Víska u Litovle byla naším cílem během krátkého odpoledního výletu, který jsme strávili Litovelském Pomoraví. Svou jarní pouť jsme začali netradičně v Litovli a po chvíli jsme přijeli do Nasobůrek, kde jsme odbočili doprava na silnici, po které mnoho aut obvykle nejezdívá. Ve Vísce totiž šedý asfaltový had vždy končil u mlýna a nejinak tomu bylo i při našem příjezdu do obce, která existovala již roku 1350 pod názvem Dorffle. Vískou jsme projeli až na konec vesnice k obrovskému mlýnu, kde jsme zaparkovali a vyrazili za místními zajímavostmi. 

Nejprve jsme se vydali ke 100 metrů vzdálené kapli sv. Floriána a pak jsme se vydali za obhlídkou zmíněného vodního mlýna, který stával ve Vísce již v 15. století. Protože ale v květnu roku 1775 vyhořel, tak nás čekal nově vystavěný klapáč, jenž byl navíc na počátku 20. století zmodernizován. Nezamířili jsme však zpět k našemu autu, stojící před mlýnem, ale od kaple jsme kráčeli mezi domečky až k železné lávce přes mlýnský náhon.

Vkročili jsme na průhledné rošty lávky a pod sebou jsme chvíli pozorovali líně vody přitékající sem od Řimického jezu na řece Moravě a směřující k nedaleké budově mlýna. K němu jsme se po chvilce vydali i my a tak jsme z lávky sestoupili na trochu podmáčenou louku, jenž byla zčásti ještě pokrytá zmrzlým sněhem. Samotný mlýn se však vyhříval na jarním slunci, jakoby jeho konstrukce z cihel nebyla už dost opálená či přesněji řečeno vypálená.

Z louky jsme velmi přehledně viděli zadní části obou hlavních budov mlýna, přičemž jedna se pyšnila pěti patry a přistavěným krytým schodištěm a zatímco druhá byla o jedno podlaží nižší. Jelikož však budovy od znárodnění mlýna v padesátých letech 20. století začaly chátrat, naskytl se nám docela smutný pohled na vymlácené okenní tabulky prakticky ve všech patrech. Čas také odvál pekárnu či menší pilu, kterou poslední soukromý majitel mlýna ve Vísce provozoval.

Pouze nízká část spojující obě vysoké budovy a přízemí mlýna vypadaly ve slušném stavu, snad z toho důvodu, že v době naší návštěvy ještě bývalý klapáč fungoval alespoň jako výrobce elektřiny. Potom jsme se šli podívat blíže na mlýnský náhon s nezbytným česlem, jehož břeh byl z protější strany vybetonován, zatímco na té naší někdo nedávno řádil s pilou v ruce a pěkně prořezal náletové křoviny v jeho okolí. Díky tomu jsme měli vše jako na dlani a také fotografie se pořizovaly jedna radost.

O pár metrů dál jsme si všimli soutoku Mlýnského potoka, kolem něhož jsme se zatím pohybovali a někdejšího ramena řeky Moravy s názvem Malá voda, která se už před staletími stala součástí náhonů a kanálů na zdejší mlýny. Sotva se oba toky před našima očima spojily, hned se zase rozdělily, přičemž jedno rameno protékalo přímo pod vyšší mlýnskou budovou, zatímco druhé omývalo hospodářskou část mlýnských budov z vnější strany a stala se z něj Pilová voda.

Z toho jsme usoudili, že někde tady stávala zmíněná pila, ale ta již dávno zanikla. Více jsme toho za mlýnskými budovami vidět nemohli a tak jsme se vrátili zpět na železnou lávku, přešli přes Mlýnský náhon a zamířili k zpět k našemu autu. Když jsme k němu přišli, nikam jsme neodjeli, ale začali jsme si komplex budov prohlížet z přední strany. Bohužel ani tentokrát nás stav mlýna nepotěšil, neboť jsme viděli stejný obrázek jako předtím vzadu.

V přízemí jsme našli zašlé dveře, kterými se před lety vcházelo do místností v níž rachotily hnací stroje s transmisním rozvodem a kde se pohybovaly násypky dopravníků a kartáčovačka. Za rozbitými okny v prvním patře bývala loupačka, mlecí stolice, váha a probíhalo zde pytlování, ve druhém patře byly kdysi zásobníky na obilí sila a aspirační jednotka, ve třetím stávala čistička, vysévače, reforma na třídění krupice a otrub či prachové filtry a nejvýše se nacházel podstřešní transmisní pohon a hnací zařízení zrnových výtahů.

Vedle nejvyšší budovy jsme spatřili omítnutou středovou část, pod níž protékala voda, takže uvnitř určitě probíhala výroba elektřiny. Sousední nižší budova mlýna byla v horní polovině z neomítnutých červených cihel, spodní část měla na sobě značně opotřebovanou bílou omítku. Neodvážili jsme se k němu přes vodu přiblížit, neboť na začátku dřevěného mostu byla varovná značka, oznamující jeho havarijní stav. Za mostem jsme spatřili nádvoří s hospodářskými budovami, kam dříve jezdívaly povozy ze širokého okolí s obilím, aby si později odvezli pytle s moukou.

Na druhém břehu jsme ještě uviděli samostatně stojící budovu z cihel, sloužící zřejmě jako garáže či stodola a pak jsme se otočili a odešli zpět k autu. Vzápětí jsme Vísku u Litovle opustili a odjeli do Březové, kde jsme si prohlédli kapli sv. Cyrila a Metoděje a další vodní mlýn. O těchto zajímavostech však pojednávají již jiné moje články, tak si je nezapomeňte vyhledat, anebo si můžete v sekci Velké povídání o výletech přečíst celý příběh o našem putování Litovelským Pomoravím.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Viska_u_Litovle_-_Zednikuv_mlyn/

Historie :

Víska u Litovle se ve starších mapách objevovala pod německým pojmenováním Mühldorf nebo Mühldörffel a  první zmínka o mlýnu v této malé obci pochází z 15. století. Klapáč vždy využíval vodu mlýnského náhonu, který ji sem přivádí od Řimického jezu na řece Moravě a kromě toho sem přitéká také část vody z odpadního náhonu z elektrárny v Mladči.

Od konce 16. do poloviny 18. století patřil mlýn městu Litovli. V květnu roku 1775 vyhořel a zůstal dlouho v troskách. Jako zbořený jej kupuje Ignác Langer a staví jej znovu. Mlýn měl v té době čtyři složení a kromě něj zde v té době už stála olejna a také menší pila. 

Počátkem 20. století mlýn koupil Alois Zdeník, který je znovu přestavěl a zmodernizoval, navíc obnovil i rybník a zahájil výrobu elektrické energie. Později přibyla dokonce i pekárna. V roce 1939 se majitelem stal Josef Zedník, ale po druhé světové válce jej čekal smutný osud. Jako všechny ostatní mlýny byl i ten ve Vísce počátkem padesátých let znárodněn a poté postupně zdevastován. Dnes v něm funguje jen turbína vyrábějící elektřinu.

Malá voda, která je součástí náhonů a kanálů na zdejší mlýny, je vlastně někdejší rameno řeky Moravy, které dodnes člověk ovlivnil jen málo. I z toho důvodu je tento tok vyhlášen už v roce 1990 přírodní památkou. Tvoří významný biokoridor pro vodní ptactvo i živočichy, ale také uchovává přírodní podobu společenstev břehových porostů, které jsou jinde ovlivněny člověkem.

Historie čerpána z webu

http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6858-mlyn-ve-visce-zednikuv

Víska u Litovle nemá turistickou známku.