Litomyšl nabízí tak obrovský počet turistických cílů, že nebylo v našich silách je poctivě poznat za jeden den, nicméně příležitostí k jejich návštěvě jsme měli dost a dost. Přes toto historické město jsme totiž často projížděli, když jsme vezli produkty z naší výrobny mýdel k odběrateli ze Zářecké Lhoty u Chocně a tak jsme se v Litomyšli občas zastavili. Učinili jsme tak i jedno listopadové odpoledne, když jsme se už vraceli domů a naším jediným cílem tehdy byl chrám Nalezení sv. Kříže, jenž byl vystavěn v letech 1714 – 1725 italským stavitele Giovannim Battistou Alliprandim. Po příjezdu do centra města jsme sice naše stříbrné auto zaparkovali na Toulovcově náměstí u kostela Rozeslání sv. apoštolů, ale jeho obhlídku jsme si nechali na jiný den.

A protože jsme už měli hlad, namířili jsme si to rovnou do nedaleké restaurace U Komínků, kde jsme se o pár měsíců dříve dobře naobědvali. Ani tentokrát jsme nebyli kvalitou jídla ani obsluhou zklamáni a tak jsme se poté mohli spokojeně vydat na prohlídku areálu piaristického kostela Nalezení svatého Kříže a přilehlé klášterní zahrady. Vyrazili jsme tedy z restaurace na Toulovcově náměstí pod klášterním areálem, přičemž se nad námi pyšně vypínal jednolodní kostel Nalezení sv. Kříže, zalitý jako na objednávku šťastného fotografa podzimním sluncem. Krytým schodištěm a fortnou jsme přišli přímo ke kostelu a prohlédli si jeho zajímavé a netradiční průčelí s jednoduše členěnou fasádou, a s plochami a křivkami prohnutými směrem k nám.

Našli jsme na ní také několik plastik z dílny sochaře Matyáše Bernarda Brauna a potom nás zaujaly dvě čtvercové věže, které byly nezvykle postavené zešikma vůči kostelu a jenž si byly podobné jako vejce vejci. Každá z nich měla svoje vchodové dveře, nad nimiž jsme uviděli římsu s dvojicí andělů a prázdnými kartušemi mezi nimi. Ten částečně zakrýval obdélníkové okno, nad kterým se nacházela spodní kordonová římsa. O patro výše pak byla další dvojice oken a horní římsa, oddělující střední patro od nejvyššího. Dvě okna se žaluziovými okenicemi byly také v posledním patře věží, které byly zakončeny čtyřbokými měděnými makovicemi s lucernou a dvojitými kříži. Nad hlavním vchodem jsme si pak prohlédli sochy Víry a Naděje od sochaře Jiřího Františka Pacáka a erb Trauttmansdorffů.

Nad spodní římsou pak bylo velké obdélníkové okno s půlkruhovým obloukem a nad druhou mezi věžemi jsme pak spatřili balustrádu se sochami svatého Václava a Prokopa. V tu chvíli nás nenapadlo, že o něco později budeme stát přímo u nich a dívat se jim na jejich kamenná záda. Nad atikou jsme pak viděli plochý volutový štít s trojúhelným nástavcem. Když jsme si prohlédli průčelí, rychle jsme kvůli vlezlé listopadové zimě vstoupili do útrob kostela, jehož vnitřní výzdoba nás okamžitě uchvátila. Moc jsme si však nepomohli, neboť i uvnitř nebylo právě nejtepleji. Pokladnu jsme zatím nechali bez povšimnutí, neboť do určitých částí kostela byl vstup zdarma, přičemž jsme začali obhlídkou hlavní lodi se spoustou bočních oltářů s úžasnými obrazy a sochami.

Postupně jsme prošli kolem oltáře sv. Jana Nepomuckého s bohatě členěným obětním stolem, podobným oltářem sv. Barbory, oltářem sv. Antonína Paduánského vyřezaného z hnědého dřeva, oltářem sv. Anny s plochou deskou na vysokém soklu, oltářem Čtrnácti sv. Pomocníků z hnědého dřeva a hnědočerveným mramorováním a oltáře sv. Josefa Kalasánského z mramorovaného dřeva. Kochali jsme se také krásnými dřevěnými lavicemi a novou dlažbou, v níž jsme našli vchod do krypty do níž byli postupně pohřbeni příslušníci řádu, hrabata z Trautmansdorfu a Valdštejnové-Vartenberkové. Na nárožích křížového středu kostela jsme si prohlédli sochy evangelistů Matouše, Marka, Lukáše a Jana z dílny M. B. Brauna.

