Náhoda tomu chtěla, že jsme o jedněch letních prázdninách vyrazili na víkendový pobyt do oblasti Kolínska, kam jsme tehdy přijeli vůbec poprvé. Do polabské nížiny jsme z Olomouce vyrazili v pátek odpoledne za obrovského vedra a po dvou hodinkách jízdy jsme přijeli do okrajové části Peček, kde jsme předali kus nábytku, jehož prodej byl příčinou našeho výletu. Následně jsme odjeli do Kolína pro dalšího člena naší výpravy a lovce keší v jedné osobě, který sem přijel už ráno vlakem, neboť se nevlezl do auta. Pak jsme se společně přesunuli do penzionu Zlaté slunce, kde jsme byli ubytováni a modlili se, aby konečně přišlo slíbené ochlazení. Večer jsme se dočkali a tak jsme se ráno za příjemné letní teploty mohli vydat na výlet, který jsme praktický celý strávili v Kouřimi.

Nejprve jsme se totiž jeli podívat na bojiště u Lipan, kde proběhla poslední velká bitva husitských válek a teprve potom jsme zamířili do zmíněného malebného městečka. Po příjezdu do Kouřimi jsme naše černé SUV zaparkovali na Okružní ulici a vyrazili za poznáváním památek a zajímavostí, které jsme našli hlavně v centru města. Abychom se do středu Kouřimi dostali, museli jsme projít nádhernou Pražskou bránou a ulicí stejného jména, která nás kolem bývalého pivovaru přivedla na Mírové náměstí. Na jednom z největších náměstí v našich středověkých městech, na němž se zachovalo původní dláždění z konce 19. století, jsme si prohlédli velké množství památek či zajímavostí. Na závěr jsme si nechali obhlídku kostela sv. Štěpána, jedné z nejvýznamnějších památek svého druhu u nás.

Svatostánek v rohu náměstí si totiž přes všechny pozdější úpravy zachoval raně gotický styl, vzešlého ze sasko-hesenského prostředí s vlivy burgundské gotiky. Když jsme k němu přišli, byli jsme naprosto ohromeni jeho gotickou krásou a naše pocity úžasu ještě znásobil fakt, že po celý středověk byl kostel oficiálním sídlem kouřimského arciděkana, tedy nejvyššího duchovního správce jihovýchodní části středních Čech, a jako patroni kostela do něj vstupovali nepřetržitě od jeho založení až do roku 1918 čeští králové. Ještě než jsme se pustili do obhlídky exteriérů, zamířili jsme k hlavním dveřím do kostela, které sice byly zavřené, ale díky dvěma proskleným částem se nám podařilo nahlédnout dovnitř. Nemohli jsme sice shlédnout všechno, ale i tak toho bylo k vidění docela dost.

Pokochali jsme se třeba pohledem na křížovou žebrovou klenbu a na stěnách jsme viděli nástěnná dekorace z roku 1905 od Františka Urbana, který navrhl barevné dekorace vitráží oken a ze stejného roku pocházel pseudogotický hlavní oltář z od Jana Kastnera, S. Zálešáka a V. Mráze. Na konci 19. století byla také pořízena pseudogotická kazatelna, zdobená složitými architektonickými řezbami a deskovými malbami evangelistů. Na břevně triumfálního oblouku jsme spatřili velký barokní krucifix, který je zdařilou prací neznámého sochaře z poloviny 18. století. Z barokního období jsme našli několik obrazů či lavice z doby po roce 1670. Nad námi se nacházela kruchta s varhanami od Karla Schiffnera z let 1879 - 1880, které jsme díky omezenému výhledu pochopitelně vidět nemohli, stejně jako další vnitřní vybavení a tak jsme poodešli od dveří a začali studovat průčelí trojlodní baziliky.

Gotický sloh nás od té chvíle doprovázel na každém kroku, viděli jsme jej při jakémkoliv pohledu na kostel a protože se v naší malé zemičce většinou svatostánky přestavovaly barokně, mohli jsme na něm oči nechat. Líbil se nám hned zmíněný vstupní portál s původním raně gotickým ostěním, nad nímž jsme spatřili typické okno s lomeným obloukem, jež bylo navíc zdobeno čtyřlaločnými otvory, které nám připomínaly čtyřlístky. Na tímto velkým oknem jsme našli tři menší v řadě vedle sebe a na závěr jsme shlédli štít se zdobnými reliéfními sloupky. Našim očím nemohly uniknout mohutné opěráky, přičemž dva se nacházely na krajích čelní strany a další dva vybíhaly od spodu až ke zmíněnému štítu a dotýkaly se jeho okrajů. Mezi opěráky jsme ještě uviděli dvě úzká střílnová okna, nad nimiž byly dva trojlaločné otvory.

