Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že je absolutně nemožné poznat je všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Proto jsme do tohoto velikého jihomoravského města přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani jeden z neoblíbenějších cílů obyvatel Brna, okolních vesnic či měst a také návštěvníků z větších dálek, kterým se stala zoologická zahrada na svahu Mniší hory. Také my jsme mezi brněnská zvířátka zavítali několikrát a poprvé se tak stalo během jednodenního výletu, který jsme celý strávili v tomto velkém jihomoravské městě. Autem jsme přijeli na parkoviště u ZOO, které bylo zdarma a na němž náš zelený korejský vůz přečkal až do říjnového večera.

Po zaparkování jsme zamířili k pokladně, kde jsme dostali razítko do památníku a koupili kombinovanou vstupenku pro ZOO, jízdu tramvají a plavbu lodí po Brněnské přehradě na hrad Veveří a zpět. Potom nám už nic nebránilo, abychom se pustili do prohlídky ZOO a kousek za pokladnami jsme narazili na první expozici s názvem Tygří skály s řadou útesů, vodopádů a jezírek, jenž se nám líbila nejvíc zde všech výběhů a která byla rozdělena na dvě části. V jedné jsme pozorovali přes sklo tygry sumaterské, nejmenší žijící poddruh této kriticky ohrožené šelmy. Vůbec jsme nedokázali pochopit, že tygr byl loven kvůli určitým částem těla, ze kterých se vyráběl velice ceněný lék tradiční čínské medicíny, používaný například při léčbě revmatismu.

V druhé části jsme pak viděli levharty cejlonské, patřící k největším poddruhům těchto koček. Dočetli jsme se, že na Srí Lance jsou největší kočkovitou šelmou a zaujali tedy místo na vrcholu potravního řetězce, takže jsou schopni ulovit velké savce až do velikosti dospělého buvola. Následně jsme kráčeli okolo ptačích voliér, kde jsme si mohli prohlédnout především sovy. Jedním z nočních dravců byla pěkná sova pálená, na které se nám líbil hlavně výrazný srdcovitý závoj kolem očí. Malý sýček obecný našim očím v kleci také neunikl, ale raději bychom ho viděli na polích, loukách, na okrajích listnatých lesů nebo alespoň na vesnicích, kde se také již zabydlel. Vedle byl puštík vousatý, náš největší poddruh této sovy, na němž jsme si všimli bílých peříček zespodu lemujících jeho masku, což v nás vzbudilo dojem bílého kníru.

Nakonec jsme spatřili dvě královské sovy. Prvou z nich byl výr virginský, statný a velký pták, obývající severní, střední i jižní Ameriku, jenž na svou kořist číhá na vysokých stromech. Druhým výrem byl ten s názvem velký, kterého jsme viděli předtím již několikrát v jiných zoo. Na jeho hlavě se nám líbily pohyblivé chvostky z peříček, které nám připomínaly ouška. Potom jsme došli k pavilonu opic, v němž svůj domov našel nejznámější lemur kata, žijící pouze na Madagaskaru, kde se stal nejrozšířenějším druhem na tomto ostrově. Dalším lemurem, kterého jsme zde viděli, byl ten s příjmením bělohlavý, obývající tropické deštné lesy v západní a jižní části Madagaskaru. Zjistili jsme, že je to typicky stromový lemur, který žije ve skupinách, jejichž počet členů kolísá mezi třemi až dvanácti jedinci.

Opičí pavilon dále obýval pavián anubi, jehož domovem jsou africké savany, stepi, polopouště, galeriové lesy i okraje deštných pralesů, kde že žije v početných smíšených skupinách od čtyřiceti do sta jedinců. Z opic nás ale nejvíce okouzlil africký šimpanz, člověku blízce příbuzný lidoop. Přečetli jsme si, že šimpanzi po rozbřesku vyrážejí za potravou a většinu času tráví přijímáním potravy, odpočinkem a pohybem. V pavilonu opic jsme překvapivě našli malou jaguarundi, žijící divoce v Jižní a Střední Americe, která se podobala kočce domácí, ale ve srovnání s ní měla kratší silnější končetiny, delší ocas a kratší uši. Velká stromová cibetka s dlouhým chápavým ocasem a jménem binturong v pavilonu opic také nechyběla.

Když jsme opičáky opustili, vrátili jsme se k tygřím skalám, okolo kterých jsme prošli do Beringie. V ní jsme si nejdříve prohlédli emu hnědého, druhého největšího nelétavého ptáka světa, kterého bychom ve volné přírodě potkali v Austrálii. Překvapilo nás, že na hnízdě sedí samec, který pak mláďata vodí. Potom jsme spatřili spoustu vodních ptáků, byl zde například jespák bojovný, ústřičník velký, tenkozobec opačný či kulík písečný. Více nás však zaujali lachtani medvědí, kteří se vyskytují výhradně na severní polokouli a tráví většinu svého života ve studených vodách na severu Tichého oceánu. Zaujalo nás, že při migraci za potravou ročně uplavou okolo 10 000 km a na pevninu mimo dobu rozmnožování nevylézají.

Následně jsme zamířili ke srubu s totemem, odkud jsme pozorovali nádherné vlky arktické. Dozvěděli jsme se, že tento bílý vlk obývá ostrovy severně od kanadského pobřeží a severní Grónsko, kde přežívá v teplotách pod bodem mrazu, celé měsíce v temnotě a dlouhé týdny bez potravy. Vedle jsme v dalším krásném výběhu viděli bobry kanadské, který si staví hráze a doupata. Všimli jsme si, že tento vodní hlodavec s nepromokavou rezavě červenou srstí má široký plochý ocas pokrytý šupinami, který mu slouží nejen jako kormidlo a pro pohon, ale také jím oznamuje hrozící nebezpečí, když jím plácne o vodu. O kousek dál jsme narazili na dravce, sovy a jeřáby. Viděli jsme zde krásnou sovici sněžnou, na které se nám nejvíce líbilo její bílé peří, jenž jí poskytuje dobré maskování v zasněžené krajině.

Další sovou, kterou jsme zde viděli byl puštík bělavý, který pro hnízdění potřebuje staré a přestárlé stromy i jejich polorozpadlá torza. Zjistili jsme, že je většinou aktivní po setmění, ale občas loví i ve dne a má velmi charakteristický hlasový projev. Dále zde byl jeřáb mandžuský, druhý největší druh jeřába žijící ve východní Asii, kde je považován za symbol štěstí a věrnosti. Potom jsme si prohlédli skupinu dravých ptáků, mezi nimiž nechyběl krkavec velký, největší pěvec České republiky. Dalšími zvířaty, na které jsme se těšili, byli lední medvědi, kteří před nám dělali blbosti v bazénu a vůbec se tak nechovali jako největší pozemní šelmy. Dozvěděli jsme se, že se vyskytují v Grónsku či na severním pobřeží Severní Ameriky a Asie a žijí většinou samotářsky.

Naproti bílých medvědů obýval klec orel bělohlavý, národní pták a státní symbol Spojených států amerických. Všimli jsme si, že tento orel má hnědé peří na těle a bílé na hlavě a ocasu a velký zobák hákovitého tvaru se žlutým ozobím. Zaujalo nás, že drápem na zadním prstu probodává životně důležitá místa na těle oběti, zatímco předními prsty ji drží nehybnou. Druhým orlem, který se v brněnské zoo nacházel byl ten s názvem východní. Když jsme se na něj dívali, nepřipadalo nám, že je nejtěžším dravcem světa a jedním z největších dravců vůbec. Dozvěděli jsme se, že hnízdí na Kamčatském poloostrově, v pobřežních oblastech Ochotského moře jižně až po řeku Amur a severně po Sachalin a Šantarovy ostrovy v Rusku.

Pak jsme si prohlédli krásného rysa kanadského, který se vyskytuje pouze na malém území na Sibiři. Tato šelma se nám nezdála moc velká, což se nám potvrdilo, když jsme zjistili, že je poloviční oproti rysu ostrovidu. O kousek dál se na nás šklebila velká opice dželada, žijící v menších skupinách tvořených jedním dospělým samcem, několika samicemi a mláďaty ve vysoko položených horských plošinách a horských loukách na území Etiopie a Eritree. Vedle jsme pak viděli zajímavé paovce hřivnaté, která se nachází v Severní Africe v Alžírsku, Tunisku, na severu Čadu, Egyptu, Libyi, na severu Mali, Mauritánii, Maroku, Nigeru a Súdánu. Viděli jsme, že paovce má písečně hnědou barvu, světlejší slabiny a tmavší pruh na zádech.

