Na vrcholcích jesenických hor se na počátku 18. století pásl skot a ovce, protože celá oblast byla v minulosti téměř holá či porostlá jen řídkým lesem. Ve vrcholném období se zde páslo až 300 kusů dobytka, nejprve mladí voli, později ovce, jejichž chov byl méně náročný. V druhé polovině 19. století došlo v důsledku dovozu levné vlny z Austrálie k postupnému úpadku zdejšího pastevectví, kvůli němuž zde bylo postaveno několik hospodářských objektů pro ustájení dobytka a salaší pro potřeby ovčáků. První salaš na tomto místě byla vybudována roku 1863 pod názvem Nová Ovčárna, jež byla na svou dobu poměrně dobře vybavená. Kromě nezbytných stájí pro ovce v ní byl i byt pro ovčáka, inspekční pokoj a místnost pro zpracování mléka, na jehož produktech si pochutnávali hosté nedalekých lázní v Karlově Studánce.

Chata Kurzovní byla jednou ze tří původních turistických chat v okolí Pradědu, nejvyšším bodě Moravy. Jejím předchůdcem byla Nová Švýcárna, kterou roku 1887 v nadmořské výšce 1335 metrů u cesty vedoucí z Ovčárny na Praděd nechala postavit Pastevecká společnost pro potřeby salašníků, kteří se starali o pasoucí se skot a ovce. Salaš však záhy vzala za své a v roce 1921 na stejném místě postavilo německé Desensko - pradědské pastevní družstvo stáje pro sezónní pastvu skotu. Byl to přízemní objekt o rozměrech pouhých 40 x 10 m, postavený z volně ložených kamenů na sebe bez použití spojovací malty, jenž sloužil různým účelům do roku 1942, kdy většina personálu narukovala na frontu. Objekty včetně následně přistavěných byly využívány i nadále, bohužel pro zcela jiné účely.

Onen všední den březnový den roku 2010 nám vyšel téměř náramně. V práci jsme měli volno, doma žádné povinnosti, nicméně předpověď počasí, slibující nádherný slunečný den, meteorologům, meteoroložkám a rosničkám vůbec nevyšla. Ráno jsme se museli rozhodnout, jestli se budeme pohybovat v nížinách bez sněhu nebo vyrazíme na hory, kde bělostná pokrývka ještě zakrývala zemský povrch. Nakonec jsme si vybrali druhou možnost. Po snídani jsme nastartovali zelený korejský povoz a o několik desítek minut později jsme ho nechali odpočívat na parkovišti Hvězda, rozkládající se nad oblíbenou Karlovou Studánkou. Nachystali jsme si běžky a přesunuli se na zastávku, na kterou za chvíli přifrčel autobus. Pohodlně jsme se jím vyvezli na Ovčárnu a ocitli se tak na křižovatce hlavních turistických a běžeckých cest, spojujících nejznámější místa Jeseníků.

Chata Švýcárna byla postavena roku 1887, avšak její začátky sahají do mnohem hlubší minulosti. Původně se totiž jednalo o pasteveckou salaš a velice nás překvapilo, že se objevila již na mapě losinského panství z roku 1736 pod názvem Knoblochhaus čili Česnekový dům, který sloužil jako obydlí pro pastýře a sklad mléčných výrobků. V roce 1829 na místě tehdy již opuštěného Česnekového domu byla vybudována nová salaš, na které hospodařil Johann Aegerter, původem ze Švýcarska, podle něhož chata získala svůj název. Tehdejší salaš se skládala z kamenné stáje pro více než sto kusů dobytka a několika dalších dřevěných budov. S rozvojem turistiky se v ní začali ubytovávat i první turisté, kteří se zde mohli skrýt před nepohodou, odpočinout si, koupit jednoduchou stravu, případně i nouzově přenocovat.

Chata Švýcárna byla postavena roku 1887, avšak její začátky sahají do mnohem hlubší minulosti. Původně se totiž jednalo o pasteveckou salaš a velice nás překvapilo, že se objevila již na mapě losinského panství z roku 1736 pod názvem Knoblochhaus čili Česnekový dům, který sloužil jako obydlí pro pastýře a sklad mléčných výrobků. V roce 1829 na místě tehdy již opuštěného Česnekového domu byla vybudována nová salaš, na které hospodařil Johann Aegerter, původem ze Švýcarska, podle něhož chata získala svůj název. Tehdejší salaš se skládala z kamenné stáje pro více než sto kusů dobytka a několika dalších dřevěných budov. S rozvojem turistiky se v ní začali ubytovávat i první turisté, kteří se zde mohli skrýt před nepohodou, odpočinout si, koupit jednoduchou stravu, případně i nouzově přenocovat.

