Litovel - První umělecký válcový mlýn
První zmínka o vodním mlýně na Olomouckém předměstí v Litovli je z roku 1384, kdy u něj končily hranice města. Roku 1574 jej koupilo město Litovel a mlýn se nazýval Jarošův. V roce 1850 zde dle místního kronikáře působil mlynář Stejskal a ten se zasloužil o prodloužení mlýnského náhonu. Poté mlýn vyhořel a roku 1888 byl postaven nový. Roku 1899 převzala Přední mlýn akciová společnost od Rudolfa Raaba a nazvala jej První umělecký válcový mlýn. Ze všech společníků zůstal pouze starosta Alois Knaibl a poté také Jaroslav Staroštík. Po roce 1948 byl mlýn komunisty znárodněn a předán Severomoravským mlýnům a těstárnám. Roku 1990 byl mlýn vrácen v restituci synovi dřívějšího majitele Svatopluku Staroštíkovi. Dnes se ve mlýně vyrábějí krmné produkty pomocí technologie, kterou současný majitel převzal v restituci.
Do města Litovel jsme zavítali tolikrát, že by na součet všech našich návštěv bylo potřeba prstů nejednoho turisty. Dělo se tak nejen v rámci různých výletů, ale toto bývalé královské město se navíc stalo sídlem naší rodinné firmy s názvem Ruční mýdlárna. Shodou okolností a jedné velké náhody výroba voňavých přírodních výrobků probíhala několik let prakticky naproti největšího vodního mlýnu v Litovli s názvem První umělecký válcový mlýn. Jako milovníkům vodních mlýnů a obdivovatelům mlynářského řemesla nám budova imponovala a s potěšením jsme vysokou stavbu s bílou fasádou přejeli očima kdykoliv jsme do Litovle přijeli vyrábět mýdla. Mlýn jsme totiž nemohli ignorovat, jelikož jsme naše stříbrné auto povětšinou parkovali v jeho bezprostřední blízkosti.
Nicméně úplně poprvé jsme budovu mlýnu viděli v rámci jednodenního výletu, během něhož jsme postupně poznali několik zajímavých míst mezi Olomoucí a Litovlí. Naše mýdlárna sídlila tehdy jinde a tak jsme se na Olomouckém předměstí ocitli úplně poprvé. V polovině letních prázdnin panovalo velké vedro a sluníčko nás svými paprsky řádně prohřívalo během celého dne. Po příjezdu do Litovle jsme naše auto zaparkovali na Palackého ulici kousek od mlýna, jehož historie se začala odvíjet již roku 1384, kdy se mu říkalo Přední či Prašivý mlýn. Zaujalo nás, že tehdy u něj končily hranice města, zatímco v 21. století bychom museli ujít ještě několik stovek metrů, abychom spatřili dopravní značku s nápisem Litovel.
Bělostná fasáda domu z roku 1888 se žlutými doplňky na nárožích a ozdobných pilastrech nás lákala k obhlídce a tuto nabídku jsme rádi přijali. Nejprve jsme se věnovali nižší dvoupatrové budově, kde se nacházely kanceláře a sídlo firmy, která zde od roku 1990 vyráběla krmné produkty pod taktovkou Svatopluka Staroštíka. Tomu byl mlýn vrácen v restituci, když jeho otci roku 1948 komunisté živnost zakázali a budovu jednoduše ukradli. Na svou práci byl mlynář zřejmě hrdý, neboť jsme na fasádě mlýna nad oknem našli jeho jméno v podobě poměrně velkého nápisu. Pak jsme popošli blíže ke vratům na nádvoří klapáče, k nimž zrovna přijel nějaký pán na kole, ale neodvážili jsme se jej poprosit o nahlédnutí dovnitř.
Cyklista, kterých po Litovli vždy jezdívalo nepřeberné množství, vzápětí zmizel za zavřenými vraty a my jsme pokračovali v obhlídce mlýnských exteriérů. Nad průjezdem jsme shlédli mlynářský erb a poté jsme již stanuli u vysoké budovy mlýnice. Pod ozdobným trojúhelníkovém štítem jsme si přečetli nápis První umělecký válcový mlýn jako připomínku na rok 1899, kdy jej převzala akciová společnost od Rudolfa Raaba. Zatímco na čelní straně mlýnice jsme napočítali hned 12 vysokých oken a několik malých v horní části budovy, na boku jsme okna našli pouze ve vyšších partiích stavby. Tuto skutečnost jsme poznali z mostu s červenobílým zábradlím, s jehož pomocí jsme překonali mlýnský náhon.
