K Božím mukám v Křenovicích, která stojí na rohu ulic Václavské a Široké, se váže pověst, kterou zachytil v minulém století historik Karel Ochmann. Obce, přes které se přehnala vojska při válečném tažení v roce 1805, se z této události vzpamatovávaly po mnoho let. Ne jinak tomu bylo i v Křenovicích. Vojáci, kteří se zde ubytovali, vše vyjedli a v obci nezbylo nic k jídlu, ani osivo na příští rok. Několik dalších let pro obyvatelstvo bylo velmi nuzných. Po bitvě zůstalo v lazaretech a okolních obcích plno raněných vojáků, kteří se buď pozvolna zotavovali, nebo také, což se stávalo častěji, umírali. Také v domě čp. 233 na rohu dnešních ulic Václavské a Široké zůstal raněný francouzský voják, který na následky svého zranění zemřel. Přestože, jak již bylo zmíněno, byla po bitvě několik let bída a hlad, nechala do té doby chudá rodina ze zmíněného domu vystavit v roce 1806 v zahrádce svého domu Boží muka.

Naučná stezka s názvem Šibeniční a popravčí vrch v Křenovicích vznikla v roce 2016 a je věnována událostem spjatým s výkonem hrdelních trestů v období středověku a raného novověku (13.–18. století). Přestože obec Křenovice vlastní hrdelní právo nikdy neměla, neboť spadala pod vrchnost ve Slavkově, na kopečku zvaném „Na spravedlnosti“ se konaly popravy osob odsouzených ve městě Slavkově, které hrdelní právo mělo. Poprav se účastnili lidé ze širokého slavkovského okolí, tedy i z Křenovic. V dubnu 2016 proběhl rozsáhlý archeologický průzkum, při kterém byla odhalena a vyznačena poloha základů stavby o vnějších rozměrech 6x6m a síle zdiva cca 1m. Původní stavba byla vysoká asi 3 m a vedly do ní dveře a schody nahoru. V rozích potom bývaly asi 3 m vysoké sloupy spojené dřevěnými trámy, na nichž byli odsouzenci věšeni a zůstávali tam viset až do doby než se jejich těla rozpadla.

Naučná stezka s názvem Šibeniční a popravčí vrch v Křenovicích vznikla v roce 2016 a je věnována událostem spjatým s výkonem hrdelních trestů v období středověku a raného novověku (13.–18. století). Přestože obec Křenovice vlastní hrdelní právo nikdy neměla, neboť spadala pod vrchnost ve Slavkově, má tato stezka přiblížit zájemcům historickou lokalitu, která se nachází v křenovickém katastru a v mapách je dodnes nazývána „Na spravedlnosti“. Konaly se zde popravy osob odsouzených ve městě Slavkově, které hrdelní právo mělo a účastnili se jich jistě lidé ze širokého slavkovského okolí, tedy i z Křenovic. Stezka je rovněž věnována památce nevinných obětí, kterých mezi popravenými bylo jistě mnoho. Nešlo totiž vždy o těžké zločince, ale i o drobné zloděje, kteří kradli z hladu, nebo o osoby ze zločinu pouze nařčené, třeba z čarodějnictví. 

Židé se v obci Bošáca usadili již v 17. století, když sem přišli z Moravy, zejména z oblasti Uherského Brodu, odkud byli vyhnáni při vpádu sedmihradského knížete a krále Horních Uher Imricha Tököliho. Židé v tomto období přicházeli nejen do Bošáce a Nového Města nad Váhom, ale i do celého Považí. Jejich komunita se postupně rozrůstala a největšího počtu dosáhla v polovině 19. století. Tehdy tu byl i rabinát, který evidoval kolem 350 obyvatel židovské národnosti. V té době tvořila Bošáca s přilehlými obcemi velkou vesnici přes tři tisíce obyvatel. Židé tvořili přibližně deset procent populace a žili převážně na náměstí. Až do roku 1848 nesměli Židé vlastnit půdu ze zákona. Usadili se zde jako kramáři, hostinští, ti chudší pracovali jako podomní obchodníci. Na nákupy pravidelně jezdili i do nedalekého Nového Mesta nad Váhom. K výraznému poklesu židovského obyvatelstva v Bošáci došlo v druhé polovině 19. století.

