Ørsdalen - skryté údolí s vodopády a bývalé doly
Údolí Ørsdalen bylo po celá staletí přístupné pouze lodí po jezeře nebo po úzkých horských stezkách. Teprve v sedmdesátých letech 20. století byl ve skále vyražen tunel a tak sem byl příjezd usnadněn automobily po nepříliš široké serpentinové silnici, která dál než do údolí nevede. Několik obyvatel a stovky ovcí tak začali navštěvovat turisté, kteří sem jezdí auty nebo lodí po jezeře obdivovat krásné vodopády, dlouhé údolí s příkrými stěnami a jiné přírodní krásy. Kromě toho se zde nacházejí tři doly, přístupné pouze s průvodcem. V letech 1904 až 1954 se totiž těžil molybden i wolfram. Práce to byla těžká a náročná, protože dvě šachty se nacházely v těžko dostupném údolí na úbočí kopce a třetí dokonce na vrcholu 800 metrů vysoké hory.
V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do Osla a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.
Noc mezi třetím a čtvrtým dnem jsme byli ubytováni ve skrytém údolí Ørsdalen, kde ani ty pověstné lišky už nedávaly dobrou noc. Domeček s jediným obyvatelným bytečkem zprvu nepůsobil příliš věrohodně, ale poskytoval vše potřebné a byl čistý. Vyspali jsme se dobře, což bylo důležité, protože nás čekal fyzicky nejnáročnější den, túra na horu Kjerag a přilehlý legendární kámen. Po snídani jsme si sbalili věci, naložili je do auta a opustili skromné turistické ubytování, nejlevnější z celé naší norské anabáze. Ještě než jsme odjeli pryč, šli jsme se podívat na několik desítek metrů vzdálený plácek pro pár aut, na němž jsme při příjezdu do údolí zahlédli pár informačních tabulí. Byli jsme totiž zvědaví, co se na takovém opuštěném místě nachází a tak jsme si cedule zvědavě pročítali.
Dozvěděli jsme se, že údolí Ørsdalen bylo po celá staletí přístupné pouze lodí po jezeře nebo po úzkých horských stezkách. Teprve v sedmdesátých letech 20. století byl ve skále vyražen tunel, kterým jsme sem přijeli a po nepříliš široké serpentinové silnici sjeli do údolí. Od té doby tak začali Ørsdalen navštěvovat turisté, kteří sem jezdí auty nebo lodí po jezeře obdivovat krásné vodopády, dlouhé údolí s příkrými stěnami a jiné přírodní krásy. Kromě toho se zde nacházejí doly, přičemž tři vstupy do šachet jsme viděli přímo před sebou. Vhledem k tomu, že doly byly přístupné pouze v neděli a s průvodcem, neměli jsme možnost podzemí prozkoumat zevnitř. Navíc jsme měli jiné plány a také visutá lávka přes řeku Storåna v nás nebudila velkou důvěru. A když jsme na ni jednou nohou vkročili, rychle jsme se zase otočili zpět.
Dále jsme se dočetli, že se zde v letech 1904 až 1954 těžil molybden a wolfram. Práce to byla těžká a náročná, protože šachty se nacházely v těžko dostupném údolí na úbočí kopce a další dokonce na vrcholu 800 metrů vysoké hory. Návštěvníci a turisté se tak mohou projít po cestách, které používali horníci, když z dolů vozili rudu k řece Storåna, tekoucí do 17 kilometrů dlouhého jezera Ørsdalsvatnet. Do roku 1983 po tomto jezeře jezdila pravidelná lodní doprava, která byla po výstavbě silničního tunelu zrušena a lodě tak dnes slouží pouze jako turistická atrakce. Nicméně za celou dobu pobytu v údolí Ørsdalen jsme nepotkali živého člověka, pouze stovky ovcí. Když jsme dočetli poslední řádky, vrátili jsme se k domku, nasedli do auta a vyrazili na další cestu. Minuli jsme pár domečků, několik vodopádů, ovce a pak jsme začali zdolávat serpentiny.
Stoupání to bylo pro naše zapůjčené bílé auto náročné a to nejen kvůli velkému převýšení, úzké silnici a spoustě zatáček, ale také kvůli ovcím. Vlnité zvířata totiž spokojeně polehávala na silnici a vůbec je nevzrušovalo, že potřebujeme projet. Naštěstí se neochotně zvedly, takže jsme nemuseli vylézat z auta a rozhánět je jako o den dříve. Pak jsme zdolali poslední zatáčku a vjeli do tunelu, do něhož se ovce nedostaly. Bránil jim v tom totiž Ferist, což byl v podstatě rošt přes silnici, který zabraňoval průchodu ovcí či jiného dobytka mimo vyhrazené pastviny. S ohledem na automobilový provoz byla u kovového roštu obvykle dvojnásobná šířka vozovky a vrátka, která se ručně dala zavřít. Místní obyvatelé totiž nechávali ovce v okolí farmy pást naprosto volně a norští řidiči pro nás nezvyklé podmínky naprosto s klidem akceptovali.