Velikonoční pondělí lze strávit různými způsoby. Dívky, holčičky a ženy obvykle čekají na koledníky, bezpečně schované za okny a dveřmi svého domova, do nichž se mužská část populace od nejmenších dětí po stále chodící dědečky snaží dostat, aby po nezbytných úkonech shrábli zaslouženou odměnu v podobě pomalovaných vajíček, čokoládových zajíčků a jiných sladkostí, zatímco ti odrostlejší svou výslužku spíše konzumují v tekutých variantách. V březnu 2008 jsme se připojili ke zbytku populace, který v tento svátek odcestoval za nějakým turistickým cílem či do přírody, a tak jsme opustili Olomouc a odjeli na Červenohorské sedlo.

Lesní bar u Horní Lipové je jedním z těch, o který se nestará žádný personál a kde si lidé berou sami, co zrovna potřebují nebo na co mají chuť. Záleží tedy na poctivosti návštěvníků lesního baru jestli zaplatí a tím jsou vlastně unikátní. Po celý rok si tu každý může dát cokoli, ale zaplatit nemusí vůbec nic. Přesto podnik dosud nezkrachoval. Turisté zde mají k dispozici širokou škálu nápojů, které chladí studená pramenitá voda, mohou si uvařit i kávu nebo čaj. Cedule s nápisem "výlov" ukazuje k dřevěnému žlabu, ve kterém se chladí nejméně třicet plechovek s energetickým nápojem, sladkým pitím pro děti a pár plastových sáčků s džusem. Hned vedle proud vody sprchuje také plechovky Pepsi Coly.

Lipová-lázně se skládá ze dvou původně samostatných obcí Dolní Lipová a Horní Lipová, která byly sloučeny roku 1960. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1290, další až z let 1372, 1420 a 1552, což bylo způsobeno tím, že obec byla zakládána postupně a v některých obdobích patrně úplně nebo alespoň částečně zpustla. Koncem 16. století bylo v Lipové již 57 sedláků a velká pila. V období 30-ti leté války a bezprostředně po jejím skončení postihla obec jedna z vln čarodějnických procesů. Vedle zemědělství a lesnictví se stále více obyvatel zabývalo předením, od konce 17. století se tu také začal dobývat vápenec a začalo se pálit vápno. V 19. století patřila Dolní Lipová k nejlidnatějším obcím na Jesenicku. Významnou etapou je založení lázní v Dolní Lipové Johanem Schrothem a po výstavbě železnice v roce 1888 se obec rozrostla.

V Palackého ulici ve městě Jeseník stojí přízemní obytný dům téměř čtvercového půdorysu, postavený ze smíšeného zdiva s výraznou a značně převýšenou valbovou střechou. Podle pověsti zde měl v 17. století bydlet jesenický kat. Označení Katovna vzniklo díky zdejší pověsti o pamětním kříži, věnovaném památce Martina Wagnera, který byl údajným katem města Frývaldova (dnes Jeseníku). Ten měl být zabit Švédy v roce 1646. Kříž byl poté objeven při orbě v roce 1900 v blízkosti fary a tohoto domu. Ačkoli na kříži jsou pouze iniciály, byl přisouzen právě zdejšímu katovi Wagnerovi. Dle dochovaných zpráv však v domě bydleli pouze biskupští úředníci a jiní nájemci.

Zprvu tu vznikla ves a krátce potom i město Frývaldov, uváděné poprvé roku 1267, kde fojt vykonával hrdelní právo a v němž stával hrad. Počátkem 14. století město velice trpělo nájezdy loupeživých rytířů a právě z té doby se datují důležité zmínky o hamrech v blízkosti města, jichž bylo 13. V Jeseníku sídlil vrchnostenský úředník, spravující do roku 1848 oblast od Mikulovic až po Ramzovou a Filipovice. V letech 1662–1684 zde probíhaly inkviziční procesy s čarodějnicemi. Později zde vznikly manufaktury, lázeňství a byla vybudována nemocnice či nádraží pro novou trať. Vlakovým spojením podstatně zesílil turistický ruch, cílevědomě pěstovaný od roku 1881 Moravskoslezským sudetským horským spolkem. Následně byl vystavěn klášter voršilek a roku 1913 gymnázium.