Potom jsme se posunuli o několik metrů dál a ve výběhu jsme uviděli soby polární, který se vyskytuje v subpolárních až polárních částech severní polokoule od Skandinávie přes celou Sibiř, Aljašku a sever Kanady až do Grónska. Od sobů jsme kráčeli až k výběhu s dalšími kopytníky, mezi nimiž byla také Jákobova ovce, vyznačující se čtyřmi rohy a černobíle strakatým nebo skvrnitým zbarvením. Pásla se zde také nám známá lama vikuňa, divoký druh lamy žijící ve vysokých Andách jižního Peru a Bolívie a v severních oblastech Argentiny a Chile. Do třetice jsme zde spatřili kozorožce sibiřského, který obývá horské oblasti od Afghánistánu a Pákistánu až po Mongolsko, kde žijí nad horní hranicí lesa ve výškách 2300 - 5000 metrů nad mořem.

Poté jsme malé kopytníky vyměnili za větší, protože jsme přišli k výběhu s jeleny. Jedním z nich byl milý a krásný jelen milu, který v přírodě vyhynul již před téměř 2000 lety, ale v zajetí se dobře rozmnožuje a na konci 20. století byl poté vrácen do své původní domoviny v Číně. Nedaleko jsme pak spatřili losa evropského, jenž žije v severních lesích Evropy, Asie a Ameriky. Překvapilo nás, že dříve se nacházel i ve střední Evropě, kde byl však v 15. století vyhuben. O pár metrů dál se pásl wapiti sibiřský, jehož domovem jsou lesy jižní Sibiře a Severní Ameriky. Zjistili jsme, že se živí trávou, listy, výhonky, plody a kůrou dřevin. Všimli jsme si, že samci mají na hlavách mohutné paroží, které může mít i více než deset výsad a dosáhnout délky 120 cm.

Následně jsme spatřili velmi pozoruhodné zvíře, které nám na první pohled tělem připomínalo bizona, rohy pakoně, nosem losa a svou rychlostí a hbitostí při skákání po skalách kamzíka, takže nás udivilo, že ve skutečnosti je jeho nejbližším příbuzným pižmoň. Jednalo se o takina indického, jehož kůže produkuje olej, který ho efektivně chrání proti dešti a mlhám. Tyto zvířata totiž žijí v nadmořské výšce 2500 - 4500 metrů v Asii, kde se živí trávou, listy a výhonky bambusu a různých dřevin. Pak jsme již přišli k babiččinu dvorečku, kde děti krmili kozy domácí a podstatně menší kamerunské, nicméně lama alpaka v nich ale přece jen budila respekt. V dětském koutku nechyběl ani domácí kůň klasické velikosti nebo králíkárna s jejich zakrslými obyvateli.

Babiččin dvoreček obýval také irský cob, velmi dobromyslný a rozvážný kůň, kteří jsou známí díky své husté hřívě, rousům a ocasu nebo miniaturní koníček miniappaloosa, měřící v kohoutku jen 90 centimetrů, kteří se sem velmi dobře hodili. Tito poníci jsou totiž velmi hraví, skotačiví, učenliví a dožívají se vysokého věku. Po pobytu ve dvorečku jsme využili možnosti děti ještě více odměnit za bezvadné chování během celého výletu a dopřáli jsme jim svezení na jednom poníkovi. Vedle dětské zoo jsme poté našli africkou zebru Grévyho, největší svého druhu, jejíž tělo mělo černohnědé až černé husté pruhování, pouze břicho měla zbarvené bíle. Zaujalo nás, že jméno získala podle francouzského prezidenta Julesa Grévyho, jemuž byla darována etiopským císařem.

Následně jsme zamířili za velbloudem dvouhrbým, jenž má jako všichni jeho příbuzní vyvinuté pouze dva prsty, jejichž kosti směřují do stran a vytvářejí oporu pro široké a ploché nášlapné mozoly. To umožňuje velbloudovi mimo jiné i chůzi po sypké písčité půdě, do které by se klasicky utvářená kopyta hluboko bořila. Další naše kroky vedly do safari a jako prvního jsme v něm viděli klokana rudokrkého, který své jméno získal podle narudlého zbarvení krku a na plecích. Pár kroků od klokana jsme spatřili velmi zajímavého ptáka, který obývá tropické deštné lesy v severovýchodní Austrálii, východní Indonésii, dále na Nové Guinei a na ostrovech Aru či Seram. Byl jím kasuár přilbový, nelétavý pták s tvrdým a tuhým peřím.

O kousek dál pobíhal a postával emu hnědý, největší původní pták Austrálie, kde se chovají na farmách pro maso, olej a kůži. V safari jsme viděli také jeho příbuzného, kterým byl pštros dvouprstý, žijící v savanách Afriky, u něhož jsme se všimli, že se jeho dlouhý krk při vydávání charakteristického přidušeného křiku v horní části nafukuje. Nedaleko jsme uviděli velkého savce z čeledi turovitých, který obývá jižní Keňu až po sever Jižní Afriky. Pakůň modrý nás zaujal hlavně svými zahnutými rohy a i když působil poněkud neohrabaným dojmem, šlo o celkem rychlého savce, který se po otevřené travnaté krajině pohybuje jakýmsi koňským cvalem a přitom vydává bručivé zvuky. Pak na nás čekala Zebra Chapmanova, žijí ve stádech vedených jedním hřebcem, s několika klisnami a jejich mláďaty.

Nade všemi zvířaty v safari však čněla žirafa síťovaná, žijící v Africe v Somálsku, v Keni a Etiopii, která byla vysoká šest metrů, dlouhá tři metry a vážila kolem 1 500 kg. Pak jsme se vrátili zpět k dětské zoo, odkud jsme zamířili k zajímavému výběhu bizonů s týpí prérijních indiánů. Zjistili jsme, že bizoni patří k nejnebezpečnějším zvířatům, které lze potkat v kanadských a amerických národních parcích. Od mohutných zvířat jsme se přesunuli do pavilonu exotického ptactva, kde naše oči potěšili pestrobarevné ptáci a ryby. V klecích jsme viděli papoušky se jmény Ara ararauna, kakadu palmový, eklektus pestrý, žako šedý nebo vzácného vazu velkého z Madagaskaru či africkou kukačku turako šedého.

V pavilonu nechyběl ani nestor kea, papoušek z Nového Zélandu. Vedle ptáků jsme pak viděli expozici kotulů veverovitých, nejmenší opice z čeledi malpovitých opic, obývající střední patro deštného lesa Bolívie, Brazílie, Kolumbie, Ekvádoru, Guayany, Peru a severovýchodní Brazílie. Překvapivě zde byl také klokánek králíkovitý, který na rozdíl od klokanů, kteří používají svůj ocas k udržení rovnováhy, může pomocí ocasu sbírat a nosit různé předměty. V pavilonu jsme si prohlédli také několik akvárií s barevnými rybičkami a dalšími vodními živočichy, ve kterých jsme viděli plout baramundi malajského, čichavce perleťového, duhovku Boesemanovu a také lososovou, dále zde byl kančík červenohlavý, neonka červená či parmoun siamský.

Moc se nám nelíbil škaredý pásovec štětinatý, pestřenec příčnopruhý, skalára amazonská, terčovec červený, několik druhů tlamovců a také trnucha skvrnitá, druh malého rejnoka, který žije v Jižní Americe. Potom jsme si prohlédli jihoamerický výběh, kde jsme jako první viděli kapybaru, největší žijící hlodavec, jehož přirozeným prostředím jsou tropické a teplé kraje Jižní Ameriky východně od And. Vedle jsme pak spatřili tapíra jihoamerického, jenž žije obvykle samotářsky a většinou se zdržuje v blízkosti vodních ploch, kde se v případě přímého ohrožení často ukrývá. V jihoamerické expozici nechyběl ani nandu pampový, veliký nelétavý pták podobný pštrosovi, žijící ve stepích a savanách Argentiny, Brazílie a Bolívie.

