Vsetín jsme navštívili během krátkého jednodenního výletu, který jsme strávili celý v tomto okresním městě. Poznali jsme zde několik pěkných památek, zejména těch církevních a také jsme nemohli vynechat největší zdejší atraktivitu, kterou byl bezesporu zámek s muzejními expozicemi. Naše stříbrné přibližovalo jsme nechali zaparkované celý den u evangelického kostela a postupně jsme shlédli několik svatostánků, židovský i městský hřbitov. Předposlední památkou, kterou jsme ve Vsetíně navštívili, byl zmíněný zámek. Bývalé šlechtické sídlo se nacházelo uprostřed starého vsetínského náměstí na návrší nad řekou Bečvou, která se pravidelně rozvodňovala a my jsme tak museli obdivovat moudré rozhodnutí našich předků. Když jsme na Horní náměstí dorazili, prohlédli jsme si všechny místní zajímavosti a poté renesanční zámek, jenž byl postaven okolo roku 1610 tehdejšími majiteli panství Lukrecií Nekšovnou z Landeka a jejím druhým manželem Albrechtem z Valdštejna na základech středověké tvrze z první poloviny 15. století.

My jsme před sebou měli ovšem stavbu v klasicistním slohu, kterou vsetínský zámek získal v letech 1833 - 1834 za posledního šlechtického majitele Josefa z Wachtlerů. V tomto stavu se budova zachovala dodnes, přestože roku 1915 zničil požár celou střechu i s věží a zámek tak téměř 10 let připomínal zříceninu. Naštěstí byl zámek opraven do stavu před požárem, i když byl uvnitř přizpůsoben moderní době, což jsme za několik minut poznali na vlastní oči. Po prohlídce exteriérů jsme totiž zamířili do útrob šlechtického sídla. Chvíli jsme hledali ten správný vchod do zámku, který jsme našli pod balkonem, neseném čtveřicí toskánských sloupů a když jsme k němu přišli, museli jsme si otevřít správné dveře. Budova nám totiž nabídla hned trojici identických dřevěných dveří se skleněnými tabulkami, za nimiž se nacházelo království plné muzejních exponátů. Abychom tedy mohli tento velký poklad objevit, museli jsme jako podobně jako kuchař Jiřík v pohádce o Zlatovlásce vybrat ten jediný správný vchod. Podařilo se a splněním náročného úkolu jsme si zachránili hlavy na krku.

Za dveřmi jsme ihned zamířili do pokladny, kde jsme u sympatické paní získali razítko do památníku a koupili si turistickou známku. Následně jsme se vydali z přízemí do expozic v prvním patře, přičemž jsme si během stoupání po schodech prohlíželi jednoho majitele vsetínského panství za druhým. Na zdech haly se totiž nacházela zámecká obrazárna s portréty urozených pánů, seřazených od 17. století do novodobých časů. Poznali jsme třeba Albrechta z Valdštejna a s identifikací ostatních nám pomohly popisky. Největší zastoupení zde měl rod Illesházy, který zámek držel přes 200 let. Když jsme po schodišti za přísného dozoru panstva vystoupali do prvního patra, zahájili jsme prohlídku jednotlivých expozicí. Začali jsme v uměleckohistorické sekci a expozicí s názvem Fenomén ohýbaného nábytku, v níž jsme viděli historické i současné výrobky továrny TON, zapůjčený přímo od výrobce z Bystřice pod Hostýnem. Našli jsme zde 52 kusů nábytku a podle štítků u jednotlivých exponátů jsme zjistili, že nejstarší byla boppardská židle z 30. let 19. století a nejnovější židle Split z roku 2015.