Dnešní obec Bělá pod Pradědem vznikla fakticky roku 1964 sloučením dosud samostatných obcí Adolfovice a Domašov a dvou osad: Filipovice a Bělá. Nové jméno bylo převzato od říčky Bělé, přívlastek "pod Pradědem" pak odkazuje na blízkost nejvyšší hory Hrubého Jeseníku. Všechny části dnešní obce Bělá patřily od první zmínky – totiž v případě Domašova a Adolfovic od roku 1284 – až do konce patrimoniální správy roku 1850 k panství Frývaldov (nyní Jeseník), které bylo téměř po celou dobu v přímém držení vratislavského biskupa. Pouze od poděbradské doby do roku 1547 je biskup uděloval v léno, naposledy od roku 1506 Fuggerům. Celé panství pak bylo součástí rakouské (české) části Nisského knížectví v rámci Rakouského Slezska. Bělá pod Pradědem je členem Mikroregionu Jesenicko, svazku obcí vzniklého v roce 1999.

Osada Filipovice byla založena roku 1779 vratislavským biskupem Filipem II. na katastru Domašova. V roce 1805 bylo v osadě evidováno 17 domovních čísel s 86 obyvateli, kteří se živili zejména zemědělstvím a dřevařstvím. V roce 1961 se vesnice stala součástí obce Bělá pod Pradědem. Nyní slouží především rekreaci, zejména zimní, neboť zde vznikl menší lyžařský areál. V obci se nacházela stará poštovní stanice, v níž před namáhavou cestou do strmých serpentin Červenohorského sedla byly vyměňovány unavené potahy a kočí i koně si zde mohli trochu odpočinout nebo posilnit před další cestou. Dnes se v budově nachází hotel a restaurace. Na okraji obce se rozkládá přírodní rezervace Filipovické louky, která chrání rašelinné a mokré louky s olšinou v nivě drobného potoka.

Přes Červenohorské sedlo odpradávna vedla stará kupecká cesta mimořádného významu, neboť spojovala Moravu se Slezskem. Nejstarším objektem na sedle je chata z roku 1876, stojící blízko původního cestářského domku, který zde stál již v polovině minulého století. Chatu vyhledávali formani, dopravující dřevěné uhlí do sobotínských železáren, ale sloužil též poště a prvním turistům. Cesta to byla opravdu krkolomná, protože její šířka byla pouhé tři metry a postavena byla za dva roky v letech 1844 - 1846. Na počátku sedmdesátých let 19. století byla vyprojektována nová trasa silnice a stará stezka byla opuštěna. Po vybudování železnice v letech 1886 - 1888 z Hanušovic do slezských Glucholaz a dále do Jeseníků doprava uhlí přes sedlo ztrácela na významu a hostinec stále více sloužil pro potřeby turistů a lyžařů.

Kouty nad Desnou byly založeny kolem roku 1718, kdy si Bedřich Otto od místního usedlíka koupil osamělý mlýn, kolem kterého se v průběhu let rozvinula osada Winkelsdorf. Obec často trápily povodně, z nichž se vždy dokázala vzpamatovat. V 19. století nastal významný rozvoj turistiky a Winkelsdorfu pomohla také výstavba železnice v roce 1904. Německým nacionalistickým spolkem byl vystavěn hotel Primavesi, který za druhé světové války sloužil jako útulna rodin příslušníků SS. Po válce proběhl odsun místních německých obyvatel a obec byla dosídlena obyvateli z jiných regionů. Hotel poté využívali rekreanti ROH a po sametové revoluci byl přestavěn na dnešní Penzion Desná. V roce 2006 začal na svazích vznikat ski areál, který sem přilákal další turisty a sportovce.

První písemná zmínka o Lulči je z roku 1349. Šlechtic Oldřich Skála z Lulče ostře vystoupil v roce 1415 na koncilu proti pomluvám, které hlásali o Českém království Husovi nepřátelé. Škola se v obci datuje okolo roku 1533. V roce 1645 ves vydrancovalo a zapálilo švédské vojsko. Ke stavbě kostela sv. Isidora, patrona zdejších rolníků, došlo v roce 1739. Farní chrám sv. Martina byl dostavěn v roce 1753. Jak šla staletí, drancovala obci další vojska a živelné pohromy. Zejména mládež se však také uměla veselit - až do roku 1870 probíhaly v obci každoročně v únoru tzv. školní radovánky, při nichž se mladí chlapci převlékali za vojáky, chodili s bubnem po vesnici a vybírali od sousedů, co kdo dal na učitele. Roku 1889 v Lulči vznikl Sbor dobrovolných hasičů a TJ Sokol.  V roce 1926 se na novém jevišti sokolovny konalo první divadelní představení lulečských ochotníků.

