Horka nad Moravou byla často naším cílem, protože se v ní nachází překvapivě mnoho turistických zajímavostí a z Olomouce jsme to sem neměli daleko. Naším prvním cílem v této obci bylo ekologické centrum Sluňákov, kam jsme přijeli na kole a zatímco naše děti sem již dříve jezdili se školou v rámci exkurzí, všichni společně jsme zde byli poprvé. Budova ze dřeva, betonu, skla, kamene a nepálených cihel působila nenápadným dojmem a z dálky nám připomínala spíše jakousi další terénní vlnu v chráněné oblasti Litovelského Pomoraví.

Kola jsme zaparkovali do stojanu a vydali se ke dveřím budovy. U vchodu jsme narazili na gabionové koše s kamením, které zde posloužily jako okrasný prvek a lavička pro dlouhá čekání. U dveří jsme bohužel zjistili, že v pátek bývá zavřeno, nicméně když už jsme chtěli odjet, rozhodli jsme se zazvonit na zvonek recepce. Hodná paní nám přišla otevřít a ochotně nám prodala turistickou známku. Zároveň nám nabídla možnost projít se tímto zajímavým domem, což jsme rádi využili.

Dozvěděli jsme se, že Sluňákov je trochu zvláštní název pro centrum ekologické výchovy. Průvodkyně nám řekla, že se nacházíme v ekologické stavbě, která získala prestižní ocenění Grand Prix architektů 2007 a měla by sloužit mimo jiné jako škola v přírodě pro nejmladší děti, učebnice pro budoucí architekty či jako cíl školních exkurzí. Dále nám řekla, že se v případě Sluňákova architekti zaměřili na maximální efektivitu využití energetických zdrojů z okolí stavby na úkor těch, které vyžadují tuny fosilních paliv, či jiných neobnovitelných zdrojů.

Potěšilo nás, že dům tedy využíval pro regulaci vnitřní teploty slunce, či důmyslný systém podzemního potrubí a k jejímu udržení pak důkladné izolace. Docela nás překvapilo, že se architekti nechali inspirovat tradičním venkovským stavením na Hané, které vždy bylo dlouhé, horizontální a přimknuté k zemi. Proto byl dům vystavěn ve tvaru narůstajícího půlměsíce a bylo použito co nejvíce přírodních materiálů. Vše včetně vnitřního vybavení prý bylo navrženo tak, aby budova splňovala přísné nároky vzdělávacího centra ekologických aktivit.

Na začátku exkurze jsme se nacházeli ve vstupní části na severní straně domu, která byla zahrnuta zemním valem, čímž bylo dosaženi dokonalé tepelné izolace. Postupně jsme prošli zajímavé pokoje, obrovskou jídelnu s knihovnou, učebny a další místnosti a ke všemu jsme dostali vysvětlující komentář. Dozvěděli jsme se, že se jedná železobetonovou konstrukci, přičemž vnější železobetonová vrstva byla vytažena nad úroveň střechy a vytvořila tak zábradlí. Také vnitřní a vnější povrchy byly vytvořeny z pohledového železobetonu, což jsme ostatně viděli na vlastní oči.

Do podzemní části jsme se nedostali a tak nám alespoň průvodkyně prozradila, že suterén byl konstruován analogicky, navíc byl izolován asfaltovými pásy a drenážní ochranou vrstvou. Dále jsme zjistili, že obvodový plášť nízkoenergetické budovy byl přizpůsoben svou konstrukcí a uspořádáním vždy orientaci ke světovým stranám. Na jih byla fasáda maximálně otevřená, na severu pak téměř bez otvorů. Kolem nás všude bylo dřevo a sklo, ale další železobeton byl prý použit na fasádách, které byly částečně nebo zcela zasypány zimním valem.

