Horka nad Moravou byla často naším cílem, protože se v ní nachází překvapivě mnoho turistických zajímavostí a z Olomouce jsme to sem neměli daleko. Při naší páté návštěvě této obce jsme se šli podívat na bývalý mlýn s elektrárnou, postavenou na začátku 20. století na druhém břehu náhonu. Když jsme do Horky přijeli, naše auto jsme zaparkovali u Mlýnského potoka a vydali se na obhlídku jeho zadní části.

Již z dálky nás upoutala romantická kresba na spojovací kryté lávce nad náhonem mezi budovou elektrárny a mlýnicí. Jednalo se o nahého muže, jenž na louce podával květiny nahé sedící ženě a nad nimi svítilo pěkné sluníčko, poletoval motýl a vše sledoval hlemýžď z rákosí u rybníčku. Kolem mlýnského potoka, v němž se voda sotva hnula, jsme brzy došli k cihlové budově elektrárny.

Blíže jsme se však nedostali, prohlédli jsme si ji pouze přes plot. Elektrárna se před námi vypínala skoro jako červený panelák o pěti patrech. Všimli jsme si žebříku na boku budovy vedoucí k vysílačům na střeše a určitě bychom po něm nechtěli stoupat nahoru. Napadlo nás, že odtud bude vysílán internetový nebo nějaký jiný signál. Když jsme si vše prohlédli, seznámili jsme se historií mlýna i elektrárny a pak jsme se vrátili k autu a jeli se podívat na mlýnské budovy zepředu.

Zaparkovali jsme před zdánlivě obyčejným domem, v němž se kdysi mlela mouka pro místní obyvatele i okolní vesnice. Přední část však mlýn již vůbec nepřipomínala, přesto jsme si zde všimli opřeného mlýnského kola o zeď. Vešli jsme bránou do průjezdu, kterým se kdysi jezdilo plně naloženými povozy na nádvoří. My jsme zde však našli pěkně upravený interiér, domovní schránky anebo křeslo k posezení či klábosení se sousedy.

Pak jsme vstoupili na nádvoří, kde si v minulých časech mleči nakládali pytle s moukou na povoz. Kromě pověšeného prádla jsme zde spatřili další mlýnské kolo, ale jinak nic, co by mlýn připomínalo. Mlynáře s jeho chasou a rodinou totiž vystřídali obyčejní nájemníci obytného domu. Po chvilce jsme se vrátili k autu a odjeli domů do pár kilometrů vzdálené Olomouce.

Podruhé jsme se u mlýna v Horce zastavili v rámci pěšího výletu, který jsme podnikli na jaře o rok později. Tehdy jsme se vydali ze sousední obce Skrbeň pěšky do Olomouce a naše cesta vedla i přes Horku nad Moravou a kolem budovy mlýna, stojícím mezi ulicemi Vodní, Podhradí a Petra Bezruče. Když jsme ke mlýnu, v němž již několik let bydleli lidé dorazili, nahlédli jsme opět dovnitř, ale tentokrát to nebylo tak jednoduché.

Před vchodem do mlýna k nám přišel chlupatý vyslanec, oči i uši sklopené a zastavil se před námi. Pak na nás pohlédl a aniž cokoliv řekl, pochopili jsme, že se ptá, co zde pohledáváme. Ujistili jsme ho, že jsme přišli v míru jako obyčejní turisté, že nemáme v úmyslu nijak drancovat ani ničit jeho stavení. Následně se před námi svalil na zem, čímž nám dal najevo svou důvěru.

Část z nás se přiblížila ke dveřím do chodby mlýna, část zůstala s vyslancem. Když jsme se přicházeli ke vchodu do mlýna, všimli jsme si, že nás pozoruje další jeho obyvatel z okenního parapetu. Jeho černá srst a zelené oči nás bedlivě sledovaly, dokud jsme nevzali za kliku a nevstoupili do chodby mlýna, odkud jsme vešli na nádvoří. Zde jsme si prohlédli mlýnské kolo opřené o zeď a také jsme potkali skutečného lidského nájemníka mlýna, který v ženské podobě věšel prádlo.

