Skokanský můstek Adama Małysze v Malince, místní částí Wisly, je jedním z nejznámějších lyžařských zařízení v Polsku. Jeho historie sahá až do roku 1933, kdy byla na pozemku Státních lesů postavena první stavba. Prvním rekordmanem byl Mieczysław Kozdruń, skokan na lyžích ze Slezského sportovního klubu, který skočil 41 metrů. Zpočátku byl můstek dřevěný a v průběhu let prošel řadou modernizací. V roce 1953 proběhla první velká rekonstrukce zařízení, v roce 1970 byl můstek podruhé modernizován, když byla postavena nová věž rozhodčích a ocelová sjezdovka. V té době byl můstek vysoký 105 metrů. Na můstku se konala řada soutěží a mezi jeho rekordmany patřili vynikající polští skokani na lyžích, jako Stanisław Marusarz, Antoni Wieczorek a Zdzisław Hryniewiecki.

Evangelický kostel ve Wisle byl postaven na místě starší dřevěné modlitebny z roku 1807, která už kapacitně nestačila potřebám protestantských věřících. Nový zděný svatostánek vznikl v letech 1833 - 1838 podle návrhu Edwarda Kerbera a dle nařízení Tolerančního patentu z roku 1781 se jednalo o klasicistní trojlodní chrám bez věže a zvonů. Vysvěcení se konalo 29. června 1838 otcem seniorem J. Schimkem a superintendentem otcem J.K. Lumnitzerem. Více než 45 metrů vysoká věž se zvonicí byla přistavěna po získání rovnoprávnosti v letech 1862 – 1863. Roku 1885 byl exteriér kostela poškozen požárem.

V roce 2024 v polském městě Wisla vzniklo nové muzeum s názvem Habsburská hospodářská osada „U Początków Wisły“. Expozice turisty přenáší zpět do habsburské éry a odhaluje fascinující historii života v malebném prostředí horské přírody. Osada se skládá ze dvou okouzlujících budov v alpském stylu, které spolu s okolím vytvářejí nezapomenutelnou atmosféru. Každá budova je živoucím příběhem, vyprávějícím každodenní život obyvatel Wisły v habsburské éře. Při návštěvě habsburské hospodářské osady „Na počátku Visly“ můžete nejen obdivovat architekturu a interiéry, ale také si poslechnout vyprávění průvodce, který vám vysvětlí život místní komunity, jaké zvyky, tradice a výzvy provázely obyvatele Visly v minulých staletích.

Vlaková stanice ve Wisle byla otevřena 10. července 1929. Téhož dne, během slavnostního otevření úseku trati z Polany do Wisly, budovu stanice vysvětil otec Emanuel Grim a poté pronesl projev slezský vojvoda Michał Grażyński. Jednalo se o největší dvoupatrovou cihlovou nádražní budovu na celé trati. Uvnitř se nacházela čekárna, úschovna zavazadel a pokladny, do patra byl umístěn byt přednosty stanice. K nástupišti budovy byla přistavěna částečně prosklená čekárna. Vedle stanice byly postaveny další budovy: dispečerská budova, bateriová místnost, toalety a nádražní sklad s rampou. Až do 11. září 1933, kdy byl otevřen další úsek trati do Głębce, sloužila stanice jako konečná.

Srpnovou dovolenou roku 2025 jsme strávili z větší části na slovenském Liptově a Oravě. Volba místa byla jasná, neboť jsme chtěli navštívili Oravský hrad, k němuž jsme přidali spoustu dalších přírodních cílů a pamětihodností. Po pěti dnech jsme se přesunuli do Polska, přičemž jsme původně měli v úmyslu odjet do Zakopaného, nicméně plány změnila výzva Jdi do hor. V rámci šesti vrcholů, které jsme měli navštívit, se totiž objevila Baraní hora, tyčící se nad městem Wisła, do něhož jsme zavítali již o dva roky dříve a moc se nám v něm líbilo. Plány jsme tedy změnili a zamluvili si ubytování v oblíbeném hotelu Vestina, kde jsme byli předtím velice spokojeni. Pátý den dovolené jsme po příjezdu do Wisły sice byli zklamáni menším pokojem bez balkonu, ale vše vynahradily vynikající večeře a snídaně. Nic však netrvá věčně a tak i naše dovolená v pátek skončila.

