Přes Červenohorské sedlo odpradávna vedla stará kupecká cesta mimořádného významu, neboť spojovala Moravu se Slezskem. Nejstarším objektem na sedle je chata z roku 1876, stojící blízko původního cestářského domku, který zde stál již v polovině minulého století. Chatu vyhledávali formani, dopravující dřevěné uhlí do sobotínských železáren, ale sloužil též poště a prvním turistům. Cesta to byla opravdu krkolomná, protože její šířka byla pouhé tři metry a postavena byla za dva roky v letech 1844 - 1846. Na počátku sedmdesátých let 19. století byla vyprojektována nová trasa silnice a stará stezka byla opuštěna. Po vybudování železnice v letech 1886 - 1888 z Hanušovic do slezských Glucholaz a dále do Jeseníků doprava uhlí přes sedlo ztrácela na významu a hostinec stále více sloužil pro potřeby turistů a lyžařů.

Pramen, ze kterého pil na své inspekční cestě císař Josef II., se nachází naproti penzionu v Horní Lipové. Jeho historie se začala odvíjet v 18. století, kdy spoluvladař Marie Terezie vykonával 1. září 1779 inspekční cestu Slezskem a při návštěvě Horní Lipové si nechal přinést vodu z tohoto pramene. Nepohrdl ani pouhou hliněnou miskou, protože hrníček byl v té době v okolí vzácností. Dne 8. září 1911 nechala obec, za finanční podpory Sudetského horského spolku z Frývaldova, na paměť této události u pramene postavit jehlanovitý pomník a na něm umístit tabulku hlásající: Zur Erinnerung an Kaiser Josef II. der sich am 1. 9. 1779 hier gelabt. Errichtet 1911.

V obci Lipová Lázně stojí jednolodní kostel sv. Václava, který je typickou ukázkou stavební památky josefínské doby. Dnešnímu kostelu předcházela malá kaple, která je v pramenech uváděna již roku 1625. Úkolem postavit nový kostel byl pověřen farář Jan Rother, který sem byl poslán roku 1785. Finanční požadavky spojené se stavbou byly kryty částkou 6988 zlatých, které poukázal císař Josef II. z náboženského fondu. Základní kámen nového kostela o rozměrech 36x12 m byl položen 10. května roku 1787 a ještě téhož roku byla dokončena hrubá stavba. Stavební práce pokračovaly i v následujícím roce, kdy byly zakončeny. 

Na rušné křižovatce v Lipové–lázni se nachází budova bývalé rychty čp. 24, postavená okolo roku 1800 v klasicistním slohu, která patrně nahradila starší sídlo rychtáře. V Dolní Lipové působil tento úředník zřejmě již ve 14. století a disponoval různými pravomocemi (správní, soudní, daňové), dokud nebyli fojtové a úředníci nahrazeni nově zřizovanými starosty v rámci obecní samosprávy. Úřad fojta byl v českých zemích zrušen v roce 1848 v souvislosti s revolučním rokem a s ním spojeným zrušením roboty a vrchnostenských úřadů. Jaká instituce v bývalé rychtě následně působila není známo. Další zpráva pochází z dvacátých let 20. století, kdy zde býval Weidlichův hostinec.

Mohutný komplex budov kláštera voršilek s kaplí Panny Marie začal vznikat v 19. století pro vratislavský konvent řádu sv. Voršily, jehož činnost měla zásadní význam pro rozvoj vzdělanosti v regionu. První budovou pro službu řádu ve městě Jeseníku byl dům čp.154 na Masarykově náměstí. Stalo se tak v roce 1881 a následně se areál začal rozrůstat o další přístavby, například obytné cely konventu a prostory pro školní výuku. Stavitelem byl Johann Gröger. Zdejší chovanky byly vzdělávány v jazyce anglickém, francouzském a německém. Tou dobou zde v privátní škole byly čtyři třídy. V prosinci 1884 obdržel konvent povolení ke zřízení osmileté obecní školy. Jako veřejná byla od roku 1886. Zdejší chovanky a sestry pocházely z různých míst Evropy a klášter se stále rozrůstal.

