V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do kouzelné severské země a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Z mezinárodního letiště v Sandefjordu jsme se zapůjčeným autem přesunuli do 110 kilometrů vzdáleného Osla, v němž jsme strávili zbytek dne. Po příjezdu do města jsme francouzský bílý vůz zaparkovali zdarma v rezidenční čtvrti Ellingsrudåsen a pak jsme si šli do supermarketu Kiwi koupit balenou vodu na pití. Následně jsme zamířili ke vstupu do metra, které se nacházelo jen pár desítek metrů od obchodu a uvnitř chodby jsme si v automatu koupili jízdenky. Pak jsme sjeli výtahem hluboko do podzemí a když jsme z klece vystoupili, nestačili jsme zírat. Ocitli jsme se v chodbách s přírodními horskými stěnami, takže jsme si připadali jako na exkurzi v jeskyni a nikoliv jako v metru. Na větší rozjímání však nebyl čas, neboť nám za pár minut odjížděl vlak a tak jsme úžasnou chodbou sestoupili dolů k čekající soupravě.

Ellingsrudåsen byla totiž od svého otevření v roce 1981 konečnou stanicí druhé linky metra, kterou jsme se svezli do centra města. Během jízdy jsme na několika zastávkách z reproduktorů slyšeli hlášení, oznamující naši polohu a nemohli jsme přeslechnout ani upozornění, že se dveře zavírají. V norštině tato věta zněla asi takto : Do jedné rukys. Cesta ubíhala a přibližně po dvaceti minutách jsme vystoupili na zastávce u Národního divadla. Vzápětí jsme opustili podzemní prostory a zahájili procházku po historickém středu města, kde jsme poznali několik památek a zajímavostí. Jednou z nich byl Královský palác na kopci Bellevue, jenž byl vybudován v letech 1825 – 1849 podle projektu architekta Hanse Ditleva Franciscuse Linstowa. Palác si nechal vystavět švédský a norský král Karel XIV., ale ten se jeho slavnostního otevření již nedožil.

Ke spodní části návrší Bellevue jsme přišli ulicí Karl Johans Gate, kde jsme minuli strážní budku královské gardy a širokou ulicí jsme se pomalu přibližovali k našemu cíli. Brzy jsme dorazili na náměstí před palácem, na němž král přijímal zahraniční hlavy států při jejich oficiálních návštěvách, dále zde představoval nové členy norské vlády a kde Jeho Veličenstvo pravidelně kontrolovalo královskou gardu. Čas od času se tady také setkává královská rodina s obyvateli země, kterým král s manželkou a dalšími členy mávají z balkonu, ovšem my jsme takové štěstí neměli. Nicméně s jedním králem jsme se přece jen setkali. Byl to již zmíněný švédský a norský král Karel XIV., jehož jezdeckou sochu jsme potkali uprostřed náměstí před palácem. Zaujalo nás, že se vládcem země stal v roce 1818 a že byl před svou korunovací známý jako Jean-Baptiste Jules Bernadotte.

Byl to totiž francouzský občan a bývalý generál Napoleonovy armády, po jehož smrti na jaře roku 1844 lékaři na jeho ruce objevili tetování s heslem Smrt monarchům ! Život je zkrátka plný paradoxů ! Sochu jsme si obešli kolem dokola, vyfotili se u ní a pak jsme se šli podívat do rohu náměstí, kde stála malá budova strážnice. Byla postavena rok po smrti krále Karla XIV ve stylu švýcarské chaty a sloužila jako ubytovna vojáků královské gardy. S jedním z nich jsme se setkali poté, co jsme dům strážných opustili a vydali se k paláci, jenž byl členem gardy poctivě strážen. A protože voják nic nenamítal, rádi jsme se s ním vyfotili a pak jsme již spěchali za roh budovy ke vstupní bráně. Měli jsme totiž předem domluvenou prohlídku vnitřních prostor královského sídla a jelikož se začátek exkurze neúprosně přiblížil, museli jsme exteriéry nechat na pozdější dobu.

