Historie Jelení studánky se začala odvíjet již v 18. století, kdy se na sedle mezi Jelení horou a Velkým Májem se usadil Töpper, mladý poustevník z velehradského kláštera. Stalo se tak roku 1779. Usídlil se na hřebeni, na místě tehdy zvaném Tři studánky a jednou z nich byl i bezesporu dnešní pramen. Pokud bychom je chtěli lokalizovat dnes, leží blízko rozcestníku Nad Malým kotlem. Statek se statkem však po několika měsících vyhořely a tak mnich místo opustil i se stádem ovcí a skotu. Stopy jeho marného pokusu zde ale kupodivu zůstaly dodnes. Na pravé straně pěšiny značené zelenou turistickou značkou, která míří ze sedla dolů k Františkově myslivně, spatří cvičené oko pravidelné vyvýšeniny základů někdejších staveb. 

Vysoká hole je se svou nadmořskou výškou 1465 metrů druhou nejvyšší horou Jeseníků, Moravy a také Českého Slezska. Je to plochý výrazný vrchol, rozsáhlý zbytek zarovnaného povrchu s minimálním převýšením. Z Vysoké hole vybíhá několik rozsoch, na severovýchodní, zvané Suť, je rozsáhlé kamenné moře. Jihovýchodní svahy spadají do ledovcového karu Velké kotliny. Vrchol i kotlina jsou součástí Národní přírodní rezervace Praděd. Zhruba 400 metrů západně od vrcholu probíhala historická zemská hranice mezi Moravou a Slezskem a také hranice panství Ditrichštejnů, Žerotínů a Řádu německých rytířů. Na památku se zde stojí barokní pískovcový hraniční kámen z roku 1681. Na tomto místě byla vybudována dřevěná bouda a turistické rozcestí. 

Petrovy kameny jsou třetím nejvyšším vrcholem pohoří Hrubého Jeseníku a dominují tak hlavnímu hřebenu od Pradědu k sedlu na Skřítku. Dále tvoří vedlejší vrchol Vysoké hole. Petrovy kameny byly vyhlášeny přírodní rezervací a jsou součástí Národní přírodní rezervace Praděd. Jedná se o skupinu skal z břidlic a rul. Skalní útvar je vysoký 7 metrů a jeho šířka dosahuje 25 m. Vyskytují se zde vzácné rostliny, například lišejníky a mechy a endemické keře. Z důvodů ochrany vzácné květeny nejsou skály přístupné veřejnosti. Díky velkému množství nejrůznějších pověstí jsou Petrovy kameny také jedním z nejznámějších skalních útvarů a v minulosti byly dokonce označovány jako dějiště čarodějnických sletů.

Zámek Rájec nad Svitavou byl vystavěn na vyvýšenině v bezprostřední blízkosti města a díky stavebním úpravám se zařadil k architektonickým klenotům Čech i Moravy. Předchůdci současného zámku byly ve středověku dvě tvrze. Starší stávala na jiném místě a pocházela ze 13. století, novější je v pramenech doložena ve století čtrnáctém. V následujícím období byly během válek pobořeny, ale mladší tvrz byla v druhé polovině 15. století obnovena v pozdně gotickém stylu. Kolem roku 1570 nechal nejvyšší dvorský sudí markrabství moravského Bernard Drnovský z Drnovic toto sídlo podstatně přestavět a rozšířit v renesančním duchu na čtyřkřídlý dvoupatrový zámek s pravoúhlým arkádovým nádvořím a věží nad hlavním vchodem. Kolem bylo postupně vybudováno předzámčí s hospodářskými budovami z větší části dosud zachovanými, zatímco zámek samotný byl zcela zničen požárem roku 1756.

