Brno - židovský hřbitov v Židenicích
Původní starobylý židovský hřbitov se v Brně nacházel naproti paláce Padowetz, hluboko pod úrovní nynějšího vlakového nádraží a kolejiště tramvají. V roce 1454 byli Židé králem Ladislavem Pohrobkem z města vyhnáni a hřbitov, kam pohřbívali své mrtvé, byl rozbořen a zničen. Zpět do Brna se Židé mohli vrátit teprve po revolučních událostech v roce 1848, kdy jim bylo umožněno volně se stěhovat. Aby mohli pečovat o své zemřelé, bylo jedním z jejich prvních počinů ustanovení svatého spolku Chevra kadiša. Neměli v Brně vlastní hřbitov, takže své mrtvé museli pohřbívat v okolních židovských obcích nebo tam, kam zemřelý příslušel. Netrpělivě proto čekali na souhlas ke zřízení pohřebiště, synagogy a jmenování vlastního rabína.
Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že je absolutně nemožné poznat všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv a tak jsme do tohoto velkého jihomoravského města přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Jeden z mnoha těchto výletů jsme podnikli z ryze praktických důvodů, neboť jsme rekonstruovali pokoj a potřebovali koupit korkové plotny pro zavěšení turistických známek, které v daném rozměru prodával jen brněnský hypermarket pro kutily. Nakonec jsme sice na stěnu pokoje nalepili polystyren, ale k tomuto rozhodnutí jsme dospěli právě až poté, co jsme korek viděli v Brně na vlastní oči. A jako většinu pracovních cest jsme i tuhle spojili s poznáním některých památek, přičemž jsme se tentokrát věnovali výhradně těm, nacházejícím se v brněnské městské části Židenice.
Hlavní cíl pro nás představoval zdejší židovský hřbitov v Nezamyslově ulici, na které jsme bez potíží zaparkovali naše černé SUV a vyrazili ke vstupní bráně do areálu. O několik desítek vteřin později jsme přišli k novorománské obřadní síni, která na přelomu 19. a 20. století nahradila prozatímní předchůdkyni z roku 1863. Novostavba vznikla roku 1900 podle projektu stavitele Josefa Nebehostenyho a v roce 1982 byla zrenovována. Stavba s Davidovou hvězdou a hebrejským nápisem זה השער לבית מועד לכל חי („Toto je brána do domu setkání všeho živého“) na fasádě jasně signalizovala, že jsme dorazili k našemu cíli, nicméně do interiéru obřadní síně jsme se nedostali. Bohužel jsme tak nemohli vidět tři zazděné zlomky středověkých židovských náhrobků, jež byly nalezeny při vykopávkách u vlakového nádraží v centru Brna.
Tam totiž býval původní židovský hřbitov, zničený již v 15. století po vyhnání židů králem z českých měst. Pokračovali jsme v obhlídce exteriérů síně a na fasádě jsme našli pamětní desku, věnovánou osobě Richarda Federa, českého rabína a spisovatele, který poslední roky života strávil v Brně, kde se roku 1953 ujal úřadu vrchního zemského rabína. Po dalších 17 let pak působil v jihomoravské metropoli, navštěvoval okolní židovské obce a synagogální sbory, přednášel, učil a psal. Richard Feder zemřel roku 1970 ve věku 95 let a byl pohřben na Židovském hřbitově v Brně. Když jsme si budovu síně prohlédli alespoň zvenku, přesunuli jsme se k vedlejšímu nízkému domku bývalé stolárny, kde se pro veřejnost nacházel vstup do areálu s informačním centrem, malou expozicí o historii hřbitova a pokladnou.
Na fasádě této budovy jsme našli tabuli, která obsahovala podivný letopočet 5684 – 1924 a dlouhý hebrejský text. Pro nás nesrozumitelné klikyháky doplňoval český titulek Kdo po dobu třiceti dnů nenavštívil hřbitov, nechť se modlí nejdříve toto. Dole pod textem jsme spatřili autory povídání, jimiž bylo Chevra kadischa neboli Svaté bratrstvo, jehož členové bez nároku na odměnu zabezpečují všechny rituální a organizační záležitosti související s židovským umíráním a pohřbem. Když jsme vstoupili do malé místnosti, obrátili jsme se na muže v pokladně s dotazem, jestli bychom se mohli podívat do expozice, ale exponáty si zrovna prohlížela skupina dětí, takže jsme dostali zamítavou odpověď. Prohlídku muzea jsme tedy odložili na pozdější dobu a vyrazili na obhlídku největšího židovského hřbitova na Moravě.
