ZOO v Ostravě jsme poprvé navštívili v rámci našeho premiérového výletu do tohoto hornického města, přičemž zahrada plná exotických zvířat byla naším prvním cílem v tomto deštivém dni. Auto jsme nechali na parkovišti před vchodem do zoologické zahrady, jejíž počátky sahají až do roku 1948 a pak jsme v pokladně koupili vstupenku a také turistickou známku. Nezapomněli jsme také na krmení pro zvířata a pak jsme již vyrazili na prohlídku. Hned za vchodem jsme obdivovali plameňáky kubánské, kteří mají ze všech plameňáků nejintenzivnější zbarvení, které ve volné přírodě způsobují pigmenty obsažené v řasách a drobných korýších, jimiž se plameňáci živí. Viděli jsme zde také další zástupce ptáků z oblasti Střední a Jižní Ameriky, kterými byly husičky vdovky a husice orinocké.

Po chvilce jsme dorazili k japonským azalkám, které tu zastupovaly kromě jiných rostlin botanickou část zahrady. Prošli jsme kolem výběhu pro poníky a osli. Zjistili jsme, že pony shetlandský je jeden z nejmenších koníků na světě a navzdory své velikosti je velmi zdatný a otužilý, takže se používal k tahu v dolech či při těžbě rašeliny. Ve stejném výběhu jsme pak našli osla domácího, jehož domestikace proběhla pravděpodobně již 5000 let př.n.l. Dávno jsme věděli, že se osel používal jako tažné zvíře, k jízdě nebo k nošení nákladů. Poté jsme šli podél jeleního výběhu, ve kterém jsme viděli wapiti sibiřského. Po chvilce jsme dorazili ke kozám a ovcím, které jsme nakrmili zakoupeným krmivem. Děti si pohladili kozy domácí a kamerunské nebo ovce domácí.

Kousek dál jsme viděli psíka mývalovitého, který nám opravdu připomínal mývala. Dozvěděli jsme se, že je blízkým příbuzným vlka či psa a živí se hmyzem, mršinami, vejci, ovocem a dokonce i odpadky. Pak jsme si prohlédli medvěda ušatého, jenž patří mezi menší medvědy a obývá střední a východní Asii. Zjistili jsme, že stoupá vysoko do hor a docela obratně šplhá po stromech. V přírodě se živí hlavně kořínky, žaludy, ořechy, výhonky a jinými plody. Zaujalo nás, že je téměř úplný vegetarián, a také to, že se někdy v jeho jídelníčku vyskytuje také med a hmyz, např. mravenci. Následně jsme kráčeli okolo dlouhého výběhu, v němž jsme viděli lamu alpaku, která je podobná bezhrbému velbloudu, se kterým mají řadu společných znaků.

Zaujalo nás, že lama sloužila indiánům především jako zdroj velice kvalitní vlny. Ve výběhu jsme dále spatřili velikého, nelétavého ptáka, jenž byl podobný pštrosovi. Nebyl jím nikdo jiný než nandu pampový, který žije v stepích a savanách Argentiny, severovýchodní Brazílie a východní Bolívie. Ve výběhu i po chodníku se pohyboval páv korunkatý, a vedle přírodně zbarvené formy jsme zde viděli rovněž pávi zcela bílé. Došli jsme nakonec výběhu a stanuli u velkých klecí, v nichž byly kočkovité šelmy. Protože se nám tato zvířata velice líbí, chvíli jsme se u klecí s velkými kočkami zdrželi. Bylo nám ovšem líto, že svůj život trávili za mřížemi z roku 1971 v poměrně malém prostoru, nicméně jsme věřili, že se v budoucnu dočkají lepších životních podmínek.

Jako první kočku jsme viděli tygra ussurijského, jenž je největší kočkovitou šelmou světa a obývá Dálný východ. Dále jsme zde viděli lva indického, který žije pouze v Indii v jediné rezervaci v počtu 300 jedinců. Zaujalo nás, že samci mají méně hustou hřívu než jejich afričtí příbuzní a dosahují hmotnosti 160 - 190 kg, samice 110 -120 kg. Hned vedle jsme pak spatřili levharta cejlonského z ostrova Srí Lanka, kde přežívá asi 600 jedinců. Pak jsme kočky opustili a po chvilce jsme navštívili pavilon s opicemi, který se nám ale vůbec nelíbil. Zvířata byla za mřížemi či plexisklem a jejich kóje byly vyzdobeny příšernými bílými kachličkami. Opičáci se nám ovšem líbili, zejména ti, kteří se houpali na lanech či jinak skotačili. Jednou z opic byl gibon bělolící, který většinu dne tráví ve větvích stromů.

