Budišov nad Budišovkou jsme svou návštěvou poctili dvakrát a shodou okolností se tak stalo vždy v květnu během jednodenních výletů. Když jsme sem přijeli poprvé, ještě nebyla postavena rozhledna Halaška a tak jsme do města, jehož název byl možná odvozen od Budiše, opata olomouckého kláštera Hradisko nebo od bud horníků, kteří zde sídlili ve 13. století, zavítali podruhé. Oba výlety od sebe dělilo dlouhých 12 let a tak jsme si prohlédli stejné památky jako poprvé, jelikož jsme byli zvědavi, jestli se na nich za ty roky něco nezměnilo. V centru Budišova nad Budišovkou jsme zároveň objevili pár nových zajímavostí, mezi něž patřila kaplička na Berounské ulici, která se stala naším prvním cílem ve městě.

Naše černé SUV jsme zaparkovali na okraji silnice přímo naproti kapličky a vyrazili jsme na její obhlídku. Drobná stavba, o které se nám nepodařilo zjistit dobu výstavby či střípky z její historie, se poněkud krčila pod sousedním vysokým domem, nicméně si od něj díky proluce držela malý odstup. Průzkum odsvěcené kapličky v majetku města jsme zahájili na průčelí, které nám tradičně nabídlo nejkrásnější tvář církevní památky. Přední straně stavby dominoval barokní štít, podle něhož jsme usoudili, že kaplička mohla být postavena někdy v druhé polovině 18. století. Uprostřed štítu jsme spatřili monogram, jenž jsme si poskládali jako písmena MTR nebo MTTR, který patrně představoval podpis některého z olomouckých biskupů.

Jestli to byl monogram arcibiskupa Maria Tadeáše Trauttmansdorffa, který žil v letech 1761 – 1819, to jsme se jen mohli dohadovat. Na vrcholu štítu jsme ještě shlédli kříž a pak jsme přistoupili ke dveřím, zasazené do ozdobného lisénového rámce. Vstup byl sice zavřený, ale díky proskleným tabulkám jsme mohli nahlédnout dovnitř. V interiéru jsme našli drobný oltářík s květinovou výzdobou a nad ním visel svatý obrázek s výjevem žehnající Panny Marie s Ježíškem v náručí. Když jsme si vnitřek kapličky prohlédli, všimli jsme si bosáže na nároží kaple a poté jsme se již věnovali zbývajícím částem stavby. Sedlová střecha byla pokryta břidlicí, což nás vzhledem k velkému výskytu této horniny v okolí města vůbec nepřekvapilo a jiný materiál by se sem snad ani nehodil.

Na obou bočních stranách jsme nenašli vůbec žádné okénko, nicméně naše oči potěšila pokračující bosáž. Na závěr jsme si symbolicky nechali zadní část kapličky, která byla trojboce ukončena a tím jsme obhlídku drobné památky uzavřeli. Vzápětí jsme autem odjeli k nedalekému vodnímu mlýnu, v němž se již dávno nemlelo obilí, nýbrž zde sídlilo muzeum břidlice. V něm jsme si totiž chtěli koupit turistickou známku zmíněné rozhledny, ale abychom se do budovy dostali, museli jsme po letech znovu přejít přes krásný kamenný most. Nepředstavovalo to pro nás vůbec žádný problém, naopak jsme tak velice rádi učinili, protože se mám stavba moc líbila a ještě než jsme na něj vstoupili, obdivovali jsme fortelnou práci našich předků z obou bočních stran.

Přitom jsme objevili desku, která ním prozradila, že most byl postaven roku 1773 a následně jsme se přesunuli na začátek šest metrů široké stavby, kde se nás snažil zastavit důlní vozík, ale elegantně jsme jej obešli a vkročili na klenbový, pozdně barokní most z lomového kamene, pnoucí se díky dvěma obloukům čtyři metry nad řekou Budišovkou, která dole pod ním po staletí vesele protékala. Když jsme se ocitli uprostřed mostu, zastavili jsme se u sochy svatého Jana Nepomuckého, jejíž autorství se přisuzuje svitavskému rodákovi Jiřímu Antonínu Heinzovi. Na soklu zdobeném vpředu kartuší jsme našli letopočet 1725, což znamenalo, že socha byla starší než samotný most, ale kde stála předtím, to se nám nepodařilo zjistit.

Pak jsme shlédli postavu světce, který stál na soklu s vykročenou pravou nohou, esovitě prohnutým trupem vytočeným k pravému rameni a na sobě měl tradiční oděv. Hlavu světce, který oběma rukama přidržoval kříž s korpusem Krista, pokrýval biret a nechyběla ani tradiční zlacená svatozář s hvězdami. Socha sv. Jana Nepomuckého byla během obou našich návštěv dobrém stavu, ovšem v roce 1959 měl světec na kahánku, když mu hlavu srazil tank, projíždějící po mostě v rámci vojenského cvičení. Když jsme si sochu podrobně prohlédli, zaznamenali jsme jednu změnu, která na mostě za oněch dvanáct let proběhla. Všimli jsme si, že vrchní část ohradní zídky byla vyspravena, což jistě umocnilo nás pozitivní dojem z procházky po krásném mostě.

Bohužel jsme o kladné pocity vzápětí přišli, protože když jsme se octili na druhé straně a dorazili ke dveřím muzea, bylo zavřeno. Vzhledem k tomu, že jsme sem přijeli v jediný den, kdy mělo být otevřeno do 10 – 13 hodin, nedokázali jsme pochopit, proč zde pracovník muzea ony tři hodiny nebyl přítomen. Potkali jsme zde jen staršího muže, který právě telefonoval s oním zaměstnancem, který se zeptal, kolik nás na prohlídku čeká. Po zjištění, že nás není ani pět, byla diskuze uzavřena a naše naděje na zakoupení turistické známky či prohlídku muzejních expozic zhasla jako plamen svíčky v průvanu u kostelních dveří. Naštvaní a zklamaní jsme tedy odtáhli zpátky na druhý břeh k autu, jímž jsme odjeli na Halaškovo náměstí, kde jsme shlédli všechny nabízené zajímavosti.