Proklouzli jsme vstupní brankou, obešli informační domek na druhou stranu, abychom jej viděli ze všech dostupných úhlů a pak jsme již vykročili na procházku mezi náhrobky. A v nedělním prosluněném dopoledni to bylo opravdu příjemné procházení, byť na takovém neveselém místě, jež ovšem mělo v listopadu úžasnou atmosféru. Hroby, lavičky a cestičky mezi hroby zapadalo listí, sluníčkem osvětlená místa se střídala se stinnými zákoutími pod vzrostlými jehličnany, listí pod našima nohama šustilo tu méně, tam více, jakoby se jednalo o poselstvo stromů, které nám mělo sdělit nějaké důležité zprávy od dřevěných bohatýrů. Každopádně k vidění toho bylo na hřbitově opravdu hodně, neboť se tady tyčilo 9000 náhrobků s více než 11 tisíci hroby, na nichž jsme postupně našli několik zvučných jmen.
Zaujalo nás, že židé byli v Brně pohřbíváni podle výše svého majetku, který často dosahoval úctyhodných částek. Hroby těch nejbohatších jsme objevili v zadní části hřbitova, což nebylo těžké poznat podle majestátních náhrobků a obyvatele s menším majetkem jsme viděli dříve, neboť se nacházely blíže obřadní síni. Plocha byla rozdělena na úseky podle čísel a s nejstaršími hroby jsme se setkali v sekcích 1 – 13, kam se pohřbívalo po vzniku hřbitova v roce 1852. Potřebám Židů však tento prostor již za několik let nedostačoval, proto byly zřízeny další sekce 14 – 22 a dalšího rozšíření se areál dočkal v roce 1916, kdy byl výrazně rozšířen východním směrem o úseky 23 – 31. V roce 1935 byl prostor posledního odpočinku židů opět navýšen a tím se s plochou 29 500 m² stal největším židovským hřbitovem na Moravě.
Během procházky jsme narazili také na památník obětem holocaustu, jenž zde byl vytvořen roku 1950 a kolem něhož jsme napočítali 19 kamenů, které sem byly přeneseny ze zrušených židovských hřbitovů v okolí Brna. Památník připomínal období druhé světové války, kdy byla zaznamenána největší úmrtnost v historii hřbitova. Totálně nasazený správce zajišťoval pohřby zemřelých židovských spoluobčanů, kteří žili v Brně nebo zde hledali útočiště z okupovaných území, či sem byli násilně soustředěni k odeslání v transportech do koncentračních táborů. Tehdy zde bylo uskutečněno 807 pohřbů, bohužel mnohým nebylo dopřáno mít vlastní náhrobní kámen a tak v roce 2006 vznikl projekt, jehož cílem bylo osadit neoznačené hroby náhrobkem, aby jména zemřelých nebyla zapomenuta.
Jak už bylo zmíněno, na několika hrobech jsme objevili opravdu zvučná jména, mezi něž patřil Richard Feder, o kterém již byla řeč nebo herec, scénárista a režisér Hugo Haas, jenž se do povědomí diváků se zapsal jako vynikající představitel v rolích divadelních i filmových komických milovníků, středoškolských profesorů a starých mládenců. Dále jsme se setkali s psycholožkou a spoluzakladatelkou českého manželského a rodinného poradenství doktorkou Věra Caponi či podnikatelem, členem brněnské městské rady, mecenášem umění a zakladatelem městské galerie Heinrichem Gomperzem. Odpočíval zde také podnikatel v textilním průmyslu a majitel továrny na sukna Heinrich Kafkam nebo rakouský lékař, novinář, básník a spisovatel Alois Isidor Jajteles.
Našli jsme zde třeba hrob rakouského hluchoslepého básníka, filosofa a novináře jménem Hieronymus Lorm, jenž vytvořil abecedu pro stejně postižené občany. Naším očím neunikl ani český židovský architekt Otto Eisler, který patřil k brněnské meziválečné avantgardě a jenž vyprojektoval synagogu Agudas achim v Brně. Mezi nejhonosnější pak patřily hroby rodiny Löw-Beer, v čele s podnikatelem Alfredem, který provozoval několik textilních továren a byl majitelem různých pozemků, přičemž na jednom z nich si postavil vlastní vilu, kterou jsme navštívili v rámci jiného výletu do Brna. Rodiny Löw - Beerů a Tugendhatů se musely po Mnichovské dohodě kvůli svému židovskému původu obávat o svůj osud, proto většina z jejich příslušníků emigrovala do zahraničí, přes Švýcarsko do Velké Británie a později do Venezuely.