V Palackého ulici ve městě Jeseník stojí přízemní obytný dům téměř čtvercového půdorysu, postavený ze smíšeného zdiva s výraznou a značně převýšenou valbovou střechou. Podle pověsti zde měl v 17. století bydlet jesenický kat. Označení Katovna vzniklo díky zdejší pověsti o pamětním kříži, věnovaném památce Martina Wagnera, který byl údajným katem města Frývaldova (dnes Jeseníku). Ten měl být zabit Švédy v roce 1646. Kříž byl poté objeven při orbě v roce 1900 v blízkosti fary a tohoto domu. Ačkoli na kříži jsou pouze iniciály, byl přisouzen právě zdejšímu katovi Wagnerovi. Dle dochovaných zpráv však v domě bydleli pouze biskupští úředníci a jiní nájemci.

Základem dnešního Masarykova námětí se stala osada Wriwald, jejíž existence je doložena již roku 1267. Patřila Vratislavskému biskupství, které ve 13. století nechalo postavit na severním svahu Hrubého Jeseníku kostel, aby chránil biskupství před válečnými vpády z Čech. Na tomto strategickém místě na zakázku biskupství vyměřil lokátor místo čtvercového půdorysu jako střed osady. Okolo tohoto prostranství se časem usídlili řemeslníci, lesní dělníci, zemědělci a podobně. Bohužel nevíme, kdy k tomuto vyměření došlo, ale určitě se jedná o základ dnešního náměstí, které získalo obvyklé označení „Ring“. O počátečním vývoji městečka nemáme bohužel zprávy, neboť záznamy z tohoto období byly zničeny požáry. Město se postupem času vyvíjelo....

Zámek Bučovice má velmi bohatou historii, která sahá až do druhé poloviny 16. století. V roce 1567 se ujal stavby zámku Jan Šembera z Boskovic, významný moravský šlechtic, jehož rod patřil mezi nejmocnější a nejbohatší na Moravě. Jan Šembera byl znám svou vášní pro moderní architekturu a kulturu, a proto se rozhodl vystavět sídlo, které by reflektovalo tehdejší renesanční ideály – zámek měl být nejen rezidencí, ale také místem, které bude reprezentovat bohatství a prestiž jeho rodu. Inspiraci čerpal především z Itálie, kde renesance vzkvétala, a povolal na stavbu italské architekty a umělce. Stavba zámku byla dokončena kolem roku 1585 a výsledek byl ohromující. Zámek Bučovice se stal jedním z nejvýznamnějších renesančních sídel na Moravě, a to nejen díky své pokrokové architektuře, ale také díky bohatě zdobeným interiérům.

V květnu 2010 se nám do práce vstávalo dobře. Po zazvonění budíku jsme rychle vylezli z postele a nachystali se na služební cestu. Na otázku, proč tomu tak bylo, existuje jednoduchá odpověď. Ačkoliv jsme onoho dne plnili pracovní povinnosti, zároveň jsme se bavili a navíc poznali nové místa. Firma HP Tronic totiž 2010 v malé obci Kostelany pořádala výstavu nových spotřebičů a elektroniky, které si zákazníci v následujících měsících mohli koupit v síti prodejen EURONICS. Veletrhu jsme se zúčastnili i my a moc jsme se na něj těšili, protože se konal v atraktivních prostorách westernového ranče. Na závěr jsme pak navštívili zámek v Bučovicích.

Jedinečný ranč Kostelany byl původně postaven pro chov koní a milovníky westernu a country. Nachází na území nádherného přírodního parku Chřiby a nabízí pobyty s tematikou divokého západu, 2 bowlingové dráhy, westernové divadlo, restauraci a wellness i fitness centrum. Apartmány, apartmá i pokoje jsou individuálně zařízené a vybavené dřevěným nábytkem. Ve všech najdete posezení, TV, psací stůl, šatní skříň a koupelnu. K některým pokojům a apartmá patří také terasa, balkon a pohovka. V apartmánech dále najdete kompletně vybavenou kuchyň, balkon a posezení s pohovkou. Ranč Kostelany má vlastní bezplatné parkoviště a zdarma je dostupné také Wi-Fi.

