Letohrad - zámek a zámecký park
Městečko a panství Kyšperk náleželo před svým osamostatněním v roce 1568 šlechtickému rodu Žampachů z Potštejna, po smrti Zdeňka Žampacha v roce 1562 to byl od roku Čeněk Žampach. Jeho starší bratr Jan Burian založil na ostrohu nad Tichou Orlicí tvrz, doloženou poprvé roku 1570. Po jeho smrti musel Čeněk kyšperské panství prodat. Zboží zdědil v roce 1653 hrabě Hynek Jetřich Vitanovský, který nevyhovující tvrz v roce 1681 zbořil a na jejím místě vybudoval dvoupatrový zámek obdélníkového půdorysu se samostatnou věží. Stavbu dokončila Hynkova manželka Jana Magdalena z Harasova, provdaná podruhé za Norberta Leopolda Libštejnského z Kolovrat. K zámku byla přistavěna jednopatrová budova, sloužící jako patrimoniální úřad.
V určitém životním období jsme každý rok podnikli zimní dovolenou, abychom využili zakoupených běžeckých lyží a také abychom poznali krajinu českomoravských zemí, oděnou do bílého hávu. Vůbec první z těchto dovolených jsme strávili v Orlických horách, kde se nám vždy moc líbilo a tak jsme se sem později vždy rádi vraceli. V lednu onoho roku jsme si zaplatili pětidenní pobyt v rodinném domku, jenž se nacházel na okraji obce Jamné nad Orlicí a z něhož se nám při pohledu z okna v prvním patře naskytl pohled na zasněžený Suchý vrch. Během dovolené jsme se kromě běžeckého lyžování věnovali také památkám v okolí našeho ubytování. Třetí den pobytu jsme odjeli do Letohradu, v cukrárně na Václavském náměstí posnídali a potom jsme zamířili k zámku, jehož prohlídku jsme si domluvili několik dní předem.
Vstoupili jsme proto do informačního centra na náměstí, kde jsme oslovili místní pracovnici, která se nás vzápětí ujala a odvedla do přilehlého zámku. Následně jsme vystoupali do druhého patra a v chodbě si prohlédli oponu od Jana Umlaufa s panoramatem Letohradu či paroží a obrazy s loveckými motivy na stěnách. Pak jsme již vstoupil do první místnosti, zasvěcené období baroka. Na první pohled nás zaujaly dva velké obrazy, olejomalby, s biblickým námětem. Na dalších obrazech jsme spatřili Špitálníky a podobiznu hraběte Hynka Jetřicha Vitanovského z Vlčkovic, který nechal zámek v roce 1680 postavit spolu se zámeckou kaplí a dnešním kostelem sv. Václava. Dále jsme zde shlédli rokokový zásuvkový sekretář s krajinnými výjevy a mohutný stůl s purkmistrovskými židlemi původně ze 16. století.
Na nich sedávali kyšperští radní, nicméně se jednalo pouze o kopie židlí, vyrobené v 19. století. Nejvíce nás zde zaujaly sáně, na kterých prchal z Ruska slavný francouzský vojevůdce Napoleon po neúspěšném válečném tažení. Na saně ze smrkového a březového dřeva nasedl u Moskvy počátkem zimy 1812 a jel v nich přes Polsko až do saských Drážďan. Pak jsme vešli do druhé místnosti, pojednávající o období historismu. V 19. století v Kyšperku neboli dnešním Letohradu působila umělecká rodina Umlaufových. Seznámili jsme se s řezbářskou tvorbou otce rodiny Dominika Umlaufa, jehož synové Hynek a Jan vystudovali vídeňskou malířskou akademii, jejichž díla zde nemohly chybět. Průvodkyně nás poté upozornila na překrásný obraz neznámé ruské velkokněžny a harmonium, na které hrával místní hrabě.
