Byla to láska na první pohled, neboť Český ráj nás okouzlil hned během naší premiérové dovolené v tomto malebném kraji a tak jsme se sem v průběhu dalších let rádi vraceli. Většinou jsme v památkami nabitém kousku naší země zasazených do krásné přírody strávili týden, ovšem pravidlo o výjimkách bylo uplatněno i v tomto ohledu. Změnu si v podstatě vyžádalo naše podnikání, které se postupně rozvíjelo a jednoho roku jsme stáli před otázkou, jak zrychlit balení vyrobených mýdel a šumivých bombiček do koupele. Bylo jich stále více a více, takže jsme situaci museli nějak vyřešit a po mnoha úvahách jsme se rozhodli pořídit si balící stroj. Jelikož by nový výrobek stál mnoho desítek tisíc korun, pátrali jsme po bazarovém stroji a náhoda tomu chtěla, že starší a téměř nepoužívaný kousek jsme objevili v jedné vesnici nedaleko Turnova.

Na jednu květnovou neděli jsme si tedy domluvili prohlídku balícího stroje a také ubytování na tři dny v Karlovicích u Turnova, jelikož jsme rádi spojovali příjemné s užitečným či v tomto případě práci se zábavou. Počasí nám celý víkend přálo a tak jsme se mohli procházet nádhernou přírodou a poznat poměrně dost památek. A jelikož Karlovice ležely na dohled od úžasného výtvoru matky přírody, který si lidé pojmenovali jako Hruboskalské skalní město, byl by doslova hřích se sem nevydat. Vůbec nám nevadilo, že jsme zmíněnými skalami proklouzli o čtyři roky dříve během týdenní dovolené, protože se nám v nich moc líbilo a navíc jsme si pro tentokrát naplánovali trochu jinou trasu. Po sobotní snídani jsme si tedy nachystali věci do batohu a pěkně po svých jsme zamířili na nedaleké karlovické vlakové nádraží.

Přišli jsme sice včas, nicméně jsme na železného oře museli chvíli čekat, protože lokálka přijela s několikaminutovým zpožděním. Konečně jsme mohli nastoupit a když souprava pohltila naše maličkosti, trhaným pohybem vyrazila vpřed. Když vlak nabral slušnou rychlost, zkasíroval nás průvodčí, přestože jsme doufali, že se placení vyhneme. Na příští zastávce Turnov - město jsme totiž hned vystupovali, ale co se dalo dělat, alespoň byla naše batožina o něco lehčí, což se později hodilo. Jakmile vlak zastavil, vyhrnula se z něj spousta lidí, z nichž někteří zamířili stejným směrem jako my. Vzápětí jsme narazili na rozcestník a jeden z ukazatelů hlásal, že náš nejbližší cíl jménem Hlavatice, byla vzdálená pouhé dva kilometry. Jednoduchá matematika však v tomto případě neplatila, protože tyhle dva kilometry měřily nejméně dvojnásobek.

Červená trasa na rozhlednu totiž vedla prakticky pořád do pořádného kopce. Nejprve jsme sice kráčeli po betonových panelech na rovině, nicméně hned za mostem přes potok Libuňka začalo nepřetržité stoupání. Mezi domky zahradní osady jsme přišli k opravdu dlouhému schodišti, které nám dalo docela zabrat a poté nás asfaltka dovedla až k hotelu Pod Hlavaticí. Když jsme doma pobyt plánovali, chtěli jsme se zde původně ubytovat, ale vzhledem k nulové komunikaci jsme nakonec zvolili Karlovice. Zatímco někteří hosté již vysedávali po ránu na hotelové terase a v klidu popíjeli kávu nebo čaj, my s vyšší tepovou frekvencí jsme pokračovali bez zastavení vzhůru. Asfalt se změnil na klasickou lesní cestu, kterou konečně trochu kryly stromy a tak jsme se nemuseli tolik potit pod přímým slunečním svitem.

Po pár metrech jsme dorazili na rozcestí Pod Hlavaticí, kde jsme ze směrovky zjistili zbývající vzdálenost na rozhlednu. Chybělo nám k ní pouze 300 metrů, ale než jsme do našeho cíle došli, zastavili jsme se ještě u jednoho zajímavého místa. Nejprve jsme ale museli vystoupat po dalších pískovcových schodech a teprve potom jsme stanuli na mýtině, poseté dřevěnými sochami. Červená značka nás tak přivedla do jakési brány Českého ráje, která jako duchovní místo stvořené k odpočinku vzniklo v roce 2008 pod vedením výtvarnice Ivety Sadecké. Minuli jsme dvě velké dřevěné sochy od turnovského řezbáře Karla Hajna a za nimi jsme spatřili kruhový labyrint světa a ráj srdce, představující jakousi cestu poznání sama sebe. My jsme se znali docela dobře, takže jsme do něj nevstoupili, ale pokračovali do magického kruhu sedmi soch.

Každá z nich byla vyřezána z jiného stromu a měla vyzařovat energii, kterou jsme docela potřebovali na další cestu. A opravdu jsme při detailním prohlížení jednotlivých soch pocítili jakousi sílu, která se nám později hodila. Nad kruhem jsme v jabloňovém sadu poznání našli Madonu s děťátkem a sochu archanděla Gabriela. Když jsme si je prohlédli, magické místo jsme opustili a po lesní pěšině jsme šli dál na rozhlednu, která se již za další zatáčkou objevila. Zároveň se zde nacházela obrovská informační tabule, která nám prozradila, že skalní vyhlídka nad námi vznikla z iniciativy turnovských turistů roku 1894. Samotné otevření vyhlídky bylo samozřejmě jako vždy v té době spojeno s velkou slávou a na věž mohli tehdejší návštěvníci vystoupat po přímém dřevěném schodišti s ocelovým zábradlím.

Jenže za pár let po zprovoznění stavby nastaly problémy s dřevěným schodištěm, které vystavené nepřízni počasí chátralo a muselo se často a pravidelně opravovat. Nedivili jsme se tedy tomu, že v roce 1908 došlo k jeho výměně a nahrazeny byly i dřevěné schody bezpečnějším točitým schodištěm z pevné ocele, které se zachovalo až do obou našich návštěv v letech 2012 a 2016. Když jsme se dočetli poslední řádky, zahryzli jsme se do posledních schodů a během výšlapu jsme obdivovali kolmou stěnu skalní krasavice, zakončenou vyhlídkovou vybetonovanou plošinou, na níž již postávali rychlejší šťastlivci. Po zdolání schodů jsme konečně stanuli na rovném plácku pod rozhlednou, kde bylo na náš vkus zrovna docela dost lidí. Jaký to rozdíl od minulé návštěvy o čtyři roky dříve, kdy i o prázdninách jsme ze byli úplně sami.

Po náročném výstupu jsme odpočívali na lavičce a přitom si znovu prohlíželi netradiční vyhlídku, jež vznikla na ostré pískovcové skále, kterou jakoby někdo pro tento účel vytvořil na konci hruboskalského hřebene nad městem Turnov. Po několika minutách už jsme se cítili lépe a protože se mezitím vyhlídka vylidnila, vydali jsme se po 36 schodech z plechu a dvou kamenných na vrchol krásné skalní věže, z níž jsme se následně kochali dalekým výhledem. S pomocí měděných orientačních tabulek se nám podařilo identifikovat objekty, které jsme viděli před sebou či dole pod námi. Nejlépe bylo pochopitelně vidět samotné město Turnov a řeka Jizera, dále naším očím neunikla Malá Skála, Ještěd a dominantní hřeben Kozákova či neméně výrazný krajinný prvek s hradem Bezděz.

Po chvíli jsme sestoupili dolů a přemýšleli, jestli si něco nekoupíme ve stánku, který byl na rozdíl od minulé návštěvy otevřený, ale všechno potřebné jsme si nesli sebou v batohu. Nic jsme si nekoupili, nicméně nás zaujala historie samotného stánku, jenž zde začal nabízet své služby v roce 1908. Kiosek si v období první republiky pronajal k užívání a přivýdělku k důchodu Jan Kos, aktivní turista, průvodce a velký znalec krajiny Českého ráje. Penzista tady nabízel nejen občerstvení, ale rovněž turistické suvenýry a na odiv zde vystavoval rozsáhlou sbírku autogramů význačných osobností, které měl tu čest provázet na jejich toulkách nejen po Českém ráji. Díky velkému zájmu turistů byl zboku zděného stánku postaven i dřevěný prosklený přístavek pro zákazníky, aby se mohli v případě nepříznivého počasí ukrýt.

Tyhle zajímavé informace jsme si přečetli z vlastnoručně vytištěných papírů, které jsme si nosívali sebou předtím, než jsme si pořídili chytré telefony s GPS modulem a dostatečným množstvím internetových dat. Shodou okolností jsme v té chvíli byli u rozhledny skoro sami, když se mezitím hlouček turistů rozprchl všemi směry a také my jsme se vydali na další cestu. Pokračovali jsme po červené trase pohodlnou a vcelku širokou lesní stezkou, která chvilku vedla po rovině a za zatáčkou se začala mírně zvedat. Zde jsme vstoupili do úvozu, kterým možná na přelomu 19. a 20. století projížděla koňská spřežení, vezoucí panstvo, bohatší měšťany či sedláky, kteří zatoužili po dalekých výhledech z rozhledny Hlavatice, u které tak probíhalo neformální setkávání a kdo ví, možná byly pod věží uzavřeny dokonce nějaké obchody či sňatky.

Úvozové cesty se nám vždy líbily, neboť nám připomínaly staré časy a tak se nám vzhůru kráčelo celkem snadno. Když úvoz skončil, objevila se před námi malá mýtina, na níž cesta mírně klesala mezi dřevěnými ploty až k dalšímu vstupu do lesa. Pak znovu nabrala opačný sklon a po chvilce nenáročného stoupání jsme dorazili na rozcestí U Konic, na němž jsme si díky směrovým šipkám zkontrolovali vzdálenosti k jednotlivým cílům, které nás ještě čekaly. Dále jsme zde našli celkem vysoký dřevěný kříž, jehož původ jsme mohli jen odhadovat, protože na něm nebyl žádný text. Napadlo nás, že zde byl vztyčen na památku obyvatel zaniklé obce Konice, která se rozkládala na louce uprostřed lesů obklopujících hrad Valdštejn. Ves zanikla v padesátých letech 19. století z rozmaru tehdejšího majitele panství.

Tím byl potomek původního českého rodu Jan Lexa z Aehrenthalu, který zdědil rozsáhlé statky v oblasti Českého ráje a jednoho dne se rozhodl vybudovat rozsáhlou oboru pro lesní zvěř. V důsledku jeho rozhodnutí zanikly obce Radeč, Nouzov a Konice, které tento muž vykoupil a dal zbořit. Z původních 18 stavení zbyly v Konicích jen dvě. Chalupy určené k demolici museli lidé, které dlouhé roky živilo především kamenictví a zpracování železné rudy, opustit a najít si nové domovy. Trochu nás lákalo zabočit doprava a po žluté značce se do 300 metrů vzdálené vsi Konice vydat, ale měli jsme toho naplánovaného ještě hodně, takže jsme pokračovali rovně. Vzápětí jsme se museli usmát, protože se jako na zavolání objevila dvojice jezdců na stejném počtu hnědých koní, což tak trochu korespondovalo s názvem zmíněné obce.