Na místě dnešního kostela sv. Vavřince původně stávala románská kaple, která byla roku 1378 přestavěna na gotický kostel, kdy bylo původní budově přistavěno pětiboké kněžiště a hranolová věž na severní straně presbytáře. Na konci 15. století byly Křenovice včetně kostelního patronátu připojeny ke slavkovskému panství pánů z Kounic, stoupenců Jednoty Bratrské, a během 16. století byli křenovičtí faráři protestantského vyznání. V roce 1623, v období nucené rekatolizace, křenovická farnost zanikla a obec byla přifařena k obnovené katolické duchovní správě ve Slavkově. Další stavební úpravy křenovického kostela proběhly koncem 16. století, kdy bylo přistavěno patro věže se zvonicí a také během 17. století, kdy byl celý kostel zaklenut. přičemž klenba byla upravována ještě v závěru 18. století.

Zoologická zahrada Bošovice byla oficiálně založena roku 2008 manželi Škrhákovými a navazuje na chovatelskou činnost Vlastimila Škrháka, který se věnuje papouškům od konce 60. let. V současné době zde najdete papoušky ze tří kontinentů. Jedinou papouščí zoo v Evropě obývá téměř 60 druhů papoušků ve stovce prostorných voliér. Součástí areálu je i dětská zoo s morčaty, králíky, malými Ouessantskými ovcemi, kozami a klokanem rudokrkým. Součástí areálu je i jezírko s karasy zlatými a ornitologická naučná stezka. Zoologická zahrada nabízí komentované prohlídky a edukativní programy pro děti i dospělé. Pravidelně jsou pořádány akce pro veřejnost. Návštěvníci se mohou občerstvit jídlem i pitím v Café Kakadu a v letním palmovém baru v zadní části zoo.

Goticko - renesanční tvrz v obci Bošovice stávala snad již roku 1298, kdy je připomínán Petr z Bošovic, ale první spolehlivá zmínka o stavbě ze dřeva a hlíny pochází až z roku 1398, kdy byla ve vlastnictví pánů z Kunštátu. O deset let později byla opuštěná poté, co ji během válek mezi markrabaty zničili patrně přívrženci markraběte Jošta. Následně v letech 1415 - 1419 proběhla na příkaz Jimrama z Doubravice výstavba nové tvrze z kamene a cihel. V průběhu husitských válek budova změnila majitele, tehdy ji získal Jan Zajíc a nový pán nechal tvrz rozšířit. Vznikla nová věž a sousední jednoposchoďový palác o dvou světnicích nahoře v poschodí a dvou v přízemí, který se dochoval do dneších dob. Tvrz odděloval od terénu a blízkého dvorce hluboký a široký příkop, který ji obemykal ze všech stran. 

Katolický kostel svatého Stanislava v obci Bošovice začal psát svou historii v letech 1566 – 1620, kdy vznikla hlavní loď, s dosud dochovanými zbytky gotických prvků. Koncem 18. století byla k lodi přistavěna kaple s oltářem sv. Izidora Vendelína, patrona rolníků. Roku 1838 proběhla menší oprava stavby. Věž kostela a kůr byly přistavěny v roce 1851. Ve stejném období vznikl nový katolický hřbitov, kde svou část získali také evangelíci a vybudována byla rovněž nová zvonice pár metrů od kostela. Dostavěna byla v roce 1857, kdy byl do ní zavěšen zvon vyrobený v Německu, nesoucí na svém obvodu věnování obce a datum. Další drobnou opravou svatostánek prošel roku 1887. V letech 1996 - 2005 proběhla generální oprava kostela.

Kalvárie na Křížovém vrchu tvoří významnou dominantou Moravské Třebové a v roce 1964 byla zaslouženě zapsána do státního seznamu kulturních památek. K poslednímu zastavení křížové cesty vede stezka lemovaná čtyřmi kaplemi polygonálního půdorysu s mansardovými střechami. V historii stávaly na vrcholu Křížového vrchu tři dřevěné kříže, které nechal okolo roku 1610 Ladislav z Boskovic odstranit a přesunout do hřbitovního kostela Nalezení svatého Kříže. Dřevěné kříže nahradilo kamenné sousoší, jehož autory měli být Hans Gatschka a Georg Fauler, ovšem toto dílo bylo poničeno roku 1679 po zásahu bleskem. Kříže poté stály na svém místě až do roku 1713. Současná Kalvárie byla na Křížovém vrchu vystavěna v letech 1730 - 1731 na zadání knížete Josefa Jana Adama z Lichtenštejna, který tak chtěl vyhovět žádosti děkana Antonína Stöhra. 

