Na jaře jednoho roku jsme využili lákavé nabídky našeho oblíbeného slevového portálu a zakoupili jsme si pobyt penzionu Kamenec, nacházející se v Jilešovicích nedaleko města Hlučín. Termín jsme si vybrali na polovinu června, kdy jsme předpokládali, že nám bude přát počasí, což se nám nakonec splnilo. Dokonce až příliš, protože třicetistupňová vedra jsme si opravdu nepřáli, ale na druhou stranu nepršelo ani jeden ze tří dnů, takže jsme stihli navštívit všechna místa, které jsme měli v plánu.

Po několika týdnech konečně nastal den D, takže jsme opustili hanáckou placku a vyrazili na sever do Slezska. Během prvního dne jsme se toulali hlavně po Hlučíně a nejbližším okolí, ten druhý jsme vyrazili ještě blíže k hranicím s Polskem a pronikli také na území našich severních sousedů. Třetí den ráno jsme sympatický penzion po snídani opustili a vydali se na zpáteční cestu domů do Olomouce, přičemž jsme se samozřejmě zastavili na několika zajímavých místech.

Jak prozrazuje název článku, zúčastnili jsme se také dobytí legendární pařížské Bastily, aniž bychom opustili území Slezska. Nemuseli jsme se ani přesunout v čase do roku 1789, kdy byla zahájena demolice pevnosti a po jejím zboření na jejím místě vzniklo náměstí Place de la Bastille. Jak se nám povedlo zdánlivě nemožné, prozrazuje předposlední část tohoto obsáhlého příspěvku. Naší první zastávkou na zpáteční cestě byl Chabičov ve Slezsku, kde jsme si prohlédli Dračí mlýn Na Valše.

Po příjezdu do Chabičova jsme náš vůz zaparkovali u lesa na konci rybníka několik desítek metrů od mlýna, jelikož budova sloužila v době naší návštěvy k bydlení a tak jsme nechtěli rušit v nedělní dopoledne jeho obyvatele. Jakmile jsme vystoupili z auta, synek odešel odlovit do lesa kešku a my ostatní jsme zatím obhlíželi mlýn z dálky. Naskytl se nám na něj opravdu romantický pohled, protože jsme se na mlýn dívali přes rybník Valcha, jehož vodní sílu v dobách sucha mlynáři využívali.

Po rybníku se v letech 1916 - 1919 projížděli dámy a pánové na lodičkách v bílých rukavičkách, krytí před sluncem deštníky a zcela určitě vedli nezávazné rozhovory o ničem. Rybník však postupně zčásti zarostl žabincem a molo, od kterého lodičky odplouvaly odnesl čas, takže to od nás chtělo hodně silnou fantazii, abychom si romantické nedělní vyjížďky dokázali představit. Po několika minutách se synek vrátil z úspěšného lovu a tak jsme se po silnici vydali blíže k budově bývalého mlýna.

Brzy jsme k němu dorazili a vyfotili si jej, přičemž jsme respektovali soukromí místních obyvatel, kteří v domě nahradili rodinu Uvírovu. V jejich držení byl mlýn po celá dlouhá léta, jenže když klapáč svou činnost ukončil roku 1925, tak byl přestavěn na hájenku a v pozdějších letech revírníka v domě vystřídali noví nájemci. Docela nás zajímalo, jestli někdo z jejich potomků ještě v bývalém mlýně bydlí, ale tuto skutečnost se nám nepodařilo zjistit.

Když jsme si dům prohlédli, vrátili jsme se po silnici zpátky k autu. Než jsme do něj nasedli naposledy jsme se ještě podívali na bývalý mlýn, který v této obci stával již roku 1377 a sloužil především pro obyvatele sousední Hrabyně, jenž byla založena ve stejném roce a vlastní mlýn neměla. Vzápětí jsme již odjeli do zmíněné Hrabyně, kde jsme navštívili gigantický památník se spoustou smutných expozic, jenž byl vybudován na místě nejtěžších bojů ostravsko-opavské operace v závěru druhé světové války.

Po příjezdu k památníku jsme naše auto nechali na parkovišti u budovy muzea a vydali se dovnitř. V pokladně jsme koupili vstupenky, dva pohledy a druhou verzi turistické známky. Následně jsme se pustili do prohlídky exponátů v rámci výstavy, věnované bojům a okupaci Slezska a Ostravska. Ve skleněné vitríně na chodbě jsme si prohlédli kolovou a pásovou techniku, která se zúčastnila bojů při osvobozování Ostravska. Byly zde německé stroje Hetzer, Stug, Grille či Panther i sovětské tanky T-34/85 nebo SU-100, dále dělostřelecká technika a terénní či nákladní automobily.