Z větve na větev dokáže skočit do vzdálenosti až 9 metrů, což nám připadlo neuvěřitelné. Dále jsme zde viděli lemura kata, jenž žije na ostrově Madagaskar a je zde nejrozšířenějším druhem. Zaujalo nás, že lemuři mívají problémy s termoregulací, což je nutí k tomu, že po ránu sedávají otočení k rannímu slunci s rozpaženýma rukama a snaží se ohřát co největší plochu těla slunečními paprsky. Našim očím neunikl ani kočkodan Dianin, který je pojmenovaný podle římské bohyně lovu Dianě, zřejmě díky jeho elegantnímu vzhledu a nápadným pohybům. Vůbec se nám ovšem nelíbila opice mandril, což je kočkodan, nápadný pestře zbarvenými lícemi dospělých samců. Pak jsme smradlavý pavilon opustili a šli si prohlédnout papoušky.

Postupně jsme zde viděli kakadu žlutočelatého, skupinu velkých druhů jihoamerických papoušků rodu ara či menší druhy, kterými byl třeba amazoňan vínorudý, guarouba zlatý, aratinga zlatohlavý, aratinga sluneční a amazónek bělobřichý. Potom jsme přišli k výběhu, v němž jsme našli hrocha obojživelného, který se vyskytuje pouze v oblastech s dostatkem vody. Zaujalo nás, že hroch je třetím nejtěžším suchozemským živočichem, který měří na délku až 360 cm, dosahuje 165 cm a hmotnosti přes tři tuny. Vedle hrocha jsme pak spatřili nosorožce tuponosé, který žije v Africe. Zaujalo nás, že vyhledává rovinatou travnatou krajinu s dostatkem vody a při přesunech k napajedlům se pohybuje po stálých vyšlapaných cestách. Nepřekvapilo nás, že za velkých veder odpočívá ve stínu a pohybuje se více v noci.

Nosorožec je hned po slonu druhým největším suchozemským savcem a právě k pavilonu slonů indických, jsme se pak vydali. Poměrně daleko od nás postávalo několik slonů indických, kteří jsou sice menší, než jejich afričtí příbuzní, ale i tak na nás udělali velký dojem. Zjistili jsme, že tento druh dorůstá do výšky 2 - 4 metry a váží 3 - 5 tun. Jeho ocas dosahuje délky 1 m až 1,5 m. Mysleli jsme, že sloni mají výbornou paměť, že si prý pamatují i po několika letech, kde našli vodu, nicméně pokusy v zajetí neprokázaly, že by měli lepší paměť než třeba pes nebo kočka. Dozvěděli jsme, že tito chobotnatci žijí průměrně 60 let v přírodě a 80 let v zajetí. Překvapilo nás, že denně zkonzumují 170 - 230 kilogramů potravy a potřebují denně 80 - 200 litrů vody s tím, že další využijí ke koupání.

V pavilonu za námi se ještě nacházela za sklem jakási vlhká džungle, v níž jsme viděli želvu ostnitou, kriticky ohroženou želvu annamskou, agamu kočinčinskou a také zástupce ptačí říše či vzácnou rybu pangase vláknoploutvého. Potom jsme vyšli z pavilonu ven a zamířili k velkému rybníku. Zde jsme našli několik druhů ryb, vodních ptáků či třeba pelikána kadeřavého, což je nejvzácnější a nejohroženější druh tohoto ptáka s typickým zobákem s vakem. Překvapilo nás, že tento vak může mít objem až 13 litrů, ale přitom je velmi jemný a neslouží k přenášení ryb, ale pouze k jejich chytání. Pak jsme se rozhodli, že nepůjdeme do nejvzdálenější části zahrady, kde se nacházely africká zvířata. Místo toho jsme se začali vracet jinou cestou zpět.

