Hrad Potštejn jsme poprvé navštívili během pobytu v tábořišti Vochtánka pod bývalým šlechtickým sídlem, kde jsme strávili čtyři dny. Předposlední den jsme se rozhodli zajít na hrad a protože se nikdo jiný z naší bandy nechtěl připojit, šli jsme sami. Jak se později ukázalo, udělali jsme dobře, že jsme na hrad vyrazili dopoledne, neboť po obědě začalo silně pršet. Z Vochtánky jsme kráčeli po žluté značce a na rozcestí pod hradem jsme se po půl kilometru napojili na modrou značku. Ocitli jsme se tak v prostoru bývalé první hradní brány, ze které ale již nic nezbylo. Za bránou býval úzký koridor hradeb, z nichž jsme viděli sotva znatelné reliéfní vlny a zároveň jsme zde narazili na první zastavení křížové cesty.

Za obezděným příkopem, který býval dokola uzavřen hradbou, jsme přešli přes příkop, který byl z větší části zasypán při budování křížové cesty. Zaujalo nás, že zde býval padací most, ale ten už bohužel odvál čas. Vzápětí jsme přišli ke druhé věžovité bráně se strážnicí a kovárnou, ze které již zbylo jen torzo a tak jsme se zde příliš nezdrželi a šli dál. Minuli jsme další zastavení křížové cesty a vlevo nad námi jsme si všimli opevnění čtvrtého hradebního okruhu s osmi hranolovými, dovnitř otevřenými baštami z doby poděbradské. Následně jsme stoupali po cestě vzhůru mezi hradbami ke třetí a čtvrté bráně. Z třetí brány, která byla věžovitá, se mnoho nezachovalo a tak jsme si jí ani vůbec nevšimli.

Zaujalo nás, že z přízemí třetí brány byl kdysi přístup právě do prostoru poděbradského hradebního okruhu a navíc byla tato brána spojena úzkým průchodem se studniční věží, jejíž zbytky jsme si krátce prohlédli na pravé straně. V těchto prostorách jsme našli studnu, do které byla kdysi spuštěna nebohá kachna, která pak vyplavala dole pod hradem na vodách Divoké Orlice. Poté jsme již stanuli před čtvrtou věžovitou bránou, která byla v době naší první návštěvy nejzachovalejší částí hradu díky opravavám v roce 1974. Vystavěna však byla již za dob krále Karla IV. a o její přestavbu se zasloužil rod Pernštejnů, jeichž erb jsme spatřili nad vstupem do průjezdu. V dobách největší slávy hradu zde sídlila posádka a věž rovněž sloužila jako písárna hradního hejtmana.

Bránou jsme prošli do prostoru dolního nádvoří, které bylo uzavřené hradbou s baštami z doby husitské a zamířili ke kase. I když se zde zrovna konaly historické slavnosti, vystupovali zde kejklíři a k vidění bylo divadlo či souboje, v pokladně jsme si koupili pouze vstupenky na klasickou prohlídku hradu s průvodkyní. Po chvilce čekání naše průvodkyně dorazili a tak jsme společně vyrazili za poznáním zříceniny. Vydali jsme se vzhůru na plošinu nedaleko páté brány, kde jsme se zastavili a poslechli jsme si historii hradu, který vybudoval před rokem 1287 Půta z významného západočeského rodu Drslaviců. Při pohledu na jeho mohutné hradby jsme se nedivili, že odolal i půlročnímu obléhání husitskými vojsky. Po těchto válkách jeho nový majitel Vilém z Pernštejna dal hrad nákladně přestavět, čímž dostal téměř konečný vzhled.

Bohužel jsme hrad v takové podobě nemohli vidět, protože doslova katastrofou se pro něj stalo hledání pokladu hrabětem Janem Ludvíkem Harbuvalem z Chamaré, který Potštejn koupil roku 1746 od Alžběty Zárubové. Ve fanatickém hledání pokladu pokračoval Ludvíkův syn Jan Antonín Harbuval, přičemž se na hradě kutalo v letech 1747 - 1782. Poklad sice nalezen nebyl, ale zato potštejnský hrad byl prakticky zničen. Na závěr nám průvodkyně řekla, že ve druhé polovině 20. století byl hrad částečně opraven, přičemž se v rekonstrukci pokračovalo dodnes. Historie nám tedy byla vylíčena a mohli jsme pokračovat v prohlídce hradu. Nejprve jsme se ovšem pokochali nádherným výhledem do české krajiny z parkánu a pak jsme prošli pátou bránou, údajně stojící v místě hlavní věže starého drslavického hradu.

