Beskydy se staly jednou z našich nejoblíbenějších destinací, kam jsme se velice rádi vraceli, jelikož nás zdejší drsná a zároveň krásná krajina naprosto okouzlila. Občas jsme na československé pomezí z Olomouce vyrazili na jednodenní výlet, ale strávili jsme zde i pár celotýdenních dovolených, které nám daly více času pro důkladnější prozkoumání tohoto kouzelného pohoří. Jednoho roku jsme si na sedm dní pronajali luxusní srub v kanadském stylu, který si jeho majitel postavil na zelené louce teprve nedávno a tak dřevěný domek ještě voněl novotou. Dovolenou jsme si naplánovali na začátek letních prázdnin, kdy se rozlehlá obec Velké Karlovice stala na jeden týden naším novým domovem, z něhož jsme každé ráno po vlastnoručně připravené snídani vyráželi na výlety po bližším i vzdálenějším okolí.

Cestou do našeho ubytování jsme se zastavili v Rožnově pod Radhoštěm, kde jsme shlédli největší zajímavosti města, které se nenacházely na území slavného Valašského muzea v přírodě. Naším cílem číslo jedna se stal areál skokanských můstků v lokalitě Na Bučiskách, kde jsme na parkovišti odložili auto a vydali se prozkoumat lyžařské věže. Když jsme k areálu přišli, spatřili jsme čtyři různě velké stavby, které jsme ovšem mohli vidět pouze přes plot, který areál obíhal. Postupně jsme shlédli největší můstek s kritickým bodem 70 metrů, sousední pro juniory s poloviční hodnotou a dvě novější stavby pro nejmenší skokánky, označené jako K-15 a K-7. Pokaždé, když jsme někde skokanské můstky pozorovali, museli jsme obdivovat odvahu sportovců a sportovkyň, kteří zvládli spustit se z nájezdové věže dolů.

Můstky s umělohmotným povrchem v Rožnově pod Radhoštěm sice nebyly nijak veliké, ale ani jeden z nás by se dolů určitě nerozjel. Když jsme si je přes plot prohlédli, vzpomněli jsme si, že o pět let dříve na jaře jsme kolem můstků procházeli, když jsme se vraceli k autu ze zříceniny hradu, jehož zbytky se rozkládaly nad skokanským areálem. Tehdy nás celou cestu doprovázela kočka, kterou právě zde polapila mladá dvojice a dala ji do svého povozu, přičemž jsme doufali, že ji dovezli pravému majiteli nebo alespoň do útulku. Když jsme se ze vzpomínek vrátili do reality prvního červencového dne, vytáhli jsme vytištěné papíry, které jsme si vozívali sebou, protože jsme ještě neměli mobilní telefony s datovým tarifem. Následně jsme si z nich přečetli pár faktů z historie lyžařského areálu, která se začala psát již okolo roku 1930.

Tehdy byl vybudován první můstek, který umožňoval lyžařům létat do vzdálenosti 30 metrů, dokud nebyl roku 1958 nahrazen novým můstkem. K němu přibyl o čtyři roky dříve druhý, který byl později vybaven umělohmotným povrchem a tak se zde v následujících letech uskutečnilo mnoho regionálních závodů, jež probíhaly v létě i v zimě. V roce 1975 a poté roku 2006 proběhly nutné rekonstrukce obou můstků, k nimž nedávno přibyly i dva nejmenší. Když jsme si historii dočetli, vrátili jsme se k autu a odjeli k rožnovskému pivovaru, který jsme znali z mnoha nabídek slevových portálů, ale na vlastní oči jsme jej poprvé viděli až v tento horký červencový den. S obtížemi se nám u něj podařilo zaparkovat a vzápětí jsme vstoupili do areálu pivovaru, který zde roku 1712 vybudoval šlechtický rod Žerotínů.

Zaujalo nás, že k jeho výstavbě posloužily kameny ze středověkého hradu, který jsme viděli o pět let dříve na kopci Hradisko, jenž se nacházel jen několik stovek metrů od pivovaru. Ten od té doby vystřídal nejen mnoho majitelů a také několikrát z různých důvodů změnil svou podobu. Během naší návštěvy jsme jej viděli krásně opravený, neboť v roce 2009 byla dokončena jeho rozsáhlá rekonstrukce poté, co jej potomci majitelů zdědili v rámci restitucí. Příběh rodiny Málků by vydal na samostatný článek, nicméně jsme si alespoň jsme si ze svých papírů přečetli, že v roce 1908 sládek Albert Málek koupil pivovar od barona Rothschilda a od té doby začala výroba vzkvétat. Rok 1948 však expanzi ukončil, poté byl areál znárodněn a předán do národní správy Přerovského pivovaru, který okamžitě ukončil výrobu.