Po krátkém stoupání do kopce jsme přišli k voliérám severských sov. Z těchto nočních tvorů se nám nejvíce líbila sovice sněžní, jejichž peří je ve většině šatů jasně bílé, díky čemuž jí poskytuje dobré maskování v zasněžené krajině. Vedle jsme spatřili puštíka bělavého, který se na českém území se vyskytuje jen velmi vzácně v oblasti Beskyd a Šumavy a Českého lesa. Naproti sovám jsme spatřili emu hnědého, který je po pštrosovi dvouprstém druhý největší pták světa. Stejně jako on není schopen létat, ale zato je výborným běžcem a také plavcem. Zaujalo nás, že se o vejce i o mláďata se stará samec. Vedle těchto velkých ptáků jsme narazili na několik krásných kočiček. Byli sice špatně vidět, ale i tak jsme zahlédli rysa ostrovida nebo karakala, který je velice obratný v lovu a je schopen ve výskoku úderem tlapky srazit právě vzlétajícího ptáka.

Následně jsme přešli k větším ptákům i voliéře, v níž posedávali supi bělohlaví, hnízdící v koloniích v jižní Evropě, Asii a Africe, v suché otevřené krajině od nížin až po vysoké hory. V další voliéře jsme pak spatřili spoustu další dravých ptáků. Byl zde třeba kondor andský, který je jedním z největších létajících ptáků světa s rozpětím křídel až 3,2 metru a hmotností až 13 kg. Dozvěděli jsme se, že se živí se mršinami a naráz dokáže spořádat i 8 kg masa. Spolu s kondory obýval voliéru příbuzný sokolů karančo jižní nebo orlosup bradatý, jenž dříve obýval rovněž Alpy, kde byl v 19. století vyhuben. Překvapilo nás, že 85 % jeho potravy tvoří kosti. Větší kosti, které nedokáže spolknout naráz, pustí z výšky až 80 metrů na skálu.

Úlomky kostí pak spolkne a díky velice silným žaludečním šťávám bez problémů i stráví. Dále jsme zde viděli supa hnědého, orla mořského, kondora královského a zástupce vrubozobých pižmovku ostruhatou. Pak jsme již došli k pavilonu malých šelem, kde se dětem nejvíce líbila mláďata. Viděli jsme zde naše oblíbené kočičky, jako třeba servala stepního, který pochází z Afriky a je výborným lovcem ptáků. Nechyběla zde ani kočka divoká, jenž u nás byla vyhubena již v 19. století. Dalšími druhy koček, které jsme zde mohli vidět byl asijský manul, který je výborně přizpůsobený k životu v chladných podmínkách nebo kočku rybářskou. Z amerických koček jsme viděli jaguarundi a kočku slaništní.

To se již přiblížil závěr našeho dvouhodinového putování ostravskou zoologickou zahradou a zamířili jsme zpět k plameňákům u starého východu ze ZOO. Během prohlídky jsme naštěstí téměř nezmokli, ale celkově na nás ZOO neudělala moc dobrý dojem. Bylo zde několik prázdných klecí a mříže na nich se nám nelíbily vůbec. Nicméně vybavení areálu zoo se rok od roku stále zlepšuje a modernizuje, aby se zde zvířata a lidé cítili pořád lépe a lépe, takže jsme si předsevzali, že se sem určitě zase jednou vrátíme. Když jsme vyšli ze ZOO, zamířili jsme k autu a jeli na oběd, po němž jsme navštívili expozici miniatur Miniuni, o které však pojednává jiný můj článek. Průběh celého výletu pak najdete v sekci Velké povídání o výletech, kde si najděte cestopis s názvem Jak jsme v Ostravě viděli celý svět a nejen to.

