Litovelské Pomoraví pro nás bylo vždy oblíbenou a snadno dostupnou oblastí, do níž jsme často vyráželi z našeho olomouckého bydliště, abychom se pokochali pěknou přírodou. Zatímco lužní lesy jsme brázdili na kole nebo pěšky, do hanáckých vesnic, lemujících pozoruhodný kousek naší země, jsme většinou zajížděli autem. Naše výpravy vždy startovaly v hanácké metropoli, ale když jsme si otevřeli výrobnu přírodních mýdel v Litovli, došlo k velké změně. Práci jsme si totiž občas zpestřili nějakou procházkou po městě nebo okolí a během nich jsme se dokonale seznámili s místními památkami. Jeden srpnový den jsme si udělali volno a navštívili pár vesnic mezi Olomoucí a Litovlí, přičemž celé naše putování začalo v obci Náklo.

Po příjezdu do obce jsme se ovšem nevěnovali místním církevním památkám, které jsme poznali o rok dříve v rámci jiného srpnového výletu, nýbrž jsme projeli celým Náklem a o chvíli později jsme naše stříbrné autíčko odstavili na okraji silnice u jezera Kobylník. Ačkoliv se nám podařilo zaparkovat kousek od nejfrekventovanější pláže, jindy lidmi obležený prostor zel prázdnotou. Snad za to mohl dopolední čas či včerejší bouřka a následné mírné ochlazení, ale i tak byly letní prázdniny v plném proudu, takže nás tento fakt trošku překvapil. Samota nám ovšem vůbec nevadila, oblíbené místo pro letní koupání, plavbu člunů či jiné vodní hrátky pro tuto chvíli patřilo jen nám a tak jsme se v klidu procházeli po břehu a pozorovali vodní hladinu čeřenou mírným větrem.

I když jsme sem nepřijeli za účelem koupání, voda k tomu přímo vyzývala, neboť byla díky přírodní filtraci velmi čistá. Lákavé nabídce jsme úspěšně odolali a dál jsme se procházeli podél jezera, jenž bylo částečně stvořeno přírodou, ale také významným podílem lidské ruky. Vodní dílo totiž vzniklo těžbou štěrkopísku, která zde započala již roku 1945 a později bylo ještě více rozšířeno. Jelikož jsme nikdy nebyli žádnými zkušenými ornitology, jen jsme se mohli dohadovat, kteří to ptáci nad vodou vlastně poletovali. Snad to byla potáplice malá či severní, potápka rudokrká, morčák prostřední, turpan hnědý, hohol severní, husa běločelé nebo polní, racek bělohlavý či bouřní nebo naše oko dokonce vidělo severské drozdy cvrčaly.

Kromě ptáků jsme v dálce na druhé straně jezera také sledovali činnost těžebních strojů, pracujících na plné obrátky, zatímco my jsme se zaslouženě flákali, neboť jsme si potřebovali alespoň jeden den odpočinout od náročné práce v litovelské výrobně mýdel. A tento výlet nám svou skladbou a profilem velice vyhovoval, nicméně náš aktivní odpočinek teprve začínal ! Každopádně jsme si chvíle oddechu a kochání se přírodou užili, jelikož jsme si zakázali někam spěchat. Během procházky jsme narazili na několik otevřených stánků s občerstvením, jejichž služeb jsme ovšem nevyužili a po půl hodině jsme se vrátili k našemu autu, kterým jsme odjeli do nedaleké Lhoty nad Moravou, abychom si prohlédli místo, kde kdysi stával vodní mlýn.

Do této malé obce jsme předtím několikrát dorazili na kole z Olomouce, ovšem tentokrát jsme sem přijeli autem, jenž jsme nechali stát na návsi nedaleko bývalého vodního mlýna. Ten dali postavit roku 1247 církevní hodnostáři z olomouckého klášterního Hradiska, protože jejich jediný dosavadní mlýn již kapacitně nestačil. Druhý mlýn byl tedy postaven u Nákla, které tvořilo část církevního panství, a to na jednom z několika ramen řeky Moravy. Aby mlynář nebyl v hlubokém lese sám bez ochrany třeba při možném přepadení lupiči, byla u mlýna založena malá ves Lhota, skládající se jen ze šesti chalupářských usedlostí. Nezadržitelně jsme se blížili k mlýnu a již z dálky nás vítaly deštníky na zahrádce mlýnské osvěžovny, která však byla zavřená, což nám ale nevadilo.

