V určitém životním období jsme se jezdili dívat na vesnické rodinné domky, protože jsme si chtěli nějaký koupit a trávit v něm čas chalupařením. Hledáním jsme strávili několik měsíců a než jsme si konečně vybrali, sjezdili jsme široké okolí Olomouce. Jednoho z adeptů ke koupi jsme objevili v oblasti Oderských vrchů a tak jsme si s realitní kanceláří domluvili schůzku, abychom si domek v obci Lipná prohlédli. A protože jsme vždy rádi spojovali příjemné s užitečným, cestou jsme se zastavili na několika turisticky atraktivních místech. První zastávku jsme si udělali v Kozlově, kde naši pozornost upoutal kostel sv. Josefa, jenž byl vybudován v roce 1927 na místě staré dřevěné zvonice, díky čemuž místní obyvatelé nemuseli chodit na mše do sousedního Slavkova. Když jsme naše stříbrné auto u kostela zaparkovali, ihned jsme se vydali na jeho průzkum.

Před námi stál ve svažitém terénu svatostánek, jenž k nám byl natočen čelní stranou, které dominovala hranolová věž se stanovou střechou, ukončená makovicí a křížkem. V horní části věže jsme uviděli malá okénka, za nimiž se skrývala trojice zvonů z roku 1927 a jeden ze staré zvonice. Dole na věži se nacházelo okno s půlkruhovým záklenkem. Zaujalo nás, že bývalo delší, ale když okolo roku 2000 probíhala rekonstrukce svatostánku, byla k věži pro pohodlí věřících přistavěna malá předsíň, což si vyžádalo zkrácení zmíněného okna. Následně jsme se vydali na obchůzku kolem lodi, na které jsme našli dvě půlkruhově zaklenutá okna na obou stranách. Když jsme poté přišli k trojbokému presbytáři, objevili jsme na něm dvojici podobných oken a ke kněžišti přistavěnou pravoúhlou sakristií se sedlovou střechou.

Pak jsme se vrátili zpět k našemu autu, u něhož jsme se seznámili s neveselou historií kostela sv. Josefa, který svému účelu sloužil až do roku 1956. Tehdy byl z Kozlova odvezen veškerý inventář, kostel začal chátrat a přes neutěšený stav byl více jak 30 let využíván jako sýpka. Změna nastala až v roce 1990, kdy byl farářem ve Velkém Újezdě ustaven pan Jaroslav Machač, jenž se zasloužil o opravu svatostánku, který jsme si tak mohli prohlédnout i my. Potom jsme náš povoz nastartovali a popojeli na nedaleké parkoviště na okraji lesa, z něhož jsme zamířili k prameni řeky Odry, po které bylo pojmenováno pár mezinárodních expresních vlaků či bohumínský výrobce kotlů Viadrus, což je historický název Odry. K rodišti významné evropské řeky nás vedla silnice, po které však žádná auta nejezdila, protože jim v tom bránila červenobílá závora.

Překážka v klasických barvách zde nebyla náhodou, jelikož se za ní rozkládalo území vojenského újezdu Libavá, o čemž svědčilo také několik výstražných tabulek. V té chvíli jsme se měli správně otočit a vrátit se k autu, neboť v kalendáři právě vládla středa a pramen Odry byl z důvodů možného armádního výcviku přístupný pouze o víkendech, nicméně jsme se rozhodli to risknout. Prvních 600 metrů nás po levé straně silnice doprovázela mýtina s kopcem nazvaným Přemkovo zákoutí a po zbytek cesty jsme již kráčeli pod příkrovem dřevěných bohatýrů. Závěrečný úsek pak vedl lesní cestou, na kterou nás nasměrovala další závora a tak jsme museli silnici opustit a dál pokračovat po klasické lesní pěšině, na níž jsme potkali obrázek s postavou bohyně lovu Diany.