Během průchodu věží jsme spatřili znak Pernštejnů a za bránou jsme si vyslechli povídání o dobách, kdy na Potštejně sídlil odbojný rytíř Mikuláš, který se svými kumpány loupil a kradl, kde se dalo. Protože se odmítl králi podvolit, vytáhl na něj mladý Karel IV. se svým vojskem, které podkopalo věž a Mikuláš našel v jejích ruinách smrt. Když se stal Karel králem, nechal tu vztyčit bránu, u níž jsme právě stáli a která byla za Pernštejnů přestavěna. Díky vyprávění průvodkyně jsme tak již znali důvod, proč jsme znak vlivného rodu viděli v útrobách brány. Při pohledu na její trosky se nám však nechtělo věřit, že v 16. století dosahovala trojnásobné výšky. Vzápětí jsme kolem zbytků čeledníků, spižíren a dalších hospodářských budov dorazili na horní nádvoří. Zde jsme byli upozorněni průvodkyní na kostel sv. Jana Nepomuckého, který byl postaven na nároží hradu v 18.století. Místo k rozjímání věřících však bylo v ruinách, stejně jako zbytky Pernštejnského paláce.

Dozvěděli jsme se, že se nacházíme v samotném jádru hradu, ze kterého se zachovaly obvodové zdi a vstup do sklepení v místě bývalého paláce na západě. Z okraje nádvoří se nám opět naskytl pěkný pohled po okolí Potštejna. Potom jsme se přesunuli na druhou stranu nádvoří, kde kdysi stávala okrouhlá věž, která byla v 18. století nahrazena dodnes fungující kaplí Svatých schodů. Dovnitř jsme se však nepodívali, pouze jsme shora viděli vystoupení šermířů na dolním nádvoří u kaple. Pak jsme sestoupili dolů na parkán a kráčeli jsme po cestě, která jej obíhala kolem dokola. Na jednom místě byla u hradeb vybudována dřevěná vyhlídka, ze které jsme krásně viděli tábořiště Vochtánka a její okolí. Výhledy z hradu opravdu stály za to a nejen z tohoto důvodu jsme nemuseli litovat, že jsme se na hrad i přes nezájem kamaráddů sami vydali. 

Potom jsme po parkánové cestě kráčeli podél hradeb, až jsme se nakonec vrátili zpět k páté bráně. Průvodkyně nás ještě informovala o studniční věži a křížové cestě pod námi a pak jsme se rozloučili, neboť prohlídka tady skončila. Sestoupili jsme ke čtvrté bráně a hrad opustili stejnou cestou, jakou jsme sem došli. Vrátili jsme se pěšky právě včas zpět do tábora, neboť nastala doba oběda a nám při prohlídce hradu vyhládlo. Po obyčejném obědě jsme si chvíli odpočinuli a poté jsme se věnovali dětem. Hráli jsme různé hry a když byla zábava v plném proudu, začalo bohužel pršet. Doslova lilo jako z konve a podle předpovědí měla voda padat celý následující den. Proto jsme se rozhodli ještě tentýž večer odjet domů do Olomouce, abychom zbytečně nemarnili čas v chatkách.

Po dlouhých devíti letech jsme se na hrad Potštejn vrátili znovu, přičemž se tak stalo během zpáteční cesty domů z dovolené v Orlických horách, když jsme byli ubytováni v apartmánovém domě v Rokytnici. Naše auto jsme nechali u silnice na konci obce a pak jsme se pěšky vydali na hrad po cestě, která byla zrovna budována, takže jsme se štrachali po kameních do kopce až k první hradní bráně. Ocitli jsme se tak po dlouhé době v místech, kde jsme kráčeli již při první návštěvě. Všimli jsme si však jedné velké změny. První zastavení křížové cesty zářilo novotou a také druhá brána byla částečně opravena. Pobavila nás cedule, že hrad rekonstruuje firma Dědkostav, jelikož jsme se až později dověděli, že se jednalo o místní obyvatele, kteří hrad opravovali.

