Martiňák - horský hotel v Beskydech
Martiňák je jeden ze známých turistických pojmů v regionu Beskydy, když dal své jméno hotelu, rozcestí či lyžařskému vleku. Historie tohoto krásného místa s křižovatkami mnoha cest se začala odvíjet v 18. století, kdy tady majitelé panství povolili pasení ovcí. V roce 1743 pastvinu nazývanou U Blata koupil Jan Martiňák z Horní Bečvy a protože tudy chodívalo opravdu hodně lidí, jeho potomek Michal (1820 – 1899) zde vystavěl dům a pověsil na něj vývěsní štít, čímž začal provozovat hostinskou činnost. Ten prožil doby své největší slávy po zahájení provozu železniční trati Ostrava – Čeladná v roce 1871 a tratě z Frýdlantu nad Ostravicí do Valašského Meziříčí roku 1888. A protože koleje spojily Rožnov pod Radhoštěm a Valašské Meziříčí až o čtyři roky později, bylo pro dělníky a další poutníky výhodnější cestovat z Čeladné do Horní Bečvy právě přes Martiňák.
Beskydy se staly jednou z našich nejoblíbenějších destinací, kam jsme se velice rádi vraceli, jelikož nás zdejší drsná a zároveň krásná krajina naprosto okouzlila. Občas jsme na československé pomezí z Olomouce vyrazili na jednodenní výlet, ale strávili jsme zde i pár celotýdenních dovolených, které nám daly více času pro důkladnější prozkoumání tohoto kouzelného pohoří. Jednoho roku jsme si na sedm dní pronajali luxusní srub v kanadském stylu, který si jeho majitel postavil na zelené louce teprve nedávno a tak dřevěný domek ještě voněl novotou. Dovolenou jsme si naplánovali na začátek letních prázdnin, kdy se rozlehlá obec Velké Karlovice stala na jeden týden naším novým domovem, z něhož jsme každé ráno po vlastnoručně připravené snídani vyráželi na výlety po bližším i vzdálenějším okolí.
Cestou do našeho ubytování jsme se zastavili v Rožnově pod Radhoštěm a po obhlídce několika zajímavostí, které se nenacházely na území slavného Valašského muzea v přírodě, jsme odjeli do Horní Bečvy. Zhruba v polovině této obce jsme z hlavní cesty odbočili doleva na úzkou silničku, která kopírovala zelenou turistickou trasu a koryto potoka Mečůvka. Asfaltová komunikace se vytrvale zvedala výš a výš, nicméně naše stříbrné autíčko naštěstí nemuselo zdolávat žádné krkolomné stoupání, přesto všem přišla vhod malá zastávka, spojená s odlovem kešky. Ukrytou schránku jsme objevili v kořenech smrku, který několik desítek let rostl v blízkosti hájenky či vzdálenějšího lomu, kde se těžil kámen. Po úspěšném odlovu jsme pokračovali v jízdě a o necelý kilometr dál nás zastavila značka zákaz vjezdu.
Neoblíbená dopravní značka trčela u ski areálu Mečůvka, kde jsme zaparkovali francouzský povoz a jelikož zrovna první den vládl měsíc červenec, lyžařský areál nebyl v provozu. Díky tomu jsme zde nepotkali jsme ani živáčka, což nám nijak nevadilo, spíše naopak. Vzápětí jsme po zelené značce vyrazili směrem na Martiňák, ale daleko jsme nedošli, neboť jsme si v lese nad parkovištěm všimli trsů borůvčí, ovalených chutnými kulatými plody. Takovou nabídku jsme pochopitelně nemohli odmítnout a tak jsme si několik následujících minut dobrovolně zbarvovali prsty a jazyk do fialové barvy. Po malé svačince jsme širokou lesní cestou vyrazili vstříc rozcestí Lopůnka, která byla sice kamenitá, ale zároveň upravená tak, aby po ní mohli jezdit lidé se svými dopravními prostředky, neboť zmíněná Lopůnka byl název dosud obydlené osady.
Po půl kilometru jsme na rozcestí dorazili a na směrových šipkách jsme si zkontrolovali zbývající vzdálenost na Martiňák. Dozvěděli jsme se, že nám zbývá ujít pouhých 500 metrů, ale než jsme se vydali na další cestu, šli jsme se podívat na zmíněnou Lopůnku. Jednalo se o starobylou pasekářskou osadu, která vznikla na lesních mýtinách, kde se pak pásly ovce a kozy. Vrchnost tuto činnost podporovala, neboť půda dříve ležící ladem vynášela nemalé penízky, které od poddaných proudily do pánské kasičky. Díky pasekářům a jejich ovečkám byly okolní hvozdy rozčleněny spoustou luk a pastvin, u nichž stávala obydlí valašských obyvatel, díky nimž vznikla zdejší rázovitá krajina. Po druhé světové válce se ovšem začalo hospodařit jiným způsobem a les si začal brát své ztracené území zpět.