O chvíli později jsme zaparkovali jen pár metrů od pískovcové sochy Panny Marie Immaculaty, stojící před průčelím farního kostela a o pár vteřin později jsme si dílo sochaře Johana Schuberta začali prohlížet. Socha stála na hranolovém podstavci s volutovými křídly, rozděleném na dvě části výraznou profilovanou římsou, na němž jsme našli letopočet 1796, tedy rok vzniku. Na čelní straně soklu jsme si přečetli jedenáctiřádkový nápis v zrcadlovém rámu s květy a stylizovaným mušlovým dekorem a nad ním jsme našli nástavec v podobě komolého čtyřbokého jehlanu s rokaji a mušlemi, na kterém jsme spatřili zeměkouli obtočenou hadem. Na planetě pak stála postava Panny Marie se svatozáří, která měla levou ruku položenou na hrudi a pravou držela zlacené žezlo.

Když jsme si sochu Panny Marie Immaculaty celou prohlédli, sešli jsme trochu níž, abychom již prozkoumali kašnu, nacházející se v zatravněné části náměstí. Poté, co jsme ke kašně přišli, museli jsme konstatovat, že se na ní za těch dvanáct let prakticky nic nezměnilo. Z jedné strany ji stále obepínalo železné zábradlí, natřené oprýskanou žlutou barvou a zelená tráva pak vyplňovala okolní prostor vodního prvku. Naše oči potěšily kvetoucí keře, vysázené ze tří stran a naopak jsme bylo zklamáni z toho, že ani tentokrát v kašně nebyla žádná voda. Čtverhranný bazén tak zel prázdnotou, stejně jako vnitřek ozdobných váz na jeho nárožích, do nichž se pomalu vkrádala travička. Uprostřed kašny pak stál na podstavci útvar podobný slavnému ježku v kleci, který by již potřeboval opravit a jehož autor či vznik nám zůstal neznámý.

Kousek od betonové kašny stála raně barokní radnice, která byla podle našeho názoru nejkrásnější světskou stavbou na Halaškově náměstí. Sídlo radních bylo postaveno roku 1635 a již o 24 let později bylo barokně upraveno v duchu tehdejšího dominantního slohu. V 19. století pak byla budova přestavěna novogoticky a v této podobě jsme ji viděli i my. Před námi se nacházela patrová obdélná stavba s valbovou střechou, ze které vstupovala věžička s lucernou a makovicí. Když jsme přišli ke dveřím, nad vstupem jsme objevili městský znak, jenž byl Budišovu udělen v roce 1613 kardinálem Františkem z Dietrichštejna a pamětní desku rodákovi F. I. K. Halaškovi. Docela nás udivilo, že po celou dobu své existence dům sloužil svému původnímu účelu, což v jiných městech nebývalo vždy pravidlem.

Od radnice jsme se kolem zeleného travnatého pásu přesunuli k vojenskému pomníku neboli památníku výročí konce druhé světové války, který byl trochu utopen mezi tujemi. Přesto našim očím neunikl, ovšem abychom se dostali do jeho bezprostřední blízkosti, museli jsme vystoupat několik schodů. Teprve potom jsme si mohli zblízka přečíst letopočet 1945 – 1955 a prohlédnout si podobu českého lva nad číslicemi. Dlouhá léta po vytvoření památníku Vladimírem Kapounem v roce 1955 jej na vrcholu zdobila sovětská hvězda, ale ta byla již odstraněna, aby snad někoho nedráždila svou rudou barvou. V propadlišti času také zmizelo ohraničení, po němž zbyly jen kamenné podstavce v rozích okolo pomníku.

Vojenský pomník jsme opustili a pak jsme zahájili obchůzku okolo domů, lemujících prostor zejména v horní části náměstí. Překvapivě žádný z nich nebyl zařazen mezi kulturní památky a tomu odpovídal i jejich stavební sloh. V podstatě jsme viděli řadu obyčejných domů, ze kterých nás zaujala pouze lékárna U černého medvěda. V domě se žlutou fasádou místní lékárníci zhotovovali své mastičky a přípravky nejméně od 18. století, ale slavné časy byly už dávno pryč, stejně jako historické vybavení, které přinejlepším skončilo v různých muzeích. Například v Kuksu jsme o pár let dříve viděli mosazný hmoždíř na dřevěném podstavci ve tvaru medvěda z roku 1800, jenž používal PhMr. Johann Bier a který kdysi zdobil interiér budišovského domu na náměstí.

Více jsme toho na náměstí vidět nemohli, ale ještě než jsme jej opustili, nakoupili jsme si něco dobrého v potravinách a pak jsme se začali zajímat, po jakém muži bylo vlastně pojmenováno. Internet v mobilních telefonech nám prozradil, že František Ignác Kassián Halaška žil v letech 1780 – 1847 a byl to římskokatolický kněz a osvícenský přírodovědec, matematik, fyzik a astronom. Byl významnou osobností české vědy první poloviny 19. století, když působil jako rektor University Karlovy i Vídeňské university, ale také jako vládní rada dvorské studijní komise. Slavný rodák zemřel na tuberkulózu a po roce 1990 bylo po něm pojmenováno náměstí, na kterém jsme následně obdivovali kostel Nanebevzetí Panny Marie, jenž zde byl postaven v letech 1745 – 1756.

Na rozdíl od první návštěvy nám podívanou hodně pokazilo lešení, obepínající kostel jako svěrací kazajka, ale nedalo se nic dělat, zřejmě již bylo nutné provést na této stavbě nějaké nutné opravy. Obhlídku jsme započali na průčelí kostela, jehož dvě stejně vypadající věže nad námi čněly až k nebesům a vůbec to nevypadalo, že kvůli nedostatku finančních prostředků byly k lodi přistavěny dodatečně až v roce 1912. Pod mohutnými cibulovými báněmi s lucernami a kříži na vrcholu jsme uviděli hodiny, na nichž jsme si zkontrolovali správný čas a o něco níže jsme shlédli zvonicové patro se dvěma bronzovými, a jedním železným zvonem, které prosvětlovala okna s půlkruhovým záklenkem. Pod nimi se nacházela římsa, pod kterou byla kulaté okénka a nížeji jsme spatřili další dvě vysoká okna nad sebou.

V přízemí pod nimi jsme uviděli dva vchody, přičemž ten třetí, hlavní se nacházel uprostřed mezi věžemi. Mezi věžemi jsme našli opět dvě okna s půlkruhovými záklenky a nad římsou jsme obdivovali pěkný štít s volutovými křídly a freskou Panny Marie, držící v náručí děťátko. Pak jsme se vydali blíže a po širokém schodišti jsme přišli k hlavnímu vchodu, nad nímž jsme si prohlédli znak mecenáše a patrona kostela kardinála Troyera a přečetli si nápis Troierianae Pietatis Monumentum. Potom jsme zkusili vstoupit dovnitř, ale bylo zavřeno a tak jsme interiér se sedmi oltáři,  obrazy svatých, křížovou cestou či cechovními znaky neviděli, což nás docela mrzelo. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů stavby, na které jsme našli několik zajímavých věcí.

