Jirkův cestovní deník - viděno očima turisty - Kostely, kaple, kláštery a hřbitovy - Kostely na Moravě - Choryně

Choryně - kostel sv. Barbory

7. 5. 2021

Empírový kostel svaté Barbory v Choryni byl vystavěn v letech 1785 – 1790 v bezprostřední blízkosti zámku a zároveň s ním vznikla budova fary. O 100 let později byla postavená nová fara, kostel získal varhany, zvony a byla opravena sakristie. Na konci 20. století dostal kostel nové varhany, došlo k rekonstrukci střechy, fasády a opravě fary. V roce 2009 byla zahájena generální oprava stavby, během které došlo ke snížení hlavního oltáře o 50 centimetrů, bylo vybudováno nové schodiště na kůr, vysušeno zdivo a opravena střecha nad panskou oratoří. Kostel získal nový oltář a rozvody elektřiny, byla vyměněna dlažba, provedena výmalba, nainstalováno nové LED osvětlení kostela, elektrické vytápění v lavicích i v sakristii.

Valašsko jsme v rámci našich výletů navštěvovali pravidelně, jelikož se nám v tomto malebném kraji vždy velice líbilo a během těchto výletů jsme zde poznali mnoho rozličných památek, zajímavostí či přírodních úkazů. Jednoho lednového dne jsme se na východ Moravy vydali znovu, abychom poznali dvě obce v okolí Valašského Meziříčí. Na začátku výletu nás čekala Zašová, poté jsme si odskočili do zmíněného města za dalšími zajímavostmi a závěr výletu jsme strávili v Choryni. Když jsme do této obce přijeli, nejprve jsme se vydali na obhlídku kaple sv. Jana Nepomuckého na okraji obce a poté jsme autem odjeli do centra Choryně, kde nás čekala hned dvojice památek, stojících naproti sobě.

Náš stříbrný povoz jsme zaparkovali u empírového kostela svaté Barbory, jenž byl vystavěn v letech 1785 – 1790 v bezprostřední blízkosti zámku a zároveň s ním vznikla budova fary. Šlechtické sídlo jsme si nechali na později a nejprve jsme se věnovali obhlídce jednolodní církevní stavby. Začali jsme trochu netradičně u závěru kostela, jenž byl ukončen trojbokým presbytářem s jediným malinkým okénkem. K našemu překvapení jsme u kněžiště narazili hned na dvě sakristie, když k východní zdi přiléhala stará sakristie s oratoří v patře a k západní zdi nová, o patro nižší přípravna kněžích v klasické podobě.

Vzápětí jsme se vydali kolem kostelní lodi obdélného půdorysu se zkosenými rohy a zaoblenými kouty, na které jsme napočítali tři okna okny se segmentovým záklenkem. Na střeše naším očím nemohl mohutný sanktusník s lucernou a zvonkem, používaným při zpěvu Sanctus či během mší a poté jsme již dorazili k čelní straně svatostánku. Jak už se během našich obchůzek kolem kostelů stalo pravidlem, právě zde jsme našli nejvíce zajímavostí a na průčelí církevní stavby jsme mohli obdivovat nejkrásnější výzdobu. Přední části tradičně dominovala hranolová věž, zakončená cibulovou bání a křížem, na které jsme si díky ciferníkům zkontrolovali přesný čas.

Pod hodinami jsme spatřili obdélníková okna s dřevěným bedněním, za nimiž se skrývaly zvony. Další, tentokrát malé vějířovité okénko se nacházelo na ozdobném šítu s křídly nad korunní římsou. Průčelí bylo ve spodní polovině členěno ozdobnými lizénovými rámci a z jeho střední části vystupoval mělký rivalit. Nad vchodem jsme uviděli oválné okno, pouštějící světlo na hudební kůr a pak jsme již přistoupili ke dveřím, abychom se podívali dovnitř. Nijak nás nepřekvapilo, že byl vchod zavřený na sedm západů a tak jsme interiér svatostánku neviděli. Svou pozornost jsme tedy obrátili na dvojici křížů po obou stranách dveří.

Zaujalo nás, že vrcholy křížů zakrývaly část dvou prázdných výklenků, v nichž snad někdy stály sochy nebo tam alespoň měly být. Napravo stál dřevěný misijní kříž bez letopočtu a nalevo od dveří jsme zhlédli kříž s pískovcovým soklem, na němž se nacházela černá kovová tabulka s bílými písmeny. V textu z roku 1857 prosila Rosalie Drexlerová o spasení vlastní duše, k čemuž jí měl dopomoci Ježíš Kristus, visící na kovovém kříži. Poslední věcí, kterou jsme na čelní straně svatostánku viděli, byla dvě okénka nalevo a napravo po bocích předsíně. Jedno osvětlovalo schodiště na kruchtu neboli prostor pro hudebníky a varhaníka a druhé pouštělo světlo do boční kaple.

Následně jsme se šli podívat na druhou boční stranu kostela, na níž jsme napočítali opět tři okna. Identické čtvrté se pak nacházelo na presbytáři, které jsme předtím z druhé strany nemohli vidět. Více jsme toho na exteriérech církevní stavby nenašli a tak jsme se vydali na druhou stranu silnice za světskou památkou. O empírovém zámku však již pojednává jiný můj příspěvek. Chcete-li vědět, jak náš zimní výlet pokračoval, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si článek Jak jsme navštívili valašské obce Zašová a Choryně. A nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře, děkujeme.