Mlha hustá tak, že by se dala krájet, nás provázela na výletě mezi vánocemi a silvestrem na závěr jednoho kalendářního roku. Počasí jsme si však nemohli vybírat, protože jsme měli pevně domluvený termín na otestování nových keší, schovaných v okolí obcí Soběsuky a Krumsín. A tak jsme dopoledne osedlali našeho stříbrného francouzského oře a po dálnici jsme vyrazili do Prostějova, odkud jsme přes Plumlov přijeli do sousední obce Soběsuky.

Auto jsme zaparkovali na okraji této vesnice se zvláštním názvem, který je slovanského původu a bývá vysvětlován jako ves soběsuků, lidí svéhlavých. Hned poté, co jsme vystoupili, námi otřásla vlezlá zima, ale zároveň nás do nosu udeřila vůně dřeva. Vzápětí jsme pohledem přes potok Hloučelu zjistili, že se line z pily na protějším břehu. Pak jsme se již vydali po úzké asfaltové silničce vstříc splnění našeho úkolu. Na rezavém sloupu veřejného osvětlení, který se kdysi pyšnil červeným nátěrem jsme spatřili turistickou značku stejné barvy.

Po chvilce jsme přešli mostek přes potok Osina, který se vléval o pár metrů dál do většího toku Hloučely. Výčet podivných místních názvů tak byl završen. Za mostem jsme opustili červenou značku a vkročili jsme na louku zoranou tu a tam krtky. Žádný na nás však lopatkou nezamával, ani poloslepým okem nemrknul a tak jsme bez povšimnutí vešli do lesa, nacházející se nad Podhradským rybníkem mezi obcemi Plumlov, Soběsuky a Krumsín.

Hned poté náš syn našel první kešku ze třinácti a pak jsme pokračovali po mokré pěšině dál. Stoupali jsme mírně nahoru na kopec a museli jsme dávat pozor, abychom na mokrém listí neuklouzli. Na druhou stranu právě listí zabránilo tomu, abychom své obutí utopili v bahně. Mlha byla tak hustá, že jsme viděli asi dvacet metrů před sebe. Pod holými stromy jsme přišli na křižovatku ve tvaru vidličky, kde jsme zkontrolovali druhou keš.

Zatímco se synek věnoval schránce, čekali jsme na něj opodál na cestě pod vysokými stromy a připadali jsme si jako pod okapem. Mlha totiž kondenzovala na dřevěných velikánech a v podobě kapek vody nám padala na hlavu z velké výšky. Neradno bylo zvednout svůj zrak vzhůru ! Okamžitě jsme byli potrestáni dobře mířenou vodní střelou. Na spodních větvích jsme pak ony mokré potvůrky viděli zblízka, přičemž visely jako lesklé ozdoby na vánočním stromku.

Po chvilce jsme vysprchováni šli dál po úzké stezce stále nahoru. Nízký porost kolem nás střídal jehličnany se stromy, které ještě na sobě měly notně zažloutlé listy. Za zatáčkou jsme narazili na mraveniště a o pár metrů dál na druhé. Jejich obyvatele jsme ale hledali marně, ani cvrček jim nehrál na své housle za bzukotu much a včel. Již dávno ulehli k zimnímu spánku, i když ještě pořádně nemrzlo. Ale ani jsme se jim nedivili, co by venku dělali v tak nehostinných podmínkách.

Drobný hmyz jsme nechali zaslouženě odpočívat a šli dál. Nalevo od nás rostl hustý jehličnatý les a všimli jsme si, že jeden strom měl spodní větve zelené, jakoby jej někdo natřel schválně. Ostatní dřevění kamarádi měli totiž svou přirozenou barvu. O kousek dál jsme zase uviděli shnilý pařez, ze kterého zbyl jen obvod bývalého kmene, navíc porostlý kobercem krásně zeleného mechu. Uvnitř pařezu byl volný prostor, sloužící možná hmyzu jako taneční parket.