Novou technologii včetně stovek sudů byl převezen do Přerova a rožnovský pivovar tak po více než 200 letech zcela osiřel, nicméně naštěstí nedošlo ke zbourání budov, jež byly obsazeny stáčírnou limonád, sklady zeleniny a firmou Oseva. Taková prostě byla doba socialistického plánování a budovatelských pětiletek, která se snad už do našich zemí nikdy nevrátí. Po historickém okénku jsme vstoupili do pivovarské restaurace s měděnými varnami, kde jsme se chtěli najíst, ale vzhledem k vyšším cenám a malé nabídce, ze které jsme si nic nevybrali, jsme zde nakonec nehodovali. Následně jsme přes sklo nahlédli do místnosti s ležáckými tanky a pak jsme se zašli podívat do pivních lázní, kde jsme u recepce shlédli nabídku suvenýrů, mýdel a lahvových piv. Ovšem ani zde jsme si nic nekoupili, protože nás zkrátka nic nezaujalo.

Pouze jsme si pohrávali s myšlenkou, že si koupíme sebou zrzavé produkty v lahvích, jenže bylo velké vedro a pivo by se doslova podruhé uvařilo v rozpáleném autě, což jsme nechtěli riskovat a tak jsme rodině Málkových nedali vydělat. Když jsme opustili pivní lázně a vyšli ven, pořídili jsme ještě několik fotografií exteriérů pivovaru, který se nám docela líbil a pak jsme se pomalu vrátili k autu. Poněkud nás zklamalo, že se na takovém populárním místě nenacházela nějaká ukrytá schránka, která by hráče geocachingu seznámila s historií pivovaru, ale skóre jsme si ještě ten den ještě několikrát vylepšili. Od pivovaru jsme poodjeli blíže k centru města a o pár desítek vteřin později jsme auto nechali na bezplatném parkovišti na ulici Bayerova a potom jsme vyrazili na obhlídku barokního kostela, stojícím v pěkném areálu.

Po zaparkování se od nás oddělil nadšený hledač keší a vyrazil na lov, zatímco my ostatní jsme zamířili ke kostelu Všech svatých. Když jsme k němu dorazili, na ohradní zdi jsme našli dvě černé desky, přičemž jedna nám prozradila otevírací dobu církevního areálu a druhá nás hezky přivítala. Zároveň nám sdělila pár základních informací z historie kostela, jenž byl postaven v letech 1745 – 1750, kdy nahradil starý dřevěný kostelík. Když jsme si přečetli rozměry jednolodního svatostánku, vstoupili jsme dovnitř areálu a od té chvíle jsme se pohybovali po bývalém městském hřbitově, který jednolodní kostel obklopoval a z něhož se dochovala pouze kostnice. Nízká budova u presbytáře později sloužila jako márnice a když se na hřbitově přestalo roku 1889 pochovávat, postupně zchátrala.

Naštěstí byla dva roky před naší návštěvou Rožnova pod Radhoštěm zrekonstruována, když zároveň dostala novou střechu a od té doby byla v letních měsících využívána pro výstavy jako galerie uměleckých děl. Ve stejné době proběhla obnova ohradní zdi, do níž bylo zasazeno 14 kapliček, tvořících jednotlivá zastavení křížové cesty. Moc se nám líbila, snad protože byla vyhotovena v lidovém valašském stylu, jenž vždy lahodil našemu oku. Každou kapličku totiž kryla stříška s dřevěným štítem a šindelovou střechou, a na všech jsme našli jména donátorů. Zaujalo nás, že obrazy utrpení Ježíše Krista při cestě na horu Olivetskou byly kopiemi těch původních, vytvořených citlivě malířkou Mgr. Marií Chlebovskou. Obhlídku jednotlivých zastavení s pěknou květinovou výzdobou jsme vzali od čísla čtrnáct po jedničku.

Poté jsme se již začali věnovat samotnému baroknímu svatostánku. Ocitli jsme se u předsunuté věže, vysoké 50 metrů, která byla zakončena cibulovitými báněmi a makovicí s křížem. Za okny s půlkruhovým záklenkem jsme tušili přítomnost čtveřice zvonů, jenž byly pořízeny po druhé světové válce jako náhrada za původní zvony, zabavené pro válečné účely a pod korunní římsou jsme spatřili vysoké okno, pouštějící světlo na hudební kůr. O něco níže jsme pak našli otevřené dveře, čehož jsme pochopitelně využili a vešli do útrob kostela. V předsíni kostela jsme narazili na mohutnou, dřevěnou plastiku Krista na kříži od neznámého autora a na protější zdi našim očím neunikl cenný anonymní obraz Piety. Pak jsme vešli do lodi, kde jsme si nejprve prohlédli barokní oltář s mohutným sloupovým retabulem a velmi cenným obrazem.