Nad našimi hlavami jsme viděli zavěšené menší i větší stíhací letadla. Na stěnách jsme pak postupně shlédli malované kreslené obrázky s válečnou tématikou a nechyběly zde ani fotografie. Na konci chodby jsme našli velkou plastickou mapu, která nám ukázala postavení obou armád a jejich postup či ústup na celém území Moravy a Slezska během závěru II. světové války. Následně jsme vstoupili do místnosti, kde byly figuríny představující vojáka a vězně z koncentračního tábora.

Za nimi kompozici doplňovala velká tapeta na stěně s fotografií šťastných vojáků a obyvatel, když byla nějaká část území osvobozena. Další velká scéna s maminkou a kočárkem, kráčející kolem zničených domů, nám představila bombardování Moravské Ostravy 29. srpna 1944, jednoho z nejničivějších náletů na našem území. V další části výstavy nám přiblížila činnost odbojových skupin v oblasti Slezska a Ostravska, včetně dosud nepříliš známých ilegálních organizací.

Potom jsme si prohlédli pěkně udělanou expozici o životě ve třicátých letech 20.století. Spatřili jsme sloup polepený reklamami nebo předměty, které byly součástí předválečné domácnosti. Expozici opět doplňovala velká fotografie na stěně, na které jsme tentokrát viděli ulici města s lidmi. Na závěr jsme shlédli ukázku poválečné výstavby měst, především pak Ostravy a potom jsme již vyšli ven z budovy muzea a zamířili alejí k nedalekému monstróznímu betonovému památníku.

Po cestě jsme odlovili jednu kešku, vyfotili se u děla a také jsme se šli podívat k velkému sousoší dvou vojáků. Dle výstroje a výzbroje jsme poznali, že se jedná o dva sovětské vojáky, přičemž jeden držel samopal a druhý házel granát kdoví na co. Po chvilce jsme opustili jejich věčně soustředěné a strnulé obličeje a vydali se ke dveřím kolosálního památníku, který zde byl vystavěn v letech 1976 - 1980 jako Památník ostravské operace a jenž byl v roce 2000 vládou prohlášen národním památníkem 2. světové války.

Součástí areálu se stal také symbolický hřbitov s více než 13 000 jmény příslušníků Rudé armády a obyvatel Slezska a severní Moravy, kteří padli na všech frontách 2. světové války nebo byli umučeni v koncentračních táborech. Ke hřbitovu jsme se však podívat nešli, místo toho jsme zamířili ke dveřím památníku a vzápětí jsme vstoupili dovnitř. Pracovník muzea nám zkontroloval vstupenky, které platily jak v muzeu tak zde v památníku a pak jsme si již prošli vstupní místnost.

Pohybovali jsme se v Pamětní síni, ve které nás nejvíce zaujal sarkofág s prstí z 26 míst, na nichž bojovali a umírali českoslovenští občané v letech 1939 - 1945. Shlédli jsme také obrovský reliéf na čelní stěně nazvaný Vám poděkování a lásku, který vytvořil akademický sochař Stanislav Hanzík v roce 1979. Dále jsme zde viděli portréty vojevůdců sovětské armády, z nichž jich hodně pocházelo z Ukrajiny. Když jsme si síň prohlédli, vstoupili jsme do dlouhé snižující se chodby, ve které jsme jako první narazili na imitaci betonového bunkru LO vz. 37.

Už dávno jsme věděli, že se stavěly kolem hranic v letech 1936 - 1938, protože když se v roce 1933 dostal k moci Adolf Hitler, bylo jasné, že si Německo bude chtít podmanit Evropu a také Československo. Novou informací pro nás bylo, že systém opevnění měl být dostavěn v roce 1946. Za bunkrem jsme si pak přečetli informace o vytvoření československé legie, která vznikla v Krakově v květnu 1939. Dozvěděli jsme se, že část těchto vojáků odešla se souhlasem francouzské vlády do Cizinecké legie, další pak na Střední východ a do Palestiny.