Hned vedle vchodu jsme si prohlédli sochu Panny Marie z druhé poloviny 19. století a na druhé straně dveří naším očím neunikla mramorový kříž s litinovou figurou ukřižovaného Ježíše Krista. Po pravé straně dveří visela černá pamětní deska s textem, upomínající na dva místní faráře Franze Horáka a Josefa Veselého, který zde před 12 lety ještě nebyla. Vzápětí jsme se vydali na obchůzku kolem kostela s profilovanou přední části lodi, v níž jsme našli tři malá okénka nahoře, pod kterými se vždy nacházelo vysoké okno s vitrážemi. V druhé polovině lodi jsme narazili na Loretánskou kapli s obdélníkovými okny, ale bohužel jsme ji nemohli blíže prozkoumat, protože nám v tom bránil plot a také několik hospodářských budov.

Stodola s chlévem jako součást kostelního památkového areálu nemohly být zbourány, i když už dávno nesloužily svému účelu, tak snad v budoucnu najde nějaké smysluplné využití. Za autobusovou zastávkou jsme dorazili k půlkulatému presbytáři bez oken, z něhož kolmo vybíhala kamenná ohradní zeď, obíhající přilehlou farní zahradu. Když jsme si závěr kostela prohlédli, vrátili jsme se stejnou cestou zpět před kostel a vzápětí jsme se začali věnovat druhé straně lodi. Ty vypadala podobně jako její protější kolegyně, ovšem navíc jsme zde našli sakristii, vybavenou uvnitř barokním nábytkem a uměleckou výzdobou. Nejvíce nás zde však zaujal starý smírčí kříž ze 16. století a vedle stojící mladší bílý křížek z roku 1946, které se ukrývaly v trávě, jakoby se před nám chtěli schovat.

Neuspěly a se zájmem jsme si je prohlédli. Jen o pár metrů dál trčela zajímavá stéla označená letopočtem 1699, nad nímž jsme si přečetli nápisem v latině a další texty jsme k našemu překvapení nalezli v omítce kostela nedaleko vchodu, k němuž jsme se po obhlídce křížů vrátili. Když jsme si svatostánek obešli, zamířili jsme k bývalé barokní faře, postavené v letech 1733 - 1734 vedle farního kostela. Před námi stála jednopatrová stavba s vysokou valbovou střechou pokrytou jak jinak než břidlicí, které v těchto končinách bylo dost a dost. Krátce jsme si objekt na čtvercovém půdorysu s okny ve zdobných šambránách prohlédli, tak jsme se vrátili k našemu autu a přečetli si něco o historii města Budišova nad řekou Budišovkou.

Po přečtení dostupných faktů jsme nastartovali a odjeli k nedaleké sportovní hale, u které jsme náš povoz zaparkovali. Po vystoupení u auta jsme si dali věci a svačiny do batohu a pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili za dalším cílem, jímž byla rozhledna Halaška. Jen o pár kroků dál jsme narazili na informační tabuli, která dělala věži reklamu a poskytnutím informací lákala turisty, kteří by snad s návštěvou rozhledny ještě váhali. A protože jsme se nacházeli u sportovní haly, nemohlo zde chybět pár mučících nástrojů, které si ženská část naší výpravy dobrovolně vyzkoušela. Tortura naštěstí netrvala moc dlouho, takže jsme o chvíli později přišli na rozcestí, kde jsme uposlechli hnědou šipku na sloupu, ukazující správný směr k vyhlídkové věži.

Kráčeli jsme ulicí Bezručova a po 200 metrech jsme zabočili doprava do té s názvem K Hubertovi, k němuž jsme opravdu později došli. Ale nepředbíhejme. V této ulici nás u jednoho domu zaujal malý kamenný geologický park, přičemž kameny zároveň plnily praktickou funkci. Bránily totiž řidičům nezbedných automobilů v tom, aby před stavením odložili své plechové miláčky, protože úzká ulice jiné parkovací možnosti nenabízela a na jejím konci dopravní značka zákaz vjezdu znemožňovala další přiblížení k rozhledně. Žádné auto zde tak nestálo, pouze kolem nás projel hlídkový vůz městské policie, jejíž příslušníci tak odjeli s prázdnou peněženkou. Za zákazovou značkou se asfaltová silnička změnila v pěknou šotolinovou cestu, kterou lemovaly nedávno vysazené stromy a rozlehlé pastviny s čerstvou zelenou travičkou.

Pochod nám znepříjemňoval vítr, který snižoval pocitovou teplotu, takže jsme se nemohli rozhodnout, jestli si obléci bundy nebo jít jen v krátkém tričku. Cesta mírně stoupala vzhůru a úlevu od větru nám poskytl násep s vodojemem, za nímž jsme si mohli naplno užívat sílu květového sluníčka. O kousek dál se však krajina opět do široka otevřela, takže se vítr znovu opřel do našich těl. Na druhou stranu jsme si mohli užívat pohledy na pastviny a okolní lesy, jež společně tvořili příjemnou kompozici. Domy v Budišově nad Budišovkou jsme totiž nechali už dávnou za sebou a tak přírodní krásy nehyzdily žádné lidské stavby. Působení člověka tak připomínaly paradoxně pouze krávy na pastvinách a šotolinová cesta, na kterou jsme stále pokládali své obutí.

Za pasoucím se skotem jsme narazili na rozcestí, kde správný směr ukazoval sloupek s dřevěnou šipkou a obrázkem muže, po němž byla Halaškova rozhledna pojmenována. Vydali jsme se doleva a šotolinový povrch ihned vystřídala klasická polní cesta, kterou sem tam svlažil malý potůček. Cesta nás vedla ještě pár desítek metrů otevřenou krajinou a pak jsme již vstoupili do lesa. Prakticky okamžitě se ocitli na místě zvaném U křížku, jemuž místní domorodci říkají také Hubertek, U Hubertka nebo U obrázku. Našli jsme zde malý pomníček, jenž v roce 1932 vybudovali budišovští myslivci k poctě svatého Huberta, patrona lovců a mužů v zelené kamizole, který se náboženskému životu zasvětil po setkání s jelenem na honu.

