Hvězdárna se nachází při západním okraji čtvrtě Veveří, na vrcholu kopce Kraví hora. Nejstarší částí areálu hvězdárny a planetária v Brně se stala hvězdárna, jejíž výstavba začala roku 1948 a její dvojice samostatných kopulí měří v průměru šest metrů. Byly dostavěny roku 1953 a o šest let později byla otevřena budova s přednáškovým sálem a malým projekčním planetáriem. Roku 1991 bylo do provozu uvedeno velké projekční planetárium firmy Carl Zeiss Jena typu Spacemaster, jehož základní kámen byl položen v polovině 80. let a hned se stalo hlavní atrakcí hvězdárny. V provozu bylo v letech 1991 a 2013 a bylo umístěné v kopuli o průměru 17,5 metru, na kterou se promítalo devět tisíc hvězd, dvacet mlhovin i hvězdokup a řada těles sluneční soustavy.

Vilu si nechali postavit manželé Tugendhatovi z židovských německých rodin průmyslníků a obchodníků, kteří v Brně žili již po několikátou generaci a byli spolumajiteli brněnských vlnařských továren. Když byla stavba domu za čtrnáct měsíců hotova, tak se rodina v prosinci 1930 mohla nastěhovat. Tugendhatovi žili v domě se třemi dětmi, Ernstem a Herbertem do května 1938. Před hrozbou vypuknutí války odjeli do Švýcarska a v lednu 1941 pak do Venezuely, kde se v Caracasu narodily dcery Ruth a Marie-Daniela. Počátkem října 1939 byl dům konfiskován gestapem a od ledna 1942 se stal majetkem Německé říše. Již na podzim 1940 chyběla ve vile zaoblená příčka z makassarského ebenu a většina mobiliáře. Dokonce došlo k radikálním stavebním změnám, kdy zde měl byt a kancelář Walter Messerschmidt, ředitel Klöcknerwerke v Brně​.

Kapucíni přišli do Brna roku 1603 a mniši se tehdy usadili před hradbami města poblíž Měnínské brány. Během pár let zde vybudovali klášterní objekty a malý kostelík. Roku 1648 daroval kapucínům hrabě František Magnis tři domy na Uhelném trhu, na jejichž místě si řeholníci začali budovat klášter. V první polovině 18. století vznikla při kostele úpravou sklepních prostor původních měšťanských domů hrobka, určená pro řádové bratry a dobrodince kapucínů. Hrobka sloužila svému účelu až do roku 1784. Z šedesáti průduchů, které se nacházely ve zdech krypty a spojovaly se do několika komínů, jich dodnes zůstalo funkčních jen několik. Většina byla zazděna zřejmě už na konci 18. století. V roce 1925 byla kapucínská hrobka otevřena veřejnosti. V roce 2015 zde byla instalována výstava barokních fresek Ars Moriendi z krypty loretánského kostela v Praze na Hradčanech a o rok později byla kaple kompletně zrekonstruována.

Stará radnice v Brně je nejstarší světskou stavbou ve městě a její historie sahá až do 13. století, kdy na jejím místě stál městský dům s věží, ve kterém se postupně usídlila městská správa. Postupem času se radniční areál nejen měnil, ale samozřejmě i rozšiřoval, protože každý úřad je pověstný tím, že mu nikdy nestačí prostory, které užívá a hledá stále další. Radniční blok leží mezi ulicemi Radnickou a Mečovou a obsahuje stavby, které byly postaveny od středověku až po 19. století. Prohlídka historických sálů je možná s průvodcem. Exkurze začíná v Klenotnici. Čtvercová místnost byla zaklenuta jedním polem křížové klenby s masivními hranolovými žebry, vyrůstajícími ještě z přechodných románsko-gotických konzol v rozích, což odpovídalo cisterciáckému stylu. Dvě okénka, zaklenutá takzvaným oslím hřbetem, pochází až z roku 1511 a byla doplněna při stavbě portálu radnice.

Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že bylo absolutně nemožné poznat všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani centrum města, které se různými pamětihodnostmi jen hemžilo, jejichž první návštěvu jsme si naplánovali na začátek dubna jednoho roku. Právě tehdy se v českých a moravských městech rozjížděla turistická sezóna. Brno nebylo výjimkou a na různých místech moravské metropole přichystalo zajímavý program, takže jsme zde strávili celý den. Po příjezdu do Brna jsme náš zelený korejský povoz zaparkovali u starého autobusového nádraží a kolem toho vlakového jsme vyrazili do centra....Následující řádky pak popisují návštěvu Staré radnice, katedrály sv. Petra a Pavla, mumií v kapucínském klášteře, vily Tugendhat a planetária na Kraví hoře.