Balcarova skála s tajemným otvorem až do 19. století budila respekt před místním obyvatelstvem. Byla opředena pověrami a pověstmi. Až v druhé polovině 19. století se stala předmětem výzkumů. Ve 20. letech 20. století začal v oblasti Balcarovy skály a okolí aktivně působit ostrovský občan, poslanec Josef Šamalík. Procházel s virgulí po povrchu a hledal cesty do předpokládaných jeskyní. 16. června 1923 pronikl do prvních podzemních prostor. Poslanec Šamalík pokračoval v průkopových pracích v Popelušce, ty však skončily nezdarem. S nástupem zimy v témž roce povšiml si roztátého sněhu v malém závrtu na vrcholu Balcarovy skály. Po postupném uvolnění ucpávky se mu podařilo proniknout do volných prostor Balcarky. Jako datum objevu uvádí 22. února 1924. V dalších měsících podnikl Šamalík objevné průstupy do dalších prostor. Postupně objevil Wilsonovy rotundy, dóm Zkázy a Fochův dóm.

Moravský kras jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť se nám líbila kombinace stavebních památek a jedinečných přírodních krás, jimiž byla tato oblast doslova nabita. V září 2009 jsme se do tohoto koutu jihomoravské krajiny vydali znovu, abychom navlékli další korálky na náš turistický řetízek a do své sbírky přidaly nové turistické známky. Z velké nabídky cílů jsme si pro tentokrát vybrali jeskyni a dva zámky, které se nacházely v okolí města Blansko. Ráno po snídani jsme nastartovali zelený korejský vůz a po klikatých silnicích, protínajících Moravský kras, jsme se vydali za naším prvním cílem. Byl jím městys Ostrov u Macochy, jehož dějiny byly na počátku existence spojeny s pány z Holštejna, ovšem návštěvu jejich hradu jsme tentokrát do svých plánů nezahrnuli.

Zámek Rájec nad Svitavou byl vystavěn na vyvýšenině v bezprostřední blízkosti města a díky stavebním úpravám se zařadil k architektonickým klenotům Čech i Moravy. Předchůdci současného zámku byly ve středověku dvě tvrze. Starší stávala na jiném místě a pocházela ze 13. století, novější je v pramenech doložena ve století čtrnáctém. V následujícím období byly během válek pobořeny, ale mladší tvrz byla v druhé polovině 15. století obnovena v pozdně gotickém stylu. Kolem roku 1570 nechal nejvyšší dvorský sudí markrabství moravského Bernard Drnovský z Drnovic toto sídlo podstatně přestavět a rozšířit v renesančním duchu na čtyřkřídlý dvoupatrový zámek s pravoúhlým arkádovým nádvořím a věží nad hlavním vchodem. Kolem bylo postupně vybudováno předzámčí s hospodářskými budovami z větší části dosud zachovanými, zatímco zámek samotný byl zcela zničen požárem roku 1756. 

Předchůdcem dnešního zámku v Blansku byla středověká tvrz, o níž první zaručená zmínka pochází až z roku 1532. Přestavbu na renesanční zámek zahájil na konci 16. století moravský zemský prokurátor Matyáš Žalkovský ze Žalkovic a dokončil ji jeho syn Jan. Od roku 1631 drželi zámek páni z Rožmitálu. Za třicetileté války byl zámek poškozen a opravili ho teprve Gellhornové, kteří ho vlastnili od roku 1694. Barokně jej přestavěli a trvale se zde usídlili. Blanenský statek však zadlužili a roku 1766 ho prodali rodu Salmů. Ti však sídlili v Rájci a blanenský zámek používali jako letní sídlo, případně byt pro přátele nebo zaměstnance železáren. V zámku bydlela v 18. a 19. století řada významných lidí. V letech 2007 a 2012 byl zámek opraven.

Rozhledna Čebínka má podobu ocelového stožáru, který byl vybudován jako anténa pro potřeby telefonního operátora na kopci Čebínka u obce Čebín. Stavba stožáru probíhala koncem roku 2002, v lednu 2003 byla kolaudována a 30. srpna 2003, u příležitosti 650. výročí založení obce Čebín, byla otevřena pro veřejnost. Provozovatelem rozhledny je obec Čebín. V roce 2021 byla rozhledna pro veřejnost z provozních důvodů do odvolání uzavřena. Přístup k rozhledně je z obce Čebín po žluté turistické značce. Dohlédnout lze až do Dukovan, nebo na Pálavu. Výhled je rovněž na vyhlídkovou věž na Zlobici u Malhostovic. Základna stožáru leží v nadmořské výšce 432 m, výška stožáru je 38 m. Na vyhlídkovou plošinu ve výšce 30 m vede 161 schodů s 10 malými odpočívadly.