Došli jsme do jižní prosklené části, kterou příjemně prosvětlovalo slunce, což výrazně snižovalo spotřebu energie na vytápění. Zde nám průvodkyně řekla, že přehřívání budovy bylo vyřešeno přesahem střechy, automaticky stahovanými roletami a vzduchem ochlazovaným v zemních výměnících tepla. A protože jsme se již ocitli na konci domu, naše prohlídka zde skončila. Vrátili jsme se do severní části budovy, poděkovali za příjemnou procházku netradičním domem a rozloučili se. Když jsme vyšli ze dveří, zamířili jsme na střechu, osázenou vegetací. Chvíli jsme se zde procházeli a užívali si výhledu. Kousek od nás v další části areálu jsme uviděli patnácti hektarové biocentrum s rybníkem, tůněmi, loukami a lesem. Potom jsme sešli ze střechy dolů, nasedli na kola a vrátili se domů do Olomouce.

Poslední lednový den jednoho roku jsme se vypravili do Horky nad Moravou poosmé. Důvodem byly nové stavby a úpravy v areálu Sluňákova, kde jsme dlouho nebyli a tak jsme v pochmurné zimní nedělní odpoledne sedli do našeho francouzské vozu a vydali se do tohoto zajímavého ekologického centra. Auto jsme nechali na malém parkovišti nedaleko domu přírody a zamířili k němu. Nejprve jsme ale přešli přes jeden z dřevěných dubových mostů, které nám usnadnily pohyb po celém areálu Sluňákova.

Až během naší procházky jsme zjistili, že každý z těchto mostů byl nějak pojmenován. Tento první se nazýval Most poutníků a symbolicky nás přivedl k obytnému domu, který jsme si prošli při naší úplně první návštěvě ekologického centra. Zběžně jsme si jej prohlédli a i když nám počasí nepřálo, neboť se obloha zatáhla mraky a začal foukat vítr a sněžit, nezabránilo nám vydat se na střechu domu. Z výšky jsme přehlédli téměř celý areál a tak jsme na vlastní oči viděli, jak se areál za těch devět let změnil.

Takřka přímo pod námi jsme spatřili další mosty. Byly to Most ohně, kousek dál Most zraku a těsně vedle něj pak Most země. Kromě prvního jsme přes žádný další nešli, protože jsme si náhodně zvolili jinou trasu. Dále jsme zahlédli přístřešek pro starodávné keramické pece. K nim jsme se rovněž nevydali, ale později jsme se dozvěděli, že stavitelé zde vytvořili kopie keltské dvoukomorové pece, kterou v 5. stol. př. n. l. využívali k výpalu keramiky. Více vpravo jsme následně uviděli jakousi kamennou zeď, stočenou v závěru do spirály.

Pomysleli jsme si, že stavitel zdi musel být značně opilý, když pokládal jednotlivé kameny na sebe, ale tak tomu samozřejmě nebylo. To architekt zde vytvořil ohniště obkroužené kamennou zdí s půdorysem ve tvaru spirály. Uvědomili jsme si, že zeď se postupně zvyšuje a pak zase snižuje. Na jejím konci jsme našli strom, symbolizující sepětí života s ohněm či s životním teplem a zániku na druhé straně. Vedle spirály více vpravo jsme spatřili zamrzlou vodní hladinu a protože nám nahoře byla už zima, sešli jsme ze střechy druhou stranou a vydali se k nim.

Minuli jsme kamennou spirálu a pak jsme překročili již zmíněný Most ohně s nápisy týkající se tohoto živlu. Potom jsme již vkročili na zpevněnou cestičku vysypanou štěrkem, která nás pak provázela skoro po celém areálu. Vedle chodníčku jsme narazili na první z mnoha dřevěných desek, zaražených do země. Na jedné straně plotny jsme si vždy přečetli nějakou básničku nebo text písně a na druhé jsme získali informace o zvířatech, hmyzu a dalších obyvatelích, kteří v Litovelském Pomoraví žijí.

Po podmáčené stezce jsme po chvilce dorazili k povalovému chodníku, po němž jsme se prošli a ocitli se tak v blízkosti živočichů, kteří obývající zdejší mokřady. Samozřejmě že v zimě jsme zde žádného neviděli, ale zato nám povadlá tráva a polehlé rákosí umožnilo nerušeně přehlédnout celé jejich království. Dřevěný chodník nás dovedl zpět na ten štěrkový a zároveň k přístřešku U zuhelnatělého stromu. Proč byl takto pojmenován jsme zjistili vzápětí, když jsme pod něj nahlédli.