Alespoň zde nikdo neseděl a tak jsme měli klid na prohlídku místa, kde samotná obec před staletími vznikla. Namísto malebného mlýna s vodním kolem jsme však viděli nevzhledné šedivé budovy bez architektonického nápadu s řadou stejných oken. Stavba nám ničím nepřipomínala místo, kde se od středověku mlelo obilí a při přečtení historie klapáče jsme pochopili proč. V roce 1911 totiž mlýn, vlastněný v tu dobu Antonínem Tymichem vyhořel a na jeho místě byla vybudována továrna Václava Svobody na zpracování dřeva, ve které byla roku 1919 zřízena vodní turbína, jenž dodala obci poprvé elektrickou energii. Až když jsme přišli na most postavený roku 1926 nad mlýnským náhonem a pohlédli dolů jak vody Mlýnského potoka protékají pod budovou, připomnělo nám to alespoň trochu původní účel stavby.

Poté jsme došli na konec budov a nahlédli přes bránu na nádvoří, kam kdysi jezdily povozy ze širokého okolí s obilím, aby si později odvezly pytle s moukou. Chvíli jsme pozorovali dění na dvoře továrny a následně jsme se vrátili k našemu vozu, kterým jsme odjeli do sousední obce Mezice, o které existuje první zmínka v kronikách z poloviny 14. století. Naším cílem byla ovšem mnohem mladší stavba, u které jsme po příjezdu do vesnice zaparkovali náš povoz. Vzápětí jsme vyrazili na obhlídku kaple Panny Marie, jež byla vystavěna počátkem 19. století na místě, kde předtím bývala stará dřevěná zvonice. Na návsi před stála kaplička se sedlovou střechou, z níž výrazně vystupoval sanktusník s jehlancovou střechou, v němž visel zvonek.

Ten se používal pravidelně při mších, ale občas se také rozezněl, pokud někde hořelo, nicméně jeho zvuk každý obyvatel vesnice raději slyšel v neděli, když nastal čas k modlení. Průčelí kaple dominoval trojúhelníkový štít, v jehož středu jsme viděli zasklenou niku, v níž ovšem nebyla žádná soška. Pod korunní římsou se nacházel vchod do interiéru a protože dveře nebyly v létě zavřené, rádi jsme dovnitř nahlédli. Spatřili jsme několik svatých obrázků s Kristem a Pannou Marií, které visely na zdi kolem malého oltáříku a nechyběla ani drobná květinová výzdoba. Následně jsme vydali na obchůzku kolem církevní stavby a na obou bočních stranách jsme našli okénka s půlkruhovým záklenkem, pouštějící světlo do útrob kaple.

Zadní část kaple měla půlkruhový tvar bez okna či nějaké další architektonické výzdoby a tak jsme toho na ní už více vidět nemohli. Skromné byly rovněž informace z historie kaple, které se zřejmě vyhnuly živelné katastrofy a její kamenný život tak patrně probíhal bez velkých výkyvů. Oč klidnější život měla kaplička, o to větší smůlu měl sousední kříž se sousoším Krista, Panny Marie a sv. Jana, který byl vedle svatostánku vztyčen roku 1840. Roku 1926 byl totiž poškozen, když se vozkovi splašili koně, což místní obyvatelé vyřešili kovovými obručemi, jimiž stáhli poničené části kříže k sobě. Mnohem větší pohroma přišla v roce 1958, kdy do něj narazilo nákladní auto s vojáky, kteří tady pomáhali na zemědělské brigádě.

Kříž byl poté rozebrán na kusy a i se sochami zakopán za kaplí. Až v roce 2016 se podařilo vyzvednout všechny části Kalvárie poté, co si na něj někdo vzpomněl a po následné renovaci byl kříž roku 2018 opět umístěn před kapli. A to byl také důvod, proč jsme jej neviděli, jelikož jsme do Mezic přijeli v době, kdy kříž ještě ležel v zemi. Fotky jsme tedy pořídili ještě bez pískovcového sousoší s reliéfem sv. Máří Magdaleny na podstavci, nicméně jsme měli alespoň důvod, abychom se v budoucnu do Mezic zase vrátili na dvou nebo čtyřech kolech. V tu chvíli však nebylo co jiného obdivovat a tak jsme se vrátili k autu, jímž jsme se následně přesunuli o kousek blíž k Litovli. Naším dalším cílem byl totiž vodní mlýn Šargoun, oblíbené místo procházek litovelských obyvatel.