Zámek Bučovice má velmi bohatou historii, která sahá až do druhé poloviny 16. století. V roce 1567 se ujal stavby zámku Jan Šembera z Boskovic, významný moravský šlechtic, jehož rod patřil mezi nejmocnější a nejbohatší na Moravě. Jan Šembera byl znám svou vášní pro moderní architekturu a kulturu, a proto se rozhodl vystavět sídlo, které by reflektovalo tehdejší renesanční ideály – zámek měl být nejen rezidencí, ale také místem, které bude reprezentovat bohatství a prestiž jeho rodu. Inspiraci čerpal především z Itálie, kde renesance vzkvétala, a povolal na stavbu italské architekty a umělce. Stavba zámku byla dokončena kolem roku 1585 a výsledek byl ohromující. Zámek Bučovice se stal jedním z nejvýznamnějších renesančních sídel na Moravě, a to nejen díky své pokrokové architektuře, ale také díky bohatě zdobeným interiérům. 

Před Vodní tvrzí v Jeseníku leží pod stromy v parku velký kámen se zaoblenými hranami a vrcholy. Nazývá se bludný balvan, byl nalezen v roce 1981 v Písečné a o dva roky později byl umístěn před Vodní tvrzí. Doprovázel v té době nově otevíranou geologickou expozici muzea. Vznikla v roce 2003 díky iniciativě pracovníků Lesní správy, kteří sem z okolí přemístili zajímavé horniny z okolí a vytvořili tak expozici nejen pro školní exkurze. Podle tabulky u bludného balvanu před Vodní tvrzí tvoří tento balvan hrubozrnný biocký granit (žula) původem z jihozápadního Finska.

První zmínka o kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Jeseníku pochází již z roku 1418. Jednalo se o gotickou stavbu, která byla po požáru roku 1457 znovu obnovena a rozšířena. Kostel byl třikrát zničen požáry a to roku 1638, poté 1696 a ještě v roce 1737. Klenby kostela vždy vydržely, ovšem při požáru shořel farní a městský archiv, umístěný tehdy nad sakristií. Po posledním požáru byl svatostánek opraven a vybaven současným inventářem. Byl pořízen obraz za hlavním oltářem s výjevem Nanebevzetí Panny Marie, jíž je kostel zasvěcen. Namaloval jej roku 1763 malíř Eliáš František Herbert, který byl i tvůrcem dvou obrazů na vedlejších oltářích, zachycujících smrt sv. Anny a sv. Josefa. 

Protestantský sbor vznikl ve Frývaldově (starý název města Jeseník) v roce 1851, o stavbě kostela se rozhodlo v roce 1879. Stavba započala 31.10.1881, dokončena byla roku 1883. Stavba v celkové ceně 29 187 guldenů byla financována ze sbírek, značným obnosem na ni přispěla také princezna Marianna Oranžská von Nassau. Dne 15. října 1883 byl kostel vysvěcen, slavnosti se zúčastnila vévodkyně Wilhelma von Mecklenburg (dcera princezny Marianny) a dále řada církevních a politických osobnosti monarchie. Farnost měla v této době asi 400 členů. Posledním německým farářem sboru byl Siegfried Hofman, který byl po 2. světové válce odsunut s ostatními členy sboru a dále pak působil jako duchovní v Německu. Kostel je celkem nenápadně ukrytý v parčíku mezi ulicí Bezručovou a Husovou. 

Kostel sv. Jiří byl dostavěn roku 1901 a od počátku slouží římskokatolické církvi. Za kostelem se rozkládá městský hřbitov a v jeho sousedství smuteční síň. Kostel je dokladem životní a umělecké úrovně obyvatel města Jeseníku a přilehlých Bukovic na počátku 20. století. Je vzácnou ukázkou hornoslezské sakrální architektury z období rodícího se nového přístupu k architektuře, výtvarnému umění i církevním hodnotám. Kostel sv. Jiří je dochován v autentickém stavu. Dlouhodobě jsou zde prováděny jen nejnutnější udržovací práce a nevykazuje zásadní statické poruchy. V letech 2022 - 2023 proběhla rekonstrukce fasády. 