Podruhé jsme druhou největší zoologickou zahradu v ČR navštívili o 6,5 roku později. Místo na podzim jsme sem zavítali brzy zjara, kdy se zrovna budoval nový vchod a parkoviště. Auto jsme tedy nechali na placeném vedlejším parkovišti a vydali se k náhradnímu vchodu s pokladnou. Koupili jsme vstupenku a získali dvě razítka do památníku a pak jsme se již vydali na obhlídku zvířat a byli jsme zvědavi, co se zde za ty léta změnilo. Jelikož jsme přišli jinudy než minule, plameňáky jsme neviděli a rovnou jsme si prohlédli oslíky a poníky. Pak jsme narazili na komplex pěti voliér, z nichž dvě největší byly volně průchozí a tak jsme se jimi rádi prošli. Nejnápadnějším obyvatelem jedné voliéry byl bažant lesklý, jehož samci mají krásně pestré zbarvení.

Svými hlasovými projevy nás zaujalo kavče červenozobé a z rostlin zde byly rododendrony a kosatce, typické pro Himaláje. V další voliéře jsme si vyfotili bažanta tibetského a nahoře jsme spatřili krasky červenozobé, obyvatele Tibetu. Zástupci čínské oblasti Sečuánu pak obývali třetí voliéru, v níž byli bažanti zlatí spolu s drozdem černoprsým a bulbulem červenouchým. K těm nejznámějším obyvatelům Sečuánu patří jistě pandy, kterou jsme ale neviděli. Předposlední voliéru obýval vzácný bažant Humeové a horní stromové patro osídlovala hrdlička čínská a holub zelenokřídlý. Dále jsme zde viděli sojkovce jihočínského a špačka čínského. Konečně v poslední voliéře jsme narazili na čírku sibiřskou, volavky rusohlavé a čejky chocholaté.

Od exotických ptáků jsme odešli a po chvilce jsme dorazili ke známému výběhu jelenů, kde jsme opět viděli wapiti sibiřského. Dlouho jsme se zde nezdrželi a pokračovali jsme v chůzi za dalšími zvířaty. Brzy jsme přišli na krásný statek, kde jsme v novém hávu viděli domácí zvířata. Venku v ohradě pobíhaly kozy a ovce domácí i kamerunské a když jsme vešli dovnitř jakéhosi dřevěného příbytku, narazili jsme zde na krásné tury domácí jerseyské. Venku pak postávala česká strakatá kráva a též tur dahome. Ve vedlejší ohradě jsme pak viděli skotský náhorní skot, který je původním plemenem skotu. Zaujalo nás, že jeho maso je jemné, šťavnaté, podobné divočině a je výborné hlavně na steaky. To nám připomnělo, že se přiblížil čas oběda, ale ještě chvíli jsme pokračovali v obhlídce zvířat.

Když jsme se procházeli těmito místy, kolem nás chodili nebo poletovali pávi korunkatí, přičemž v ohradě jsme spatřili jeho bílou formu. Ve stejné ohradě jsme pak viděli lamy alpaky či nandu pampového. Už když jsme přijeli do zoo, měli jsme hlad a tak jsme se rozhodli se někde v areálu najíst. Zvolili jsme restauraci Saola, která byla otevřena v dubnu 2013 nedaleko výběhu pand červených. Dcera si dala špagety a my ostatní pouze polévku, i když nabídka hotových jídel byla docela slušná. Pak jsme se vrátili ke statku a okolo výběhu pro lamy a nandu jsme stejně jako minule došli k pavilonu s velkými kočkami. Venku se procházel pouze tygr a jako milovníkům kočkovitých šelem nám ho bylo celkem líto, protože za mřížemi nevypadal zrovna šťastně.

Pak jsme vešli dovnitř pavilonu a ocitli jsme se zde zrovna ve chvíli, kdy kočky večeřely, ale o jídlo se s námi dělit rozhodně nechtěly. Chvilku jsme pozorovali lvi indické či levharta cejlonského jak trhali kusy masa a pak jsme vyšli ven a pokračovali směrem k pavilonu opic. Vešli jsme do útrob pavilonu, ve kterém se od minule nic nezměnilo. Ani typická vůně, které potvrzovala rčení o smradu jako v opičárně. Prohlédli jsme si různé opičky a pak jsme vešli do vedlejšího pavilonu, který byl nejmenším v ZOO Ostrava. Kupodivu zde bydlelo téměř 1000 jedinců různých druhů, což z něj činilo nejvíce obydlený pavilón. Viděli jsme zde zástupce Amazonie, jako třeba malou opičku lvíčka černolícího či jedovatou žábu pralesničku strašnou.