Líbila se nám krásná kazatelna se sochou anděla, ale nejúžasnější byla především řada bočních oltářů po obou stranách lodi. Nad námi se nacházela klenba kupole, vymalovaná roku 1728 Václavem Jindřichem Noskem. Toto dílo však bylo zničeno roku 1775, stejně tak jako obraz na hlavním oltáři, který vypracoval italský malíř F. Trevisini a jenž v roce 1778 nahradila kopie od profesora vídeňské akademie V. Fischera. A právě k hlavnímu oltáři s nádhernou výzdobou jsme posléze obrátili svou pozornost a důkladně jsme si jej prohlédli. Kromě již zmíněného obrazu jsme si prohlédli mramorovou desku s reliéfem Izraelité na poušti za moru, ale to ještě nebylo zdaleka všechno, jelikož chrám disponoval opravdu nádhernými interiéry.

Na samostatně stojících podstavcích z bílého a načervenalého umělého mramoru se zlatými ozdobami jsme pak spatřili sochy apoštolů sv. Petra a Pavla v nadživotní velikosti. Na boku vedle oltáře jsme uviděli menší obraz, pod nímž byla jakási schránka v další zasklené truhle. Možná v ní byly ostatky nějakého svatého, Bůh ví. Vzápětí jsme pustili prostor před oltářem a vydali se po schodišti do prvního patra, kde jsme vstoupili do malé místnosti, uprostřed které jsme na dřevěné čtvercové stěně našli příběh Ježíše Krista. Poctivě jsme si přečetli jeho narození, utrpení, konec i zmrtvýchvstání a poté jsme se vrátili na schodiště a stoupali do druhého patra. Nemohli jsme si nevšimnout stručné historie, namalované na zdi schodiště a doplněná obrázkem.

Prohlédli jsme si poctivě všechna důležitá data a pak jsme již vkročili na balkon ve druhém patře, kde jsme našli zajímavou interaktivní výstavu o kostelech a náboženství. Našli jsme zde modely, představující stavební vývoj kostelů od románských přes gotické až k funkcionalistickým verzím. Dále jsme si vyzkoušeli, jestli dobře poznáme svaté, prohlédli si kněžské roucho, kříž, růžici či kalich a také jsme si z výšky prohlédli celý interiér kostela. Z balkonu jsme dobře viděli na varhany na kůru, které postavil ve dvacátých letech 19. století kutnohorský varhanář Horák a další zařízení. Když jsme si vše dostatečně prohlédli, vrátili jsme se na schodiště, po němž jsme sestoupili dolů před oltář, nikoliv však proto, abychom se před ním pomodlili.

Vzápětí jsme totiž zamířili k pokladně pod hudebním kůrem, v níž jsme si koupili turistickou známku a vstupenku na vyhlídku, na kterou jsme se posléze vydali. Stoupali jsme po širokém schodišti, které v úrovni druhého patra přešlo v točité s úzkými dřevěnými schody a brzy jsme dorazili na vyhlídku, která se nacházela mezi oběma věžemi nad hlavním vchodem do kostela. Po dřevěné podlaze jsme se přiblížili k zábradlí a nahlédli do nádvoří kláštera a křídel piaristických kolejí. Rovněž jsme spatřili protější Povýšení sv. Kříže nebo kostel Rozeslání sv. apoštolů, u něhož jsme měli zaparkované naše auto. V dálce neuniklo naším očím divadlo, radnice na náměstí a další zajímavosti Litomyšle, ale to by bylo na dlouhé povídání.

Potom jsme přešli na druhou stranu, mezi sochy svatého Václava a Prokopa. Na zádech prvně jmenovaného jsme v rámovaném políčku spatřili nápis: Opraveno v r. 1905, Čeněk Jansa, sochař a kameník, Josef Frayuf ze Suché. Na druhé soše nebylo nic a tak jsme se věnovali výhledu na sousední zámek s nádhernými sgrafity. Dále jsme viděli muzeum v bývalém piaristickém gymnáziu či další dominanty města, které jsme měli před sebou jako na dlani. Nahoře na vyhlídce nám nicméně byla docela zima, takže jsme se zde zdrželi pouze asi deset minut a pak jsme vstoupili dveřmi zpět do jedné z věží a sestoupili dolů k pokladně. Vzápětí jsme opustili i samotný interiér chrámu a podél piaristické koleje a zámku jsme zamířili do zahrad.

Minuli jsme kašnu a příšernou moderní přístavbu, aby jsme hned poté vešli do areálu klášterních zahrad. Stáli jsme u altánu, odkud jsme měli celý kostel jako na dlani a tak jsme si jej mohli prohlédnout i ze zadní a boční strany, což jsme také udělali. V pozadí jsme spatřili v půlkruhu přistavěné kaple s postranními věžičkami na kruhovém půdoryse, v nichž se nacházela točitá schodiště umožňující přístup do oratoří. Půlkruhový presbytář byl spojený rovnými stěnami s lodí, na které jsme uviděli mnoho oken s hlubokými špaletami a na střeše nechyběl tradiční sanktusník se zvonkem. Poté jsme se věnovali již samotným zahradám, o kterých jsme si přečetli několik dostupných informací a následně jsme se vydali na druhou stranu zahrady.