Asi jste jako pozorní čtenáři pochopili, že do této chvíle jsme se setkali pouze s kočičími obyvateli mlýna. Po tomto zážitku bych se tedy klidně dal pojmenovat jako Kočičí či Čertův mlýn. Když jsme vyšli ze mlýna, všimli jsme si u vchodu ještě jednoho mlýnského kola a připojili se ke skupině s kočičím vyslancem. Rozloučili jsme se s ním a když chlupáč pochopil, že drbání skončilo, odběhl pryč.

Po pár krocích jsme se zastavili u Pomníku obětem 1. a 2. světové války, postaveném roku 1946 a prohlédli si protější budovu Obecního úřadu. Pokračování celého našeho putování najdete v sekci Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte článek Jak jsme šli pěšky ze Skrbeně do Olomouce i když nám neujel autobus. Prožijete tak s námi jarní výlet v kouzelné krajině Litovelského Pomoraví a to už stojí za trochu vašeho času.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Horka_nad_Moravou_-_Struskuv_vodni_mlyn/

Historie :

V písemných pramenech byl mlýn v Horce nad Moravou zmiňován už roku 1250. Byl postaven mimo hlavní tok řeky Moravy na Mlýnském potoce, protože na hlavním toku a v jeho blízkosti bývala při povodních poškozena řada vodních staveb. V roce 1423 je zde vzpomínán mlynář Václav a od roku 1451 patřila polovina Horky Jindřichu z Lipé a druhá polovina s mlýnem Bedřichu z Lilče, později mlýn vlastnili páni z Horky a v roce 1520 se zde připomíná mlynářka Kateřina.

Roku 1474 vešla v platnost jistá Řimická smlouva, vydaná králem Vladislavem III. Ta zajišťovala pravidla mletí na Mlýnském potoce, na němž stálo několik mlýnů. Kromě nich nesměl být postaven žádný další, ale pokud někdo vystavěl nové vodní dílo, měl zaplatit pokutu 2000 kop grošů. Žádný mlynář se nesměl na svém mlýně , na jezu či žlabu pouštět na vlastní pěst do žádných změn, k nimž mohlo dojít pouze s vědomím a schválením mlynářů a vrchnosti, neboť každý mlynář musel nechat odtékat vodu tak, jak ji přijímal. V případě, že by mlynář v Mladči u Litovle jako nejbližší k jezu na řece seznal za nutné něco opravit, měl poslat prvnímu sousedovi dřevěnou sekyrku a ten ji měl do hodiny předat dalšímu tak, aby ještě v průběhu téhož dne dorazila až na mlýn ve Lhotě nad Moravou. Ten musel další den vyrazit s pacholkem nebo mládkem k řimickému jezu, po cestě proti proudu se všude zastavit a vzít sebou všechny mlynáře s čeledí. Nejdéle dvě hodiny po úsvitu měla začít práce, která mohla skončit až po západu slunce. Každý měl být na místě den co den tak dlouho, až bude dílo hotové. Mlynáři z Mladče a Lhoty jako zástupci ostatních mlynářů měli dbát na dodržování těchto ustanovení, řídit práce na řimickém jezu a pokud to bude nezbytné, pozvat neposlušné mlynáře před litovelského rychtáře a nechat je odsoudit. Jestli by někdo z odsouzených nezaplatil uloženou pokutu, měl být s pomocí chudobínské vrchnosti uvězněn v Litovli tak dlouho, dokud povinnost nesplní.

V roce 1535 byl majitelem Horky i mlýna Jan z Lipé, který v témže roce obojí prodal bratrům Horeckým. A opět v témže roce získalo ves i s mlýnem město Olomouc. V r. 1535 byl ve mlýně mlynář Brikcí či Bruch, r. 1539 Jiřík, r. 1540 Jan Janoš z Bělkovic, r. 1544 Vítek, od r. 1552 Jiřík, od r. 1568 Havel a před r. 1600 Štěpán. V r. 1601 mlýn vedl Šimek, r. 1606 Wondra a dále pak Tomáš (1607-1608).