U brány postávali průvodci, u nichž jsme se přihlásili a poté jsme bránou prošli na vnitřní nádvoří, kde nás ochranka zastavila. Museli jsme odevzdat veškeré elektronické věci jako mobily, fotoaparát a zbytek jsme si uložili do skřínek uvnitř paláce. Ve vestibulu jsme vyčkali pár minut do začátku prohlídky a pak jsme se s dvojicí průvodkyň vydali na exkurzi. Ta začala v horní části vestibulu, kde bývají vítáni hosté přijíždějící na bankety anebo lidé, jež čekalo vyznamenání před jejich audienci u krále. Nás zde přivítala průvodkyně, která nám anglicky začala vyprávět historii paláce a královské rodiny. Ve vestibulu nám prozradila, že ulice Karl Johans gate byla postavena ve třicátých letech 19. století, aby spojila centrum města s královskou rezidencí a pak nás upozornila na některé prvky ve stylu piano nobile.

Jednu stěnu zabíralo pět vysokých oken, mezi nimž se nacházely dveře na zmíněný balkon paláce, z něhož se nám naskytl pohled na ulici, kterou jsme sem přišli. Vestibul lemovalo 20 krémově bílých sloupů ze štukového mramoru, zatímco jeho stěny s palmetami a rumělkou byly laděny do světle růžové barvy a sloupy měly krémově bílou barvu. Líbil se nám také bílý kazetový strop, schodiště s červenými koberci či sádrové reliéfy králů Karla IV. z roku 1879 a Oscara II. z roku 1882. Dále jsme si ve vestibulu prohlédli několik soch a pak jsme se přesunuli do Bílého salonu, jenž sloužil jako audienční místnost královny. Potom jsme vešli do sousední Sněmovní síně s kazetovým stropem, která byla sladěna do modré, bílé a zlaté barvy. Prohlédli jsme si zde královský trůn z poloviny 19. století a modré čalouněné židle ostatních zasedajících, jež byly vyrobeny v roce 1880.

Sálu dominoval dlouhý stůl z kubánského mahagonu a velký secesní lustr, na němž byl napsán norský citát : Země bude postavena na zákonech. V rozích místnosti jsme našli lampy ve tvaru slzy, pocházejí z dob rekonstrukce paláce, která proběhla v devadesátých letech 20. století. Obrazy na stěnách pak zobrazovaly důležité události v dějinách monarchie od rozpadu unie mezi Norskem a Švédskem. Potom jsme vstoupili do mnohem menší místnosti s názvem Ptačí komnata, která sloužila jako předpokoj pro ty, kteří čekali na audienci u krále. Výzdoba královské čekárny byla dokončena roku 1843 a krásami norské krajiny měla lidem přinášet potěšení a zkrátit čekání. Návštěvník měl mít dojem, jakoby se nacházel v otevřeném zahradním altánku a také my jsme se s potěšením podívali na některé z nejznámějších a nejpůsobivějších norských vyhlídek.

V místnosti jsme dále viděli šest motýlů a 43 norských ptáků, jimž na stropě dominoval orel mořský. Zaujalo nás, že od doby výstavby pokoje nebyly kromě čištění stěn provedeny žádné další změny, ať už ve výzdobě či ve funkci. Dubový nábytek pocházel z roku 1846 a skládal se z konzolového stolku, zrcadla, dvou pohovek a 12 židlí v novorenesančním stylu. Na závěr jsme se dozvěděli, že svítidla v Ptačím pokoji byla mezi prvními v Norsku, která byla napájena elektřinou a pak jsme šli dál. Vstoupili jsme do menší jídelny v pompejském stylu pro 60 hostů, kde se konaly méně formální oficiální večeře a obědy. V denní jídelně jsme shlédli část palácové sbírky porcelánu Flora Danica a pozlacených stříbrných příborů. Potom jsme plynule přešli do velké jídelny, jejíž stěny a strop zdobily malby řeckých bohů a bohyní z roku 1841.

Nábytek byl ovšem o více jak 100 let mladší. Podlaha ve velké jídelně byla pokryta kostkovanými dubovými parketami, které však nebyly původní, jelikož místnost měla na zemi původně prkna. Síň pro 225 osob byla původně osvětlena osmi skleněnými lustry, ty však byly v roce 1903 rozebrány, prodány na aukci lustrů a na jejich místo byly umístěny elektrické lustry. Dle průvodkyně se zde v současné době konají bankety pro státní návštěvy či oslavy při příležitosti jiných významných událostí. Při nich jsou prý dodržovány určité tradice. Hosté například do sálu vstupují za zvuku Gammela Jægermarse neboli za Pochodu starého lovce a projevy státníků jsou ohlašovány úderem velkého mosazného zvonu z roku 1952. Bankety mají většinou čtyři chody, trvají tři hodiny a královský průvod pak vychází ze sálu za tónu Valdresmarsjen neboli Pochodu Valdres.