Umělý vodopád na potoku Wisełka, jednoho z menších přítoků slavné řeky Wisly, se nachází jen pár desítek metrů od muzea Habsburská hospodářská osada. Osm metrů vysoký vodopád byl vybudován padesátých letech 20. století a je dobře viditelný z Czarne ulice. Naproti malebnému vodopádu se nacházejí rybí žebříky, systém malých vodních prahů, které umožňují rybám pohybovat se po proudu. V době svého vzniku bylo jeho okolí o hodně divočejší, ovšem v průběhu let zde vznikly hotely a parkoviště, které přírodní ráz vodopádu úplně setřely. Ačkoliv se nejedná o přírodní dílo, vodopád se stal oblíbeným místem turistů a dokonce získal poněkud nadnesenou přezdívku Vislanská Niagara.

Co má společného oblíbené polské město Wisla s medvědy? Nejen, že medvěd balancující na balónu je oficiálním maskotem tohoto horského městečka, ale v posledních letech tady vznikla dokonce celá stezka věnovaná těmto roztomilým chlupáčům. Všechno to začalo nevinně už v letech 1960 – 1961, kdy, tehdejší správce Městské zeleně viděl sochu milého medvěda v Německu a ta se mu líbila natolik, že chtěl mít v parku podobnou. Proto se rozhodl neváhat a její zhotovení zadal místnímu sochaři – Jerzymu Szarcovi. Bylo tak vytvořenou sousoší, které znázorňovalo medvědici se dvěma mláďaty. Jenže po nějaké době byli dva menší medvědi stojící vedle velkého medvěda na kouli ukradeni.

Skokanský můstek Adama Małysze v Malince, místní částí Wisly, je jedním z nejznámějších lyžařských zařízení v Polsku. Jeho historie sahá až do roku 1933, kdy byla na pozemku Státních lesů postavena první stavba. Prvním rekordmanem byl Mieczysław Kozdruń, skokan na lyžích ze Slezského sportovního klubu, který skočil 41 metrů. Zpočátku byl můstek dřevěný a v průběhu let prošel řadou modernizací. V roce 1953 proběhla první velká rekonstrukce zařízení, v roce 1970 byl můstek podruhé modernizován, když byla postavena nová věž rozhodčích a ocelová sjezdovka. V té době byl můstek vysoký 105 metrů. Na můstku se konala řada soutěží a mezi jeho rekordmany patřili vynikající polští skokani na lyžích, jako Stanisław Marusarz, Antoni Wieczorek a Zdzisław Hryniewiecki. 

Vlaková stanice ve Wisle byla otevřena 10. července 1929. Téhož dne, během slavnostního otevření úseku trati z Polany do Wisly, budovu stanice vysvětil otec Emanuel Grim a poté pronesl projev slezský vojvoda Michał Grażyński. Jednalo se o největší dvoupatrovou cihlovou nádražní budovu na celé trati. Uvnitř se nacházela čekárna, úschovna zavazadel a pokladny, do patra byl umístěn byt přednosty stanice. K nástupišti budovy byla přistavěna částečně prosklená čekárna. Vedle stanice byly postaveny další budovy: dispečerská budova, bateriová místnost, toalety a nádražní sklad s rampou. Až do 11. září 1933, kdy byl otevřen další úsek trati do Głębce, sloužila stanice jako konečná. 

Evangelický kostel ve Wisle byl postaven na místě starší dřevěné modlitebny z roku 1807, která už kapacitně nestačila potřebám protestantských věřících. Nový zděný svatostánek vznikl v letech 1833 - 1838 podle návrhu Edwarda Kerbera a dle nařízení Tolerančního patentu z roku 1781 se jednalo o klasicistní trojlodní chrám bez věže a zvonů. Vysvěcení se konalo 29. června 1838 otcem seniorem J. Schimkem a superintendentem otcem J.K. Lumnitzerem. Více než 45 metrů vysoká věž se zvonicí byla přistavěna po získání rovnoprávnosti v letech 1862 – 1863. Roku 1885 byl exteriér kostela poškozen požárem. 

Ve Slezských Beskydech se nacházela paseka Przysłop, která od začátku 19. století byla svědkem mnoha loveckých výprav. Na pasece původně stála myslivna a od roku 1855 malý domek pro myslivce. Výběr místa nebyl náhodný. V roce 1853 na jednom z honů ulovil vídeňský hrabě Braid dva tetřevy, kteří pocházeli ze zdejších lesů. Tato skutečnost zaujala arcivévodu Albrechta Fridricha, zaníceného myslivce, aby se v této části rozvíjel chov tetřevů. Myslivna nepostačovala svojí kapacitou a tak v roce 1863 byla postavena nová myslivna, dnes nejstarší dřevěná stavba ve Visle. Časté lovecké výpravy aristokracie urychlily rozhodnutí ke stavbě loveckého zámečku. Projekt vypracoval hlavní architekt stavebního úřadu Těšínské komory architekt Albin Teodor Prokop. Výstavba započala v roce 1897 a byla ukončena v roce 1898.