Následně jsme již došli ke krytému přístřešku s odpočinkovými lavičkami, jejichž nabídku jsme odmítli a zamířili jsme rovnou k pár metrů vzdálenému prameni Odry, který byl rovněž chráněn střechou. Vlezli jsme dovnitř a k našemu překvapení jsme žádnou studánku či vývěr vody neobjevili. Pouze v podlaze pod mříží proudila životodárná tekutina a tak jsme byli trochu zklamáni,. Netušili jsme totiž, že o pár desítek metrů dál existuje skutečný pramen Odry, protože v době naší návštěvy ještě neexistovala naučná stezka, který by nám tento fakt prozradila. Alespoň jsme měli důvod se sem o několik let později vrátit. Zatímco vodu jsme v přístřešku neobjevili, nemohli jsme přehlédnout mapu Oderských vrchů, nad kterou se skvěla tabulka s německým názvem pramene, který měl snad připomínat původní obyvatelstvo zdejšího kraje.

Na protější stěně přístřešku jsme spatřili druhou ceduli, na níž jsme si přečetli pár historických informací o tomto místě a řece. Co nám neprozradila chytrá cedule, to jsme zjistili z vlastních vytištěných papírů, které jsme si z domu přivezli sebou. Dozvěděli jsme se, že řeka Odra byla lidmi využívána již dávno a v 9. století dokonce dělila slovanský národ na ten, co žil za řekou a na obyvatele Čech. Kde však řeka pramenila, to přesně nikdo nevěděl, jelikož zemi Moravanů pokrýval hustý horský prales, kterým se až roku 1716 prodral spálovského panství, spisovatel a rada olomouckého biskupa Karel Ferdinand Schertz. Byl prvním člověkem, který pramen Odry hledal a o svých poznatcích vydal útlou publikaci. Dále jsme se dočetli, že se sem roku 1923 vydali dva obchodníci. Jeden byl z polské Vratislavi a doprovázel bohatého obchodníka z Frankfurtu nad Odrou.

Ten chtěl pramen vidět na vlastní oči, protože díky řece už 18 let provozoval dobré obchody a snad jí touto návštěvou chtěl za své bohatství poděkovat přímo u zdroje. Jestli to tak bylo, to jsme nezjistili, každopádně onen obchodník s vědomím majitele panství hraběte Podstatského z Veselíčka nechal vysekat lískové křoví a vyzdít na místě malou studánku, krytou pěknou besídkou na šesti silných dřevěných sloupech. Dřevěný přístřešek však časem zchátral a tak byla na jeho místě roku 1855 postavena zděná kaplička, kterou však během velké vichřice v roce 1910 zničily spadené stromy. V té době se už vědělo, že skutečný pramen Odry vyvěrá asi 80 metrů dál na pozemcích olomoucké kapituly, která zde nechala také vybudovat studánku a nad ní zasadit dubový čtyřhranný sloup se stříškou a obrazem Panny Marie.

Voda z tohoto pramene stékala do zděné studánky starého zdroje, doku před II. světovou válkou zcela nevyschnul. Šestiboká besídka, pod kterou jsme právě stáli, byla v meziválečných letech svědkem rozvoje turistiky v této oblasti. Po druhé světové válce však lidé měli jiné starosti a poté byl prostor kolem pramene zcela uzavřen. Naštěstí se na pramen Odry nezapomnělo a už v osmdesátých letech zde Vojenské lesy a statky šestiboký altán nad pramenem opět obnovili a po sametové revoluci v roce 1989 sem mohli lidé opět začít chodit. Když jsme dočetli poslední řádky, vrátili jsme se stejnou cestou zpátky k autu, jímž jsme odjeli do obce Boškov, která po druhé světové válce a odsunu německého obyvatelstva začala sloužit spíše pro rekreaci či chalupaření, než pro stálé bydlení.