Následně jsme se vydali doprava na obhlídku boční strany kostela. Minuli jsme nárožní opěráky a záhy jsme narazili na boční vstup. Nade dveřmi jsme našli menší okno a další čtveřici totožných trojdílných oken ze 16. století jsme napočítali nad krycí stříškou. Za vchodem se nacházely další dva opěráky, mezi nimiž jsme spatřili velké okno, pouštějící světlo do útrob božího chrámu. Vzápětí jsme přišli k sakristii s pětibokým závěrem, která od svého vzniku roku 1370 sloužila jako kaple. Také sakristie byla opatřena úzkými hrotitými okny, ale nás na ní zaujalo úplně něco jiného. Na přípravně kněžích jsme totiž spatřili první ze třinácti renesančních náhrobníků bohatých měšťanů nebo nižší šlechty z druhé poloviny 16. a počátku 17. století, které se původně nacházely v podlaze kostela uvnitř a roku 1905 byly osazeny do venkovních zdí.

Postupně jsme si na stěnách sakristie prohlédli náhrobky manželů Pirynových a jejich dětí z let 1600 - 1614, náhrobky Kateřiny Hrabalové z roku 1582, Jana Bakaláře a neznámé měšťanky s růží z období kolem roku 1600. Když jsme za sakristií narazili na půlpalcové schodiště do jižní věže, spatřili jsme na ní pískovcový kříž s reliéfem lebky ze třetí čtvrtiny 18. století, jenž je podle nepodložené místní tradice považován za náhrobek kouřimského kata. Kouřim byla totiž královské město, které si mohlo dovolit platit vlastního popravčího. Kat bydlel kousek odtud a když prošel katovskou brankou do vlastního opevněného města, tak to na mši v kostele nad Ptačím Rynečkem neměl daleko. Jak už bylo napsáno, tak půlpalcová věžička ukrývala schodiště do jedné ze dvou věží, které byly až do roku 1744 o patro vyšší a dokonce je spojoval můstek.

Ačkoliv nám věže připadaly jako dostatečně pevné, ve středověku nebyly příliš stabilní a tak roku 1525 zvony putovaly do nově postavené samostatné zvonice, kterou jsme viděli o pár minut dříve. Mohutné věže se nacházely po stranách pětibokého presbytáře, který byla rovněž vybaven opěráky a hrotitými okny s kružbami, jenž pouštěla světlo k oltáři. Dále jsme si všimli dvou pětibokých postranních kaplí na jižní a východní straně kněžiště a v bezprostřední blízkosti zdi nás zaujal prostý kamenný kvádr, označující hromadný hrob vojáků padlých v bitvě u Kolína. Kolem městského kostela sv. Štěpána se totiž dříve rozkládal starý hřbitov, jenž musel být kolem presbytáře oproti okolního terénu navýšen a podepřen kamennou zídkou, aby byl ve stejné výšce jako jeho zbývající část.

Na této ploše stála úzká výklenková kaplička, na které jsme však nenašli žádný obraz ani světce, takže jsme se záhy vydali k druhé boční straně kostela. Našli jsme na ní dvoudílná, bohatě profilované okna  a pozdně románský portále z roku 1260, který si uchoval původní podobu s pětilaločně vykrojeným nadpražím a ostěním s polosloupky, ukončenými hlavicemi s bohatým rostlinným dekorem. A nechyběly zde ani další náhrobky, přičemž se tentokrát jednalo o desky Anny Kožešnice z roku 1602 a manželů Polentových z let 1615 a 1619. Vzápětí jsme opět stanuli před hlavním vchodem a ihned jsme zamířili již podruhé k sakristii na druhé boční straně. O pár minut dřive jsme u přípravny kněžích totiž zahlédli informační ceduli s názvem Tajuplní místa Podlipanska, na které jsme si přečetli tři zajímavé pověsti.