V roce 2024 v polském městě Wisla vzniklo nové muzeum s názvem Habsburská hospodářská osada „U Początków Wisły“. Expozice turisty přenáší zpět do habsburské éry a odhaluje fascinující historii života v malebném prostředí horské přírody. Osada se skládá ze dvou okouzlujících budov v alpském stylu, které spolu s okolím vytvářejí nezapomenutelnou atmosféru. Každá budova je živoucím příběhem, vyprávějícím každodenní život obyvatel Wisły v habsburské éře. Při návštěvě habsburské hospodářské osady „Na počátku Visly“ můžete nejen obdivovat architekturu a interiéry, ale také si poslechnout vyprávění průvodce, který vám vysvětlí život místní komunity, jaké zvyky, tradice a výzvy provázely obyvatele Visly v minulých staletích.

Rozhledna na vrchu Signál byla realizována díky iniciativně obce Horní Radechová, obecně prospěšné společnosti Branka, o. p. s. a Euroregionu Glacensis, když záměr zařadili rozhledny do dotačního přeshraničního projektu EU „Místa plná rozhledů v Euroregionu Glacensis“, Po schvalovacím procesu a dalších krocích začala v červenci 2014 samotná realizace stavby podle projektu Ing. Antonína Olšiny. Tu zajišťovala firma Tesmen, s. r. o. z Olešnice (u Červeného Kostelce). Rozhledna byla dokončena v prosinci 2014. Náklady na stavbu dosáhly 3,4 mil. Kč, obec Horní Radechová uhradila desetinu těchto výdajů. Další peníze však obec musela zaplatit za pozemek a další náležitosti. A tak celkem utratila za realizaci tohoto projektu cca 700 tis. Kč.

Cestování v roce 2021 ovlivnila pandemie Covid 19, která nám zabránila ve svobodném pohybu po zemích českých, moravských a slezských. Panika z nemoci, kontroly a uzávěry na hranicích okresů způsobily, že jsme na první výlet vyrazili až poslední květnový den, kdy začala naše pětidenní dovolená. Ubytování jsme měli zajištěné v Broumově a cestou do tohoto města jsme do obchodu u Chocně doručili zásilku mýdel, které jsme vyráběli v naší litovelské mýdlárně. Když jsme splnili pracovní povinnosti, rozhodli jsme se zastavit na mostě přes frekventovanou železniční trať Olomouc – Praha, vystavěnou v letech 1842 - 1845. Naše černé SUV jsme odložili pár desítek metrů od našeho cíle a když jsme k němu o chvíli později dorazili, znovu se nám naskytl pohled na trať, tentokrát v letním podání. Poprvé jsme sem totiž zavítali v zimě o osm let dříve.

Kaple Panny Marie Pomocné ve východočeské obci Pěkov byla vystavěna v polovině 19. století a od začátku sloužila římskokatolické církvi. Ve 20. století byla její podoba upravena a to včetně novodobého interiéru. Patří do farnosti Police nad Metují a od ledna 2001 je chráněna jako kulturní památka České republiky. Bohoslužby se konají jen o pouti a posvícení. Průčelí kaple je završeno trojúhelníkovým štítem, v jehož středu se nachází kruhové okno s ozdobou. Pod korunní římsou jsou tři niky se sochami svatého Josefa s děťátkem, Panny Marie s knihou a modlící se Panny Marie se sepnutýma rukama. 

Vodní mlýn ve Velkých Petrovicích nechal už v roce 1701 vystavět opat broumovského kláštera Otmar. Krátce nato však dřevěný mlýn do základů vyhořel a ještě v roce 1753 zde bylo pouze spáleniště. Znovu jej postavil v roce 1780 s povolením vrchnosti Tobiáš Loquenc. Jednalo se o nevídaně velkou zděnou budovu mlýna a kamenné hospodářské zázemí. Na mapě z roku 1840 jsou patrná dvě mlýnská kola. V roce 1869 mlýn s podivným názvem Kozínek do současné podoby přestavěl mlynář a majitel mlýna Filip Prouza, který pocházel z Podhorního mlýna v Žabokrkách u Hronova. Moc se mu však zřejmě nedařilo, neboť roku 1880 se mlýn ocitl v dražbě. Další informace pak pocházejí až z období první republiky, když zde roku 1930 byla elektrárna, mlýn a pila Hospodářského družstva.