Po roce 1989 se situace zase změnila a lidé se vrátili k tradičním činnostem pasekářů či chalupníků, což jsme viděli na vlastní oči, neboť jsme se stali svědky sklízení sena z posečené louky. U jednoho z domů kůň s vozem zrovna sbíral usušenou trávu a na nás to zapůsobilo opravdu romanticky, ale bylo nám jasné, že zdejší život musel být těžký. Po chvilce jsme se vydali na další cestu, která stále stoupala nahoru. Na závěrečném úseku nás doprovázela zelenožlutá turistická značka a také sloupy elektrického vedení, které nás spolehlivě dovedly až do cíle. Cestou se nám otevřelo několik výhledů na nádhernou beskydskou krajinu a protože jsme už nic dalšího pro tento den neměli v plánu, rádi jsme se při výstupu zastavili a pokochali se tou krásou. Navíc bylo velké teplo a tak jsme tím zabili dvě mouchy jednou ranou.
Po několika velmi krátkých zastávkách jsme již dorazili na Martiňák, jedno z nejznámějších míst v Beskydách, jehož historie se začala odvíjet v 18. století, kdy tady majitelé panství povolili pasení ovcí. Kamenitá lesní cesta se změnila na asfaltovou silnici, po které sem z opačné strany přijížděli provozovatelé hotelu a jejich hosté. První věcí, kterou jsme si na Martiňáku prohlédli, byl pískovcový kříž s Kristem, který světlo světa spatřil roku 1896. Tento letopočet jsme našli na podstavci a nad ním jsme si přečetli text, žádající Ježíše o spasení vlastní duše. Nabídku lavičky k posezení před křížem jsme odmítli a vydali jsme se k samotné budově hotelu. K našemu zděšení zrovna chata procházela kompletní rekonstrukcí a tak jsme se zde nejen že nemohli občerstvit, ale nekoupili jsme v ní ani turistickou známku či nezískali razítko.
Zavřená chata nás velmi zklamala, neboť jsme si informace o přestavbě předem nezjišťovali a tak jsme na to nebyli připraveni. A to jsme sebou měli papír, který jsme si doma vytiskli, abychom si o Martiňáku přečetli pár historických faktů ! Jenže inkoust na této listině uschnul už před pár lety a tak jsme neměli k dispozici aktuální informace. Mobilní telefony nám v té době sloužily pouze pro volání a internetová data ještě nikdo z nás neměl k dispozici. Když jsme zklamání trochu vstřebali, vytáhli jsme onen papír, který nám prozradil, že předchůdcem zdejšího hotelu byla roubená chata, kterou si postavil Michal Martiňák v druhé polovině 19. století. Díky absenci autobusové dopravy a pozdějšímu vybudování železnice z Rožnova pod Radhoštěm do Valašského Meziříčí neměl o hosty nouzi.
Ten, kdo směřoval z Čeladné do Horní Bečvy, procházel právě kolem jeho nové hospody, protože se jednalo o nejrychlejší způsob dopravy. Dále jsme se dočetli, že roku 1897 koupil pohostinství Jan Polách a o šest let později Josef Kubáň. V roce 1908 starý roubený hostinec vyhořel a na jeho místě postavil Josef Kubáň zděný dům, na který pověsil štít s textem U Martiňáka, čímž dal této lokalitě jméno. Hospodu tento muž ale pronajímal a sám pracoval v lese. Na závěr jsme si přečetli, že roku 1932 hostinec koupil Klub českých turistů, o 40 let později byla chata celá zrekonstruována. Nejnovější podobu pak horská chata získala až několik let po naší první návštěvě, kdy se změnila na krásný, moderní wellness hotel. Skromná chata tak na jednu stranu ztratila své valašské kouzlo, ale na druhou stranu se podstatně zvýšil komfort pro ubytované.
Když jsme dočetli poslední řádky, přesunuli jsme se k informačním tabulím, mezi nimiž chyběla ještě ta, věnující se historii Martiňáku. Na jedné jsme našli mapu oblasti a druhá obsahovala deváté zastavení naučné stezky s názvem Beskydská horská stezka Čertův mlýn, která nám prozradila fakta o největší protipartyzánské operaci na území Protektorátu v období druhé světové války. Operace Tetřev byla iniciována státním ministrem pro Čechy a Moravu K. H. Frankem, kterou si osobně vyžádal u Adolfa Hitlera. Akce proběhla zejména v oblasti Západních Beskyd ve dnech 16. - 22. listopadu 1944 a jejím hlavním cílem byla likvidace partyzánských skupin na území východní Moravy a Valašska. K největším a z hlediska Němců nejnebezpečnějším patřil oddíl Jana Žižky, tvořený československými a sovětským výsadkem vyslaným z Ukrajiny.