Nedaleko obce Veselice stávala ve dvacátých letech 20. století dřevěná rozhledna, která sloužila jako měřící bod při mapování nové Československé republiky založené v říjnu 1918. Umožňovala návštěvníkovi vystoupat do výše 21 metrů, ale během druhé světové války zpustla a v roce 1947 musela být zbourána. Na téměř stejném místě v lokalitě Podvrší pak v roce 2001 vznikla nová vyhlídková věž, kterou vystavěla firma Eurotel. Z betonových základů od té doby vystupuje 48 metrů vysoký stožár, na jehož konci jsou umístěny anténní systémy. Kolem dokola stožáru bylo vybudováno schodiště se 168 stupni, po kterých turisté stoupají na vyhlídkový ochoz ve výšce 32 metrů. Po cestě vzhůru se nachází šest odpočívadel.

V rozmezí několika let jsme často jezdívali do Brna za nákupy, čehož jsme vždy využili k poznávání památek ve městě a také v jeho okolí. Nezřídka jsme se ještě před příjezdem do jihomoravské metropole zastavovali na různých místech a tak tomu bylo i na prvního máje roku 2011. Nevyzpytatelné květnové počasí se ráno prezentovalo pošmournou a zataženou oblohou, z níž občas vyhlédlo sluníčko a pohladilo nás po tváři, ovšem celý den nepršelo, takže jsme během krátkého výletu nezmokli. Pro tento sváteční den jsme si vybrali tři turistické cíle, za nimiž jsme se z Olomouce vydali po klikatých silnicích, protínajících Moravský kras a první zastávku jsme udělali v obci Veselice.

Zoologická zahrada Bošovice byla oficiálně založena roku 2008 manželi Škrhákovými a navazuje na chovatelskou činnost Vlastimila Škrháka, který se věnuje papouškům od konce 60. let. V současné době zde najdete papoušky ze tří kontinentů. Jedinou papouščí zoo v Evropě obývá téměř 60 druhů papoušků ve stovce prostorných voliér. Součástí areálu je i dětská zoo s morčaty, králíky, malými Ouessantskými ovcemi, kozami a klokanem rudokrkým. Součástí areálu je i jezírko s karasy zlatými a ornitologická naučná stezka. Zoologická zahrada nabízí komentované prohlídky a edukativní programy pro děti i dospělé. Pravidelně jsou pořádány akce pro veřejnost. Návštěvníci se mohou občerstvit jídlem i pitím v Café Kakadu a v letním palmovém baru v zadní části zoo.

Goticko - renesanční tvrz v obci Bošovice stávala snad již roku 1298, kdy je připomínán Petr z Bošovic, ale první spolehlivá zmínka o stavbě ze dřeva a hlíny pochází až z roku 1398, kdy byla ve vlastnictví pánů z Kunštátu. O deset let později byla opuštěná poté, co ji během válek mezi markrabaty zničili patrně přívrženci markraběte Jošta. Následně v letech 1415 - 1419 proběhla na příkaz Jimrama z Doubravice výstavba nové tvrze z kamene a cihel. V průběhu husitských válek budova změnila majitele, tehdy ji získal Jan Zajíc a nový pán nechal tvrz rozšířit. Vznikla nová věž a sousední jednoposchoďový palác o dvou světnicích nahoře v poschodí a dvou v přízemí, který se dochoval do dneších dob. Tvrz odděloval od terénu a blízkého dvorce hluboký a široký příkop, který ji obemykal ze všech stran.