Kaple svatého Cyrila a Metoděje v obci Horní Radechová patří do římskokatolické farnosti. Byla vystavěna patrně na začátku 19. století, ale přesné datum nebylo zjištěno. Každopádně stála již v roce 1843, kdy rychtář Antonín Zima pro kapli zakoupil nový zvon o váze 135 liber anglických, který v sanktusníku visel téměř 100 let. V roce 1942 kaple o svůj zvon totiž přišla, když byl zabaven pro válečné účely. Dnes svatostánek patří pod farnost Červený Kostelec. Pravidelné bohoslužby se konají v sobotu od 18.00 s nedělní platností.

Dva pěchotní sruby T - S 1 s označením A a B byly vybudovány jako spousta jiných pevnostních objektů v letech 1935 - 1938 jako součást pevnostního systému budovaného na obranu tehdejší Československé republiky. Byly postaveny v rámci podúseku 1/V Zbečník, jako pěchotní sruby II. třídy odolnosti palebně navazující na svého pravého souseda N-S 93b. Betonáž áčka proběhla 6. – 10. prosince 1937 v celkové kubatuře 1262 m3. Stavbu prováděla stavební firma Ing. Filip Praha, v celkové hodnotě 929 612 Kč. Betonáž béčka byla uskutečněna 04.-08.04.1938 stejnou firmou, hlavní zbraní byl 47mm protitankový kanón vz.36 spřažený s těžkým kulometem vz.37, které doplňovala dvojice těžkých kulometů vz.37 a lehký kulomet vz.26 ve zvonu. Hlavní výzbroj objektu A tvořila smíšená zbraň L1 a dvojče těžkých kulometů vz. 37. Vedlejší výzbroj objektu tvořily tři lehké kulomety vz. 26.

Rozhledna na vrchu Signál byla realizována díky iniciativně obce Horní Radechová, obecně prospěšné společnosti Branka, o. p. s. a Euroregionu Glacensis, když záměr zařadili rozhledny do dotačního přeshraničního projektu EU „Místa plná rozhledů v Euroregionu Glacensis“, Po schvalovacím procesu a dalších krocích začala v červenci 2014 samotná realizace stavby podle projektu Ing. Antonína Olšiny. Tu zajišťovala firma Tesmen, s. r. o. z Olešnice (u Červeného Kostelce). Rozhledna byla dokončena v prosinci 2014. Náklady na stavbu dosáhly 3,4 mil. Kč, obec Horní Radechová uhradila desetinu těchto výdajů. Další peníze však obec musela zaplatit za pozemek a další náležitosti. A tak celkem utratila za realizaci tohoto projektu cca 700 tis. Kč. 

Na místě nynější kaple v Pavlišově stála původně socha sv. Jana Nepomuckého na sloupu, která pocházela z roku 1793. V roce 1815 byla na žádost Jana a Matěje Dvořáčkových postavena místo sochy nákladem místních občanů kaple, do které byl zakoupen zvon zasvěcený sv. Janu. Roku 1821 dal Matěj Dvořáček přistavět druhou část kaple, obec na stavbu přispěla deseti zlatými, zbytek byl od dobrodinců. Roku 1822 byl původní malý oltář nahrazen větším na náklady Jana a Matěje Dvořáčkových a Františka Habra, kteří také pořídili křížovou cestu. Roku 1925 byl pro kapli pořízen nový zvon. V současné době je kaple již několik let uzavřena z důvodu rozsáhlé rekonstrukce, kdy dochází k úpravě i celého interiéru.

Zelný trh patří k nejstarším dochovaným náměstím v Brně. Poprvé je zmiňován koncem 13. století, kdy nesl název "forum antiquum" neboli Staré tržiště. Později byl znám ještě i pod označením Horní trh. Dnešní název – Zelný trh - pochází z 15. století. Odjakživa byl rušným místem, které žilo každodenním obchodováním. Zdejší sklepy vznikaly pod jednotlivými domy od středověku po novověk – nejvíce jich bylo vybudováno v době baroka. Sloužily zejména k uchovávání potravin, zrání piva a vína v sudech i jako skladiště pro všeliké zboží. Především však byly zázemím trhoveckého života Zelného trhu, který zde přetrvává už více než 700 let. Původně nebyly sklepy vzájemně propojeny. O řadě z nich se nevědělo stovky let, byly objeveny až během novodobých výzkumů brněnského podzemí.