První písemná zmínka o Rousínově pochází z roku 1222, kdy patřil do majetku Petra z Rousínova. V roce 1321 se obec stala součástí panství hradu Špilberk. O tom, kdy byl Rousínov povýšen na město nejsou záznamy, nicméně v roce 1460 byla Rousínovu potvrzena městská práva. V držení města se v průběhu let vystřídala řádka šlechtických rodů. Již v roce 1401 je v Rousínově zmíněná fara a v roce 1511 se uvádí i kaple svaté Máří Magdalen v sousedství fary. Fara byla v průběhu třicetileté války zničena, znovu postavena byla v roce 1691. Kaple byla rozšířena na barokní kostel a v roce 1699 byla přistavěna hranolová věž. V roce 1591 nechala židovská komunita ve městě postavit židovskou synagogu. V letech 1598 až 1600 byla na městském náměstí postavena renesanční radnice.

Ve Slezských Beskydech se nacházela paseka Przysłop, která od začátku 19. století byla svědkem mnoha loveckých výprav. Na pasece původně stála myslivna a od roku 1855 malý domek pro myslivce. Výběr místa nebyl náhodný. V roce 1853 na jednom z honů ulovil vídeňský hrabě Braid dva tetřevy, kteří pocházeli ze zdejších lesů. Tato skutečnost zaujala arcivévodu Albrechta Fridricha, zaníceného myslivce, aby se v této části rozvíjel chov tetřevů. Myslivna nepostačovala svojí kapacitou a tak v roce 1863 byla postavena nová myslivna, dnes nejstarší dřevěná stavba ve Visle. Časté lovecké výpravy aristokracie urychlily rozhodnutí ke stavbě loveckého zámečku. Projekt vypracoval hlavní architekt stavebního úřadu Těšínské komory architekt Albin Teodor Prokop. Výstavba započala v roce 1897 a byla ukončena v roce 1898.

Malá vesnička Benkov, ležící na konci krátkého údolí nedaleko Libiny, se stala domovem naší babičky a dědy, kteří v místní chalupě trávili poklidné stáří a zasloužený důchod. Kromě obvyklých návštěv jsme u nich strávili také několik týdnů letní dovolené či pár prodloužených víkendů, neboť z chalupy to nebylo daleko do drsného pohoří Jeseníků. V srpnu 2013 jsme u nich strávili příjemné čtyři dny a každé ráno po snídani jsme vyrazili za poznáváním zajímavých míst v Jeseníkách. Na druhý den pobytu jsme si naplánovali poznávání pamětihodností a zajímavostí v okolí města Jeseník.

Lesní bar u Horní Lipové je jedním z těch, o který se nestará žádný personál a kde si lidé berou sami, co zrovna potřebují nebo na co mají chuť. Záleží tedy na poctivosti návštěvníků lesního baru jestli zaplatí a tím jsou vlastně unikátní. Po celý rok si tu každý může dát cokoli, ale zaplatit nemusí vůbec nic. Přesto podnik dosud nezkrachoval. Turisté zde mají k dispozici širokou škálu nápojů, které chladí studená pramenitá voda, mohou si uvařit i kávu nebo čaj. Cedule s nápisem "výlov" ukazuje k dřevěnému žlabu, ve kterém se chladí nejméně třicet plechovek s energetickým nápojem, sladkým pitím pro děti a pár plastových sáčků s džusem. Hned vedle proud vody sprchuje také plechovky Pepsi Coly.