Na konci prohlídkového okruhu nás čekalo tropické království. Nejdříve jsme zamířili k výběhu, v němž pobíhali psouni prérioví, který žije od jihozápadní Kanady až po severní Mexiko. Jelikož se jedná o denní hlodavce, mohli jsme je pozorovat v čilé činnosti a když nás to přestalo bavit, zamířili jsme ke vchodu do tropického pavilonu, u něhož jsme sledovali surikaty a oni na oplátku bedlivě pozorovali bedlivě zase naši rodinku, jestli jim od nás nehrozí nějaké nebezpečí. Zaujalo nás, že surikaty si hrabou vlastní nory v písku, které používají k úkrytu, přičemž jejich podzemní království může mít až devadesát východů a plochu mnoha set kilometrů čtverečních. Pak jsme již vstoupili dovnitř budovy tropického království a hned u vchodu jsme spatřili další surikaty v jejich vnitřním výběhu.

Dále zde byl tarbík egyptský, drobný hlodavec, který žije v severní Africe v pouštních a polopouštních oblastech, ale obývá i řídce zalesněné oblasti. Všimli jsme si, že se pohybuje jen po zadních nohách a přední používá k přidržování potravy a hrabání.V tropickém pavilonu nemohl chybět nejmohutnější ještěr světa varan komodský, jehož délka dosahuje až 3,5 metru a hmotnost až 150 kilogramů, nicméně samice jsou podstatně menší. Potom jsme si prohlédli chameleona jemenského, žijícího v hornatých oblastech Jemenu a Saúdské Arábie, na jehož hlavě nás zaujala vysoká přilba, na těle výrazný hrdelní hřeben a dlouhý stočený ocas. Zelená barva kůže se žlutými pruhy nás úplně bila do očí.

Dále jsme zde viděli želvu pardálí a její egyptskou příbuznou, a o kousek dál jsme narazili na pěkný vodopád. Ve vodě jsme spatřili několik středoamerických krokodýlů čelnatých, který byl nejmenším představitelem svého druhu a svým vzhledem nám připomínal spíše kajmana. Ani v této části nechyběly želvy, například tereka africká. Ve vodě jsme viděli plavat různé druhy afrických sladkovodních cichlid, což jsou barevné rybky žijící v jezerech a poté jsme se přesunuli k asijským obyvatelům. Nejdříve jsme se zastavili u expozic s gekony obrovskými, kteří dorůstají délky až čtyřiceti centimetrů a mají velkou hlavu a statné tělo, zbarvené světle hnědě až namodrale. Uviděli jsme zde také scinka smaragdového, což je pěkná barevná ještěrka, která žije na stromech v lesích Filipín a Nové Guineje.

V dalším teráriu jsme viděli užovku japonskou a její paprsčitou kolegyni. Vedle jsme pak spatřili hezky zbarvené agamy vodní, které jsou rozšířeny ve východní Austrálii v blízkosti vod, na nichž nás zaujaly k plavání přizpůsobené silné končetiny a nápadný je hřbetní hřeben. Atraktivní byl též varan, středně velký stromový ještěr, který žije na Nové Guinei a v severní části australského státu Queensland. Ani tady naším očím neunikla želva zuboštítá neboli Spenglerova a kuora východoasijská. Ze zástupců hroznýšovitých hadů jsme viděli krajty tmavé a krajty zelené, ale více nám líbily elegantní užovky zelené. V poslední části pavilonu jsme si prohlédli leguány zelené s robustníma nohama, dlouhým ocasem a podélným hřebenem zubovitých šupin na hřbetě.

Ve stejném teráriu jsme pak uviděli dva leguány, kteří žijí jen na Kubě. Prvním byl leguánek měnivý a druhým leguán kubánský. Za sklem jiného terária na nás hleděl bazilišek zelený, který dorůstá až osmdesáti centimetrů, z čehož dvě třetiny připadají na ocas a pak přišli na řadu dva hadi. Prvním byl hroznýšovec kubánský a druhý velmi známý hroznýš královský, vyskytující se ve střední a Jižní Americe. Nemohli jsme si nevšimnout jeho silné, trojúhelníkové hlavy, výrazně oddělené od mohutného těla a vzápětí jsme shlédli několik opic z čeledi kosmanovitých. Byl zde tamarín sedlový, tamarín bělohubý a kosman zakrslý. Nejvíce nás zde ohromila amazonská pralesní tůň s velkým hejnem pirani a bohatou rostlinnou výsadbou, zahrnující liány či orchideje.

Uprostřed budovy jsme pak viděli gekony a chameleony z Madagaskaru a také zde byl kubánský plaz jménem anolis rytířský, žijící v lesích, parcích a zahradách na ostrově svobody, kde jej lidé mohou vidět v korunách stromů. Následně jsme již tropický pavilon opustili a vydali se směrem k východu ze zoologické zahrady. Bohužel jsme cestou již neviděli nic nového a po několika minutách jsme se opět ocitli u brány do ZOO. Když jsme vyšli ven, nenasedli jsme do auta, ale šli dál na nedalekou tramvajovou zastávku, odkud nás kolejové vozidlo odvezlo do přístavu na Brněnské přehradě. Co bylo dál, o tom již vypráví cestopis Jak jsme se z brněnské zoo přepravili lodí na Veveří, který najdete v sekci Velké vyprávění o výletech. Přejeme příjemné počtení.

Od premiérové návštěvy brněnské zoologické uběhlo 16 let, když jsme do areálu na Mniší hoře zavítali podruhé, abychom se seznámili se změnami, jimiž za ty roky ZOO mezitím prošla. Do Brna jsme tehdy sice přijeli vozem stejné korejské značky, ovšem zelený sedan jsme již vyměnili za černé SUV, které jsme zaparkovali na náměstí 28. dubna a prohlédli si zdejší kostel. Jelikož areál zoologické zahrady odtud ležel nedaleko a v kalendáři se psal květnový státní svátek, trochu jsme se obávali, že nebudeme mít kde zaparkovat a proto jsme se rozhodli vydat se do ZOO pěšky. Obvodová ulice nás záhy přivedla k zastávce, z níž jsme kdysi jeli tramvají do přístavu a pak jsme minuli provizorní stánek s čerstvým ovocem, na které jsme dostali chuť.

Domluvili jsme se, že pokud zde prodavačka ještě bude ovoce nabízet až se budeme vracet k autu, něco si z nabídky vybereme. Vzápětí jsme vstoupili na lávku, klenoucí se přes řeku Svratku, na které jsme se na chvíli zastavili a pozorovali ryby pod vodní hladinou. Na druhém břehu jsme prošli kolem občerstvení, zabočili doleva a ulicí s názvem U Zoologické zahrady jsme dorazili na staré známé parkoviště u hlavního vstupu. Moderní doba nabízela dříve nemyslitelné možnosti, k nimž patřilo například zakoupení vstupenky přes telefon, takže jsme se nemuseli zdržovat u pokladny. Fronta sice nebyla nijak velká, ale i tak jsme ušetřili trochu času a přes turnikety jsme rovnou vkročili do areálu zoologické zahrady.

Mírně stoupající chodník nás záhy přivedl k tabuli, která nám prozradila loňskou návštěvnost, aktuálně chovný počet zvířat a asociace, do nichž byla zoologická zahrada dosud přijata. Ovšem chovatelské úspěchy a hlavně informace o historii ZOO, jsme si nastudovali na několika dalších cedulích, lemujících dlážděnou cestu. Dozvěděli jsme se tak, že zahrada byla na jiném místě založena již roku 1937 a že území kopce Mniší hora bylo zvířaty obsazeno až po druhé světové válce. Slavnostní otevření expozic proběhlo roku 1953, ovšem první pavilon byl postaven až o tři roky později. Jednalo se o vivárium s 26 nádržemi pro ryby, obojživelníky a plazy. Později byl vybudován medvědinec, v letech 1964 – 1965 dva pavilony pro opice a roku 1972 pavilon exotických plazů.

Nepřekvapilo nás, že v roce 1993 byla brněnská ZOO přijata do Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA). O pět let později byl vybudován pavilon Tropické království, kde svůj domov našlo mnoho druhů plazů. V roce 2000 vznikl výběh s ubikacemi pro tygry a levharty, a zároveň byla ZOO přijata do Světové asociace zoologických zahrad a akvárií (WAZA). V letech 2010 – 2013 vznikla Beringie, představující zvířata polárních a subpolárních oblastí, která dostala název podle Beringova průlivu. V roce 2014 byl vystavěn průchozí areál pro australské klokany žlutonohé a na vrcholu Mniší hory vznikla napodobenina africké vesnice včetně velkého safari výběhu pro žirafy, antilopy, pštrosy, zebry či pakoně a jezera s plameňáky.