Stará radnice v Brně je nejstarší světskou stavbou ve městě a její historie sahá až do 13. století, kdy na jejím místě stál městský dům s věží, ve kterém se postupně usídlila městská správa. Postupem času se radniční areál nejen měnil, ale samozřejmě i rozšiřoval, protože každý úřad je pověstný tím, že mu nikdy nestačí prostory, které užívá a hledá stále další. Radniční blok leží mezi ulicemi Radnickou a Mečovou a obsahuje stavby, které byly postaveny od středověku až po 19. století. Prohlídka historických sálů je možná s průvodcem. Exkurze začíná v Klenotnici. Čtvercová místnost byla zaklenuta jedním polem křížové klenby s masivními hranolovými žebry, vyrůstajícími ještě z přechodných románsko-gotických konzol v rozích, což odpovídalo cisterciáckému stylu. Dvě okénka, zaklenutá takzvaným oslím hřbetem, pochází až z roku 1511 a byla doplněna při stavbě portálu radnice.

V obci Čechy pod Kosířem byl v 18. století postaven barokní kostel svatého Jana Křtitele, který nahradil první svatostánek, stojící na vyvýšenině nedaleko staré tvrze v zámeckém parku. Ten svou kapacitou již nepostačoval rostoucímu počtu farníků a proto bylo v roce 1781 započato se stavbou nového kostela na místě farských mlatů. Stavbu inicioval tehdejší farář Jan Červinka. Autorem projektu byl Jan Petr Ceroni a dokončen byl v roce 1794. Pod kostelem bývala hrobka šlechtického rodu Silva-Tarouca až do roku 1923, kdy musely být kvůli spodní vodě ostatky zemřelých převezeny do nové hrobky v zámeckém parku.

Hanácké muzeum v přírodě v Příkazích, známý též jako Hanácké skanzen, je unikátním dokladem hliněného stavitelství na Hané. Pozoruhodná je míra dochování areálu jako celku, včetně zahrad s ovocnými stromy a třemi unikátními špaletovými stodolami a jednou replikou. Celý pozemek je obehnán hliněnými zídkami z 1. poloviny 19. století. Důležitým doplněním běžných komentovaných prohlídek jsou např. dny hliněného stavitelství, interaktivní ukázky tradiční sklizně a výmlatu, kdy si sami návštěvníci mohou vyzkoušet tyto dříve běžné práce venkovanů. V létě, o Vánocích a Velikonocích se zde konají tematické akce a řemeslné jarmarky. Bývalé sýpky nad obytnou částí jsou upraveny jako příjemná galerie, kde se konají výstavy vhodně doplňující zvláštní atmosféru tohoto prostoru.

Litovelské Pomoraví pro nás bylo vždy oblíbenou a snadno dostupnou oblastí, do níž jsme často vyráželi z našeho olomouckého bydliště, abychom se pokochali pěknou přírodou. Na konci dubna jednoho roku se aprílové počasí uklidnilo a ukázalo světu přívětivou tvář, čehož jsme využili a podnikli celodenní výlet. Jeho hlavní náplní bylo lovení skrytých schránek v rámci hry Geocaching, které nás zavedlo na spoustu míst, na nichž jsme shlédli různé pamětihodnosti či zajímavosti. Náš výlet začal v obci Příkazy, konkrétně u Hanáckého skanzenu a potom jsme odjeli do Litovle, kde jsme strávili největší porci času. Výlet jsme završili prohlídkou tří kostelů v Chudobíně a tvrze v Unčovicích.

Kostel svatého Cyrila a Metoděje v Chudobíně, zvaný také jako Husitský sbor svatého Cyrila a Metoděje byl vystavěn v letech 1923 – 1925 z iniciativy Josefa Žídka, faráře československé církve husitské. Základní kámen byl položen 27. května 1923 a kostel byl dokončen roku 1925. Mezitím však farář Žídek přestoupil k pravoslaví a kostel byl vysvěcen jako ortodoxní. Během následujících let probíhal spor mezi církví husitskou a nově vzniklou pravoslavnou o vlastnictví kostela. Ten v roce 1934 připadl československé církvi husitské. Farář Žídek proto v letech 1934 - 1935 inicioval výstavbu nového pravoslavného kostela stejného zasvěcení. První bohoslužba československé církve husitské proběhla v kostele dne 6. března 1936. V kostele se nacházejí oltářní obrazy, které namaloval litovelský rodák Alois Kučera. V roce 1966 sem byly přemístěny varhany ze zrušeného Červeného kostela v Olomouci.