Stačilo si jen představit, jak černohnědý kovařík vyzval k tanci mandelinku olšovou a protočil ji v kole tak, až se jí lesklé zelené krovky míhaly vzduchem. Z hmyzího snu jsme se nicméně rychle vrátili do mlhavé reality a pokračovali v cestě. Ta se více rozšířila a brzy jsme přišli na další vidličkovou křižovatku. Zde jsme našli třetí kešku a než synek vše zkontroloval, rozhlédli jsme se kolem sebe. A byla to opravdu zajímavá podívaná, která s trochou fantazie vytvářela netradiční scenérie.

Všude kolem nás byl hnědý koberec spadaného mokrého listí, ale více nás zaujal mech, který rostl na spodní části dřevěných bohatýrů, takže to vypadalo, jakoby měly na sobě oblečené zelené ponožky. Na této křižovatce jsme odbočili doleva a odchýlili se tak z vytyčené kontrolní trasy. Nicméně naším cílem byla opět keška, tentokrát ale již dříve založená, slibující pěknou vyhlídku na zámek Plumlov. Vydali jsme se za ní po pěkné široké cestě a mezi smrčky jsme objevili zelené království.

Krásné jehličnany uklidňující barvy vkusně doplnily trsy trávy a především pěkný, téměř panensky čistý mech, pokrývající zemi mezi dřevinami. Už chyběl jen trpaslík se džbánem plným peněz nebo červené muchomůrky a zrzavé lišky třeba i s budulínkem. Taková to byla krásná podívaná, taková to byla nádherná pohádka pro oči. Zavděk jsme museli vzít dalším obydlím mravenců, symbolicky zde vypadající jako třešnička na dortu. Pak jsme již došli na konec cesty a odlovili kešku, lákající na již zmíněný výhled.

Stáli jsme na okraji srázu a kochali se dalekými výhledy. Přímo před námi se tyčil zámek nad přehradou v Plumlově, nalevo se k nebi vypínaly beskydské kopečky a za nimi se rýsovaly tatranské vrcholy. Na druhé straně pak byla pak jasně vidět plochá Drahanská vrchovina, prošpikovaná o kousek dál jeskyněmi v moravském krasu. A ještě dál prosvítaly zasněžené vrcholky alpských velikánů. Jen si to představte, tak jako my, protože jsme nemohli vidět vůbec nic.

Vlastně jednu věc nám mlha přece jen dovolila spatřit, a to cyklostezku podél Podhradského rybníka, který jsme ale jen tušili, že tam je. A kdyby nám někdo řekl, že přímo před námi je Zanzibar, Kilimandžáro a Sněžka, tak bychom mu klidně mohli věřit. Ale byli jsme zde naprosto osamoceni, takže jsme věřili jen svému úsudku. Následně jsme již přikročili ke stromu, jenž posloužil jako úkryt zmíněné kešky s názvem Fotografická. Vyjmuli jsme plastovou schránku, v níž se skrývala elektronická destička.

Vložili jsme do ní vlastní přinesené baterie, čímž jsme rozsvítili dvě diody ze šesti a jejich čísla nám odhalila chybějící část souřadnic, na kterých byla schována samotná keška. Na první pohled však světýlka nebyla vidět, museli jsme si destičku vyfotit a teprve poté jsme pohledem na pořízený snímek zjistili ta správná čísla. Škoda, že to tak nefunguje i pro výherní čísla do sportky ! Vzápětí jsme nedaleko odlovili fotografickou kešku a mohli se tak spokojeně vydat na další cestu.

Nasyceni mlžnou vyhlídkou jsme se pak vrátili na cestu, kterou jsme opustili u třetí keše a šli dál. Naše široká lesní cesta ještě pořád stoupala vzhůru, ale pouze mírně, takže jsme se ani nezapotili. Jediná vlhkost, která nás obtěžovala, byla všude přítomná mlha. Vedle cesty jsme uviděli další zajímavý pařez, připomínající tentokrát hrad, opět porostlý mechem. O chvilku později se nám však naskytl ještě mnohem zajímavější pohled, který se jen tak nevidí. 