Před námi se nacházel dřevěný sloup s vyřezávanou skříňkou, v níž jsme si prohlédli obrázek se zjevením sv. Huberta, který lemovaly drobné kované ozdoby. Sloup byl zasazen do velkého kamene, u něhož jsme spatřili plochou břidlicovou tabuli a nápisem Errichtet von der Jägerschaft Bautsch 1932, který okolojdoucím vzkazoval, kdo a kdy křížek nechal zhotovit. Zaujalo nás, že pomníček přežil téměř v původní podobě až do dnešních dnů, neboť po skončení druhé světové války v roce 1945 a odsunu původního německy mluvícího obyvatelstva, byla většina podobných lidových staveb poničena. V roce 1993 došlo k výměně dřevěného oplocení, ale nosný sloup z modřínu stačilo jen naimpregnovat. Zázraky se dějí...

Původní obrázek s výjevem zjevení Svatého Huberta se nedochoval, a tak byl při renovaci pomníčku namalován nový Jiřím Kratochvílou. Když jsme si vše prohlédli, pěkné místečko s dvojicí lip jsme opustili a vrátili se kousek zpátky, což se ukázalo jako chyba. Podle mobilních telefonů tudy měla totiž vést jedna z cest k rozhledně, ale žádnou jsme nenašli, stejně jako další rodinka, která sem mezitím přišla. Definitivní pokus tudy projít nám zatrhla asi metr a půl dlouhá užovka obojková, na kterou naše nejstarší členka výpravy málem šlápla. Po prvotním šoku jsme si Žofku vyfotili a nahráli na mobilní telefon, takže se můžete podívat na video, které je k dispozici  zde. Užovka vzápětí zmizela v trávě a my jsme se raději vrátili ke křížku.

Za svatým Hubertem jsme objevili tu správnou cestu, která začala trochu více stoupat a sem tam se rozdělila, jakoby si s námi chtěla ještě pohrát předtím, než dorazíme k vyhlídkové věži. Chvíli jsme kráčeli lesem, jenž vystřídala pastvina a pak jsme vkročili do přírodní uličky, lemované břízami, jehličnany a jinými stromy. Povrch cesty byl zpevněný štěrkem, takže se nám šlo dobře a brzy jsme k rozhledně na vrcholu kopce Kopřivná bez potíží dorazili. Ocitli jsme se v nadmořské výšce 641 metrů a kromě nás sem přišlo několik dalších skupinek návštěvníků, kteří buď posedávali na lavičkách pod rozhlednou nebo již zírali z vyhlídkové plošiny. Než jsme tak učinili i my, prozkoumali jsme informační panely mezi lavičkami, jež nám přiblížily objevy Františka Ignáce Kassiána Halašky.

Dozvěděli jsme se, že tento český římskokatolický kněz, piarista a osvícenský přírodovědec, matematik, fyzik a astronom byl významnou osobností vědy první poloviny 19. století, když působil jako rektor University Karlovy i Vídeňské university. Náplní jeho práce byla výuka fyziky a vydal také několik publikací v oborech experimentální fyziky, optiky, termodynamiky a elektřiny. Za dílo Základní poznatky o zatmění slunce při oběhu měsíce obdržel Dánskou záslužnou medaili a z jeho učebnice Příručka přírodovědy se učili studenti ještě počátkem 20. století. Zaujalo nás, že jeho práce z astronomie, mechaniky, optiky, elektřiny, magnetismu a termiky byly v jeho době většinou jedinými vědeckými pracemi. A právě slunce v různých podobách bylo náplní informačních tabulí pod rozhlednou.

Na slunečních hodinách jsme si zkontrolovali aktuální čas a když jsme si pročetli i ostatní chytré tabule, obrátili jsme svou pozornost k věži, která byla postavena roku 2021 v rámci projektu Silesianka, jehož záměrem bylo vybudování sítě rozhleden a vyhlídkových míst na území Slezska. Čtyřboká Halaška v šedivé barvě se zařadila mezi ně, i když paradoxně stojí na Moravě, což nám však nijak nevadilo. Začali jsme stoupat po 153 průhledných schodech z ocele do výšky 28 metrů, kde se nacházela vyhlídková plošina, zakrytá solárními kolektory, jež zajišťovaly napájení pro signalizaci na vrcholu rozhledny. Když jsme nahoru konečně vystoupali, otevřely se nám fantastické rozhledy po blízké i vzdálenější krajině.

Spatřili jsme nejen blízké sopky Bruntálské vrchoviny s názvy Červená hora, Malý Roudný a Velký Roudný, ale i nejvyšší horu Nízkého Jeseníku Slunečnou a celý prostor vojenského výcvikové prostoru Libavá. Patrně to již vojákům nevadilo, ovšem za dob socialismu by něco takového nepřicházelo v úvahu, ale našetří dobu nesvobody již odvál čas. Samozřejmě jsme viděli přilehlé města a obce v čele s Budišovem nad Budišovkou, Guntramovicemi či vzdálenějším Klokočovem nebo blízký Hrubý Jeseník s Vysokou holí a Pradědem. Na obzoru se pak rýsoval hřeben Slezských Beskyd s Velkou Čantoryjí, Moravskoslezské Beskydy s Lysou horou, Smrkem i Radhoštěm a dokonce byly trošičku vidět Javorníky či Hostýnské vrchy s legendárním poutním místem.

Po několika minutách jsme opatrně slezli dolů a posadili se na lavičky. Jelikož se blížilo poledne, uvažovali jsme, že bychom z batohů vytáhli přibalené svačiny, ale nakonec jsme se rozhodli hodování odložit. Nechtělo se nám totiž sedět přímo na sluníčku, protože zastřešená lavička byla celou dobu obsazená jinými turisty a vadili nám i ostatní lidé, takže jsme se vydali na další cestu. Jídlo jsme si snědli až na zřícenině hradu Vildštejn, která byla naším dalším cílem a kam vedla zmíněná červená trasa. Nechtěli jsme se však vracet upravenou cestou zpátky ke křížku a namísto toho jsme zvolili dobrodružné putování neznačenými stezkami, džunglí a pralesem, kam noha člověka nevstoupila drahnou dobu. Alespoň tak nám to připadalo, když jsme nechali vyhlídkovou věž za sebou a vstoupili na úzkou cestičku mezi stromy.