Přijeli jsme k němu úzkou silnicí z Rozvadovic, na jejímž okraji jsme nechali odpočívat nás povoz a vydali se na obhlídku mlýna. Na první pohled bylo vidět, že nás bohužel nečeká veselá podávaná, protože celý komplex budov evidentně chátral. Byla to obrovská škoda, protože měl za sebou dlouhou historii a v určitém období v něm své obilí mlelo spoustu sedláků z okolí. V době naší první návštěvy však budovy postrádaly omítku, rámy oken visely v různých pozicích tak, jak si s nimi pohrál vítr, jehož síla zničila také skleněnou výplň. Zdálo se však, že střecha zatím dokázala zabránit další zkáze uvnitř budov, i když komíny pamatovaly jistě lepší časy. Žalostný stav nás však neodradil od toho, abychom se kolem mlýna prošli.

Viděli jsme tak místa, kde se v 17. století točilo sedmero mlýnských kol. V té době zažíval Šargoun nejlepší období, neboť kromě mlecí stolice, šrotovníku, krupníku a dalších mlýnských zařízení zde byla i pila. Musel to být úžasný pohled na vodní kola, která poháněla mlecí kameny uvnitř budovy, na nichž se drtilo obilí. Za ty staletí, kdy zde všechno fungovalo, se na mlýně vystřídalo mnoho mlynářů, ne všichni však byli poctiví. V roce 1751 byla totiž podána stížnost na mlynáře Vitáska, který zavěšoval zavěšuje plachtu za kryt mlýnského kamene, aby pro sebe zachytil více moučného prachu. Většina nájemců či majitelů mlýna se však na úkor ostatních neobohacovala a mezi ně patřil třeba Ignác Kopp v letech 1804 – 1823 nebo poté jeho syn Maxmilián.

Během obchůzky jsme nahlédli do prostor bývalé mlýnice, v níž si zarezlé zařízení stěžovalo na smutný osud, který mlýn postihl po druhé světové válce. Komunistická vláda jej totiž odebrala právoplatným majitelům a mletí v něm zrušila. Mlýnský areál v dalších letech patřil místnímu JZD, jehož představitelé veškeré technické vybavení mlýna nechali rozebrat a odvézt do sběru. Za hlavní mlýnskou budovou jsme však narazili na lépe udržované stavby, v níž hospodařil Hanácký jezdecký spolek, který zde měl ustájené koně. Některé z nich jsme viděli na vlastní oči v okolí Šargounu, ať už na pastvě, při chůzi po cestách či polích u mlýna nebo na cvičišti. Na závěr naší obchůzky jsme se seznámili s dlouhou historií mlýna, kterou jsme si přečetli z vlastních papírů.

Dozvěděli jsme se, že již ve 13. století zde stávala pila a teprve později potom zde vznikl vodní mlýn, o němž existuje první zmínka z roku 1432, kdy byl vypleněn husitskými vojsky Prokopa Holého. Naštěstí byl znovu uveden do provozu, o čemž svědčila Řimická smlouva z roku 1474, v níž byl Šargoun v ní byl rovněž uveden. Zaujalo nás, že až do roku 1887 byl mlýn panským a v té době Mlýnský potok budovy obtékal z obou stran, takže klapáč ležel vlastně na ostrově. Bohužel jsme zde již žádné vodstvo nenašli, příkopy byly suché, i když Mlýnský potok tekl stále jen 100 metrů od mlýnských budov. Z toho důvodu nás zajímalo, co se s mlýnem dělo v roce 1997, kdy celou Moravu postihla obrovská povodeň, která způsobila nedozírné škody.

Velice nás překvapilo, že Šargoun nebyl vůbec zatopen, ačkoliv byl postaven na hanácké rovině a ještě k tomu v bezprostřední blízkosti lužních lesů Litovelského Pomoraví. Opět jsme tak jen mohli obdivovat předvídavost a důvtip našich předků, kteří prostě věděli, co si mohou dovolit a co už ne. Nutno dodat, že jsme bývalý klapáč viděli v podobě z roku 1902, kdy zde vznikla vodní elektrárna, kterou o čtvrtstoletí později provozoval Jaroslav Ošťádal. Připadlo nám pikantní, že tehdy měla turbína ve mlýně výkon téměř 89 kW, což odpovídá výkonům motorů dnešních automobilů střední třídy. Když jsme dočetli poslední řádky, vrátili jsme k autu, jímž jsme odjeli do Nasobůrek, abychom si prohlédli kapli Neposkvrněného početí Panny Marie.