Jak jsme stále šlapali vzhůru, mlha pomalu ztrácela svou moc a slunce naopak začalo nesměle vykukovat skrze mléčnou hmotu. Při pohledu do žlutého zamlženého kotouče skrze les se stromy změnily v pouhé černé sloupy, všelijak zkroucené, z jejichž větví kapala voda. Vše dohromady dodávalo místu úžasnou atmosféru, pouze zde chyběli tančící divoženky, víly či jiná podobná stvoření, jejichž siluety bychom mohli pozorovat v mlžném závoji mezi stromy.

Lesních pohádkových postav jsme se tedy nedočkali, za to jsme přišli na další vidličku, na které jsme opět uhnuli z vytyčené trasy. Naším cílem bylo druhé nejvyšší místo našeho putování mlžným lesem. Během krátkého stoupání nás do nosu udeřil kouř z ohně. A po chvíli jsme skutečně přišli k vyhaslému ohništi. Odtud to bylo jen pár metrů na plochý vrchol, kde jsme v mlze zahlédli malý krmelec. Zamířili jsme k němu a uvnitř jsme spatřili nasypané zrní, neklamný znak toho, že je o zvířátka v tomto lese na zimu dobře postaráno.

Vedle krmelce jsme dnes poprvé uviděli nově vysazené stromky, kryté plastovým šatem zelené barvy před hladovými obyvateli lesa. Krátce jsme se zde občerstvili a popošli jsme pár desítek metrů na mýtinu. I zde lesní hospodáři vysadili nové jehličnany namísto pokácených, ale stalo se tak již o několik let dříve. Přestože nám mladíci nesahali ani po pás, již v tak mladém věku byli ověnčeni piercingem v podobě kapek vody, kterými je obdarovala všudypřítomná paní mlha.

Synek se s námi rozloučil a odskočil si pro 200 metrů vzdálenou kešku, zatímco my jsme na něj čekali na mýtině. Na druhém konci jsme zahlédli jakousi stavbu, připomínající altánek, který však byl skoro úplně schovaný v mlze. Z dálky jsme zaslechli zvony odbíjet poledne a správný čas nám zřejmě připomněl kostel svatého Bartoloměje v obci Krumsín. Synek byl pryč už patnáct minut a tak jsme vytáhli svačinu a lehce se posilnili. Zničehonic se altánek začal rýsovat jasněji, oteplilo se a mlha byla pryč.

Z altánku se vyklubal myslivecký posed, důležitější ale bylo, že se celá mýtina začala prohřívat zimním sluníčkem v plné síle. Rázem nám bylo fajn a užívali jsme si laskavých doteků slunečních paprsků. Uběhlo dalších deset minut a synek pořád nikde. Najednou se ze směru, z něhož jsme na palouk přišli, začala valit další mlha, jako když kuchař zvedne pokličku z hrnce, v němž vařil brambory. O minutu později se mýtina opět ponořila do mlhy a zimy a posed opět zmizel z našich očí.

Naštěstí se konečně potomek objevil, ale kešku hledal marně a to byl také důvod, proč byl půl hodiny pryč. Následně jsme se vydali zpět na křižovatku a pokračovali v kontrole kešek. Další lesní cesta byla hodně blátivá, tak jsme museli jít opatrně po jejím okraji. Po asi sto metrech jsme v pořádku dorazili ke čtvrté keši a po chvilce hledání jsme ji našli. Po obligátní kontrole schránky jsme se vrátili na cestu a vzápětí jsme odhalili příčinu kouře ve vzduchu.