Ten nesl název Všech svatých a namaloval jej vynikající vlámský malíř Anthonis Schoonjans. Před druhou světovou válkou bychom v interiéru kostela našli další čtyři postranní oltáře, ale ty byly nahrazeny ornamentální výmalbou. Dále jsme viděli pěknou křtitelnici z šedého polského mramoru, pseudorománskou kazatelnu a novější dřevěné obrazy křížové cesty od místního umělce B. Knilla, mezi nimiž se nacházelo sousoší svatého Cyrila a Metoděje. Když jsme zvedli hlavy, tak jsme na stropě objevili zdařilé nástropní fresky, které se nám rovněž líbily. Klenbu lodi a presbytáře vyzdobil Gustav Přeček starší ze Šternberka, kde se narodil nejstarší člen naší výpravy. Na kruchtě jsme spatřili nové varhany, které byly posvěceny až roku 2001 a poté jsme útroby svatostánku opustili.

Nalevo od vchodu jsme minuli pískovcový kříž s korpusem Krista a pak jsme se věnovali boční straně kostela, na níž jsme napočítali tři okna s půlkruhovými záklenky, umístěné do lisénových polí. Na konci lodi jsme narazili na přistavěnou čtvercovou sakristii a poté jsme již stanuli u půlkruhové presbytáře. Kněžiště prosvětlovala dvojice identických oken jako na kostelní lodi a na střeše presbytáře jsme spatřili malou věžičku s lucernou a cibulovou makovicí. Poté jsme minuli dřevěný kříž a prohlédli si druhou boční stranu stavby, na které se nacházely dva vedlejší vchody. Pak jsme znovu zamířili k ohradní zdi, do které byla kromě zmíněné křížové cesty zabudována ještě kaple sv. Huberta, vysvěcené po rekonstrukci v roce 2013. Uvnitř jsme našli obraz stejného světce od Marie Chlebovské ze Zubří.

To bylo vše, co jsme v církevním areálu viděli, ovšem když jsme se poté pohybovali po Rožnově pod Radhoštěm, občas jsme uslyšeli vyzvánění zvonů z kostela Všech svatých a vůbec nám nepřipadlo, že by nějak smutně odbíjely. Známá lidová píseň Rožnovské hodiny tedy zřejmě vznikla podle zvuku zvonů starého kostela, který zde už nestál, ale přesnější informace jsme nezjišťovali. Poté, co jsme sypaným chodníčkem prostor kostela opustili, vrátil se k nám lovec keší a pochlubil se svými nálezy. Vyprávěl, že když nás na parkovišti opustil, odešel k nedaleké sokolovně, kde odlovil první kešku a následně pokračoval ulicí Sokolská, na jejímž konci zašel do lesíka pru druhou ukrytou schránku, kterou jsme objevil u Drápalova kříže z roku 1818 či spíše u jeho třetí verze, protože předchozí díla poškodil vítr a poté vandal.

Název kříže však neměl nic společného s rohatým, kterého proslavila pohádka s Čerty nejsou žerty, nýbrž jej zde nechal vztyčit rožnovský radní Cyril Drápal. Potom se ulicemi Ve Včelíně, Na drahách a Hrnčířská vydal k pomníku místního rodáka Čeňka Kramoliše, který v Rožnově pod Radhoštěm působil jako učitel a později školní inspektor. Napsal asi 40 knih, povídek, historických románů a pedagogických pojednání, takže si svůj pomník rozhodně zasloužil. Po třetím úspěšném odlovu se vrátil k nám a společně jsme zamířili na náměstí, pojmenovaném po našem prvním prezidentovi. Trochu jsme si povzdechli, že radní neměli více fantazie a místo obligátního Masaryka, který v názvech obsadil desítky náměstí v naší zemi, nevybrali někoho jiného, více spjatého s historií města, například jednoho ze šlechtických majitelů panství.

S tím jsme však nemohli nic dělat, takže jsme jen pokrčili rameny a začali jsme se z vlastních zdrojů seznamovat s historií zdejšího náměstí, která se začala odvíjet již ve 13. století. Rožnov pod Radhoštěm byl totiž založen olomouckým biskupem Brunem ze Schaumburku již mezi lety 1246 – 1267. Na území Valašska se tehdy rozprostíraly neprostupné lesy a na nějakou osadu poutník narazil až po mnoha kilometrech. Rožnov byl tak v rámci kolonizace území založen na zelené louce a tehdy bylo celé město dřevěné, neboť tohoto materiálu na stavbu domů bylo všude dost. Původní náměstí již tehdy tvořilo přirozené centrum Rožnova a domy s podloubím na sloupech a pavlačemi zde stály v rovných řadách. Nacházelo se zde i hnojiště, které bývalo zakrýváno chvojím a kvítím při příležitosti průvodu o Božím Těle.