Posledně jmenované pavilony jsme při naší první návštěvě nemohli vidět a tak jsme mimoděk přidali do kroku, abychom je co nejdříve poznali. Ještě předtím jsme se však zastavili ve venkovní expozici s plazy, z nichž jsme některé potkali ve volné přírodě během našich výletů. Za sklem jsme nejprve pozorovali několik jedinců v Česku nejrozšířenější ještěrky obecné, kterou jsme již jako děti viděli vyhřívat se na kamenech a když se ji snažili chytit, zůstal nám v rukou její ocas, který ji potom naštěstí dorostl. Vedle si sluníčka užíval tvor, který si na rozdíl od ještěrek naše sympatie rozhodně nezískal. Zmije obecná si za sklem užívala jarního sluníčka a my jsme byli rádi, že jsme si tentokrát na jedovatého hada nemuseli dávat pozor, jako když jsme ji potkali v Krkonoších nebo Adršpachu.

Naše oko pak potěšila největší česká ještěrka, která své jméno získala podle typického zeleného zbarvení a protože se u nás vyskytuje jen na několika místech Jižní Moravy a v povodí Labe, Vltavy a Berounky, ještě jsme se s ní ve volné přírodě nesetkali. Pak jsme malý pavilon českých plazů opustili a po chodníku pokračovali vzhůru na rozcestí, na němž jsme se vydali doleva. čekal nás jeden z nejkrásnějších pavilonů brněnské zoologické zahrady, kterým byl ten s názvem Tygří skály. Už podle názvu bylo jasné, jaké zvíře v něm již podruhé uvidíme a tak jsme prošli tunelem a okolo umělé skalní stěny jsme míjeli několik skel, za nimiž jsme se snažili zahlédnout samotářského lovce, jenž nejčastěji lovil kopytníky do velikosti jelena, prasata nebo hrabavé ptáky.

Nejmenší druh tygra, žijící pouze na ostrově Sumatra, se však dobře skrýval a s potížemi jsme jej objevili až za jedním z posledních skel. Pruhovaná kočka zrovna odpočívala a protože byla opravdu špatně vidět, dlouho jsme se zde nezdržovali a vydali jsme se Beringie. Vstup do této expozice tvořila mapa oblasti, ležící v Beringově průlivu mezi Ruskem a Aljaškou, po které jsme se mohli projít, neboť měla celkem velké rozměry. Vzápětí jsme vstoupili do dalšího tunelu s umělými skálami a skly, za nimiž se měla nacházet různá zvířata. Bohužel jsme skoro žádná neviděli, protože rosomák sibiřský trávil čas jinde než u vodopádu a medvědi kamčatští byli zalezlí někde za jezírkem v lese. Jak se později ukázalo, podobná smůla nás čekala v dalších expozicích.

Pěkné prostředí Beringie dotvářela kamčatska chalupa, kde jsme se krátce seznámili s životem v této oblasti a která se nám docela líbila. Následně jsme kráčeli po pěkném dřevěném chodníku, který nás přivedl k torzu lodi sv. Petra, na níž se v letech 1740 – 1741 plavil dánský mořeplavec Vitus Jonassen Beringg. Tento muž na zmíněné lodi zemřel roku 1741 na selhání srdce, ale ještě předtím vstoupil do dějin, když ve službách ruského námořnictva na jedné ze svých expedic prokázal, že mezi severoamerickým a asijským kontinentem existuje průliv, který dnes nese jeho jméno, stejně jako moře a ostrov. Abychom z lodi vystoupili, mohli jsme jednoduše sejít ze schodů, ale mladší část výpravy zatoužila po troše adrenalinu a sjela dolů skluzavkou.

Moderní expozici vystřídala zarezlá klec s dlouhosrstou kočkovitou šelmou s krátkýma nohama, hustou srstí a malýma ušima. Manul neboli kočka stepní zrovna baštil nějakou lahůdku ze své misky, ve své domovině by si však určitě pochutnal na pišťuchách, malých králících, kteří tvoří až polovinu jeho stravy. Sousední bobry jsme pouze minuli a nezastavovali jsme se ani u protější restaurace, kde hodovalo poměrně dost návštěvníků. Hojně obsazené stoly měly jednoduché vysvětlení, neboť drtivá většina stánků na ostatních místech zoologické zahrady byla v květnu ještě zavřená, přestože státní svátek a krásné počasí přilákaly velký počet dětí a dospělých. My jsme naštěstí měli jídlo sebou, ale třeba bychom si někde dali třeba zmrzlinu nebo kávu, od čehož nás odradily dlouhé fronty nespokojených lidí.

Jelikož jsme nešli do restaurace, neviděli jsme ani čvachtající se lachtany. O kousek dál jsme nahlédli dolů do výběhu, jenž obýval severoamerický hlodavec urzon kanadský, který nám připomínal dikobraza a dále zde bylo několik druhů hus, například berneška rudokrká nebo její kolegyně bělolící. Pokračovali jsme dál a za plotem jsme objevili jeřába mandžuského, jehož bílé tělo s černými prvky zářilo v zelením porostu jako maják na pobřeží. Další naše kroky vedly do indiánské chýše kmene Haida, v níž jsme se seznámili s životem etnické skupiny původních obyvatel Severní Ameriky a typických představitelů rybářských kultur, kteří se živí hlavně vodními živočichy. Prohlédli jsme si rovněž předměty, jež tito indiáni používali k lovu či v běžném životě a obdivovali jejich velké totemy.

Když jsme indiánskou chýši opustili, šli jsme dál po chodníku k dalším umělým skalám a tunelu, z něhož jsme pozorovali ptáky v obrovské voliéře s menším jezírkem. Nahoře pod stropem na větvích posedával středně velký dravec luňák hnědý, jenž se neostýchá využívat hnízda jiných druhů, například volavek, kormoránů nebo vran. Na zemi seděl čáp černý, takže jsme nemohli obdivovat jeho dlouhé nohy, nicméně tento plachý obyvatel pahorkatin, lužních a horských lesů si získal naše sympatie. Jezírko na dně voliéry obsadila kajka mořská, neboť se i ve volné přírodě pohybuje v blízkosti pobřežních ostrůvků nebo chráněných zálivů. Sledovali jsme ji raději potichu, abychom ji nevyplašili, jelikož by pak vzlétla jako kachna a vypustila zapáchající trus.

Nezapomněli jsme se virtuálně pozdravit s dalšími kachnami ve voliéře, jimiž byl morčák bílý a polák černohlavý, který navzdory svému jménu hnízdí ve východní Sibiři a zimuje v jihovýchodní Asii, a pak jsme šli dál. Naproti voliéry jsme obdivovali krásnou srst severské sovy sněžní, žijící především v Grónsku a evropské části Ruska, která k našemu překvapení lovívá hlavně ve dne. V sousední kleci spala drobná liška jménem korsak, vyskytující se ve stepích, polopouštích a pouštích od jihovýchodní Evropy až po Bajkal, kde obvykle nevede samotářský život, nýbrž se sdružuje do skupinek. Zaujalo nás, že tento typický noční živočich v případě ohrožení vyskočí na zadní nohy a začne prskat, ovšem nic takového jsme v zoologické zahradě vidět nemohli.

Pak jsme prošli kolem rysího výběhu, ale plachou šelmu jsme v trávě hledali marně. O kus dál nás měl čekat zlatý hřeb večera, ovšem dočkali jsme se spíše nudného bílého kožichu ve dne. Přišli jsme totiž k výběhu, v němž kdysi řádili dva lední medvědi, aby o měsíc později samice Cora porodila dvě mláďata. Tentokrát byla dole pod námi velká šelma sama a tak nějak se smutně dívala na návštěvníky, kteří si ji zvědavě prohlíželi. Bílá krasavice nám bohužel neukázala, jak dobře umí plavat nebo se potápět, protože údajně dokáže pod vodu vydržet až dvě minuty. Zaujalo nás, že ve své domovině dokážou medvědi vyšplhat na téměř kolmé kry a přeskočit až čtyřmetrové díry v ledu, ale tohle umění jsme v brněnské ZOO sledovat nemohli.