Hanácká vesnice, jejíž název nic společného s tradičním oblekem muslimských žen, existovala prokazatelně již ve 14. století, ovšem naším cílem byla mnohem mladší stavba, u které jsme po příjezdu do Nasobůrek zaparkovali náš stříbrný povoz. Vzápětí jsme vyrazili na obhlídku kaple Neposkvrněného početí Panny Marie, která byla na návsi postavena roku 1810, jak hlásal letopočet v trojúhelníkovém štítu sakrální stavby. Před námi stála kaplička čtvercového půdorysu, na níž nás na první pohled zaujal velký sanktusník s cibulovitou bání a lucernou. V ní visel malý zvonek umíráček, jehož účel byl každému podle názvu zcela jasný, ovšem v období první světové válce začal zvonit třikrát denně, aby svolal místní obyvatele k modlitbám.

Nahradil tak velký zvon, který ještě na počátku 20. století ohlašoval ráno a večer klekání, a mezitím se rozezněl ještě v poledne, jenže během prvního celosvětového válečného konfliktu byl zabaven a roztaven. Po prohlídce sanktusníku jsme se očima vrátili ke štítu, na němž jsme kromě zmíněného letopočtu objevili menší okno a druhé pak bylo umístěno pod korunní římsou přímo nad vchodem. Na průčelí nás ještě zaujaly svislé lisény a pak jsme již zamířili ke dveřím do kaple, které však byly opatřeny pevnou mříží, takže jsme se dovnitř nepodívali. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů stavby, přičemž jsme v kamenném portálu našli letopočet 1810, jenž nám potvrdil, že jindy kaplička opravdu, ale opravdu postavena nebyla.

Následně jsme se vydali na obchůzku kolem drobné církevní památky a na obou bočních stranách jsme spatřili okna s půlkruhovým záklenkem. Závěr kaple měl také půlkruhový tvar, stejně jako dvojice oken, která do presbytáře spolu s jedním kruhovým okénkem pouštěla světlo. U zadní části kapličky jsme obhlídku stavby zakončili a poté jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli do přilehlého města Litovel. O pár minut později jsme povoz zaparkovali v Havlíčkově ulici naproti policejní stanici a vyrazili za některými zajímavostmi města, jemuž se kvůli velkému množství rozvětvených ramen řeky Moravy přezdívá Hanácké Benátky. A s vodou úzce souvisel náš první turistický cíl, který jsme v Litovli ten den viděli.

Nejprve jsme totiž zamířili na území přírodní památky Hvězda, které leželo jen kousek od nás na druhé straně frekventované silnice a v těsném sousedství železniční zastávky Litovel – město. Po zmíněné páteřní komunikaci jsme se vrátili pár desítek metrů zpátky a poté jsme zabočili doprava na travnatou cestu, která nás protáhla mezi zahrádkami ke kolejím. Za železniční tratí jsme již vstoupili na území přírodní památky Hvězda, v němž se protínalo pět ramen řeky Moravy, jejichž soutok při pohledu z výšky připomínal svým tvarem hvězdu. Při pohledu do mapy nám rázem bylo jasné, čím si toto území zasloužilo svůj název, ale mobilní telefony s plánem cesty jsme si vytáhli hlavně proto, abychom se v této divočině neztratili.

Kus zelené země před námi bylo totiž pokryto vlhkými loukami a pozůstatky bažinného lesa, takže stačilo sejít z cesty a mohli jsme snadno zapadnout do bláta. Vstup naštěstí tvořil dřevěný mostek, díky němuž jsme bezpečně překonali nástrahy vodního toku a záhy jsme přešli přes druhou lávku. Ocitli jsme se u Muzejní vody, což bylo jedno z ramen řeky Moravy, které o kus dál opravdu vedlo okolo městského muzea a pokračovalo směrem k mlýnu Šargoun. Za mostem jsme narazili na třetí zastavení naučné stezky Hvězda, které nás poučilo o vývoji krajiny Litovelského Pomoraví. Dozvěděli jsme se, jak se díky povodním vytvářely meandry řeky, která často měnila své koryto a tím nejen přetvářela krajinu, ale významně ovlivňovala život zdejšího hmyzu, obojživelníků, ptáků či ryb.