Kousek odtud jsme odlovili kešku a potom jsme odbočili doprava a vystoupali na kalvárii nad druhou bránou. Na ceduli jsme si přečetli, že se jedná o původní dělostřeleckou baštu, která byla v 18.století upravena na desáté, jedenácté a dvanácté zastavení křížové cesty. Prohlédli jsme si kříž s Kristem a po jeho stranách podobizny sv. Marie a sv. Josefa. Pak jsme se vrátili zpět na cestu, po níž jsme vystoupali až ke studniční věži, kde jsme se chvíli zdrželi. Následně jsme prošli pěknou čtvrtou bránou s erbem Pernštejnů k pokladně, ve které jsme si koupili vstupenky a získali razítko do památníku. Jelikož jsme měli asi patnáct minut čas, zašli jsme se podívat do útrob čtvrté věže, kde jsme shlédli výstavu nalezených artefaktů z hradu, jeho dávné podoby na kresbách či pohlednicích a další předměty týkající se šlechtického sídla.

Potom jsme se posadili na lavičky naproti pokladně a čekali než začne exkurze. Našimi společníky byl žlutočerný létající hmyz, ale naštěstí nás žádná vosa nebodla, takže jsme se ve zdraví dočkali prohlídky hradu. Opět jsme vystoupali na parkán k páté bráně, kde nám vynikající průvodkyně odříkala celou historii Potštejna. Nezapomněli jsme se pokochat vyhlídkou na obec pod námi a další okolní krajinu a pak jsme již prošli pátou bránou. Dozvěděli se o ní pár informací a šli jsme dál. O pár metrů výše jsme přišli k Pernštejnskému paláci z vnější strany. Na zdivu jsme si prohlédli kameny s vytesanými nápisy a pak jsme vstoupili do bývalé konírny. Uvnitř jsme shlédli výstavu zbraní středověku, meče, brnění a povoz bez koní. Následně jsme pokračovali ve výstupu na horní nádvoří, na které jsme se dostali šestou bránou.

Zde jsme se na celkem dlouhou zastavili, neboť nám průvodkyně vyprávěla o starém jádru hradu a potom nás vpustila do opravené kaple sv. Jana Nepomuckého. Zde jsme nejvíce poznali změnu oproti minulé návštěvě, kdy byla kaple ve stejných ruinách jako vedlejší zbytky Pernštejnského paláce. Průvodkyně nám řekla, že v kapli se příležitostně konávají koncerty nebo svatby, čemuž odpovídalo vnitřní vybavení. Potom jsme se přesunuli do bývalého sklepení v němž jsme měli za úkol poznat jeden předmět, který býval řemeslníky používán v dávných dobách. Bohužel jsme ho nikdo nepoznali, přitom se jednalo o obyčejný lis na tvaroh, který však v moderní době 21. století už žádný z nás nepoužíval. Následně jsme ze sklepení vyšli ven a u hradeb nad pátou bránou jsme se pokochali výhledem po kraji.

Po chvilce jsme se přes celé horní nádvoří vrátili zpět k šesté bráně, do níž byl zasazen podivně rýhovaný kámen. Průvodkyně nám prozradila, že pávě tady si páni a rytíři brousili meče, když vcházeli do hradu či z něj vycházeli. Následně jsme sestoupili ke kapli Svatých schodů a dovnitř jsme vešli notně zvědaví co zde uvidíme, protože před devíti lety byla ještě nepřístupná. Průvodkyně nám řekla o historii kaple a upozornila nás, že po střední části schodiště se nahoru mohlo stoupat pouze po kolenou. Naštěstí se zde nacházely ještě dvě boční schodiště, po kterých jsme sestoupili dolů. Ještě předtím jsme si prohlédli vnitřní vybavení a pak jsme vyšli ven na dolní nádvoří s Božím hrobem. Ani zde jsme minule nebyli, protože se zde konaly slavnosti. Z nádvoří jsme měli obě kaple postavené pěkně nad sebou, takže jsme si při pohledu na ně užili další zajímavý obrázek. Potom jsme se vydali po cestě, obíhající celý parkán dokola až k páté bráně.