Příroda nám na 1,5 kilometrové trase nachystala několik překážek, nejprve vodní v podobě hluboké louže, posléze jsme museli ohnout své hřbety a sklonit se pod stromem, a abychom se opravdu cítili jako dostihové koně na Velké pardubické, o pár metrů dál jsme pro změnu zase museli přelézt padlý kmen. A pak druhý, třetí, čtvrtý….Cesta zároveň stále klesala, někdy méně, jindy více prudčeji a když jsme zabočili doprava, čekala nás překážka nového typu. Asi sedmdesátimetrový úsek byl totiž natolik podmáčený, že jsme museli kráčet po okraji cesty, což v praxi znamenalo prodírat se trávou, hledat schůdný terén bez bahna a kličkovat mezi stromky doufajíce, že se naše těla nezapletou do tkaného díla osminohého tvora z říše hmyzu.

Když se nám podařilo obtížný úsek zdolat, zabočili jsme doleva a prudké klesání nás přivedlo na mýtinu, za níž jsme se napojili na červenou turistickou trasu. Konečně jsme si mohli užívat pohodlí značné cesty, která navíc mírně klesala nebo vedla po rovině a tak nijak nevadilo, že kromě dvou vyjetých kolejí zbytek komunikace zarůstal zelenou travou. Po chvilce jsme přišli na rozcestí, kde jsme zabočili doprava a vzápětí jsme se ocitli na malém mostě přes potok Lomnice, nad kterým byl hrad Vildštejn v druhé polovině 13. století vystavěn. Znamenalo to, že na středověké správní středisko budišovského panství to nebude již daleko, což se nám záhy potvrdilo. Za potokem jsme znovu zabočili doprava a krátké stoupání nás přivedlo do předhradí, kde jsme narazili na informační tabuli.

A protože nás tento hrad opravdu zajímal, ihned jsme zvědavě začali studovat fakta, která nám chytrá tabule nabídla. Přečetli jsme si, že červená trasa v podstatě celou dobu kopírovala starou přístupovou cestu, po které sem už před staletími přicházeli obyvatelé či návštěvníci hradu. Mezi nimi byli určitě biskupové a další církevní hodnostáři z olomouckého klášterního Hradiska, kteří nechali hrad vystavět, ale také Dětřich a Jindřich z Fulštejna, majitelé sídla v letech 1316 – 1323. Potom si hrad vzali zpět do svého držení biskupové, kteří jej užívali až do konce 14. století, kdy byl Vildštejn spolu s několika okolními vesnicemi vypálen během válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem. Svědčí o tom zpráva z roku 1399, kdy Budišov zapálili stoupenci markraběte Prokopa, nepřítele olomouckého biskupa Jana XI. Mráze.

Na závěr jsme se dozvěděli, že od 15. století již o Vildštejně nejsou žádné písemné zmínky a panství bylo řízeno přímo z Budišova. Osada nad Budišovkou tedy byla obnovena a později se z ní dokonce stalo významné tržní město, ovšem hrad zmizel nejen z dějin, ale i povrchu zemského. Z hradu se totiž sice zachovaly zbytky zdiva z lomového kamene a částečně z cihel, ale ty zůstaly skryty pod sutinami vlastní stavby, které během staletí postupně zanesla hlína a navíc vše zarostlo hustým křovím a náletovými dřevinami. A protože hrad stával na odlehlém místě, nebyly jeho ruiny rozebrány vesničany pro vlastní potřebu. Jelikož dosud nebyl proveden archeologický výzkum, mohli jsme se jenom dohadovat, co se vlastně z hradu dochovalo.

Na informační tabuli jsme si prohlédli obrázek s možnou podobou středověkého sídla a ještě než jsme se pustili do jeho průzkumu, posadili jsme se na lavičku. Z batohů jsme vytáhli svačiny a několik minut jsme se pod stromy občerstvovali. Ve větvích šuměl vítr, dole pod námi zurčel potok Lomnice a díky absenci jiných turistů jsme si mohli užívat chvilky ničím nerušené pohodičky. Když jsme se najedli a napili, vyrazili jsme již na obhlídku značně velkého hradu, jenž byl rozdělen na dvě části. V dobách jeho největší slávy bychom za lavičkami překonali díky lávce příkop, jenž chránil sídlo ve směru od přístupové cesty, ze které byl hrad nejzranitelnější. Na druhé straně lávky bychom vešli brankou ve zdi do vlastního přehradí, přičemž by nás pozorovali obránci z menší hranolové strážní věže.

Vlastní hrad se však nacházel až za druhým příkopem, obehnaným hradbami a abychom mohli vstoupit do hradního jádra, museli bychom znovu přejít přes lávku, která možná měla podobu padacího mostu. Na nádvoří bychom prošli menší věží a pak by se nám konečně naskytl pohled na vlastní palác, který obývali majitelé hradu a na vnitřní hradby, k nimž obvykle bývaly přilepeny dřevěné přístavky pro dobytek či méně významné členy strážní posádky. Místo, kde kdysi stával rozlehlý hrad oválného půdorysu s bergfritovou věží byl však době naší návštěvy stále zarostlý mladým lesem a zasypaný množstvím sutě, takže jeho přesná podoba nebyla ještě známa. Jeho rozměry 120 metrů na délku a 50 metrů na šířku jsme však poznali na vlastní kůži, když jsme se jím procházeli.

Během pochůzky hradem se nám nejlépe šlo po stezkách, které vedly po bývalých hradbách, silných až čtyři metry. Zaujalo nás také místo, kde bývala zmíněná oválná bergfritová věž, která chránila obytný palác a jež disponovala rovněž čtyřmetrovou zdí. Docela se nám zde líbilo, pouze jsme mohli litovat, toho, že hrad byl dosud zasypán sutí, protože podle pověsti se v jeho sklepeních skrývá velký poklad. Ten bychom si rádi vyzvedli na Bílou sobotu v čase, když zvony v budišovském kostele oznamují návrat z Říma, protože právě v tu chvíli si každý může nabrat zlata a stříbra kolik unese. Předtím bychom však museli hodně trénovat, abychom podzemí hradu opustili s posledním tónem zvonů, protože pak se vchody zavřou a čekat rok na další Velikonoce by se nám fakt nechtělo.

Když jsme se po hradní zřícenině prošli, vrátili jsme se k lavičkám a vydali se hledat skalní útvar s názvem Komenského kazatelna. Značená cesta k němu nevedla a hned na startu jsme měli na výběr tři trasy. Levá cesta strašidelně stoupala vzhůru, prostřední svým profilem vypadala schůdně a pravá padala prudce dolů. Vybrali jsme si tu prostřední, která vedla chvíli po rovině, ale brzy začala mírně klesat. Kráčeli jsme lesem dál a dál, sledujíce přitom mapy v mobilním telefonu, abychom náhodou někde nezabloudili nebo špatně neodbočili, protože se sem tam objevila nějaká stezka, zabíhající mezi stromy, kde se po chvíli zase ztratila nebo pokračovala bůh ví kam. Také naše cesta měnila svou podobu, občas se zakroutila a chvíli dokonce mírně stoupala.