Spatřili jsme zde totiž opravdu strom, který byl objeven na dně tůně a bez přístupu vzduchu zuhelnatěl. Dozvěděli jsme se, že takových kmenů bychom pod povrchem země v Litovelském Pomoraví našli ještě mnoho. A protože přístřešek vypadal jako tribuna na fotbalovém stadionu, využili jsme toho a po schodech jsme vystoupali nahoru. Měli jsme odtud krásný výhled na zamrzlý rybník a tůně v jeho okolí, které vznikly na základě projektu Sluňákova na navrácení vody do krajiny, ve které byl ve středověku velký rybník.

Když jsme se kochali vyhlídkou, uvědomili jsme si, že se počasí umoudřilo a od této chvíle nás dokonce tu a tam na cestě zahřálo sluníčko. Potom jsme sešli dolů k rybníku a uviděli překousaný strom, neklamnou známku přítomnosti bobra. Nedivili jsme se tomu, že zde žije, protože celá oblast kolem řeky Moravy je vlastně podzemní řekou, která proudila krajinou pod našima nohama. Navíc jsme již dávno věděli, že zdejší lužní les bývá každé jaro zaplavován a po vystoupání spodních vod se objeví tůně, takže celá oblast je jako houba nasáklá vodou. Postupně se začínajícím létem voda opět pozvolna zmizí, ale několik málo měsíců, kdy je krajina zatopena, stačí vodním živočichům k tomu, aby stačili vyvést další generace svých potomků.

Potom jsme opustili ledem pokryté rybníčky a kolem jedné z dalších básnických desek jsme šli dál. Za pár minut jsme překročili Most hmatu, který vybízel k tomu, abychom se na něj posadili. Vzhledem k roční době jsme nabídku s díky odmítli a vzápětí jsme dorazili k velmi zajímavé Sluneční hoře dnů. Před nám se tyčil jehlancový kopec, postavený z hlíny a kamení, na jehož vrcholu jsme ze spodu zahlédli podlouhlý zvon. Přiblížili jsme se blíž k hoře a zjistili jsme, že je dutá a že se uvnitř nachází jeskyně.

Brána byla bohužel zavřená, ale i tak jsme v jeskyni zahlédli studnu. Později jsme se dozvěděli, že nad studnou je zavěšen druhý zvon, věnovaný zemi a vodě. Neodolali jsme a i když cestička na vrchol hory byla značně blátivá, přece jen jsme vylezli nahoru. Naskytl se nám tak pěkný pohled na areál a jeho okolí. Naším očím tak neunikly všechny stavby Sluňákova, lužní les, část obce či fotbalové hřiště za námi, včetně věže farního kostela sv. Mikuláše.

Pak jsme svou pozornost obrátili na zvon, který autor hory věnoval slunci a větru. Lehce jej poplácali rukou a vyloudili zvuk, slyšitelný dole pod horou. Jelikož v zimě lehce pofukovalo, dlouho jsme se na tomto větrném místě již nezdržovali a po cestičce, která několikrát obkroužila kopec dokola jako had jsme sešli dolů a vydali se na další cestu. Vpravo od nás mířil ke druhé straně hory štěrkový chodník, který protínal potok. Ten překlenoval Most sluchu, ale my jsme kráčeli doleva po jiné stezce. 

Vzápětí jsme přišli ke Kouzelnému lesu, rozděleného do tří částí. V našem věku jsme na pohádky již dávno nevěřili, ale svým způsobem se opravdu jednalo o kouzelné místo. Vstoupili jsme tedy do první části lužního lesa na Pocitovou stezku, tvořenou z ohýbaných stromků. Prošli jsme tímto několik metrů dlouhým tunelem a bez pocitu viny jsme se s dobrým pocitem vrátili zpět na zpevněnou cestu.