Byla zima a tak zmizela veškerá květinová výzdoba i záhony, přesto se nám zde líbilo. Uprostřed zahrady jsme narazili na bazén s mlhovištěm a sousoší, které městu daroval sochař Olbram Zoubek. Pomalým krokem jsme čtyři strnule stojící sochy minuli a za okamžik jsme došli na konec zahrady. Brankou jsme areál kláštera opustili a úzkou uličkou vedoucí kolem kostela Povýšení sv. Kříže jsme proklouzli na Šantovo náměstí, z něhož jsme zamířili k penzionu U komínků, kde jsme se předtím dobře naobědvali. Poté jsme se šli podívat na největší místní náměstí, pojmenované jak jinak po slavném rodákovi Bedřichu Smetanovi. Chvíli jsme se po centru města plném krásných domů s podloubími procházeli a pak jsme si v obchodě nakoupili nějaké potraviny. Následně jsme se vrátili na Toulovcovo náměstí ke kostelu Rozeslání sv. apoštolů, kde jsme o pár desítek minut dříve zaparkovali náš vůz a vzápětí jsme odjeli domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Litomysl_-_kostel_Nalezeni_sv._Krize/

Historie :

Piaristé do města Litomyšl přišli roku 1640 a jako jinde v Čechách začali vychovávat ve svých školách především chudou mládež. Litomyšlské piaristické gymnázium bylo otevřeno v roce 1644 a v té době už stála tři křídla piaristické koleje, přičemž poslední bylo dostavěno až roku 1681 a školy s malým kostelem na místě dnešního chrámu. Už při založení koleje vznikla rozsáhlá, později několikrát upravovaná zahrada se sadem. V roce 1714 začal majitel litomyšlského panství, hrabě František Václav z Trautmannsdorfu se stavbou nového velkého kostela a nových škol, který schválil projekt významného barokního architekta Giovanni Battisty Alliprandiho. Tento Ital byl v Litomyšli i pohřben, nicméně po jeho smrti v roce 1720 další dva roky dokončoval stavbu kostela František Maxmilián Kaňka, který jen upravil vzhled fasád a byl zřejmě autorem interiérů. Kostel několikrát vyhořel, přičemž největší škody utrpěl v letech 1735, 1775 a 1814. Zařízení pak bylo doplňováno ještě v průběhu celého 19. století.

Piaristé opustili Litomyšl v roce 1948 a ihned poté proběhla na dlouhou dobu poslední oprava kostelních věží a krytiny. Roku 1958 byl celý kostel v havarijním stavu, stejně jako mnoho církevních staveb za komunistického režimu. V roce 1967 bylo zjištěno demolování rakví v kryptě kostela, vandalové se ostatně podepsali i na ničení ostatních částí stavby. V roce 1972 byl kostel převeden do vlastnictví státu, ale až v letech 1981 - 1982 bylo demontováno vnitřní zařízení kostela a jeho část byla předána k restaurování. Dále jsme se dočetli, že v letech 1991 - 1994 proběhla oprava střechy, obou věží a fasády. V letech 1997 - 2000 pak byla opravena i budova koleje a interiér kostela byl renovován v letech 2010 - 2014.

Prostor dnešních klášterních zahrad leží mezi dvěma církevními stavbami a to proboštským chrámem Povýšení sv. Kříže a piaristickým klášterem s kostelem Nalezení sv. Kříže a dále přiléhá k Augustově tiskárně. Klášterní zahrada sloužila vždy jako užitková a okrasná a v době před vystavěním barokního piaristického chrámu měla renesanční úpravu. Pozdější úpravy byly barokní, i tehdy tu byla zelinářská i ovocná zahrada, v části byla štěpnice, kde se pěstovaly nové odrůdy rostlin. V části zahrad u proboštského kostela se nacházel jak katolický, tak protestantský hřbitov. Zahrady byly uzavřeny starými i nově postavenými opukovými zdmi, které částečně probíhají v místě původního městského opevnění a ještě ve třicátých letech 20. století byly používány a udržovány. Po odchodu piaristů z Litomyšle v roce 1948 zcela zpustly a nebyly od té doby používané ani přístupné. Naštěstí byla roku 1999 zahájena rekonstrukce a již o rok později byl areál o rozloze jednoho hektaru slavnostně otevřen.

Historie čerpána z webu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Nalezen%C3%AD_svat%C3%A9ho_K%C5%99%C3%AD%C5%BEe_(Litomy%C5%A1l)

Kostel Nalezení sv. Kříže Litomyšl je držitelem turistické známky č.2192.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/chram-nalezeni-sv-krize-litomysl-c2192