Hodně se nám líbil intarzovaný sekretář vytvořený z pěti druhů dřev s vyobrazením hradů. Poslední místnost byla zařízena v duchu přelomu 19. a 20. století, tedy největší slávy secese. Své místo zde nalezly obrazy od Alfonse Muchy, který měl v Letohradě pronajatý ateliér, ale většinu místnosti zdobily obrazy od místního rodáka Rudolfa Faltuse. Líbil se nám také unikátní secesní paraván a dámský bidet. Na závěr exkurze nám průvodkyně pustila polyfon neboli starou hrací skříň a tak jsme chvíli poslouchali tóny hudby. Tím naše prohlídka vnitřních prostor zámku skončila, takže jsme společně sešli dolů do přízemí, kde jsme pracovnici informačního centra poděkovali za ochotu a rozloučili se. Zámecký areál jsme však ještě neopustili, neboť jsme přes zadní nádvoří zamířili do lehce zasněženého parku.
Mírným stoupáním jsme pod dohledem nahatých dřevěných bohatýrů kráčeli vzhůru do horního rohu parku, kam nás přilákala umělá jeskyně. V ní se ukrývala podivná stvoření, známá z pohádek a pověstí, která jsme si chtěli prohlédnout. Když jsme však k jeskyni došli, narazili jsme na zamčenou mříž, takže jsme měli smůlu, ovšem dalo se to čekat. Vrátili jsme se tedy k zámku a v restauraci si dali oběd. Příjemně nás překvapily přijatelné ceny a porce měla taktéž žádané parametry, takže jsme se sem ještě později vrátili. Po obědě jsme se vyfotili u pomníku Járy Cimrmana a poté jsme se vrátili k zelenému korejskému autu, jímž jsme odjeli do nedalekého muzea řemesel. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy viděli, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si cestopis Jak jsme v Letohradě navštívili zámek a muzeum řemesel.
Do Letohradu jsme podruhé zavítali až o více než 10,5 roku později, a to cestou do Čenkovic, kde jsme strávili tři listopadové dny v chatě Pod sjezdovkou. Bylo chladno, ale počasí nám přálo a tak jsme mohli v bývalém Kyšperku bez obtíží poznat spoustu nových pamětihodností, jež jsme předtím v zimě neviděli. Nicméně jsme nedali košem ani těm, které jsme už navštívili. Po příjezdu do města jsme naše stříbrné auto zaparkovali u Muzea řemesel a když jsme si prohlédli jeho expozice, vydali jsme se pěšky na Václavské náměstí. Následující minuty jsme věnovali památkám v centru Letohradu a pak jsme již zamířili k zámku. O pár okamžiků později jsme se zastavili u památníku Járy Cimrmana u boční strany zámku a po jeho obhlídce jsme již svou pozornost obrátili k bývalému šlechtickému sídlu.
Nejprve jsme se na Václavském náměstí zastavili u studny, nacházející se před zámkem, v níž byla objevena vzácná kapradina. Jednalo se o Jelení jazyk celolistý z čeledi sleziníkovitých, který je v České republice pro svou vzácnost uveden na červeném seznamu a patří rovněž mezi zvláště chráněné druhy v kategorii kriticky ohrožených. Po krátké zastávce u studny jsme se vkročili do průjezdu, na jehož čelní straně jsme spatřili erb jednoho z majitelů zámku a vzápětí jsme se ocitli na nádvoří. Obklopoval nás zámek s půdorysem nepravidelného H, tvořený hlavní budovou s věžičkou a několika přístavky, jednopatrovým křídlem se vstupním pavilonem a podobným křídlem, připomínající činžovní dům. Líbily se nám arkády v přízemí, které byly pro pohodlí návštěvníků zaskleny a ozdobeny plazivými rostlinami.
Během obou našich návštěv v zámku sídlilo Letohradské soukromé gymnázium, hotel a restaurace, městská knihovna, základní umělecká škola a nacházela se zde stálá zámecká expozice, kterou jsme už viděli. Proto jsme se věnovali pouze exteriérům stavby a parku. Kráčeli jsme pěkně upraveným nádvořím a záhy jsme přišli k neméně vzhledným lavičkám. Na obou sice už seděly dva páry, ale na dovolení jsme se jich ptát nemuseli, protože ti lidé byli celí dřevění. Nejprve jsme se posadili k ženichovi s nevěstou a potom ke stařečkovi s babičkou. Sochy z olšového dřeva dotvořil místní řezbář Martin Petr roku 2017 a měly patrně symbolizovat pomíjivost a krátkost lidského žití. Se snoubenci jsme se vyfotili a pak jsme zamířili k altánu s točitým schodištěm, propojící prostor ulice Vitanovského se zámeckým nádvořím.