Když koníčci zmizeli někde v lesích za námi, kráčeli jsme vstříc hradu Valdštejn po červené značce a rovné cestě, kterou jako kdyby někdo narýsoval podle pravítka. Pokud bychom se v té chvíli přenesli poloviny 19. století, míjeli bychom dřevěný plot zmíněné obory. Široká cesta brzy začala klesat, tudíž netrvalo dlouho a dorazili jsme k rozcestníku, na němž bylo napsáno jméno již několikrát zmiňovaného hradu. Sloup se šipkami jsme pouze minuli a zamířili jsme k bráně do hradu, který jsme už důvěrně znali, neboť jsme si Valdštejn poctivě prošli o čtyři roky dříve. A most, přes který se do bývalého šlechtického sídla vstupovalo, jsme znali ještě lépe, jelikož jsme si jej pamatovali z vůbec první návštěvy v roce 1998. Tehdy jsme sem dorazili z obce Pelešany, ale tenkrát byla brána hradu již zavřená, protože jsme přijeli pozdě.

Prohlídku celého hradního areálu jsme však tentokrát neměli v úmyslu, velice dobře jsme si interiéry paláců pamatovali ještě od minule, ale procházku po mostě se sochami svatých jsme z nostalgie nemohli odmítnout. Vkročili jsme tedy na kamenný most s pískovcovými sochami od kosmonoských sochařů Jelínků, kteří byli současníky i pokračovateli slavné sochařské dílny známého Matyáše Bernarda Brauna a postupně shlédli jejich kopie. Originály jsme se totiž nacházely nacházejí v hlavní lodi kaple sv. Jana Nepomuckého, jež jsme viděli při exkurzi hradu před čtyřmi lety. Tehdy jsme se také dozvěděli, že tento most, spolu s druhým uvnitř hradu vznikl kvůli tomu, že se Valdštejn v 18. století stal významným poutním místem.

Tehdejší majitelka panství hraběnka Marie Markéta z Valdštejna, rozená Černínová z Chudenic, zde proto nechala postavit kapli a dva kamenné mosty se sochami českých patronů. A tak jsme si po letech potřetí prohlédli sv. Jana Nepomuckého, sv. Josefa, sv. Víta jako patrona katedrály v Praze, jehož atributem se stal kohout sedící zde na knize, sv. Václava jako patrona České země, sv. Ludmilu jako babičku sv. Václava, sv. Vojtěcha s pádlem, sv. Prokopa snažícího se odehnat ďábla v podobě draka, sv. Markétu, sv. Walburgu a blahoslaveného Ivana. Za mostem jsme prošli krásnou empírovou bránou z roku 1836 a poté jsme zamířili do bývalých kočároven, kde sídlila pokladna a prodejna suvenýrů. Jak už bylo zmíněno, vstupenky jsme si koupit nechtěli, jen jsme si prohlédli nabídku suvenýrů a dalšího zboží.

Nic nám vyloženě do oka nepadlo a tak jsme se zase vrátili zpátky na most, za nímž jsme narazili na tři chytré tabule s mapami Českého ráje a areálu hradu Valdštejn. Další naše kroky vedly k hospůdce, jejíž název asi nedalo moc práce vymyslet, protože se jmenovala U hradu. Zatímco před čtyřmi lety jsme zde hodovali, tentokrát jsme jídlo nesli sebou a tak jsme rychle minuli skupinu cyklistů a vzápětí jsme nejstarší hrad na Turnovsku opustili. Napojili jsme se na zelenočervenou trasu, která nás vedla po široké a zpevněné cyklostezce, takže se nám šlo dobře a cesta rychle ubíhala. Prošli jsme kolem sedícího cyklisty, který si k odpočinku vybral hromadu klád vedle cesty, zatímco jiní turisté na kolech nás míjeli různou rychlostí, odpovídající přiměřeně jejich věku, zkušenostem, stavu strojů a jich samotných.

Rovinatá cesta nás po půl kilometru přivedla na rozcestí U Kavčin, kde se ke zmíněným dvou barvám přidala ještě modrá, která nás sem před čtyřmi lety přivedla ze skalního města. Hlavní červená trasa, nazvaná jako Zlatá stezka Českého ráje vedla rovně, ale v té chvíli jsme si nevybrali ani jednu z barevných nabídek a zabočili doprava na neznačenou cestu. Naším dalším cílem byly totiž zbytky hradu, jehož jméno bylo napsáno na rozcestníku a který jsme dosud neměli tu čest poznat. Bylo vidět, že Kavčiny přivítaly před námi mnoho jiných návštěvníků, protože jsme kráčeli po široké, pěkně vyšlapané cestičce, přičemž se tak dělo pod odhledem lesních velikánů. Oči různě starých stromů nás bedlivě pozorovaly, jestli jim snad nechceme ublížit, ale nic takového nás ani nenapadlo, protože jsme přírodu měli vždy rádi.

Zřícenina hradu Kavčiny byla od hradu vzdálená pouze 300 metrů, takže jsme k ní dorazili za pár minut a ihned jsme zahájili průzkum toho, co z hradu zbylo. A jelikož byl prakticky celý ze dřeva, moc jsme toho už nenašli a chtělo to hodně zapojit fantazii, abychom si jeho podobu dokázali představit, s čímž nám pomohly papíry, které jsme si prozíravě přinesli sebou. Doma jsme si totiž vytiskli nejen obrázek pravděpodobné podoby hradu, ale také pár střípků z jeho historie, kterou jsme si samozřejmě také pročetli. Nejprve jsme si ovšem prošli přístupné části 70 metrů dlouhé skalní ostrožny, na které hrad Kavčiny stával. Středověcí stavitelé někdy ve 14. století využili několik větších, za sebou ležících skalních pískovcových bloků, které mezi sebou propojili dřevěnými mosty a vytvořili tak malý, patrně strážní hrádek.

Jediný přístup do hradu byl po hřebeni z jihovýchodního směru, z dalších stran byl nedobytně chráněn terénem vysokých skal a také v době naší návštěvy byly některé části nepřístupné. Chyběly zde totiž zmíněné dřevěné části, které nikdo neobnovil, ale podařilo se nám objevit alespoň pár prohlubní, do nichž byly trámy a můstky ukotveny. Třeba se někdy dočkáme a budeme si moci hrad pohodlně projít celý. V přízemí prvního pískovcového bloku jsme ještě našli zbytky velké skalní světnice, která se zřítila kolem roku 1880. V přední části hradu u prvního bloku stávala zřejmě také hospodářská stavení, které od druhého bloku odděloval příkop, čím bylo vytvořené malé nádvoří. U paty druhého skalního bloku se nacházela malá sklepní místnůstka a pak jsme očima přejeli další skalní bloky, na nichž se zachovaly stopy po věži a hradním paláci.

V posledním skalním bloku se pak nacházela další menší místnost a pak jsme se již začali vracet zpátky. Snažili jsme se prolézt, co se dalo a potom jsme si konečně přečetli historická fakta. Dozvěděli jsme se, že hrad Kavčiny pravděpodobně vznikl na konci 14. století, ale přesnější datum nebylo zjištěno a jediným písemným záznamem je poznámka o jeho dobytí zemskou hotovostí. Hrad Valdštejn a Kavčiny se totiž po husitských válkách dostaly do rukou loupeživé roty, jejímž velitelem byl Jan Šof z Helfenburka. Loupežník se hradů zmocnil v roce 1438 a škodil z nich blízkému i dalekému okolí, takže byla svolána zemská hotovost, vedená hejtmanem hradeckého kraje Jetřichem z Miletínka, která oba hrady dobyla zpět do královských rukou léta Páně 1440. Tedy spíše ručiček, protože král Ladislav, zvaný Pohrobek, se teprve narodil.

Předpokládalo se, že malý hrádek byl boji zřejmě tak poškozen, že již nebyl obnoven, ale tuto hypotézu vyvrací kachle, nalezená při archeologickém průzkumu. Na kachli byla totiž část pařátu orla, což by mohl být znak Vojtka z Orle, který býval majitelem Valdštejnského panství koncem 15. století, ale kdo ví. Více jsme se toho bez cestování časem dozvědět nemohli a tak jsme vytištěný materiál schovali do batohu a vyrazili zpět na rozcestí U Kavčin. Docela nás překvapilo, že na hrad nevedla žádná značená cesta, když se jednalo o jasný turistický cíl. A že by za tím figurovala bezpečnost návštěvníků Kavčin, to se nám nezdálo, protože nejen v Českém ráji existovalo mnohem více nebezpečnějších míst, které byly volně přístupné po nějaké barevné trase, navíc již hrad nebyl obsazen loupežníky, takže nás nikdo neohrožoval.

V hlavě nám to vrtalo celou zpáteční cestu na zmíněné rozcestí, na němž jsme se posléze vydali doprava. Další cíl pro nás představoval Kopicův statek alias Jirošova rychta a pozoruhodné skalní reliéfy, jež v lese za domem vytesal sochařský samouk Václav Kopic. Za výtvory lidové tvořivosti jsme se vydali z rozcestí u Kavčin po modré, zelené a červené turistické značce, která nás vedla mírným stoupáním po široké cestě, obklopené krásnými lesy. K naší potěše jsme nepotkali žádné davy lidí a díky příjemnému povrchu či profilu cesty se nám po ní šlo velice dobře. V pravotočivé zatáčce jsme narazili na tabuli naučné stezky, která nesla název Cestník a tak jsme se u ní zastavili, abychom byli stejně chytří jako ona. Na ceduli jsme si přečetli fakta o lese, který člověk odjakživa využíval pro své potřeby.

Těžbou dřeva ovlivnil vzhled lesa, hustotu i skladbu stromů, jež v něm vyrůstaly a přetvořil tak tehdejší krajinu. Dozvěděli jsme se také, že hruboskalské lesy postihla ve dvacátých letech 20. století mnišková kalamita, kdy české smrky obalily žravé housenky bekyně mnišky a postupně zlikvidovaly zdejší jehličnaté porosty. Připomnělo nám to kůrovcovou pohromu, která se v České republice odehrávala o 100 let později, což nás utvrdilo v přesvědčení, že se historie pořád opakuje. Když jsme nastudovali všechny informace na tabuli, pokračovali jsme v cestě a o kousek dál jsme narazili na volně položený kámen. Na tom by nebylo nic zvláštního, když jsme se nacházeli v hruboskalském skalním městě, jenže tento balvan byl pokrytý různě starými nápisy, což nám připomnělo náš nejbližší a mnohem propracovanější cíl.