Po chvíli jsme minuli podivně zkroucený strom a o kus dál jsme narazili na jeho kolegu, který spadnul tak nešťastně, že zabral celou šíři cesty. Museli jsme ho obejít a vzápětí jsme se ocitli na jedné z mnoha křižovatek, na které jsme pokračovali rovně. O pouhých 30 metrů dál jsme ve svahu pod sebou marně hledali skalní útvar, na němž podle pověsti kázal Jan Ámos Komenský okolo roku 1621 poté, co musel uprchnout z Fulneku. Jenže díky husté vegetaci jsme žádný kámen neviděli a i když k němu vedla ještě jedna cesta, museli bychom celý prostor obejít, což se nám nechtělo. Vrátili jsme se tedy na rozcestí a vybrali si jinou cestu, která nás protáhla kolem mýtiny do zatáčky, za níž chvíli klesala, aby se posléze vydala zase směrem vzhůru.

Stoupání bylo sice krátké, ale poměrně výživné a když jsme jej překonali, ocitli jsme se opět u laviček na hradě Vildštejn, na nichž jsme předtím posvačili. A i když jsme kazatelnu nenašli, byli jsme i tak spokojeni, protože jsme cestou nepotkali žádného z jezdců zlého hradního pána, který kdysi na Vildštejně vládl. Tento tyran jednou uvrhl do hradního vězení nebohého starce, který zabil divokého kance, jenž mu zpustošil oseté pole. Po několikaměsíčním vězení mu hradní pán oznámil, že bude na loveckém honu přivázán ke hřbetu jelena, aby se panstvo dobře bavilo. Stařec vyslovil poslední přání, které mu nebylo splněno a tak krutého pána proklel slovy : Buď proklet, buď potrestán stejným způsobem, k jakému jsi odsoudil mne a nechť je vám lov, který byl pro vás zábavou, utrpením.

Pak již začal divoký lov a v čele honců jel sám hradní pán, který zvíře uštval. Jelen poté padl vysílením k zemi a v tom se nebe zatáhlo černými mraky, zahřmělo, blesk udeřil a kůň pod hradním pánem padl mrtvý k zemi. Pán se rozhlížel s hrůzou kolem sebe a v tom se proti němu vyřítil divoký kanec, před nímž začal utíkat, ale snaha muže byla marná. Zanedlouho skonal stejným způsobem jako ubohý stařec a od té doby za špatného počasí mohou lidé potkat v lesích okolo Budišova jezdce v čele s hradním pánem. Naštěstí bylo hezky, sluníčko svítilo a snad proto jsme žádné duchy nepotkali. Nicméně jsme se museli rozhodnout, kterou cestou se dál vydáme, protože jsme opět měli na výběr tři možnosti.

Tentokrát však byla naše volba jednoduchá a pro další putování jsme si vybrali starou známou trasu, označenou na turistických mapách červenou barvou. Cesta měla parametry klasické lesní komunikace, byla dost široká a i když stále mírně stoupala, šlo se nám dobře a z naplánované procházky jsme ukrajovali jeden metr za druhým. Po přibližně 350 metrech jsme dorazili na malou křižovatku, kde jsme zabočili doleva a chvíli stoupali nahoru k mýtině, za níž se cesta už poněkolikáté křížila s jinou kolegyní. Potkali jsme zde pána, který přicházel zleva, ale kvůli změti různých cest bylo těžké určit, odkud sem dorazil. Mohl se jen tak procházet lesem, v němž mohl strávit klidně celý den, ale pravděpodobně přicházel od rozhledny Halaška, nicméně jsme se na to muže nezeptali.

Na prostorné křižovatce jsme spatřili malou dřevěnou chaloupku, ve které nebydlela žádná ježibaba, nýbrž se uvnitř zřejmě schovávalo seno pro zvěř. Perník jsme si tedy v chaloupce pořídit nemohli a tak jsme si z batohu vytáhli populární tatranku, kterou jsme doplnili chybějící cukr v našich tělech. Během krátké zastávky nás minul zmíněný pán, který se nám po chvíli ztratil z očí a již jsme ho nepotkali. Široká lesní cesta od chaloupky vedla více méně po rovině nebo mírně klesala a po 300 metrech jsme po ní přišli na rozcestí s názvem Budišovská silnice. Červená trasa zde pokračovala doprava směrem na obec Dvorce, ale my jsme se vydali na opačnou stranu, zpátky do Budišova nad Budišovkou, ovšem směrovky bohužel mlčely o tom, kolik kilometrů nám do města zbývá.

Dál jsme kráčeli po asfaltové silnici, která sloužila jako cyklostezka a nejezdila po ní žádná auta. Nerušeně jsme tak mohli směřovat k našemu zaparkovanému autíčku, které na nás ve městě věrně čekalo. Na levé straně jsme míjeli les, napravo byla krajina otevřená díky pastvinám, přičemž jsme sem tam narazili na solitérní strom. Pod jedním z nich jsme našli dřevěnou ohrádku, v jejímž středu stál sloupek se zaskleným obrázkem, na němž byl výjev s mysliveckou tématikou. Podle letopočtu 1932 bylo jasné, kdy sem byl obrázek budišovskými myslivci umístěn. Pod ním jsme pak objevili text, z něhož vyplynulo, že památník byl roku 1993 obnoven a na plůtku jsme si přečetli mysliveckou básničku, vzdávající hold svatému Hubertovi, na jehož počest byl v roce 2010 obrázek vysvěcen.

Za svatým obrázkem jsme minuli hromadu klád, čekající na odvoz a jelikož jsme se nacházeli na jednom z nejvyšších míst budišovské silnice, měli jsme odtud pěkný výhled od krajiny. Před námi vlevo se dokonce objevila vrchní část rozhledny Halaška, která nás chvíli doprovázela během našeho putování po asfaltové cestě. Stromů podél silnice začalo přibývat a na rovince již tvořily nesouvislou alej, což se nám hodilo, neboť se do nás opíralo odpolední květnové sluníčko. O kus dál jsme prošli kolem červenobílé závory, která sice byla otevřená. ale i tak jsme za celou dobu nepotkali žádné auto. Za závorou silnice začala klesat směrem k městu a mezi zelenými stromy se občas objevil červený buk, čímž narušil poněkud fádní zbarvení krajiny. A pak nás čekalo netradiční setkání s pohádkovou postavou !