Před námi se nacházel zděný osmiboký altán na nízkém kamenném soklu, s plochou jehlancovou střechou krytou plechem. Altánek s půlkruhově zaklenutými okny sloužil jako přístřešek, kryjící točité schodiště, nicméně vysoké dřevěné dveře byly zavřené a tak jsme se dovnitř nepodívali. Drobná stavba stála jen pár metrů od krásného kamenného mostu, jenž překlenoval úzkou silničku, ukrytou do hlubokého zářezu mezi tarasními zdmi zámku a zahrady. Most s jedním obloukem, a bočními pilíři z tesaných pískovcových kvádrů, zřejmě vznikl během úprav částí zámecké zahrady v první polovině 19. století a rádi jsme po jeho žulových kostkách přešli na druhou stranu. Naše bezpečí zajišťovalo zábradlí s osmibokými pilířky, takže jsme bez úhony vstoupili na území vcelku velkého zámeckého parku.
Vzápětí jsme zamířili k oranžérii z počátku 19. století, kde byly pěstovány tropické rostliny a bonsaje. Informace o této stavbě nám poskytla přilehlá informační tabule, na níž jsme našli rovněž starou podobu oranžérie. Zaujalo nás, že právě v Letohradě byla vypěstována jedna z nejstarších bonsají v Evropě. Jednalo se o více než 200 let starý jalovec čínský, předaný v roce 1977 do Botanické zahrady v Liberci, kde roste dodnes. Zásadní přestavba oranžérie nastala po roce 1864 podle projektu Josefa Pöterze a poté okolo roku 1926, kdy také změnila podstatně svou podobu a byla upravena na klubovnu. V šedesátých letech 20. století byla oranžérie opět předělána, nicméně my jsme ji viděli v podobě ze začátku 21. století, kdy vznikla nová pultová střecha s plechovou krytinou. Teprve později byla znovu upravena a zrekonstruována.
Pak jsme se šli podívat k bývalému skleníku, který byl zrušen taktéž v šedesátých letech 20. století, kdy na jeho místě vznikly veřejné záchodky. Vydržely zde až do roku 2005, kdy WC nahradily voliéry exotického ptactva. Jeho obyvatele jsme si samozřejmě s nadšením prohlédli a také poslechli. V šesti klecích jsme viděli barevné papoušky z Jižní Ameriky a Austrálie, kteří se ovšem narodili již u českých chovatelů. Když jsme se dostatečně pokochali pohledem na exotické ptactvo, přesunuli jsme se k sousednímu zahradnímu domku z první poloviny 19. století. Přízemní klasicistní dům kdysi tvořil vstupní objekt do bývalého zámeckého zahradnictví a panské zahrady, ale tyhle časy už dávno odvál koloběh dějin. Moc dlouho jsme se u domku na okraji zámecké zahrady, nezdržovali a vydali se k dalšímu objektu v parku.
Za chvíli jsme dorazili k pěkné kamenné kašně, která původně stávala na Václavském náměstí, kde obyvatelům sloužila jako zdroj životodárné tekutiny předtím, než byl vybudován nový vodovod. Čtvercovou kašnu s výrazně okosenými rohy jsme obešli kolem dokola a shlédli přitom její stěny, členěné dvěmi mělkými rýhami, vymezující sokl a římsu. Uprostřed kašny jsme spatřili čtyřboký podstavec, na němž ležela plochá kruhová mísa tvaru mušle a z ní vystupovala stojící socha nymfy. Umělecké dílo v antickém oděvu s šerpou a vlnitými vlasy staženými do copu na zádech bylo vyvedeno v téměř životní velikosti. Když jsme si kašnu prohlédli, vydali jsme se parkovými, mírně stoupajícími cestičkami do horní části pětihektarové zámecké zahrady s velkým množstvím vzácných dřevin.