První pojednávala O protestantské mši v chrámu sv. Štěpána, která zde měla proběhnout v období po bitvě na Bílé hoře, kdy katoličtí kněží převraceli protestantský lid na svou víru. Jednomu z děkanů se to dařilo tak dobře, že v Kouřimi zbylo jen sedm nekatolíků, kteří se jednoho večera před ochodem do zahraničí sešli v kostele a při světle několika voskových svící se prý za doprovodu varhan modlili tak vroucně, že se zvuky vtiskly do starých kamenů v chrámu. Podle pověsti prý lze za jasných nocí z chrámu slyšet tlumený zvuk varhan a sbor modlících se hlasů. Ve třicátých letech 17. století v Kouřimi působil jiný děkan, který způsobil řadu násilných skutků, například zplodil dvě nemanželské děti, které záhy zemřely za podivných okolností. Děkan je prý pochoval v sakristii, ale to ještě nebylo vše.

Svou děvečku nechal šít šněrovačku z kostelního ornátu a když město obsadili vojáci, tak s nimi jezdil po kraji, přepadával vesnice, loupil a zabíjel. Nedivili jsme se tedy tomu, že ho roku 1633 nechal arcibiskup Harfách zatknout, zbavit úřadu a vyhnat ze země. Druhá pověst nazvaná O zhýralém páterovi a hrůzyplné mši duchů vyprávěla o tomtéž církevním násilníkovi, jehož roku 1631 navštívil v jeho světnici duch, který po něm chtěl, aby už šel sloužit mši. Jenže vykutálený děkan minulý večer hodně popíjel a ducha odmítl. Za hodinu už za ním přišli dva s loučemi a nutili děkana vstát z lože, což hodnostáře naštvalo a poslal je ke všem čertům. To pro změnu zase rozlítilo duchy a vzápětí do místnosti zavřenými dveřmi vstoupili další tři a vyhrožovali děkanovi, že jestli mši neodslouží, zle se mu povede.

Děkan konečně poslechl, vstal, oblékl se a za doprovodu příznačných bytostí vešel do chrámu. Když se však najednou otočil, strnul hrůzou, protože kostel byl plný duchů, kteří se na něj sápali, strhávali z něj šaty a nakonec ztýrali jeho tělo. Pak jej duchové nechali být a se slovy Mluv pravdu, kaž pravdu, zmizeli. Polomrtvý děkan se odpotácel do sakristie, převlékl se a nechal svolat mši, při níž ukazoval užaslým farníkům své zmučené tělo a místo obvyklých řečí slyšeli kázání o tom, kolik duší má dnes skrze modlitby přijít ke spasení. Toho roku se děkan opravdu polepšil, ale dlouho mu to nevydrželo a znovu se vrátil k pivu a ženským. Jak to s ním pak dopadlo, to už víme. Třetí pověst se jmenovala O bílé paní kouřimské a vyděšené školačce, takže nám bylo jasné, jaké aktérky budou hlavními postavami děje. Jednoho dne zmíněnou žákyni čekal perný den ve škole a tak se rozhodla výuku tentokrát vynechat.

Když šla kolem kostela sv. Štěpána, spatřila pootevřené dveře a vklouzla dovnitř. Nikoho zde neviděla a tak začala bloumat po kostele, až přišla ke schodišti do krypty sv. Kateřiny. Zvědavost byla silnější než strach a tak sestoupila do hrobky zalité sluncem. Opět zde nikdo nebyl, ale najednou se zničehonic objevila paní v bílých šatech a s úsměvem jí pokynula, aby přistoupila blíž k jedné ze stěn, v níž se objevil otvor. Školačka uvnitř zahlédla kosti, úlomky dřeva a zlaté předměty, ale byla tak zdřevěnělá strachem, že se nemohla pohnout. V tom bílá paní zmizela a vyděšená žákyně na nic nečekala a vyrazila nejkratší cestou ven. Ve škole se najednou cítila bezpečně, což jsme plně chápali. Zážitek si dívka nenechala pro sebe, ale když se později kouřimští občané šli do krypty podívat, nic nenašli.