Pravoslavný chrám svatého Cyrila a Metoděje byl v hanácké obci Chudobín vystavěn v letech 1934 - 1935. Ještě předtím, roku 1924 byl na jinde ve vesnici vysvěcen jiný kostel sv. Cyrila a Metoděje. Stalo se tak z iniciativy Josefa Žídka, faráře československé církve husitské, který inklinoval k pravoslaví a tak byl kostel vysvěcen jako ortodoxní. Během následujících let probíhal spor mezi církví husitskou a pravoslavnou, která teprve začínala své působení v čs. republice, o vlastnictví kostela. Ten v roce 1934 připadl československé církvi husitské. Farář Žídek přešel k pravoslavné církvi a v letech 1934 - 1935 proto z jeho iniciativy vznikl nový pravoslavný kostel stejného zasvěcení. 

Muzeum harmonik v Litovli vzniklo z daru unikátní soukromé sbírky akordeonů a heligonek pana Jiřího Sedláčka. Sbírka obsahuje více než 340 nástrojů. Zastoupeno je okolo 40 českých výrobců. K vidění jsou i atypicky vyrobené nástroje nebo tahací harmoniky starší 150 let. Smyslem zřízení muzea je připomenout návštěvníkům vynikající řemeslnou a výtvarnou práci našich předků. Součástí sbírky jsou i akordeony zahraniční provenience zejména z Itálie, Německa a Rakouska. Litovelská sbírka je největší svého druhu ve střední Evropě. Přáním sběratele je, aby tato jedinečná sbírka byla zachovaná pro další generace. Z toho důvodu jsou nástroje evidovány v Centrální evidenci sbírek pod ministerstvem kultury a jsou neprodejné.

Litovelské Pomoraví pro nás bylo vždy oblíbenou a snadno dostupnou oblastí, do níž jsme často vyráželi z našeho olomouckého bydliště, abychom se pokochali pěknou přírodou. Samozřejmě jsme se často pohybovali také v samotném městě Litovel a jedno prosluněné zářijové odpoledne jsme sem podnikli odpolední výlet, abychom navštívili nové muzeum harmonik. Vše však začalo v jiném muzeu, v tom městském, jehož expozice jsme shlédli už o 14,5 roku dříve, nicméně mezitím byly výstavní místnosti rozšířeny a tak jsme sem po letech zavítali znovu, abychom vše náležitě prozkoumali. Naše černé SUV jsme zaparkovali v Palackého ulici a vydali se k muzeu. Další řádky pak popisují vše, co jsme ten den ve městě viděli....

Muzeum harmonik v Litovli vzniklo z daru unikátní soukromé sbírky akordeonů a heligonek pana Jiřího Sedláčka. Sbírka obsahuje více než 340 nástrojů. Zastoupeno je okolo 40 českých výrobců. K vidění jsou i atypicky vyrobené nástroje nebo tahací harmoniky starší 150 let. Smyslem zřízení muzea je připomenout návštěvníkům vynikající řemeslnou a výtvarnou práci našich předků. Součástí sbírky jsou i akordeony zahraniční provenience zejména z Itálie, Německa a Rakouska. Litovelská sbírka je největší svého druhu ve střední Evropě. Přáním sběratele je, aby tato jedinečná sbírka byla zachovaná pro další generace. Z toho důvodu jsou nástroje evidovány v Centrální evidenci sbírek pod ministerstvem kultury a jsou neprodejné. 

Náměstí má téměř čtvercový půdorys, ke kterému se sbíhá devět ulic: Kostelní, Vlašímova, Masarykova, Šafaříkova, Husova, Poděbradova, 1. máje, Boskovicova a Šerhovní. Přirozenou architektonickou dominantou je budova radnice na západní straně náměstí s 65,4 m vysokou věží, pod kterou protéká Nečíz, původní mlýnský náhon. Mezi jeho další ozdoby patří morový sloup od Václava Rendera a pohled na odkrytou část toku Nečízu, který pod náměstím protéká od poloviny 19. století. Přístup k Nečízu, jehož sedláci využívali ke svlažování dobytka, byl z hygienických důvodů změněn, byl ohrazen a vedou k němu schody. Historický Langův dům v severozápadní části náměstí je stejně jako radnice kulturní památkou České republiky.