Kostnice u sv. Jakuba se nachází pod Jakubským náměstím v Brně a počtem okolo 50 tisíc kosterních pozůstatků se jedná o druhou největší v Evropě, hned po té pařížské. V minulosti se na tomto místě nacházel hřbitov, z kapacitních důvodů však vznikla kostnice, kam byly přeneseny rovněž ostatky zesnulých ze zrušeného hřbitova na brněnském Petrově. V minulých staletích se totiž běžně stávalo, že kapacita hřbitovů přestávala potřebám rostoucího města stačit a proto byl zaveden výměnný systém pohřbívání. Po uplynutí 10 až 12 let od pohřbu byl hrob otevřen, ostatky vyjmuty a na stejné místo byl pohřben další zemřelý. Obsah původních hrobů se pak ukládal do speciálních podzemních objektů, osárií neboli kostnic. Když byl hřbitov u sv. Jakuba koncem 18. století zrušen, kostnice byla uzavřena a na dlouho zapomenuta.

Sklep pod Novou radnicí, dříve Mincmistrovský sklep či Sklepení domu mincmistrů, je označení historických sklepních prostorů, objevených při průzkumu brněnského podzemí v roce 1999. Nad sklepem ve středověku stávaly dva důležité domy. První z nich si nechala vystavět bohatá rodina Alramů a byl tak prostorný či příjemný, že se v něm ubytovávali významní návštěvníci města, například čeští králové a další Přemyslovci. V sousedství pak stával dům moravských královských mincmistrů, kteří dohlíželi na výrobu mincí v zemi. Prvním známým mincmistrem byl Bruno, působící již za vlády Václava I. a tento výstavný dům byl už od středověku opředen pověstmi o velkém bohatství. Během renesance se pak mincovna přesunula na nároží Dominikánského náměstí a ulice Mečová, kde dnes stojí budova Velkého Špalíčku.

Vodojemy byly na Žlutém kopci v Brně vystavěny postupně mezi šedesátými lety 19. století a druhým desetiletím 20. století. V roce 1869 byl přijat projekt na výstavbu nového vodovodu v Brně. Výstavba probíhala podle projektu anglického stavitele Thomase Docwryho. V letech 1869–1872 byla postavena úpravna vody v Pisárkách, která odebírala surovou vodu z řeky Svratky nad jezem v Kamenném mlýně. Upravená byla čerpána do dvou tlakových pásem, z nichž nižší tlakové pásmo bylo na Žlutém kopci. V letech 1869–1872 byl postaven první ze zdejších vodojemů, který je tvořen jednou podzemní nádrží o vnitřních rozměrech 45 × 45 m a hloubce 6 m. Nádrž je vyzděna pálenými červenými cihlami a pro nepropustnost byl použitý obal z jílu.

Na jaře roku 2025 jsme podnikli jeden z mnoha výletů do Brna. Pokolikáté jsme už do jihomoravské metropole zavítali, to se nám věru nechtělo počítat, neboť těch výprav bylo opravdu hodně. Brno nám totiž vždy dokázalo nabídnout nějakou zajímavost, historickou památku či jiný důvod, abychom sem přijeli. Tentokrát jsme si naplánovali návštěvu brněnského podzemí. Po příjezdu do města jsme naše šedé francouzské auto odložili na parkovišti v Tomešově ulici a po schodišti sestoupili do parku, pod nímž se skrývaly tři vodojemy, postavené pro takzvaný pisárecký vodovod, který posílil nedostačující vodovodní soustavu rozrůstajícího se města. Po upravených chodníčcích jsme přišli k bývalému technickému domku, v němž se nacházela místnost s pokladnou, kde se tísnilo docela dost jiných návštěvníků, lačnících po netradičním zážitku.