Docela nás překvapilo, že se tento nábytek z ohýbaného dřeva vyráběl také ve Vsetíně a to více než 60 let, když tu působily firmy jako Bratři Thonetové, J. a J. Kohn a Thonet-Mundus. Bohužel jejich produkce byla ukončena roku 1932 v důsledku velké hospodářské krize po propadu akcií na americké burze o tři roky dříve. Tento originální Black friday ovlivnil světové hospodářství ve 30. letech a způsobil největší ekonomickou krizí 20. století. Zkrachovalo mnoho továren, lidé přišli o práci, střední třída se propadla na hranici chudoby a to všechno bylo živnou půdou pro různé extrémistické skupiny. Situace využil v Německu známý pán s typickým knírkem a později došlo k tomu nejhoršímu, co mohlo naše předky potkat. Museli jsme však odehnat černé myšlenky a raději jsme rychlým krokem přešli do další expozice s názvem Výroční a rodinné zvyky. Ta pojednávala o zvyklostech na Valašsku a velice jsme se na ni těšili, protože jsme si vždy rádi připomínali bydlení našich předků a jejich zvyky. Ve třech zasklených diorámách jsme spatřili tři různé scenérie, které nám přiblížily situace, v nichž se lidé v tomto kraji mohli ocitnout před 100 až 200 lety.

První dioráma pojednávalo o zrodu lidského života, takže jsme v něm našli maminku sedící na posteli, jenž čekala na dítě, které ji měla předat porodní bába. Zaujalo nás, že postel byla ukryta za koutnici, tedy plachtou oddělující lože šestinedělky od zbytku světnice, jež bývalo umístěné v koutě místnosti. V dnešní době nám připadlo neuvěřitelné, že toto místo nesměla žena za normálních okolností opustit, jinak mohla vystavit nebezpečí sebe, dítě i okolí, včetně lidí, zvířat, věcí i živlů, přičemž tato izolace byla rozšířena po celém světě. Druhé dioráma obsadila dvojice mladých lidí, kteří právě absolvovali svatební obřad a my jsme doufali, že tak učinili z lásky. Na začátku 19. století totiž bylo běžné, že rodiče přivedli nevěstě muže a oznámili, že to bude její manžel po zbytek života. Přípravy na svatbu tehdy zabraly mnohdy několik týdnů a touto událostí žila celá vesnice. Ženy připravovali jídlo a šaty pro nevěstu, které byly, pokud to finance rodině dovolovaly, velmi zdobené a bohaté. Zaujalo nás, že svatební obřady byly tehdy pouze církevní a teprve obecní zákoník z roku 1811 dovoloval uzavírat i civilní manželství.

Třetí dioráma po narození a svatbě celkem logicky nabídlo událost nejsmutnější, tedy smrt. Žena v černém seděla u stolu se sklopenou hlavou a myslela zřejmě na svého zesnulého manžela.  V 19. století lidé ke smrti přistupovali na jedné straně s tím, že se jejich duše ocitla na lepším místě, ale zároveň s jejich odchodem pociťovali nepřekonatelný pocit zmaru, bolesti a lítosti. Snad nejhůře lidé nesli smrt svých vlastních dětí a tento fakt se za 200 let v ničem nezměnil. Přesto nás docela překvapilo, že se tehdy umíralo hodně doma v obklopení rodiny, se kterou se umírající rozloučil a spokojeně zemřel. Smrt jsme nechali rádi za sebou a pokračovali jsme v obhlídce o zvyklostech na Valašsku částí nazvanou Od jara do zimy, jenž nám objasnila oslavy svátků od předvelikonoční doby po masopust. Viděli jsme zde několik černobílých fotografií, na nichž lidé tyto svátky slavili a za sklem vitríny jsme si prohlédli různé předměty s nimi související. Našli jsme zde třeba velikonoční kraslice a řehtačky, dožínkový věnec, postavičky čertů, andělů a Mikulášů, dále nástěnné perníkové betlémy a další drobné předměty.