Za balvanem jsme pouze minuli dva odpočinkové altánky a následně jsme přišli na rozcestí Jižní sedlo. Směrové šipky nám prozradily, že jsme z rozcestí u Kavčin urazili pouhých 300 metrů, od hradu Valdštejn kilometr a stejná vzdálenost zbývala na Kopicův statek. Na nic jsme nečekali, zabočili doprava a po modré značce jsme vyrazili vstříc roubené usedlosti. Vstoupili jsme do krátkého úseku, tvořeného úvozem a po pár metrech jsme narazili na kamenný rozcestník. Pískovcový sloupek ukazoval turistům správnou cestu již v 19. století, než byl nahrazen skvělým značením KČT a jejich barvičkami. Za sloupkem jsme ještě chvíli kráčeli úvozem lemovaným borůvčím, za nímž stezka přestala stoupat, narovnala se a pak nás přivedla na rozcestí se vše říkajícím názvem U Kopicova statku.

Stáli jsme na mýtině, kde se modrá cesta stáčela doleva, přičemž se za touto zatáčkou typický pojizerský dům již nacházel, ale my jsme se rozhodli nejprve prozkoumat skalní reliéfy. Na rozcestí jsme zabočili doleva do lesa a sledovali jsme žlutou značku, která nás provedla skalní roklí, plnou pískovcových stěn či balvanů, jež jsme viděli dole pod sebou. Ještě chvíli jsme kráčeli nad roklí a pak jsme již narazili na první reliéf Anděla Strážce v podobě vyšší okřídlené postavy ženy, držící během chůze za ruku malé dítě. O kousek dál celou plochu jiného kamene zaujala Pohanská božstva a kněžna Libuše. Byli to první představitelé z českých dějin, kterých do skal za statkem autor Vojtěch Kopic jako správný vlastenec vytesal celou řadu. Slavnou věštkyni sme později našli ještě na jednom místě a byla jedinou postavou, kterou jsme ve skalách viděli vícekrát.

Mezi proslulé představitele českých dějin jistě patřil Horymír s jediným slavným koněm, který se nezúčastnil slavného pardubického dostihu a přitom jej každý z nás znal už ze školních lavic. Na skále byl český kníže na Šemíkovi vyobrazen ve skoku přes vyšehradské hradby, který by ve skutečnosti nemohl ani jeden z nich přežít. Vojtěch Kopic se narodil poblíž Havlíčkova Brodu a na statek se přiženil v roce 1932, kde hospodařil až do své smrti v roce 1978. Celých 40 let sekyrkou tesal do pískovcových skal a patrně měl svou manželku Věru rád, jelikož zvěčnil její podobu do skály hned vedle Horymíra a nezapomněl k ní dopsat i životní přání. Naproti venkovské ženy se nacházel pražský biskup z rodu Slavníkovců, nejvyšší představitel církve v českém knížectví a zakladatel břevnovského kláštera.

Nebyl to nikdo jiný, než svatý Vojtěch s mitrou na hlavě a berlou v ruce. Světce autor vytesal roku 1972 a podle našeho názoru se mu podařilo podobu biskupa velmi dobře vystihnout. Zatímco vytvoření svatého Vojtěcha zabralo určitě dost času, nikterak velký Racek na sousedním reliéfu musel být hotový za pár dní nebo maximálně za týden. Pak jsme potkali lva, který naštěstí nebyl živý, jinak by nás určitě sežral. V klidu jsme tak mohli obdivovat krásné zvíře se skleněnýma očima, jehož Kopic vytvořil poté, co navštívil zoologickou zahradu ve Dvoře Králové. Možná byl náš úsudek ovlivněn tím, že jsme doma chovali kočky, nicméně tohoto lva jsme považovali za nejkrásnější dílo sochaře samouka, který nezapomněl ani na svou maminku, jejíž podobu jsme si prohlédli vedle kočkovité šelmy.

Také jsme si zde přečetli krásná slova, která Kopic druhé, neméně důležité ženě ve svém životě věnoval. Přesněji řečeno, maminka byla spíše první ženou, ale v tomto případě nebylo pořadí rozhodujícím faktorem. Dlouho se však z její lásky neradoval, protože v osmi letech osiřel, takže se musel odstěhovat k tetě do Turnova, což zásadním způsobem ovlivnilo jeho následující život. Když totiž později pracoval ve mlýně v Rovensku pod Troskami, seznámil se Věrou Holubovou, která pocházela z krásného roubeného statku zvaný Jirošova rychta. Oba se do sebe zamilovali a roku 1932 se konala jejich svatba, po níž se přestěhovali k jejím rodičům. A pak začal tesat, mimo jiné vytvořil chaloupku, která jakoby vypadla z pohádky o Mrazíkovi, jen jí chyběla kuří nožka. A také nám připomínala perníkovou chaloupku.

Z hygienických důvodů jsme chuť domečku raději nevyzkoušeli. Následně nás přivítal český král Jiří z Poděbrad, sedící na svém koni, kterého Kopic vytesal roku 1975, tedy pouhé tři roky před svou smrtí. Jiřík zde prostě nemohl chybět, protože byl jediným českým králem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty a býval nazývaný Husitský král nebo též král dvojího lidu. Velice bychom se divili, kdyby ve skalách za statkem nebyla slavná dvojice z úsvitu dějin českého státu, křesťanští misionáři, kněží, mniši a bratři ze Soluně, kteří v rámci své misie na Velké Moravě prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk. A opravdu jsme za husitským králem vysoko na skále uviděli Cyrila a Metoděje, kteří v 9. století přišli na Moravu, aby u nás srozumitelným jazykem šířili křesťanskou víru.

O něco níže jsme narazili na dalšího koně, lva a vládce českého státu, které představoval prezident Masaryk na spanilém oři, vedle něhož jsme si prohlédli nás státní znak. Scenérie byla doplněna velmi dobře čitelným textem : Svět je plný záhad. Proto je potřebné mýt vinu, naději a lásku. Nezbývalo nám než s vytesaným textem souhlasit, jen s tím mytím jsme měli problém. Kde udělal autor věty chybu bylo zjevné, ale jestli za to mohl fakt, že zrovna absentoval ve škole, to se nám nepodařilo zjistit. Našeho prvního prezidenta jsme opustili a přibližně o 30 metrů dál jsme se setkali s neméně významnou postavou českých dějin. Tím nebyl nikdo menší než Karel IV., první český král, který se stal také císařem Svaté říše římské, syn dědičky Přemyslovců Elišky a českého krále Jana Lucemburského.

Tento moudrý muž proslul založením univerzity v Praze, výstavbou Nového Města pražského, stavbou kamenného Karlova mostu přes řeku Vltavu, zbudováním hradu Karlštejna a mnoha dalšími počiny. Nad Karlem IV. svítilo vytesané slunce a společnost mu dělala jeho předchůdkyně Anežka Přemyslovna, česká princezna a švábská vévodkyně, jež byla druhou dcerou Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské. Vedle jsme shlédli reliéf srdce a pak varhany. Kopic byl mezi sousedy známý svéráznou hrou na harmoniku, ale varhany měl velmi rád a tak k nim vytesal autoportrét s nápisem: Hudba a zpěv odpoutá z pozemského shonu a povznese duši k Bohu. Podobu muže, jenž byl pohřben v nedalekých Kacanovech jsme si se zájmem prohlédli a pak jsme zamířili za dalšími skalními reliéfy.

Po několika desítkách metrů nás čekala hned trojice důležitých postav českých dějin, a prvou z nich byl husitský vojevůdce a prvního uživatel defenzivní bojové techniky alias vozové hradby. Jan Žižka z Trocnova se stal v našich očích rozporuplným hrdinou, ale nebýt jeho a husitského hnutí, mohly se kola dějin naší země otáčet naprosto odlišným způsobem. A se svýma očima si užil trápení docela dost, ale to by bylo na dlouhé vyprávění. Jan Žižka by se nestal slavným, kdyby boje svých oveček nezaštiťoval učením svého jmenovce Jana Husa a tak tento neústupný kazatel zaujal místo v jeho sousedství. Sochař jej vytesal roku 1973 a k reliéfu přidal text : Bože můj, já vždy pravdu hlásal, čisté svědomí zachoval, pro pravdu život dal. Jak k tomu vlastně došlo ? Odpověď by vydala na samostatný článek, tak jen stručně.

Tento muž od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě a ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek katolické církve, která ho označila za kacíře, roku 1411 jej exkomunikovala a pozvala na schůzku do Kostnice, aby se tam očistil ze všech nařčení. Do města na břehu Bodamského jezera odjel i přes varování přátel a protože na svých názorech trval, byl vydán světské moci k upálení na hranici. Jednalo se o velmi potupnou smrt a ještě strašnější věci následovaly poté, co kněz vypustil duši. O hrůzném divadle a nespravedlivém rozsudku, za které se papež Jan Pavel II. v roce 1999 omluvil, více prozradím v jiném článku. Společnost husitské dvojici dělala jedna z dcer vojvody Kroka, mytická česká kněžna a manželka Přemysla Oráče. Samozřejmě se před námi nacházela již zmiňovaná slavná věštkyně kněžna Libuše.

Byla to žena, která na začátku 8. století předpovídala lidu budoucnost a také slávu velikému městu, které bylo na její popud založeno a dostalo jméno Praha. Zatímco prvními sochami, které Vojtěch Kopic začal roku 1939 tesat, byli sv. Václav a prezident Masaryk, tak reliéf Libuše se o 39 let stal naopak tím posledním. Kazi, Bivoje, Kroka či Tety jsme se tak už nedočkali. Libuše viděla město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkat, my jsme o kousek dál shlédli reliéf posledního biskupa českých a moravských exilových sborů Jednoty bratrské a jednoho z největších myslitelů u nás. Jan Ámos Komenský jakožto významný český spisovatel, humanista, filozof, teolog a zakladatel moderní pedagogiky, si ve skalách právem našel své místečko, jelikož byl jediným tvůrcem pedagogické soustavy v českých zemích.

Dále se zabýval všeobecnou teorií výchovy, didaktikou a vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a v neposlední řadě sám sepisoval originální učebnice. Jelikož hodně cestoval po Evropě, ať už vynuceně či dobrovolně, vysloužil si přezdívku Učitel národů, neboť všude po sobě zanechal nějakou stopu. Dalším mužem, o němž by se dalo napsat, že byl Čechem jako poleno, býval Karel Havlíček Borovský. Novinář, spisovatel, básník, politik a zakladatel české žurnalistiky, satiry či literární kritiky patřil ke druhé generaci národních buditelů a ve skalách zaujal místo hned vedle Komenského. Následně jsme hodně času věnovali poměrně velkému reliéfu s názvem Připomínka Lidic, který zde vznikl roku 1977. Obrázek byl doplněn textem, korespondujícím s pojmenováním reliéfu a tak jsme si opravdu na tuto obec vzpomněli.