Naproti ledního medvěda se nacházela voliéra s vládcem nebes, jak se přezdívá orlům. Viděli jsme zde posedávat orla východního neboli kamčatského, držící primát největšího představitele svého druhu. Překvapilo nás, že navzdory svému jménu neobývá jen Kamčatku, ale celé východní pobřeží Ruska. Velký pták na zimu odlétal na jih do Japonska, východní Číny či Korey, zatímco my jsme šli pěšky dál a dál. Chodník vytrvale stoupal vzhůru po úbočí Mniší hory a vedl nás kolem nezajímavého porostu bez zvířat. V zatáčce jsme chodník opustili a zamířili ke stromu u plotu, ohraničující areál zoologické zahrady, kde jsme úspěšně nalezli ukrytou schránku. Po odlovu kešky jsme se vrátili na chodník, přičemž další naše kroky vedly kolem obrovských výběhů různých kopytníků.

Velikost výběhů byla jistě příjemná pro pohyb chovaných zvířat, pro návštěvníky však představovala problém v okamžiku, kdy se jejich obyvatelé rozhodli trávit čas jinde, než u plotu. Kozorožec sibiřský se naším fotoaparátem nicméně zvěčnit nechal, i když jsme tohoto asijského kopytníka s dlouhými, obloukovitě zahnutými rohy, museli chvíli hledat. Ovšem vedlejší výběh soba polárního zel prázdnotou, jelikož se obyvatel mrazivého severu zrovna pohyboval někde nahoře. Potěšili jsme se alespoň pohledem na milé jeleny milu, kteří naproti posedávali, aby si odpočinuli poté, co se možná před chvílí proběhli po svém vymezeném území. Připadlo nám neuvěřitelné, že okolo roku 1900 bylo na světě jen 18 kusů těchto jelenů a všichni žili v Anglii, kde se pak naštěstí rozmnožili.

Roztomilé jeleny vystřídali neméně pohlední krasavci, které by však člověk ve volné přírodě zrovna potkat nechtěl. Ovšem za elektrickým plotem vypadalo několik jedinců vlků arktických nádherně, až se nám je chtělo pohladit po těle a podrbat za ušima. Učinili jsme tak alespoň virtuálně a pár minut jsme tyto krásná zvířata obdivovali, aniž by nás napadlo, že tento vlk klidně sežere zajíce i s kůží, chlupy, tukem a kostmi. Už z dřívějška jsme věděli, že vlci žijí v přísně organizovaných společenských skupinách, díky čemuž mohou společně lovit a také bránit své území. Jeden z největších druhů vlka si právem zasloužil naši pozornost i díky tomu, že díky hustému kožichu zvládá život ve velmi chladných oblastech, kde se teploty pohybují i kolem -50 °C.

Když jsme se dostatečně pokochali pohled na působivou šelmu, pokračovali jsme ve výstupu do prudkého kopce a za chvíli jsme dorazili k výběhu pro malé děti, kteří dělali na prolézačkách větší hluk než zvířata. Využili jsme nabídky WC, kterých jinak po zoologické zahradě moc nebylo a pak jsme před dětmi utekli na rozcestí, na němž jsme se vydali doleva. Následně jsme kráčeli kolem oplocených prostor, kde se pásly lamy. Nejprve jsme zahlédli alpaku, jejíž bílá vlna se podobala prachovému peří, což je jeden z důvodů, proč ji v Peru, Bolívii, Argentině a Chile chovají. Ve výběhu nemohla chybět její příbuzná vikuňa se zlatohnědou srstí a krví, přizpůsobenou životu ve vysokých horách, což sice v Brně to nepotřebuje, ale přesto její krevní barvivo účinně váže kyslík a obsahuje více červených krvinek než u jiných savců.

Kráčeli jsme kolem rozlehlého výběhu a pozorovali lamy, když jsme si na plotě všimli cedulky s textem Neštěkej, bojíme se, která se nás netýkala, jelikož jsme sebou psa do Brna nepřivezli. Pomalu jsme směřovali k vratům z dřevěných klacků, kterými jsme o chvíli později vešli do průchozího areálu klokanů. Vzápětí jsme se lekli indiána z kmene Aboridžinců, který seděl na zemi a foukal do jakési trubky, ze které se vyklubal dechový hudební nástroj Didgeridoo. V podstatě se jednalo o termity vyžraný dutý kmínek eukalyptu, který se po vyčištění dutiny z užší strany opatřil náustkem ze včelího vosku a technikou vibrujících rtů rozezněl. Bohužel jsme táhlý nepřerušovaný bručivý tón nemohli slyšet, protože původní obyvatel Austrálie nebyl živý, ovšem jeho figurína byla takřka k nerozeznání od originálu.

Za indiánem jsme spatřili umělou skálou, vyzdobenou kopiemi skalních maleb, jimiž po staletí znázorňovali každodenní život, činnosti domorodců, ale hlavně jejich tradiční náboženskou víru. S úctu jsme kolem snědého muže prošli a pak jsme již mohli klidně sledovat klokany žlutonohé, kteří se v Austrálii přizpůsobili svému životnímu prostředí a mimo jiné se naučili dobře šplhat po skalách. Stalo se tak díky drápu čtvrtého prstu na noze, který mají mnohem kratší než ostatní klokani a drsnému chodidlu s řadou chloupků, jež zvyšují třecí odpor a zamezují sklouznutí. Dalším obyvatelem výběhu byl klokan bažinný s tmavohnědou srstí a světlejším břichem žluté barvy, jenž se živí různými rostlinami, včetně pro nás jedovatým australským bolehlavem.

Na plotě jsme si prohlédli ukázku loveckých zbraní zmíněných Aboridžinců a na konci výběhu jsme narazili na malý domeček. Usoudili jsme, že se do něj klokani uchylují na noc nebo v případě špatného počasí, což potvrzovala vtipná tabulka s přeškrtnutou lidskou postavou a textem : Já vám do ložnice také nechodím. S úsměvem na tvářích jsme klokaní výběh opustili a o pár metrů dál jsme stanuli na dalším rozcestí. Kousek od nás jsme zahlédli velbloudy, ale jejich obhlídku jsme odložili a zamířili jsme k pavilonu se vše říkajícím názvem Exotárium. Ještě než jsme vstoupili dovnitř, posadili jsme se na lavičky vedle pavilonu, z batohů vytáhli vlastnoručně připravené jídlo a při pohledu na další zavřené stánky jsme byli rádi, že jsme nemuseli řešit, kde se najíme.

Po improvizovaném obědě jsme již vstoupili do exotického pavilonu, kde nás přivítal velký pták jménem hoko červený, obývající Střední a Jižní Ameriku. Na větvi seděl černý samec a protože tato americká drůbež žije v páru, nemohla zde chybět hnědočervená samice. Vedle jsme našli krásného australského papouška kakadu růžového, který nám nic neprozradil, ačkoliv bývá velmi hlučný a od návštěvníků se jistě naučil opakovat některá slova. Dále jsme viděli klokánka krysího, který spíše vypadal jako hlodavec než jako klokan, ovšem taktéž se jednalo o obyvatele Austrálie, kde žije v poměrně vlhkých oblastech s hustým porostem. Zaujalo nás, že jeho oblíbenou pochoutkou jsou houby podobné lanýžům, které najde díky citlivému čichu a vyhrabe předními končetinami.

Pak nás čekalo několik ještěrek a jako první jsme shlédli australskou agamu trpasličí, která se honosím ještě druhým jménem Rankinův drak, ovšem okřídlenou bájnou bytost nám nijak nepřipomínal. Ze stejného světadílu pocházela ještěrka s podivným jménem egernie Stokesova, která se ve volné přírodě zajímavým způsobem brání v případě ohrožení. Pokud nenajdou bezpečný úkryt, nafouknou se a přitisknou k podkladu. V kombinaci s trnitým ocasem ještěrky tak divoký pes dingo, liška, kočka, dravý pták, varan nebo had, takřka nemá šanci ještěrku sníst. Sousední box obýval šedohnědý pták dytík velký a pak jsme obdivovali krásné zbarvení několika papoušků, například kakadu palmového a dalších, kteří zářili všemi barvami.