Další vitríně dominovala masopustní figura, která se nazývala pohřebenář nebo slaměný a bývala jednou z hlavních postav masopustního veselí. Měla masku ze silné vrstvy slámy s barevnými stuhami a kuželovitý klobouk ze stejného materiálu. V průvodu obvykle vybíral výslužku a proto nesl pytel. Pohřebenář se mu někde říkalo proto, že jídlo, které dostával, mu hospodyně napichovaly na rožeň. Zaujalo nás, že někde přebíral roli medvěda a válel se s ženami po zemi, přičemž si z jeho masky vytrhávaly stébla pro drůbež. Vitrínu pak doplňovala strašidelná maska s rohy, jenž nám připomínala čerta. V následující expozici Pásli ovce Valaši jsme se dozvěděli informace o valašské kolonizaci, která společně s tou pasekářkou výrazně ovlivnila zdejší kraj a určila jeho charakter na další století. Z projekce na stěně a z popisek jsme načerpali vědomosti o salašnickém způsobu chovu ovcí a přitom nás překvapilo, že si majitelé panství valachy často zvali na svá území. Pasáčci ovcí si totiž vyklučovali na horách pastviny pro svá stáda, z nichž odváděli vrchnosti daně, které byly vyšší než případné příjmy z těžby dřeva. Pro krajinu znamenalo rozšíření pastevectví ústup rozsáhlých ploch lesa na úkor pastvin.

Valaši zpočátku svá stáda pásli přímo v lese, kde ovce nebo kozy spásaly mladé stromky, hlavně na hřebenech hor, kde nebylo stromoví tak husté. Postupně, když se začali v kraji usazovat, lesy cíleně vypalovali, aby získali větší plochy pro svá stáda. Na místě původních lesů tak začala vznikat luční společenstva a jejich plocha se rozšiřovala až do 19. století. Pastviny ležely na méně úrodných místech a podléhaly přesně danému způsobu obhospodařování. Zjara na ně valaši vyháněli ovce a kozy, posléze i hovězí dobytek. Na konci léta byly již pastviny spasené a tak se po sklizni obilovin dobytek přesouval na strniště. Pastviny tak měly dost času pro regeneraci na příští rok. Komplexy ovčích pastvin byly porostlé osamocenými javory a lípami, keři lísky a růže, ale hlavně jalovci, čímž získaly valašské pastviny nezaměnitelný charakter. Právě jalovce byly jedinou dřevinou, kterou nedokázaly stáda ovcí vypást. V určitých periodách docházelo k umělému vypalování a klučení keřů jalovce a růží. I když se plochy pastvin utěšeně zvětšovaly, valaši neopouštěli ani lesní pastvu, což mělo za následek stárnutí porostů, jelikož mladé stromky sežral dobytek. Vzhledem k úbytku lesů a nárůstu jejich finanční hodnoty začala vrchnost lesní pastvu od konce 18. století omezovat.

Na valašských horách jsme zůstali rovněž v další expozici s názvem Neklidné časy, jež pojednávala o valašských rebeliích a zbojnictví v letech 1620 - 1644. Velmi nás překvapilo, že po porážce českého stavovského povstání, zůstalo dnešní Valašsko jedinou oblastí v českých zemích, kde vydržel ozbrojený odpor proti Habsburkům a jimi prosazované rekatolizaci. Celkem došlo ke třem povstáním, během nichž obyvatelé východní Moravy bojovali proti vrchnosti, císaři a církvi. Novou informací pro nás bylo, že centrem lidového odporu bylo město Vsetín. Poprvé k bojům došlo v letech 1620 - 1621 a povstání tedy navazovalo na odpor českých a moravských stavů proti bělohorskému vítězi. V roce 1627 se valaši připojili k české a moravské pobělohorské emigraci a Dánům, a ve třetím povstání v letech 1642 - 1644 bojovali jako spojenci Švédů. Po porážce třetího povstání došlo na Vsetíně na přelomu ledna a února vůbec k nejkrvavější exekuci v dějinách českých zemí, když bylo popraveno na 200 povstalců.