Do té doby obyčejná vesnice v kladenském okresu byla po atentátu na zastupujícího německého říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942 vybrána nacistickým vedením pro exemplární kolektivní trest. V lidickém památníku jsme se během exkurze dozvěděli, že výběr středočeské obce byl v podstatě náhodný a podezření na spojení obyvatel s atentátem se nepotvrdilo. Došlo tak k vyhlazení Lidic, spočívající ve srovnání obce čítající 104 domů s 503 obyvateli se zemí, přičemž obyvatelstvo bylo popraveno nebo odvlečeno do koncentračních táborů a menší část dětí byla určena k poněmčení Říši. Pak jsme krátce shlédli malého Amora, Orla římských legií a také další pták v podobě Holubice o kus dál, nás nijak nezdržel. Naopak Rolníkův rok jsme pozorovali delší dobu, neboť zahrnoval více postav na rozsáhlejší ploše.

Na reliéfu jsme viděli slepicí, kohouta, hlídacího psa a zemědělce, který s pomocí zapřaženého koně oral pole. Autor pravděpodobně připomenout běžný život hospodáře, který nebýval nijak lehký. Dále jsme zde viděli kulatý reliéf s názvem Palladium země české, který představoval gotický reliéf Madony s dítětem, jenž měl podle legend na Velkou Moravu přivézt biskup Metoděj a při křtu jej věnovat kněžně Ludmile. Za husitských válek byl poničen a znovu opraven do podoby Panny Marie s dítětem. Ochranou země české byl jmenován v roce 1609 po vydání majestátu Rudolfa II. a Palladium jsme si o několik let později prohlédli v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi. Našli jsme jej v samostatné kapli, kde pro ni byla roku 2020 vytvořena nová prosklená bezpečnostní vitrína.

Na dalším reliéfu jsme bezpečně poznali postavu Partyzána, který v ruce držel typický sovětský samopal PPŠ-41 Špagin. Nemohli jsme si nevšimnout, že vojákovi nedávno nějaký umělec opravil hlavu a pak jsme šli dál. Minuli jsme Orla a vránu, za nímž následoval další výjev z říše zvířat alias Hlava jelena a poté jsme na skále spatřili jediného slovenského zástupce. Pozvání mezi české celebrity přijal slavný zbojník Juraj Jánošík, jenž okolo roku 1706 Jánošík vstoupil do oddílů podporujících Františka II. Rákócziho, který už tři roky bojoval proti nadvládě Habsburků. Po neúspěchu vzbouřenců následovala Jánošíkova služba v císařské armádě, kterou po několika měsících opustil a vrátil se návrat domů do Terchové. Teprve potom se stal na dva roky zbojníkem, než byl dopadem a ve svých 25 letech popraven zavěšením na hák za levý bok.

Po slovenském hrdinovi jsme si prohlédli Muflona a pak přišel na řadu úplně poslední reliéf, na němž byl vyobrazen svatý Václav na koni. Jako český kníže, světec, hlavní patron českého národa a symbol naší státnosti zde prostě nemohl chybět. Po porážce od saského krále Jindřicha Ptáčníka totiž dokázal zachovat suverenitu českého státu a navíc založil rotundu svatého Víta, ale poté byl zavražděn ve Staré Boleslavi služebníky svého bratra Boleslava. Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou péči o rozšíření křesťanské víry v národě, vlastnoruční pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, nemocné, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic, ničení pohanských svatyní a posmrtné zázraky. Jelikož sehrál důležitou úlohu při koncepci české státnosti, stal se symbolem českého státu.

Ve chvíli, kdy jsme si prohlíželi poslední reliéf, nacházel se nad našimi hlavami Kopicův statek, k němuž jsme následně zamířili. Skály jsme nechali za sebou a polní cestou jsme obloukem přišli k unikátní roubené usedlosti s patrovým domem a pavlačí, k níž byly přilepeny stáje pro koně a naproti se nacházely přízemní hospodářské budovy. Opodál stála dřevená stodola a informační tabule o kus dál nám prozradila, že statek byl postaven v roce 1787 rolníkem Jiřím Jirošem na starších základech, jehož potomek František se roku 1849 stal prvním starostou obce Kacapovy v turnovském okresu, zřízeného po zrušení vrchnostenských úřadů. Statek spolu s okolní přírodou působil opravdu romanticky, ale život zde musel být velmi těžký a pohodlí našeho domova bychom s obyvateli Jirošovy rychty vyměnit nechtěli.

Budovy byly v soukromém vlastnictví, takže jsme je obdivovali pouze přes plot, ale v českých pohádkách jsme nahlédli také dovnitř. Například Bajaja tady zápasil se sluhy Černého prince, hloupý Matěj v pohádce Nesmrtelná teta si sem přišel k muzice hledat nevěstu a odvážný princ Velen se na tomto místě rozhodl přenocovat v hostinci U zemské koule, když se vydal zachránit krásnou Večernici. Z pohádek jsme se vrátili do reality a šli si prohlédnout pískovcovou sochu svatého Jiří před statkem, kterou pravděpodobně roku 1806 vytvořil Jan Chládek mladší. V roce 1884 nechal František Jiroš se svojí ženou Petronilou zhotovit u Josefa Zemana z Tatobit nový sokl, na jehož stranách jsme si prohlédli reliéfy Krista v Getsemanské zahradě, dvojici světic Petronily a Felliculy, Máří Magdalenu a svatou Annu.

Socha sice byla již dávno nahrazena kopií a originál přemístěn roku 2002 do turnovského muzea, ale to nám vůbec nevadilo a drakobijce jsme si rádi prohlédli. Potom jsme již svatého Jiří, statek a skalní reliéfy definitivně opustili a stejnou cestou po modré turistické značce jsme se vrátili na rozcestí Jižní sedlo. U starého známého rozcestníku jsme zabočili doprava a mírným stoupání jsme kráčeli hlavní trasou, přičemž jsme míjeli pár pěkných skalisek na okrajích frekventované stezky. Zelenočervená trasa nás po 300 metrech doprovodila na rozcestí U Radče, kde prvně jmenovaná barva odbíhala vpravo a pokud bychom ji následovali, přišli bychom ke kapličce se sochou sv. Jana Nepomuckého. Církevní památka spolu se dvěma budovami byla jedinými dochovanými stavbami ze zbořené obce Radeč, o níž již byla řeč.

Zaniklá obec pro tentokrát naším cílem nebyla. Pokračovali jsme rovně po červené trase, která se po 250 metrech stočila doleva a přivedla nás na odbočku k první z mnoha vyhlídek na hruboskalské skalní město. Díky dřevěné lávce jsme překonali puklinu ve skále, po několika schodech vystoupali o něco výš a pak jsme již stanuli na plošině, která byla pojmenována jako vyhlídka U Lvíčka. Zároveň jsme zde narazili na tabuli naučné stezky, na níž jsme si přečetli pár informací o extrémních podmínkách, jež na skalních věžích a okrajích pískovcových masívů vždy panovaly. Dozvěděli jsme se, že takové drsné podmínky zvládne přežít severoamerický druh borovice vejmutovka, její česká kolegyně s názvem lesní, vřes, borůvky, brusinky či odolná tráva metlička křivolaká a kapradina osladič obecný.

Když jsme si na tabuli přečetli veškeré informace, vydali jsme na okraj plošiny. Nejprve jsme s pomocí lávky překonali hlubokou skalní puklinu a pak jsme uličkou lemovanou zeleným zábradlím přišli na jednu z nejkrásnější vyhlídek na Hruboskalské město. Původně byla vyhlídka umístěna na krátkém skalním výběžku a rozhledy z ní nebyly tak rozsáhlé, ale v roce 1997 byla přemístěna na vyčnívající skálu a díky tomu byl odtud výhled opravdu impozantní. Před námi se tyčily věže s názvy Lavice, Lvíček, Mravenčí, Jeřabí, Sfinga, Polednice, Večerní věž, Dominstein a také poněkud nesourodá trojice Cikán, Cikánka a Skin. Vzadu se skrýval Blázen, Mechová věž či Lengáčova skála a na obzoru nešlo přehlédnout nejvyšší horu Českého ráje Kozákov. Vpravo vybíhal ostroh s vyhlídkou Na Kapelu, vlevo jsme spatřili vegetací porostlý masiv Čertova ruka.

O něco dál zářila Sluneční věž, zalitá symbolicky paprsky žhavého kotouče na obloze, ovšem viděli jsme toho ještě mnohem více. Všechny skalní útvary jsme snadno poznali díky reliéfní tabuli, na které byly vyobrazeny všechny objekty, které jsme mohli z vyhlídky spatřit. Kromě pískovcových útvarů jsme nemohli přehlédnout ani poměrně vysoký počet odvážných horolezců, kteří zdolávali různé věže před námi a z našeho pohledu byli malincí jako mravenci. Přestože jsme na vyhlídce U lvíčka skály pozorovali už před čtyřmi lety, strávili jsme zde několik minut, protože ta scenérie byla opravdu úžasná. Potom jsme se vrátili kolem skal Pašerák, Svéhlavička, Korál a dalších na zmíněnou odbočku, z níž jsme pokračovali dál po červené trase. Brzy jsme přišli na bezejmennou vyhlídku, která sice nebyla tak pěkná, ale rovněž zde byla chytrá tabule.

Dozvěděli jsme se, že okolní svahy nejčastěji porůstají buky, zatímco na dně roklí se usadil smrk a pokud dole teče potok, turista prochází kolem olší. Na obrázcích jsme si prohlédli skladbu porostů podle nadmořské výšky a také jak vypadá kuna skalní a její kolegyně lesní, které se zdejším porostem prohánějí. Když jsme tabuli prostudovali, vydali jsme se na další cestu a po pouhých 50 metrech jsme opustili pohodlnou cestu. Červená trasa totiž zamířili doleva k odbočce, na níž nás směrová šipka poslala na vyhlídku Na kapelu, ke které jsme brzy dorazili. Nepůsobila na nás tak romanticky jako ta U lvíčka, ale rovněž nám nabídla pěkné scenérie, které nám trochu kazil docela velký počet dalších turistů. Přesto jsme si překrásné pohledy na impozantní seskupení skal zvané Kapela a předsunutou osamocenou skálu Kapelník nenechali ujít.

V seskupení úzkých skalních věží jsme bez velké fantazie viděli sdružení muzikantů v čele s jejich dominantním dirigentem a na pravé straně za Kapelníkem se skrýval starý známý Cikán či zdaleka viditelný Maják. Vlevo jsme spatřili vyhlídku U Lvíčka, pod níž se choulilo kotě, které místu propůjčilo své jméno, dále zde byla Sfinga a na druhé straně Svéhlavička. Vyhlídka Na kapelu byla rovněž zabezpečena kovovým zábradlím a potěšila nás přítomnost informační tabule naučné stezky, která nám prozradila názvy skal před námi. Dále jsme se dozvěděli, že ptačí obyvatele skalního města tvoří především dravci v čele s krkavcem a výrem velkým, ale také kavka obecná a rorýs. Chvíli jsme pozorovali také mravence alias horolezce, z nichž se někteří mezitím posunuli o pár metrů výše a pak jsme vyhlídku opustili.