Patrně to byl hlavní důvod, proč jsme po příjezdu do této obce nalezli náš zdejší cíl v tak špatném stavu. Jednalo se o kostel sv. Máří Magdalény, u něhož jsme zaparkovali povoz a vyrazili za jeho obhlídkou. Kráčeli jsme zatravněnou cestou, vedoucí krátkou alejí, která nás přivedla ke vstupní bráně do hřbitovního areálu s kostelem a ještě než jsme vešli dovnitř, zastavili jsme se u kamenného kříže s korpusem Krista. Ve střední části uměleckého díla jsme spatřili reliéf ženské postavy v rouchu a pod ní jsme si přečetli německý nápis begrüßet sei heilige kreuz meine einzige hoffnung, což by se dalo přeložit jako vítej svatý kříži moje jediná naděje. Pak dole u paty kříže naše oči potěšily květiny, které tam někdo položil u příležitosti nějakého květnového svátku, protože vypadaly celkem čerstvě.

Podařilo se nám zjistit, že kříž vznikl v nějaké kamenické dílně roku 1905, ale podrobnější fakta zůstala skryta v uzamčeném šuplíku s názvem dávno zapomenutá historie. Když jsme si kamenické dílo prohlédli, popošli jsme pár kroků ke zmíněné bráně. Naštěstí byla brána odemčená a tak jsme vstoupili dovnitř. Vedle brána nalevo stála budova, která patrně sloužila jako zázemí pro hrobníka a byla evidentně mladšího data, než samotný kostel. Pak jsme se již začali věnovat svatostánku, jenž byl vystavěn roku 1781 na místě dřevěného předchůdce, který shořel během husitských válek. Na střeše nešlo přehlédnout výrazný sanktusník s lucernou, v němž byl zavěšen malý zvonek z roku 1922, který se rozezněl při občasných pohřbech a ještě vzácnějších mši, jež se v posledních letech konaly pouze jednou za rok.

Pod korunní římsou jsme spatřili okno s půlkruhovým záklenkem, které pouštělo světlo na hudební kůr a pod ním se nacházely dřevěné dveře, k nimž jsme vzápětí přistoupili. Byly však pevně zavřené, takže jsme interiér svatostánku bohužel neviděli, což nás docela mrzelo, ale nedalo se s tím nic dělat. Následně jsme se vydali na obchůzku kolem budovy, přičemž jsme se museli vyhýbat hrobům, které se v bezprostřední blízkosti kostela nacházely. Rezavé železné kříže, nahnuté náhrobky a zašlá jména na kamenech spolu s otlučenou omítkou dodávaly naší exkurzi tajemný nádech a trochu dušičkové atmosféry. Naštěstí jsme se po kostelním areálu nepohybovali v noci, to bychom se možná i trochu báli, ale za denního světla vše vypadalo vskutku zajímavě.

Jelikož nebyl kostel moc velký, na jeho lodi jsme našli jen jedno okno na každé straně a další dvojice oken se nacházela na trojbokém presbytáři. Ke kněžišti byla přistavěna čtvercová sakristie s malými okénky, kolem níž jsme přešli na druhou stranu lodi. Následně jsme opět stanuli před vchodem do kostela a zde jsme si z vlastních papírů přečetli pár informací z historie svatostánku. Bohužel toho nebylo mnoho, kromě již zmíněné doby výstavby, pořízení předmětů do interiéru roku 1827 a oprav v následujícím století, se moc faktů o zdejší církevní stavbě nedochovalo. S přáním, aby svatostánek čekaly v budoucnu lepší časy jsme se vrátili zpátky k autu a pak jsme odjeli do Potštátu. V tomto městě jsme si prohlédli bývalý Stanovského vodní mlýn, jenž býval nazýván také jako Horní nebo Podzámecký a který jsme při minulých návštěvách vynechali, takže jsme této příležitosti využili k odstranění malého restu.

Když jsme do Potštátu přijeli, navigace nás přivedla na velmi frekventovanou křižovatku ulic Olomoucká, Hranická a Oderská, u které stál rodinný dům s výraznou žluto - oranžovou fasádou. Naše stříbrné auto jsme zaparkovali na nedaleké autobusové zastávce a šli si bývalý klapáč prohlédnout. Před námi se ale nacházel obyčejný rodinný dům, jenž nám už ničím nepřipomínal mlýn, který byl kdysi vybavený Francisovou turbínou a využíval vody potoka Veličky. Prohlédli jsme si jej pouze ze dvou dostupných stran, vyfotili a seznámili se s jeho historií, která se začala psát někdy v 19. století, když si jej vystavěl mlynář Stanovski. Rodinný klan Stanovských jej držel až do druhé světové války, kdy jej získal Jan Czech a přestože měl takové jméno, mlýn mu byl v roce 1945 kvůli německé národnosti konfiskován.

