Hrad Puchart, zvaný také Pustý zámek, se stal objektem našeho zájmu hned v rámci dvou výletů. Poprvé se tak stalo během jednodenních podzimních toulek, které jsme podnikli v okolí města Potštát. Během tohoto výletu byla obloha jako vymetená a sluníčko nás hladilo po tváři i po duši, jakoby se nám snažilo maximálně zpříjemnit naše putování. Jako výchozí bod k hradu jsme zvolili hostinec U tlustého Jana, u něhož jsme zaparkovali naše stříbrné autíčko a vydali se směrem ke zřícenině. Zbytky hradu, jenž byl založen na počátku čtrnáctého století jako centrum kolonizace Oderských vrchů a kontroloval cestu ze Slezska k hranicím, se nacházely ve svahu takřka přímo nad hostincem, ovšem žádná přímá cesta k nim nevedla, takže jsme naše obutí museli nejprve pokládat na silnici, po níž jsme sem přijeli.

Zároveň jsme sledovali zelenou turistickou trasu, která nás po 250 metrech chůze podél potoka Veličky dovedla k zatáčce, kde jsme zabočili doleva a po mostě přešli na druhou stranu vodního toku, přičemž jsme již kráčeli po žluté trase. Kromě barvy turistické značky jsme vyměnili také vodstvo, neboť jsme chvíli šli kolem Kouteckého potoka. Cestou jsme minuli pár domečků či chaloupek a za tou poslední začal náš prudký výstup ke hradu, o němž první písemná zmínka pochází z doby okolo roku 1320, kdy se po hradě psal Záviš z Potštátu. Hrad byl údajně dobyt roku 1394 dobyt markrabětem Prokopem a poté již nebyl obnoven a my jsme si byli takřka jistí, že útok nebyl veden z tohoto špatně přístupného směru. Naštěstí výstup po úzké cestičce nebyl dlouhý, takže jsme se brzy vyškrábali na ostrožnu nad údolím potoka Veličky.

Ocitli jsme tak v zadním hradě, neboť Puchart byl postaven jako dvojice samostatných hradů, které na sobě nebyly nijak závislé a jež byly ode sebe vzdáleny pouze 110 metrů. My jsme si při první návštěvě prošli pouze zadní a zároveň novější polovinu hradu, který plnil hlavně obranou funkci. Prohlédli jsme si zbytek až 6,5 metru silné hradby, která kryla za ní se nacházející se dvorek a obytnou věž. Z věže o rozměrech 12x10 metrů se sice zachovala jen západní stěna, ale i tak toto torzo tvořilo nejvýraznější prvek zbytků hradu. U věže jsme narazili na rozcestník na stromě, na němž jsme si zkontrolovali vzdálenosti do nejbližších míst, ale nejen to. Pohled na směrovky nás totiž donutil zvednout hlavu a tak jsme se neplánovaně hleděli na žlutozelené listí dřevěných bohatýrů, přičemž pozadí tvořila modrá obloha bez mráčků.

Byla to nádherná podívaná pro milovníky přírody ! Jako pomyslnou třešničku na dortu a závěrečný desert jsme pak dostali strom s přirostlými houbami, pravděpodobně nějakým druhem chorošů. Po asi patnácti minutách pobytu na zadním hradě jsme se vydali na zpáteční cestu. Opatrně jsme sestoupili ze strmého srázu, přešli přes most nad potokem Veličkou a po asfaltce jsme brzy dorazili k hostinci U tlustého Jana. Zašli jsme si dovnitř pro razítko a vzápětí jsme se přes Potštát vrátili domů do Olomouce a završili tak krásný podzimní výlet. Chcete-li vědět, co všechno jsme v tento krásný podzimní den viděli, mrkněte do sekce Velké povídání o výletech, kde na vás čeká obsáhlý příspěvek Jak jsme ve skále spatřili Pannu Marii. Pokud jste sem někdy zavítali, můžete do komentářů uvést své zážitky. Děkujeme.

Podruhé jsme se na zříceninu hradu Puchart vydali o téměř šest let později, přičemž jsme se během tohoto výletu věnovali výhradně památkám v Potštátu a bezprostředním okolí. Do Boňkova jsme přijeli stejným vozem francouzské výroby jako poprvé, jenž chtěli opět nechat stát na malém parkovišti u hostince U tlustého Jana. Tentokrát zde nebyla živá duše ani jiný povoz se spalovacím motorem, za což mohl zřejmě fakt, že jsme na výlet vyrazili ve všední den a ještě v zimě. Jenže parkoviště bylo obehnáno páskou se značkou zákaz vjezdu, takže jsme se museli přesunout na jiné místo. Ještě předtím jsme si na informační tabuli u hostince přečetli pár informací z historie hradu, se zájmem si prohlédli jeho možnou podobu na nákresu a teprve pak jsme autem odjeli k mostu přes potok Velička.

U mostku, jenž byl zimní královnou pocukrován vločkami sněhu, jsme nechali naše vozítko odpočívat a vzápětí jsme vyrazili do stejného prudkého kopce jako při první návštěvě. Po několika stovkách metrů jsme po letech opět stanuli na místě zadního hradu s tím rozdílem, že krásné podzimní počasí vystřídala zimní nálada s nesouvislou sněhovou pokrývkou. Sluníčko se sice snažilo nás zahřát, nemělo však velkou sílu. Jelikož jsme však na sobě měli zimní bundy, nijak to neovlivnilo náš pobyt na hradě. Znovu jsme si prohlédli fragmenty věže a opevnění, které se podle našeho názoru nijak nezměnilo a poté jsme z batohu vybalili svačinu. Od rána jsme totiž nejedli a při pohledu na časový údaj na mobilním telefonu jsme zjistili, že už dávno máme nárok na oběd. Během hodování jsme si z přinesených papírů přečetli několik zajímavých pověstí.