Kolem skal s názvy Pyramida, Mešita, Michaela, Náhrobní kámen a Botanická zahrada jsme se vrátili na pohodlnou cestu, která nikam výrazně nestoupala, takže se nám kráčelo dobře. Prošli jsme zajímavým kamenným úvozem, za nímž cesta pár desítek metrů klesala až na rozcestí, kde červená značka spojila síly s modrou kamarádkou. Zároveň jsme se ocitli u arboreta Bukovina, které se nám již podruhé postavilo do cesty, stejně jako před čtyřmi lety a aniž bychom o tom nějak dlouze přemýšleli, rozhodli jsme se upraveným parkem znovu projít. Než se tak stalo, tak jsme před vstupem do arboreta spatřili budovu, v níž se nacházel bufet. Reklamní tabule nás lákala na studené pivo, mražené nanuky či zmrzlinu, ale hlavně na příjemné posezení, o čemž jsme po deseti kilometrech chůze hodně zvažovali.

Začínali jsme totiž pociťovat jistou únavu a malé občerstvení by nám jistě prospělo, ale nakonec jsme odolali a podél plotu jsme došli k brance do areálu arboreta. Vzápětí jsme vstoupili dovnitř a na rozdíl od první návštěvy jsme se tentokrát drželi hlavní značené trasy, což znamenalo, že jsme se tentokrát nevydali na vyhlídku, jichž jsme si v tento den užili celkem dost. Potěšilo nás, že douglaska stála na svém místě, stejně jako pěkný domek informačního centra, a světe div se, v květnu bylo o víkendu zavřeno. Prý jen výjimečně, ale po obdobných zkušenostech z minulé návštěvy jsme už považovali domek za uzavřený na věčné časy a do konce života. Za švýcarským domem jsme objevili sochu s názvem Duch arboreta, kterou v roce 2005 z odumřelé douglasky tisolisté vytvořil Ivan "Dědek" Šmíd.

Když jsme si sochařské dílo prohlédli, pokračovali jsme po cestičce a vyhledali nejbližší lavičku, abychom si přece jenom na okamžik odpočinuli. V té chvíli nastal příhodný čas, abychom si z vlastnoručně vytištěných papírů přečetli pár informací o vzniku arboreta, jenž bylo založeno v letech 1860 - 1862 majitelem hruboskalského panství Janem Bedřichem Lexou z Aehrenthalu. Jednalo se o jednu z prvních pokusných ploch na pěstování severoamerických dřevin ve střední Evropě a v době naší návštěvy šlo o jednu z nejstarších sbírek dřevin na ploše o velikosti 2,73 hektarů. Zaujalo nás, že prvním cizokrajným stromem v novém arboretu byla douglaska tisolistá, jejíž sazenice byla dovezena z pěstitelských školek u německého Hamburku. Docela nás překvapilo, že se na vysázení a kompletaci celého parku pracovalo až do roku 1925.

Ovšem potom arboretum čekaly zlé časy, neboť se o něj málo pečovalo a tak během druhé světové války zcela zpustl. Naštěstí se po roce 1945 začal o dřeviny starat stát a park byl zachráněn. Lesní závod Lomnice nad Popelkou tehdy provedl revizi všech stromů, park vyčistil a provedl nové oplocení. Po roce 1990 pak byla péče o arboretum svěřena do Správy CHKO Český ráj, který brány přírodního areál nezavřel a tak jsme se jím mohli po přečtení posledních řádků znovu projít. Rozhlíželi jsme se kolem sebe a snažili se identifikovat alespoň některé stromy, s čímž nám u několika jedinců pomohly cedulky s jejich názvy. Postupně jsme zde viděli třeba borovici lesní, která se dožívá 300 až 350 let nebo její severoamerickou pokroucenou jmenovkyni, jejíž dřevo kdysi indiáni využívali na stanové tyče a i dnes se používá jako stavební materiál.

Strom s bílou kůrou a černými fleky jsme identifikovali jako břízu bělokorou, nejhojnější druh břízy v Evropě. Dále zde byl k vidění typický buk lesní a také buk Rohanův s červenými listy. Nechybělo ani několik druhů dubů, například zimní, letní a červený či statný listnatý strom dorůstající výšky dvacet pět metrů, jímž byl habr obecný. Vyrostl zde rovněž javor mléč a javor klen, jeřáb obecný, liliovník tulipánokvětý, modřín opadavý, ořešák černý a platan javorolistý. Při sázení se nezapomnělo ani na smrky, přičemž zde rostly druhy ztepilý a také pichlavý, jehož jsme se raději nedotýkali. Nejvíce zde byly zastoupeny jedle, mezi které patřila bělokorá, kavkazská, obrovská, ojíněná, řecká či jedlovec kanadský, podobný prvně jmenovanému druhu. A co by to bylo za české arboretum, kdyby v něm chyběl náš národní strom, čili Lípa srdčitá s košatou, vysoko klenutou korunou.

Během procházky jsme nemohli přehlédnout nejmohutnější strom modré planety sekvojovec obrovský, až osmdesát metrů vysoký jehličnan s kuželovitou korunou a poměrně hustými větvemi. Opravdu bylo na co se dívat a to jsme si neprošli úplně celé arboretum, neboť nás ještě čekal kus cesty do Karlovic. Vydali jsme se tedy k východu z arboreta a stejně jako před lety jsme vkročili na asfaltovou silničku a zamířili na Hrubou Skálu. A protože jsme se již s historií či obnovou arboreta seznámili, u informační tabule jsme se výjimečně nezastavovali a šli dál. Nalevo od nás se v lese skrýval Staroprameňáček a Kulich, kteří neměli nic společného s pivem nebo čepicí, neboť se jednalo o názvy dalších skalních útvarů. O kousek dál se zpevněná lesní cesta změnila na asfaltovou, což znamenalo, že se blížíme k novému cíli.

Po pouhých 100 metrech jsme přišli na odbočku zvanou U Adamova lože, kde se červená a modrá značka rozbíhaly každá jiným směrem a abychom to neměli moc snadné, přidala se k nim ještě žlutá barva. Obhlídku zmíněné postele jsme sice měli také v plánu, nicméně jsme ji zatím odložili a žlutočervené trase na zámek Hrubá Skála. Minuli jsme místo, kde o čtyři roky dříve zaparkovali naše francouzské auto a pak se na silnici objevil první trabant a pak druhý, třetí, čtvrtý a tak dále. Typický řev dvoutaktních motorů jsme sice slyšeli už před jejich příjezdem, ale netušili jsme, že východoněmeckých vozů bude tolik. Stáli jsme na okraji silnice, protože nebylo bezpečné na ni vstupovat a také jsme si chtěli trabanty, doplněných o několik wartburgů, v klidu prohlédnout pěkně zblízka.

Postupně kolem nás projelo přes 200 vozů různého roku výroby, vzhledu, barvy i výkonu a některé z nich byly opravdu hodně upravené až bizardní. Když konečně projel poslední stroj, mohli jsme se i my po silnici vydat k pohádkovému zámku. Za zatáčkou jsme minuli výklenkovou kapličku se soškou Panny Marie, která byla ukryta za sklem ve skále a pak jsme již přišli k placenému parkovišti u zámku, naproti němuž se nacházela vyhlídka Prachovna, kde jsme tenkrát odlovili kešku. Místo prý sloužilo k mnohým účelům, například Jan Žižka do skály u vyhlídky nechal vytesat schody, aby si z taktických důvodů prohlédl hrad Hrubá Skála, který chtěl dobýt. Později se stala předsunutým opevněním vlastního hradu, aby v mírových časech poskytovala výhled do kraje pod Kozákovým, což jsme využili i my.

Vyšplhali jsme na skálu a rozhlédli se po krajině, stejně jako to údajně udělal slavný vojevůdce a pak jsme sestoupil na prostranství u kostela sv. Josefa, kde v 19. století probíhaly v březnu velké josefské poutě. Tehdy se sem údajně sjížděli tisíce poutníků a na střelnicích, kolotočích, tanečním parketu si spolu s kejklíři, flašinetáři a loutkáři užívali veselí. My jsme sem sice poprvé zavítali v červenci a podruhé v květnu, ale velké množství návštěvníků, zaparkovaných aut a dřevěných stánků s cetkami či občerstvením, nám takové poutě pokaždé připomněli. Kráčeli jsme po prostranství plném aut a očima zabrousili na pěkný hotel, jenž byl pojmenován po svém zakladateli Karlu Šteklovi, který roku 1895 postavil tento objekt na skalním pískovcovém masivu v místech, kde stávala hospodářská budova, sloužící jako zázemí k hostinci vedle zámku Hrubá Skála.

Pak jsme již přišli k jednolodnímu kostelu ze smíšeného zdiva, na jehož sedlové střeše jsme spatřili věžičku s lucernou, v níž byly zavěšeny netradičně tři zvony, jelikož svatostánek jinou věž neměl. Na pětibokém presbytáři jsme uviděli dvě gotická okna, přičemž další tři jsme objevili také na obou stranách kostelní lodi, kde byla umístěna mezi čtveřicí opěrných pilířů. Jelikož byl kostel postaven na skále, jedna strana lodi se nedala obejít a tak jsme se museli spokojit pouze s její protější kolegyní, na nímž jsme objevili čtvercovou sakristii se dvěma kruhovými okny, která se zadním vchodem dotýkala pětibokého závěru svatostánku. Nakonec jsme si nechali obhlídku neomítnutého průčelí s trojúhelníkovým štítem, který měl pro změnu bílou omítku a uprostřed kruhové vitrážové okno.

Průčelí dominovala dvojice vysokých oken s lomeným obloukem, mezi nimiž se nacházel hlavní vchod, k němuž jsme vzápětí přistoupili a vešli do útrob chrámu. Nad našimi hlavami se nacházela hudební kruchta s varhanami, podepřená pilíři a před námi loď, zaklenutá valenou klenbou s lunetami. Ze stropu visely krásné lustry a po stranách jsme si prohlédli obrazy křížové cesty, doplněné o boční oltáře. V dalším postupu nás sice zastavil provaz, ale i tak jsme docela dobře viděli kazatelnu, křtitelnici a hlavní novogotický oltář sv. Josefa, který vyrobila na konci 19. století firma Bušků ze Sychrova. Většinu interiéru však postupem času zničila dřevomorka domácí, která se nevyhnula ani postrannímu oltáři Panny Marie a tak část výbavy vypadala jako nová. Za hlavním oltářem jsme spatřili kruhové okno a pak jsme pohlédli na podlahu.