Naše další kroky vedly loukou, na jejímž konci jsme našli čtvrté zastavení naučné stezky, která nám prozradila fakta o samotné Hvězdě. Dočetli jsme se, že území je tvořeno štěrkopísky, na které voda naplavila usazeniny, v nichž vznikal nový život. Okolo nás rostly hlavně olše a vrby, mezi nimiž si své místo k životu vybral brslen evropský s nápadnými barevnými plody. Byliny zastupovaly třeba bukvice lékařské, řeřišnice hořké či ostřice štíhlé. Nepřekvapilo nás, že v těchto bažinách žije mnoho druhů obojživelníků, například skokan štíhlý, skokan skřehotavý, rosnička zelená nebo čolek obecný. Při troše štěstí bychom se zde mohli setkat kachnou divokou či lyskou černou a ve vrbách nad vodní hladinou bychom našli hnízda moudivláčka lužního.

Nejvíce jsme se však divili tomu, že ačkoli se Hvězda nachází nedaleko rušného centra města, objevil se zde bobr evropský nebo ondatra pižmová. Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se na další cestu divočinou, zatímco kolem nás poletovaly vážky a krásní motýly v čele s modráskem bahenním a ohniváčkem černočerným. Vzápětí jsme se ocitli u Mlýnského potoka, před nímž jsme na křižovatce zabočili doleva na neznačenou cestu, která nás dovedla do nitra divokého kousku naší země. Kráčeli jsme kolem vodstva, které v minulosti pohánělo několik mlýnů ve městě a okolí, ovšem zanedlouho jsme narazili na neproniknutelnou zelenou hráz, která nás prostě dál nepustila, takže jsme se začali vracet zpátky.

Během zpáteční cesty jsme si odskočili na louku, na níž rostla všelijaká tráva a květena. Objevili jsme zde také malé bezodtokové jezírko, pokryté vrstvou zeleného žabince, za nímž se nacházel kříž, představující jeden z mála lidských výtvorů na území Hvězdy. Následně jsme přišli zpátky na křižovatku, kde stála chytrá cedule s číslem pět, ovšem jaksi na ní chyběl text. Dlouho jsme se nezdrželi a přírodní památku Hvězda jsme opustili stejnou cestou, kterou jsme sem přišli. Další naše kroky vedly k Městskému mlýnu zvanému Starý, který zde stával ještě dávno předtím, než na tomto místě vznikla osada. Ještě než jsme si jej však začali prohlížet, prchli jsme do jeho útrob, jelikož se přihnala letní bouřka, která celé město řádně skropila.

Před deštěm jsme se schovali v restauraci ve mlýně, kde jsme si dali oběd. Zatímco se venku ženili čerti, my jsme v klidu hodovali a teprve potom jsme zahájili venkovního obhlídku mlýnského komplexu. Začali jsme budovou penzionu U Mlýna, jenž byl vybudován na místě městských stájí, kde se dříve nacházelo obydlí městského ponocného a podkoního v jedné osobě. Pak jsme se věnovali mlýnskému náhonu Nečíz, jehož vody do roku 1922 poháněly mlýnské kolo o průměru 3,7 metru a který i v době naší návštěvy dotvářel romantickou atmosféru uliček za radnicí. Samotný náhon nedaleko odtud začínal již od středověku svou pouť městem a nás vždy fascinovalo, že se během své krátké cesty několikrát vynořil, opět ukryl pod zem či městské stavby a pak se zase objevil.

Zcela unikátní urbanistický projekt si po zásluze získal naši pozornost a tak jsme se rádi prošli směrem k radnici, pod níž také protékal a zase zpátky ke mlýnu. Chvíli jsme také pozorovali tekoucí vodu, která po dešti trochu nabrala na síle, jak vytéká zpod mlýna a valí se k náměstí, a pak jsme se seznámili s historií mlýna. Jak už bylo zmíněno, stával na tomto místě od nepaměti, nicméně první majitel mlýna je doložen až roku 1834. Jmenoval se František Kopp a mlýn prodal o devět let později Karlu Lachovskému, potomku starého mlynářského rodu, jenž pocházel z Polska. Roku 1849 však zemřel na choleru a tyfus, takže mlýn zdědil jeho syn František, který zde hospodařil dlouhá léta. Když zemřel, jeho ovdovělá manželka prodala roku 1909 dědictví městu Litovel.