Zastavili jsme se ještě na dřevěné vyhlídce, ze které jsme stejně jako při první návštěvě spatřili tábořiště Vochtánka. Pokochali jsme se krátce výhledem a o kousek dál jsme narazili na kozy. Na chvilku jsme k nim do výběhu vstoupili a pak jsme již kráčeli podél hradeb s baštami, které jsme předtím viděli z kalvárie. Ostatně tu jsme pod sebou měli  také jako na dlani. Šli jsme dál a za pár minut jsme dorazili znovu k páté bráně, kde stejně jako před lety, exkurze skončila. Naše průvodkyně byla naprosto perfektní, jejímu výkladu jsme výborně rozuměli, jako bonus občas přidala k dobru zajímavou historku či nás pobavila vtipnou poznámkou, takže jsme byli velice spokojeni. Rozloučili jsme se s ní a pak jsme sestoupili dolů ke čtvrté bráně.

Vzápětí jsme se vydali na cestu k autu a během chůze jsme minuli studniční věž a aniž jsme si to uvědomili, prošli jsme třetí bránou, jenž se nacházela v troskách a stále čekala na svou opravu. Kráčeli jsme stále po pěšině dolů kolem zastavení křížové cesty a za chvíli jsme definitivně hrad opustili. Po pár minutách jsme došli k našemu stříbrnému autu, kterým jsme v pořádku dojeli domů do Olomouce. Uzavřeli jsme tak definitivně naší týdenní dovolenou v Orlických horách, během které jsme byli ubytováni v krásném apartmánovém domě se zahradou v Rokytnici. Velice se nám zde líbila kvalita ubytování, vstřícnost majitelky, čistota domu, možnost opékání špekáčků na zahradě, domácí vejce a v neposlední řadě to, že jsme si sami ve sklípku čepovali trutnovské pivo Krakonoš a kofolu. A tak nejen proto na pobyt v krásném koutu naší země rádi vzpomínáme.....

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Potstejn_-_hrad_s_ukrytym_pokladem/

Podoba hradu Potštejn v roce 1550 na pohlednici z vydavatelství Putujme

https://www.putujme.cz/

Historie :

Hrad Potštejn vybudoval před rokem 1287 Půta z významného západočeského rodu Drslaviců. Jeho potomek Mikuláš se dostal do sporu s králem a tak roku 1339 byl hrad oblehnut, dobyt a rozbořen. V troskách padajícího hradu prý nalezl Mikuláš smrt a Potštejn se pak stal královským majetkem. Po osmi letech, kdy hrad ležel v sutinách, jej král Karel IV. nechal jako významnou pevnost obnovit. Za husitských válek roku 1432, byl Potštejn půl roku neúspěšně obléhán husitským vojskem a vzápětí hrad získali Krušinové z Lichtenburka. Ti jej roku 1454 prodali Jiřímu z Poděbrad, jenž nechal hrad rozšířit, přestavět a ještě tak zesílil jeho opevnění.

Dalšími majiteli hradu se pak stal Vilém z Pernštejna, jenž dal hrad opět nákladně přestavět, čímž dostal svoji téměř konečnou podobu. V druhé polovině 16.století Pernštejnové Potštejn kvůli dluhům prodali Hrzánům z Harasova. Nicméně Anna Kateřina Hrzánová se rozmařilým životem zadlužila natolik, že byla roku 1629 nucena hrad prodat nizozemskému šlechtici Kašparu Grambovi. Další osudy hradu byly již velmi ponuré. Holandský rod ani jejich nástupci Zárubové z Hustířan zde nebydleli a tak hrad chátral. Doslova katastrofou se pro něj stalo hledání pokladu hrabětem Janem Ludvíkem Harbuvalem z Chamaré, který Potštejn koupil roku 1746 od Alžběty Zárubové. Ve fanatickém hledání pokladu, které zachytil v románové formě Alois Jirásek, pokračoval Ludvíkův syn Jan Antonín Harbuval z Chamaré, takže na hradě se kutalo od roku 1747 do roku 1782. Poklad sice nalezen nebyl, ale zato Potštejn byl prakticky zničen. Manželka Jana Ludvíka Barbora nechala na hradě postavit kostelík sv. Jana Nepomuckého a kapli Svatých schodů a zřídit ke hradu křížovou cestu. Bohužel pak již byl hrad opuštěn docela. Ve druhé polovině 20. století byl hrad částečně opraven, přičemž se v rekonstrukci pokračuje dodnes.

