Tufitový lom u obce Razová jsme navštívili jeden horký letní den na konci srpna 2016, který jsme takřka celý strávili u přehrady Slezská Harta. Po příjezdu do obce jsme naše stříbrné auto nechali na velkém parkovišti a vydali do nedaleké restaurace v rekreačním a školícím centru pro turistickou známku. Pak jsme se kolem kapličky vydali do zmíněného lomu. Polní cesta nás dovedla k malému lesíku, v němž jsme správně tušili lom a o chvíli později jsme došli k železnému kříži na podstavci z tufitu, odkud se nám otevřel pohled na část přehrady. Chvíli jsme se zde zdrželi a pokochali se výhledem po kraji. Potom jsme odbočili vlevo na stezku, která nás dovedla k bývalému lomu, jehož část ležela dole pod námi. Náš hledač ukrytých schránek odešel odlovit opodál kešku a my jsme zatím opatrně sestoupili na dno lomu. Procházeli jsme se po pěkném trávníčku podél téměř rovných stěn a brzy jsme došli na konec lomu. Chvíli jsme se zde zdrželi, prohlédli si tufitové stěny a pak jsme se vydali na druhou stranu lomu. Cestou jsme potkali torzo vany, která byla vysekaná z jediného tufitového bloku. O kousek dál napravo jsme našli menší stopy po těžbě na nižších stěnách a také zajímavý průchod na pole, připomínající tunel bez stropu. Nalevo jsme pak narazili na altánek s lavičkou a také na informační tabuli, takže nastal správný čas si něco o tufitech přečíst. Když jsme dočetli dostupné informace, vydali jsme se alejí zpět do Razové. Spěchali jsme do přístavu, neboť zbývalo pár minut do odjezdu lodi, kterou jsme se chtěli přepravit do Roudna na druhé straně přehrady. Přišli jsme právě v čas a těšili se na plavbu. Bohužel před námi nastoupilo devět lidí a vzhledem k omezené kapacitě lodi jsme se na plavidlo již nevešli. Loď s pasažéry odplula a my jsme se vydali po silnici zpět k autu. Když jsme konečně jsme došli k našemu stříbrnému autíčku, vyvětrali jsme rozpálený povoz a odjeli na horní konec Razové, kde jsme si prohlédli kostel svatého Michala, o němž však již pojednává jiný můj článek. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte velmi obsáhlý cestopis Jak jsme se toulali v okolí Slezské Harty.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Razova_-_razovske_tufity/

Historie :

Přírodní rezervace Razovské tufity se nachází v rozsáhlém opuštěném lomu v blízkosti obce Razová, v sousedství vodní hladiny. Lom byl v roce 1997 vyhlášen chráněným územím pro zachování obnažených výchozů tufitů a teplomilných rostlin. Ony tufity jsou vlastně pevný sopečný nános popele a písku s podílem vulkanické složky. Před více než jedním milionem let až do doby asi před 700 tisíci lety sopka Velký Roudný, nacházející se dnes na druhé straně přehrady Slezská Harta, vybuchovala a velké množství lávy a dalšího materiálu vytvořilo na řekách mohutnou hráz. Vzniklo rozsáhlé jezero vedoucí údolím Černého potoka až po město Bruntál s hladinou až čtyřicet metrů nad současnou Slezskou Hartou. Sopečný prach a popel padal do sladkovodního jezera, kde se usazoval nebo byl splavován, možná se při otřesech sopky sesouval jako laviny z okolních svahů, a vzniklý sediment  byl onen tufit. A protože tufity byly lehké a dobře opracovatelné, tak je o mnoho let později lidé začali těžit. Stalo se tak již ve 14. století a to metodou řezání velkých desek a bloků pilou. Tufity byly používány jako stavební materiál a vznikly z nich arkády bruntálského zámku a opatského kostela v Opavě či se použily na zpevnění kasemat v Olomouci. Dále z nich byla postavena nádražní budova zaniklé železnice v Horním Benešově, základ kříže na rozcestí nad Volárnou, ostění hospody U Bílého koníčka v Opavě, žlab u cesty u Andělské Hory nebo bývalá továrna na barvy v Miloticích nad Opavou. Po staleté tradici byla činnost v lomu v roce 1945 přerušena a po odsunu německého obyvatelstva se již těžba neobnovila. Důvodem mohlo být, že odešli zkušení dělníci, kteří kameni rozuměli, kteří uměli efektivně těžit. Protože se tufit tvořil sedimentací, musely být i metody jeho dobývání odlišné od těžby čediče či běžného lomového kamene. Dynamit i jiné trhaviny by tento relativně křehký materiál velmi poškodily a tak byla ve středověku hornina vylamována ručně. Do kamene se vysekaly drážky, později se do něj vrtaly díry. Do takto připravených otvorů se vrážely klíny z tvrdého dřeva, které se polévaly vodou, aby se roztáhly. Později používané ocelové klíny se obkládaly plechem, aby se dosáhlo většího třecího efektu a hornina nepopraskala sama. Postupným zarážením za sebe seřazených klínů dosáhli kameníci odlomení celého bloku tufitu. V pozdějším období byly bloky řezány pomocí ocelového lana nebo svazků drátů. Aby se lano při řezání nepřehřálo, polévalo se vodou, pro snadnější řezání se používal křemenný písek. Tímto způsobem dokázali zdejší lamači odřezat ohromné a rovné bloky, o čemž svědčí kolmé stěny lomu. Po oddělení a vytažení bloku o velikosti 1 x 1 x 2 metry mohli lamači materiál zpracovat na potřebné menší kusy, přičemž  postupovali po vrstvách, ve kterých se sopečný prach ukládal. Přímo v lomu byly formátovány desky, patníky, překlady, koryta a další materiál pro finální výrobky.

Historie čerpána z webu

http://www.technicke-pamatky.cz/sekce/43/razovsk-tufity/

Razovské tufity jsou držitelem turistické známky č.2265.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/razovske-tufity-c2265