Betonová podlaha zářila taktéž novotou, ale správně tady být neměla a důvody její rekonstrukce byly poněkud pikantní. V březnu 2003 totiž nechal farář František Kocman bez stavebního povolení a souhlasu památkářů zalít původní a nerovnou pískovcovou podlahu betonem, protože se mu špatně zametala. Díky tomu došlo ke značnému poškození kostela, neboť vlhkost, která dříve odcházela pískovcovými póry, se od té doby usazovala na stěnách kostela. A tentýž farář nechal ke kostelu načerno přistavět sakristii, za což dostal pokutu 300 000 Kč. Další osudy faráře jsme nezjistili, ale zaujalo nás, že zatímco jiné kostely vyhořely nebo je zničila vojska, na Hrubé Skála úřadovali brouci a nezbedný farář. Když jsme si pěkný interiér dostatečně prohlédli, vyšli jsme ven a z vlastních papírů jsme si přečetli pár informací z historie svatostánku.

Dozvěděli jsme se, že svatostánek bez věží vznikl podle projektu Jindřicha Hausknechta a vystavěn byl ve stylu romantické novogotiky v místech, kde předtím stávaly dřevěné budovy. Staré stavby v předhradí však roku 1804 postihl velký požár, který většinu zničil a tak tehdejší majitel panství hrabě Josef Karel z Valdštejna na jejich místě nechal postavit kamenné domy pro úředníky, sloužící a hospodářské budovy. Spolu nimi byl roku 1812 dokončen kostel sv. Josefa, kdy byl také vysvěcen a o dva roky později v něm byl zmíněný šlechtic pochován v uniformě rakouského generálmajora. Jelikož bylo kněžiště vysekáno do skály, kterou nešlo odizolovat, stavba od začátku trpěla velkou vlhkostí.

Když jsme si přečetli veškeré dostupné informace, stejně jako před lety jsme vstoupili na most, spojující kostel se zámkem a prohlédli si na něm dvě sochy svatého Floriana a sv. Vavřince. Most vznikl až okolo roku 1859, kdy zdejší panství vlastnili bohatí Aehrenthalové, kteří přestavěli nejen samotný zámek, ale také jeho okolí, včetně hradu Valdštejn a třeba na zřícenině hradu Trosky nechali postavit schody, aby jej zpřístupnili turistům. Barokní sochy světců v té době měly na čele už 120 křížků, neboť byly zhotoveny kolem roku 1730 a na most usazeny až později. Po jejich obhlídce jsme přešli na druhou stranu mostu, za nímž jsme vstoupili do brány, za níž se nacházelo první nádvoří zámku, který jsme si po letech také chtěli prohlédnout. Nakonec jsme tak neučinili, protože nás zastavila cedule s nepříjemným oznámením.

Zámek byl uzavřen z důvodu soukromé akce a také uzamčená brána o kus dál nás definitivně přesvědčila, abychom Hrubou Skálu opustili. Pomalu jsme se přes most vrátili ke kostelu sv. Josefa a pak jsme zamířili po žluté značce k odbočce U Adamova lože. Zanedlouho jsme k ní dorazili a po modré značce jsme se stejně jako o čtyři roky dříve vydali prozkoumat postel prvního muže na planetě. Učinili jsme tak nikoliv proto, že bychom již byli unaveni a potřebovali si lehnout, ale chtěli jsme si tohle místo prohlédnout znovu. U rozcestníku jsme sestoupili po asi patnácti pískovcových schodech na malou plošinu s několika stromy a záhy jsme vešli do sotva metr úzké skalní průrvy. Pěšinu brzy vystřídaly další kamenné schody, jichž tentokrát bylo podstatně více a které nás dovedly na malé prostranství, obklopené strmými skalními stěnami.

Pak jsme ho spatřili, to studené, kamenné lože, zvané Adamovo. Vytesal jej tady na konci 18. století turnovský sochař a řezbář Jan Chládek mladší, místní umělec, autor mnoha plastik, církevních soch a dřevěných řezeb. Stalo se tak na příkaz Františka Adama z Valdštejna, který se zotavoval u svého bratra Josefa na zámku Hrubá Skála po tureckých válkách. Jak jsme však z historie místa zjistili, v minulosti možná tak studené nebylo, neboť bylo zahříváno milenci, kteří se tu prý scházeli. Zmíněný sochař Chládek zde totiž do skály vytesal oltář lásky, vedle kterého stála nahá milenecká dvojice a reliéf byl zakončen soškou Amora. Naproti byla vytesána široká pohovka, pod níž se choulili dva lvi, nicméně jsme z těchto věcí toho už moc neviděli, jelikož reliéfy oltáře a pohovka byly již ve velmi špatném stavu.

Za ty dlouhá léta totiž měkký pískovec postupně podléhal zubu času a také na něj intenzivně působila nepříjemná paní jménem eroze. V minulosti měla na poškození podíl také vrchnost z Hrubé Skály, kterou reliéfy dvou nahých postav pobuřovaly a tak bylo nařízeno jejich odstranění, čemuž se podařilo alespoň částečně zabránit. Jak jsme sami mohli vidět, někteří návštěvníci se na zkáze doslova podepsali svým bezohledným jednáním. Z Adamova lože a oltáře lásky jsme tak shlédli jen skromné zbytky. Bohužel rovněž obě nahé postavy milenců byly sotva viditelné a když jsme si tak Adamovo lože prohlíželi, připadalo nám nějaké povědomé, ačkoliv jsme zde byli poprvé. Po chvilce přemýšlení jsme si vzpomněli, že jsme pohovku viděli v pohádce Bajaja, který na loži přespával i se svým mluvícím moudrým koněm.

Nicméně nám vrtalo hlavou, jak se k Adamovu loži onen oř dostával, když sem z obou stran vedly jen úzké průchody. Záhadu se nám nepodařilo objasnit ani poté, co jsme si prostudovali informační tabuli, kde jsme dozvěděli spoustu dalších faktů z historie Adamova lože, ze které nás zaujala pověst o tom, že se tady sloužily bratrské mše či dokonce, že zde Adamité konali orgie. Kvůli tomu byl do skály vytesán nápis Bible Kralická z boží vůle jest, byla a bude, ale jak se ukázalo, vše byl jen výmysl. Po přečtení informací jsme se prodrali skalní průrvou podél dalších návštěvníků zase zpět na rozcestí a pak jsme po žluté pokračovali do lázní Sedmihorky. V tu chvíli jsme opustili pohodlnou širokou cestu, která nás na Hrubou Skálu přivedla a následně jsme kráčeli lesními pěšinami a museli překonávat různé překážky.

Prvních pár desítek metrů jsme šli po příjemné pěšince, vedoucí pod lesními velikány, mezi nimiž se na určitá místa prodralo sluníčko, aby svými paprsky polechtalo spadané jehličí, šišky či listoví, které se neudržely na svém dřevěném souputníkovi. Potom jsme museli vystoupat několik pískovcových schodů, částečně skrytých pod loňskými listy stromů, jež na nich vytvořili hnědavý koberec, který měl pramálo společného s červeným kolegou z Karlových Varů a když jsme stanuli nahoře, čekal nás pro změnu zase sestup dolů. Po kamenných schodech jsme se prosmýkli jakousi skalní bránou, tvořenou dvěma poměrně velkými kameny, přičemž na jednom z nich bylo připevněné zábradlí, jehož jsme se raději přidrželi a pak jsme zase chvíli kráčeli po lesní pěšině, která nás dovedla k odbočce na první skalní vyhlídku.

Kupodivu jsme k ní museli sejít dolů po dalších schodech a po asi 50 metrech jsme přišli na pěkné místo, nesoucí název Zámecká vyhlídka. Pojmenování to bylo velmi vkusné, protože se nám naskytl pohled na zámek Hrubá Skála, který se před námi hrdě vypínal k nebi. O kus dál vlevo jsme spatřili typické dvě věže hradu Trosky a pod námi se rozkládaly Dračí skály, tvořené věžemi Pastevec, Podsvětí, Kostelní kameny, Maska, Prskavka, Klouzek, Přátelská, Zámecká, Skořápka, Banánovník a dalšími. Opřeni o zelené zábradlí, které nás svou barvou mělo patrně uklidňovat, jsme se pár minut kochali výhledem na tu skalní krásu, kterou jsme si po čtyřech letech velice rádi znovu kochali. Docela nás překvapilo, že jsme byli v tu chvíli na vyhlídce úplně sami a pryč jsme se vydali až poté, co jsme z lesa zaslechli blížící se lidské hlasy.

Slezli jsme tedy po dřevěném žebříku, položeném na skále, který nám předtím umožnil na vyhlídku vylézt a pak jsme se vrátili zpátky na lesní cestu. Minuli jsme skály Bubák, Včelí a když jsme po 50 metrech pozdravili Ještěra, ocitli jsme se u odbočky k druhé, neméně působivé vyhlídce s názvem Mariánská. Tentokrát jsme museli vylézt pár betonových schodů nahoru a pak jsme již stanuli na celkem široké plošině s populárním zeleným zábradlím, odkud jsme viděli podobnou zámeckou scenérii jako před chvílí. Jen ten zámek a hrad se od nás trochu více vzdálil, ale to nám vůbec nevadilo a hleděli jsme do krajiny Českého ráje opět několik minut, stejně jako turisté v 19. a 20. století. Mariánská vyhlídka by se totiž dala považovat za jakousi pramáti ostatních vyhlídkových míst v Českém ráji, protože byla první, která zde byla vybudována.

Již v prvopočátku turistiky si zdejší majitelé panství Ahrentalové všimli vzrůstajícího zájmu turistů o zdejší skalní město a vybudovali turistické přístupy k Mariánské vyhlídce, která ovšem původně sloužila pouze pro jejich soukromou kratochvíli. Právě tehdy vznikla cesta od Adamova lože, po níž jsme sem přišli a původní aehrenthalské úpravy v podobě tesaných schodů nám pomohly překonávat jednotlivé skalní plošiny. Druhá cesta k vyhlídce vedla z Lázní Sedmihorek přes Saharu kolem symbolického hřbitova horolezců, ale ta nás teprve čekal v opačném směru. Zaujalo nás, že tehdejší Mariánská vyhlídka byla opravdu luxusně upravena, když se tady nacházela vytesaná široká dvojitá lavice s bohatě zdobeným opěradlem a návštěvníky jistilo bytelné dřevěné zábradlí podepřené pískovcovými sloupy.

Vyhlídku dokonce navštívil v roce 1922, při své cestě po městech Českého ráje, i náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Do dnešní doby se toho z původního vybavení vyhlídky bohužel moc nedochovalo, neboť davy turistů zanechávaly postupně na výzdobě stopy, hlavně vyryté podpisy. Již na konci 19. století byla vyhlídka hodně poškozena a roku 1937 muselo být dokonce opěradlo dvojité lavice odstraněno pryč. Z původní výzdoby jsme zde našli pouze část kamenné lavice a opěrných sloupků, jež v přední části plošiny nahradilo kovové zábradlí, nicméně staré sloupy byly naštěstí zachovány. Všechny tyhle informace jsme zjistili z vlastních papírů, které jsme si před odjezdem do Českého ráje vytiskli doma, protože jak už bylo zmíněo, tak jsme ještě nevlastnili chytré telefony s mobilními daty.