Na protější straně cesty totiž dýmal oheň, který nikdo nehlídal. Někdo jej založil, aby vymýtil pařezy po pokácených stromech. Naštěstí nehořel nijak velkým plamenem a tak jsme v klidu odešli pryč. Cesta mírně klesala a po chvilce jsme došli na jakýsi plácek, který by dobře mohl sloužit jako točna autobusu i malé lesní náměstíčko. Chvíli jsme přemýšleli kam dál, neboť odtud vybíhalo několik dalších cest různými směry. V minulých staletích by si člověk řekl : Babo, raď ! Nám však pomohla moderní technika.

Když nám synek dle navigace řekl, která cesta je ta správná, přešli jsme přes blátivé náměstíčko na druhou stranu a odbočili doprava. Bláto bylo pryč a dál jsme kráčeli po příjemné lesní cestě po zpevněném povrchu, pokrytém jehličím, šiškami a větvičkami. Opět jsme začali stoupat mírně do kopce a po pár metrech jsme minuli další skupinu lesních jehličnatých miminek v zeleném závinu. A protože jsme mířili k nejvyššímu bodu na celé naší trase, ani tentokrát nás slunce nezklamalo a nabídlo nám další úchvatnou lesní scenérii.

Paprsky žlutého kotouče nyní zaútočily mnohem větší silou a tak dokázaly prorazit mlhu a dosvítit až na zem. Bohužel ani teď jsme se nedočkali skřítků, divoženek nebo alespoň malinké víly. Chvíli jsme se zde zastavili a pak jsme po pár dalších metrech našli kešku s číslem pět. Schránka byla rovněž v pořádku a tak jsme pokračovali dále. Brzy jsme došli ke čtveřici krmelců, kde si zvířátka pošmákly na dobrotách zde připravených lesníky. Nechyběly ani jablka a další ovoce, takže nám toto místo připadalo jako dobrý námět pro malíře obrazů.

Zde jsme sešli ze široké cesty a vkročili jsme na úzkou pěšinu. Ta vedla přímo proti slunci, takže syn, kráčející před námi vypadal, jakoby z něj vystoupil na matičku zemi. Po pěšině jsme došli na nejvyšší místo naší trasy, kterým byl bezejmenný kopec. Pojmenovali jsme jej jako Dračí skály, neboť kameny různých velikostí rozesetých na plochém vrcholu, nám připomínaly hřbety spících draků. Slunce kopec zalilo záplavou paprsků a velmi se nám zde líbilo.

Synek zde odlovil kešku, nepatřící ovšem mezi naše kontrolované a pak jsme se vrátili na pěšinu. Po ní jsme scházeli dolů na okraj lesa, za nímž se rýsovalo pole. Minuli jsme ještě jakési propadliny, které by klidně mohly sloužit jako úkryt draka nebo jeho lůžko a pak jsme došli na kraj lesa. Zabočili jsme doleva a šli podél pole. Pěšina se po chvilce ztratila pod nánosem spadaného listí, ale i tak jsme došli k další kešce, která také nepatřila do naší série. Synek ji odlovil a pak jsme pokračovali dál.

Pohádkový les jsme definitivně nechali za sebou a dál jsme pokračovali po polní cestě. Po naší levici jsme zahlédli opuštěné tábořiště s vyhaslým ohništěm, které lidé využívali určitě přes letní měsíce, neboť bylo kryto skálou a stromy. Potom jsme již kráčeli v otevřeném prostoru mezi poli a po pár minutách jsme přišli k oplocenému zdroji vody. Cedule na plotě hlásaly vstup zakázán a my jsme neměli v úmyslu jej porušit. Pouze jsme zde našli potřebné indicie k vyluštění souřadnic další mimo testovací keše, ke které jsme se následně vydali k protějšímu lesíku.