Video s ovcemi je k vidění zde. Když se nějaká ta ovce rozvalila doprostřed silnice, prostě přibrzdili a s veškerou opatrností kolem nich projeli. A tak jsme činili i my, když jsme se s nimi někde nejednou setkali. Pomalu jsme projížděli nízkým a úzkým tunelem, který nás na opačné straně vypustil ven u osady Stavtjørn. Minuli jsme sjezdovku, projeli dalšími dvěma tunely a dál jeli po nepříliš široké silnici, vinoucí se mezi skalami na jedné straně a jezerem Austrumdalsvatnet na druhé. Po několika kilometrech jsme se konečně napojili na normální silnici a začali se větší rychlostí přibližovat k našemu cíli, jímž bylo parkoviště Øygardsstølen, z něhož se obvykle vychází na túru za legendárním kamenem Kjeragbolten. Než jsme však na místo dorazili, museli jsme ujet 112 kilometrů po silnicích, vinoucích se po norských horách.
Většinu cesty jsme se pohybovali po běžné dvouproudé asfaltce, občas přerušené nějakým tím feristem, který nás vždy trochu přibrzdil. V některých úsecích silnice vedla vesnicemi, nicméně scenérii krajiny většinou tvořily hory, jezera, řeky, vodopády, pastviny s ovcemi a hluboká údolí. Přestože se na trase vyskytla obtížněji průjezdná místa, cesta vcelku rychle ubíhala až do okamžiku, kdy jsme z páteřní komunikace odbočili a pokračovali po typické horské silničce. Náš francouzský povoz nejprve musel zvládnout výjezd na hřeben hor a po překonání velkého převýšení následnou jízdu po klikaté silnici. Brzy jsme v horském terénu přestali počítat zatáčky, kterých bylo na 25 kilometrech opravdu hodně. Celkem často jsme potkali jiné auto v protisměru a tak jsme museli využít malých ostrůvků na okrajích silnice, abychom se na uzoučké silničce vzájemně vyhnuli.
Na rozdíl od řidiče mohl zbytek výpravy za jízdy sledovat přírodní krásy norských hor, tak odlišných od těch středoevropských, alpských i tatranských. Viděli jsme třeba desítky malých jezírek, na jejichž tmavé hladině se odrážely šedivé obrysy okolních skal, na kterých skoro nic nerostlo nebo menší vodopády, rozstřikující vodu až na silnici. A civilizace ? Žádná. Teprve až jsme šílenými serpentinami sjeli dolů k parkovišti Øygardsstølen, objevil se první domeček. S úlevou jsme na placeném parkovišti odložili náš povoz a vydali se do přilehlé chaty se suvenýry a občerstvením. Následně jsme vyrazili na horskou túru za legendárním kamenem Kjeragbolten, ale o tom již vypráví jiný můj článek. Pokud chcete vědět, jak to celé dál probíhalo, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme čtvrtý den v Norsku podnikli výstup na legendární kámen Kjeragbolten.
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/orsdalen-skryte-udoli-s-vodopady-a-byvale-doly
Historie :
Údolí Ørsdalen bylo po celá staletí přístupné pouze lodí po jezeře nebo po úzkých horských stezkách. Teprve v sedmdesátých letech 20. století byl ve skále vyražen tunel a tak sem byl příjezd usnadněn automobily po nepříliš široké serpentinové silnici, která dál než do údolí nevede. Několik obyvatel a stovky ovcí tak začali navštěvovat turisté, kteří sem jezdí auty nebo lodí po jezeře obdivovat krásné vodopády, dlouhé údolí s příkrými stěnami a jiné přírodní krásy. Kromě toho se zde nacházejí tři doly, přístupné pouze s průvodcem. V letech 1904 až 1954 se totiž těžil molybden i wolfram. Práce to byla těžká a náročná, protože šachty se nacházely v těžko dostupném údolí na úbočí kopce a další dokonce na vrcholu 800 metrů vysoké hory. Návštěvníci se tak prochází po cestách, které používali horníci, když z dolů vozili rudu k řece Storåna, tekoucí do 17 kilometrů dlouhého jezera Ørsdalsvatnet. Do roku 1983 po tomto jezeře jezdila pravidelná lodní doprava, která byla po výstavbě silničního tunelu zrušena a lodě tak slouží pouze jako turistická atrakce. Jeden ze starých dolů v údolí byl zrekonstruován a zabezpečen, takže jej můžete navštívit s průvodcem. Prohlídky jsou pořádány v neděli v červenci a srpnu. Součástí exkurze je také výlet lodí M/K Ørsdølen.
Historie čerpána z těchto webů
Údolí Ørsdalen nemá turistickou známku.