Raně barokní kostel svatého Jakuba a Filipa v Litovli byl na Staroměstském náměstí postaven koncem 17. století a zaujal tak místo starého románského kostelíku z přelomu 12. a 13. století. Přestavba tohoto zchátralého kostelíka byla zahájena v roce 1692. Půdorys původní stavby byl prodloužen na straně kněžiště i na straně chóru, zdivo bočních stěn zůstalo částečně zachováno, jak doložil archeologický průzkum v roce 1998. Stavbu provedl stavitel Adam Glöckl z Olomouce spolu s polírem Ambrožem Lachmannem v letech 1692–1694. Přestavbu připomíná deska, zasazená na zdi kůru. Na přestavbu kostela přispěly litovelské cechy, jejichž znaky jsou zobrazeny na vybavení kostela. Kostel byl vysvěcen 1. května 1694 uničovským děkanem Karlem Ferdinandem Doleatorem.

Budovu dnešního Husova sboru v blízkosti rybníka vystavěl roku 1892 pro své potřeby tělovýchovný spolek Sokol a to podle návrhu stavitele Jana Kunčara. Její stavba se setkala s nevolí obecní rady, v níž zasedali měšťané německé národnosti, a proto se ji podařilo otevřít až 24.–25. června následujícího roku. Zpočátku to byla pouze přízemní budova, ovšem během následujících dalších 16 let byla postupně dostavována. Na její někdejší tělovýchovný účel dodnes upomínají především podlouhlá okna po stranách. Kromě toho sloužila též jako kulturní středisko a hrávalo se v ní také divadlo. Od roku 1898 v ní fungovala veřejná čítárna a mezi lety 1904 a 1920 veřejná knihovna. Za první světové války sokolovna sloužila jako vojenský lazaret a během této doby byla silně devastována.

Smetanovy sady byly v okolí Uničovského a Olomouckého rybníka založeny někdy okolo roku 1900. Hlavní dominantou sadů je krásná novorenesanční budova litovelského gymnázia z roku 1904. Kolem gymnázia se v parku nacházejí další drobné stavby, třeba altánek z 20. století nebo pomník prvního českého litovelského starosty Václava Sochy z roku 1932. Parkem protéká také jedno z šesti ramen řeky Moravy zvané Nečíz. Sady byly 9. června 2004 vážně poškozeny tornádem. Po nákladné rekonstrukci byly opět v roce 2007 otevřeny pro veřejnost. V parku se pro děti nacházejí dvě dětská hřiště. Velkou část Smetanových sadů, parku přiléhajícímu k centru města, zaujímají dva rybníky. Uničovský, který dřív nesl název Český a Olomoucký, dřív Německý. Stáří rybníků je podstatně vyšší než parku.

Muzeum Litovel sídlí ve Smyčkově ulici v Litovli v trojpodlažním objektu bývalé střelnice, který je chráněnou kulturní památkou. Muzeum se zaměřuje na historii města a jeho nejbližšího okolí. Ve třech výstavních sálech jsou umístěny stálé expozice věnované litovelským řemeslům, zápasníku Gustavu Frištenskému a historii gramofonové výroby a v jednom výstavním sále se střídají dočasné tematické výstavy. Muzeum také pořádá různé akce pro veřejnost, mezi nimi zejména každoroční Oživlá řemesla, zaměřená na prezentaci starých výrobních technik. Muzeum vzniklo na začátku 20. století jako součást národně emancipačních snah českého obyvatelstva v Litovli.

Obec Skalka leží necelé tři kilometry od Pivína a obě vsi v roce 2014 spojila nová cyklostezka. Právě po ní vede část naučné stezky Pivín - Skalka, kterou o pět let později vyznačil Klub českých turistů. Je rozdělena na dvě poloviny. Jedna vede po zelené značce o délce tři kilometry ze Skalky do Pivína a pak se vrátíte zpět po druhé, dlouhé 3,5 km, horní cestou nad fotbalovým hřištěm. Rozcestník je umístěn na křižovatce pod nádražím v Pivíně, první zastavení najdete  na návsi nedaleko kostela. Na osmi informačních panelech naleznete informace o historii obcí, okolní přírodě a lázních. Stezku vytvořila studentka Cyrilometodějského gymnázia Veronika Janíková a realizovala ji ve spolupráci s obcemi Pivín a Skalka. Trasa je velmi lehká a zvládne ji každý.