Zbytek vojska zůstal na polském území, kde byli později zajati sovětskou armádou, která Polsko napadla v září 1939. Nepřekvapilo nás, že se situace změnila, když v červnu 1941 došlo k napadení Sovětského svazu Německem. Již za měsíc tak vznikla československá jednotka na sovětském území v městě Buzuluk a dne 15.  července 1942 byl oficiálně vytvořen 1. československý samostatný polní prapor v SSSR. Ve vitríně jsme si pak prohlédli věci, které patřily této jednotce a šli jsme dál.

Chodbu lemovaly bílé stěny s pravoslavnými obrazy, které imitovaly kostelík v Sokolovu, v němž sídlilo vedení československého polního praporu. Zjistili jsme, že tento prapor byl v březnu 1943 nasazen do bojů o Charkov a Sokolovo, kde padla stovka československých vojáků, 56 bylo raněno a 20 vojáků padlo do německého zajetí, které nepřežil ani jediný. Nedokázali jsme si představit, jak 350 československých vojáků tehdy bojovalo proti přesile asi 2 500 Němců.

V další vitríně jsme pak shlédli předměty československé jednotky, která se zúčastnila těžkých bojů Karpatsko - dukelské operace v září a říjnu 1944, když měla během čtyř dnů pomoci Slovenskému národnímu povstání. Dočetli jsme se, že během dvou měsíců padlo přes 19 000 sovětských vojáků a 1 800 příslušníků 1. čs. armádního sboru, nicméně ani tyto velké ztráty nezabránily tomu, aby se 6. října 1944 čs. jednotky probily na území vlasti a zahájily její osvobozování.

Pak jsme již došli na konec dlouhé chodby, kde nás na několika plazmových televizích děsily příšerné zvuky války či obrázky Hitlera a německé armády, která obsadila téměř celou Evropu. Ječící obrazovky jsme raději rychle opustili a vkročili jsme do domku, který byl postaven podle dobových fotografií a v němž jsme si prohlédli autentický nábytek, většinou z Hrabyně. Všimli jsme si skla ve dveřích příborníku, jenž bylo prostřeleno sovětskými vojáky během bojů v centru obce.

Dozvěděli jsme se, že Hrabyně byla osvobozovacími boji z osmdesáti procent zničená a patřila k válkou nejvíce postiženým obcím v rámci celé Československé republiky. Z domku jsme vystoupili na válečné bojiště, kde jsme postupně viděli kulomet na kolečkách, velké dělo věž s hlavní zahrabaného německého tanku Tiger, zákopy, polní kuchyni, směrovky a další drobné předměty z války. Celé diorama představovalo situaci v Hrabyni poté, co ji po osvobození opustily sovětské jednotky a v obci zůstaly zničené domy, zahrady, všude stála poškozená bojová technika.

Když jsme bojištěm za zvukového doprovodu prošli, prohlédli jsme si další věci ve vitrínách. Viděli jsme zde předměty, které byly ve výzbroji a výstroji sovětských a československých vojáků, kteří bojovali v Ostravsko - opavské operaci. Pak jsme velkou místnost opustili a vstoupili do další dlouhé chodby, vedoucí souběžně s tou první. Chodbou jsme však kráčeli směrem nahoru a přitom si prohlíželi další expozice. Na několika nástěnných panelech jsme sledovali boje bratislavsko-brněnské operace, která začala v dubnu 1945 a během ní byly postupně osvobozeny města Hodonín, Brno, Bratislava a další části Jižní Moravy.

Na počítači jsme si pustili různé zvuky, které bohužel lidé během války mohli slyšet. Poslechli jsme si tanky, stíhače, bombardéry, střelné zbraně nebo dělostřelectvo. Z chodby jsme vyšli na schodiště a vystoupali do druhého patra, kde se nacházela další část smutného muzea. V první expozici jsme viděli jak vypadal běžný život civilistů v protektorátu Čechy a Morava. Dozvěděli jsme se, že od roku 1939 byly zavedeny lístky na potraviny, později také na oděvy a obuv.

Byla zrušena armáda, politické strany a policie a četnictvo patřilo pod německé velení. Dále jsme si přečetli, že byly uzavřeny vysoké školy a rovněž byl omezován počet studentů na středních školách. Od roku 1942 byli čeští občané nuceně odváděni na práci do Německa, ale největší znechucení v nás vyvolal plán, co zamýšlela fašistická vláda s českými lidmi udělat. Podle plánu mělo být 45 % obyvatelstva germanizováno, 40 % přesídleno na Sibiř a zbytek měl být zlikvidován.