Na protější straně se nacházelo několik akvárií, přičemž v jednom se závratnou rychlostí proháněla sladkovodní želva dlouhokrčka McCordova, která opravdu měla protáhlý krk. Netradiční obsah mělo akvárium o patro výše, které bylo plné plastu a jiných odpadků a jež mělo demonstrovat znečištění světových oceánů. Další menší akvária obývala muréna, dravá ryby z čeledi s typickým hadovitým tělem a v druhém vesele plavaly modré rybičky. O kousek dál jsme našli klokánka králíkovitého, což je noční živočich, který den tráví v hnízdě z trávy a kůry. Překvapilo nás, že v přírodě klokánci pijí jen minimálně, jelikož jim stačí voda, kterou obsahuje jejich nejoblíbenější potrava, kterými jsou houby.

Vzápětí jsme opět obdivovali barevné papoušky, kterými byli poměrně malý pták latam vlaštovčí s převážně jasně zeleným zbarvením, dále neoféma modrohlavá, poletující v suchých oblastech australského kontinentu a nechyběl tu ani ledňáček proměnlivý. Při pohledu na jeho tělo nám byl rázem jasné, proč získal takové jméno, protože byl svrchu modrozelený, zespodu bělavý až béžový a měl bílý pásek kolem krku. Následovalo několik větších akvárii s rybami a pak jsme již narazili na krajtu zelenou. Typický obyvatel deštného pralesa byl omotaný kolem větve, kde stráví drtivou většinu svého času. Tento krásný had ve volné přírodě údajně ani neslézá ze stromu a loví prostě to, co zrovna letí nebo se pohybuje okolo něj.

Pak jsme již exotárium opustili a zamířili do slepé uličky, kde nás čekalo několik velkých zvířat a další pavilon s tropickými potvorami. Nejprve jsme viděli vlka hřivnatého, nicméně tento obyvatel jihoamerických křovinatých lesů a savan s bažinatým povrchem nám připomínal spíše lišku. Pak nás čekala kapybara, největší hlodavec na světě, výborný plavec a skvělý potápěč, který pod vodou vydrží osm až deset minut. Dočetli jsme se, že žijí vždy blízko u vody z termoregulačních důvodů, neboť na souši se jejich mohutné tělo rychle přehřívá a že v nebezpečí vždy utíkají do vody, odkud volají ječivým alarmujícím hlasem. Dále jsme se seznámili s velkým lichokopytníkem jménem tapír jihoamerický, u něhož nás překvapilo, že přes svůj mohutný vzhled umí dobře plavat, potápět se a na skalnatých terénech dokáže vyvinout poměrně vysokou rychlost.

Uprostřed prostoru na konci slepé uličky postával hlouček lidí kolem menšího výběhu, v němž se předváděl na pohled sympatický hlodavec psoun prériový, živící se pýrem, bizoní trávou, určitými druhy slézu a v létě aromatickými keříky, v zimě pak bodláky, kaktusy, kořeny a podzemními cibulemi. Zaujalo nás, že když jsou jejich oblíbené druhy trav spaseny, nechají toto území ležet ladem, dokud tráva opět nenaroste. Velice nás udivilo, že jsou natolik chytří, že se snaží vyhubit druhy rostlin, které jim zrovna příliš nechutnají. Vždy ukousnou jejich výhonky a tím získají prostor pro žádané druhy rostlin. Bylo vidět, že psouni žijí v rodinných klanech, ale stejně nás udivilo, když jsme se dozvěděli, že pokud se potkají dva psouni z různých rodin, pozdraví se letmým polibkem a očichají si navzájem řitní žlázy.

Pozorování psounů nám zabralo několik minut a pak jsme již vstoupili do pavilonu s názvem Tropické království, plného jihoamerických ryb, plazů a obojživelníků. Za dveřmi nás ovšem nemile překvapilo pár prázdných terárií, které zrovna procházela úpravou, což nám v jarní sezóně přišlo nepochopitelné. Prvním zvířetem, které jsme zde viděli, byla ještěrka ze západní Argentiny, Bolívie a Paraguaye, která se nám vůbec nelíbila. Teju červený měl mohutnou hlavu krytou nápadnými štítky a vypadal jakoby ho někdo pomačkal a zahodil, takže jsme nechápali, proč je tak oblíbený mezi chovateli po celém světě. Pak jsme obdivovali nejedovatou užovku korálovku sedlatou, která svým velmi zdařilým napodobením zbarvení smrtelně jedovatých korálovců uniknou pozornosti predátorů.

Čukvala zavalitá naopak naše sympatie nezískala, jelikož tento leguán zrovna krásou nijak neoplýval, ale na druhou stranu jsme jej museli obdivovat za skvělé přizpůsobeni životu v poušti. V nehostinné oblasti totiž dokáže přežít díky lymfatickému vaku na boční straně břicha, v němž si tento leguán uchovává tolik vzácnou vodu. A ještě jeden fakt změnil náš pohled na čukvalu, která se skrývá před predátory ve skalních puklinách, kde se případě ohrožení zapře nohama, nafoukne své plíce a tím se ve štěrbině zaklíní natolik, že je pro útočníka nemožné ji vyprostit. Pak jsme si prohlédli želvu kouzelnou, která nám ovšem nic nevyčarovala a leguánky modrého a modravého, dva obratné šplhavce po skalách, které zvládají včetně kolmých stěn.

Z jakého ostrova pocházel hroznýšovec kubánský, nad tím jsme nemuseli dlouze přemýšlet. Na jeho horní čelisti jsme spatřili jamky, kterými dokáže zaznamenat i minimální rozdíl v teplotě, což mu umožňuje orientaci ve tmě a lov teplokrevných obratlovců v noci, kdy zvládne chytit i létající netopýry. Dalším z řady leguánů byl ten se jménem mangrovový, který ve volné přírodě žije pouze na ostrově Utila, nacházející se severně od Hondurasu v Karibském moři. Následoval jeden z největších a nejmohutnějších leguánů na světě s přídomkem nosorohý, malý leguánek měnivý a želva paprsčitá, za kterou bychom museli odjet na ostrov Madagaskar, protože jinde nežije. Jednodušší bylo přijet za ní sem do Brna….

Hegemonii plazů narušila roztomilá opička kosman běločelý, která chvíli neposeděla na zadku a pořád běhala sem a tam. Sledovali jsme tak hrátky drobného opa s drápky na prstech a nehtem na zadním palci. Pak jsme poprvé v životě viděli vzácnou užovku sanmartinskou, jež vypadala jako chřestýš a kterou na severovýchodě Spojených států poznají podle velmi hlasitého syčení, které hadi produkují prostřednictvím speciální úpravy dýchacího aparátu. Králem hadího večera však byla jednoznačně anakonda velká, která většinu života stráví ve vodě, protože je výborným plavcem. Vodu nemusí dokonce opouštět ani ve chvíli, kdy chce samice naklást vejce. Zaujalo nás, že dokáže spolknout třeba kajmana, přičemž větší kořisti potom běžně tráví několik týdnů.

O anakondu byl v řadách návštěvníků velký zájem, ale podařilo se nám vydobýt si pěkné místečko a vyfotit si ji pod vodou. Následně jsme se zastavili u modravých akvárií, plných různých živočichů a rostlin. Našli jsme tu plavat barevné rybičky různých jmen, mezi něž patřily donka vlnitá, hranobřich valentinův, nemo alias klaun očkatý, kněžík velkozubý, vřeténka mandarín, hlaváč opásaný, kanícek fialovožlutý, králíčkovec dvoupruhový, kreveta tygrovaná, pyskoun šestipruhý, vřeténka ozdobná, parmovec pyžamový, kreveta drsná, parmovec skvělý a vláknoploutvý, klaun ostnitý, hlaváč rainfordův, kambala tropická, pilníkotrn šedozelený či několik druhů bodloka s přídomkem fialový, pestrý, proužkovaný, vlamingův a žlutý.

Následně jsme vstoupili do druhé části pavilonu, kde odpočíval nejmohutnější žijící ještěr varan komodský, o němž se evropský kontinent dozvěděl teprve roku 1912. Nepřekvapilo nás, že vzhledem ke své velikosti je varan dominantním druhem ekosystému, který obývá, přičemž jeho kořist tvoří bezobratlí, ptáci, plazi a jeleny, divokými prasaty či buvoly. Nevzhledného varana jsme rádi vyměnili za roztomilou kočičku ve vedlejším teráriu a neméně půvabnou opičku se vznešeným jménem lvíček zlatohlavý. Své jméno získal díky dlouhé srsti za hlavou, jež připomíná hřívu a kterou při vyrušení ji naježí a vypadá tak větší. Opička se však spíše smutně koukala a ježení si nechala pro jiné návštěvníky.