V roce 1655 mlýn město pronajímalo a měl šest složení, z toho čtyři mouční, dvě na proso a stoupu na olej, která byla v provozu ještě roku 1841. Po švédských válkách se zde za padesát let vystřídala celá řada mlynářů jako např. Graher (1650-1651), Václav Pravidlo (1652-1654), Jakub Balateis (1655), Matyáš Raška (1655-1656), Prokop (1658-1659), Jiří Martišek (1660), Matěj Hála (1662), Jiří Martin Spagkh (1662), Jiří Fridrich (1665), Jakub Mäsej (1665), Valentin Látal (1668), Jan Prochouz, Jan Klein (1675), Bartoloměj Saidel (1677-1678), Matěj Patka, Jiří Hala (1679), Jan Skoumal (1680-1681), Kristián Axmann (1683), Anna Renchlová (1694). Od r. 1704 byl nájemcem mlýna Jan Christ, v r. 1710 nastoupil na jeho místo hynkovský mlynář Martin Langer, po něm Jan Ondraschka (1718-1721), Ondřej Semler (1721-1741), Tobiáš Wander (1742-1744), Josef Kodiger ml. (1765-1779), Apolonie Rüdigerová (1779-1789), její syn Sarkander Riediger (1789-1792) a Karel Weinlich (1792-1803). Po jeho smrti vedla mlýn jeho žena Terezie a syn Josef. Ten přenechal mlýn v r. 1807 své sestře Kateřině, která ho prodala novému nájemci Janu Mirkovi. V r. 1823 přešlo vlastnické právo na vdovu Kateřinu Mirkovou.

V roce 1834 koupil mlýn soukromník Josef Struska, který celý mlýn přestavěl. Dodnes se v některých částech areálu dochovaly pískovcové kameny s jeho jménem. Nákladné rekonstrukce mlýna se však ukázaly nad jeho možnosti, velmi se zadlužil a tak v roce 1854 musel mlýn prodat. Novým majitelem mlýna se stal němec Alois Siegl, který v roce 1887 dokončil přestavbu mlýna. Tehdy byly původní mlýnské kameny nahrazeny válci, které poháněla dvě mlýnská kola na spodní vodu. Bohužel synové Aloise Siegla neměli zájem o pokračování mlynářské tradice a tak se Siegl rozhodl mlýn prodat.

V roce 1908 probíhala od dubna do června jednání rolníků z širokého okolí a posléze veřejné schůze i v okolních obcích Křelov, Skrbeň a Štěpánov. Bylo rozhodnuto založit družstvo, které mlýn odkoupí a zřídí zde i družstevní elektrárnu. Podíly byly stokorunové, aby se mohli účastnit i menší zemědělci. Vše probíhalo za velmi živého zájmu veřejnosti i novin Selské listy, jejichž šéfredaktor Kuneš Sonntag měl spolu s tehdejším starostou Horky Františkem Machátem velkou zásluhu na celé akci. Když bylo skončeno upisování podílů, byla na 21. června 1908 do Horky svolána ustavující valná hromada "Rolnických družstevních závodů v Horce nad Moravou". Zastoupeno bylo 174 členů například z obcí Horka, Křelov, Břuchotín, Sedlisko, Skrbeň, Vojnice, Chomoutov, Štěpánov, Březce, Příkazy, Těšetice, Štarnov, Lutín, Olomouc. Byly schváleny stanovy, ustaveno představenstvo (předseda František Haderka z Horky) a dozorčí rada. Mlýn s veškerým zařízením a pozemky byl odkoupen za 250 tisíc korun. Z výše podílů bylo možno uhradit zhruba 160 tisíc korun, zbylou částku si družstvo půjčilo. Koupě byla uskutečněna 1. srpna 1908. Po deseti měsících mělo družstvo již 421 členů a na valné hromadě 30. června 1909 bylo rozhodnuto zřídit při mlýně elektrárnu, která by zásobovala Horku. O rok později se rozhodlo o umístění turbíny a další rekonstrukci mlýna.

V roce 1911 byl tedy pohon mlýnských kol mechanickou silou nahrazen pohonem elektrickým a byla osazena Francisova vodní turbína. Vodní turbína firmy J.C. Bernard z Karlína měla při spádu 2 m výkon až 121 kW. V letních měsících při nedostatku vody měl doplňovat pohon dieslový agregát firmy Adam, který měl výkon 50 kW.