Jelikož v zahradě rostlo asi 15 druhů jehličnatých a 71 druhů listnatých stromů, podzimní příroda na začátku listopadu vymalovala park do žlutozelených barev a připravila nám tak pěknou podívanou, na které jsme mohli oči nechat. Pomalým krokem jsme dorazili do koutu zahrady, kde se nacházel neoklasicistní pavilon s antickými motivy, který sloužil k odpočinku návštěvníků parku. Zděný otevřený pavilon zářil okrovými a bílými barvami, takže dokonale zapadal do podzimní nálady. Na průčelí jsme spatřili sloupový portikus a dvě dvojice omítaných dórských sloupů, nesoucích mohutnou korunní římsu a segmentový tympanon, lemovaný římsovým profilem. Před chrámkem se nacházela nevelká terasa v úrovni terénu, dlážděná pískovcovými deskami, ale na ni jsme nevstupovali a odešli jsme pryč.
Podél obvodové zdi jsme zamířili do opačného rohu, kde na nás čekala nám již dobře známá grotta v podobě umělé zaklenuté jeskyně, pokračující chodbou vytesanou ve skále. Když jsme k ní přišli, nejprve jsme si asi pět metrů před vchodem do jeskyně prohlédli sochu lva, ležícího na podstavci a protější kamennou kouli. Pak jsme přistoupili ke vstupu do jeskyně, ale stejně jako před lety nás zastavila mříž. Dále jsme se tedy nedostali, ale posvítili jsme si dovnitř a viděli tak některá strašidelná stvoření, která 25 metrů dlouhou jeskyni osídlila. Pak jsme nad cihlovou klenbou prohlédli sochu anděla, jemuž chyběla hlava, která byla na jiném místě v parku. Kdysi byl nad jeskyní na místě anděla zřejmě kamenný chrlič, pravděpodobně v podobě hlavy Mojžíše. U sedícího anděla jsme spatřili kámen s letopočtem 1913 a pak jsme se přesunuli o kousek dál.
Jen pár metrů od jeskyně, v druhém horním rohu parku, byla vybudována zpevněná plošina se zábradlím, ze které se nám díky částečně opadaným stromům naskytl docela slušný výhled na město. Po chvilce jsme se po zpevněné cestě vrátili na zámecké nádvoří a protože jsme dostali hlad, v restauraci jsme si dali polévky v chlebu. Moc nám chutnalo a tak jsme se po jídle mohli spokojeně seznámit s historií zámku. Nějaké informace poskytovalo i pár stránek v jídelním lístku, za což od nás majitelé restaurace virtuálně obdrželi pochvalu, ale podrobnější fakta jsme získali z papírů, které jsme si tradičně vytiskli doma, před odjezdem na dovolenou. Dozvěděli jsme se, že v roce 1554 nechal tehdejší majitel panství Zdeněk Žampach z Potštejna vystavět jednoduchou dřevěnou tvrz bez jakéhokoliv opevnění.
Místo Vitanovského ulice se nalézal hluboký přírodní příkop, stejně jako na místě cesty na zámeckou terasu, takže tvrz se nacházela na místě dnešního východního křídla zámku, na táhlém hřbetu, počínajícím nad nynějším náměstím. V roce 1681 se tehdejší majitel panství, hrabě Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic, rozhodl k přestavbě zmíněné tvrze na raně barokní zámek. Tvrz byla rozbořena, zůstaly stát jen kamenné podezdívky a sklepy, na nichž vyrostla dvoupatrová zámecká budova s věží, která byla představena před východní zeď. Věž tedy nevystupovala z hřebenu střechy jako nyní, ale byla samostatnou stavbou a měla společnou jednu zeď se zámkem. Po této věži zbyly základy, na nichž byl později zbudován balkon. Naproti tomuto dvoupatrovému křídlu byla postavena ve stejném roce jednopatrová budova, v níž byl zřízen patrimoniální úřad.