Bošovice. Návštěvu téhle jihomoravské obce jsme dlouhá léta odkládali. Doufali jsme totiž, že se někdy dočkáme zpřístupnění středověké tvrze, tvořící dominantu vesnice. Roky plynuly a nic se nedělo. Lidé, kteří ji po sametové revoluci v roce 1989 získali  na základě restituce zpět, o obnovu tvrze neměli zájem a její stav zůstával nadále špatný. Na jaře 2024 jsme se rozhodli, že již déle nebudeme čekat na zázrak a tvrz si prohlédneme alespoň zvenku. V březnu 2024 jsme tedy nastartovali naše nové šedé auto a vyrazili do Bošovic. Po příjezdu do obce jsme vyjeli na návrší, na němž v letech 1566 – 1620 začal psát svou historii kostel sv. Stanislava a vzápětí jsme nad církevním areálem odložili náš šedý francouzský vůz. Potom jsme brankou vklouzli na hřbitov, abychom si jednolodní svatostánek prohlédli zblízka.

Onen všední lednový den roku 2010 vyšel dokonale. V práci jsme měli volno, doma žádné povinnosti a předpověď počasí slibovala nádherný slunečný den. A kupodivu predikce meteorologům, meteoroložkám a rosničkám vyšla skoro na jedničku ! Ráno jsme se museli rozhodnout, jestli se budeme pohybovat v nížinách bez sněhu nebo vyrazíme na hory, kde bělostná pokrývka ještě zakrývala zemský povrch. Nakonec jsme si vybrali druhou možnost. Po snídani jsme nastartovali stříbrný francouzský povoz a o několik desítek minut později jsme ho nechali odpočívat na parkovišti Hvězda, rozkládající se nad oblíbenou Karlovou Studánkou. Nachystali jsme si běžky a přesunuli se na zastávku, na kterou za chvíli přifrčel autobus. Pohodlně jsme se jím vyvezli na Ovčárnu a ocitli se tak na křižovatce hlavních turistických a běžeckých cest, spojujících nejznámější místa Jeseníků, mezi něž patřily Praděd, Petrovy kameny, Skřítek a Červenohorské sedlo.

Skřítek je název pro ploché sedlo na jižním okraji pohoří Hrubý Jeseník, přes které prochází silnice první třídy č. 11 ze Šumperka do Rýmařova. Sedlo je východiskem řady turistických a běžkařských tras, kde se nachází motorest s restaurací a velkým parkovištěm. U odbočky k motorestu se nachází plastika Skřítka sochaře Jiřího Jílka. Silnici přes sedlo Skřítek postavila již v letech 1836 - 1842 firma bratří Kleinů, kteří ji potřebovali k zásobování sobotínských železáren dřevem. V polovině 19. století tady byl vybudován zájezdní hostinec Berggeist, který se stal vítanou zastávkou pro formany a jejich koně po dosažení vrcholu stoupání. S užíváním uhlí v železárnách význam pro formany poklesl, ale zároveň začal růst význam pro počínající turistiku. Od roku 1885 nový hostinský přidal nabídku ubytování a stravování.

Navštívit místo v Jeseníkách, kde stávala Alfrédova chata, pro nás přestavovalo poměrně velký oříšek, neboť se nacházelo docela daleko od nejbližšího parkoviště. S malými dětmi bychom těžko zvládli ujit potřebnou porci kilometrů, ať už bychom se tam vydali odkudkoli. A tak běžel týden za týdnem a mezitím jsme jezdili všude možně, včetně jiných míst v Jeseníkách. Alfrédka však stále odolávala. Naděje svitla až ve chvíli, kdy jsme si všichni koupili běžky, díky nimž šlo najednou zvládnout i větší vzdálenosti v rozumném čase. V únoru 2010 jsme si tak konečně naplánovali výlet na Alfrédku. Ze tří možných tras jsme si vybrali variantu se startem u motorestu Skřítek, která měřila osm kilometrů. Stejnou porci pak představovala zpáteční cesta, která nám uběhla mnohem rychleji, ale nepředbíhejme….