Ve vitrínách jsme si prohlédli potřeby do domácnosti, hračky a další věci z každodenního života v období let 1939 - 1945. Následující expozice se věnovala smutnému období Heydrichiády v roce 1942. Dozvěděli jsme se, že v září 1941 se stal nejvyšším velitelem protektorátu Reinhard Heydrich, který hned po nástupu zavedl stanné právo a měl v úmyslu začít s popravami Čechů. Vedení československé vlády v Londýně jej chtělo zlikvidovat a tak na území protektorátu v květnu 1942 seskočilo několik skupin parašutistů, z nichž jedna skutečně neoblíbeného německého velitele zranila během jízdy v autě v pražských ulicích.

Reinhard Heydrich následkům atentátu podlehl 4. června  a proti českému obyvatelstvu byl ihned rozpoután teror. Dále jsme si přečetli, že po činu se aktéři atentátu skrývali v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze, kde byli 14 dní po atentátu zabiti německým vojáky nebo spáchali sebevraždu. Již dávno jsme věděli, že za atentát se nám německé úřady krutě pomstili vypálením obcí Lidice a Ležáky. Viděli jsme zde jízdní kolo, na kterém jel jeden z atentátníků, výstřižky z novin, fotografie Heydricha a Lidic a další předměty.

Vedlejší expozice byla neméně pochmurná až tragická, neboť jsme zde viděli vystavené předměty, které pocházely z koncentračních táborů Auschwitz čili Osvětim a Buchenwald. Dozvěděli jsme se, že v letech 1939 - 1945 bylo jen v Osvětimi systematicky vyhlazeno 1,5 milionu lidí, především Židů a dále Romů, homosexuálů nebo odpůrců režimu. V expozici jsme shlédli různé fotky, potvrzení vězně z koncentračního tábora, dopis vězně manželce či oznámení rodině o úmrtí.

Raději jsme se zde moc nezdržovali a vyšli na schodiště, po kterém jsme vystoupali do třetího patra. Zde jsme si jako první prohlédli expozici o československé vojenské skupině, která vznikla koncem roku 1940 na Středním východě. Zjistili jsme již roku 1941 bojovala v Egyptě, později v Sýrii a také se podílela na obraně Tobrúku. V dubnu 1942 byla skupina převelena znovu do Palestiny, od června 1942 se opět účastnila bojů kolem Tobrúku a v červnu 1943 se prapor přemístil do Velké Británie.

V následující expozici nám běhal mráz po zádech, protože její provedení v nás vyvolalo silné pocity. Spatřili jsme zde podobizny vězňů koncentračního tábora Mauthausen, který byl založen v srpnu 1938 v Rakousku nedaleko Lince. Dozvěděli jsme se, že i když tento tábor nebyl nikdy dokončen, přesto patřil k nejhorším koncentračním táborům, jelikož zde bylo uplatňováno nelidské mučení vězňů. Zjistili jsme, že zde přes 120  000 lidí zemřelo těžkou prací, především v blízkém lomu, do něhož vedly schody smrti a vězni po nich nosili těžké kusy kamene.

Mnoho jich zde zemřelo při práci, bylo ubito krumpáči či shozeno dozorci ze skály vedle schodů. A právě tyto vězně na schodech jsme měli před sebou, jak kráčejí nahoru, jakoby do nebe. Celou scénu umocňovalo barevné nasvícení a ponuré zvuky. Opět jsme raději rychle odešli do další expozice, ve které jsme se více dozvěděli o jednotkách československé legie na západní frontě. Zjistili jsme, že tato jednotka vznikala od roku 1939 ve Francii a když tuto zemi obsadili němci, českoslovenští vojáci odešli do Velké Británie.

Po vylodění v Normandii v srpnu 1944 se pak zúčastnili  bojů ve Francii u přístavu Dunkerque, kde vystřídali kanadské a britské vojáky. Ve vitrínách jsme pak spatřili předměty, které těmto vojákům patřily, dále zde byl plakát, fotky, uniformy, figurína vojáka, člun výsadkáře či propustka do kantýny. V další vitríně pak byly vysílačky členů domácího odboje, kterými se spojovaly se zahraničním vedením. Dále zde byly fotky těchto spojařů, partyzánů a jejich sídla v Beskydech.