Přes Červenohorské sedlo odpradávna vedla stará kupecká cesta mimořádného významu, neboť spojovala Moravu se Slezskem. Nejstarším objektem na sedle je chata z roku 1876, stojící blízko původního cestářského domku, který zde stál již v polovině minulého století. Chatu vyhledávali formani, dopravující dřevěné uhlí do sobotínských železáren, ale sloužil též poště a prvním turistům. Cesta to byla opravdu krkolomná, protože její šířka byla pouhé tři metry a postavena byla za dva roky v letech 1844 - 1846. Na počátku sedmdesátých let 19. století byla vyprojektována nová trasa silnice a stará stezka byla opuštěna. Po vybudování železnice v letech 1886 - 1888 z Hanušovic do slezských Glucholaz a dále do Jeseníků doprava uhlí přes sedlo ztrácela na významu a hostinec stále více sloužil pro potřeby turistů a lyžařů.

Pramen, ze kterého pil na své inspekční cestě císař Josef II., se nachází naproti penzionu v Horní Lipové. Jeho historie se začala odvíjet v 18. století, kdy spoluvladař Marie Terezie vykonával 1. září 1779 inspekční cestu Slezskem a při návštěvě Horní Lipové si nechal přinést vodu z tohoto pramene. Nepohrdl ani pouhou hliněnou miskou, protože hrníček byl v té době v okolí vzácností. Dne 8. září 1911 nechala obec, za finanční podpory Sudetského horského spolku z Frývaldova, na paměť této události u pramene postavit jehlanovitý pomník a na něm umístit tabulku hlásající: Zur Erinnerung an Kaiser Josef II. der sich am 1. 9. 1779 hier gelabt. Errichtet 1911.

V obci Lipová Lázně stojí jednolodní kostel sv. Václava, který je typickou ukázkou stavební památky josefínské doby. Dnešnímu kostelu předcházela malá kaple, která je v pramenech uváděna již roku 1625. Úkolem postavit nový kostel byl pověřen farář Jan Rother, který sem byl poslán roku 1785. Finanční požadavky spojené se stavbou byly kryty částkou 6988 zlatých, které poukázal císař Josef II. z náboženského fondu. Základní kámen nového kostela o rozměrech 36x12 m byl položen 10. května roku 1787 a ještě téhož roku byla dokončena hrubá stavba. Stavební práce pokračovaly i v následujícím roce, kdy byly zakončeny. 

Na rušné křižovatce v Lipové–lázni se nachází budova bývalé rychty čp. 24, postavená okolo roku 1800 v klasicistním slohu, která patrně nahradila starší sídlo rychtáře. V Dolní Lipové působil tento úředník zřejmě již ve 14. století a disponoval různými pravomocemi (správní, soudní, daňové), dokud nebyli fojtové a úředníci nahrazeni nově zřizovanými starosty v rámci obecní samosprávy. Úřad fojta byl v českých zemích zrušen v roce 1848 v souvislosti s revolučním rokem a s ním spojeným zrušením roboty a vrchnostenských úřadů. Jaká instituce v bývalé rychtě následně působila není známo. Další zpráva pochází z dvacátých let 20. století, kdy zde býval Weidlichův hostinec.

Mohutný komplex budov kláštera voršilek s kaplí Panny Marie začal vznikat v 19. století pro vratislavský konvent řádu sv. Voršily, jehož činnost měla zásadní význam pro rozvoj vzdělanosti v regionu. První budovou pro službu řádu ve městě Jeseníku byl dům čp.154 na Masarykově náměstí. Stalo se tak v roce 1881 a následně se areál začal rozrůstat o další přístavby, například obytné cely konventu a prostory pro školní výuku. Stavitelem byl Johann Gröger. Zdejší chovanky byly vzdělávány v jazyce anglickém, francouzském a německém. Tou dobou zde v privátní škole byly čtyři třídy. V prosinci 1884 obdržel konvent povolení ke zřízení osmileté obecní školy. Jako veřejná byla od roku 1886. Zdejší chovanky a sestry pocházely z různých míst Evropy a klášter se stále rozrůstal.

V Palackého ulici ve městě Jeseník stojí přízemní obytný dům téměř čtvercového půdorysu, postavený ze smíšeného zdiva s výraznou a značně převýšenou valbovou střechou. Podle pověsti zde měl v 17. století bydlet jesenický kat. Označení Katovna vzniklo díky zdejší pověsti o pamětním kříži, věnovaném památce Martina Wagnera, který byl údajným katem města Frývaldova (dnes Jeseníku). Ten měl být zabit Švédy v roce 1646. Kříž byl poté objeven při orbě v roce 1900 v blízkosti fary a tohoto domu. Ačkoli na kříži jsou pouze iniciály, byl přisouzen právě zdejšímu katovi Wagnerovi. Dle dochovaných zpráv však v domě bydleli pouze biskupští úředníci a jiní nájemci.