Pověst o pokladu :

Na hradě Potštejně sídlil ve 14. století odbojný rytíř Mikuláš, který se svými kumpány trýznil okolí. Přepadával kupce, loupil a kradl, požadoval za zajatce výkupné a dobýval okolní tvrze. Ke svému počínání neměl důvod dobrý, ale ani ne úplně špatný šlo o rodinnou mstu. Mikuláš byl totiž příslušníkem rodu Drslaviců, jenž Potštejn založil. Jeho otec, Procek V., se roku 1310 vydal na sněm české šlechty do Prahy. Velmi se nepohodl s jakýmsi německým pražským měšťanem a byl při příští návštěvě hlavního města zabit. Mikuláš dlouho neváhal a svého otce pomstil, tím si však vysloužil zlobu krále Jana Lucemburského. Ten ho nějakou dobu věznil, podrobil finančním pokutám, a nakonec poslal do Říma na „očistnou" pouť. To bylo na hrdého Mikuláše trochu silná káva a tak se stal loupežníkem.

Není divu, že se na hrad brzy vypravilo královské vojsko, jenž vedl kralevic Karel, budoucí slavný český král Karel IV. Přestože byl Potštejn považován za nedobytný, dobyl jej, srovnal se zemí a pod ruinami hradní věže pohřbil odbojného Mikuláše. Povídá se, že rytíř si za čas krádežných výprav nastřádal velké bohatství. To mělo být navždy zasypáno kdesi ve sklepení hradu, stejně jako jeho hrdá a vzpurná duše. K povídačkám o pokladu přispěl tajemný latinský nápis, vytesaný v kameni, zasazeném v nároží paláce. Jeho historie je skutečně podivná; nikdo pořádně netuší, kde se tady vzal a jaký význam má jeho umístění. Pravděpodobně vznikl za doby Jiřího z Poděbrad. Teprve roku 1962 rozluštil téměř nečitelná slova uznávaný profesor Bohumil Ryba. Na kameni se prý píše: Signata thau postes deitas exterreat hostes Bůh nechť zastraší nepřátele.

V 18. století si nápis špatně vyložil tehdejší majitel potštejnského panství, hrabě Jan Antonín Chameré. Četl: Signata instes caritas extirat hostes Dbej znamení, láska vyhladí nepřátele. Citát si objasnil po svém a začal hledat ukrytý poklad. Za tím účelem rozbořil polovinu už tehdy zchátralého hradu, ale nic nenašel. Mimochodem, hrabě Chamaré neúspěšně hledal potštejnský poklad asi pětatřicet let. Mimo jiné jej vedly prapodivné šifry, vytesané na pozůstatcích středověkých zdí jak se později ukázalo: obyčejné kamenické značky, které byly v gotice velmi oblíbené. Romantici však dosud tvrdí, že dělníci Jana Antonína nakonec na Potštejně našli tajné dveře k pokladu. Byly starobylé a bohatě zdobené. Když se však kdosi odhodlal a chtěl vzít za kliku, objevil se na nich ohnivý nápis: Ještě není čas! Poté se zpoza vrat ozval děsivý řev a úpěnlivý nářek a kopáči vzali nohy na ramena. Vyděšený hrabě nechal dveře zazdít a na poklad zapomněl. V některé z tajných chodeb, z nichž nejdelší vede až do přes pět kilometrů vzdálených Litic, třeba klenoty odpočívají dodnes.

Historie čerpána z webu

http://www.castles.cz/hrad-potstejn/

Hrad Potštejn je držitelem turistické známky č.245.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/potstejn-c245