Skřítek je název pro ploché sedlo na jižním okraji pohoří Hrubý Jeseník, přes které prochází silnice první třídy č. 11 ze Šumperka do Rýmařova. Sedlo je východiskem řady turistických a běžkařských tras, kde se nachází motorest s restaurací a velkým parkovištěm. U odbočky k motorestu se nachází plastika Skřítka sochaře Jiřího Jílka. Silnici přes sedlo Skřítek postavila již v letech 1836 - 1842 firma bratří Kleinů, kteří ji potřebovali k zásobování sobotínských železáren dřevem. V polovině 19. století tady byl vybudován zájezdní hostinec Berggeist, který se stal vítanou zastávkou pro formany a jejich koně po dosažení vrcholu stoupání. S užíváním uhlí v železárnách význam pro formany poklesl, ale zároveň začal růst význam pro počínající turistiku. Od roku 1885 nový hostinský přidal nabídku ubytování a stravování.

Studánka Pod Ztracenými kameny se nachází na žluté turistické trase mezi Skřítkem a Alfrédkou, nedaleko známého rozcestí Pod Zelenými kameny. Vybudovaly ji zřejmě Lesy ČR někdy před rokem 2010. Jen pár metrů od studánku pramení Splavský potok, takže je možné, že se voda ze studánky níže spojí se zmíněným potůčkem. V zimě okolo ní vede upravovaná běžecká trasa a v případě bohaté sněhové nadílky ji kolemjdoucí může snadno přehlédnout kvůli vysoké sněhové čepici. V létě se vodou z pramene mohou turisté osvěžit díky nevysychajícímu proudu životodárné tekutiny, který padá z výšky do příkopu u cesty, pramen chrání dřevěná stříška a stěny pak byly zhotoveny ze stejného materiálu. Dřevěná konstrukce sedí na kamenné podezdívce. Materiál je tak v souladu s nádhernou přírodou pohoří Jeseníků.

Alfrédovu chatu nechal na konci 19. století postavit majitel janovického panství hrabě Alfréd Harrach pro sebe a své hosty v době honů. Ze začátku nebyla nijak velká, neboť šlo o nevelký srub, a přestože sloužila především lovcům, nacházeli zde turisté vlídné přijetí a dokonce i ubytování. Nejpozději v roce 1898 však zde hrabě Harrach nechal postavit mnohem větší a prostornější budovu, jíž se říkalo lovecký zámeček, později Alfrédova chata. Zámeček nicméně sloužil po celá léta k ubytování hraběte, jeho hostů a personálu, někdejší malá lovecká chata tak sloužila z velké části turistům. Tento stav trval v podstatě až do počátku 30. let 20. století, kdy bylo hraběti Harrachovi v rámci tzv. lesní reformy jeho janovické panství zkonfiskováno. V souvislosti s rozvojem lyžování byla Alfrédova chata od roku 1925 otevřena i v zimě.

Navštívit místo v Jeseníkách, kde stávala Alfrédova chata, pro nás přestavovalo poměrně velký oříšek, neboť se nacházelo docela daleko od nejbližšího parkoviště. S malými dětmi bychom těžko zvládli ujit potřebnou porci kilometrů, ať už bychom se tam vydali odkudkoli. A tak běžel týden za týdnem a mezitím jsme jezdili všude možně, včetně jiných míst v Jeseníkách. Alfrédka však stále odolávala. Naděje svitla až ve chvíli, kdy jsme si všichni koupili běžky, díky nimž šlo najednou zvládnout i větší vzdálenosti v rozumném čase. V únoru 2010 jsme si tak konečně naplánovali výlet na Alfrédku. Ze tří možných tras jsme si vybrali variantu se startem u motorestu Skřítek a po osmi kilometrech jsme poprvé stanuli na dosud zapovězeném místě. A světe div se ! Uběhly pouhé čtyři dny, když jsme se na Alfrédku vydali podruhé.