A právě pomník této partyzánské brigády jsme si prohlédli na závěr našeho pobytu na Martiňáku. Na zídce z kamenů jsme našli tabulku s textem, připomínající činnost tohoto oddílu a když jsme pomník shlédli, nezapomněli jsme odlovit místní kešku. Pak jsme se již vydali stejnou cestou zpátky k autu, jímž jsme odjeli do Velkých Karlovic. Po chvilce hledání jsme dřevěný srub v rozlehlé obci našli a zavolali majiteli, který po pár minutách přijel a ubytoval nás. Po večeři jsme se již za tmy šli podívat na dominantu obce, kterou se bezpochyby stal kostel Panny Marie Sněžně, ale o něm již vypráví jiný můj článek. Jak probíhalo celé naše putování Rožnovem pod Radhoštěm, to se dozvíte v sekci Velké povídání o výletech, kde je pro vás připraven cestopis s názvem Jak jsme v Rožnově pod Radhoštěm strávili horký červencový den.
Kompletní fotogalerii najdete zde
Historie :
Martiňák je jeden ze známých turistických pojmů v regionu Beskydy, když dal své jméno hotelu, rozcestí či lyžařskému vleku. Historie tohoto krásného místa s křižovatkami mnoha cest se začala odvíjet v 18. století, kdy tady majitelé panství povolili pasení ovcí. V roce 1743 pastvinu nazývanou U Blata koupil Jan Martiňák z Horní Bečvy a protože tudy chodívalo opravdu hodně lidí, jeho potomek Michal (1820 – 1899) zde vystavěl dům a pověsil na něj vývěsní štít, čímž začal provozovat hostinskou činnost. Ten prožil doby své největší slávy po zahájení provozu železniční trati Ostrava – Čeladná v roce 1871 a tratě z Frýdlantu nad Ostravicí do Valašského Meziříčí roku 1888. A protože koleje spojily Rožnov pod Radhoštěm a Valašské Meziříčí až o čtyři roky později, bylo pro dělníky a další poutníky výhodnější cestovat z Čeladné do Horní Bečvy právě přes Martiňák. Hostinec byl navíc jediným místem, kde se dělníci z ostravských hutí a dolů po šichtě na cestě domů mohli občerstvit a tak se Michalovi opravdu hodně dařilo. Roku 1897 zakladatel hostinské činnosti prodal restauraci Janu Poláchovi, který v pohostinství pokračoval ještě šest let. V roce 1903 od něj provoz koupil obuvnický mistr z Horní Bečvy Josef Kubáň, ovšem o tři roky později si zdejší místo vyhlédla Pohorská Jednota Radhošť. Tento český spolek a předchůdce KČT se obával německé konkurence a tak koupil od Jana Polácha pasekářskou chalupu, stojící asi 20 metrů od pohostinství a přebudovala ji na turistickou útulnu. V roce 1908 starý roubený hostinec vyhořel a na jeho místě postavil Josef Kubáň zděný dům, na který pověsil štít s textem U Martiňáka, čímž dal této lokalitě jméno. V novém hostinci se nacházela restaurace, kuchyně a noclehárna, na dvoře byly suché záchody a voda se přinášela z lesní studánky. Samotný Josef Kubáň bydlel s rodinou v nedalekém domě, pracoval v lese a hostinec pronajímal. V roce 1932 hostinec koupil Klub českých turistů. Za války tady byla jedna z hlavních partyzánských základen. V říjnu 1944 se zde zdržoval štáb 1. brigády Jana Žižky. Po válce se majitelé střídali. Dnešní podobu získala chata v roce 1972, kdy byla na původních základech postavená nová budova. V letech 2015 – 2022 proběhla další generální přestavba chaty, která se změnila na krásný, moderní wellness hotel. Skromná chata tak na jednu stranu ztratila své valašské kouzlo, ale na druhou stranu se podstatně zvýšil komfort pro ubytované. Občerstvení pak bylo přesunuto do vedlejší hospůdky, kde je každý turista i nadále vítán.
Historie čerpána z těchto webů
https://www.casopisturista.cz/
Martiňák je držitelem turistické známky č.46.
https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/martinak-c46