V malé lázeňské obci Skalka na Prostějovsku byla roku 1828 postavena kaple sv. Jana Křtitele. Na začátku 21. století proběhla její kompletní rekonstrukce. Před kaplí stojí kamenný kříž s Kristem s reliéfem Panny Marie na soklu, který byl zhotoven z pískovce v roce 1850. Svatý Jan Křtitel se stal se patronem křižáckého řádu johanitů, později nazvaných maltézští rytíři. Ochraňuje celou řadu profesí: tkalce, krejčí, kožešníky, koželuhy, sedláře, vinaře, hospodské, bednáře, kominíky, kováře, tesaře, architekty, zedníky, kameníky, majitele biografů, hudebníky, tanečníky, zpěváky a podobně. Atributem Jana Křtitele v ikonografii je velbloudí rouno, tedy kožešina oděná na nahém těle na znamení toho, že Jan žil na poušti jako poustevník. Dále mívá poutnickou hůl, dlouhé neupravené vlasy a plnovous.

Velikonoční pondělí lze strávit různými způsoby. Dívky, holčičky a ženy obvykle čekají na koledníky, bezpečně schované za okny a dveřmi svého domova, do nichž se mužská část populace od nejmenších dětí po stále chodící dědečky snaží dostat, aby po nezbytných úkonech shrábli zaslouženou odměnu v podobě pomalovaných vajíček, čokoládových zajíčků a jiných sladkostí, zatímco ti odrostlejší svou výslužku spíše konzumují v tekutých variantách. Další volný čas využívají k návštěvám rodin či známých nebo Velikonoce neslaví vůbec a berou je jen jako příležitost k odpočinku od práce. Jednoho roku jsme se připojili ke zbytku populace, který v tento svátek odcestoval za nějakým turistickým cílem či do přírody, a tak jsme opustili Olomouc a odjeli do obce Skalka nedaleko Prostějova.

Předchůdcem dnešního kostela sv. Jiří v Pivíně byl utrakvistický svatostánek, o němž existuje první zmínka z roku 1519, ale není jisté, jestli stával na stejném místě. Během třicetileté války byl dvakrát vypleněn a v červenci roku 1712 vyhořel. Oprava nepřicházela v úvahu, proto opat hradišťského kláštera Bernard Wancke rozhodl o výstavbě nového kostela. Podle některých domněnek plán vyhotovil Jan Blažej Santini-Aichel, ale odborníci jsou k tomuto tvrzení velmi skeptičtí. Pro nedostatek důkazů se přiklánějí spíše k tomu, že kostel navrhl někdo ze Santiniho žáků. Kostel byl dostavěn roku 1716 a vysvěcen až roku 1907. Jedná se o jednolodní barokní stavbu, která byla vybavována postupně dle finančních možností farnosti.

Kjeragbolten se stal bezpochyby nejslavnějším a nejnavštěvovanějším balvanem v Norsku. Velký kámen se během doby ledové zasekl mezi dvě skály a na svém místě zůstal více něž 50000 let. Pod ním zůstala téměř 1000 metrová propast, končící na hladině temného Lysefjordu a právě díky tomu se balvan o velikosti 5 metrů krychlových stal jednou z top turistických zajímavostí Norska. Z boční strany je totiž možné na něj skočit a nechat se na něm vyfotografovat. Nejdříve ovšem musíte zdolat pětikilometrovou trasu, patřící sice mezi náročné, ale nikoli horolezecké. Trasa začíná u restaurace Øygardsstøl, zhruba 650 m nad hladinou fjordu. Jak už to tak bývá, zdejší parkoviště je placené a stání vyjde na 200 NOK. Paradoxně hned na začátku vás čeká jeden z nejnáročnějších úseků trasy.

Noc mezi třetím a čtvrtým dnem v Norsku jsme byli ubytováni ve skrytém údolí Ørsdalen, kde ani ty pověstné lišky už nedávaly dobrou noc. Domeček s jediným obyvatelným bytečkem zprvu nepůsobil příliš věrohodně, ale poskytoval vše potřebné a byl čistý. Vyspali jsme se dobře, což bylo důležité, protože nás čekal fyzicky nejnáročnější den, túra na horu Kjerag a přilehlý legendární kámen. Po snídani jsme si sbalili věci, naložili je do auta a opustili skromné turistické ubytování, nejlevnější z celé naší norské anabáze. Ještě než jsme odjeli pryč, šli jsme se podívat na několik desítek metrů vzdálený plácek pro pár aut, na němž jsme při příjezdu do údolí zahlédli několik informačních tabulí. Byli jsme totiž zvědavé, co se na takovém opuštěném místě nachází a tak jsme si cedule zvědavě pročítali.