Konvent františkánského kláštera vznikl v osmdesátých letech 17. století podle návrhu vlašského architekta Jacoma Brachy. V roce 1707 byl rozšířen o křídlo s pivovarem a o čtyři roky později byla přistavěna kaple sv. Petra v okovech spolu se sakristii a knihovnou. Roku 1748 přibylo křídlo noviciátu s průčelím do ulice. Během sedmileté války se z kláštera stala ubytovna pro vojáky i lazaret. Následně byly církevní budovy značně poničeny a vyrabovány. Během napoleonských válek byl klášter opět využíván jako lazaret. V roce 1866 byl vyrabován pruskými vojáky. Definitivně byl zrušen v roce 1942 a poté využíván jako hostinec. Na počátku devadesátých let 20. století byla část kláštera opravena a františkáni se sem opět vrátili. 

Moravská Třebová byla od roku 1916 sídlem farní obce Německé evangelické církve. Scházeli se v modlitebně v Brněnská 14, která jim ale již ve dvacátých letech byla těsná. Roku 1926 získala farní obec stavební parcelu na ulici Svitavská, dlouho jí však chyběly finanční prostředky pro stavbu kostela. Kostel i fara byly postaveny až po připojení Moravské Třebové k Německé říši, v letech 1938-1939, především díky příspěvku spolku Gustava Adolfa. Stavba byla slavnostně zahájena 14. června 1938, 17. července položen základní kámen a 17. září 1939 slavnostně vysvěcen a pojmenován "Kostel Gustava Adolfa". Od roku 1948 užívá kostel a faru sbor Českobratrské církve evangelické.

Na Křížovém vrchu u Moravské Třebové nejprve kolem roku 1500 vznikl hřbitov, který nahradil starší pohřebiště uvnitř města. Současně se založením hřbitova začal být budován dřevěný kostel Povýšení sv. Kříže, jenž byl dokončen někdy před rokem 1505, jelikož tímto letopočtem jsou datovány zvony v sanktusníku. Roku 1575 byla při úpatí kopce postavena renesanční brána a kryté Schody mrtvých. V letech 1602-1604 nechal majitel panství Ladislav Velen ze Žerotína kostel výrazně přestavět či spíše znovu vystavět, tentokrát již ve zděné podobě. Dokončení stavby do roku 1640 datuje hlavní portál v jižním průčelí s erbem Moravské Třebové a erby Ladislava Velena ze Žerotína a jeho manželky Bohunky z Kunovic. Po roce 1653 byl kostel i s kaplí opraven. 

Renesanční kamenný most svatého Jana v Moravské Třebové vede přes říčku Třebůvku na Jevíčské ulici a je součástí naučné stezky Cesta od renesance k baroku. Na začátku mostu je umístěno sousoší Rozloučení s Pannou Marií, jejichž předpokládaným autorem je třebovský sochař J. Pacák. Sousoší pochází z roku 1722 a mělo být součástí křížové cesty z farního kostela na Křížový vrch. Na mostě jsou umístěny povodňové pamětní desky. Celek tvoří zděná stěna rozčleněná na tři stejná pole, zakončená jednotlivě římsou a štítem s tzv. dělovým křížem. Středové pole obsahuje již značně poškozený reliéf Kalvárie s torzem původního nápisu. Starší z desek popisuje katastrofální povodeň z roku 1663, způsobenou silnou průtrží mračen. Tato katastrofa způsobila ztrátu 33 lidských životů.

Studánka v Pekle u Moravské Třebové vznikla pravděpodobně v 19. století spolu s malou kapličkou, která stojí dodnes přímo nad pramenem. Název místa, Peklo, není zcela náhodný. Pochází z chybného překladu německého výrazu Hellgraben (světlý důl) na Höllgraben (pekelný důl). Kouzelné místo se nachází v hluboce sevřeném údolí Světlého potoka, které se pro svůj ráz s přirozeným, místy až pralesovitým porostem, kamenitým korytem potůčku a srázy spadajícími příkře do údolí, nazývá Čertova rokle. Před sto lety bylo oblíbeným výletním místem nejen obyvatel Moravské Třebové. Nad studánkou stála celá osada čítající restauraci s venkovním posezením, taneční parket, kuželnu, také vily s možností ubytování a s lázněmi. Mířili sem výletníci, ale také účastníci tanečních zábav, nejrůznějších slavností a srazů, například místních spolků, v zimě pak milovníci zimních sportů, kteří si užívali sáňkování či lyžování v okolí.

