V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do Osla a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Druhý den po snídani jsme si sbalili věci a potom jsme opustili apartmánový dům v obci Skjetten nedaleko Osla, kde jsme strávili první noc v Norsku. Během noci padala z nebe voda a ranní zatažená obloha rovněž nevěštila nic dobrého, ale prozatím nepršelo a tak jsme vyrazili na Holmenkollen. Ze skokanského můstku jsme se rozhlédli po okolí, prošli si lyžařské muzeum a pak jsme odjeli k nedaleké dřevěné kapli, kterou jsme prozkoumali zvenku i zevnitř. Pak jsme již ikonický Holmenkollen opustili, sjeli dolů do Osla a pokračovali do 118 kilometrů vzdálené obci Heddal, kam jsme po dvou hodinách konečně dorazili. Navigace nás sice nejdřív zavedla ke kostelu ze špatné strany, ale brzy jsme omyl napravili, popojeli o několik stovek metrů dál a zastavili na velkém parkovišti nedaleko našeho cíle.

O chvíli později jsme se vydali k červenému domečku, který stál naproti starého dřevěného kostela, za nímž jsme do obce Heddal v kraji Telemark přijeli. V domku jsme si koupili vstupenky a magnetický suvenýr. Pak jsme přes cestu zamířili k mohutné církevní stavbě, která na nás udělala velký dojem. U vchodu jsme ukázali vstupenky a vkročili dovnitř. Chvíli trvalo, než se nám v chodbě, která obkružovala celý obvod kostela, podařilo najít vnitřní dveře, jimiž jsme konečně vstoupili dovnitř lodi. V lavicích sedělo hodně lidí, takže nebylo kde si sednout a navíc další postávali kolem. Všichni účastníci zájezdu poslouchali anglický výklad průvodkyně, která stála před oltářem a vyprávěla fakta z historie svatostánku, která se začala odvíjet neznámo kdy. Poslouchali jsme i my, ale později jsme si vše ještě zjistili sami v mobilních telefonech.

Dozvěděli jsme se, že trojlodní roubený kostel Panny Marie byl postaven někdy kolem roku 1200 podle plánů neznámého architekta, ale ani moderní metody nedokázaly určit přesnější dataci. Překvapilo nás, že na chóru kostela byly objeveny runové nápisy, které by se daly interpretovat tak, že kněžiště bylo postaveno v roce 1167 a fungovalo jako kostel až do postavení lodi, k čemuž došlo asi o 95 let později v polovině 13. století. Podle jiné teorie stál na stejném místě starší kostel, který byl nahrazen novostavbou ve 13. století a přitom bylo využito i dřevo z původního svatostánku. Po reformaci byl ve velmi špatném stavu a tak koncem 17. století prošel několika přestavbami. V roce 1723 se norský král rozhodl prodat církevní stavby, aby splatil dluhy z Velké severní války, čímž kostel v Heddalu získala soukromá osoba.

Zaujalo nás, že roku 1814 v tomto kostele vznikla místnost pro potřeby prvních národních voleb, které se konaly ještě v dalších 300 církevních okrscích po celém Norsku, aby voliči zvolili zástupce do shromáždění, které se mělo později toho roku sejít v Eidsvollu. V letech 1848 - 1851 byl kostel přestavěn v empírovém slohu podle návrhů Johana Henrika Nebelonga, ale protože se jednalo o jednu z prvních větších rekonstrukcí středověké budovy a architektům chyběly zkušenosti, nedopadly opravy dobře. Budova trpěla zvýšenou vlhkostí a byla napadána houbami, takže o 100 let později došlo na opravy a přestavbu do původní středověké podoby. Změny byly poměrně drastické a zahrnovaly také mnoho strukturálních oprav, včetně výměny mnoha starých lišt, pražců, latěk a základů.

Nicméně jsme na nároží kostelní lodi našli čtyři původní lišty a také prkna na stěnách pocházela ještě ze starých časů. Velké části lodi však již byly vyrobeny z nových materiálů a také střešní konstrukce získala svůj současný design. Starý roubený kostel nebyl nikdy vytápěn, přesto byl využíván celoročně, což se změnilo v roce 1993, kdy byla upravena stodola v areálu fary tak, aby přes zimu sloužila k církevním obřadům místo kostela. Později jsme si stodolu také prohlédli, ale nepředbíhejme. Když výklad původkyně skončil, účastníci zájezdu kostel začali velmi pomalu opouštět. Jakmile jsme v interiéru stavby zůstali téměř sami, mohli jsme si konečně vnitřek kostela v klidu prohlédnout. Obdivovali jsme zrenovované středověké malby, dřevěný oltář, křtitelnici, varhany, lavice a naším očím nemohlo uniknout ani několik sloupů, nesoucích celou váhu kostela.