Mezi holými stromy jsme pak přišli na palouček s názvem Kouzelný les zvuků. Po dlouhé době jsme zde potkali jiné návštěvníky Sluňákova a tak jsme chvíli pozorovali jak uvedli do pohybu neobvyklý hudební nástroj vibrafon. Další stáli u vysokých kovových stožárů a poslouchali zvuk větru, který tyto píšťaly dokázaly zachytit. Na pohled nejefektnější byli ale ti lidé, kteří se snažili rukama napodobit pohyb ptačího letu. Úplně vzadu pak bylo ještě dílo, které jim přiblížilo zadržování vody v přírodě.

Za pár chvil jsme místu dali vale a okolo keřů chmele otáčivého jsme přišli k další atraktivní stavbě v areálu. Před námi se objevil Lesní chrám, což byla vlastně dřevěná rozhledna z dubových sloupů, pod jejímž schodištěm jsme našli vyprávění o putování slunce. Od východu po západ, od světla až po tmu, od zrození po smrt. Na podlaze vyhlídkového koše jsme uviděli obrazec, který nám podal informace o síle slunce. Uvnitř chrámu byl kruh tvořený čtyřmi lavicemi, ve kterých jsme spatřili čtyři roční období, čtyři světové strany, čtyři přírodní živly.

Vertikální tyče nám pak ukazovaly pozici letního a zimního slunovratu a rovnodennosti. Potom jsme vystoupali po schodech nahoru a rozhlédli se stejně jako předtím ze Sluneční hory po areálu, ale tentokrát z jiné strany. Dokonale jsme tak celé ekologické centrum shlédli i z perspektivy kroužícího ptáka nad Sluňákovem. Dlouho jsme se zde ovšem nezdrželi a sestoupili jsme druhým schodištěm dolů. Vydali jsme se do třetí části Kouzelného lesa s přívlastkem poznání.

Na palouku jsme našli jsme převážně dřevěné objekty, sloužící k poznávání zvuku, hmatu, ale také rozpoznání bohatosti dřevin, vzniku a zániku hmoty. Vyzkoušeli jsme si stromový telefon, seznámili se s průběhem rozpadu stromu, snažili se poznat stáří stromu a prohlédli jsme si pískoviště s vyznačenými vzdálenostmi, kam skočí různé druhy zvířat. Naším očím neunikl ani stromovník, neboli přístřešek s otočnými kmeny stromů z Litovelského Pomoraví. Pak jsme za sebou nechali i tento palouk a vlastně celý Kouzelný les.

Přišli jsme na rozcestí, na němž jsme se vydali pravou cestou. Nicméně i ta levá by nás dovedla zpět k obytnému domu a k autu. Překročili jsme tak Most čichu, zatímco na levé cestě bychom překonali Most vody, Most větru a Most chuti. Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. V našem případě spíše platilo, že obě cesty nás dovedly do ráje, přesněji řečeno k Rajské zahradě. Jednalo se o jakýsi lodní koráb vystavěný z cihel s dřevěnými stěžni. Dozvěděli jsme se, že měří 25 metrů a široká je jedenáct metrů.

Stěny zahradního korábu byly vysoké až tři metry a silné šedesát centimetrů. Proplížili jsme se podél jedné strany korábu, ale kromě suchého WC jsme zde našli jen zavřené dveře. Zkusili jsme tedy druhou stranu. Na přídi jsme sice narazili na další zamčené dveře, ale o kus dál jsme malým otvorem nahlédli dovnitř. Pohled to byl ale zatraceně špatný a tak jsme dovnitř strčili náš fotoaparát a vyfotili obě strany. Zjistili jsme tak, že zahrada uvnitř korábu má obdélníkový tvar, na jehož konci proti sobě stály dva ambity, podepřené ve směru do zahrady čtyřmi dubovými sloupy na cihlových patkách.

Zhruba uprostřed zahrady jsme spatřili vzrostlý strom vysoký asi tři metry. Později jsme se dozvěděli, že zahradu je možné navštívit pouze s průvodcem a že je zde přístupná přední část. V ní jsme uviděli spící bylinnou zahradu a v jejím středu kamennou kašnu, ze které v létě teče voda. Kolem ní byly ostrůvky obehnané kamennými zídkami a kovovými či dřevěnými plůtky. Pochopili jsme, že právě tyto vyvýšené plochy slouží k osázení kořením a bylinami. Dozvěděli jsme se také, že jiné ostrůvky byly upraveny jako jezírka pro vážky a další byly osázeny rostlinami, lákajícími motýly.