Alfrédovu chatu nechal na konci 19. století postavit majitel janovického panství hrabě Alfréd Harfách pro sebe a své hosty v době honů. Ze začátku nebyla nijak velká, neboť šlo o nevelký srub, a přestože sloužila především lovcům, nacházeli zde turisté vlídné přijetí a dokonce i ubytování. Nejpozději v roce 1898 však zde hrabě Harrach nechal postavit mnohem větší a prostornější budovu, jíž se říkalo lovecký zámeček, později Alfrédova chata. Zámeček nicméně sloužil po celá léta k ubytování hraběte, jeho hostů a personálu, někdejší malá lovecká chata tak sloužila z velké části turistům. Tento stav trval v podstatě až do počátku 30. let 20. století, kdy bylo hraběti Harrachovi v rámci tzv. lesní reformy jeho janovické panství zkonfiskováno. V souvislosti s rozvojem lyžování byla Alfrédova chata od roku 1925 otevřena i v zimě. 

Praděd je 1492 m vysoká hora v Hrubém Jeseníku, nejvyšší vrchol tohoto pohoří a zároveň nejvyšší hora Moravy. Je zde nejdrsnější podnebí, průměrná roční teplota nepřevyšuje 1 °C. Vrchol hory leží ve Slezsku, pod ním probíhá historická zemská hranice Moravy a Slezska. Staří Slované říkali hoře Stará vatra, koncem 14. století se nazývala Keilichter Schneberg neboli Keilichtská Sněžná hora. Posléze byla nazývána Klínovcová hora a Niská Sněžka. Až v 19. století získala po Pradědovi, legendárním ochránci Jeseníků, jméno Altvater, což byl základ pro české jméno Praděd. Turistická oblast okolo Pradědu je širokou veřejností označována za „Moravský ledovec“, a to díky dobrým sněhovým podmínkám po celou zimu, jež jsou celorepublikový unikát. Na vrcholu původně stála kamenná rozhledna, vysoká 32,5 m, postavená v letech 1903 až 1912.

Malá vesnička Benkov, ležící na konci krátkého údolí nedaleko Libiny, se stala domovem naší babičky a dědy, kteří v místní chalupě trávili poklidné stáří a zasloužený důchod. Kromě obvyklých návštěv jsme u nich strávili také několik týdnů letní dovolené či pár prodloužených víkendů, neboť z chalupy to nebylo daleko do drsného pohoří Jeseníků. V srpnu 2009 jsme u nich pobývali s přestávkami tři týdny a každé ráno po snídani jsme vyrazili za poznáváním zajímavých míst v Jeseníkách. Na čtvrtý den pobytu třetího týdne dovolené jsme si naplánovali výlet na Praděd a tak jsme se seniory vyrazili dvěma auty na Praděd. Pochopitelně až na nejvyšší vrchol Moravy jsme jimi nedojeli, nýbrž jsme je nechali na parkovišti Hvězda nad Karlovou Studánkou a počkali 40 minut na autobus, jímž se vyvezli na Ovčárnu.

Praděd je 1492 m vysoká hora v Hrubém Jeseníku, nejvyšší vrchol tohoto pohoří a zároveň nejvyšší hora Moravy. Je zde nejdrsnější podnebí, průměrná roční teplota nepřevyšuje 1 °C. Vrchol hory leží ve Slezsku, pod ním probíhá historická zemská hranice Moravy a Slezska. Staří Slované říkali hoře Stará vatra, koncem 14. století se nazývala Keilichter Schneberg neboli Keilichtská Sněžná hora. Posléze byla nazývána Klínovcová hora a Niská Sněžka. Až v 19. století získala po Pradědovi, legendárním ochránci Jeseníků, jméno Altvater, což byl základ pro české jméno Praděd. Turistická oblast okolo Pradědu je širokou veřejností označována za „Moravský ledovec“, a to díky dobrým sněhovým podmínkám po celou zimu, jež jsou celorepublikový unikát.

Chráněná krajinná oblast Kokořínsko – Máchův kraj je proslulá romantickými roklemi a unikátními pískovcovými věžemi, branami, okny a dalšími útvary. Skalní hřibovité věže s názvem Pokličky se dokonce staly symbolem celé oblasti.  Největší dominantou této oblasti je romantický hrad Kokořín, tyčící se nad údolím Kokořínský důl. Každého romantika také uchvátí pohled na rybník Harasov lemovaný skalami, který je v létě oblíbeným místem ke koupání. Kdo má rád záhadná místa, neměl by vynechat legendami opředený hrad Houska. Na jednom z nejvyšších vrcholů Kokořínska – Vrátenské hoře – stojí jedna nejkrásnějších rozhleden v Čechách. Nedaleko Liběchova u obce Želízy objevíte několik skal s vytesanými obličeji - Čertovy hlavy.