Pak se za dveřmi tropického království zabouchly dveře a my jsme se slepou uličkou vrátili na rozcestí, kde jsme se začali věnovat velbloudům. Zaujalo nás, že rostliny trhají pomocí dlouhých spodních řezáků, které směřují dopředu a pohybují se proti bezzubé horní části. Zajímavou informací pro nás také bylo, že před vniknutím rozvířeného písku do očí ho chrání silné řasy a podobný účel mají i jeho štěrbinové, uzavíratelné a směrem nahoru posunuté nozdry, které také zabraňují většímu úniku vodních par z těla. Všimli jsme si, že při chůzi nebo běhu zvedá obě pravé nebo levé nohy najednou, což se projevovalo kolébavou chůzí. Dále jsme se dozvěděli, že velbloud dvouhrbý se vyskytuje v Číně a Mongolsku, obývá nehostinné stepi a polopouště a běhá rychlostí až 20 km/h.

Aniž bychom se přesunuli v čase, čekalo nás setkání s dinosaury, přesněji řečeno se třemi exempláři přerostlých ještěrek, které pochopitelně nebyly živé. Nerozuměli jsme důvodům, proč se v brněnské zoologické zahradě nacházeli, ale když už tady byli, tak jsme se u nich zastavili. Prvním na řadě byl obří triceratops, který se pyšnil třemi rohy a vedle něj pak postával býložravý styracosaurus s obrovským rohem na hlavě, jenž nám sice připadal hodně velký, přesto patřil ke středně velkým zástupcům čeledi Ceratopsidae. Třetím do party byl populární stegosaurus, který žil v asi před 150 miliony lety na území Severní Ameriky a své jméno, znamenající střechovitý či zastřešený ještěr, získal podle charakteristických plochých desek, přičemž menší měl na krku a větší na hřbetě a přední části ocasu.

Dlouho jsme se u dinosaurů nezdržovali a raději jsme se po dlouhém chodníku vydali za živými jedinci. Konečně jsme došli k rozlehlému výběhu bizonů, kteří se kdysi v obrovském množství pásla v prériích po celé severní Americe od Aljašky po Mexický záliv. Jenže toto zvíře bylo v 19. století téměř vyhubeno, když z původních 60 milionů kusů jich v roce 1900 zbylo jen těžko uvěřitelných 300. Lidé poté vyvinuli značné úsilí k záchraně těchto zvířat a v roce 2017 byl jejich počet odhadován na 31 000, přičemž pár jedinců zrovna postávalo přímo před námi. V poklidu požírali seno, jakoby si byli vědomi, že jim již konečně nehrozí žádné nebezpečí jak od bílých kovbojů, tak od nás a už vůbec ne od severoamerických indiánů, kteří by sami o pronásledování mohli vyprávět po dlouhé večery.

U bizonů jsme jako praví indiáni našli stopy po ponících, kteří zde vozívali dětské návštěvníky přilehlým lesíkem a pak jsme se vrátili stejnou cestou k dinosaurům. Následně jsme si začali zvědavě prohlížet koně Převalského, jediného přeživšího divoce žijícího druhu koně, který málem následoval osud zmíněných bizonů. Kůň Převalského původně obýval kamenité stepi a polopouště Střední Asie na pomezí dnešního Mongolska a Číny, ale na přelomu 60. a 70. let 20. století téměř vyhuben, když přežil jen díky péči zoologických zahrad a dlouholeté mezinárodní spolupráci. Připadlo nám neuvěřitelné, že před námi postávalo pár exemplářů, pocházející z pouhých třinácti předků ! Chvíli jsme krásná zvířata pozorovali a pak jsme se vydali za neméně hezkými šelmami.

Tou byl lev konžský, jenž žije v suchých a velmi suchých oblastech Angoly, jižního Konga, západní Zambie a Zimbabwe a také v severní Botswaně a Namibii. Věřili jsme tomu, že žije i v Brně, ale důkaz jsme objevili až po pečlivém výběhu, jelikož velké kočky zrovna ležely v trávě daleko od plotu. Nemělo tedy cenu se u něj dlouho zdržovat a raději jsme se přesunuli k ceduli, která nám prozradila informace o původních obyvatelích Jižní Afriky. Jmenují se Sanové, ale my jsme je znali spíše pod názvem Křováci a již dávno jsme věděli, že od střední doby kamenné žijí dosud téměř nezměněným způsobem života. Neustále putují krajinou a sbírají rostlinné hlízy, hmyz, larvy, červy nebo měkkýše, i když v poslední době byli vládou donucení přejít k chovu.

Další naše kroky vedly do krásného areálu na vrcholu Mniší hory, která při naší první návštěvě ještě neexistovala. Zvědavě jsme prozkoumávali napodobeninu africké vesnice včetně velkého safari výběhu pro žirafy, antilopy, pštrosy, zebry či pakoně a jezero s plameňáky. Nejprve jsme procházeli mezi typickými chýšemi, ve kterých se ukrývalo zázemí pro zvířata, sociální zařízení pro návštěvníky, prostor pro vzdělávání, občerstvení a odpočinek. Nejvíce obsazený byl prostor s restaurací, neboť ta byla jednou z mála, jež byla v květnu otevřená ! Hlučící návštěvníky jsme raději opustili a šli se podívat na hezkou vyhlídku, z níž jsme pozorovali obrovský výběh pro zmíněná africká zvířata, v čele s trojicí žiraf a několika zebrami.

Zebra Chapmanova, rozšířená na travnatých planinách a v řídce porostlých savanách ve východní, střední a jižní Africe, na nás vystrkovala zadek, což jsme jí rádi odpustili. Dozvěděli jsme se, že se jejich jídelníček skládá hlavně z trávy, někdy z listů nebo kůry, na které chodí zebry hlavně ráno nebo večer, kdy opouštějí své stinné úkryty. Nedaleko postávaly žirafy síťované, jejichž název je odvozen od červenohnědých skvrn pokrývajících tělo i nohy, oddělených od sebe bílou sítí. Všimli jsme si, že na hlavě má malé růžky měřící patnáct centimetrů, jejichž účel nám zůstal utajen a pak jsme je pozorovali při žraní listí a trávy. Občas se žirafa otočila, když možná díky dobrému čichu něco ucítila, přičemž to patrně nebyl odér přepalovaného oleje, linoucího se z restaurace.

V safari jsme dále spatřili pštrosa dvouprstého, který ve volné přírodě žije v kočujících skupinách o počtu 5 – 50 jedinců, ve kterých vládne přísná hierarchie, neboť dominantní samci a samice řídí přesuny skupiny či prachové koupele. Zaujalo nás, že na cestách za potravou a vodou jsou pštrosi za den schopni urazit 10 - 40 km a putování přerušují pouze v místech s dostatkem potravy. Dočetli jsme se také, že pštrosi konzumují nejen listy rostlin, ale také jejich zrna, poupata, pupeny, květy, plody a také kořeny. Stravu si zpestřuje hmyzem, nepohrdne však ani malými savci, plazy a ptáčaty. Mysleli jsme si, že objeví-li se známky nebezpečí, pštros strčí hlavu do písku. Mýlili jsme se, protože ve skutečnosti se pštros přitiskne se k zemi a aby ukryl svůj dlouhý krk, položí ho na zem před sebe nebo v jiném případě zvolí útěk.

Posledním zvířetem na velké ploše byl buvolec běločelý, jenž vminulosti obýval otevřené travnaté savany v dnešní Jihoafrické republice, Svazijsku a Lesothu, ale kvůli nadměrnému lovu byl už před rokem 1900 téměř vyhuben. Posledních asi 2000 kusů přežilo v Jihoafrické republice a díky chovu byl později vysazen do dalších států, kde předtím nežil. Po chvilce jsme vyhlídku opustili a přesunuli se k vodnímu jezírku, plného krásných plameňáků, jejichž kolonie mohou mít více než 200 000 ptáků. V Brně jsme jich viděli podstatně méně, což nám nijak nevadilo a s potěšením jsme na růžové ptáky upínali své zraky. Zajímalo nás, proč mají takovou barvu a dočetli jsme se, že růžové zbarvení peří je způsobeno karotenem získávaným z potravy.