Podél obvodové zdi jsme spatřili kamenné a cihlové lavičky. Viděli jsme, že zem byla pokryta pískem a štěrkem. Dále jsme se dočetli, že v druhé části zahrady se zabydlela zvířata. V rohu jednoho z ambitů stál jakýsi komín, který se prý stál domovem netopýrů. To bylo vše, co jsme poznali a co jsme se dočetli o Rajské zahradě v Litovelském Pomoraví. Od korábu jsme pak pokračovali alejí holých stromů směrem k obytnému domu. Obloha se opět zatáhla, jakoby nám počasí chtělo dát najevo, že se čas vyměřený k prohlídce Sluňákova nachýlil ke konci.

Minuli jsme poslední desku s básní zapuštěnou do země a brzy jsme dorazili k obytnému domu a zároveň informačnímu centru, které však bylo ono nedělní odpoledne zavřené. Nám to ale nevadilo, jelikož jsme neměli v úmyslu jí dovnitř. Místo toho jsme prošli kolem našeho auta a po úzké asfaltové silničce jsme zamířili k horeckému hřbitovu. U něj jsme si prohlédli pískovcový kříž s Kristem a dál jsme pokračovali kolem pěkných rybníčků ke kapli Na skalce. Chvíli jsme u ní pobyli a pak jsme se po druhé straně malebných rybníčků vydali na zpáteční cestu. Za pár minut jsme došli k autu, kterým jsme se vrátili domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Horka_nad_Moravou_-_ekologicke_centrum_Slunakov/

Historie :

Sluňákov je název pro centrum ekologické výchovy v Horce nad Moravou u Olomouce, které byla založena Statutárním městem Olomouc v listopadu roku 2006. Centrum sídlí v nízkoenergetickém domě a kromě vlastní budovy centra patří ke Sluňákovu 15 ha pozemků, na kterých byl postupně vybudován Dům přírody Litovelského Pomoraví. Samotná budova centra je vystavěna z dřeva, betonu, skla, kamene a nepálených cihel. Jeho energetická spotřeba podstatně nižší než u běžného domu, využívá principů solární architektury, velké tloušťky izolací a větrání s rekuperací tepla. Jsou zde ale používány i ekologicky šetrné úklidové prostředky a recyklovaný papír. Při stravování jsou převážně využívány místní výrobky a biopotraviny. Stavba získala prestižní ocenění Grand prix architektů 2007.

V okolí hlavního domu se v areálu nachází unikátní přírodní galerie , jejíž stavby a instalace navrhli známí čeští výtvarníci a která přibližuje krajinu lužních lesů kolem řeky Moravy a slouží k setkání člověka s přírodou a umocňuje její vnímání prostřednictvím uměleckého díla. Rajská zahrada rostlin a živočichů Františka Skály je místem určeným k rozjímání. Lesní chrám z dubových sloupů podle návrhu Miloslava Fekara je místem zasvěceným Slunci a jeho putování po obloze. Sluneční hora Miloše Šejna je umělý krajinný útvar nabízející průnik do jejího nitra či vystoupání na travnatý vrchol. Ohniště Marcela Hubáčka tvoří postupně se zvyšující kamenná zeď ve tvaru spirály, v jejímž středu roste strom jako symbol sepětí tepla ohně s tepem života. Centrum poskytuje různé ekologické výukové programy - denní (pro mateřské, základní a střední školy), pobytové programy, prostor pro semináře, vzdělávací programy pro pedagogické sbory škol, v centru je možné zakoupit publikace, zapůjčit si učební pomůcky a knihy, jsou zde pořádány příměstské tábory i letní stanový tábor.

Historie čerpána z webu

http://www.slunakov.cz/

Horka nad Moravou je držitelem turistické známky č.1437.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/slunakov-brana-do-litovelskeho-pomoravi-c1437