Legendy se týkaly hradu a jeho obyvatel. Podle první se poslední majitel Tas z Prusinovic stal údajně loupeživým rytířem a na cestě z Potštátu do Hranic přepadával kupce a obíral je o zboží a peníze. Naloupené zboží prý ukryl ve sklepení hradu, které tam zůstaly i po dobytí a rozboření hradu. Jelikož poklady hlídá velký černý pes spolu s černou kočkou a černým kohoutem, ani nás nenapadlo, abychom se pustili do jeho hledání. Raději jsme si přečetli druhou pověst, podle níž na hrad jednou zabloudil chudý pasáček. Uklouzl a z nohy mu spadla bota otvorem do sklepení. Pasáček se dal do nářku, protože to byly jeho jediné boty, které měl. Se strachem se spustil do sklepení a hledal botu. Když ji našel, utíkal zpět na světlo denní a venku zjistil, že je plná zlata. My jsme měli smůlu, že jsme při procházce po hradě žádný otvor do sklepení nenašli.

Na závěr našeho oběda jsme se seznámili ještě s jednou, tentokrát velmi smutnou pověstí. Poslední majitel hradu prý unikl při dobývání svého sídla na koni a prorazil řetěz svých obléhatelů. Tento loupeživý rytíř na oři dojel až na velkou skálu nad Olšovcem nedaleko Podlesného mlýna. V patách měl své pronásledovatele a nezbývalo mu než s koněm skočit dolů ze skály do jezera, v němž utonul. Na toto jezero, jakožto pozůstatek vytěženého a zaplaveného břidlicového lomu, jsme se však již podívat nešli. Po jídle jsme prošli kolem zbytků věže, která mívala v přízemí dveře a okna a vydali se k přední části hradu. Hřeben nás vedl směrem k průrvě ve skále, což byl uměle vytvořený 20 až 25 metrů široký příkop, který dělil oba hrady od sebe. Jelikož zde však chyběl mostek, jenž kdysi spojoval obě části, nechtělo se nám složitě slézat dolů.

Díky absenci listoví na stromech jsme však starší místo hradu o lichoběžníkovém půdorysu s rozměry až 37 × 28 metrů viděli dobře i z dálky, přičemž se jednalo víceméně o terénní náznaky a žádné zdivo jsme bohužel nespatřili. Po chvilce jsme se vydali zpět do zadní části hradu, kde jsme naši obhlídku Puchartu začali a následně jsme pomalu sestoupili dolů k autu u potoka. Stejně jako o šest let dříve jsme vzápětí zamířili do Potštátu a poté po dálnici do Olomouce. Náš zimní výlet tak skončil a pokud vás zajímá, co jsme tenkrát viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis s názvem Jak jsme se prošli Potštátem a neobsloužil nás tlustý Jan. Jestliže vás tento článek inspiroval k návštěvě popisovaného kraje Oderských vrchů, pak dokonale splnil svůj účel.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Bonkov_-_zricenina_hradu_Puchart/

Historie :

Hrad Puchart byl založen jako centrum kolonizace Oderských vrchů na počátku čtrnáctého století a kromě dalších funkcí kontroloval cestu ze Slezska ke Hranicím. První písemná zmínka o něm pochází z doby okolo roku 1320, kdy se po hradě psal Záviš z Potštátu. Přibližně v polovině čtrnáctého století hrad získali páni z Kunštátu, za nichž je připomínán roku 1377, kdy na něm Boček z Kunštátu zapsal věno své manželce Elišce. Hrad byl nejspíše roku 1394 dobyt markrabětem Prokopem a poté již nebyl obnoven. Když Tas z Prusinovic roku 1408 kupoval městečko Potštát, je v kupní smlouvě místo hradu uváděno pouze hradiště Potštát. Puchart představuje u nás velmi vzácnou hradní dvojici plně funkčních a nijak nespojených hradů, vzdálených od sebe jen cca 110 m. Funkci předsunutého opevnění plnil spíše mladší zadní hrad (položený níže na klesající ostrožně), zatímco přední hrad měl podstatně větší obytnou plochu a vznikl dříve. Od podobných dvojhradů v jiných zemích se liší tím, že zřejmě patřil jednomu majiteli, který nemohl stavebně propojit obě části kvůli členitosti terénu.

Podoba hradu tvořeného dvěma samostatnými a plně funkčními jádry byla určena terénní dispozicí, protože obě jádra jsou spojena jen úzkým skalnatým hřebenem, jehož přizpůsobení by pro stavebníka bylo příliš nákladné. Větší přední hrad měl lichoběžníkový půdorys s rozměry až 37 × 28 metrů. Na přístupné západní straně ho chránil val a 20–25 metrů široký příkop. Vzhledem ke svému rozsahu a velikosti obytné plochy neplnil jen funkci pouhého předsunutého opevnění. Východní cíp předního hradu byl od skalního hřebenu oddělen dvanáct metrů širokou rozsedlinou. Podél jižní strany hřebenu vedla přístupová cesta k zadnímu hradu. Jeho dominantní stavbou byla obytná věž s půdorysem 12 × 10 metrů, která stála na malém nádvoří. Z architektonických detailů věže se dochovaly špalety dveřního a okenního otvoru v přízemí. Na západní straně byla věž chráněna až 6,5 metrů silnou štítovou zdí, v jejímž zeslabeném jihozápadním cípu se nacházela brána.

Historie čerpána z webu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pot%C5%A1t%C3%A1t_(hrad)

Hrad Puchart nemá turistickou známku.