Pomník Jana Žižky z Trocnova stojí v Moravské Třebová u vjezdu do areálu Vojenské střední školy a Vyšší odborné školy Ministerstva obrany. Umělecké dílo vytvořil roku 1959 český sochař Vendelín Zdrůbecký (1923–1986).  Figura husitského vojevůdce je pojata tradicionalisticky. Dlouhou halenu překrývá plášť zdobený kožešinovým lemováním. Je opřen o dlouhý meč a v pravé ruce drží palcát. Socha byla umístěna na robustní opukový podstavec, který svým mírně kónickým tvarem ladí s figurální koncepcí samotné sochy. Umělecké dílo bylo získáno do sbírky Vojenského historického ústavu Praha formou převodu v roce 2019. Vendelín Zdrůbecký pocházel z Holic na Pardubicku. 

Koclířovský klášter byl řádem redemptoristů vystavěn v letech 1852 – 1855 a hned po dobudování v něm byl zřízen hospic, ve kterém bratři pomáhali potřebným a umírajícím. V roce 1896 se redemptoristé přestěhovali do nového kláštera ve Čtyřiceti Lánech u Svitav a prázdnou budovu koleje získaly Školské sestry III. řádu sv. Františka a zřídily v ní školu pro dívky. Činnost školy utlumila německá okupace a klášter sloužil jako chudobinec. V roce 1995 se areál v Koclířově stal sídlem Českomoravské Fatimy - Fatimského apoštolátu v České republice. Školské sestry svatého Františka během svého působení vybudovali u kláštera krásné zahrady společně s Lurdskou jeskyňkou. 

V areálu Českomoravské Fatimy v Koclířově vznikla v letech 2020 – 2023 kaple Zjevení. Na 1. mariánskou zářijovou sobotu 2. září 2023 slavnostně inaugurována za přítomnosti 13 zemí střední a východní Evropy a mnoha hostů, poutníků a mariánských ctitelů. Stala se unikátním tím, že se jedná o první přesnou repliku slavné portugalské Capelinhy ve střední a východní Evropě. Fátima je městečko v Portugalsku, jedno z nejznámějších katolických poutních míst na světě. V roce 1917 se tam třem malým dětem údajně zjevila Panna Marie. Předpověděla konec války a pomoc všem, kteří se k ní obrátí v modlitbách. Katolická církev uznala pravost zjevení ve Fátimě v roce 1930.

Kaple Panny Marie Nazaretské v Koclířově původně sloužila v letech 1945 – 1995 jako klášterní márnice, tedy v období, kdy tu byl starobinec školských sester. V roce 1999 v bývalé márnici vznikla kaple, která tu byla otevřena na památku putování sochy Panny Marie všemi světadíly z Nazareta do Betléma. Vzácné umělecké dílo se v květnu 1999 ocitlo i v Koclířově a její zmenšenou kopii návštěvník nalezne v kapli i dnes. Kromě této sochy se uvnitř nachází také svatostánek ze zrušeného kněžského semináře z Hradce Králové. Každou 1. mariánskou sobotu se v kapli koná adorace za nová duchovní povolání.

Památník biskupa Josefa Hloucha vytvořil v roce 2012 výtvarník Milivoj Husák. Byla tak uctěna vzpomínka na člověka, který působil v Českých Budějovicích, ale v letech 1963 – 1968 byl vězněn v koclířovském klášteře, kde ho hlídali členové Státní bezpečnosti. Stalo se tak na základě zrušení církevních řádů, které v padesátých letech 20. století zakázala komunistická vláda a řeholníky uvěznila, nebo je odvezla do pohraničních továren. Jen pár metrů od památníku biskupa Josefa Hloucha se nachází další zajímavé místo. Na památku putování sochy Panny Marie Fatimské zde byl vytvořen unikátní památník, představující dvě cesty. Cesta ke kříži vyzývá k pokání a cesta zpět od kříže k naději.

Koclířovský klášter byl řádem redemptoristů vystavěn v letech 1852 – 1855 a hned po dobudování v něm byl zřízen hospic, ve kterém bratři pomáhali potřebným a umírajícím. Roku 1887 byl k budově kláštera podle plánů stavitele Schmalzhofera z Vídně přistavěn kostel sv. Alfonse a Panny Marie Fatimské. Jedná se o novogotickou stavbu s obdélnou lodí kostela s opěráky a lomenými okny. Na jižním průčelí vystavěna polygonální věž s jehlancovou střechou. V roce 1896 se redemptoristé přestěhovali do nového kláštera ve Čtyřiceti Lánech u Svitav a prázdnou budovu koleje získaly Školské sestry III. řádu sv. Františka a zřídily v ní školu pro dívky. Činnost školy utlumila německá okupace a klášter sloužil jako chudobinec. Po vystěhování německého obyvatelstva z Koclířova a po únoru 1948 byl v objektu zřízen domov pro starší řádové sestry. 