Opustili jsme krvavou historii a s úlevou jsme začali studovat expozici Podomácká výroba, v níž nás čekala fakta o neřemeslné výrobě na Vsetínsku. Na informačních panelech jsme objevili několik pro nás nových řemesel i těch známějších. Brouskařství, pletení na rámu, punčochářství, vázání na formě, výroba hraček nebo křiváčkářství bylo představeno pomocí černobílých fotografií a vzácných sbírkových předmětů. Mezi nimi byla odvětví lidové výroby, jimiž bylo Valašsko výjimečné a které tento region proslavily dokonce daleko za jeho hranicemi. Vzápětí jsme se přesunuli do století páry, v němž nás čekaly zajímavosti o průmyslové revoluci ve Vsetíně ve 2. polovině 19. století. Tehdy se Vsetín proměnil z ospalého zemědělského městečka v moderní město s rozsáhlým dřevozpracujícím i jiným průmyslem, které mělo před sebou možnosti dalšího rozvoje. Tato důležitá proměna byla umožněna rozsáhlými zásobami dřeva v místních lesích a jejich následnému hospodářskému využití od podnikatelů. Seznámili jsme se zde s nejdůležitějšími průmyslovými podniky ve Vsetíně tehdejší doby a to jakým způsobem proměnil rozvoj průmyslu tvář města i krajiny v jeho okolí.

V další expozici na nás čekal Josef Sousedík. Nebyl to však žádný průvodce muzeem, ale nejvýznamnější osobnost Vsetína 20. století, jemuž se přezdívalo Moravský Edison. Vynálezce, podnikatel, politik a vlastenec ve Vsetíně zbudoval vlastní továrnu, zasloužil se o výstavbu Zbrojovky, kde pracoval až do roku 1940 na ředitelském místě. Byl aktivní také v politickém a společenském životě a v letech 1927–1938 byl dvakrát zvolen starostou Vsetína. Jako vynálezce byl uznáván i v zahraničí, přičemž svůj první patent Sousedík zaregistroval už v roce 1920. Celkem je jeho jméno uvedeno u více než 50 patentů z oblasti elektrotechniky a strojírenství, některé z nich byly i patenty světovými. Žasli jsme nad tím, že mezi ně patřilo třeba letadlo s kolmým startem, elektrické kormidlo pro motorové lodě, pohony kolejových a silničních vozidel, elektrické stroje určené k užití v průmyslu a další. Za 2. světové války byl aktivně zapojen do protinacistického odboje, za což byl několikrát zatčen a během výslechu 15. prosince 1944 po potyčce s důstojníkem gestapa byl zastřelen. V expozici jsme se seznámili také s historií podniků MEZu a Zbrojovky, které byly se Sousedíkem spjaty a po dlouhou dobu patřily k hlavním průmyslovým tahounům města.

Také následující expozice nepřinesla zrovna pozitivní věci. Stačilo nám přečíst si její název V partyzánských horách, který vyjadřoval všechno. Čekaly nás informace o protektorátu a odboji na Vsetínsku za 2. světové války, neboť zdejší kraj se stal centrem partyzánských akcí proti nacistům na území Čech a Moravy. Část místních obyvatelů se bez ohledu na riziko zapojovala do odboje, či partyzánům nezištně pomáhala. A tak jsme si ve vitrínách prohlédli vojenské uniformy, pistole, pušky, samopaly, granáty či nože, které byly tehdy používány. Zaujala nás maketa dřevěného bunkru, v nichž se partyzáni schovávali během jejich pobytu ve valašských lesích. Když jsme si opevnění prohlédli, šli jsme se podívat do nárožní věže, odkud se nám naskytl pohled na město. Poté jsme již vkročili do chodby, kde jsme neodolali pohledu z okna na nádvoří, jež jsme viděli z ptačí perspektivy o několik minut později ze zámecké věže. V obou případech jsme si marně lámali hlavu nad tím, k jakému účelu by měla sloužit sklem či plastem vyplněná obruč, široká několik metrů a visící nad nádvořím jako pověstný Damoklův meč. Podle tohoto rčení by člověk neměl být nikdy klidný či lhostejný, protože někde v skrytu možná číhá nebezpečí, nicméně my jsme se v muzeu cítili naprosto bezpečně a tak jsme poklidně zamířili do zámecké chodby.