Zaujalo nás, že jídelna byla původně osvětlena osmi skleněnými lustry, ty však byly v roce 1903 rozebrány a prodány na aukci, aby královská rodina získala peníze na rekonstrukci paláce. Na jejich místě jsme tak našli elektrické lustry z doby krále Oscara II, propojené girlandami ze skleněných hranolů. Potom jsme odešli do Velkého tanečního sálu, největší dominantě druhého palácového patra, zasahujícího i do vyššího podlaží, kde se nacházela galerie. Ochoz obklopovalo 12 sloupů z bílého štukového mramoru a 24 dřevěných sloupů. Na krátkých stranách od ochozu ke stropu jsme pak napočítali dalších 12 mramorových sloupů. Líbil se nám nebesky modrý kazetový strop ze dřeva s papírovými ozdobami, který prý byly pro tanečníky bezpečnější, než sádrové. V sále s parketovou podlahou jsme dále viděli osm velkých zrcadel, čtyři na každé podélné stěně.

Průvodkyně nás poté opět upozornila na lustry. Původní svíčkové byly totiž rovněž prodány v aukci roku 1903, kdy je nahradila elektrická světla ve tvaru rozety, nesoucí monogram krále Oscara II. Nábytek zahrnovaly dvě zlacené židle s vysokými opěradly a područkami, a pět židlí, čalouněné sytě červeným sametem. Židle byly určeny pro krále Oscara I., královnu Josefínu a jejich pět dětí. Sál byl dále vybaven volně stojícími a vestavěnými lavicemi čalouněnými červeným plyšem. Tanečníci se mohli podívat ven do parku jedním s deseti oken, ověšených sytě červenými sametovými závěsy, které byly lemovány původními třásněmi z roku 1846, zdobenými prýmky z bohatého zlatého hedvábí. Když jsme si taneční sál prohlédli, vydali jsme se směrem ke kapli, kde jsme strávili závěrečnou část naší exkurze.

Brzy jsme se ocitli v kapli, kde se konaly křty, biřmování či mše a v poslední době také koncerty komorní hudby. Průvodkyně nám prozradila, že kaple je jedinou místností, která nese monogram krále Karla IV. s letopočtem 1843, ačkoliv místnost byla dokončena až o několik měsíců později. Dále jsme zde viděli šest pilířů, které nesly klenbu lodi a sádrový reliéf čtyř evangelistů od sochaře Hanse Michelsena. Chór byl zakončen půlkruhovou apsidou, stěna za oltářem byla vyrobena z růžového štukového mramoru, přičemž samotný oltář vznikl ze stejného kamene bílé barvy. Vlevo od oltáře se nacházela kazatelna, ale nejvíc se nám líbil bohatě zdobený strop, jenž zhotovil Peder Wergmann v létě 1843. Na závěr jsme se dozvěděli, že kaple byla restaurována v roce 2004 do původní podoby z poloviny 19. století. Stalo se tak v souvislosti se křtinami princezny Ingrid Alexandry.

Když jsme si kapli prohlédli, vrátili jsme se do vestibulu, kde naše prohlídka skončila. Vzali jsme si věci ze skříňky a venku u ochranky jsme si vyzvedli elektronické hračky. Potom jsme se vydali na procházku parkem, jenž obklopoval královský palác ze všech stran a vyznačoval se travnatými plochami či starými majestátními stromy. Palácový park vznikl současně s výstavbou nového Královského paláce a byl založen na ideálním modelu přírody, který převládal v evropském zahradnictví v polovině 19. století. Z časových důvodů jsme si prošli jen jeho část a procházku jsme zahájili u sochy spisovatelky Camilly Collett, označované jako první norská feministka. Byla mladší sestrou norského básníka Henrika Wergelanda a je uznávána jako jedna z prvních přispěvatelek realismu v literatuře.