Dále jsme z vlastních papírů vyčetli, že ke konci roku 1946 byl mlýn uzavřen, od té doby pravděpodobně nebyl uveden do provozu. Po roce 1950 byl přestavěn na rodinný dům, který byl v době naší návštěvy ve výborném stavu. Více jsme toho o mlýně nedozvěděli a tak jsme vrátili k autu, kterým jsme odjeli do obce Lipná, kde jsme shlédli dvě církevní památky. Prvou z nich byl kostel sv. Jana Křtitele, u něhož jsme zaparkovali naše stříbrné auto a vyrazili za obhlídkou posledního dřevěného svatostánku v oblasti Oderských vrchů. Kráčeli jsme po nevyasfaltované cestě kolem zdi z lomového kamene, která byla vybudována roku 1854 bez použití malty a brzy jsme přišli ke vstupní brance. U ní se tyčil mramorový kříž s Kristem s německým textem, u něhož jsme se příliš dlouho nezdrželi a vešli jsme dovnitř.

Před námi se nacházel vstup do jednolodní dřevěné stavby na kamenné podezdívce, který však byl zavřený, což nás nijak nepřekvapilo a pokračovali jsme v obhlídce exteriérů kostela. Na šindelové střeše jsme spatřili polygonální sanktusník s lucernou a cibulovou bání, na jejímž vrcholu byla makovice s křížem a uvnitř věžičky našim očím neunikly dva zavěšené zvony. Následně jsme se vydali na obchůzku kolem 18 metrů dlouhé stavby kryté šindelem a na každé straně lodi jsme narazili na dvě okna s půlkruhovým záklenkem, přes které se nám povedlo nahlédnout do útrob kostelíka. Bíle vymalovaný interiér s plochým stropem a břidlicovou podlahou byl vcelku prostě zařízen. Spatřili jsme v něm dřevěné lavice, obrazy křížové cesty na stěnách, zdobenou kazatelnu a dřevěný oltář.

Na hlavním oltáři však chyběl obraz sv. Jana Křtitele, který namaloval Petr Hochecket v polovině 18. století, jelikož jej roku 1998 odcizil nějaký zloděj. Na hudební kruchtě se pak nacházely varhany, pořízené roku 1908 a to bylo vše, co jsme přes okna mohli vidět. Popošli jsme tedy k pravoúhlému kněžišti, který rovněž prosvětlovala dvě okna a když jsme presbytář obešli, na druhé straně jsme narazili na obdélnou sakristii. Přes další okno jsme nahlédli dovnitř a shlédli jsme tak pár věcí, které farář potřeboval ke své činnosti během mší. Uvnitř panoval trochu nepořádek, ale protože se zde bohoslužby konaly pouze dvakrát ročně na vánoce a to při příležitosti narození sv. Jana Křtitele nebo při pohřbu, asi to nikomu zase tak moc nevadilo. Když jsme prošli kolem druhé strany lodi, ocitli jsme se zase u jediného vchodu do kostela.

Zde jsme naši obhlídku dřevěné stavby ukončili a poté jsme se prošli po hřbitově, který kostelík obklopoval a na němž jsme si se zájmem prohlédli původní náhrobky německých obyvatel. Když se tak stalo, církevní areál jsme opustili druhou brankou, u níž se nacházel další mramorový kříž s Kristem, v jehož střední části jsme spatřili reliéf Panny Marie a o něco níže text Můj Ježíši milosrdenství. Následně jsme zamířili k silnici, kde stál památník obětem první světové války a když jsme si jména nešťastníků přečetli, vrátili jsme se k našemu povozu, který odpočíval u autobusové zastávky. Posadili jsme se dovnitř a vzápětí jsme si přečetli pár informací z historie svatostánku. Fakta nám opět poskytly papíry, které jsme si doma před výletem vytiskli, neboť jsme ještě nevlastnili mobilní data a dostatečně rychlé telefony.