Zaujalo nás, že noví majitelé paradoxně způsobili zánik mletí ve mlýně, neboť jej radní nechali v letech 1922 – 1923 přestavět na elektrárnu. Bylo totiž potřeba elektrifikovat městské osvětlení a jelikož bylo v Litovli dost jiných mlýnů, k novému účelu byl vybrán zrovna ten nejstarší. Dočetli jsme se, že elektrárna zde fungovala až do šedesátých let 20. století, kdy její výkon přestal postačovat zvyšujícím se potřebám města a proto byl provoz z ekonomických důvodů odstaven. To již objekt vlastnil podnik SME - severomoravská energetika, která v něm po zrušení elektrárny zřídila služebnu, sklady a servisní středisko pro transformátory. V roce 2003 dům koupil pan Vojta Mráz se záměrem rozšíření restaurace z vedlejšího objektu a vybudování penzionu.

Záměr se ovšem tehdy nepovedl a tak se v roce 2010 začal víceméně chátrající dům rekonstruovat na objekt bydlení, který byl kolaudován v roce 2012 jako bytový dům. V té době již v domě fungovala kavárna a pekárna, na které jsme narazili, když jsme po přečtení dostupných informací jsme vklouzli do průchozí pasáže. Velmi pěknými prostorami jsme prošli velmi pomalu, protože to tam pěkně vonělo a také se nám líbilo dláždění, obložení zdí či dřevěná okénka, přes něž bylo možné nahlédnout do zmíněných provozoven. Když jsme z pasáže vyšli ven, ocitli jsme se v ulici Hastrmanova, což byl ovšem neoficiální název pro krátkou uličku, která sousedila s elektrárenským náhonem. U soustavy jezů jsme se také zastavili a pak jsme zamířili k našemu autu.

Vzápětí nás k další zastávce donutil houf koček. Nikoliv snad proto, že by nám krásné šelmy zastoupily cestu, ale protože nás zaujalo jejich srocení, jež jsme v takovém počtu viděli snad poprvé. Po chvíli jsme kočičky opustili a vydali se kolem našeho zaparkovaného auta k městskému muzeu, kam jsme chodívali na obědy, dokud v přízemí ještě fungovala restaurace. Pak se přestěhovala právě do Městského mlýna, v němž jsme před chvíli výjimečně poobědvali a to bylo pro nás přece je trochu z ruky, takže jsme začal jíst v jiných litovelských restauracích. Často jsme však vzpomínali na dobře uvařené jídlo, které jsme si v muzeu dávali a byť porce nebývali velké, i s polévkou jsme se najedli za velmi nízkou cenu.

Jelikož jsme už byli po jídle, pokračovali jsme kolem budovy muzea dál a na křižovatce jsme narazili na Švédskou desku. Nejednalo se však o žádné elpíčko populární skupiny ABBA, nýbrž o připomínku nejtragičtějšího období v historii města v podobě kamenné desky, vsazené do zbytku hradeb v parku Míru nedaleko centra Litovle. Nešťastná událost se stala pět let před koncem třicetileté války, kdy město dobylo švédské vojsko, nemilosrdně jej vyplenilo a zcela zničilo středověké ochranné hradby. Když měšťané roku 1652 opevnění opravovali, vsadili do zdi zmíněnou desku s německým textem, popisující průběh válečné vřavy a jako bonus k ní přidali dělové koule, aby ještě více umocnili tragickou událost.

Naštěstí jsme nemuseli německý text složitě louskat, jelikož se vedle Švédské desky nacházela druhá, opatřená českým překladem z roku 1948. A tak jsme si přečetli, že Léta Páně 1643 dne 19. června oblehla hlavní švédská armáda město Litovel, v těchto místech prudce ostřelovala město a pak ho dobyla útokem. Poté vyhodila do povětří tři vysoké a pevné věže i s oběma branami, rozmetala hradební předprseň, rozbořila příkop i val a v nepřátelské zvůli žalostně zničila celé město. Když jsme dočetli poslední řádek, zeď nářků v litovelském provedení jsme opustili a kolem muzea jsme se vrátili zpátky k našemu autu. Když jsme k němu dorazili, odjeli jsme do okrajové části města s názvem Pavlínka, kde jsme si prohlédli Vymětalův mlýn, zvaný též Pušmýl.