Seifertova kaplička v údolí u Bělé pod Pradědem byla postavena roku 1938 místním sedlákem Wilhelmem Seifertem s jeho manželkou Emmou jako poděkování svaté Matce Marii, že po smrti jejich prvních třech dětí, všechny ostatní děti v rodině dostaly život. A také jako poděkování za uzdravení Wilhelma Seiferta po jeho těžkém úrazu. Kapli postavili zedník Franz Hackenberg, stolař Adolf Thamm a tesař Franz Seifert. Kapli slavnostně vysvětil v květnu 1938 místní farář Franz Schreiber, což jsme viděli na jedné z fotografií. Až do odsunu německého obyvatelstva v roce 1946 byla kaple důležitým kulturním stánkem a místem setkávání místních obyvatel. Po druhé světové válce kaple mnoho let chátrala a byla odsouzena ke zbourání.

Kostel sv. Tomáše Apoštola v Bělé pod Pradědem byl postaven ve vrcholně barokním stylu v letech 1726 - 1730 z podnětu vratislavského kanovníka Karla Maxmiliána Fragsteina. Stavitelem kostela se stal jezuita Kryštof Tausche, který byl žákem slavného římského stavitele Andrea del Pozzo. Slavnostní vysvěcení provedl dne 28.září 1731 biskup Elias von Sommerfeld. Do doby dokončení kostela byla ves přifařena do Jeseníku. Do výstavby současné fary v roce 1766 zde byla lokálie s vlastním knězem. Od roku 1958 jsou kostel i fara chráněny jako kulturní památky. V letech 2017 - 2021 byla zajištěna statika kostela, dokončena oprava střechy, renovována fasáda, vyměněna okna a restaurovány dveře. Byly opraveny a znovu spuštěny hodiny.

Kostel sv. Jana Křtitele v Bělé pod Pradědem byl vystavěn v letech 1797 - 1798 v části Horní Domašov, přičemž povolení ke stavbě kostela získali zdejší osadníci v roce 1796. Podmínkou však bylo financování z vlastních peněz a vydržování pomocného kněze. Proto byla uskutečněna sbírka a o rok později byla výstavba kostela zahájena. Kostel sv. Jana Křtitele postavil Jan Gröger z Bukovic a stavbu vedl zednický mistr Josef Franke ze Supíkovic. Domašov byl jedinou obcí na Jesenicku, která získala patronát nad kostelem a mohla si vybírat kněze podle svého přání. Roku 1843 byl zdejší svatostánek povýšen na farní. V novodobé historii byly práce na obnově kostela zahájeny již v 90. letech 20. století provedením nové kopule věže a odvodněním kostela. Obnova exteriéru kostela proběhla v letech 2007- 2013.

Historie Staré pošty ve Filipovicích se začala psát již v polovině 19.století, kdy byl postaven v ohbí staré kupecké cesty, spojující správní středisko slezského knížectví Nisu s Moravou, hostinec s č. p. 26. Od začátku sloužil místním chalupníkům a rovněž jako stanice poštovních dopravníků. Před namáhavou cestou do strmých serpentin Červenohorského sedla zde byly vyměňovány unavené potahy, kočí i koně si zde mohli trochu odpočinout a posilnit před další cestou. V říjnu 1897 koupila hospodu Sofie Exnerová, jenž zde s rodinou vydržela celých 40 let a dožila se úctyhodného věku 92 let. V té době byly součástí hospody také zámečnická dílna a stáje pro hospodářská zvířata. V letech 1927 - 1929 rodina Exnerova přistavěla k hostinci v rámci rozšíření nabízených služeb novou moderní budovu.

Ski areál v Koutech nad Desnou začal vznikat na zelené louce v roce 2006 a od té doby vyrostl v největší zábavní středisko svého druhu na Moravě. Areál nabídl první šestisedačkovou lanovku v Česku a moderní zázemí po vzoru alpských zemí. Na své si tak přijdou jednotlivci i rodiny s dětmi. Ve středisku naleznete dětský park, pojízdný pás, snowpark, běžecké trasy, restaurace, prodejnu, půjčovnu, servis, testovací centrum lyží a snowboardů, lyžařskou školu. Komplexní služby umocňuje příjemné zázemí několika restaurací (1 000 os./h) se slunnou terasou. Ski areál Kouty nad Desnou nabízí komfortní, bezpečné lyžování s modrou sjezdovkou pro rodiny s dětmi o délce 3 050 m a převýšením 520 metrů. 