5. září 1911 večer vypukl v mlýně požár, kterému podlehla značná část mlýna. Zcela byly zničeny stroje i zásoby. Na velkém rozsahu škod se bohužel podílela liknavost olomouckého hasičského sboru, který se dostavil na pomoc malým a hůře vybaveným hasičským sborům z okolních vesnic až po opakované velmi důrazné výzvě. Nikdy nebylo objasněno jak požár vznikl. Škoda přes 70 tisíc korun sice byla hrazena zcela z pojištění, ale vzhledem k celkově neutěšené hospodářské situaci a problémům s původně sjednanou stavební firmou byl mlýn vlastně na počátku hlavní sezóny na rok vyřazen z plného provozu a to způsobilo ekonomické ztráty.

Do roku 1914 se podařilo mlýn v rámci rekonstrukcí i zmodernizovat, takže patřil k nejvýnosnějším a nejmodernějším zařízením svého druhu na Moravě, což se ukázalo být velkou výhodou v letech následujících. Za první světové války totiž výrazně ubylo mletí pro soukromé zemědělce a objekt mohl hospodářsky přežít jen díky státním zakázkám válečného obilního ústavu.

V roce 1920 byla provedena rekonstrukce elektrárny a do jejího obvodu jsou zahrnuty i obce Horka, Sedlisko a část Chomoutova. Prameny uvádějí hned první rok napojených 277 objektů s 1528 žárovkami. Dostatek elektrické energie byl významným impulzem pro další industrializaci lokality zaměřenou především na zemědělské činnosti. Valná hromada rozhoduje navýšit kapitál na 700 tisíc korun a postavit i pekárnu, která by kromě pečiva vyráběla i těstoviny.

V roce 1923 byla provedena další oprava turbíny, objekt velmi prosperoval a koncem roku mělo družstvo už 593 členů. Valná hromada v červnu 1924 se usnesla, že nově přijímaní členové družstva mohou být jen zemědělci. V roce 1927 dosahoval objekt elektrárny, mlýna a pekárny ročního obratu téměř 40 milionů korun a vlastní jmění se odhadovalo na milion korun. Byla zakoupena dvě nákladní auta a jedno osobní. V roce 1931 mělo družstvo 878 členů a zaměstnávalo až 35 pracovníků. Za jeden den se zde semlelo i 35 000 kg obilí a bylo vyrobeno 1 800 kg pekařských výrobků.

V roce 1938 se družstvo přejmenovalo na Rolnické družstevní závody v Horce n. Mor.", zaps. spol. s ručením omezeným. V letech 1938-1939 prošel objekt rozsáhlou rekonstrukcí a na levém břehu byla postavena budova nového mlýna.

V roce 1948 byla mezi starým a novým mlýnem postavena nová budova a v ní byla umístěna nová Kaplanova turbína, která měla dávat výkon až 198 kW. Tento výkon se však nikdy nepodařilo vlivem zanesení náhonu dosáhnout. Po roce 1948 přešlo družstvo na základě dekretů o znárodnění do rukou státu. Po roce 1948 komunisté mlýn zrušili a tak nastalo období úpadku.

V roce 1992 zakoupil celý areál Rudolf Zinrák z Otrokovic, který se velmi zajímal nejen o vodní elektrárny, ale i o možnosti alternativních zdrojů energie obecně a sám také některá zařízení navrhoval případně vylepšoval. Prostory v okolí turbíny sloužily více než rok i jako byt nového majitele. K užívání byly v této době způsobilé ještě prostory jednoho bytu, dvě kanceláře a čtyři místnosti zubní ambulance, které prošly v roce 1994 rekonstrukcí.

V letech 1994 – 1999 bylo dále v objektu bývalé pekárny a starého mlýna vystavěno 10 bytů, které byly pronajímány soukromým osobám. Některé části areálu s nebytovými prostorami byly pronajímány soukromým firmám. Rudolf Zinrák zemřel roku 2004 a od té doby zajišťoval provoz areálu mlýna a MVE společnost ELZI s.r.o., která byla rodinnou firmou. ELZI s.r.o. a pokračovala v tradici využití obnovitelného energetického potenciálu vody a údržbě a rekonstrukci areálu mlýna v Horce nad Moravou. Budovy nového mlýna majitelé manželé Galáskovi přestavěli na obytné a společenské prostory.

Historie čerpána z webu

http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6658-mlyn-v-horce

Horka nad Moravou je držitelem turistické zámky č.1437.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/slunakov-brana-do-litovelskeho-pomoravi-c1437