Ta však nebyla jedinou toxickou zástupkyní zde, protože jsme zde mohli vidět také pralesničku azurovou, trnuchu skvrnitou či sklípkana korálkového a chlupatého pavouka sklípkana pevného. Líbilo se nám zde panoramatické akvárium objemu 4220 litrů se spoustou jihoamerických ryb, které oproti těm českým sladkovodním hráli různými barvami. Naproti Malé Amazonie stál jiný, nový pavilon s názvem Tanganika. Uvnitř jsme našli hrochy obojživelné, které jsme minule viděli venku, jak se rochnili ve vodě tak, že takřka nebyli ani vidět. V tomto pavilonu jsme také pozorovali skupinku vzácných krokodýlů štítnatých. Jeden z nich plaval po hladině sem a tam a pohyboval pouze ocasem. Ostatní pouze líně leželi a nehýbali se vůbec.

Dočetli jsme, že tito krokodýli měří až okolo čtyř metrů a jsou specialisté na lov ryb, k čemuž má uzpůsobené prodloužené čelisti. Překvapilo nás, že ve skutečnosti však krokodýli uloví zdravou rybu ve volné vodě jen s velkými obtížemi a jejich kořistí se většinou stávají nemocní či jinak oslabení jedinci, a tak stejně jako šelmy či další predátoři působí jako tzv. zdravotní policie a pomáhají v přírodě udržovat zdravou populaci ryb. Expozice noční svět byla zavřená a tak jsme po čtvrthodině tento pavilon opustili a pokračovali jsme ve venkovní prohlídce zvířat. Místo nosorožců jsme ve stejném výběhu narazili na podivného a štětkouna kamerunského. Dozvěděli jsme se, že toto nejpestřeji zbarvené prase má poměrně hustou hnědočervenou srst, úzký bílý pás uprostřed hřbetu a protáhlé ušní boltce zakončené štětkou delších chlupů.

Překvapilo nás, že patří mezi rychlé běžce a také dobré plavce. Dále jsme se dočetli, že žije v rovníkové Africe od Senegalu až po Kongo a obývá různé typy vlhkých lesů od mořského pobřeží po vysokohorské polohy kolem 4000 m n. m. Zjistili jsme také, že se živí částmi rostlin, ovocem i živočišnou potravou, za kterou vychází převážně v noci. Zaujalo nás, že některými africkými kmeny bývá štětkoun pro svůj zjev a vlastnosti označován jako král lesa. Prasátko jsme opustili a vydali se odlovit kešku. Bez problémů jsme ji našli a po úspěšném nálezu jsme chvíli pozorovali orla mořského v obrovské voliéře nedaleko od nás. Opeřenci však nevykazovali v odpolední čase nějakou výraznou činnost, takže nás za chvíli přestali bavit.

Pokračovali jsem dál kolem přilehléhlo rybníka, jenž byl ale vypuštěn, takže jsme rovnou zamířili k pavilonu slonů indických. Od naší poslední návštěvy před šesti lety se rodinka chobotnatců se zase rozrostla a tak jsme chvíli tlustokožce pozorovali. Někteří velcí jedinci postávali v rohu výběhu, nicméně nám se nejvíce líbilo to nejmenší slůňátko, které se zrovna živilo suchou slámou. Přestože tento slon indický je menší než jeho kolega z Afriky, chobotnatci na nás působili ohromujícím dojmem. Pak jsme vyšli ven a na rozdíl od minula jsme tentokrát pokračovali i do zadní části zahrady. Prošli jsme přes opuštěný ostrov lemurů, které jsme předtím viděli v pavilonu opic a okolo prázdného výběhu pro šimpanze jsme dokráčeli až k pavilonu s africkými zvířaty.