O kousek dál jsme viděli další část této expozice, která se týkala letců RAF. Spatřili jsme zde ubikaci na polním letišti ve Velké Británii, které sloužily k odpočinku letců. Dále jsme zde spatřili fotky letců a vojáků a samozřejmě předměty, které ve válce potřebovali. Následující expozice byla velmi pěkná a líbila se nám, nicméně nám ukázala znova hrozné události. Viděli jsme imitaci a také velké fotografie zničených domů po náletu. Vše bylo opět hezky nasvíceno.

Dozvěděli jsme se, že od roku 1944 až do konce války prováděly spojenecké armády nálety na letiště, průmyslové závody a  komunikace na našem území. Závěrečná expozice se pak týkala již poválečných událostí. Bohužel ani zde jsme se nedozvěděli žádné pozitivní informace, i když válka už skončila. Přečetli jsme si totiž informace o pronásledování vojáků a důstojníků, především těch, kteří bojovali na západní frontě. Dozvěděli jsme se, že organizace, která se o to zasloužila, byla již od konce války v moci komunistů.

Nepohodlní lidé pak začali být odstraňováni z velitelských míst od podzimu roku 1947, kdy probíhala reorganizace armády a když se po únoru 1948 komunisté chopili moci, následovala první vlna propouštění v armádních řadách, která se dotkla stovek vojáků. V letech 1949 a 1950 vojáci dostávali výpovědi ze služebních bytů, byli vyhazováni z práce a mohli pracovat jen v dělnických profesích. Důstojníci sloužící v armádě v důležitých funkcích, byli zatýkáni a odsuzováni ve vykonstruovaných procesech k vysokým trestům odnětí svobody, k trestům smrti, nebo byli internováni v táborech nucených prací a mučení.

Děsivé. Vůbec celé muzeum to byla jedna velká hrůza, kterou bychom nikdy nechtěli prožít. Uvnitř památníku jsme strávili čtyřicet minut a když jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme po schodišti a vyšli s úlevou ven. Ihned jsme zamířili k tankům a dělům, které byly vystaveny vedle budovy památníku. Postupně jsme si zde prohlédli protiletadlový kanon ráže 57 mm, protiletadlový kanon ráže 122 mm vzor 31 - 37, protiletadlový dvojkanon ráže 30 mm vzor 53, tanky T 34 - 85, tank SU-100 a kolopásový transportér OT-810.

U tanků jsme se vyfotili a pak jsme vstoupili do aleje, která dříve vedla až k zámku v Hrabyni, jenž byl ale válkou natolik zničen, že musel být v roce 1946 stržen. Vzápětí jsme odlovili další kešku a pokračovali v chůzi mezi dvěma řadami stromů dál. Cesta se mírně svažovala a po několika stovkách metrů jsme došli na Englišovu vyhlídku, kde jsme našli další schránku s poklady. Následně jsme se pokochali vyhlídkou do slezské krajiny směrem na Opavu, Mokré Lazce a v dálce jsme viděli dokonce Jeseníky.

Vzápětí jsme pokračovali dál mimo zmíněnou cestu a o 200 metrů dál na okraji lesa jsme odlovili další kešku. Pak jsme se alejí vrátili zpět k autu, kterým jsme odjeli do Petřkovic u Ostravy, kde jsme dobyli již zmíněnou Bastilu. Když jsme na místo přijeli, nevypínala se před námi pařížská pevnost, postavená v letech 1370–1383 na obranu proti Angličanům ve stoleté válce, která se od 15. století používala jako věznice, nýbrž 20 metrů vysoká horolezecká stěna vybudovaná z jednoho z bývalých pilířů železničního mostu.

Právě se zde konalo setkání příznivců geocachingu, mezi něž patřil pár let i náš synek. Na mítink jsme přijeli asi o půl hodiny po zahájení, ale jak to tak vypadalo, tak to ani nevadilo, protože kačeři už vesele po pilíři lezli. Vmísili jsme se do davu čekajících zájemců o adrenalinový zážitek a když jsme se dostali na řadu, synek si koupil kulaté eventové CWG, opsal nějaké ty trackovatelné předměty a zapsal se do zápisníku právě probíhajícího setkání.

