami hradu pak byl obytný palác ze dřeva na kamenné podezdívce a vedle stojící věž ze stejného materiálu, která sloužila hlavně k obraně hradu a mohla plnit i obytné účely pro posádku. V době naší návštěvy jsme na hradní plošně našli pouze kamenné základy věže, odkryté při archeologickém výzkumu a na nejvyšším místě se nacházelo kryté posezení s dvojicí informačních tabulí, k nimž jsme vzápětí zamířili.

Na první tabuli jsme si prohlédli letecké fotografie krajiny kolem Deštné a na druhé straně se dozvěděli informace o kolonizaci středověké krajiny, přičemž za účelem zakládání hradů, vytěžení lesa a jeho proměnění na úrodná pole, na Moravu přicházeli hlavně němečtí či rakouští šlechtici, kteří tak získali lenní majetek. Dále jsme se zde dočetli fakta o již zmíněném Brunovi ze Schauenburku, což byl šlechtic a duchovní německého původu, působící v letech 1247 - 1281 jako biskup olomoucký a patřil k předním rádcům a diplomatům českých králů Václava I. a jeho následníka Přemysla Otakara II., pro něhož byl doslova pravou rukou. Významně se svou kolonizační a zakladatelskou činností zapsal do dějin Moravy a tak se vlastně zasloužil i o vznik hradu Rumberk.

Na druhé informační tabuli jsme se seznámili s výsledky archeologického průzkumu, který tady proběhl okolo roku 2010 a osvětlil tak historii hradu. S tou jsme se seznámili už na parkovišti a tak jsme ji očima jen rychle přeletěli a pak jsme se posadili na lavičku a chvíli rozjímali. V březnu nebylo ještě úplně teplo a tak jsme po chvilce zase vstali a sestoupili z hradního jádra k bývalému vnějšímu opevnění. Kráčeli jsme nad starým lomem kolem dřevěného plotu, díky němuž jsme se lépe vcítili do role obránců bývalého šlechtického sídla. Plot však záhy skončil a my jsme opět vstoupili mezi valy, abychom se vrátili k našemu autu na parkovišti. Když jsme k němu v pořádku dorazili, tak jsme vzápětí odjeli do Letovic na náš penzion a zakončili tak druhý den naší krátké dovolené. Nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře, díky kterým ostatní turisté získají aktuální informace. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_Hornim_Smrzove_videli_same_stare_veci/