Zaujal nás také příběh o tom, jak vlastně vznikl název Mariánské vyhlídky, které byla údajně pojmenována podle Marie Felicitas Thunové, se kterou se oženil majitel zdejšího panství Jan Lexa z Ahrentalu. Tento názor do jisté míry podporoval nápis Mariánská, jež se nacházel v oválu, u něhož jsme právě stáli, ale zároveň jsme na něm objevili šipku, která dávala najevo, že vše bude zřejmě trochu jinak. Pravděpodobně tak nebyla po paní Thunové pojmenovaná vyhlídka, nýbrž skalní věž, na kterou šipka ukazovala. Když jsme se tím směrem podívali, spatřili jsme dominantní skálu s názvem Dračí zub, jež se stala součástí Dračích skal. V 19. století se tedy ještěří zoubek patrně nazýval Mariánskou skálou a plošina vyhlídka na Mariinu skálu. Informace jsme četli nerušeně, protože jsme zde byli sami a rádi jsme toho využili.

Po několika minutách nás ovšem vystřídali nově příchozí turisté, jimž jsme po vzájemném pozdravení přenechali vyhlídku k volnému užívání a vyrazili na další cestu. Následně jsme sestoupili po 13 původních kamenných schodech, vrátili se zpět na žlutou trasu a zahájili jsme sestup k symbolickému hřbitovu horolezců, u něhož jsme se po čtyřech letech znovu zastavili. Hleděli jsme na pískovcovou stěnu s názvem Nekonečné skály a bohužel jsme museli konstatovat, že od naší poslední návštěvy zase pár tabulek se jmény horolezců přibylo. Když jsme je očima všechny přehlédli, vytáhli jsme vytištěné papíry a přečetli si něco o historii místa. Dozvěděli jsme se, že hřbitov chtěl založit v šedesátých letech 20. století sochař a horolezec Valerián Karoušek, ale než tak stihl učinit, zahynul roku 1970 spolu s dalšími v lavině pod peruánským Huascaránem.

Jeho smrt paradoxně dala impuls k realizaci symbolického hřbitova, pro který bylo vybráno zcela pusté, obtížně přístupné a náletovými dřevinami zarostlé místo pod severovýchodní stěnou Nekonečné věže. O rok později bylo dílo dokončeno a na skále se objevila první jména těch, jimž po druhé světové válce laviny nebo ledovcové trhliny nedopřály vlastní hrob a k nim patřil zmíněný otec myšlenky založení hřbitova. Na závěr jsme si přečetli, že v roce 1986 prošel památník rozsáhlou rekonstrukcí, při které byly vyzlaceny desky i symbol puklého slunce a zbudován nový přístup po železném schodišti. Později desky na stěně utvořily jakýsi uzavřený obrazec a více se jich sem už nevlezlo, takže o kousek vedle byla pro tabulky otevřena nová plocha. Místo jsme opustili s přáním, aby na stěnu Nekonečné skály žádné další nepřibývaly.

Pak jsme se po žluté trase vydali vstříc pramenům u Lázní Sedmihorky. Následoval sestup po dalších schodech a během klesání jsme postupně prošli okolo skalních útvarů s názvy Žeryk, Ocún či Dvanáct apoštolů. Schodiště vystřídal krátký úsek plný kořenů borovic, jejichž jehličí krásně vonělo, čímž dotvářelo velmi příjemnou a pohodovou atmosféru. Cesta přestala klesat a když se narovnala, kořeny vystřídal jemný písek, který nám spolu s okolními stromy připomínal dovolenou na Máchově jezeře. Za krmelcem jsme minuli skály Durango a Lebka, a pak se krajina nepatrně rozestoupila a na jakési přírodní návsi se nám otevřel pohled na Skautské věže. Na skály natahovalo žhavé ruce sluníčko, jakoby si je chtělo přitáhnout k sobě na oblohu a celá scenérie i díky nasvícení vypadala opravdu impozantně.

O chvíli později jsme hezké místo opustili, zabočili doleva a pak nás žlutá trasa vedla mírným klesáním mezi vysokými jehličnatými stromy, u jejichž pat se na několika místech krčily náletové dřeviny. Písčitý povrch vystřídala cesta zapadaná jehličím, doplněná o kořeny dřevěných bohatýrů a stezka nás pak dovedla do přírodního úvozu. Tady se od nás pískovcově věže vzdálily a přenechaly své místo klasickým zalesněným svahům, jež se natěsno přimkly k cestě. Sem tam jsme narazili na osamělý kámen, který matka příroda patrně upustila při některém ze svých nebezpečných dovádění a zanedlouho jsme z úvozu vyšli ven na otevřenější plochu, kde jsme se setkali s panem Krpatinou. Moc jsme si s nám však nepopovídali, neboť jsme se nejednalo o žádného turistu, nýbrž o menší skálu nahoře nad cestou.

Útvar nám připomínal zvířecí hlavu než lidskou, takže pan Krpatina byl buď pořádný ras, nebo mimořádně ošklivý člověk či naopak velké zvíře v nějaké organizaci. Každopádně si tento muž potrpěl na čistotu, neboť měl hned vedle sebe Koupátko a na jeho činnost dohlížel Čertík, jenž se poněkud skrýval v lese a moc jsme jej neviděli. Následně jsme kráčeli po velmi příjemné cestě s hladkým povrchem, z jejíhož provedení by si mohli vzít přiklad někteří stavitelé dálnic či opraváři silnic a brzy jsme dorazili na rozcestí Antonínův pramen. Od sloupu se směrovými šipkami to bylo coby kamenem dohodil k prvnímu z mnoha pramenů na okraji Lázní Sedmihorky, který se nazýval Barbořin. Pojmenován byl po manželce zakladatele lázní, jímž byl doktor Antonín Šlechta.

Ctihodný muž však nepřišel zkrátka, protože měl svůj pramen jen o pár metrů vedle. Antonínův a Barbořin pramen dokonce čerpaly vodu ze stejného zdroje a stejně pevné bylo patrně i jejich manželství, které ukončila doktorova smrt na začátku roku 1886. Jméno jeho ženy jsme našli na pískovcovém soklu, který nám prozradil také letopočet 1852, kdy Barbořin pramen vznikl. Tentokrát jsme se také šli podívat na skutečný zdroj vody, který se nacházel o něco výše v lese, kde životodárná tekutina vytékala ze sněhobílého písku pod kořenem stromu. Následně tekla malým potůčkem, na němž jsme našli zřízen měřící bod pozorovací sítě ČHMÚ a pak konečně voda doputovala ke zmíněnému soklu u zídky. Nad ní našim očím neunikl zajímavý kámen s vyrytými německými nápisy, doplněné o kresby imaginárních postav.

Pak jsme již zamířili k Antonínovu pramenu a když jsme k němu přišli, spatřili jsme pískovcový kámen, který nám tak trochu připomínal náhrobek zdobený reliéfy, barokními volutovými křídly a květinou. Pod růžicí jsme našli název pramene a o něco níže letopočet 1839, který připomínal důležitou událost pro dějiny zdejšího kraje. Doktor Šlechta byl totiž nadšený zastánce vodoléčebných metod Vincence Priesnitze, který ho inspiroval k založení lázní v Čechách a právě u budoucího Antonínova pramene se na tom dohodl s majitelem hruboskalského panství baronem Aloisem Aehrenthalem. Voda vytékala z malé trubky pod číslovkami, ale pouze jsme si opláchli ruce a neochutnali ji. Potom jsme se vydali k třetímu pramenu s názvem Josefův, který stejně jako ostatní vznikl v areálu lázní v polovině 19. století.

Právě tehdy byl upraven a okrášlen tesanými pískovcovými bloky tak, aby se lázeňští hosté nebrodili bahnem po rozmáčeném prostranství. Když jsme k němu přišli, znovu jsme si prohlédli kamenný sokl, zdobený kartuší s akantovými listy, uprostřed něhož jsme našli název pramene. Pod ním se nacházel špatně rozpoznatelný reliéf, který patrně představoval svatého Josefa, podle něhož byl zdroj vody pojmenován. Úplně dole trčela z podezdívky zarezlá trubky, z níž však na rozdíl od naší první návštěvy před čtyřmi lety netekla žádná voda. A ještě jsme si všimli jednoho rozdílu, který se týkal dřevěné sochy, sedící vedle prameniště na kamenné zídce, upravené na lavičku pro účely odpočinku unavených příchozích, relaxování v lese či vyfocení se s postavou v kápi.

Vousatého muže v kápi jsme poprosili o spolupráci při vyfotografování a protože mlčení vždy znamenalo souhlas, pořídili jsme pár společných snímků. Pak jsme si sochu, která nijak nepřipomínala svatého Josefa, pozorně prohlédli a za pár okamžiků jsme si uvědomili, že postavě něco chybí. Byla to otevřená kniha, kterou tenkrát držel v rukou, ale na rozdíl od naší první návštěvy měl muž sevřené dlaně prázdné. Někomu to bylo asi líto a tak mu na jednu ruku položil hrneček s květinou, ale ten nám připadal ještě snadněji zcizitelný, než zmíněná kniha. Změn k horšímu doznala i bota, kterou zub času či hmyzí škůdci nahlodali, stejně jako špalek, na němž spočinuly nohy muže v kápi. O několik let později byla sedící socha zřejmě úplně zničena a vyměněna za podobného chlapíka, pro změnu stojícího za pramenem s holí v ruce.

Potom jsme se po schodech vydali ke čtvrtému prameni s názvem Mariin a když jsme k němu přišli, na první pohled se odlišoval od předešlé trojice, což mělo logické vysvětlení. Stavitelé mu v 19. století dali podobu vodní kaskády, u které mohli kolemjdoucí skvěle relaxovat, číst knihy nebo si povídat, zatímco voda v kamenných korytech vesele zurčela a protékala pod příchozí cestou do malé nádrže. Pramen byl rovněž využit jako zdroj vody pro lázně a voda si tak našla cestu k hostům, kteří naopak k lesní studánce z nějakého důvodu nezamířili. Moc jich zřejmě nebylo, protože pokud se nějaký ctihodný muž v Lázních Sedmihorky léčil, tak v rámci vzdušných terapií chodíval do lesa. Procházel se nahý, jen s přehozeným prostěradlem a hlavou pokrytou slaměným širákem a v té době měly ženy zakázáno do lesa vstupovat. Nutno dodat, že se vzduchové lázně se používaly jen v suchém a teplém počasí dvě hodiny před polednem, takže Mariin či okolní prameny mohly ženy a dívky navštívit kdykoliv jindy.

Vodní kaskádu Mariina pramene jsme si prohlédli odshora dolů a poté jsme se vrátili zpátky na rozcestí Antonínův pramen. Vzápětí jsme opustili žlutou značku a po modré kolegyni jsme zamířili do Lázní Sedmihorky, kde se nacházel sedmý pramen. Jestli měl mít tento počet nějakou souvislost s magickým číslem sedm, těžko říct. Možná se stavitel lázní a budovatel pramenů v 19. století inspiroval od středověkých kolegů, kteří na sedmi pahorcích postavili města Řím, Prahu, Lisabon či Moskvu. Rovinatá či mírně klesající cesta se za rozcestím s názvem Antonínův pramen několikrát mírně zakroutila jako plazící se had, ale naštěstí jsme žádného živého nepotkali. Šlo se nám dobře i díky tomu, že jsme obuv pokládali do nevysokého nánosu jehličí, které cestu po zimě pokrývalo, neboť jej jarní větry ještě nestačily uklidit.