Uvnitř jsme jako první uviděli největší zebru Grévyho, která obývá severovýchodní Afriku a v přírodě je téměř vyhubena. Dočetli jsme se, že je typická svým výrazným hlasem podobným oslímu hýkání a nese jméno po francouzském prezidentovi Julesu Grévym, který ji dostal darem od egyptského císaře. Ve vedlejší kóji posedával přímorožec Beisa, který žije v Etiopii a Keni. Nejvíce se nám líbily jeho rohy. Následně nás čekal zoborožec kaferský, který dorůstá do velikosti až jednoho metru. Překvapilo nás, že se tento velký pták pohybuje většinou pro zemi a loví v hejnu různé obratlovce, hlodavce nebo králíky. Žirafu Rothschildovu jsme nemohli přehlédnout v další kóji. Zjistili jsme, že samička rodí většinou jedno mládě, a to ve stoje, takže malá žirafa padá na svět z výšky až 2 metrů.

Dále jsme zde viděli čápa černého, který se živí převážně rybami a dalšími drobnými živočichy, které loví hlavně v menších vodních tocích. Vedle čápa jsme si pak prohlédli krásného jeřába královského, jenž je spolu s jeřábem pavím jediným druhem čeledi jeřábovitých, který hřaduje na stromech, k čemuž mu napomáhá dobře vyvinutý zadní prst pro sezení na větvích. Pak jsme spatřili skupinku antilop losích, která správně patří mezi tury a je tedy příbuzná buvolům či skotu. Na závěr nás v tomto pavilon u upoutal zvláštní marabu africký. Tento velký pták je příbuzný našeho čápa, ale svým chováním spíše připomíná supa, protože stejně jako on je mrchožravý a při hledání potravy krouží ve velkých výškách. Viděli jsme jeho velký zobák k trhaní těla mršiny a lysou hlavu i krk, díky čemuž si neznečistí peří při krmení.

Pak jsme africký pavilon opustili a namířili si to k velbloudům dvouhrbým, což je nenáročné a odolné zvíře, dobře uzpůsobené životu v nehostinných podmínkách. Byli jsme rádi, že jsme tohoto savce s typickou kolebávou chůzí viděli zde v Ostravě a nemuseli jsme za ním jezdit až do Číny nebo Mongolska, kde běžně žije. Hrbáči však byli poměrně daleko od nás a tak jsme je brzy opustili a přes lávky na ostrovech lemurů jsme pokračovali v cestě. Kousek od nás se na kraji lesa u vody popásal jelen milu, který v přírodě vyhynul již před téměř 2000 lety, ale v zajetí se dobře rozmnožuje a na konci 20. století byl vrácen do své původní domoviny v Číně. Na pár desítek vteřin jsme se zde zastavili, pozorovali jej při jeho činnosti a pak jsme zamířili za dalšími pavilony ostravské zoologické zahrady.

Brzy jsme přišli k novému pavilonu s názvem Čitván, který sloužil pro poměrně malé medvědy ušaté, obývající běžně střední a východní Asii a také pro větší opice hulmany posvátné z čeledi kočkodanovitých, který žije na zemi i na stromech taktéž na asijském kontinentu. Ani jednoho jsme zde však neviděli, zřejmě jsme zde byli příliš brzy z jara, takže se mědvědům i opicím nepodařilo vzbudit ani do pozdního odpoledne. Vyšli jsme tedy z vyhlídkového pavilonu ven a šli se podívat na vydru malou. Velice se nám tito vodní živočichové líbili a i když se jim do vody moc nechtělo, ale alespoň jsme si je mohli prohlédnout na souši. Z malé jeskyňky ve zdi občas vyběhla samice s mláďaty v tlamičce, upustila je ne zem a pak je zase vzala a odnesla zpět.

Po pár minutách jsme vydry opustili a vystoupali k voliérám se sovami, kolem kterých jsme ale pomalou chůzí pouze prošli, stejně tak jako okolo klecí s kočkovitými šelmami, ze kterých jsme zahlédli pouze rysa ostrovida. Pak jsme došli k voliéře, v nichž posedávali supi, ale protože k nám byli otočeni zády, a tak i my jsme jim ukázali hřbet a šli dál. Dále jsme minuli voliéry s dravými ptáky, kteří zrovna hnízdili, takže jsme se blíže ani nedostali. Zamířili jsme zpět ke statku, kde jsme se prošli mezi kozami a ovcemi a některé z nich si pohladili. Pak jsme již okolo výběhu pro jeleny a komplexu pěti voliér zamířili k východu ze zoo. Po chvilce jsme přišli k autu a odjeli jsme domů do Olomouce. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme v Ostravě pokořili Emu a pak zašli do ZOO.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Ostrava_-_zoologicka_zahrada/

Historie :

První ostravská zoologická zahrada vznikla při budování Hornického sadu v Ostravě - Kunčičkách v roce 1948 na šestihektarovém pozemku poblíž dolu Alexander. Tehdejší přírodní park sloužil k rekreaci a jeho součástí bylo např. přírodní jeviště, taneční parket, dětské brouzdaliště i pískoviště či dva tenisové kurty, hřiště na volejbal a basketbal.