Kaple Božího Těla v Koclířově stojí mimo poutní areál, ale zcela jistě taktéž plnila náboženskou funkci a byla důležitým kulturním či společenským prvkem. Bohužel neexistuje nějaká zmínka o tom, kdy byla vystavěna nebo jiné informace z její historie. Pravděpodobně vznikla někdy v polovině 19. století a v nedávné době byla opravena.  Kapličky Božího těla často lemovaly trasy procesí a sloužily jako zastávky, kde se účastníci mohli modlit a odpočinout. Byly také stavěny jako projev díkůvzdání za Boží milosti nebo jako prosba o pomoc a ochranu. V některých oblastech se stavění kapliček Božího těla stalo součástí místních tradic a zvyklostí. Kapličky tak dotvářely kulturní krajinu a byly důležitým prvkem života místních komunit.

Kostel sv. Jakuba v Koclířově, od roku 1843 nazýván také sv. Filomeny, je poprvé zmiňován jako farní roku 1344. Další zpráva pochází z roku 1748 a oznamuje špatný stav střechy, ale již o 15 let později byl velmi špatný technický stav celého kostela. Opraven byl až roku 1766, o tři roky později byl rozšířen přestavbou v barokním stavebním stylu a v roce 1771 ke kostelu přibyla současná věž. Od roku 1839 byl farářem v Koclířově Antonín Kukla, který mj. založil klášter na kopci nad Koclířovem. Měl ve veliké úctě mučednici svatou Filoménu, na kterou se roku 1843 rozšířilo zasvěcení svatostánku. Roku 1844 se zmíněný farář zřítil i s prohnilou kazatelnou dolů a tak musela být vyrobena nová kazatelna. Roku 1845 byl postaven nový kůr a byly na něj přeneseny varhany, jež byly v roce 1878 opravovány. 

Okružní naučná stezka začíná na návsi v Mladči a provází turisty kolem krasového vrchu Třesín. Nejdříve sledujete červenou turistickou značku a od rozcestí pod Měníkem pokračujete po modré. Vede převážně po lesních cestách, které nemusí být dobře průchodné pod sněhem nebo po silném dešti. V oblasti Třesína, který je tvořen devonskými vápenci, se nacházejí četné projevy krasové činnosti. Nejvýznamnější z nich jsou veřejnosti přístupné Mladečské jeskyně.  Na povrchu jsou krasové úkazy doplněny závrty, škrapy a puklinami a patří k nim také pozoruhodné Řimické vyvěračky. Především děti nadchne průchozí jeskyně Podkova, což byla původně dvojice nesouvisejících mělkých chodeb, které byly propojeny na začátku 19. století.

Kaple sv. Cyrila a Metoděje byla v těsné blízkosti hanácké obce Měník postavena po roce 1869 na památku smrtelného zranění místního starosty Josefa Hajíčka. K tragédii došlo v rámci oslav tisíciletého výročí úmrtí sv. Cyrila, jenž zemřel 14. února 869 v Římě a tuto událost připomíná kamenná deska na venkovní straně půlkruhového uzávěru kaple s textem: Na památku smrtelného poranění JOSEFA HAJNÍČKA rolníka a starosty z Měníka při oslavě tisíciletého úmrtí sv. CYRILA. dne 14. února 1869. Další nápis sděluje, že stavitelem kaple u polní cesty do Řimic byla rodina Hajníčkova a donátorem vzpomínkové desky spolek Pokrok z Řimic. Od drobné sakrální stavby se návštěvníkům naskýtá nádherný výhled na rovinatou Hanou s vesnicemi a městy či na pohoří Jeseníků, rýsující se na obzoru.