Absolutně jsme to nečekali, ale kde se vzala, tu se vzala žena v červenočerných šatech, která nám připomínala populární Karkulku. I ten košík by se našel, vlka jsme však naštěstí nikde neviděli a když jsme se dali s ženou do řeči, prozradila nám, že představuje úplně někoho jiného. Když jsme se dozvěděli, že jsme právě potkali upíra, rychle jsme ji požádali o fotku a pak jsme mazali pryč ! Netrvalo dlouho a setkali jsme se s dalšími postavami, které jsme tentokrát poznali naprosto bezpečně nejen podle oblečení, ale i dle jmenovek. V křiklavě barevných oděvech se skrývali hrdinové z oblíbené počítačové hry Super Mario, jimiž byla dvojice italských bratrů instalatérů Mario a Luigi, ovšem v budišovském provedení.

A nechyběla ani postava houbičky, kterými se to v arkádové plošinovce jen hemžilo, pouze želvičky jsme hledali marně. Samozřejmě nás zajímalo, do čeho že jsme se to vlastně připletli a milá paní houba nám sdělila, že zde právě probíhá dětská Pohádková cesta, organizovaná místními školami, střediskem volného času a mysliveckým sdružením. Trojici jsme si s jejich svolením vyfotili, poděkovali za ochotu a vyrazili na další cestu. Chvíli jsme kráčeli po rovině, ale pak se silnice začala zvedat a vzápětí jsme po mostě překonali bezejmenný přítok řeky Budišovky. O pár desítek metrů dál jsme narazili na další stanoviště Pohádkové cesty, na němž se děti trefovali do klobouku kouzelníka Pokustona, na což dohlíželi králíci Bob a Bobek.

Dlouho jsme se u nich nezdrželi a šli dál. Konečně se objevily první domy v Budišově nad Budišovkou, u nichž jsme zabočili doleva a ulicí Bezručova jsme mířili k našemu cíli. Následně jsme minuli nejen pěkně upravený domov pro seniory, ale také první stanoviště Pohádkové cesty, kde se vytvořila menší fronta dětí s rodiči. Při pohledu na huňatého medvěda nám bylo chlupáče líto, respektive člověka, skrývajícího se uvnitř převleku, neboť sluníčko hřálo čím dál víc a ještě rychlejším tempem přibývalo dětí. U hlučícího davu jsme se ani nezastavovali a brzy jsme dorazili na start celé akce, kde se v improvizované pokladně vybíralo symbolické vstupné. Jestli se však platilo i za psi, které si někteří účastníci brali sebou, to jsme nezjišťovali.

V tu chvíli jsme se již pohybovali části ulice Bezručova, kterou jsme se dopoledne vydali k rozhledně Halaška. Brzy jsme přišli k městskému hřbitovu, u něhož jsme našli památník umučených sovětských zajatců od Vladimíra Kapouna. Před námi se na dvou stupních tyčil žulový kámen, na němž byl vytesán text s oznámením, že na tomto místě bylo v roce 1945 německými fašisty umučeno 49 sovětských zajatců. Tento hrůzný čin se odehrál ve stodolách, které zde na konci druhé světové války stávaly, ale ty už dávno zmizely v propadlišti dějin. Opustili jsme smutné místo a poté jsme již rychle dorazili k našemu autu, jímž jsme po chvilce odjeli do Města Libavá.

Cesta nám trvala jen pár minut, i když jsme kvůli úzké silnici jeli vcelku pomalu. Trochu nás vyděsila kostková silnice, vedoucí kolem uzavřeného vojenského prostoru, ale ani ta nám nezbránila v příjezdu do města, jehož osudy byly od druhé světové války spjaty s vojáky. Dlouhá léta bylo město veřejnosti nepřístupné, neboť v se stalo správním střediskem vojenského újezdu a od roku 1968 v něm sídlila okupační sovětská armáda. Z toho důvodu jsme sem až do onoho květnového výletu nikdy nepřijeli a také nás do bývalého města, jehož statut ztratil roku 1955, nic nelákalo. Až poté, co se poměry změnily k lepšímu a současná obec byla z vojenského prostoru vyjmuta, získala vlastní turistickou známku, kvůli které jsme do Města Libavá zavítali.

Ačkoliv z původních 316 domů, které mělo město v období první republiky, zbyla pouze třetina, podařilo se nám v obci najít tři turistické cíle. Prvním z nich byl silniční most, postavený patrně někdy v 18. století z kamene, jenž byl vytěžen v okolních lomech. Naše černé SUV se po mostě projelo a pak jsme jej zaparkovali na druhém břehu Libavského potoka. Vzápětí jsme vyrazili na obhlídku krásné stavby o dvou mostních obloucích, která se uprostřed vodního toku opírala o půlválcové pilíře, založené na dřevěných roštech. Konstrukci mostu jsme si prohlédli z jedné strany a poté jsme se po něm prošli na druhou stranu, přičemž jsme obdivovali hezké parapety a kovové plůtky, které při poslední rekonstrukci nehradily staré ocelové zábradlí.

Na druhém břehu jsme zamířili k opačné straně mostu, která vypadala praktický stejně jako její protější sestra. Potok zde byl ovšem více zarostlý křovinami, jež se uchytily v bahnitých a písečných nánosech, které sem přinesla voda. Následně jsme se vydali zpátky k autu, které mohlo o pár minut dříve po mostě bezpečně projet, o čemž nás ujistila dopravní značka, povolující vjezd vozidlům do hmotnosti 3,5 tuny. U auta jsme si na našich mobilních telefonech vyhledali dostupné informace o tomto mostě, který se nám opravdu hodně líbil. Dočetli jsme se, že přesné datum jeho vzniku není známé, prokazatelně zde stával již ve druhé polovině 18. století, kdy byl zaznamenán na císařském povinném otisku map stabilního katastru Moravy.

Dále jsme se dozvěděli, že v roce 1830 byla stavba nad Libavským potokem částečně dřevěná, ovšem z tohoto materiálu byl pouze mostní svršek, který v době naší návštěvy tvořila kamenná dlažba. Více informací se nám již nepodařilo zjistit, ale napadlo nás, že předchůdcem kamenné stavby byla zřejmě nějaká široká lávka nebo dřevěný most, nicméně se jednalo pouze o naše domněnky. Když jsme dočetli poslední řádky, nastartovali jsme náš vůz a odjeli na náměstí, kde jsme si v restauraci Na růžku koupili turistickou známku a pak jsme si již začali prohlížet kostel Povýšení sv. Kříže, který jsme viděli již z dálky, když jsme sjížděli dolů do obce. Nyní jsme však stáli přímo u něj, respektive před železným plotem, který jej nepochopitelně obíhal kolem dokola.