Po tomto přírodním koberci jsme došli až do ostré zatáčky, kde jsme překročili bezejmenný přítok Pilského rybníka, který se sice rozkládal asi 200 metrů od nás, ale přímo k němu nás modrá trasa nezavedla. Za vodojemem se totiž cesta rozdělovala na tři větvě a zatímco k rybníku bychom museli uhnout doleva, modrá značka pokračovala takřka rovně prostřední stezkou. Bez zaváhání jsme ji poslušně následovali a po několika desítkách vteřin jsme přišli na silnici, vedoucí do srdce lázní Sedmihorky. Vzápětí jsme na levé straně spatřili nízké podlouhlé budovy, v nichž se prováděly ájurvédské olejové masáže, které jsme si bohužel nedopřáli a o kousek dál jsme se ocitli v nejstarším vodoléčebném ústavu v Čechách, jejichž sláva se kdysi dotýkala hvězd a kam za léčivými prameny jezdívali lidé z celého světa.

Hosté v druhé polovině 19. století využívali areál se šesti kamennými a pěti dřevěnými domky a kolonádou, ale my jsme tady během procházky o 150 let později potkali jen pár jiných turistů, našli vyschlé prameny a prohlédli si několik prázdných budov, které nebyly po druhé světové válce zbořeny. Jako první jsme spatřili starý lázeňský dům a současnou ubytovnu Pramen, kde býval pomníček s tekoucí vodou, označený jako Elizabetina studna, podle druhého jména manželky majitele panství. Na druhé straně silnice se nacházelo občerstvení s poloprázdným parkovištěm, za nímž jsme spatřili krásný odpočinkový altán. Kolem něj se rozprostíralo prostranství, které mívalo parkovou úpravu s květinovou výzdobou, nicméně jsme kráčeli po obyčejném plácku bez nějakého zkrášlení.

Na druhou stranu se psal teprve začátek května a turistická sezóna ještě nezačala, takže jsme dokázali pochopit absenci těchto prvků. Za altánem začínala dlouhá budova lázní, kde se všechno podstatné vlastně odehrávalo. Kolem této budovy stávala dřevěná kolonáda, v jejímž středu býval Jánský pramen, který se původně jmenoval po majiteli panství Aloisův a později se nazýval Sedmihorky. Právě k němu vedly další naše kroky a když jsme k němu přišli, potkali jsme zakladatele vodoléčebného areálu doktora Šlechtu. Nadšený zastánce vodoléčebných metod Vincence Priesnitze nás samozřejmě nemohl přivítat osobně, ale pouze jsme spatřili jeho realistickou bronzovou bustu, kterou roku 1890 vytvořil Josef Václav Myslbek a jež byla umístěna na mohutném žulovém podstavci s malými kašnami po stranách.

Jméno autora tohoto díla jsme našli napsané na desce pod bustou, která se po druhé světové válce musela na dlouhá léta přestěhovat do prostor mezi ubytovnami Zámeček a Pramen, protože doktor Šlechta pocházel z textilního rodu průmyslníků a nekorespondoval s tehdejší socialistickou ideologií, takže na své původní místo se busta vrátila až po rekonstrukci kolonády v roce 1992. Dále jsme zde našli název pramene Sedmihorka, podle něhož byly lázně pojmenovány, ovšem původně se nazývaly Bad Wartenberg. Během národnostního hnutí byly přejmenovány podle nejsilnějšího pramene, jenž byl už od 18. století proslulý jakožto léčivý a který kdysi dodával veškerou vodu pro potřebu lázní, jejichž návštěvnost postupně stoupala tak, jak se o nich šířila dobrá pověst.

Naproti dlouhé lázeňské budovy jsme narazili na apartmánový dům Zámeček, v jehož přízemí býval poštovní a telegrafní úřad. Na fasádě budovy jsme našli dvě pamětní desky, přičemž první připomínala návštěvu prezidenta T.G. Masaryka roku 1922 a druhá pobyt spisovatelky Elišky Krásnohorské v roce 1869. Následně jsme krátce shlédli budovu stylové staročeská restaurace Podzámecká krčma, která však byla ještě zavřená. Pak jsme kolem hospůdky proklouzli a vzápětí jsme si již prohlíželi Ferdinandův pramen, který vypadal jako téměř všechny ostatní zdroje vody v okolí. Měl totiž podobu pískovcového památníku, na němž jsme našli letopočet 1855, kdy umělecké dílo vzniklo a dále našim očím neunikl nápis se jménem arcivévody Karla Ferdinanda, jenž se roku 1853 v lázních zdržoval.

O něco níže jsme uviděli vodovodní kohoutek, ale životodárná tekutina z něj netekla. Když býval Ferdinandův pramen aktivní, voda z něj vytékala do malé nádržky pod kohoutkem, ale jednoho dne se ztratila, stejně jako u nedalekého pramene Sedmihorka, který jsme viděli o pár minut dříve. Během naší návštěvy jsme tak v uzavřeném hotelovém komplexu žádný aktivní zdroj vody nenašli. Když jsme si Ferdinandův pramen prohlédli, popošli jsme pár metrů k chytré tabuli, na níž jsme si přečetli kompletní historii lázní Sedmihorky, které založil roku 1841 již několikrát zmiňovaný turnovský lékař Antonín Šlechta (1810- 1886). Přečetli jsme si, že se zde léčilo studenou vodou, pobytem na čerstvém vzduchu, tělesným cvičením a dietou. V druhé polovině existence lázní vedených dr.Šlechtou dosáhla velmi slušné úrovně kolem 500 osob ročně.

Lázně se těšily přízni nejen obyvatelstva rakouské monarchie, ale i vysoce postavených hostů z cizích zemí, z Ruska, Německa, ale i z Turecka a Švédska. Jezdily sem významné osobnosti, jako např. Jan Neruda, Eliška Krásnohorská, Otilie Sklenářová - Malá, Gustav Pfleger Moravský, Jindřich Mošna nebo František Karel Kolár. Po smrti doktora Šlechty roku 1886 se zaměření areálu postupně měnilo, například se zde praktikovala léčba rašelinou. Po odchodu posledního místního lékaře do armády roku 1814 se lázně změnily na klimatické a budovy se používaly pro ubytování letních hostů. Dále jsme se dozvěděli, že toku 1945 byly lázně znárodněny a přeměněny na zotavovnu ROH, po revoluci převedenou na obchodní společnost. Žel nikdy již nedosáhly Sedmihorky bývalé úrovně pro kterou byly v minulosti tak vyhledávanými.

Samozřejmě bychom byli rádi, pokud by se současným majitelům podařilo obnovit zašlou slávu Sedmihorek a my bychom tak měli důvod k druhé návštěvě lázeňského komplexu. Více jsme toho v bývalých lázních vidět nemohli a tak jsme pomalým krokem zamířili k silnici do Karlovic, z které jsme ihned za občerstvením uhnuli doprava na lesní pěšinu. Stále jsme sledovali modrou značku, která nás protáhla kolem čistírny odpadních vod, jež naštěstí nevydávala žádný odporný odér. Lesní pěšina se zároveň změnila na cestu z betonových panelů, po nichž jsme došli až na silnici, spojující Lázně Sedmihorky a Karlovice. Nalevo od nás se nacházel další rybník s názvem Bažantník, k němuž vedla pěkná dubová alej, nicméně ani k této vodní ploše jsme nezamířili, protože jsme se už těšili, až po túře spočineme na pohodlných postelích v našem rodinném apartmánu.

Kráčeli jsme tedy po silnici rovné jako pravítko dál a o chvíli později jsme díky mostu pohodlně překročili tok říčky Libuňky, která pramenila na západním úbočí vrchu Kozlov, aby své síly spojila po 21 kilometrech s řekou Jizerou. V té chvíli jsme již procházeli alejí, která se skládala ze 78 stromů, mezi nimiž měla jasnou převahu lípa srdčitá a zbytek tvořil jírovec maďal v počtu 14 stromů, k nimž se přidal jeden ztepilý jasan. Téměř půlkilometrová alej nás dovedla až ke značce Karlovice – Sedmihorky, za níž se nacházela restaurace s bowlingem, ale na nějaké házení děrovanou koulí proti deseti stojícím kuželkám jsme neměli myšlenky, sílu ani chuť. Přesto jsme se na tomto místě na pár okamžiků zastavili, neboť nás upoutal cyklista, který rozhodně nevypadal normálně, ale to nebylo vše, co nás na něm zaujalo.

Divné bylo už to, že nejel po silnici, ale své kolo posadil na torzo jedné 63 lip a také vzezření cyklisty budilo dojem, že ujel z nějakého cirkusu, kde vystupoval jako klaun a artista. Svědčil o tom široký úsměv blázna a roztažené ruce, které by správně měl mít položený na řídítkách v zájmu bezpečí svého nebo kolemjdoucích. Raději jsme šílenou osůbku rychle opustili a vydali se k železničnímu přejezdu, kde jsme si všimli kamenného rozcestníku, který byl trochu zastrčený mezi silničním značením a signalizací přejezdu, takže jsme jej málem přehlédli. Pravděpodobně pocházel z doby výstavby silnice z Turnova do Jičína, která se stavěla v letech 1832 - 1838. Jednalo se o pískovcový sokl čtvercového půdorysu, z něhož vystupoval čtyřboký kolmý jehlan, na jehož vrcholu jsme spatřili deskovou hlavici se stanovým zakončením.

Naším očím neunikly vytesané nápisy, zvýrazněné na soklu černou barvou a ukazující jednotlivé směry. Cesta k Turnovu byla označena nápisem "Weg nach Turnau” a na hlavici bylo uvedeno česky „Cesta / k Turnowu”, směr k Lázním Sedmihorky ukazovala šipka a nápisy „Weg / nach / Bad Wartenberg / und nach Grosskal” a na hlavici jsme si přečetli český překlad „Cesta k Sedmi / horským lázním”. Když jsme si zajímavý rozcestník prohlédli, zamířili jsme již do našeho ubytování v rodinném domku, kde jsme si odpočinuli. Relaxování však netrvalo moc dlouho, protože jsme se vrátili až odpoledne a hlad nás donutil vylézt z brlohu. K večernímu hodování jsme si vybrali přilehlou restauraci Even, kde jsme po jídle popíjeli zrzavou vodu s pěnou a sledovali mistrovství světa v hokeji, které zrovna probíhalo. Po zápase jsme se odebrali na kutě, protože nás čekal třetí, závěrečný den našeho pobytu v Karlovicích.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-se-z-turnova-vratili-do-karlovic-po-hruboskalskem-hrebe