Kráčeli jsme dlouhou chodbou, přičemž jsme po pravici míjeli jedno okno do nádvoří za druhým a zároveň jsme si nalevo prohlíželi fotografie, týkající se další expozice. Jednalo se o Proměny vsetínského zámku, jehož posledními soukromými vlastníky byli od roku 1938 Marie Baťová se synem Tomášem. O 11 let později si jej převzal stát a poté se v něm do roku 1963 vystřídalo několik institucí. My jsme na fotkách viděli, jak probíhala jeho oprava v letech 1967 - 1974 a také v letech 2014-2015, kdy jej už vlastnilo město Vsetín. Tehdy došlo k renovaci interiérů, vybudování moderních depozitářů, či k rozvodu nových elektrických a datových sítí. V další části chodby na nás čekalo spoustu peněz, stačilo jen natáhnout ruku a vzít si je. Ovšem tak jednoduché to nebylo, jelikož expozice Bankovky z celého světa byla zajištěna ochranným sklem, za nímž jsme viděli papírové peníze ze soukromé sbírky JUDr. Libora Bureše. Některé jsme znali, jiné naše oči spatřily poprvé a zřejmě naposledy v životě. Hodnota většiny z nich nám zůstala záhadou, protože jsme absolutně netušili, co by jsme si za jednu takovou bankovku koupili třeba v Turkmenistánu, Vietnamu, Mongolsku, Nepálu, Komorách, Džibuti či Demokratické republice Kongo.

S těžkým srdcem jsme opustili pěknou přehlídku platidel z celého světa a vstoupili jsme do zámecké věže. Než jsme však začali stoupat nahoru, museli jsme projít interaktivní expozici Příroda hrou ve věži, která byla určená spíše pro menší děti. Přesto jsme si místnost s rozličným vycpaným zvířectvem poctivě prošli a kromě fauny jsme se seznámili rovněž s florou v okolí Vsetína. Jen nám bylo líto těch krásných ptáků, divokých šelem i domácího zvířectva. Nejvíce nám imponoval medvěd, který před lety řádil v oblasti Horního Vsacka a vysloužil si přezdívku Míša z Brodské. Po chvilce jsme se již vydali ke schodům na bezmála 60 metrů vysokou věž, přičemž jsme minuli velký hodinový stroj. Jestli se jednalo o originální stroj jsme nezjistili. Každopádně věžní hodiny byly pro veřejnost ve své době jediným zdrojem informace o relativně přesném čase pro celé okolí a jejich ciferníky byly viditelné často z velké dálky, přičemž údery paliček do zvonů nebo cimbálů byly pravděpodobně slyšitelnější než dnes, protože hladina hlukového pozadí na ulicích i v domácnostech byla tehdy nižší.

Impozantní stroj jsme minuli a po dřevěném schodišti jsme vystoupali na vyhlídkový ochoz, z něhož se nám naskytl úžasný výhled na město a okolí. Viděli jsme nejen všechny vsetínské památky, které jsme předtím navštívili, ale také do údolí Vsetínské Bečvy s další částí města. V dálce se rýsovaly kopce Vizovické vrchoviny, směrem k hranicím se Slovenskem se nacházelo pohoří Javorníků a samozřejmě jsme nemohli přehlédnout také nedaleké Beskydy. Po chvilce jsme věž opustili a sešli jsme úplně dolů do přízemí, kde jsme poděkovali za prohlídku a spokojeni jsme mohli vyjít z muzea na Horní náměstí. Další naše kroky vedly k římskokatolickému kostelu Nanebevzetí Panny Marie, který byl stavěn v 17. století jako nový zámek. Měl nahradit ten starý, z něhož jsme před chvílí vyšli, ale nakonec k tomu nedošlo. Pokud se ptáte proč, vyhledejte si článek o tomto pozoruhodném svatostánku. Chcete-li vědět, jak probíhalo celé naše putování, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme ve Vsetíně viděli všechny církevní památky a zámek, který vám prozradí další podrobnosti. A nezapomeňte napsat pod články komentáře, související s daným místem. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Vsetin_-_zamek_a_muzeum/