Nyní jsme však stáli přímo u něj, respektive před železným plotem, který jej nepochopitelně obíhal kolem dokola. Stal se tak nedostupným zbožím, jež jsme mohli vidět pouze přes výlohu, protože jsme do obce přijeli mimo otevírací dobu a navíc ze strany od náměstí stavbu částečně zakrývaly dva vysoké stromy. Díky těmto překážkám jsme toho odtud moc neviděli a tak jsme se přesunuli na druhou stranu, která vypadala prakticky stejně, pouze zde stála navíc sakristie. Před námi stál kostel se sedlovou střechou, která byla nad půlkruhovým presbytářem zvalbena. Fasádu stavby členily člení lizénové rámy a po celém obvodu stavby naším očím neunikla profilovaná korunní římsa. 

Na obou stranách lodi se nacházela velká okna s půlkruhovým záklenkem a také jedno menší, zvětšené z původního kruhového, jež osvětlovalo kruchtu. Všechna tato okna byla v roce 1896 nově zasklena do kovových rámů. Když jsme se přesunuli k závěru kostela, na presbytáři jsme napočítali tři půlkruhově zaklenutá okna a pak jsme se pomalu vraceli na začátek k věži. Hranolová zděná věž na čtvercovém půdorysu byla ukončena jehlancovou střechou a na vrcholu nechyběl kříž. Později jsme se dočetli, že ke kostelu byla věž přistavěna roku 1817, kdy se kostel rekonstruoval po rozsáhlém požáru města a právě tehdy nahradila starou dřevěnou předchůdkyni. Zaujalo nás, že při osvobozovacích bojích v květnu 1945 věž obsadila dne sovětská armáda a udělala si z ní skvělou pozorovatelnu. 

Obvykle jsme si na věžích zkontrolovali správný čas, ale ciferníkové hodiny byly zničené, stejně jako celý kostel, včetně interiéru. Více jsme toho vidět nemohli a tak jsme se vrátili k autu a přečetli si něco z historie svatostánku, jenž byl postaven v letech 1662 – 1666 na místě zchátralého předchůdce. Libavský kostel byl v roce 1795 opravován, v letech 1807 - 1808 přestavěn a na svátek sv. Jana Křtitele znovu vysvěcen. Dále jsme se dočetli, že v roce 1817 vyhořela část města včetně kostela, jehož opravy probíhaly až do roku 1837. Snad ještě horší situace pak nastala roku 1949, kdy byl svatostánek církvi zabaven a přešel do majetku armády. V celé oblasti byl zřízen Vojenský výcvikový prostor Libavá, kostel se nacházel v areálu kasáren a sloužil jako skladiště. 

Nepřekvapilo nás tak, že v roce 2001 byl kostel již v havarijním stavu, takže z něj chtěla armáda nechat stát pouze věž a zbytek zbourat. Naštěstí to občané Města Libavá odmítli a v následujícím roce byly uvolněny finanční prostředky na opravu střechy lodi a nejnutnější opravy kostela. Na závěr jsme si díky našim mobilním telefonům přečetli, že roku 2004 byl kostel poprvé otevřen veřejnosti a o 12 let později byl konečně vypuštěn z vojenského újezdu a stal se součástí nově vzniklé obce Město Libavá. Od té doby čeká na svou náročnou opravu, tak se snad dočká lepších časů a zrekonstruovaný svatostánek bude motivací pro naši druhou návštěvu obce. To však teprve ukáže čas....

Od kostela Povýšení sv. Kříže jsme se přesunuli ke 200 metrů vzdálenému větrnému mlýnu. Za loukou na nás čekal větrník holandského typu, postavený někdy v 19. století z místního kamene, jehož bílá fasáda z dálky zářila jako maják na pobřeží. Na nic jsme nečekali a po úzkém chodníčku jsme brzy přišli ke 12,5 metru vysoké stavbě kuželovitého tvaru, která u země měřila devět metrů v průměru. Pod větrákem s jehlancovou otáčivou střechou pokrytou břidlicí, jsme si připadali jako naprosto nicotný hmyz a tak jsme si s úctou prohlédli zmenšené repliky původních lopatek, které sem byly dány během rekonstrukce v roce 1996. Dovnitř jsme se bohužel nedostali, i když se uvnitř nacházelo malé muzeum předmětů nalezených ve vojenském prostoru, ovšem to bylo přístupné jen po domluvě nebo výjimečně.

Naproti vchodu do mlýna jsme spatřili tuze chytrou tabuli, ze které jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací z historie větráku, jehož rok založení nebyl znám. Nicméně v provozu byl prokazatelně roku 1875, kdy je o něm první zmínka a tehdy se podle majitele mu říkalo Siedlerův, který hospodařil na místním statku v letech 1864 – 1888. Zaujalo nás, že okolo roku 1930 byl do mlýna nainstalován naftový motor, který mlýnské zařízení roztáčel v době, kdy nefoukal vítr. Dále jsme se dočetli, že v roce 1955 byl větrák ve špatném stavu, neboť se po druhé světové válce ocitl ve vojenském prostoru. Mlýn naštěstí přežil působení československé a později i sovětské armády, což jsme považovali za zázrak. 

Dalších 24 větřáků na území vojenského prostoru Libavá se totiž stalo po roce 1948 cvičným střeleckým terčem a dnes bychom po nich nenašli ani stopy. Po přečtení posledních řádků jsme si na tabuli prohlédli několik starých fotografií, z nichž nás nejvíce zaujala ta z roku 1927, na které ve dveřích mlýna stálo několik osob různého věku.Na starém obrázku se zřejmě nacházel poslední soukromý majitel mlýna Ferdinand Siedler, který tehdy hospodařil na 36 hektarech pozemků a okolí větráku prý bývalo oblíbeným místem pro dětské hry. Podle vzpomínek býval tento muž skvělým vypravěčem a výborně uměl odhadnut vývoj počasí. Škoda, že jsme si jeho příběhy už nemohli vyslechnout…Více jsme se toho o mýně již dozvědět nemohli a tak jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-navstivili-budisov-nad-budisovkou-a-mesto-libava