Poslední týden v roce mezi vánočními svátky a Silvestrem může člověk strávit různým způsobem. Většina z nás navštěvuje rodinu a příbuzné, část obyvatelstva vyrazí za sněhem na hory, někdo nedělá vůbec nic, jiní vyrazí na procházku a méně šťastní jedinci musí chodit do práce. Náš volný čas jsme využili k odpočinku, rodinným setkáním, kratším i delším procházkám a jeden volný den jsme vyrazili na výlet do Vítkova. Slezské město v opavském okrese jsme sice navštívili již o 12,5 roku dříve, ale tehdy jsme viděli pouze novogotický kostel Nanebevzetí Panny Marie a tak jsme do Vítkova zavítali ještě jednou, abychom si prohlédli všechny jeho zajímavosti. První památkou, kterou jsme v zimním Vítkově viděli, byl kostel Nanebevzetí Panny Marie na hřbitově, u něhož jsme zaparkovali naše černé SUV a vyrazili na jeho obhlídku.

Sotva jsme vystoupili z auta, opřel se do nás ledový vítr a tak jsme kráčeli podél hřbitovní zdi z lomového kamene zachumlaní do zimních bund a přemýšleli, jestli jsme raději neměli zůstat doma. Chmurné myšlenky jsme však rychle zahnali, neboť jsme dorazili ke vstupní bráně, u níž se tyčil kamenný kříže z roku 1827. Na nízkém soklu jsme uviděli hranolový podstavec a na jeho čelní straně reliéf postavy Panny Marie Bolestné s mečem v hrudi. Směrem nahoru jsme pak spatřili další podstavec jehlancového tvaru s reliéfem Kristova umučení zakončený křížem s rameny v podobě trojlístku. Následně jsme vstoupili obloukovou bránou do hřbitovního areálu a v ohradní zdi si prohlédli náhrobní kámen, který patřil k nejstarším na hřbitově. Pak jsme se již obrátili ke svatostánku a začali se mu věnovat.

Stáli jsme pod hranolovou věží, které chybělo výrazné zakončení, neboť měla pouze nízkou stříšku. Původně však disponovala cibulovou věží, o kterou věž přišla při požáru, jenž kostel roku 1860 výrazně poškodil. Ve zvonicovém patře jsme našli okna s hrotitým obloukem a další, ale podstatně menší se nacházelo kousek nad stříškou, která chránila vchod do kostela. Přistoupili jsme tedy ke dveřím, abychom zkusili štěstí, ale vchod byl zamčený, což nás ovšem nijak nepřekvapilo. Následně jsme se vydali na obchůzku kolem svatostánku a na boční straně věže jsme objevili přístavek se samostatným vchodem na hudební kůr. Světlo do lodi kostela pouštěla trojice oken s půlkruhovými záklenky a další dvě jsme spatřili na pětibokém presbytáři, k němuž z této strany přiléhala nizoučká boční kaple, prosvětlená dvěma okny.

Pak jsme obešli kněžiště na opačnou stranu, kde nás překvapila opravdu velká sakristie se dvěma páry oken nad sebou a vlastním vchodem. Kolem přípravny kněžích jsme se přesunuli k druhé straně lodi, prolomenou opět třemi okny a čtvrtým malinkým těsně nad zemí. Napadlo nás, jestli tohle okno a nízká boční kaple na protější straně nejsou pozůstatkem starého dřevěného kostela, který věřícím kapacitně nestačil a proto byl roku 1625 vybudován nový svatostánek. O výstavbu jednolodní kamenné budovy s vysokou cibulovou věží se zasloužil Vilém Alexander Oderský, jemuž patřil nedaleký hrad Vikštejn a kostel takto vydržel celých 200 let. Až v roce 1830 proběhly nutné opravy, ale o třicet let později vypukl již zmíněný požár, při němž věž přišla o cibulku a shořelo i vnitřní vybavení. Byly zachráněny jen vzácné obrazy křížové cesty od malíře Ignáce Güntera z roku 1771, které bychom mohli vidět, kdybychom se dostali dovnitř.

Obhlídku kostela Nanebevzetí Panny Marie jsme měli úspěšně za sebou, takže jsme se mohli vydat na procházku po městském hřbitově. Chtěli jsme si totiž vidět jeden konkrétní hrob, ale při pohledu na stovky náhrobků nám bylo jasné, že bez řádné nápovědy budeme hledat jehlu v kupce sena. Naštěstí se během svátků na hřbitově nalézalo i dost živých lidí, kteří sem přišli navštívit rodinné příslušníky či známé a tak jsme se těch nejbližších zeptali, kde bychom našli hrob místního rodáka Jana Zajíce. Starší manželský pár sice musel chvíli zapátrat v paměti, ale nakonec si vzpomněli a tak jsme se tím směrem vydali. Cestou jsme se ještě několikrát otočili, abychom si z dálky prohlédli kostel Nanebevzetí Panny Marie, ale zároveň jsme na opačné straně dobře viděli jeho jmenovce v novogotickém kabátu, jenž představoval náš další cíl.