Kjeragbolten se stal bezpochyby nejslavnějším a nejnavštěvovanějším balvanem v Norsku. Velký kámen se během doby ledové zasekl mezi dvě skály a na svém místě zůstal více něž 50000 let. Pod ním zůstala téměř 1000 metrová propast, končící na hladině temného Lysefjordu a právě díky tomu se balvan o velikosti 5 metrů krychlových stal jednou z top turistických zajímavostí Norska. Z boční strany je totiž možné na něj skočit a nechat se na něm vyfotografovat. Nejdříve ovšem musíte zdolat pětikilometrovou trasu, patřící sice mezi náročné, ale nikoli horolezecké. Trasa začíná u restaurace Øygardsstøl, zhruba 650 m nad hladinou fjordu. Jak už to tak bývá, zdejší parkoviště je placené a stání vyjde na 200 NOK. Paradoxně hned na začátku vás čeká jeden z nejnáročnějších úseků trasy.

Údolí Ørsdalen bylo po celá staletí přístupné pouze lodí po jezeře nebo po úzkých horských stezkách. Teprve v sedmdesátých letech 20. století byl ve skále vyražen tunel a tak sem byl příjezd usnadněn automobily po nepříliš široké serpentinové silnici, která dál než do údolí nevede. Několik obyvatel a stovky ovcí tak začali navštěvovat turisté, kteří sem jezdí auty nebo lodí po jezeře obdivovat krásné vodopády, dlouhé údolí s příkrými stěnami a jiné přírodní krásy. Kromě toho se zde nacházejí tři doly, přístupné pouze s průvodcem. V letech 1904 až 1954 se totiž těžil molybden i wolfram. Práce to byla těžká a náročná, protože dvě šachty se nacházely v těžko dostupném údolí na úbočí kopce a třetí dokonce na vrcholu 800 metrů vysoké hory. 

Dřevěný trojlodní roubený kostel Panny Marie byl postaven v obci Heddal někdy kolem roku 1200 podle plánů neznámého architekta, ale ani moderní metody nedokázaly určit přesnější dataci. Na chóru kostela byly objeveny runové nápisy, které by se daly interpretovat tak, že kněžiště bylo postaveno v roce 1167 a fungovalo jako kostel až do postavení lodi, k čemuž došlo asi o 95 let později v polovině 13. století. Podle jiné teorie stál na stejném místě starší kostel, který byl nahrazen novostavbou ve 13. století a přitom bylo využito i dřevo z původního svatostánku. Po reformaci byl ve velmi špatném stavu a tak koncem 17. století prošel několika přestavbami. V roce 1723 se norský král rozhodl prodat církevní stavby, aby splatil dluhy z Velké severní války, čímž kostel v Heddalu získala soukromá osoba.

Lyžařské muzeum Holmenkollen se nachází na úpatí skokanského můstku v norském Oslu. Bylo založeno v roce 1923 a je nejstarším lyžařským muzeem na světě. Iniciátorem muzea byl architekt Hjalmar Welhaven, jehož soukromá sbírka vytvořila základ historických lyží vystavených v muzeu. Až do roku 1951 byla sbírka umístěna v budově ve čtvrti Frognerseteren v Oslu, ale v souvislosti s přestavbou můstku Holmenkollbakken v roce 1951 bylo muzeum přestěhováno do nových prostor sportovního střediska. Muzeum obsahuje 4000 let historie lyžování, počínaje skalními rytinami z doby kamenné. Zobrazuje také lyžaře a lyže z doby Vikingů, dále představuje vybavení používané při polárních expedicích Fridtjofa Nansena a Roalda Amundsena.

V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Poslední noc jsme strávili v přístavním městě Kristiansand, kde jsme se ubytovali v hotelu Comfort. Po snídani jsme zamířili do centra a ulicemi v části města zvané Kvadraturen, jsme došli k největší katedrále v jižním Norsku. Pak jsme se začali věnovat zajímavostem na ulici Rådhusgata, která spolu s dalšími uličkami tvořila jakési obdélníkové náměstí s oddychovým parkem a následně jsme odešli do přístavu. Na závěr jsme si prohlédli vlakové nádraží a pak jsme již odjeli na letiště.