Na vrcholcích jesenických hor se na počátku 18. století pásl skot a ovce, protože celá oblast byla v minulosti téměř holá či porostlá jen řídkým lesem. Ve vrcholném období se zde páslo až 300 kusů dobytka, nejprve mladí voli, později ovce, jejichž chov byl méně náročný. V druhé polovině 19. století došlo v důsledku dovozu levné vlny z Austrálie k postupnému úpadku zdejšího pastevectví, kvůli němuž zde bylo postaveno několik hospodářských objektů pro ustájení dobytka a salaší pro potřeby ovčáků. První salaš na tomto místě byla vybudována roku 1863 pod názvem Nová Ovčárna, jež byla na svou dobu poměrně dobře vybavená. Kromě nezbytných stájí pro ovce v ní byl i byt pro ovčáka, inspekční pokoj a místnost pro zpracování mléka, na jehož produktech si pochutnávali hosté nedalekých lázní v Karlově Studánce.

Chráněná krajinná oblast Moravský kras se rozkládá severně od Brna a patří mezi nejvýznamnější krasové oblasti ve střední Evropě. Na celém území je známo více než 1100 jeskyní, z nichž pět je přístupných veřejnosti. Na povrchu se rozkládají slunné svahy s teplomilnou květenou, tiché lesy pokrývají úbočí údolí a krasových plošin, a hluboké rokle i kaňony hostí chladnomilné druhy připomínající horské prostředí. Pod povrchem voda pomalu rozpouští vápencové skály a vytváří spletité systémy jeskyní a propastí, které kdysi sloužily jako útočiště pravěkým zvířatům i lidem, jejichž stopy v nich přetrvaly dodnes. Ráz zdejší krajiny je dán plošinami s množstvím závrtů, které oddělují hluboké kaňonovité žleby.

Na vrcholcích jesenických hor se na počátku 18. století pásl skot a ovce, protože celá oblast byla v minulosti téměř holá či porostlá jen řídkým lesem. Ve vrcholném období se zde páslo až 300 kusů dobytka, nejprve mladí voli, později ovce, jejichž chov byl méně náročný. V druhé polovině 19. století došlo v důsledku dovozu levné vlny z Austrálie k postupnému úpadku zdejšího pastevectví, kvůli němuž zde bylo postaveno několik hospodářských objektů pro ustájení dobytka a salaší pro potřeby ovčáků. První salaš na tomto místě byla vybudována roku 1863 pod názvem Nová Ovčárna, jež byla na svou dobu poměrně dobře vybavená. Kromě nezbytných stájí pro ovce v ní byl i byt pro ovčáka, inspekční pokoj a místnost pro zpracování mléka, na jehož produktech si pochutnávali hosté nedalekých lázní v Karlově Studánce.

Chata Kurzovní byla jednou ze tří původních turistických chat v okolí Pradědu, nejvyšším bodě Moravy. Jejím předchůdcem byla Nová Švýcárna, kterou roku 1887 v nadmořské výšce 1335 metrů u cesty vedoucí z Ovčárny na Praděd nechala postavit Pastevecká společnost pro potřeby salašníků, kteří se starali o pasoucí se skot a ovce. Salaš však záhy vzala za své a v roce 1921 na stejném místě postavilo německé Desensko - pradědské pastevní družstvo stáje pro sezónní pastvu skotu. Byl to přízemní objekt o rozměrech pouhých 40 x 10 m, postavený z volně ložených kamenů na sebe bez použití spojovací malty, jenž sloužil různým účelům do roku 1942, kdy většina personálu narukovala na frontu. Objekty včetně následně přistavěných byly využívány i nadále, bohužel pro zcela jiné účely.