Obě budovy byly propojeny jednoduchou zdí, jež stála na místě dnešního spojovacího křídla. Vedle zámku byla v letech 1681 - 1685 zbudována vrcholně barokní zámecká kaple, nynější kostel sv. Václava, oslňující svou jedinečnou štukovou výzdobou. Neméně kvalitními štukami byly vyzdobeny i přízemní prostory a druhé patro východního křídla zámku. Postupem času přestal zámek prostorově vyhovovat, a tak hraběnka Terezie Bredová ze Špandavy počala zámek v roce 1730 přetvářet. Došlo k úpravám interiérů prvního patra hlavní zámecké budovy. Byla odstraněna věž, z níž se dochovala jen její přízemní část. Nová věž vypadala tak, jak ji známe dnes, ovšem bez hodin, jež byly dosazeny v první polovině 19. století. Potom následovaly terénní úpravy kolem zámku, především jižně od budovy. Získaného prostoru bylo využito k rozšíření nádvoří a vytvoření zahrady.
Ke zpevnění nevyváženého terénu byly vybudovány opěrné zdi. Úpravy dokončila dcera Terezie Bredové, Marie Anna, provdaná Cavriani. Dala rozbourat původní prostou zeď s klenutým vjezdem mezi oběma křídly a na jejím místě postavit spojovací křídlo. Přízemí spojovacího křídla oboustranně zdobí arkády a uprostřed střechy se tyčí polygonální věžička, kterou byl zvýrazněn hlavní vstup do zámku. Současně s výstavbou spojovacího křídla byla upravena i severní část jednopatrového západního křídla, obrácená do náměstí. Zmíněné úpravy prováděl vrchnostenský stavitel J. Toman. K dalšímu rozšíření zámku došlo za hrabat ze Stubenbergu, jmenovitě za Karla Stubenberga. Jednopatrové západní křídlo bylo na jižní straně prodlouženo kvůli výstavbě lokajny u dnešní Vitanovského ulice, ke které došlo v letech 1897 - 1898.
Následně byla v letech 1901 - 1903 upravena pseudoklasicistně fasáda celého areálu a v letech 1904 - 1905 vznikla nová schodiště u obou zámeckých budov. Přestavby provedl kyšperský stavitel Alois Petřík. Jedno ze schodišť bylo odstraněno při rekonstrukci v roce 1995. K dalším změnám členění budov již nedošlo, pouze k malým interiérovým úpravám v letech 1947 - 1989. Velkou rekonstrukcí prošel zámek v devadesátých letech 20. století a na podzim roku 2002 se podařilo v prostorách zámku otevřít první část stálé expozice. Když jsme dočetli poslední řádky, zaplatili jsme útratu a odebrali se na hřbitov, sousedící se zámeckým parkem. O tom, co jsme na něm všechno viděli, již vypráví jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli také přečtěte. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme jeden listopadový den věnovali památkám Letohradu.
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/letohrad-zamek-a-zamecky-park
Historie :
Městečko a panství Kyšperk náleželo před svým osamostatněním v roce 1568 šlechtickému rodu Žampachů z Potštejna, po smrti Zdeňka Žampacha v roce 1562 to byl od roku Čeněk Žampach. Jeho starší bratr Jan Burian založil na ostrohu nad Tichou Orlicí tvrz, doloženou poprvé roku 1570. Po jeho smrti musel Čeněk kyšperské panství prodat. Zboží zdědil v roce 1653 hrabě Hynek Jetřich Vitanovský, který nevyhovující tvrz v roce 1681 zbořil a na jejím místě vybudoval dvoupatrový zámek obdélníkového půdorysu se samostatnou věží. Stavbu dokončila Hynkova manželka Jana Magdalena z Harasova, provdaná podruhé za Norberta Leopolda Libštejnského z Kolovrat. K zámku byla přistavěna jednopatrová budova, sloužící jako patrimoniální úřad. K ní přiléhala jednolodní barokní zámecká kaple sv. Václava s bohatou štukovou výzdobou od Giovanniho Maderny. Kaple byla roku 1726 přestavěna na kostel sv. Václava. Po rodu Libštejnských z Kolovrat a Harrachů z Hřebene se kyšperské panství stalo majetkem rodiny Bredů. Nová