Naskytl se nám odtud také pohled na další část mlýnice, v níž se ukrývala transmise s velkým kolem, pohánějící soustavu mlýnského zařízení. Chvíli jsme pozorovali kalné vody protékající mlýnským náhonem a pod budovou samotnou, nicméně dlouho jsme se na sluníčku nezdržovali a brzy jsme se vydali zpět k našemu vozu. V té chvíli nás vůbec nenapadlo, že o rok později se mlýn stane častým objektem našeho zájmu, kdykoliv jsme u domku mlynáře Staroštíka zaparkovali a vydali se do mýdlárny. To je však už jiný příběh. Chcete-li vědět, jak náš výlet pokračoval, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme mezi Olomoucí a Litovlí poznávali jednu památku za druhou, který vám prozradí další podrobnosti.
O půl roku později jsme se do Litovle jeli podívat na obchodní prostory, v nichž se nám naskytla možnost otevřít výrobnu a zároveň prodejnu ručně vyráběných přírodních mýdel. Shodou okolností se ono místo nacházelo takřka naproti Staroštíkova vodního mlýna, což se nám velmi líbilo a byl to také jeden z mnoha důvodů, proč jsme se rozhodli prostory si pronajmout. A když už jsme se u klapáče ocitli, tak jsme si jej opět prohlédli, i když nám únor přichystal mrazivé počasí se zataženou oblohou. Exteriéry mlýna jsme shlédli velice zběžně, neboť se za těch pár měsíců od naší první návštěvy na něm nic nezměnilo, nicméně jsme neodolali široce rozevřené náruči, s níž nás klapáč přivítal, jelikož vrata byla tentokrát otevřena s maximální možnou mírou a tak jsme se nesměle šli podívat na nádvoří.
Kostkami dlážděný prostor byl liduprázdný, přesto jsme neustále očekávali příchod nějakého pracovníka, jejichž auta byla ve dvoře zaparkovaná. Nikdo nás však nevyhodil a tak jsme si nerušeně nádvoří mlýna prohlédli. Zaujala nás zejména dřevěná přístavba, podepřená kovovými sloupy, která spojovala dvě části mlýnského komplexu, nicméně jsme nezjistili, k čemu sloužila. Zajímavá byla také dlouhá násypka, trčící z mlýnice jako ruka, podaná na pozdrav. Když jsme viděli vše důležité, vrátili jsme se na ulici k našemu autu, jímž jsme odjeli do okrajové části města s názvem Chořelice, kde jsme si prohlédli kapli sv. Floriána na návsi. Jak naše putování pokračovalo se dozvíte v sekci Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte článek Jak jsme se rozhodli otevřít v Litovli mýdlárnu.
Nedělní procházky jsme většinou uskutečnili v Olomouci, která se stala naším domovem, ale i v tomto případě bylo uplatněno pravidlo o výjimkách. V únoru jednoho roku jsme totiž v naší mydlárně měli tolik práce, že jsme museli dát ruku k dílu i poslední den v týdnu, abychom uspokojili poptávky zákazníků. Zaslouženou odměnou za vykonanou práci nám nebyl zákusek v cukrárně nebo pivo v restauraci, nýbrž procházka zimní přírodou. Auto jsme nechali zaparkované u Staroštíkova mlýna a vydali se na autobus č.770, který nás odvezl do nedalekých Unčovic, odkud jsme vyrazili pěšky zpátky do Litovle. Opustili jsme zastávku, o pár metrů dál jsme zabočili doprava a vzápětí jsme vstoupili mezi první domy v Unčovicích.
U pěkných Božích muk jsme zabočili doleva a kolem fotbalového hřiště jsme přišli na cyklostezku 6243, která nás od té chvíle spolehlivě provázela až do Litovle. Cestou jsme narazili na pár památek a zajímavostí, o nichž však již vypráví jiné moje články, tak si je také někdy přečtěte. O pár desítek minut později jsme se vrátili k našemu stříbrnému autu francouzské výroby a následně jsme odjeli domů do Olomouce. Zakončili jsme tak příjemnou procházku, která nám svým profilem i délkou naprosto vyhovovala, neboť jsme si hlavně chtěli vyčistit hlavu a aktivně odpočinout. Celou procházku pak najdete v sekci Velké povídání o výletech, kde na vás čeká cestopis Jak jsme se v neděli prošli z Unčovic do Litovle.