Pak jsme sešli dolů k jednomu ze tří rybníků, jen byl pojmenován jako Kongespeilet, podle spisu určených pro mladé prince nebo krále. Název by se dal přeložit jako knížecí zrcadlo, ale jestli budoucí norští panovníci seděli u rybníka a v jeho hladině hledali moudra, o tom se nám nepodařilo nic zjistit. Na břehu jsme narazili na královnu Sonju, manželku norského krále Haralda V., která se vyučila švadlenou a později studovala francouzštinu, angličtinu a historii umění na Univerzitě v Oslu. V roce 1959 se seznámila s princem Haraldem a začali spolu chodit. Až poté, co Harald dal najevo, že si žádnou jinou ženu nevezme, souhlasil jeho otec, král Olaf V. a norský parlament se svatbou, která se konala 29. srpna 1968 v katedrále v Oslu. Vlády v Norsku se ovšem pár ujal až v roce 1991, kdy král Olaf V. zemřel a přenechal svou funkci synovi.

Na břehu rybníka nám ještě zapózoval racek chechtavý, kterých bylo v Oslu opravdu hodně, přičemž tito hluční ptáci ze všeho nejraději posedávali na hlavách soch. Těch bylo ve městě o něco méně, než racků ! Po chvilce jsme se vydali parkovou cestičkou k druhému rybníku z něhož tryskala fontána a pak jsme zamířili zpět k dvoukřídlému paláci se třemi podlažími. Zaujalo nás, že Královský palác byl za posledních 150 let několikrát modernizován, obvykle v souvislosti s příchodem nového panovníka, kteří zde ale pobývali jen občas. To se změnilo až s vládou krále Haakona VII. a královny Maud, kteří v roce 1905 palác obsadili natrvalo a tak došlo na jeho další úpravy. Aby bylo možné vyhovět jejich potřebám, byla instalována sada královských apartmánů s koupelnami a toaletami. Jak už jsme věděli z exkurze, v devadesátých letech 20. století proběhla velká rekonstrukce a v této podobě jsme palác viděli i my.

Jakmile jsme dokončili obhlídku palácových exteriérů, posadili jsme se na lavičku nedaleko jezdecké sochy, posvačili a pobavili se o tom, co jsme v královském sídle viděli. Potom jsme již zamířili z parku ven, ale cestou jsme se ještě zastavili u sochy zmíněné královny Maud. Její jméno jsme neslyšeli poprvé, neboť na počest této princezny z Walesu nazval norský polárník Roald Amundsen neznámé pohoří v Antarktidě, které objevil při své úspěšné výpravě k jižnímu pólu v roce 1911. Její jméno nese rovněž Země královny Maud a záliv v Kanadě. Když jsme si sochu prohlédli, vyšli jsme ven z parku a pokračovali v procházce městem, ale o tom již vypráví jiný můj článek. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme se první den v Norsku procházeli centrem Osla.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/oslo-kralovsky-palac-det-kongelige-slott​

Historie :

Královský palác v norském hlavním městě Oslu (norsky Slottet) je historickou i současnou oficiální rezidencí norské královské rodiny. Byl postaven v 1. polovině 19. století jako norská rezidence švédsko-norského krále Karla XIV. Palác navrhl v Dánsku narozený architekt Hans Ditlev Franciscus Linstow (1787–1851) na základě rozhodnutí norského parlamentu z roku 1821. Základní kámen položil norský král v roce 1825 a stavba byla dokončena roku 1849. Všichni vládci spojených království Švédska a Norska sídlili po většinu času ve Stockholmu a palác v Oslu využívali jen občasně. Prvním trvalým obyvatelem paláce se tak stal až v roce 1905 první vládce samostatného Norska Haakon VII. Za vlády Olava V. (1957–1991) nebyl palác udržován a chátral. Masivní a drahá renovace iniciovaná jeho následníkem a současným norským králem Haraldem V. vyvolala v Norsku kritiku veřejnosti, avšak výrazným způsobem zlepšila stav paláce. Od roku 2002 je palác přístupný veřejnosti v rámci letních turistických prohlídek, kterou je potřeba objednat předem na oficiálních stránkách paláce.

Historie a fotografie interiérů čerpány z těchto webů

https://www.kongehuset.no/

https://cs.wikipedia.org/wiki/

Královský palác v Oslu je držitelem norské turistické známky č.1.

https://www.turisticke-znamky.cz/norsko.html