majitelka, hraběnka Tereza Bredová (Cavriani) ze Špandavy zahájila roku 1730 rozsáhlé úpravy, které dokončil začátkem 19. století Petr Marcolini z Ferraty, manžel její dcery Marie Anny. Změnilo se původní prostorové uspořádání místností hlavní budovy, původní věž byla odstraněna, nová věž v současné podobě byla později doplněna hodinami. Terénními úpravami získaný prostor byl využit pro rozšíření nádvoří a založení zahrady. Jednoduchá zeď s vjezdem mezi křídly byla zbořena a vznikl úzký patrový spojovací trakt. Upravena byla i severní část západní křídla směrem do náměstí. Roku 1836 získal zámek sňatkem s dcerou Petra Marcoliniho Terezií Karel Nimptsch. Jižní spojovací trakt byl zbořen, severní přestavěn, v přízemí opatřen arkádami a hlavní bránou. V polovině 19. století byla v zámku zřízena škola pro dívky, které zde byly vyučovány ručním pracím. Spolu s přestavbou byl zřízen anglický krajinářský park s empírovým altánkem, grottou s vyhlídkou a oranžérií. Roku 1877 přešlo panství sňatkem dcery Karla Nimptsche Anny do vlastnictví Stubenbergů. Došlo k přestavbě interiérů jižního křídla a západní křídlo bylo rozšířeno o lokajnu v letech 1897-1898. Počátkem 20. století byla pseudoklasicisticky fasáda celého zámku, včetně nových říms a frontonů u oken. Za Karla Stubenberg-Nimptsch byla upravena zahrada před vstupem do zámku současně s úpravami interiéru. V roce 1945 byl Stubenbergům zámek zkonfiskován.
Po roce 1945 byl zámek využíván jako sídlo národního výboru, byla v něm zřízena obřadní síň a místní knihovna, část sloužila jako internát, umístění tu našlo i městské muzeum. V letech 1983-1996 byla provedena celková rekonstrukce. Zámek využívá Letohradské soukromé gymnázium, hotel a restaurace, městská knihovna, základní umělecká škola a stálá zámecká expozice. V parku přibyla voliéra pro exotické ptactvo, celoročně přístupná. Expozice je realizována ve třech místnostech a části chodby v 2. patře východního křídla. Sály jsou postupně věnovány období baroka, historismu 19. stol. a počátku 20. stol. spojenému se secesí. V prostřední místnosti se připomíná významná kyšperská umělecká rodina Umlaufových – otec Dominik byl řezbář, který vytvořil rámy k vystaveným obrazům svých synů, malířů Jana a Hynka. Třetí sál je spojen také se dvěma malíři – Alfonsem Muchou a místním rodákem Rudolfem Faltusem. Mucha, jehož manželka Marie Chytilová měla v Kyšperku příbuzné, sem ke konci svého života jezdil každé léto a dokonce měl v tehdejší Masarykově škole práce (dnešní střední průmyslová škola) pronajatý ateliér. Zajímavostí v této místnosti je také stále funkční polyfon, hrací skříň na výměnné kovové desky, která původně stávala až do 30. let minulého století v hospodě U Forchů (dodnes existující) nedaleko od nádraží.
Dnešní zámeckou zahradu založil majitel panství hrabě Petr Marcolini – Feretti v letech 1820 – 1830 na pozemcích polí a rybníka, získaných výměnou s měšťany. Zámek s navazujícím parterem byl s novou přírodně krajinářskou úpravou propojen klenutým mostem a doplněn oranžerií a romantickými stavbami. Jedním z posledních kompozičních prvků, které byly do okrasné zahrady zakomponovány, byla kašna s nymfou přemístěna na konec uličního průhledu z náměstí (roku 1937). V roce 1966 byl vypracován L. Zemanem projekt obnovy zámecké zahrady, včetně inventarizace dřevin. Další projekt byl vypracován v 80. letech 20. století Semprou Bechyně a v 90. letech 20. století Jaroslavem Machovcem a Drahoslavem Šonským.
Historie čerpána z těchto webových stránek
Město Letohrad je držitelem turistické známky č.402.
https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/letohrad-c402