Synek ji bez problémů našel a provedení schránky bylo velmi zajímavé, takže jsme mohli spokojeni jít dál. Vrátili jsme se na cestu okolo plotu a po pár desítkách metrů jsme došli k posedu, kde jsme zkontrolovali šestou keš ze třinácti. Vše bylo v pořádku a než jsme odešli, z dálky jsme shlédli přírodní park Kněží hora, což byl menší lesík, obklopený dokola polem. Zjistili jsme, že tento ostrůvek teplomilné a vlhkomilné květeny má rozlohu 8,5 hektaru a za rezervaci byl prohlášen roku 1989. Když jsme pahorek očima přejeli, vydali jsme se na další cestu.

Nutno zmínit, že od chvíle, kdy jsme přišli na Dračí horu, svítilo sluníčko a dokonce se objevila modrá obloha. A tak se nám po polní cestě šlo dobře a brzy jsme dorazili k sedmé keši. Provedli jsme bez problémovou kontrolu a mohli jít dál. Tato schránka byla uschována blízko křižovatky téčka, na které jsme zabočili doprava směrem na Krumsín. Po pravé straně nás chránil remízek, po levé jsme měli širé pole, které bylo v dálce zahaleno do mlhy. Nás příjemně hřálo sluníčko, jen cesta byla docela blátivá s místy velkými loužemi, které jsme museli obcházet po okraji.

O kousek dál jsme v remízku vedle cesty narazili na šípkový keř bez Růženky, zato ještě pořád se spoustou červených plodů, které nikdo nesezobl. Po dalších metrech se pokusila znovu přihlásit mlha, jejíž chuchvalce se válely doslova po zemi před námi a které přivál neviditelný vítr, ale vyhrát nad sluncem se jí nepodařilo. Remízek byl pryč a tak jsme mezi zoraným a nezoraným polem došli k další, již osmé keši. Kontrola i zde proběhla v pořádku a tak jsme šli dál.

Již nějakou dobu jsme z dálky viděli domy v obci Krumsín, stejně tak jako dominantu této obce, kterou byl bezesporu kostel svatého Bartoloměje, k němuž naše další cesta ale nevedla. Nicméně než jsme do Krumsína došli, našli jsme devátou schránku. Pak jsme již dorazili na okraj obce, kde jsme se ocitli poprvé v životě. Stále jsme kráčeli po polní cestě, která vedla po okraji obce a tvořila pomyslnou čáru mezi civilizací a přírodou na druhé straně.

Nalevo jsme minuli fotbalové hřiště a první domy, zatímco napravo byl k vidění stále stejný obrázek polí. V dálce se pak černal les, v němž jsme strávili první desítky minut našeho putování. Za několik minut jsme dorazili k pískovcovému kříži s Kristem, který byl zalit sluncem. Obešli jsme jej dokola, abychom zjistili kdo a kdy jej postavil, ale nápis na soklu zde chyběl. Na ceduli vedle kříže jsme se pak dozvěděli, že byl nedávno obnoven a zřejmě při této opravě došlo ke zničení indicií.

Pár desítek metrů od kříže jsme pak odhalili schránku s číslem deset. Po úspěšné kontrole jsme vyměnili blátivou polní cestu za asfaltový povrch. Ocitli jsme se tak opět na dotek lidských obydlí a mezi domy jsme dorazili na křižovatku s hlavní cestou v obci. V zatáčce jsme spatřili zrcadlo, které však rozhodně nesloužilo zlé královně, aby se dozvěděla jestli je na světě nejkrásnější, nýbrž řidičům, aby dobře viděli za zátočinu a nezpůsobily bolístku sobě a rovněž plechovým miláčkům.

I když v případě trabantů ani tento faktor neplatil. Jako husy jsme se seřadili za sebou a dál šli po okraji silnice, kde jezdilo poměrně hodně aut. Na levé straně nás upoutal předposlední fialový dům, který vypadal naprosto příšerně. Naproti němu nás zase zaujala malá ovocná zahrada, ve které několik jabloní hrdě hájilo své plody před hladovými strávníky. No a pak jsme již minuli značku konec obce Krumsín a vstoupili do naprosto otevřeného prostoru mezi poli.