Zhruba uprostřed hřbitova jsme nemohli přehlédnout sochu Ježíše Krista, kterou roku 1905 vytvořil zdejší rodák Josef Mahr, a díky svému umístění a rozměrům se stala dominantou areálu. Socha byla na začátku 20. století odlita z bronzu, takže když jsme k ní přišli blíž, všimli jsme si nazelenalého povlaku, který pokrýval celé umělecké dílo. Před námi se tyčila postava vysokého a štíhlého muže, oblečeného do jednoduchého splývavého oděvu bez jakýchkoliv ozdob, v jehož obličeji jsme rozpoznali laskavý výraz se smutkem v očích. Mírně skloněná hlava a roztažené ruce pak znázorňovaly, jakoby Ježíš něco sděloval lidu. Na soše jsme našli vyryté jméno autora a na kamenném podstavci vzadu jsme objevili jména manželů Josefa a Franzisky Drößlerových, kteří uhradili náklady za toto pozoruhodné dílo.

Po obhlídce sochy Ježíše Krista jsme pomalým krokem došli téměř až k východu ze hřbitova, u něhož jsme v předposlední řadě napravo zahlédli hrob zvláštního tvaru. Jednalo se o místo posledního odpočinku Jana Zajíce, který se 25. února 1969 v Praze upálil na protest proti tehdejší sovětské okupaci a tak jsme k němu ihned zamířili. Vzápětí jsme si již prohlíželi netradiční náhrobek od akademického sochaře Olbrama Zoubka, jenž se svým provedením velmi odlišoval od ostatních hrobů na hřbitově. Na čtyřech masivních koulích byl umístěn sarkofág a jeho víko tvořila mírně zapuštěná silueta ohněm poznamenaného těla. Obličej nesl rysy studenta železniční průmyslovky v Šumperku Jana Zajíce, jehož jméno, datum narození a úmrtí jsme našli na přední straně sarkofágu. Devatenáctiletý mladík chtěl svým činem navázat na Jana Palacha, a tak se v jednom z domů na pražském Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil.

Ve škole jsme se o něm učili jen okrajově, takže jsme vůbec netušili, že se mu z domu nepovedlo vyběhnout ven a zemřel uvnitř budovy. Pohřeb Jana Zajíce se konal ve Vítkově v sobotu 2. března 1969 za účasti asi osmi tisíc lidí, ale ohlas jeho činu byl podle historických informací výrazně nižší než v případě pochodně číslo jedna. Po chvilce jsme smutné místo opustili, vyšli bránou na ulici a zamířili k novogotickému kostelu Nanebevzetí Panny Marie, který byl odtud vzdálen co by kamenem dohodil, ale o druhém svatostánku již vypráví jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli nezapomeňte také přečíst. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme v prosinci navštívili města Vítkov a Odry. Pokud vás tento článek inspiroval k návštěvě tohoto slezského města, pak splnil svůj účel.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/vitkov-hrbitovni-kostel-nanebevzeti-panny-marie​

Historie :

Ve slezském Vítkově návštěvník města najde hned dva kostely zasvěcené Nanebevzetí Panny Marie, které dokonce stojí jen pár desítek metrů od sebe. Starší svatostánek se nachází na okraji hřbitova a byl vybudován roku 1625 na místě původního dřevěného gotického kostela, který již věřícím kapacitně nestačil. O výstavbu nové jednolodní kamenné budovy s vysokou cibulovou věží se zasloužil Vilém Alexander Oderský, jemuž patřil nedaleký hrad Vikštejn. O 200 let později byla nutná rekonstrukce kostela, která proběhla roku 1830, ale takto vydržel jen tři další desetiletí. V říjnu 1860 totiž během oprav věže vznikl požár a starý kostel celý i s vnitřním vybavením vyhořel. Byly zachráněny jen vzácné obrazy křížové cesty od malíře Ignáce Güntera z roku 1771, které jsou umístěny v kostele dodnes. Po požáru bylo započato s opravou kostela a v červnu 1861 byl kostel církevně vysvěcen. Při této poslední rekonstrukci byla již zmiňovaná vysoká cibulová věž nahrazena nízkou stříškou, kterou se na kostele nacházela i na začátku 21. století. U kostela se nachází kamenný kříž a součástí areálu je také ohradní zeď z lomového kamene.

Historie čerpána z webu

https://www.brouzdak.cz/

Město Vítkov je držitelem turistické známky č.1262.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/vitkov-c1262