Naše pracovní záležitosti nás několikrát do roka zavedly do Východních Čech, přičemž hlavním důvodem naší časté přítomnosti v tomto kraji byl dovoz našich produktů do velkoobchodu s mýdly nedaleko Chocně. Prakticky pokaždé jsme tyto pracovní cesty využili i pro poznávaní zajímavých míst, kterých tu bylo opravdu nespočet a jeden takový výlet jsme využili k návštěvě Luže. Romantické městečko nám toho k prozkoumávání nabídlo poměrně hodně a jednou ze zajímavostí, kterou jsme zde viděli, byl židovský hřbitov. Ten byl založen v polovině 17. století daleko od nejbližších domů, asi 1300 metrů severovýchodně od centra města na mírném návrší.

Naše černé SUV jsme zaparkovali u areálu zemědělského družstva a po polní cestě jsme vyrazili k místu posledního odpočinku místního židovského obyvatelstva. Kráčeli jsme podél družstevního plotu a postupně jsme míjeli po levé ruce jednu budovu za druhou, zatímco na druhé straně nám společnost dělal nízký remízek a různé keříky. Tu a tam se nám otevřel pohled na louku, za níž se rýsoval lesík, na jehož okraji jsme spatřili ohradní zeď hřbitova. Brzy jsme přišli k odbočce na louku a vzápětí jsme vyšlapanou cestičkou zamířili ke spodnímu okraji hřbitova. Po pár desítkách metrů jsme k němu přišli a zastavili se u pěkné dřevěné lavičky.

Důvodem k malé přestávce nebyl ovšem žádný odpočinek, nýbrž malá kovová destička na jednom opěradle, která se leskla v podzimním slunci jako stříbrný šperk. Z textu na tabulce jsme se dozvěděli o existenci naučné stezky Krajem Slavatů, která právě zde u hřbitova měla jedno z pěti zastavení. Důvodem, proč měl tento starý český panský rod, který povýšil až do hraběcího stavu, u Luže vlastní naučnou stezku byl ten, že Slavatové pocházeli z Chlumu u Čáslavi a také z hradu Košumberk, který jsme měli na dohled. Vytvořením trasy pro zvídavé turisty tak radní města vzdali hold svým předkům, kteří v tomto kraji celé dlouhé roky vládli a v osmnáctém století vymřeli.

Lavička nás prostřednictvím tabulky ještě informovala, že pokud bychom na hřbitov zavítali na jaře, tak bychom mezi náhrobky našli spoustu barevných květů. Ve stínu stromů tehdy údajně roste jaterník, plicník, sasanka, orsej či křivatec, nicméně my jsme sem zavítali první listopadový týden a tak nám hřbitov nabídl úplně jinou atmosféru, neméně zajímavou a částečně i tajemnou. Když jsme dočetli text na lavičce, kráčeli jsme podél zdi směrem k bráně na hřbitov, před kterou jsme narazili na další kovovou tabulku. I ona nám poskytla informace, které tentokrát pojednávaly o historii židovského hřbitova, jenž byl založen někdy v 17. století nedaleko starého popraviště.

Tento smutný fakt nás nijak nepřekvapil, neboť jsme už dávno věděli, že židovské hřbitovy vznikaly na levných až bezcenných pozemcích za městem, které židům výhodně prodávala zdejší vrchnost. Dále jsme se dočetli, že v roce 1785 měl hřbitov rozlohu asi 1630 m2 a že se zde pohřbívalo až do druhé světové války. Poté samozřejmě následovaly roky, kdy se o toto místo nikdo nestaral a tak hřbitov zchátral až do 90. let minulého století. Potěšilo nás, že byl hřbitov následně opraven a zpřístupněn turistům, čehož jsme tedy využili i my a tak jsme přistoupili ke vstupní železné bráně, abychom konečně mohli místo detailně prozkoumat.

Nejdříve jsme ovšem museli podstoupit souboj s řetězem, který obě křídla brány pevně připoutal k sobě a tak jsme se trochu lekli, že se dovnitř nedostaneme. Naštěstí se nám podařilo zámek odemknout a bránu se šesticípou hvězdou na každém křídle vysvobodit ze železného sevření. Vzápětí jsme již vkročili na území hřbitova, jenž byl pokryt vrstvou spadaného listí, čímž na podzim získal trochu ponuřejší atmosféru než za letních prosluněných dnů. Rozhlédli jsme se kolem sebe a očima přejeli celou plochu místa posledního odpočinku židů s poměrně velkým počtem náhrobků, přičemž by tento počet jiné židovské hřbitovy tomu u Luže mohli závidět.