Hnojiště bylo odstraněno v roce 1820 a o dvacet let později byl vystavěn první vícepatrový dům, nicméně náměstí stále obklopovaly dřevěné budovy. Roku 1879 bylo náměstí podél domů vydlážděno, za další dva roky byly odstraněny lípy kolem soch i kamenné zábradlí. Takovou podobu mělo centrum města až do 20. století, kdy zde byly postaveny první čtyři zděné domy, dále se zde nacházelo několik soch, hudební pavilon, roubená radnice, konaly se zde trhy. V roce 1918 bylo náměstí pojmenováno po našem prvním prezidentovi a domy se pomalým tempem začaly měnit na kamenné. Roku 1925 byla do nově založeného skanzenu převezena stará radnice a roubený Billův dům, o tři roky později se přestěhovala také valašská hospoda ze 17. století, zatímco ostatní budovy takové štěstí neměly a zanikly.

V letech 1997- 1998 bylo náměstí rekonstruováno společně s Nádražní ulicí za 50 milionů českých korun. Velice jsme litovali toho, že se centrum v Rožnově pod Radhoštěm nedochovalo v podobě z konce 18. století, protože za takovou raritou by sem jezdili turisté z celého světa. Museli jsme tak vzít zavděk z architektonického hlediska nevýraznými budovami, které hrály všemi barvami a byly postaveny takřka v jednotné výšce, čímž vytvářely jakýsi ucelený vhled Masarykova náměstí. Velkou černou kaňku však představovala socialistická budova obchodního centra, které bylo první věcí, jež jsme po dočtení historie viděli. Normálně by nás multifunkční dům s potravinami, nabídkou služeb a pivnicí ničím nezaujal, ale stála před ním telefonní budka, ve které jsme museli nalézt kešku, takže jsme k obchodnímu centru zamířili a schránku objevili.

Mnohem obdivuhodnějším dílem byla barokní socha sv. Jana Nepomuckého, kterou nechal roku 1722 zhotovit rožnovský občan Václav Kvinta. Na čtyřhranném soklu jsme našli sochu generálního vikáře pražského arcibiskupa, mučedníka katolické církve a také jednoho z českých zemských patronů, jenž byl oděn do tradičního kanovnického roucha a který v rukou držel kříž s Kristem. Okolo jeho hlavy jsme nemohli přehlédnout pět hvězd, jež připomínaly legendu, podle níž našli rybáři ve Vltavě jeho mrtvé tělo. Hvězdy symbolizovaly také pět ran Kristových či pět písmen slova TACUI, tedy mlčel jsem, které společně s prstem před ústy připomíná zachování zpovědního tajemství. Zaujalo nás, že vedle Panny Marie se sv. Jan Nepomucký stal jediným světcem, u něhož bývala svatost označena hvězdami.

Na pravé straně náměstí Masarykova náměstí jsme spatřili pískovcovou sochu sv. Floriána z roku 1764, jež byla původně ohraničena kamenným zábradlím a osázena lípami, které byly roku 1881 odstraněny. Když jsme přišli blíž, detailně jsme prozkoumali světce, který byl oděn jako římský voják, v levé ruce držel praporec a v pravé vědro na vodu, kterou hasil hořící dům s barokním štítem. Autor díla tím chtěl vyjádřit tradiční legendu, že bývalý důstojník římské armády svojí modlitbou uhasil požár domu, díky čemuž se stal patronem hasičů, ale také dalších řemesel spojených s ohněm, například kominíků, hrnčířů, pekařů či zedníků. Jeho kult byl značně rozšířen i v českých zemích a sochy sv. Floriána se budovaly na ochranu proti požáru a Rožnov v 18. století takovou ochranu potřeboval jako sůl, jelikož zde stály pouze dřevěné domy.

Původní dřevěná rožnovská radnice byla postavena v roce 1781 v jihovýchodní části rožnovského náměstí a v roce 1925 převezena jako jeden z prvých exponátů do vznikajícího Valašského muzea v přírodě. Nová radnice však vynikla již roku 1881 v bývalém hotelu a o několik let později byla rozšířena přístavbou na sousední parcele, získané demolicí roubeného domu  čp. 129. V budově radnice sloužily tehdejšímu Místnímu národnímu výboru v přízemí pouze tři kancelářské místnosti. Byl zde také poštovní úřad. V prvém patře, kromě notářství, byla také Advokátní poradna, pobočka Okresního soudu a pobočka České státní spořitelny. V prostoru za radnicí byl v hospodářské budově sklad dříví a uhlí. Až do konce druhé světové války byla zde také malá věznice, v ní si odbývali trest delikventi s nižšími tresty.

Od zelené budovy radnice jsme se vydali k domu, jehož vývěsní štít nesl íčko ve stejné barvě. V informačnímu centru jsme koupili turistickou známku města Rožnov pod Radhoštěm a potěšilo nás šest razítek do památníku. Když jsme vyšli ven, vydali jsme se do středu náměstí, kde se nacházela netradiční kruhová fontána s kamennými prvky. Byla nově vytvořena roku 2013 akademickým sochařem a malířem Tomášem Raflem, aby lidem v horkých měsících zpříjemňovala procházku centrem města. Proto jsme se divili, že první červencový den, kdy panovalo horké počasí, nebyla v provozu. Byla to škoda, protože měla podobou malé kamenné krajiny, v níž se pomalu přelévalo 11 zdrojů vody, ovládaných počítačem. V noci byla kašna dokonce barevně osvětlená, což žule, mramoru i vápenci dodával netradiční vzhled.