Alfred Löw-Beer však zůstal v okleštěném Československu, aby se pokusil o záchranu aspoň části rodinného majetku. Byl několikrát zatčen a znovu propuštěn, což ho přimělo k tomu, aby začal přemýšlet o útěku Protektorátu Čechy a Morava pod falešným jménem, ale někdo ho zavraždil a jeho mrtvola byla nalezena poblíž železniční trati nedaleko Stříbra. Zaujalo nás, že jeho osudy těsně před smrtí probíhaly velmi dramaticky a dodnes nebyly spolehlivě objasněny. Kromě hrobů této rodiny jsme poprvé na vlastní oči viděli tumby, což byl na našem území vzácný typ náhrobku, sestavený z několika kamenných desek, jež nám svým tvarem připomínaly antický sarkofág či malé domečky s vlastní střechou. Tumby se u nás stavěly od doby renesance, a to většinou nad hroby nejvýznamnějších osobností a v Brně jsme je konečně viděli na vlastní oči.
Na jednom místě hřbitova, kde vládl klid, jsme se seznámili s historií židovského hřbitova, k čemuž nám posloužily papíry, vytištěné doma, které jsme si vzali sebou na procházku. Dočetli jsme se, že po zmíněném vyhnání z českých měst nemohli židé téměř 400 let v Brně bydlet a zpět se mohli vrátit teprve po revolučních událostech v roce 1848. Jelikož neměli kam pohřbívat své zemřelé, na mokřinách v katastru obce Židenice zakoupili roku 1852 dva pozemky o výměře mírně přesahující plochu jednoho hektaru a ještě ve stejném roce zde byl pochován první obyvatel. Nový hřbitov byl ovšem obtížně dostupný, protože jedinou přístupovou komunikací byla neudržovaná cesta vedoucí z olomoucké silnice, kudy jezdívali brněnští formani do juliánovské pískovny.
Navíc kolem protékala strouha, jež se často rozvodňovala a zaplavovala okolní pozemky. Při velkých záplavách v roce 1862 rozvodněná strouha ohrozila hřbitov a zcela zničila příkop, kterým protékala. Příkop byl posléze regulován a za tři roky překlenut mostkem, který přístup ke hřbitovu usnadnil. Stále hrozící nebezpečí bylo zažehnáno vybudováním kanalizační sítě a později byla vybudována jiná příjezdová cesta vedoucí z Židenic. Jak už bylo uvedeno, v roce 1935 byla plocha hřbitova rozšířena na současnou rozlohu a podle stanoviska tehdejších odborníků měly být nové plochy zaplněny hroby do dvaceti let. Nestalo se tak, jelikož vypukla druhá světová válka a po ní se počet židovského obyvatelstva dramaticky snížil. Když jsme posmutnělou historii dočetli, dokončili jsme procházku po hřbitově a na konci se zastavili u márnice.
Pěkná budova byla v těsné blízkosti obřadní síně zprovozněna v roce 1911 a od té doby se v ní prováděla rituální očista zemřelých zvaná tahara. Na stěnách byly zavěšeny cenné rukopisné texty modlitby Zain adar, česky Sedmý adar a ze stropu visel hlavní kovový lustr s nápisem Duše je svíce Hospodinova. V hale márnice bylo v době, kdy židovská obec čítala dvanáct tisíc členů, zřízeno pět žulových stolů, na kterých spočívala těla zemřelých, než byla rituálně očištěna a vložena do rakví. V době naší návštěvy zbyl pouze jediný a ze dvou byl na hřbitově vztyčen zmíněný památník obětem holokaustu. Když jsme si budovu márnice prohlédli, zamířili jsme k nedalekému informačnímu centru a o chvíli později jsme se opět ocitli před prosklenou stěnou, za níž seděl onen nepříjemný chlapík, který nás předtím nepustil do muzea.
A ani tentokrát nám nedovolil tam zajít, ačkoliv si expozice nikdo zrovna neprohlížel, protože nebyl k dispozici průvodce. Čekat se nám na něj nechtělo a sami jsme si jednu místnost nepochopitelně prohlédnout nemohli, takže jsme si v pokladně koupili pouze turistickou známku a raději ani nežádali o razítko. Vyšli jsme ven, zabočili doprava a podél cihlové hřbitovní zdi jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli k evangelickému kostelu, o němž se již dočtete v mém dalším článku, tak si jej nezapomeňte ve volné chvíli také přečíst. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme v Brně poznávali zajímavosti městské části Židenice. Pokud jste sem také zavítali, můžete své zážitky napsat do komentářů pod článek. Pomůžete tak ostatním turistům získat nové poznatky. Děkujeme.