Po asfaltové silnici lemované alejí holých stromů jsme mířili zpět do obce Soběsuky. Nejprve jsme ale minuli tři domy u silnice, které vypadaly jakoby se choulily nalepené k sobě kvůli zimě. Nicméně teď na ně svítilo sluníčko a bylo docela příjemné počasí, což se za chvíli mělo dramaticky změnit. Před námi jsme viděli z dálky hřbitov, ale také hustou mlhu. A zatímco ještě před chvílí bylo místo posledního odpočinku zemřelých zalito paprsky slunce, než jsme k němu došli, bylo ponořeno do mlhy a zimy.

Hřbitov tak dostal zcela jinou atmosféru, ponurou a tajemnou, kterou vhodně doplňovala vrba před vchodem.  Žádného ducha jsme naštěstí nezahlédli, zato jsme zde odlovili jedenáctou kešku. Jak někdo moudrý prohlásil, nemusíme se bát mrtvých, nýbrž živých. Než jsme dorazili od hřbitova k nedalekému křížku s Kristem, byla nám zase zima. Viditelnost byla docela špatná a tak jsme byli rádi, že projíždějící auta vždy zpomalily. Křížek jsme si opět prohlédli, ale bližší informace jsme zase nedokázali zjistit.

Opodál jsme našli a zkontrolovali dvanáctou keš, která nám navíc poskytla informaci pro nalezení poslední třinácté. Přidali jsme do kroku, jednak kvůli chladnu, jednak kvůli autům a po silnici jsme se nezadržitelně přiblížili k Soběsukům. Ještě než jsme však dorazili ke značce s názvem obce, upoutal naši pozornost strom na levé straně silnice. Dole začínal silný kmen, se dvěma vybouleninami, mezi kterými zel otvor. Z kmene pak vybíhaly dva menší, které vypadaly jako nohy.

Zkrátka postava člověka, který měl hlavu zaraženou do země, z níž trčela jen dolní polovina, byla na světě. Opustili jsme dřevěný zadek a minuli značku obce Soběsuky. První domy, které jsme potkali, byly zemědělského a průmyslového charakteru. Narazili jsme rovněž na jednoduchá Boží muka, vedle kterých svůj nos vystrkovala pumpa. Teprve pak přišly na řadu rodinné domky. Přešli jsme mostek přes potok Osina a asfaltový povrch přešel ve staré dobré kostky.

Po stranách silnice stály v řadě jako vojáci nabílené patníky, vítající nově příchozí do obce. Těsně před křižovatkou s hlavní silnicí jsme si nalevo prohlédli další kříž s Kristem, tentokrát zhotovený ze železa. Potom jsme zabočili doprava, kde jsme spatřili pomník obětem první světové války. Krátce jsme si jej prohlédli a šli dál. Na sloupu elektrického vedení jsme si všimli červené turistické značky, která nám již dělala společnost na začátku našeho putování a brzy jsme došli na autobusovou zastávku. 

U ní nás zaujala budova hostince a penzionu Na trávníku, kterou zdobily sluneční hodiny, v mlze samozřejmě nefungující a dva satelitní talíře se smajlíky. Vzápětí jsme minuli směrový ukazatel červené trasy a po dalších několika desítkách metrů jsme přišli na cestu, u které parkoval náš stříbrný vůz. My jsme sedli do auta a synek ještě odešel najít a zkontrolovat poslední třináctou kešku. Když se vrátil, odjeli jsme zpět domů do Olomouce. V nohách jsme měli skoro sedm kilometrů, které jsme urazili pohodovým tempem.

A jak naše putování vypadalo ? Kráčeli jsme prakticky pouze po neznačených lesních cestách, kam běžný turista nezavítá a díky všudypřítomné mlze jsme zažili jedinečnou atmosféru ! Trasa měřila přibližně 6,5 kilometru s minimálním převýšením.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_u_Plumlova_nezabloudili_v_mlze