Po krátké zastávce u vodního zdroje jsme se šli podívat na pomník muže, po němž bylo rožnovské náměstí pojmenováno. Prezident  T. G. Masaryk navštívil Rožnov v roce 1928 v rámci cesty po Moravě a na zaplněném náměstí ho přivítali radní, kteří připomněli dávný úkol Valachů v tomto kraji, stát na stráži proti vpádu nepřátel. T. G. Masaryk se ve městě zdržel asi 20 minut a pak odjel do Vsetína, což stačilo k tomu, aby vděční obyvatelé Rožnova postavili na památku sochu sedící postavy prvního prezidenta, která však byla za druhé světové války zničena. Druhá socha stojícího Masaryka byla na náměstí odhalena roku 1950, jejím autorem byl akademický sochař Antonín Chromek. Ovšem o devět let později byla lidovými milicemi rozřezána na kousky a prázdný podstavec ozdobil jehlan s rudou pěticípou hvězdou na špici.

Naštěstí se zachoval model původní sochy a roku 1968 byl v kopii vyroben třetí Masaryk. Předtím byl z podstavce odstraněn jehlan s pěticípou hvězdou a do instalace sochy byl sem prozatímně umístěn Masarykův portrét. V důsledku srpnových událostí roku 1968 však už k odhalení sochy T. G. Masaryka nedošlo a socha pak zmizela. Podstavec znovu ozdobil jehlan s rudou pěticípou hvězdou na špici. Socha byla objevena až v prosinci 1989 v zámeckém sklípku v Lešné u Valašského Meziříčí, pod sutí a dlažebními kostkami. Její převoz do Rožnova se uskutečnil v prosinci 1989. Sochu opravil znovu její autor Antonín Chromek za pomoci rožnovského akademického sochaře Mariuse Kotrby a k jejímu slavnostnímu odhalení došlo 6. 3. 1990 za účasti asi 4000 obyvatel Rožnova pod Radhoštěm.

Když jsme si pomník T. G. Masaryka prohlédli, prošli jsme malinkým parkem s lavičkami a pítkem, za nímž jsme zamířili do restaurace U Libuše. Do nevelké hospůdky jsme nezavítali náhodou, protože jsme v ní už pár měsíců před touto dovolenou jednou pojedli a protože jsme byli velice spokojeni, rádi jsme se sem vrátili. Po dobrém obědě jsme se přes celé náměstí vrátili k autu, v němž jsme vyzvedli krabici s vlastnoručně vyrobenými mýdly z naší produkce, které jsme pak zanesli do dárkové prodejny naproti oblíbené restaurace a po splnění pracovních záležitostí jsme Palackého ulicí zamířili do parku na břehu řeky Bečvy. Cestou jsme minuli památník tohoto slavného českého historika, který byl v Blansku vyroben z litiny roku 1879, poté jsme prošli kolem budovy městského úřadu a následně jsme se octili v městském parku.

Zároveň jsme dorazili do míst, kde ředitel vrchního direktoriálního úřadu zdejšího panství Vilém Josef Drobník založil v roce 1820 rožnovské klimatické lázně pro léčení plicních chorob, přičemž nemocným kromě čistého vzduchu pomáhaly koupele ve vanách, naplněných žinčicí. Nejdůležitější stavbou léčebného areálu byla budova Lázeňského domu, kterou v letech 1874 – 1875 vystavěla místní firma podle projektu novojičínského architekta Františka Chytila. Rožnovské lázně tak získaly prostory k promenádě za nepříznivého počasí, „konversační salón“ a místo k podávání žinčice. Časem se tu hrálo divadlo a kino, vznikla čítárna. V budově byla také ordinace lázeňského lékaře, kancelář správy lázní a byt domovníka. A právě tuto budovu jsme si prohlédli poté, co jsme obešli tryskající fontánu, zkrášlenou záhonem s mnoha barevnými květy.

Nápis u hlavního vchodu do krásného domu jasně prozrazoval účel stavby a navíc jsme na fasádě našli desku, jež nám prozradila základní informace o historii klimatických lázní, které pozitivně působily na kulturní a společenský život v Rožnově. Dozvěděli jsme se, že město během letní sezony žilo rušným a na místní poměry téměř velkoměstským životem, což jsme si v 21. století už nedokázali moc představit. Největší zásluhu na to měl vídeňský lékař František Polanský, který se roku 1852 ujal vedení lázní, které následně získaly světový ohlas a do Rožnova tak přijížděli hosté z Ruska, Francie, Asie i Ameriky. Zaujalo nás, že žinčici, tedy syrovátku z ovčího mléka do města přiváželi pastevci z okolních horských salaší a potěšilo nás, že zmíněný Lázeňský dům úplně nezchátral, nýbrž že byl roku 2005 krásně zrenovován.