V polovině dubna 2025 jsme přemýšleli, kam na vyrazíme na jarní výlet. Bylo to docela těžké rozhodování, neboť jsme na moravském poli sesbírali už mnoho dřevěných koleček a za dalšími se nám nechtělo jezdit moc daleko. Při pohledu na mapu turistických známek se jich pár červenalo za Bystřicí pod Hostýnem, jenže jedno z těchto míst zrovna procházelo rekonstrukcí. Druhou alternativou pak byla návštěva muzea zemědělských strojů u Vyškova, jenže kvůli slintavce a kulhavce byla zrušena akce, která měla expozice v Hošticích mimořádně zpřístupnit. Nakonec jsme si vybrali jiné dva cíle nedaleko zmíněného okresního města, přičemž náš výlet začal v Rousínově.

Naučná stezka přibližuje historii, památky a okolí obce Luleč na jižní Moravě. Okruh stezky se skládá z procházky uličkami obce a vycházkové trasy východním okolím Lulče s průchodem chatovou oblastí Kopaniny a prohlídkou areálu chrámu sv. Martina. Trasa je osazena 22 informačními panely, ze kterých se dozvíte informace o historických událostech, osobnostech a zajímavých objektech Lulče. Ve dvou místech trasy jsou vybudovány odpočinkové prostory. Naučná stezka začíná u obecního úřadu, odtud pokračuje návsí kolem dřevěné zvoničky, obecního hostince, dále kolem kostela sv. Isidora k přírodnímu koupališti "U Libuše". Zde pokračuje vycházkovou částí procházející chatovou oblastí "Kopaniny", areálem chrámu sv. Martina a lesní stezkou ke kostelu sv. Isidora. Odtud úzkou uličkou do ulice "Zárybničí" a zpět k obecnímu úřadu. Celá trasa v délce asi 5,3 km vznikla v roce 2011.

Skokanský můstek Adama Małysze v Malince, místní částí Wisly, je jedním z nejznámějších lyžařských zařízení v Polsku. Jeho historie sahá až do roku 1933, kdy byla na pozemku Státních lesů postavena první stavba. Prvním rekordmanem byl Mieczysław Kozdruń, skokan na lyžích ze Slezského sportovního klubu, který skočil 41 metrů. Zpočátku byl můstek dřevěný a v průběhu let prošel řadou modernizací. V roce 1953 proběhla první velká rekonstrukce zařízení, v roce 1970 byl můstek podruhé modernizován, když byla postavena nová věž rozhodčích a ocelová sjezdovka. V té době byl můstek vysoký 105 metrů. Na můstku se konala řada soutěží a mezi jeho rekordmany patřili vynikající polští skokani na lyžích, jako Stanisław Marusarz, Antoni Wieczorek a Zdzisław Hryniewiecki.

Evangelický kostel ve Wisle byl postaven na místě starší dřevěné modlitebny z roku 1807, která už kapacitně nestačila potřebám protestantských věřících. Nový zděný svatostánek vznikl v letech 1833 - 1838 podle návrhu Edwarda Kerbera a dle nařízení Tolerančního patentu z roku 1781 se jednalo o klasicistní trojlodní chrám bez věže a zvonů. Vysvěcení se konalo 29. června 1838 otcem seniorem J. Schimkem a superintendentem otcem J.K. Lumnitzerem. Více než 45 metrů vysoká věž se zvonicí byla přistavěna po získání rovnoprávnosti v letech 1862 – 1863. Roku 1885 byl exteriér kostela poškozen požárem.

V roce 2024 v polském městě Wisla vzniklo nové muzeum s názvem Habsburská hospodářská osada „U Początków Wisły“. Expozice turisty přenáší zpět do habsburské éry a odhaluje fascinující historii života v malebném prostředí horské přírody. Osada se skládá ze dvou okouzlujících budov v alpském stylu, které spolu s okolím vytvářejí nezapomenutelnou atmosféru. Každá budova je živoucím příběhem, vyprávějícím každodenní život obyvatel Wisły v habsburské éře. Při návštěvě habsburské hospodářské osady „Na počátku Visly“ můžete nejen obdivovat architekturu a interiéry, ale také si poslechnout vyprávění průvodce, který vám vysvětlí život místní komunity, jaké zvyky, tradice a výzvy provázely obyvatele Visly v minulých staletích.