Když jsme si vše prohlédli, vstoupili jsme dveřmi do okružní chodby a cestou k východu jsme narazili na tabulky s popisem vyřezávaných postav u dveří. Jedněmi z nich do kostela vstupovaly pouze ženy, neboť svatostánek byl postaven podle přesně a jasně stanovených pravidel a návodů, což souviselo především s místními pověrami, které byly založeny na náboženském rázu. Oltář musel směřovat na východ, jelikož dle myšlení středověkých lidí ďábel a zlé síly údajně vždy útočí ze severu. Z tohoto důvodu také ženy sedávaly na levé straně, protože jim byly přisuzovány silné duchovní vlastnosti a měly by být schopny tuto nežádoucí návštěvu zastavit. Severní stěna proto navíc do dnešních dnů nemá žádná okna. Kdyby totiž satan přišel, neviděl by dovnitř a nemohl by tak na věřící vymýšlet neplechy.

Pak jsme již vyklouzli ven na světlo Boží a obešli si kostel kolem dokola. Při procházce jsme kráčeli také po místním hřbitově, na jehož konci se nacházela zimní modlitebna, vybudovaná v již zmíněné stodole. Hlavně jsme však obdivovali ohromnou stavbu, měřící v nejvyšším bodě 29 metrů, kterou dělníci postavili pouze za pomoci seker. Stavební práce samotné byly tedy velmi náročné a celé dílo vyžadovalo jistou špetku zručnosti. Mohlo by se zdát, že alespoň rekonstrukce těchto kostelů byla za pomoci moderních metod a strojů podstatně jednodušší, ale jak se ukázalo, nejen v NDR udělali soudruzi chybu. Během oprav Heddal Stave totiž norští stavitelé nechali prkna vyrobit strojově, což byla zásadní chyba.

Pokud se totiž dřevo nechá zpracovat stroji, může dojít k výraznému poškození materiálu. Při ručním opracovávání dřeva, například sekerou se zároveň dbá na to, aby nebyly porušené přirozené vlastnosti dřeva a díky tomu následně laťky na sobě jedna na druhou pěkně navazovaly. Ale je také možné, že za všechno mohou zlomyslní norští trollové ! Každopádně pěkná legenda vypráví o tom, že jeden troll naopak při stavbě kostela v Heddalu lidem pomohl. Pět farmářů se prý rozhodlo na tomto místě vybudovat církevní svatostánek a začali hledat stavitele. Jednoho dne se farmář Raud Rygi setkal s cizincem, který mu nabídl své služby, ale záhadný muž si pro provedení práce stanovil tři podmínky, z nichž jedna musela být splněna před dokončením kostela. Raud si měl vybrat ze tří možnosti: přinést slunce a měsíc z oblohy, obětovat své děti nebo uhodnout jméno cizince.

Raud si myslel, že to poslední nebude příliš obtížné a tak souhlasil s podmínkami. Čas začal běžet. Všechny stavební materiály dorazily už za první noci a věž byla postavena během druhé. Raudovi bylo jasné, že kostel bude hotov třetího dne a tak se nešťastník vydal na procházku po polích a snažil se přijít na to, jak by se ten cizinec mohl jmenovat. Stále bloudil a nevědomky dorazil na Svintruberget, skalnatý kopec jihovýchodně od místa kostela, když najednou uslyšel zvláštní ženskou píseň. Text farmáři prozradil jméno cizince a také to, že kostel stavěl horský troll. Ten Rauda navštívil další den, aby mu předal hotový kostel. Když k němu společně dorazili, Raud přistoupil k jednomu ze sloupů, objal ho, jako by ho chtěl narovnat, a řekl: "Hej Finne, tenhle sloup není rovný!"

Překvapený Finn odsekl, že by sloup mohl ještě víc ohnutý a pak spěšně kostel opustil. Raud tedy hádanku vyřešil, ale co se stalo z trollem, žijícím na přilehlé hoře Svintr ? Ten prý nikdy nemohl vystát zvuk kostelních zvonů a tak se s rodinou přestěhoval na více vzdálenou horu Himingen. Během obhlídky kostela jsme si všimli dračích hlav, které se na církevních stavbách obvykle nevyskytovaly. Jelikož se však křesťanství na norském území šířilo velmi pomalu, rozhodli se stavitelé v Heddalu použít k výzdobě i tradiční pohanské prvky, čímž si chtěli zajistit, aby do kostela chodili i místní nekřesťané. Zaujala nás také zajímavě řešená střecha, jejíž tvar v zimě usnadňoval padání sněhu, ale to teď v červenci nehrozilo. Namísto bílých vloček však z nebe začaly padat kapky vody a tak jsme obhlídku svatostánku urychlili.

Prošli jsme bránou v nízké kamenné zídce a krátce se zastavili u sloupu, který zde byl vztyčen na památku voleb, konaných v norských kostelech roku 1814. Následně jsme si prohlédli dřevěnou zvonici na druhé straně cesty a potom jsme zamířili k lavičce. Pochopitelně jsme se na ni v dešti nechtěli posadit, ale přilákala nás sem jiná dvojice sedících lidí. Jednalo se kamenný památník místní rodačky a učitelky hudby, která se jmenovala Olea Crøger. Tato žena v první polovině 19. století po krajině Telemarku systematicky sbírala lidové písně, melodie a balady, které se tak uchovaly pro budoucí generace a nezmizely v propadlišti dějin. Učitelku, naslouchající druhé osobě jsme si bleskově prohlédli a pak jsme se rychlým krokem vrátili k prodejně suvenýrů. Vyfotili jsme se u norské vlajky a chvíli počkali, než přestane pršet.