Kaple Panny Marie Růžencové byla na návsi hanácké obce Měník vystavěna v roce 1810. Tento letopočet návštěvník najde ve štítu drobné sakrální stavby, některé prameny však hovoří o tom, že k výstavbě došlo v roce 1850 nebo 1857. Podélná stavba je uzavřena mírně odsazenou apsidou zaklenutou konchou. Krátká hlavní loď je zaklenuta valeně s výsečemi. Na hřebeni střechy se nachází polygonální dřevěná lucerna, do níž byl roku 1850 umístěn zvon, pocházející z dílny olomouckého zvonaře Wolfganga Adama Strauta. Před kapličkou stojí kamenný kříž s ukřižovaným Ježíšem, který vznikl v již zmíněném roce 1857.

Přírodní památka Geologické varhany se nachází v opuštěném vápencovém lomu nedaleko obce Měrotín, u křižovatky silnic II/635 Litovel–Mladeč a odbočky na Hradečnou. Jedná se o obnažený krasový útvar kuželového typu v počátečním stadiu vývoje, který vznikl v teplém a vlhkém tropickém podnebí třetihor. Je to jedinečný odkryv a doklad tropického krasu ve východním okraji Českého masivu na severní Moravě. V lokalitě jsou rovněž zbytky usazenin vzniklých místním zvětráváním a také dalších, přemístěných sem splavováním z okolí. Devonské vápence jsou zde rozčleněny do vypouklých tvarů nízkých kuželů, mezi kterými jsou vanovité, mísovité a korytovité smíšeniny, přecházející ve svislé výdutě a štěrbiny. 

Pod názvem Řimické vyvěračky se skrývají pozoruhodné prameny a malá jezírka, které najdete na úpatí vápencového kopce Třesína na okraji Litovelského Pomoraví. Jedná se o soustavu čtyř pramenů, které jsou vlastně pokračováním potoka Špraňku. Část vyvěraček má podobu běžného pramene, další doslova vytékají ze skály, jiné zase vytékají z trubek. Patrně nejzajímavější jsou vyvěračky, které najdeme blíže k Řimicím. Mají podobu malých jezírek, do kterých se ze dna viditelně tlačí voda. Kdysi zde prý bylo takových vývěrů vody více. Vzaly však za své při stavbě rychlostní silnice I/35 z Olomouce do Mohelnice. Oba druhy vyvěraček jsou i významným biotopem, zejména bezobratlých živočichů. Setkává se zde fauna žijící v podzemních vodách s faunou, která se nachází ve vodách povrchových.

Rytířská síň se nacházela na vrcholu kopce a bývala součástí velkoryse řešeného krajinného areálu v okolí Nových zámků a Mladče. Území spadalo do úsovského panství, které v letech 1597 - 1945 patřilo Lichtenštejnům. Rytířská síň byla vystavěna v první polovině 19. století a měla podobu antického chrámu s šestnácti jónskými sloupy. Sloužila pro podávání občerstvení při reprezentačních honech. Na skálu vedlo několik cest pro pěší, jezdce na koních a dokonce i pro povozy. Okraj skály byl upraven tak, aby se po něm hosté mohli bezpečně pohybovat a kochat výhledy. Cesty byly zasekány do skály, stromy odstraněny a přes průrvy vedly dřevěné mosty. 

Jeskyně Podkova se nachází ve svahu kopce Třesína nedaleko obce Mladeč. Původně se jednalo o dvě slepé samostatné chodby, které se k sobě pouze značně přibližovaly. Na přání tehdejších majitelů panství Lichtenštejnů byly na začátku 19. století obě chodby uměle propojeny do tvaru podkovy, aby jimi bylo možné procházet. Vznikla tím další zajímavost v jejich zámeckém parku. Konce chodeb jsou od sebe vzdáleny 28 metrů. Jeskyně byla dříve nazývána také „Blátivá díra“, v německé literatuře „Zwergenhöhle“ nebo „Wolfhöhle“ a byly v ní objeveny četné nálezy po činnosti člověka ve starší době kamenné. Jeskyně je volně přístupná kromě zimních měsíců, kdy slouží jako zimoviště netopýrů.

Mladečský mlýn byl postaven zřejmě již ve druhé polovině 14. století. Od počátku byl součástí panského dvora úsovské vrchnosti. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1407. Mladečský a sobáčovský mlynář zodpovídali také za stav na náhonu pod Třesínem, zvaným Stávek nebo Kladník. Roku 1834 na něm hospodařil Tomáš Seifert. V letech 1930 - 1939 mlýn držel František Indra. V tomto období klapáč využíval pohon na dvě vodní kola. Ministerským rozhodnutím z roku 1951 byl mlýn určen k likvidaci. Poté byl objekt využíván ke šrotování a míchání krmiv. Dnes už budova slouží pouze k bydlení.