Vlaková stanice ve Wisle byla otevřena 10. července 1929. Téhož dne, během slavnostního otevření úseku trati z Polany do Wisly, budovu stanice vysvětil otec Emanuel Grim a poté pronesl projev slezský vojvoda Michał Grażyński. Jednalo se o největší dvoupatrovou cihlovou nádražní budovu na celé trati. Uvnitř se nacházela čekárna, úschovna zavazadel a pokladny, do patra byl umístěn byt přednosty stanice. K nástupišti budovy byla přistavěna částečně prosklená čekárna. Vedle stanice byly postaveny další budovy: dispečerská budova, bateriová místnost, toalety a nádražní sklad s rampou. Až do 11. září 1933, kdy byl otevřen další úsek trati do Głębce, sloužila stanice jako konečná.

Srpnovou dovolenou roku 2025 jsme strávili z větší části na slovenském Liptově a Oravě. Volba místa byla jasná, neboť jsme chtěli navštívili Oravský hrad, k němuž jsme přidali spoustu dalších přírodních cílů a pamětihodností. Po pěti dnech jsme se přesunuli do Polska, přičemž jsme původně měli v úmyslu odjet do Zakopaného, nicméně plány změnila výzva Jdi do hor. V rámci šesti vrcholů, které jsme měli navštívit, se totiž objevila Baraní hora, tyčící se nad městem Wisła, do něhož jsme zavítali již o dva roky dříve a moc se nám v něm líbilo. Plány jsme tedy změnili a zamluvili si ubytování v oblíbeném hotelu Vestina, kde jsme byli předtím velice spokojeni. Pátý den dovolené jsme po příjezdu do Wisły sice byli zklamáni menším pokojem bez balkonu, ale vše vynahradily vynikající večeře a snídaně. Nic však netrvá věčně a tak i naše dovolená v pátek skončila.

Umělý vodopád na potoku Wisełka, jednoho z menších přítoků slavné řeky Wisly, se nachází jen pár desítek metrů od muzea Habsburská hospodářská osada. Osm metrů vysoký vodopád byl vybudován padesátých letech 20. století a je dobře viditelný z Czarne ulice. Naproti malebnému vodopádu se nacházejí rybí žebříky, systém malých vodních prahů, které umožňují rybám pohybovat se po proudu. V době svého vzniku bylo jeho okolí o hodně divočejší, ovšem v průběhu let zde vznikly hotely a parkoviště, které přírodní ráz vodopádu úplně setřely. Ačkoliv se nejedná o přírodní dílo, vodopád se stal oblíbeným místem turistů a dokonce získal poněkud nadnesenou přezdívku Vislanská Niagara.

Co má společného oblíbené polské město Wisla s medvědy? Nejen, že medvěd balancující na balónu je oficiálním maskotem tohoto horského městečka, ale v posledních letech tady vznikla dokonce celá stezka věnovaná těmto roztomilým chlupáčům. Všechno to začalo nevinně už v letech 1960 – 1961, kdy, tehdejší správce Městské zeleně viděl sochu milého medvěda v Německu a ta se mu líbila natolik, že chtěl mít v parku podobnou. Proto se rozhodl neváhat a její zhotovení zadal místnímu sochaři – Jerzymu Szarcovi. Bylo tak vytvořenou sousoší, které znázorňovalo medvědici se dvěma mláďaty. Jenže po nějaké době byli dva menší medvědi stojící vedle velkého medvěda na kouli ukradeni.

Skokanský můstek Adama Małysze v Malince, místní částí Wisly, je jedním z nejznámějších lyžařských zařízení v Polsku. Jeho historie sahá až do roku 1933, kdy byla na pozemku Státních lesů postavena první stavba. Prvním rekordmanem byl Mieczysław Kozdruń, skokan na lyžích ze Slezského sportovního klubu, který skočil 41 metrů. Zpočátku byl můstek dřevěný a v průběhu let prošel řadou modernizací. V roce 1953 proběhla první velká rekonstrukce zařízení, v roce 1970 byl můstek podruhé modernizován, když byla postavena nová věž rozhodčích a ocelová sjezdovka. V té době byl můstek vysoký 105 metrů. Na můstku se konala řada soutěží a mezi jeho rekordmany patřili vynikající polští skokani na lyžích, jako Stanisław Marusarz, Antoni Wieczorek a Zdzisław Hryniewiecki.