V roce 1949 bylo rozhodnuto zřídit ve vznikajícím parku i tzv. zoo - zahradu, přičemž k prvním chovancům patřil jeden srnec, dvě srny a pět bažantů, k nimiž brzy přibyli pávi a po dokončení voliéry i další ptáci. Oficiálním datem vzniku ostravské zoo se stal 26. říjen 1951, kdy byla schválena její první zřizovací listina a o rok později v ní pracovalo šest zaměstnanců.

Zoo se v době svého vzniku potýkala s těžkými problémy poválečného období, mimo jiné s katastrofálním nedostatkem stavebního materiálu i při vlastním chovu zvířat a zajišťování krmiv. Nejcennějším zvířetem kunčické zoo byl samec slona indického Pepík, kterého zoo získala v roce 1956 ze Zoo Praha, který byl chován v provizorní dřevěné ubikaci a teprve roku 1962 získal nový pavilon v ostravské Stromovce.

Již při založení zoologické zahrady v Kunčičkách se hledala nová lokalita pro výstavbu nové zoo a v roce 1956 byla zahájena výstavba ve Stromovce ve Slezské Ostravě, který nabízel členitý terén, rozmanitý lesní porost nebo dostatek povrchové vody. V únoru 1960 probíhalo stěhování zvířat z Kunčiček, která byla umístěna do provizorních dřevěných staveb a klecí převezených z Kunčiček.

Zoologická zahrada byla pro veřejnost otevřena 1. 5. 1960, ale stále probíhala její výstavba. S příchodem zimy byla teplomilná zvířata přestěhována do rychle dokončeného objektu vytápěného skladu v hospodářské části a zoo byla pro veřejnost až do dubna následujícího roku uzavřena.

Postupně byl dotvořen základní návštěvnický okruh, tak jak jej známe dnes a byla vybudována základní infrastruktura potřebná pro fungování zoo. V letech 1960 - 1963 vznikla většina hlavních expozic a pavilonů, zejména expozice medvědů, pavilon opic, pavilon šelem a starý pavilon slonů. Kolekce zvířat se rozrostla o lední medvědy, sajgy tatarské, aligátory severoamerické, plameňáky nebo první šimpanze a v letech 1965 a 1967 byly do ostravské ZOO dovezeni noví sloni, když ten původní zahynul po pádu do příkopu.

V sedmdesátých letech se podstatně zlepšily služby návštěvníkům, zejména po otevření nového parkoviště a samoobslužné restaurace. V zázemí zoo byla vybudována multifunkční budova sloužící jako odchovna mláďat, krmných zvířat a zimoviště ptáků. Dokončen byl i objekt karantény a veterinární ošetřovny a byla zrekonstruována zookuchyně.

V roce 1975 byl pro veřejnost otevřen pavilon hrochů. Hroši se tak přestěhovali z prostor, který později sloužil pro chov tapírů a kapybar a v němž je nyní umístěna noční expozice. Ze sedmdesátých let pochází také původní dětská zoo a expozice pro gibony na rybníku u dnešního výběhu slonů. Dnes slouží pro chov lemurů.

V dolní části zahrady byly postaveny dva prostorné příkopové výběhy jako základ budoucí expozice afrických kopytníků. Tyto výběhy sloužily několik let pro chov lam, velbloudů, kulanů nebo poníků. Expozice afrických zvířat byla dostavěna až v osmdesátých letech stejně jako další rozestavěné stavby ze sedmdesátých let - pavilon vodních ptáků, malých šelem a výukové středisko.