Základem dnešního Masarykova námětí se stala osada Wriwald, jejíž existence je doložena již roku 1267. Patřila Vratislavskému biskupství, které ve 13. století nechalo postavit na severním svahu Hrubého Jeseníku kostel, aby chránil biskupství před válečnými vpády z Čech. Na tomto strategickém místě na zakázku biskupství vyměřil lokátor místo čtvercového půdorysu jako střed osady. Okolo tohoto prostranství se časem usídlili řemeslníci, lesní dělníci, zemědělci a podobně. Bohužel nevíme, kdy k tomuto vyměření došlo, ale určitě se jedná o základ dnešního náměstí, které získalo obvyklé označení „Ring“. O počátečním vývoji městečka nemáme bohužel zprávy, neboť záznamy z tohoto období byly zničeny požáry. Město se postupem času vyvíjelo....

Zámek Bučovice má velmi bohatou historii, která sahá až do druhé poloviny 16. století. V roce 1567 se ujal stavby zámku Jan Šembera z Boskovic, významný moravský šlechtic, jehož rod patřil mezi nejmocnější a nejbohatší na Moravě. Jan Šembera byl znám svou vášní pro moderní architekturu a kulturu, a proto se rozhodl vystavět sídlo, které by reflektovalo tehdejší renesanční ideály – zámek měl být nejen rezidencí, ale také místem, které bude reprezentovat bohatství a prestiž jeho rodu. Inspiraci čerpal především z Itálie, kde renesance vzkvétala, a povolal na stavbu italské architekty a umělce. Stavba zámku byla dokončena kolem roku 1585 a výsledek byl ohromující. Zámek Bučovice se stal jedním z nejvýznamnějších renesančních sídel na Moravě, a to nejen díky své pokrokové architektuře, ale také díky bohatě zdobeným interiérům.

V květnu 2010 se nám do práce vstávalo dobře. Po zazvonění budíku jsme rychle vylezli z postele a nachystali se na služební cestu. Na otázku, proč tomu tak bylo, existuje jednoduchá odpověď. Ačkoliv jsme onoho dne plnili pracovní povinnosti, zároveň jsme se bavili a navíc poznali nové místa. Firma HP Tronic totiž 2010 v malé obci Kostelany pořádala výstavu nových spotřebičů a elektroniky, které si zákazníci v následujících měsících mohli koupit v síti prodejen EURONICS. Veletrhu jsme se zúčastnili i my a moc jsme se na něj těšili, protože se konal v atraktivních prostorách westernového ranče. Na závěr jsme pak navštívili zámek v Bučovicích.

Jedinečný ranč Kostelany byl původně postaven pro chov koní a milovníky westernu a country. Nachází na území nádherného přírodního parku Chřiby a nabízí pobyty s tematikou divokého západu, 2 bowlingové dráhy, westernové divadlo, restauraci a wellness i fitness centrum. Apartmány, apartmá i pokoje jsou individuálně zařízené a vybavené dřevěným nábytkem. Ve všech najdete posezení, TV, psací stůl, šatní skříň a koupelnu. K některým pokojům a apartmá patří také terasa, balkon a pohovka. V apartmánech dále najdete kompletně vybavenou kuchyň, balkon a posezení s pohovkou. Ranč Kostelany má vlastní bezplatné parkoviště a zdarma je dostupné také Wi-Fi.

Zámek Bučovice má velmi bohatou historii, která sahá až do druhé poloviny 16. století. V roce 1567 se ujal stavby zámku Jan Šembera z Boskovic, významný moravský šlechtic, jehož rod patřil mezi nejmocnější a nejbohatší na Moravě. Jan Šembera byl znám svou vášní pro moderní architekturu a kulturu, a proto se rozhodl vystavět sídlo, které by reflektovalo tehdejší renesanční ideály – zámek měl být nejen rezidencí, ale také místem, které bude reprezentovat bohatství a prestiž jeho rodu. Inspiraci čerpal především z Itálie, kde renesance vzkvétala, a povolal na stavbu italské architekty a umělce. Stavba zámku byla dokončena kolem roku 1585 a výsledek byl ohromující. Zámek Bučovice se stal jedním z nejvýznamnějších renesančních sídel na Moravě, a to nejen díky své pokrokové architektuře, ale také díky bohatě zdobeným interiérům.