Jak déšť rychle přišel, tak se zase posunul dál a my jsme se mohli vydat pro kešku. Po úspěšném odlovu jsme zamířili k autu na parkovišti a pak jsme vyrazili za 99 kilometrů vzdáleným vodopádem Nedrebøfossen. Jeli jsme po mezinárodní silnici E134, díky které cesta krajinou Telemarku rychle ubíhala. Když jsme minuli vesnici Hjartdal, vjeli jsme do 9355 metrů dlouhého tunelu s názvem Mælefjell, který zde vznikl v letech 2013 – 2019. Tunel nám zrychlil jízdu o několik minut, protože jsme horu Mælefjell nemuseli objíždět přes jiné vesnice, nicméně jsme žádný čas nakonec neušetřili. Zhruba uprostřed tunelu totiž svítilo modré světlo a tak jsme využili odstavné plochy a na chvíli se zde zastavili. Zajímavý technický úkaz jsme si nafotili, ale moc dlouho jsme se zde nezdržovali, neboť jsme si všimli nápisu o zákazu zastavení.

Navíc na naši přítomnost dohlížela bezpečnostní kamera, takže jsme nechtěli riskovat případnou pokutu a raději jsme rychle nasedli do auta, jímž jsme pokračovali za naším dalším cílem. Projížděli jsme kouzelnou norskou krajinou, plnou jezer, rybníků a malých vesniček, které spojovala dvouproudá silnice, skrápěná deštěm. Rovinaté lesní úseky, kde jsme očima marně hledali losy, žijící volně ve zdejší přírodě, vystřídal občasný sjezd serpentinami do údolí a po více než hodině a půl jsme konečně přijeli k málo známému vodopádu Nedrebøfossen u obce Dalen, o němž však již vypráví jiný můj článek. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme druhý den v Norsku navštívili Holmenkollen a Heddal. Pokud jste do obce Heddal také zavítali, můžete své poznatky napsat do komentářů pod tímto článkem. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/heddal-nejvetsi-dreveny-kostel-v-norsku​

Historie :

Dřevěný trojlodní roubený kostel Panny Marie byl postaven v obci Heddal někdy kolem roku 1200 podle plánů neznámého architekta, ale ani moderní metody nedokázaly určit přesnější dataci. Na chóru kostela byly objeveny runové nápisy, které by se daly interpretovat tak, že kněžiště bylo postaveno v roce 1167 a fungovalo jako kostel až do postavení lodi, k čemuž došlo asi o 95 let později v polovině 13. století. Podle jiné teorie stál na stejném místě starší kostel, který byl nahrazen novostavbou ve 13. století a přitom bylo využito i dřevo z původního svatostánku. Po reformaci byl ve velmi špatném stavu a tak koncem 17. století prošel několika přestavbami. V roce 1723 se norský král rozhodl prodat církevní stavby, aby splatil dluhy z Velké severní války, čímž kostel v Heddalu získala soukromá osoba. Roku 1814 v tomto kostele vznikla místnost pro potřeby prvních národních voleb, které se konaly ještě v dalších 300 církevních okrscích po celém Norsku, aby voliči zvolili zástupce do shromáždění, které se mělo později toho roku sejít v Eidsvollu.

V letech 1848 - 1851 byl kostel přestavěn v empírovém slohu podle návrhů Johana Henrika Nebelonga, ale protože se jednalo o jednu z prvních větších rekonstrukcí středověké budovy a architektům chyběly zkušenosti, nedopadly opravy dobře. Budova trpěla zvýšenou vlhkostí a byla napadána houbami, takže o 100 let později došlo na opravy a přestavbu do původní středověké podoby. Změny byly poměrně drastické a zahrnovaly také mnoho strukturálních oprav včetně výměny mnoha starých lamel. Čtyři nárožní lamely lodi a poloprkenné stěny jsou stále původní, ale byly vyměněny základy, pražce a laťky. Velké části lodi jsou vyrobeny z nových materiálů a také střešní konstrukce získala svůj současný design. Starý roubený kostel nebyl nikdy vytápěn, přesto byl využíván celoročně, což se změnilo v roce 1993, kdy byla upravena stodola v areálu fary tak, aby přes zimu sloužila k církevním obřadům místo kostela. Kostel v Heddalu je jedním z 28 dochovaných roubených staveb v Norsku a je považován za největší z nich. Stále se oblíbenou turistickou atrakcí a je otevřen pro veřejnost během letní sezóny. Přesto je stále v provozu a zůstává oblíbeným místem pro svatby.

Historie čerpána z těchto webů

https://en.wikipedia.org/wiki/Heddal_Stave_Church

https://en.wikipedia.org/wiki/M%C3%A6lefjell_Tunnel

https://en.wikipedia.org/wiki/Olea_Cr%C3%B8ger

https://medium.seznam.cz/

Dřevěný kostel v Heddalu je držitelem norské turistické známky č.3.

https://www.turisticke-znamky.cz/norsko.html​