Když jsme si text na desce přečetli, obešli jsme dům dokola a narazili tak na hudební altán, který byl nově vybudován na místě starého altánu z roku 1884, nedaleko něhož jsme o pár desítek vteřin později odlovili kešku, týkající se historie lázní. Vzápětí jsme se vydali k evangelickému kostelu na Palackého ulici, který se stal jednou z mála církevních staveb zbudovaných v padesátých letech 20. století, tedy v době tvrdé komunistické represe vůči církvím. Jelikož jsme k dřevěnému svatostánku přišli městským parkem, nejprve jsme shlédli jeho polygonální presbytář, jenž byl spolu s přilehlým pravoúhlým závěrem jedinou, zvenku omítnutou částí kostela. Zbytek obdélníkové stavby na podezdívce z pískovcových kvádrů byl již roubený, takže lahodil našemu oku a vůbec bychom na něm nepoznali, že byl vystavěn až v roce 1953.

Během obchůzky kolem kostela jsme si na obou bočních stranách všimli velkých trojdílných oken, pouštějících světlo do útrob lodi a další, ale podstatně menší okénka jsme objevili ve vikýřích v dolní části sedlové střechy. Šindelem krytá střecha se štíhlým jehlancem na hřebeni byla protažena až nad velká okna a po celém obvodu ji nesly dřevěné pilíře. Když jsme dorazili před průčelí svatostánku, v dalším postupu nám zabránila zavření brána, takže jsme bohužel neviděli interiér kostela, který vyzdobil evangelický farář a výtvarník Jiří Zejfart. Pokračovali jsme tedy v obhlídce průčelí svatostánku, jeho trojúhelníkový štít skoro celý překrývalo velké okno. Pod ním jsme spatřili vchod, tvořený čtyřkřídlými dveřmi, za nimiž se skrývala vstupní předsíň. Nade dveřmi jsme z dálky uviděli dřevěnou desku s úryvkem textu z Bible Kralické, který jsme si přečetli.

Byla na ní napsána část Zjevení Janova : Aj, stánek Boží s lidmi, ale více jsme toho již vidět nemohli a tak jsme evangelický kostel opustili. Potom jsme zamířili k řece Bečvě, kde jsme u mostu odlovili kešku, věnované historii této stavby a po bezproblémovém nálezu jsme přes něj přešli na druhou stranu. U městské knihovny jsme si připsali další úspěch ve hře Geocaching a potom jsme se vrátili zpátky do parku. Postupně jsme minuli venkovní šachy, pomník obětem obou světových válek a dětské hřiště, za nímž jsme park opustili a Nádražní ulicí jsme se vrátili k autu, které odpočívalo za kostelem Všech svatých. Pak jsme valašské město opustili a odjeli za dalším cílem, jímž byl Martiňák, známý pojem v oblasti Beskyd, pod nímž se skrýval horský hotel, rozcestí, kříž a památník partyzánské brigády Jana Žižky.

Z Rožnova pod Radhoštěm jsme odjeli do Horní Bečvy a zhruba v polovině této obce jsme z hlavní cesty odbočili doleva na úzkou silničku, která kopírovala zelenou turistickou trasu a koryto potoka Mečůvka. Asfaltová komunikace se vytrvale zvedala výš a výš, nicméně naše stříbrné autíčko naštěstí nemuselo zdolávat žádné krkolomné stoupání, přesto všem přišla vhod malá zastávka, spojená s odlovem kešky. Ukrytou schránku jsme objevili v kořenech smrku, který několik desítek let rostl v blízkosti hájenky či vzdálenějšího lomu, kde se těžil kámen. Když později byla těžba zastavena, místní obyvatelé si do něj nadále přicházeli pro písek, což dnes připomínají vyhloubené jámy v březích na několika místech.Po úspěšném odlovu jsme pokračovali v jízdě a o necelý kilometr dál nás zastavila značka zákaz vjezdu.

Neoblíbená dopravní značka trčela u ski areálu Mečůvka, kde jsme zaparkovali francouzský povoz a jelikož zrovna první den vládl měsíc červenec, lyžařský areál nebyl v provozu. Díky tomu jsme zde nepotkali jsme ani živáčka, což nám nijak nevadilo, spíše naopak. Vzápětí jsme po zelené značce vyrazili směrem na Martiňák, ale daleko jsme nedošli, neboť jsme si v lese nad parkovištěm všimli trsů borůvčí, ovalených chutnými kulatými plody. Takovou nabídku jsme pochopitelně nemohli odmítnout a tak jsme si několik následujících minut dobrovolně zbarvovali prsty a jazyk do fialové barvy. Po malé svačince jsme širokou lesní cestou vyrazili vstříc rozcestí Lopůnka, která byla sice kamenitá, ale zároveň upravená tak, aby po ní mohli jezdit lidé se svými dopravními prostředky, neboť zmíněná Lopůnka byl název dosud obydlené osady.