V případě nedostatku tohoto pigmentu v potravě tito ptáci zbělají, ale evidentně jim v bezpečí zoologické zahrady nic takového nehrozilo, stejně jako kachnám, které bezstarostně proplouvali kolem plameňáků. Líbil se nám ostrůvek a různé detaily v jezírku, ovšem celkově se podle našeho názoru africká vesnice povedla. Za jezírkem se nacházela ještě jedna vyhlídka na safari, kam směřovalo docela dost lidí, takže jsme se raději otočili a areál vesnice jsme opustili. Na letiště do Tuřan to bylo sice docela daleko, přesto jsme jeden aeroplán našli i v ZOO. Vyhledali jsme jej záměrně, protože se v něm nacházela ukrytá schránka, která dlouho neodolávala a brzy nám vydala své poklady. Po úspěšném odlovu jsme již potřetí zamířili na rozcestí s velbloudy a přemýšleli, kam jít dál.

Nakonec jsme se rozhodli pro menší stromovou šelmu pandu červenou, jejíž výběh byl na hlavní trase směrem k východu ze ZOO. Když jsme k ní po pěkném dřevěném chodníku dorazili, netrvalo dlouho a na jednom z mnoha stromů jsme tuto samotářskou šelmu našli. Byli jsme za to rádi, protože jinak obývá horské lesy jižní Číny, Nepálu, Bhútánu, Indie a Myanmaru, přičemž patří mezi nejvýše žijící zvířata na světě, neboť se vyskytuje i ve více než 4 000 m n. m. Potom jsme kráčeli kolem výběhů s klokany a lamami, dokud jsme se nezastavili u prasátka jménem pekari bělobradý. Na obyvatelích jihoamerického kontinentu jsme brzy objevili bílou skvrnu na krku, díky níž prasátko získalo své jméno a pak jsme šli dál.

Cesta klesala stále dolů a znovu jsme se zastavili až u výběhu, v němž se nacházely miloučké surikaty s hrabavými drápy, jimiž budují nory v písku. Zaujalo nás, že obvykle žijí v koloniích až o třiceti jedincích, kterou vede dominantní pár, který jediný se smí rozmnožovat. Pobavilo nás, že se o mláďata ale starají všichni členové skupiny, kteří společně také své území hlídají a brání. Surikaty hodně času tráví sluněním pohodlně natažené na vyhřátém písku či kamenech a do podzemí se uchylují jen za největšího žáru, což v květnu a Brně nehrozilo. Jiné nebezpečí se snažila odhalit hlídka na vyvýšeném místě, jejichž zpřímený postoj vždy vyvolal úsměv na našich tvářích a tento jedinec občas vydal varovné pištění, když někdo přicházel.

Když jsme se pohledy na jedno z nejroztomilejších zvířátek nasytili, pokračovali jsme v cestě, ale záhy jsme narazili na rozestavěný pavilon opic, jehož součástí byla 100 metrů dlouhá vyhlídková lávka. Neváhali jsme a zdolali několik příkrých schodů, abychom se za odměnu rozhlédli po přilehlých prostorech zoologické zahrady. Pavilon opic ovšem ještě zel prázdnotou, ale v budoucnu se ocasatí savci mohou těšit na pěkný obývák. A návštěvníci na oplátku opice uvidí v areálu bez mříží, takže spojenost bude na obou stranách. Z lávky jsme viděli i část Brna, ale širšímu rozhledu bránily vzrostlé stromy, které by chtělo trochu přistřihnout. Jestli se tak stalo, to zjistíme třeba při třetí návštěvě brněnské zoologické zahrady na Mniší hoře.

Lávka ještě nebyla průchozí a tak jsme se po stejných schodech museli vrátit dolů. Vzápětí jsme se vydali k nevzhledným klecím s mřížemi, za nimiž se schovávala malá kočka žijící v Jižní a Střední Americe s názvem jagarundi. A schovávala se tak dobře, že jsme ji neviděli, stejně jako dva druhy lemurů v sousedních klecích. Zvířecí čest tak zachraňoval zavalitý hlodavec s krátkýma nohama, osrstěným silným ocasem a tupým čenichem, který nám vzdáleně připomínal nutrii. Hutia stromová žije pouze na Kubánských ostrovech a je aktivní ve dne, zatímco v noci odpočívá v dutinách stromů nebo v úkrytech mezi kořeny a kameny. Tento všežravec si potravu hledá převážně na zemi, přestože výborně šplhá a dovede se dostat k jídlu i vysoko v korunách stromů.

Dlouho jsme se u hutie nezdrželi a pokračovali dál. Cesta se zatočila a za serpentinou jsme narazili na klec se skvrnitým krasavcem. Za pletivem naše oči s potěšením rentgenovaly levharta, který se vyskytuje pouze na Srí Lance a proto se druhovým jménem nazývá cejlonský. Tento samotářský lovec je aktivní především v noci a na Srí Lance jde o vrcholového predátora bez přirozených nepřátel. Přečetli jsme si, že loví především jeleny axise, muntžaky, dikobrazy a Samary, ale také divoká prasata, zajíce, hulmany rudolící, veverky, ptáky a plazi. Jelikož umí běhat až skoro šedesátikilometrovou rychlostí, byli jsme rádi, že před ním nemusíme utíkat a stačilo jednoduše odejít pryč k dalším klecím.

V nich se měly nacházet sovy, nosál a další zvířata, ale žádné jsme nenašli, ač jsme měli oči na stopkách. Šli jsme tedy dál a na rozcestí jsme zamířili směrem k východu ze ZOO. Cestou jsme se zastavili v malém stánku se suvenýry, kde jsme získali razítko do památníku a pak jsme již rychlým krokem prošli bránou na parkoviště a brněnskou zoologickou zahradu opustili. Následně jsme se vydali zpátky na náměstí 28. dubna, kde věrně čekalo naše černé auto. Za lávkou přes Svratku jsme si ještě ve stánku koupili pár jahod a poté jsme dorazili k našemu povozu, jímž odjeli do nedalekých Kníniček, kde jsme si prohlédli kapli sv. Cyrila a Metoděje. Chcete-li vědět, co jiného jsme v Brně poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme byli po druhé návštěvě brněnské ZOO opět zklamáni.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Brno_-_zoologicka_zahrada​

Historie :

ZOO v Brně bylo založeno roku 1937 jako Zoologický koutek v Kounicově ulici, ale již o čtyři roky později byl zlikvidován z nařízení protektorátních úřadů. Po skončení druhé světové války spolek obnovil činnost a hledal místo, kde by mohla vzniknout nová zoologická zahrada. Nakonec bylo vybráno území kopce Mniší hora, kde kromě zoo vznikla také botanická zahrada. Slavnostní otevření expozic proběhlo roku 1953, ovšem první pavilon byl postaven až o tři roky později. Jednalo se o vivárium s 26 nádržemi pro ryby, obojživelníky a plazy. Následujícího roku se botanická zahrada odstěhovala a zoologická část se tak mohla dále rozšiřovat. Jako první byl vybudován medvědinec, v letech 1964 – 1965 dva pavilony pro opice a roku 1972 pavilon exotických plazů. V roce 1993 bylo brněnské ZOO přijato do Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA). O pět let později byl vybudován pavilon Tropické království, kde svůj domov našlo mnoho druhů plazů. V roce 2000 vznikl výběh s ubikacemi pro tygry a levharty, a zároveň byla ZOO přijata do Světové asociace zoologických zahrad a akvárií (WAZA). V letech 2010 – 2013 vznikla Beringie, představující zvířata polárních a subpolárních oblastí, která dostala název podle Beringova průlivu, ležící mezi Ruskem a Aljaškou. V roce 2014 byl vystavěn průchozí areál pro australské klokany žlutonohé a na vrcholu Mniší hory vznikla napodobenina africké vesnice včetně velkého safari výběhu pro žirafy, antilopy, pštrosy, zebry či pakoně a jezera s plameňáky.

Historie čerpána z těchto webových stránek

https://www.zoobrno.cz/​

Zoologická zahrada Brno je držitelem turistické známky č.156.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/zoo-brno-c156​