V ostravské zoo se v tomto desetiletí poprvé objevili nosorožci tuponosí, jeleni milu, jeleni lyrorozí, zebry Grévyho, kočkodani Dianini, levharti mandžuští, kulani, tapíři čabrakoví, tygři sumaterští a další. Rok 1972 byl rokem nejrozsáhlejšího dovozu zvířat z tehdejšího SSSR. Byl importován pár mláďat medvěda ledního, trio losů a trio velbloudů dvouhrbých. V roce 1974 dorazil do zoo další mimořádně cenný transport - nosorožci tuponosí pocházející z Jihoafrické republiky.

V osmdesátých letech 20. století byl dokončen pavilon vodních ptáků, výukové středisko a pavilon afrických zvířat. Byli dovezeni medvědi syrští, binturongové či orangutan, ale to bylo v tomto období vše.

Ostravská zoologická zahrada procházela v první polovině devadesátých let obdobím nestability a obav o svou další budoucnost. Došlo k postupnému úbytku velkých druhů savců - ukončen byl např. chov velkých turů či slonů. V druhé polovině 90. let, kdy se objevily konečně první menší investice – nové voliéry dravých ptáků (1997), nová expozice rysů a voliéry papoušků a handicapovaných ptáků (vše 1998), nových seníků se dočkali jeleni (1999). V zoo se objevili rysy kanadští nebo siky vietnamské a došlo k výraznému rozšíření chovu papoušků a vrubozobých ptáků.

V prvních letech nového tisíciletí proběhla výstavba expozic menšího rozsahu, například v roce 2000 to byl nový výběh pro lvy a zimoviště plameňáků. V roce 2004 byl otevřen nový pavilon slonů, což bylo pro zoo velmi významným počinem. Byly postupně dokončeny a zpřístupněny nové expozice pro poníky a osly, voliéra pro supy bělohlavé, voliéry ptáků Tibetu a Číny, expozice jeřábů a pandy červené.

V roce 2005 byly dokončeny a zpřístupněny botanické stezky, na něž navázala výstavba nových skleníků sloužících jako zázemí botanického oddělení. V roce 2010 došlo k dokončení a otevření nového expozičního komplexu pro medvědy a hulmany nazvaného Čitván a nové dětské zoo. Také zázemí zoo bylo zmodernizováno a současně s výstavbou nových objektů došlo k demolici některých starých a zcela nevyhovujících staveb jakými byla např. letní restaurace, starý skleník nebo staré voliéry ptáků u hlavní cesty.

V chovatelské oblasti došlo na jedné straně k postupnému ukončení chovu některých velkých druhů savců (např. pumy, jaguáři, lední medvědi, nosorožci), současně však došlo k výraznému rozšíření druhové pestrosti o druhy v Ostravě dříve téměř nechované, jako jsou plazi, ryby, obojživelníci a bezobratlí. Mezi největší chovatelské novinky nového milénia lze vedle toho řadit lemury Sclaterovy, jeřáby sibiřské, pardály obláčkové atd.

V roce 2013 se návštěvníci dočkali nové moderní restaurace s celoročním provozem spojené s výukovým sálem a venkovním vodním světem. Nový vstupní areál nahradil ten stávající a výrazně zvýšil komfort návštěvníků. Vedle samotných pokladen, nové zooprodejny a toalet objekt zahrnuje také nové zázemí pro správu zoo. V ostravské zoo doposud nevyužitý způsob prezentace zvířat nabídlo návštěvníků asijské safari, které je vzniklo na louce za výběhem velbloudů.

Nejnáročnějším z realizovaných projektů byla přestavba pavilonu vodních ptáků na Pavilon evoluce, který je určen pro skupinu šimpanzů a některých dalších druhů afrických primátů a řadu menších druhů zvířat. Dalším projektem byla expozice pro tuleně a tučňáky, která nahradila starý betonový medvědinec v centrální části zoo. Nové expozice se dočkali také tygři, a to na doposud nevyužívané ploše lesa na cestě od pavilonu afrických zvířat. Součástí komplexu se stala velká průchozí voliéra vodních ptáků.

Historie čerpána z webu

http://www.zoo-ostrava.cz/

Zoologická zahrada Ostrava je držitelem turistické známky č.162.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/zoo-ostrava-c162