Zmíněnou čtvrtí s dívčím jménem jsme projeli takřka až na konec a poté jsme zastavili u mlýna, který v temných dobách středověku stával přibližně 1,5 kilometru od středu královského města Litovel. Tehdy se mu říkalo Pušmýl podle německého busch neboli křoví, z čehož jsme usoudili, že v té době býval řádně obklopen divočinou Litovelského Pomoraví. To už dávno neplatilo, neboť před námi stála krásně opravená budova mlýna, jehož žlutou fasádu nešlo přehlédnout. V době naší návštěvy v něm sídlila stavební firma Lubomíra Vymětala, což byl potomek posledních mlynářů, kteří po druhé světové válce klapáč používali k původnímu účelu. Jenže pak přišla éra komunismu a roku 1949 si mlýn převzaly Státní statky, což byl začátek konce mlynářské éry.

V letech 1960 - 1962 si klapáč přebral národní podnik Biochema, jehož zástupci mletí v objektu zrušili, veškeré zařízení zlikvidovali a zřídili v něm skladiště. Byla to škoda, protože mlýn do té doby fungoval několik staletí a vystřídalo se na něm mnoho vlastníků či nájemců. Kromě samotné budovy mlýna s městským znakem na fasádě, jsme zvenku shlédli pár sousedních budov, které byly možná pozůstatkem nejstarší městské papírny, jež zde fungovala v letech 1557 – 1609. Od té doby však areál prošel různými přestavbami, takže se dalo těžko odhadnout, k čemu sloužila menší budova vedle a protože po vodním náhonu už nebylo ani stopy, více jsme toho vidět nemohli. Vrátili jsme se tedy k autu a odjeli k litovelské poště, kde jsme zaparkovali a dál pokračovali pěšky.

Na úplný závěr jsme si totiž nechali procházku po Svatojánském mostě, který jsme sice navštívili již o pět let dříve, ale rádi jsme se po něm prošli znovu, protože se jednalo o jednu z nejkrásnějších litovelských staveb. Od pošty to k němu bylo jen pár kroků, takže jsme brzy pokládali obutí na dlažbu nejstaršího kamenného mostu na Moravě a zároveň třetího nejstaršího v naší zemi. Jelikož kamenného krasavce se šesti oblouky neslo pět hranolových pilířů, stavěných poctivě našimi předky v letech 1590 – 1592, kráčeli jsme po něm naprosto bez obav. Uprostřed mostu jsme se zastavili, jelikož jsme zde narazili na barokní sochu sv. Jana Nepomuckého v životní velikosti, stojící na kamenném soklu s římsou.

Na čelní straně podstavce jsme spatřili reliéf,  znázorňující svržení světce z mostu a na jeho nároží jsme našli hlavičky andělů. Nad nimi jsme si pak prohlédli esovitě prohnutou sochu našeho nejpopulárnějšího světce s biretem na hlavě a s křížem v náručí. Když jsme si sochu od umělce Jana Sturmera prohlédli, došli jsme na konec 57 metrů dlouhé stavby a sešli dolů na nábřeží, odkud jsme pořídili několik dalších fotografií. Stejným způsobem jsme totéž učinili z opačné strany, z níž socha nebyla tak dobře vidět, ovšem ani podruhé jsme nevstoupil do stejné řeky a nesmočili nohy ve vodách Moravy. Namísto toho jsme se začali vracet po mostě na opačný břeh směrem k poště, což by nebylo možné, pokud by německá armáda zrealizovala svůj záměr vyhodit jej do vzduchu.

Chtěli tak učinit roku 1945, kdy okupanti podminovali všechny litovelské mosty, ale naštěstí se delegaci zástupců města podařilo vojáky přesvědčit, aby historický objekt nezničili. Svatojánský most tedy přežil druhou světovou válku i následující komunistickou éru, takže mohl být po katastrofálních povodních v roce 1997 opraven. Tehdy byla zúžena vozovka na jeden jízdní pruh a zbylé místo se použilo na chodník pro pěší, který nás dovedl zpátky na druhý břeh. Pokračovali jsme k věrně čekajícímu autu, jímž jsme následně odjeli domů do Olomouce, čímž jsme ukončili nenáročný výlet po hanácké placce. A bohužel skončil také jeden z mála volných dní, které nám podnikání přineslo. Snad vás tedy tento článek inspiroval k návštěvě tohoto kraje, který si vaši pozornost jistě zaslouží.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-litovli-nasli-hvezdu-a-svedskou-desku