Přesné datum výstavby kostela jsme se však nedozvěděli, ale podle některých indicií údajně v 17. století. Dále jsme si přečetli pár letopočtů, kdy proběhly různé opravy části kostela a na závěr nás čekaly dvě smutné zprávy. Jak už bylo zmíněno, tak byl kraden oltářní obraz a o dva roky dříve sochy sv. Barbory, sv. Vavřince a sv. Anny. Když jsme dočetli poslední řádky, nastartovali jsme auto a přejeli na dolní konec Lipné, kde u cesty stála malá kaplička. Francouzský povoz jsme zaparkovali na poměrně širokém plácku přímo naproti drobné církevní památky a vydali se na její obhlídku. Naproti nám ve svahu stála kaplička se sedlovou střechou a trojúhelníkovým štítem, v jehož středu se nacházel čtvercový výklenek, v němž jsme spatřili dřevěný křížek s Kristem v klasické pozici.

Pod ukřižovaným světcem jsme uviděli vstupní portál, který byl sice krytý železnou mříži, ale za ní nebyly žádné dveře, čehož jsme využili a nahlédli do útrob svatostánku. V interiéru jsme našli květinovou výzdobu, svíčky a jiné drobné předměty, mezi něž patřila soška Panny Marie na oltáři, obraz se stejnou světicí a druhý s podobiznou Ježíše Krista. Když jsme vše shlédli, prozkoumali jsme zbytek kapličky s oblým závěrem a bočním stranami bez oken. Pak jsme přešli přes silnici k autu a protože se nám o kapli nepodařilo zjistit žádné historické informace, pouze jsme pouze odhadnout, z jakého důvodu byla vystavěna a také kdy. Domnívali jsme se, že byla s největší pravděpodobností postavena v první polovině 20. století jako poděkování nějaké bohaté rodiny nebo statkáře Bohu za vyléčení z nemoci či narození vytouženého dítěte.

Kaplička mohla také sloužit kolemjdoucím k modlitbě při cestě do Luboměře a určitě se u ní pomodlili také rolníci, pracující na přilehlých zemědělských políčkách či dřevorubci, přivážející dřevo z okolních lesů. Na první pohled bylo vidět, že pár měsíců před naší návštěvou byla opravena, ale ani takto čerstvou informaci se nám nepovedlo dohledat. Následně jsme nastartovali a jeli se podívat na domek, který jsme chtěli koupit, ale byl rozestavěný a nelíbilo se nám ani jeho okolí. S realitní makléřkou jsme se potom jeli ještě podívat do Potštátu, kde nám ukázala svůj vlastní dům a vysvětlovala nám, jak si bagrem nechala upravit nerovnou plochu budoucí zahrady. Potom nám ukázala sousední nemovitost, která se měla v brzké době prodávat, ale ani tento dům se nám moc nelíbil a navíc byl podstatně dražší, než jsme si mohli dovolit.

Příjemná paní s námi žádný kšeft neudělala, ale nevypadala na to, že by tím byla překvapená. Patrně domek v Lipné prodávala už dlouho. Zklamáni jsme ovšem nebyli, protože jsem si udělali pěkný výlet a cesta do Oderských vrchů tak nebyla zcela zbytečná. V květnový podvečer jsme se tak mohli poklidně vrátit domů do Olomouce a pokračovat v hledání vhodné chaloupky, kterou jsme o pár měsíců později koupili v Oskavě, ale to už je jiný příběh. Pokud jste obce Kozlov, Boškov, Lipná nebo město Potštát také navštívili nebo o zmíněných místech máte dokonce relevantní informace, můžete napsat dolů pod článek svůj komentář. Pomůžete tak ostatním turistům získat přehled o aktuálním dění, za což vám předeme děkujeme. Snad vás tento článek inspiroval k návštěvě Oderských vrchů, které ještě nejsou přeplněny turisty.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-okoli-potstatu-navstivili-par-kostelu-a-pramen-odry