Po městě se pak začalo vyprávět, že bílá paní školačce ukázala tajný úkryt, v němž od středověku odpočívaly ostatky svatých. Když jsme dočetli poslední pověst, přesunuli jsme se na Ptačí Ryneček, jakési malé náměstíčko, z něhož jsme zamířili za městským opevněním. Prošli jsme otevřenými vraty do malého parku s příznačným názvem Na hradbách, který v tomto prostoru vznikl již v roce 1914, takže nám následný průzkum opevnění zkrášlovala různá květena a krásné stromy rozličných druhů a velikostí, o čemž však vypráví již jiný příspěvek. Chcete-li vědět, co dalšího jsme v Kouřimi viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme si po bitvě u Lipan podmanili městečko Kouřim a dozvíte se víc. Pokud jste také navštívili toto historické městečko, napište pod článek komentáře. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Kourim_-_kostel_sv._Stepana/

Historie : 

Kostel sv. Štěpána byl v Kouřimi s zřejmě postaven na místě staršího kostela, neboť v jeho zdivu jsou patrné románské stavební prvky, pocházející z dosud neznámé starší stavby, která na tomto místě existovala ještě před založením města. Se stavbou chrámu bylo započato po roce 1261 z přímého popudu krále Přemysla Otakara II., neboť stavbu řídila královská stavební huť. Nejstarší částí stavby je raně gotický presbytář se severní boční lodí a kaple sv. Kateřiny pod presbytářem. Již kolem roku 1270 byla dokončena hlavní loď, jižní boční loď a západní průčelí. Do konce 13. století byly ještě vztyčeny obě věže a kostel byl zastřešen. V roce 1334 byla stavba poškozena požárem, které zachvátilo celé město, a to je také první písemná zmínka o jeho existenci. Za vlády Karla IV. byl kostel kolem roku 1370 opraven a rozšířen přístavbou jižní kaple, dnešní sakristie. Na počátku 15. století byl interiér vyzdoben cennými nástěnnými malbami. Po obsazení města Pražany v dubnu roku 1421 byli Kouřimští přinuceni přistoupit ke Čtyřem artikulům pražským a po husitské reformaci se kostel sv. Štěpána stal až do roku 1622 utrakvistickou svatyní. V souvislosti s touto změnou došlo k úpravě gotického kostelního mobiliáře, který byl přizpůsoben novému chápání reformované liturgie a věrouky. Z roku 1470 pochází vzácný pozdně gotický graduál zdejšího bratrského sboru. V první čtvrtině 16. století proběhla pozdně gotická přestavba svatoštěpánského chrámu, která spočívala zejména ve zřízení nové hudební kruchty a rozměrných oken bočních lodí, vybavených složitými kružbami. V roce pak 1525 byla v sousedství postavena samostatná zvonice, která převzala funkci nedostatečně stabilních kostelních věží.

V roce 1567 kostel poškodil požár, ale opravy se dočkal až v roce 1581, kdy byl renesančně vymalován a vybaven novým renesančním mobiliářem, z tohoto roku také pochází skvostný adventní Kouřimský kancionál. V letech 1608-10 při kostele působil jako děkan významný učenec a luteránský teolog Jiří Tesák Mošovský. Od roku 1625 opět v Kouřimi působil katolický děkan, Šimon Eustach Kapihorský, který mimochodem vedl ve městě v letech 1626-27 několik inkvizičních procesů. Kostel byl v období třicetileté války opakovaně vyloupen a zpustošen švédskými i císařskými vojsky a po skončení války dokonalo dílo zkázy několik požárů. Největší z nich kostel poničily v letech 1659 a zejména 1670, kdy se zřítila klenba hlavní lodi a zdivo horních pater obou věží. Ničivému živlu padla za oběť i většina gotického a renesančního mobiliáře kostela. Barokně byl kostel opravován postupně v letech 1670 (nově zaklenuta hlavní loď) až 1744 (snížení věží o jedno patro a jejich zastřešení dnešními mansardovými střechami s osmibokými lucernami). V průběhu poslední čtvrtiny 17. a na počátku 18. století byl interiér postupně vybavován umělecky hodnotným barokním mobiliářem, stavba byla omítnuta a před hlavní vstup byla postavena předsíň. V roce 1836 byl kostel opraven a částečně přestavěn architektem Floriánem Müllerem, který upravil poškozený západní štít do stupňového tvaru, přičemž na jednotlivé stupně nechal umístit drobné sochy andělů. Po polovině 19. století byl kostel přičleněn do kolínského vikariátu a význam Kouřimi jako střediska církevní správy tím byl ukončen. Když v roce 1867 nastoupil do funkce zdejšího děkana obrozenecký spisovatel Antonín Ladislav Dlask, byl kostel velmi zanedbaný. Děkan si plně uvědomoval jeho mimořádnou uměleckou hodnotu, proto začal připravovat zásadní obnovu. Ta se uskutečnila v letech 1876-77 v puristickém duchu pod vedením Josefa Schulze, který nechal především odstranil ze stavby omítky a odkryl kamenné zdivo a zcela přestavěl barokně upravené západní průčelí s předsíněmi, které nahradil nepříliš přesvědčivou rekonstrukcí ve středověkém duchu. V rámci této první opravy došlo bohužel ke zničení řady cenných architektonických detailů. V letech 1903–05 a v roce 1908 byl kostel upraven pseudogoticky Karlem Hilbertem, který částečně napravil necitlivé úpravy provedené jeho předchůdcem. V této podobě se kostel dochoval dodnes.