Hrad Beckov je jedna z nejkrásnějších a nejvýraznějších zřícenin na Slovensku, tvořící dominantu středního Pováží. Vypíná se na 60 metrů vysoké vápencové skále nad městečkem Beckov a výzkumem bylo dokázáno, že byla využita již na přelomu letopočtu. Intenzivní osídlení hradního bradla lze datovat do 9. století, kdy zde vzniklo velkomoravské hradiště. To lze snad ztotožnit z hradem „Blundus“ v tzv. Anonymově kronice. Tato kronika zmiňuje osídlení hradu již před příchodem starých Maďarů do Karpatské kotliny. Právě Maďaři hrad obsadili a pojmenovali názvem Bolondóc. Významnost hradu se projevila i na zdejším umístění sídla pohraniční župy. Významný růst důležitosti hradu vyvrcholil ve 12. století, kdy zde byl vystavěn kamenný hrad. Do té doby se dá mluvit pouze o lehčím opevnění.

První písemná zpráva o hradě Čachtice pochází z roku 1276, kdy sloužil jako hraniční královská pevnost, ale založen byl pravděpodobně o šestnáct let dříve. Na nejvyšším místě kopce jej nechal kvůli vpádu Tatarů postavit uherský král Bela IV. a tehdy jej tvořil palác a dvě věže. Roku 1299 hrad i s přilehlou osadou Čachtice dobyl Matúš Čák Trenčianský a v roce 1392 hrad i s panstvím získal ve své době nejbohatší feudál v Uhersku Ctibor I. z Beckova darem od krále Žigmunda. Když Ctibor I. roku 1414 zemřel, majetek po něm zdědil jeho syn Ctibor II. a následně jeho syn, kteří hrad drželi do roku 1434. Právě v té době došlo zřejmě k rozšíření starého hradu o velké nádvoří s gotickou kaplí, obehnání parkánovými zdmi s ochozy a cimbuřím, dále byly vybudovány hospodářské budovy, dílny a vchod ve tvaru tunelu. Hrad se díky narůstání své velikosti začal členit na dolní, střední a horní část.

Areál Živá voda se nachází v obci Modrá nedaleko Velehradu a byl poprvé otevřen na konci roku 2012. Jeho největším lákadlem je prosklený sladkovodní rybniční tunel, nejdelší ve volné přírodě v Evropě. Návštěvník je zde obklopen 850 tisíci litry vody. Expozicí můžete procházet samostatně nebo s průvodcem. Konají se zde také speciální akce, potápěčské exhibice a přednášky o potápění či ukázky rybolovných technik. Ve venkovním areálu procházíte bohatou výsadbou zeleně. Najdete zde typické moravské biotopy s jejich charakteristickými bylinami a dřevinami, například chřibské prameniště, venkovskou bylinkovou zahrádku či moravský lužní les. Dále se zde nachází výběh pro pratury, které můžete pozorovat během procházky po dřevěných lávkách nebo z vyhlídkové věže.

U slovenské obce Lubina byl na kopci Roh postaven monumentální památník SNP a slavnostně otevřen v roce 1969. Pro výstavbu byl vybrán borovicemi zalesněný vrchol pohoří Bílých Karpat, tyčící se nad malebnou kopaničářskou obcí Lubina v okrese Nové Město nad Váhem. Je věnován Slovenskému národnímu povstání a stal se i místem posledního odpočinku 45 sovětských a československých partyzánů, kteří padli během bojů v regionu pod Velkou Javořinou. Areál památníku tvoří socha bojovníka a dále 14 kamenných kvádrů s vytesanými jmény měst a osad, které se v Podjavorinském regionu zapojily do odboje proti fašismu. Kvádry jsou mezi sochou bojovníka a reliéfem partyzánů uloženy po sedmi kusech na obou stranách a nesou názvy obcí Bzince pod Javořinou, Brezová pod Bradlom, Cetuna, Krajne, Kopcove, Hlavina, Lubina, Moravské Lieskové, Myjava, Narcie, Poradie, Pustá ves, Spanie a Stará Turá.

Památník umučených a padlých v Cetuně připomíná události z 27. února 1945, kdy při boji partyzánského oddílu Hurban pod vedením Miloše Uhra s nacistickou protipartyzánskou jednotkou Edelweiss, zahynulo 16 partyzánů, včetně velitele Uhra a jeho pravé ruky Antona Jakubíka. Okupanti se přesouvali od Moravského Lieskového směrem do Cetuny. Jejich úkolem bylo stopovat odbojáře a pod záminkou strachu o terorizování místních obyvatel v Cetuni, vylákat partyzánské skupiny z hor do osady a nastražit past. Partyzáni byli unavení po probdělé a chladné noci, přesto se ráno vydali blíže k cetunským chalupám, zatímco nepřátelé  už byli strategicky schovaní v usedlostech.