Výroba mýdel v Litovli fungovala pět let, když jsme se rozhodli podniknout první jarní procházku Litovelským Pomoravím. Nížiny úrodné Hané totiž už zahřívalo nesměle sluníčko a v podmáčeném okolí řeky Moravy a Mlýnského potoka nesměle vysušovalo blátivé cestičky, což nám umožnilo vyrazit do terénu. Během této krátké procházky jsme si prohlédli několik mlýnů či kapliček a samozřejmě jsme si také užívali probouzející se přírody. Svou únorovou pouť jsme začali netradičně v Litovli, kde jsme si dopoledne splnili pracovní povinnosti v ruční mýdlárně a pak jsme vyrazili na výlet. Sotva jsme vyšli ven z naší výrobny mýdel na Palackého ulici, věnovali jsme svou pozornost prvnímu z několika vodních mlýnů, které jsme v tento den viděli.
Po letech jsme si totiž znovu prohlédli velký válcový umělecký mlýn pana Staroštíka, který jsme měli sice pořád na očích, ale postupně se pro nás stal jakousi kulisou. Krátce jsme si tedy prohlédli jeho exteriéry a protože vrata do dvora byly tentokrát zavřené, pomalu jsme se vydali k našemu vozu. Stříbrný povoz byl tradičně zaparkován přímo u rodinného domu pana mlynáře a cestou jsme nahlédli do mlýnice. V ní jsme často vídávali v chodu velké kolo, které pohánělo celou soustavu mlýnského zařízení a vyrábělo elektrický proud s pomocí horizontální Francisovy turbíny z roku 1909 s výkonem 35 KW. Tentokrát se kolo netočilo a tak jsme ihned pokračovali k autu, kterým jsme odjeli do přilehlé Vísky. Kompletní popis výletu najdete v sekci Velké povídání o výletech, kde je vám k dispozici článek Jak jsme podnikli mlýnskou výpravu v okolí Litovle.
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Litovel_-_Prvni_umelecky_valcovy_mlyn/
Historie :
První zmínka o vodním mlýně na Olomouckém předměstí v Litovli je z roku 1384, kdy u něj končily hranice města. Roku 1574 jej koupilo město Litovel a mlýn se nazýval Jarošův. V roce 1850 zde dle místního kronikáře působil mlynář Stejskal a ten se zasloužil o prodloužení mlýnského náhonu. Poté mlýn vyhořel a roku 1888 byl postaven nový. Roku 1899 převzala Přední mlýn akciová společnost od Rudolfa Raaba a nazvala jej První umělecký válcový mlýn. Ze všech společníků zůstal pouze starosta Alois Knaibl a poté také Jaroslav Staroštík. Po roce 1948 byl mlýn komunisty znárodněn a předán Severomoravským mlýnům a těstárnám. Roku 1990 byl mlýn vrácen v restituci synovi dřívějšího majitele Svatopluku Staroštíkovi. Dnes se ve mlýně vyrábějí krmné produkty pomocí technologie, kterou současný majitel převzal v restituci. Mlýn patří mezi přední historické památky města Litovle a je napájen jedním z ramen řeky Moravy, které slouží k pohonu mlýna a prostřednictvím horizontální Francisovy turbíny z roku 1909 o výkonu 35 KW dodává elektřinu do sítě.
Pověst :
Za dávných časů stál na kraji města Litovle malý mlýn, jenž patřil velice starému mlynáři. Mezi lidem se povídalo, že mlynář má plno dluhů a z toho důvodu uzavřel smlouvu s ďáblem. Přesně rok po uzavření smlouvy mlynář záhadně zmizel a nikdo ho už nikdy neviděl. V mlýně se začaly dít divné věci. Kdo do něj vešel, už nikdy se nevrátil. Lidé se mu proto začali vyhýbat. Nikdo přesně nevěděl, co se ve mlýně děje, ale prý to byly hrůzostrašné věci. Deset let po zmizení mlynáře procházel kolem mlýna mladý vandrovník. Měl velký hlad a chtěl se jít podívat do mlýna, jestli nenajde něco k jídlu. Pomalu vešel na práh a s velkou námahou otevřel dveře. Sotva popošel pár kroků do místnosti, dveře se za ním s velkým rámusem zabouchly. Snažil se dveře otevřít, ale bylo už pozdě. S dveřmi nepohnul ani o kousek. Všechna okna se v tu chvíli otevřela a do mlýna začal foukat mrazivý vítr. Vítr byl tak silný, že se vandrovník jen s velkou námahou držel na nohách. Najednou uslyšel hrozivý zvuk. Přímo pod ním se začala propadat zem. Obrovská černá prasklina ho celého pohltila. Stejně jak rychle se objevila, tak i zmizela. V mlýně nastalo hrobové ticho. Poté, co se vesničané dozvěděli o dalším záhadném zmizení, rozhodli se mlýn nadobro zničit. Vzali pochodně a celý ho zapálili. Od té doby na tom místě, kde dřív stál mlýn, už nikdy nerostla tráva.
Historie čerpána z webu
Město Litovel je držitelem turistické známky č.711.
https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/litovel-c711