Interiér: 

Trojlodí a presbytář jsou sklenuty křížovou žebrovou klenbou na příporách a konzolách s unikátní rostlinnou výzdobou. Presbytář je v závěru sklenut paprsčitě, po obou stranách je opatřen devíti raně gotickými kamennými sedilii s trojlistými arkádami na sloupcích, královskou sedile, výklenkovým sanktuářem opatřeným bohatě členěným ostěním s původní mřížkou (1380) a arkýřovým pastoforiem vybaveným také originálními pozdně gotickými mřížkami a zdobeným jemnými rostlinnými reliéfy s motivem Kristovy tváře (po roce 1500). Sakristie je sklenuta jedním polem křížové klenby, v závěru paprsčitě, a vstupuje se do ní a sedlovým portálem ze 14. století, opatřeným původními dveřmi z roku 1500 nebo počátku 16. století. Na západní straně se nachází pozdně gotická hudební kruchta z počátku 16. století, její zábradlí s motivem slepých kružeb je z větší části původní, malba městského znaku však pochází až z konce 19. století. Pod presbytářem se dochovala unikátní osmiboká kaple sv. Kateřiny z let 1260–70, sklenutá hvězdovou žebrovou klenbou na osmidílný středový svazkový pilíř s motivy úponků vinné révy, které vyjadřují Kristovo podobenství o vinném kmeni. Samotná kompozice kaple symbolizuje Strom života a reprezentuje nejstarší známé užití trojpaprskového klenebního systému v Evropě. V kapli byly v roce 1999 odkryty unikátní malby z počátku 15. století. Na klenbě je vyobrazen andělský kůr, kde čtyřiadvacet andělů hraje na rozmanité hudební nástroje (portativ, fidula, loutna, žaltář, české křídlo, trumšajt, harfa, viola, trubka, flétna, dudy, zvonky, bubny a triangl); malby představují mimo umělecké hodnoty i jedinečný "katalog" hudebních nástrojů v období vrcholného středověku. Na stěnách jsou pak výjevy ze života sv. Kateřiny a Ukřižování s truchlící P. Marií a sv. Janem Evangelistou. Malby, které jsou ukázkou nejkvalitnějších maleb tzv. „krásného slohu“ v České republice, byly obnoveny v letech 2000–06 Vlastimilem a Tomášem Bergrovými. Kaple sv. Kateřiny je jednou z nejvýznamnějších raně gotických památek v Evropě. Původní gotické a renesanční malby v lodi kostela byly zabíleny, dnešní nástěnná dekorace jsou z roku 1905 od Františka Urbana. Ten také navrhl barevné dekorace vitráží oken, které provedla pražská firma Jana Kryšpína. Převážná část vnitřního inventáře je pseudogotická z roku 1905 od Jana Kastnera (hlavní oltář), S. Zálešáka a V. Mráze, dochovalo se však několik barokních obrazů, raně barokní lavice z doby po roce 1670 a v kapli sv. Kateřiny výklenkový oltářík protimorových patronů z doby po roce 1714 (výtvarným unikátem, který zřejmě nemá v Čechách obdobu, jsou na něm polychromované terakotové plastiky sv. Kateřiny, sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálie). Na kruchtě jsou umístěny varhany od Karla Schiffnera z let 1879–80, na konci 19. století byla také pořízena dnešní pseudogotická kazatelna, zdobená složitými architektonickými řezbami a deskovými malbami evangelistů. Na břevně triumfálního oblouku je osazen velký barokní krucifix, který je zdařilou prací neznámého sochaře z poloviny 18. století.

Historie čerpána z webu

https://www.cestyapamatky.cz/kolinsko/kourim/kostel-sv-stepana

Město Kouřim je držitelem turistické známky č.496.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/kourim-c496