Po půl kilometru jsme na rozcestí dorazili a na směrových šipkách jsme si zkontrolovali zbývající vzdálenost na Martiňák. Dozvěděli jsme se, že nám zbývá ujít pouhých 500 metrů, ale než jsme se vydali na další cestu, šli jsme se podívat na zmíněnou Lopůnku. Jednalo se o starobylou pasekářskou osadu, která vznikla na lesních mýtinách, kde se pak pásly ovce a kozy. Vrchnost tuto činnost podporovala, neboť půda dříve ležící ladem vynášela nemalé penízky, které od poddaných proudily do pánské kasičky. Díky pasekářům a jejich ovečkám byly okolní hvozdy rozčleněny spoustou luk a pastvin, u nichž stávala obydlí valašských obyvatel, díky nimž vznikla zdejší rázovitá krajina. Po druhé světové válce se ovšem začalo hospodařit jiným způsobem a les si začal brát své ztracené území zpět.

Po roce 1989 se situace zase změnila a lidé se vrátili k tradičním činnostem pasekářů či chalupníků, což jsme viděli na vlastní oči, neboť jsme se stali svědky sklízení sena z posečené louky. U jednoho z domů kůň s vozem zrovna sbíral usušenou trávu a na nás to zapůsobilo opravdu romanticky, ale bylo nám jasné, že zdejší život musel být těžký. Po chvilce jsme se vydali na další cestu, která stále stoupala nahoru. Na závěrečném úseku nás doprovázela zelenožlutá turistická značka a také sloupy elektrického vedení, které nás spolehlivě dovedly až do cíle. Cestou se nám otevřelo několik výhledů na nádhernou beskydskou krajinu a protože jsme už nic dalšího pro tento den neměli v plánu, rádi jsme se při výstupu zastavili a pokochali se tou krásou. Navíc bylo velké teplo a tak jsme tím zabili dvě mouchy jednou ranou.

Po několika velmi krátkých zastávkách jsme již dorazili na Martiňák, jedno z nejznámějších míst v Beskydách, jehož historie se začala odvíjet v 18. století, kdy tady majitelé panství povolili pasení ovcí. Kamenitá lesní cesta se změnila na asfaltovou silnici, po které sem z opačné strany přijížděli provozovatelé hotelu a jejich hosté. První věcí, kterou jsme si na Martiňáku prohlédli, byl pískovcový kříž s Kristem, který světlo světa spatřil roku 1896. Tento letopočet jsme našli na podstavci a nad ním jsme si přečetli text, žádající Ježíše o spasení vlastní duše. Nabídku lavičky k posezení před křížem jsme odmítli a vydali jsme se k samotné budově hotelu. K našemu zděšení zrovna chata procházela kompletní rekonstrukcí a tak jsme se zde nejen že nemohli občerstvit, ale nekoupili jsme v ní ani turistickou známku či nezískali razítko.

Zavřená chata nás velmi zklamala, neboť jsme si informace o přestavbě předem nezjišťovali a tak jsme na to nebyli připraveni. A to jsme sebou měli papír, který jsme si doma vytiskli, abychom si o Martiňáku přečetli pár historických faktů ! Jenže inkoust na této listině uschnul už před pár lety a tak jsme neměli k dispozici aktuální informace. Mobilní telefony nám v té době sloužily pouze pro volání a internetová data ještě nikdo z nás neměl k dispozici. Když jsme zklamání trochu vstřebali, vytáhli jsme onen papír, který nám prozradil, že předchůdcem zdejšího hotelu byla roubená chata, kterou si postavil Michal Martiňák v druhé polovině 19. století. Díky absenci autobusové dopravy a pozdějšímu vybudování železnice z Rožnova pod Radhoštěm do Valašského Meziříčí neměl o hosty nouzi.

Ten, kdo směřoval z Čeladné do Horní Bečvy, procházel právě kolem jeho nové hospody, protože se jednalo o nejrychlejší způsob dopravy. Dále jsme se dočetli, že roku 1897 koupil pohostinství Jan Polách a o šest let později Josef Kubáň. V roce 1908 starý roubený hostinec vyhořel a na jeho místě postavil Josef Kubáň zděný dům, na který pověsil štít s textem U Martiňáka, čímž dal této lokalitě jméno. Hospodu tento muž ale pronajímal a sám pracoval v lese. Na závěr jsme si přečetli, že roku 1932 hostinec koupil Klub českých turistů, o 40 let později byla chata celá zrekonstruována. Nejnovější podobu pak horská chata získala až několik let po naší první návštěvě, kdy se změnila na krásný, moderní wellness hotel. Skromná chata tak na jednu stranu ztratila své valašské kouzlo, ale na druhou stranu se podstatně zvýšil komfort pro ubytované.