U zdi za bránou jsme našli nejen dvě opřené stély, ale rovněž skrytou schránku hry Geocaching, kterou město Luže připravilo pro hledače pokladů. Následně jsme se vydali ke zbytkům obřadní síně, ze které se dochovala jen skromná část dvou zdí. Bylo pro nás těžké představit si tehdejší dobu, kdy náboženská tradice nedovolovala ponechat zemřelého přes noc v úmrtním domě a proto byli nebožtíci ještě v den smrti přeneseni právě do takové síně, která sloužila i jako márnice. A už vůbec bychom nevydrželi bdít u zemřelého až do pohřbu tak jako to dělali členové pohřebního bratrstva, kteří zajišťovali i rituální omytí těla. Pro tento obřad býval v každé márnici většinou kamenný stůl, na němž se těla zemřelých omývala teplou vodou, ale zde už nic takového nebylo.

Od zbytků obřadní síně jsme se vydali směrem vzhůru do zadní části hřbitova a cestou jsme míjeli jeden náhrobek za druhým. Nejstarší pocházely ze 17. století a k těm nejcennějším patřily barokní a klasicistní náhrobky, nicméně pro nás nejzajímavější byly jednoznačně východočeské asymetrické stély s beraními rohy, neboť takové náhrobky jsme viděli poprvé. Pomalým krokem jsme se procházeli v uličkách mezi hroby a četli si nápisy na náhrobcích, tedy hlavně ty česko-německé. Stély s hebrejským, hebrejsko-českým nebo hebrejsko-německým textem jsme zvládli přelouskat jen napůl nebo vůbec, nicméně nás také zajímaly malá plastická vyobrazení v horní části.

Tyto symboly totiž znázorňovaly rodovou příslušnost zemřelého, jeho jméno nebo povolání. Na hřbitově v Luži jsme tak našli třeba dvojice žehnajících rukou, které patřily starožidovskému rodu kohanitů. Ti svůj původ odvozovali od kněží v jeruzalémském Chrámu a mezi věřícími Židy požívali neobyčejné úcty. O kus dál jsme pak narazili na dvojitou stélu a co nás potěšilo byl fakt, že drtivá většina náhrobků byla pěkně vztyčená k nebi a jen málo jich leželo na zemi. Některé sice stály nakřivo, ale celkově byl hřbitov pěkně upraven a bylo vidět, že je o něj dobře postaráno. V jedné části hřbitova vládl pevnou rukou břečťan, který svou zelenou silou svázal takřka vše, na co dosáhl.

Břečťan se stal v minulosti symbolem nesmrtelnosti, přátelství a věrnosti, nicméně tady na hřbitově působil jako vetřelec. Nejenže se plazil po stromech, které tak získaly nechtěné zelené kalhoty, ale našli jsme jej i na některých stélách a také na pařezech. Zbytky stromů nám tak připomínaly malé zelené trpaslíky, krčící se ve spadaném listí jakoby si bláhově mysleli, že se před nevítanými návštěvníky dokáží tímto způsobem ukrýt. Když jsme se touto částí hřbitova prodrali k ohradní zdi, rozvážným krokem jsme zamířili do spodního rohu areálu a poté jsme se již začali vracet směrem ke vstupní bráně. V této části jsme spatřili nejnovější náhrobky s českými nebo německými texty a se zde nacházely nejen kamenné, ale i mramorové stély.

Po chvilce jsme bránou vyšli ven, upravili řetěz do správné polohy a vzápětí jsme pohlédli do dáli. Naskytl se nám totiž pěkný pohled na hrad Košumberk a městečko Luže, takže jsme se chvíli kochali do krajiny tohoto kousku Východních Čech. Následně jsme prošli opatrně kolem zaparkovaného včelína se spícími okřídlenými obyvateli a po polní cestě jsme se vrátili k našemu povozu, kterým jsme odjeli hledat rozhlednu s poetickým názvem Jahůdka, o které však již pojednává jiný můj příspěvek. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme se procházeli parkem v Luži a pak ochutnali Jahůdku. A nezapomeňte prosím napsat pod příspěvky komentáře, pomůžete tak ostatním turistům získat aktuální informace o tomto místě. Děkujeme. Snad vás tento článek inspiroval k návštěvě Luže a pěkného okolí.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Luze_-_zidovsky_hrbitov/

Historie :

Židovský hřbitov v Luži byl založen údajně v polovině 17. století asi 1300 m severovýchodně od náměstí, daleko od nejbližších domů. Původně se v blízkosti hřbitova nacházelo popravčí místo. Takto nedůstojná místa jsou pro židovské hřbitovy typická, vrchnost prodávala Židům pro takováto pietní místa nejméně vhodné pozemky. V roce 1785 měl hřbitov rozlohu asi 1630 m2 a pohřbívalo se zde až do 2. světové války. Nejstarší dochované náhrobky pochází ze 17. století, obzvláště cenné jsou barokní a klasicistní náhrobky včetně východočeských asymetrických stél, tzv. beraních rohů. Nápisy na náhrobcích jsou hebrejské, hebrejsko-české, hebrejsko-německé a česko-německé. Po letech chátrání byl nedávno hřbitov důstojně opraven a přes letní sezónu je volně přístupný všem turistům.

Historie čerpána z webu

https://www.luze.cz/mesto-luze/pamatky-mesta-luze/synagoga-a-zidovsky-hrbitov/

Město Luže nemá turistickou známku.