Po podpisu prohlášení, že výstup vykoná dobrovolně a na vlastní nebezpečí, nastal menší zmatek s hledáním volného sedáku, které se záhy zdárně vyřešily. Vzápětí se synka ujal jeden z organizátorů, který mu dal potřebné instrukce a tak náš kačer mohl zahájit výstup. A protože lezl úplně poprvé, vybral si tu nejlehčí obtížnost, což nijak neznehodnocovalo skutečnost, že během několika sekund dokázal vylézt nahoru. Za odměnu získal navíc krásné eventové CWG a pyšný na svůj výkon zase slezl dolů za námi.

Zkoušku jiné trasy synek odmítl a tak jsme ještě pár minut pozorovali ostatní lezce, než jsme se vydali zpět k našemu povozu. Potom jsme odjeli do nedalekých Ludgeřovic, kde jsme auto nechali na malém parkovišti naproti monumentálního kostela a vydali se na jeho obhlídku. Už z dálky na nás zapůsobil svou mohutností a krásným vzhledem, neboť byl postaven z červených z režných a glazovaných cihel. Po schodech jsme vystoupali ke vchodu do kostela, před kterým jsme spatřili bílý kříž s Kristem.

Prošli jsme okolo něj a vešli dovnitř chrámu. V předsíňce jsme uviděli sousoší „Dokonáno jest“, které roku 1944 zhotovila firma Ferdinand Stuflesser v St. Ulricht – Grődnertal z Tyrolska. Prohlédli jsme si i další výzdobu předsíňky a pak jsme přistoupili ke mříži a nahlédli jsme dovnitř chrámu. Viděli jsme hlavní oltář svatého Mikuláše z roku 1909, který nahradil starý oltář s původního dřevěného kostela, jenž stál nedaleko nynější stavby. Dále jsme viděli dva boční oltáře ze stejného roku, které byly zasvěceny svaté rodině a svaté Barboře.

Zjistili jsme, že všechny tři vytvořil akademický sochař G. Schreiner z Řezna. Od stejného autora jsme posléze shlédli čtrnáct obrazů křížové cesty. Naším očím neunikla křtitelnice z roku 1913 a kazatelna z roku 1907, na které nás zaujalo, že byla kvůli lepší slyšitelnosti roku 1913 přemístěna blíže k lavicím. Pak jsme spatřili sousoší sv. Antonína od německého sochaře G. Schreinera z Řezna, pořízené do kostela roku 1914. Velice nás zaujal dlouhý lustr z roku 1933 od stejného autora.

Nemohli jsme ale vidět varhany od krnovské firmy Rieger-Kloss z roku 1932, protože prostě byly přímo nad námi na hudebním kůru. Když jsme si prohlédli novogotické vnitřní vybavení, vyšli jsme z kostela ven a zamířili jsme k autobusové zastávce, odkud jsme měli celou stavbu před sebou jako na dlani. Nejvíce nás zaujala 75 metrů vysoká věž s hodinami, jejíž číselníky měly průměr téměř jeden a půl metru. Dozvěděli jsme se, že do věže bylo roku 1907 instalováno pět zvonů, z toho byly tři nové a dva byly z původního dřevěného kostela.

Nepřekvapilo nás, že během první světové války zabaveny čtyři zvony pro válečné účely. Ovšem již roku 1920 byly do věže dodány tři nové zvony, které dodala firma F. Otta z Hemelingenu u Brém. Dále jsme zjistili, že se zvoníkovi muselo docela ulevit, když roku 1939 byl instalován elektrický pohon zvonů. Bohužel o tři roky později byly pro válečné účely zabaveny tři největší zvony a zbyl jen malý umíráček. Potom jsme očima přejeli zbytek jednolodního kostela, jehož loď uzavírala polygonální kněžiště a v patře měla oratoř.

Po stranách kostela jsme viděli sakristie a kaple. Vedle svatostánku jsme pak spatřili stavby ze stejného materiálu. Jednalo se o faru a hospodářské budovy, postavené ještě dříve než kostel v letech 1902 - 1903. Na závěr obhlídky jsme se seznámili v krátkosti s historií kostela a následně jsme se odebrali do nedaleké restaurace s příznačným názvem U kostela, kde jsme si koupili turistickou známku a také jsme zde poobědvali. Nebyli jsme zde ale vůbec spokojeni, jídlo bylo nevalné chuti a někteří ostatní návštěvníci v nás budili hrůzu a vypadali odpudivě. Po obědě jsme se vrátili k autu a vyrazili směrem domů do Olomouce, čímž jsme zakončili náš třídenní pobyt ve Slezsku.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_ve_Slezsku_dobyli_Bastilu