Když jsme dočetli poslední řádky, přesunuli jsme se k informačním tabulím, mezi nimiž chyběla ještě ta, věnující se historii Martiňáku. Na jedné jsme našli mapu oblasti a druhá obsahovala deváté zastavení naučné stezky s názvem Beskydská horská stezka Čertův mlýn, která nám prozradila fakta o největší protipartyzánské operaci na území Protektorátu v období druhé světové války. Operace Tetřev byla iniciována státním ministrem pro Čechy a Moravu K. H. Frankem, kterou si osobně vyžádal u Adolfa Hitlera. Akce proběhla zejména v oblasti Západních Beskyd ve dnech 16. - 22. listopadu 1944 a jejím hlavním cílem byla likvidace partyzánských skupin na území východní Moravy a Valašska. K největším a z hlediska Němců nejnebezpečnějším patřil oddíl Jana Žižky, tvořený československými a sovětským výsadkem vyslaným z Ukrajiny.

A právě pomník této partyzánské brigády jsme si prohlédli na závěr našeho pobytu na Martiňáku. Na zídce z kamenů jsme našli tabulku s textem, připomínající činnost tohoto oddílu a když jsme pomník shlédli, nezapomněli jsme odlovit místní kešku. Pak jsme se již vydali stejnou cestou zpátky k autu, jímž jsme odjeli do Velkých Karlovic. Po chvilce hledání jsme dřevěný srub v rozlehlé obci našli a zavolali majiteli, který po pár minutách přijel a ubytoval nás. Po večeři jsme se již za tmy šli podívat na dominantu obce, kterou se bez pochyby stal kostel Panny Marie Sněžně. Už z dálky bylo vidět, že místní nechali stavbu na noc osvětlit a kostel tak ve tmě zářil jako světluška na louce. Potemnělou romantiku podporovaly ještě zapálené svíčky položené na hřbitovních hrobech, které svatostánek obklopovaly. Fantazie.

Když jsme ke kostelu dorazili, i v té tmě si nešlo nevšimnout, že nedávno musela proběhnout kompletní rekonstrukce dřevěného obložení kostela, který tak dostal podstatně světlejší odstín, než měl v první řadě seriálu Doktor Martin s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Vzápětí jsme vešli brankou do areálu hřbitova a velice nás překvapilo, že i v takto pozdní hodinu byly odemčené dveře. Neváhali jsme a této nabídky rychle využili, přičemž další překvapení nás čekalo uvnitř, protože jsme zde byli úplně sami a tak jsme si celý interiér prošmejdili a to včetně sakristie, kde jsme nalezli relikviář sv. Kříže, hodnotné zlatnické dílo z období rokoka. Do oka nám padla také dřevěná polychromovaná křtitelnice, ozdobena sousoším s motivem Kristova křtu v řece Jordán. Bylo vidět, že se jedná se o velmi dobrou řezbářskou práci z poslední třetiny 18. století, doplněnou kvalitní plastikou z téže doby.

V příčné lodi kostela jsme pak našli obraz Panny Marie z konce 18. století, na němž byla ztvárněna Panna Marie na oblaku s Ježíškem v náručí. Na pravé stěně kněžiště pak visel obraz, představující motiv Panny Marie Růžencové s bohatě oděnou postavou s korunkou na hlavě a růžencem v ruce. Kolem Panny Marie jsme uviděli patnáct oválných výjevů, v horní polovině ze života Panny Marie, ve spodní části ze života Kristova, orámované růžencem. Nevynechali jsme ani hudební chór, na který vedly trochu krkolomné schůdky. Byl to zajímavý zážitek, pohybovat se zcela volně na tak posvátném místě a i když se vevnitř svítilo, díky tmě venku se nám spousta věcí jevila nějak tajemněji. Zdrželi jsme se zde asi 20 minut, odlovili další kešku a pak jsme se zase pěšky vrátili do našeho srubu, čímž jsme uzavřeli první den naší letní dovolené ve Velkých Karlovicích.

Bydlení to bylo opravdu luxusní, kanadský srub byl nově postavený, dřevo krásně vonělo, nábytek a kuchyňská linka se spotřebiči ještě voněly novotou. Zelená kachlová kamna skvěle dotvářela atmosféru a dům byl tak prostorný, že děti obývali v prvním patře každý svůj pokoj, zatímco my dospělí jsme obsadili dolní místnost, kde jsme každé ráno pozorovali mravence, jak si vytvářeli své vlastní bydlení ve dřevě. Večer jsme si pak pustili televizi a dívali se na fotbalové mistrovství Evropy 2016, které zrovna probíhalo. Zahráli jsme si pár různých stolních her či karty a při této činnosti nás občas vyrušil tajemný až strašidelný zvuk praskajícího dřeva, jelikož dům se teprve na svých základech usazoval. Cena za pronájem byla velmi nízká, kterou hned další rok majitel podstatně zvedl, ale to jsme již trávili dovolenou jinde….

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-roznove-pod-radhostem-stravili-horky-cervencovy-den