Historie :

Renesanční zámek s arkádami na nádvoří byl postaven v prvním desetiletí 17. století tehdejšími majiteli panství Lukrecií Nekšovnou z Landeka a jejím druhým manželem Albrechtem z Valdštejna na základech středověké tvrze z první poloviny 15. století na vyvýšenině pravého břehu řeky Bečvy. Pozdějšími majiteli - uherskou šlechtou z rodu Illésházy - byla zámecká budova v průběhu 18. století několikrát přestavována a upravována.

V roce 1708 zámek vyhořel, přičemž z něj zbyly pouze holé zdi. Opravovat se začal až od roku 1719 a o dva roky později byl pořízen úředníkem hraběte Mikuláše Illésházyho, Františkem Palmerem, velmi podrobný popis vsetínského zámku. Díky tomu je zřejmé, že zámek nesloužil jako trvalé reprezentativní sídlo hraběte, ale byl jim užíván přechodně a sloužil hlavně potřebám správy panství a vrchnostenských úředníků. V roce 1740 byly opraveny hodiny na zámecké věži.

V následujících letech došlo k dalším opravám a zřejmě v této době byla nad zámeckými křídly vztyčena mansardová střecha, která je typickou součástí výrazu zámku až do dnešní doby. Současnou klasicistní podobu získal vsetínský zámek v letech 1833-1834 za posledního šlechtického majitele Josefa z Wachtlerů. Stavebními úpravami provedenými ve 30. letech 19. století získal zámek empírovou podobu, která zůstala zachována až dodnes.

V roce 1890 nechali zámek opravit noví majitelé Thonetové, kteří zámek obývali.  V roce 1915 zničil požár celou střechu i s věží a zámek tak téměř 10 let připomínal zříceninu. Po dlouhých dohadech s Památkovým úřadem byl zámek opraven do stavu před požárem, i když byl uvnitř přizpůsoben moderní době.  V roce 1924 byla opravena střecha zámecké věže. Posledními soukromými vlastníky zámku od r. 1938 byli Marie Baťová se synem Tomášem.

V roce 1948 získalo město do svého vlastnictví celou Pánskou zahradu, park kolem zámku, dolní Pánskou zahradu i ovocnářskou zahradu. O rok později byl zámek převzat do národní správy. Do roku 1963 se v zámku vystřídalo několik institucí a od r. 1967 – 1974 proběhla náročná generální oprava objektu. 9. 5. 1975 při příležitosti oslav 30. výročí osvobození naší vlasti byl zámek slavnostně otevřen.

Po roce 1989 v rámci restituce získal zámek syn Marie Baťové, Tomáš Baťa, který ho v roce 1993 daroval městu. Poslední úpravy zámku proběhly v letech 2014-2015, kdy došlo k renovaci interiérů, vybudování moderních depozitářů, či k rozvodu nových elektrických a datových sítí. V současnosti je vsetínský zámek sídlem Muzea regionu Valašsko, jehož zřizovatelem je Zlínský kraj. V listopadu 2015 byly návštěvníkům otevřeny nové expozice a prostory pro krátkodobé výstavy.

Historie čerpána z těchto stránek :

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vset%C3%ADn_(z%C3%A1mek)

Zámek Vsetín je držitelem turistické známky č.411.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/vsetin-c411