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/brno-zidovsky-hrbitov-v-zidenicich
Historie :
Původní starobylý židovský hřbitov se v Brně nacházel naproti paláce Padowetz, hluboko pod úrovní nynějšího vlakového nádraží a kolejiště tramvají. V roce 1454 byli Židé králem Ladislavem Pohrobkem z města vyhnáni a hřbitov, kam pohřbívali své mrtvé, byl rozbořen a zničen. Zpět do Brna se Židé mohli vrátit teprve po revolučních událostech v roce 1848, kdy jim bylo umožněno volně se stěhovat. Aby mohli pečovat o své zemřelé, bylo jedním z jejich prvních počinů ustanovení svatého spolku Chevra kadiša. Neměli v Brně vlastní hřbitov, takže své mrtvé museli pohřbívat v okolních židovských obcích nebo tam, kam zemřelý příslušel. Netrpělivě proto čekali na souhlas ke zřízení pohřebiště, synagogy a jmenování vlastního rabína. Na juliánovských blatech v katastru obce Židenice zakoupili dva pozemky o výměře mírně přesahující plochu jednoho hektaru. Po prokázání nabytí vlastnictví jim byl okresním hejtmanem 19. července 1852 udělen úřední souhlas k založení nového hřbitova.
Brněnští Židé pozemek ohradili, vystavěli prostou obřadní síň a postavili domek hrobníka. Ještě téhož roku byli na novém hřbitově pohřbeni Gabriel Beer a Moritz Jellinek (Jelenko). Ve stejném roce byly také pohřbeny dvě děti, Jesaias Engel a Šalamoun Ehrenfeld, dle zvyklostí bez náhrobního kamene. O márnici a místnosti rituální očisty není v dochovaných pramenech zmínka. Protože hřbitov byl značně vzdálen od lidských obydlí, není vyloučeno, že funkci márnice s očistou rovněž plnila obřadní síň, své mrtvé ale Židé mohli umývat také doma. Nový hřbitov byl z olomoucké silnice obtížně dostupný. Jediná komunikace, která tudy vedla, byla neudržovaná cesta, kudy jezdívali brněnští formani do juliánovské pískovny. Navíc kolem protékala strouha, jež se často rozvodňovala a zaplavovala okolní pozemky. Při velkých záplavách v roce 1862 rozvodněná strouha zcela zničila příkop, kterým protékala, a ohrozila hřbitov. Příkop byl neprodleně regulován a za tři roky překlenut mostkem, který přístup ke hřbitovu usnadnil. Stále hrozící nebezpečí bylo zažehnáno vybudováním kanalizační sítě.
Nejstarší hroby se nacházejí v sekcích 1–13. Židé zde byli pohřbíváni podle toho, jak byli majetní. Ti bohatší s majestátnějšími náhrobky jsou uloženi v zadní části, Židé s menším majetkem a s výrazně prostšími hroby byli pohřbíváni do části přední. Potřebám Židů však tento prostor již za několik let nedostačoval, proto byly zřízeny další sekce 14–22 a prozatímní obřadní síň z roku 1863 byla zbořena a v roce 1900 vystavěna nová. Nápis na obřadní síni zní: זה השער לבית מועד לכל חי („Toto je brána do domu setkání všeho živého“). Písmena označená tečkami označují chronostich (součet číselné hodnoty písmen je 660, což odpovídá roku 1900). Dalšího rozšíření se hřbitov dočkal v roce 1916, kdy byl výrazně rozšířen východním směrem. Vznikly tak nové sekce hřbitova, a to 23–31. Další rozšiřování východním směrem proběhlo v roce 1935. Po těchto úpravách se se svou plochou 29 500 m² stal největším židovským hřbitovem na Moravě. Po druhé světové válce byl v areálu hřbitova zřízen památník obětem holokaustu. Kolem památníku je dnes rozmístěno 19 kamenů, které sem byly přeneseny z okolních zrušených židovských hřbitovů. V roce 1964 byl hřbitov zapsán mezi české kulturní památky.
Historie čerpána z těchto webů
Židovský hřbitov v Brně je držitelem turistické známky č.1838.
https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/brno-zidovske-c1838
