Byla to láska na první pohled, neboť Český ráj nás okouzlil hned během naší premiérové dovolené v tomto malebném kraji a tak jsme se sem v průběhu dalších let rádi vraceli. Většinou jsme v památkami nabitém kousku naší země zasazených do krásné přírody strávili týden, ovšem pravidlo o výjimkách bylo uplatněno i v tomto ohledu. Změnu si v podstatě vyžádalo naše podnikání, které se postupně rozvíjelo a jednoho roku jsme stáli před otázkou, jak zrychlit balení vyrobených mýdel a šumivých bombiček do koupele. Bylo jich stále více a více, takže jsme situaci museli nějak vyřešit a po mnoha úvahách jsme se rozhodli pořídit si balící stroj. Jelikož by nový výrobek stál mnoho desítek tisíc korun, pátrali jsme po bazarovém stroji a náhoda tomu chtěla, že starší a téměř nepoužívaný kousek jsme objevili ve vesnici nedaleko Turnova.

Na jednu květnovou neděli jsme si tedy domluvili prohlídku balícího stroje a také ubytování na tři dny v Karlovicích u Turnova, jelikož jsme rádi spojovali příjemné s užitečným či v tomto případě práci se zábavou. Počasí nám celý víkend přálo a tak jsme se mohli procházet nádhernou přírodou a poznat poměrně dost památek. A jelikož Karlovice ležely na dohled od úžasného výtvoru matky přírody, který si lidé pojmenovali jako Hruboskalské skalní město, byl by doslova hřích se sem nevydat. Vůbec nám nevadilo, že jsme zmíněnými skalami proklouzli o čtyři roky dříve během týdenní dovolené, protože se nám v nich moc líbilo a navíc jsme si tentokrát naplánovali trochu jinou trasu. Na závěr výletu jsme zavítali do lázní Sedmihorky, které jsme minule vynechali a proto jsme chtěli tento nedostatek napravit.

Do srdce Sedmihorek jsme zamířili po obhlídce čtyřech pramenů, ležících v lese nad lázeňským komplexem, do něhož nás přivedla modrá značka. Ocitli jsme se v nejstarším vodoléčebném ústavu v Čechách, jejichž sláva se kdysi dotýkala hvězd a kam kdysi za léčivými prameny jezdívali lidé z celého světa. Hosté v druhé polovině 19. století využívali areál se šesti kamennými a pěti dřevěnými domky a kolonádou, ale my jsme tady během procházky o 150 let později potkali jen pár jiných turistů, našli vyschlé prameny a prohlédli si několik prázdných budov, které nebyly po druhé světové válce zbořeny. Jako první jsme spatřili starý lázeňský dům a současnou ubytovnu Pramen, kde býval pomníček s tekoucí vodou, označený jako Elizabetina studna, podle druhého jména manželky majitele panství.

Na druhé straně silnice se nacházelo občerstvení s poloprázdným parkovištěm, za nímž jsme spatřili krásný odpočinkový altán. Kolem něj se rozprostíralo prostranství, které mívalo parkovou úpravu s květinovou výzdobou, nicméně jsme kráčeli po obyčejném plácku bez nějakého zkrášlení. Na druhou stranu se psal teprve začátek května a turistická sezóna ještě nezačala, takže jsme dokázali pochopit absenci těchto prvků. Za altánem začínala dlouhá budova lázní, kde se všechno podstatné vlastně odehrávalo. Kolem této budovy stávala dřevěná kolonáda, v jejímž středu býval Jánský pramen, který se původně jmenoval po majiteli panství Aloisův a později se nazýval Sedmihorky. Právě k němu vedly další naše kroky a když jsme k němu přišli, potkali jsme zakladatele vodoléčebného areálu doktora Šlechtu.

Nadšený zastánce vodoléčebných metod Vincence Priesnitze nás samozřejmě nemohl přivítat osobně, ale pouze jsme spatřili jeho realistickou bronzovou bustu, kterou roku 1890 vytvořil Josef Václav Myslbek. Ta byla umístěna na mohutném žulovém podstavci s malými kašnami po stranách a jméno autora tohoto díla jsme našli napsané na desce pod bustou, která se po 2. světové válce musela na dlouhá léta přestěhovat do prostor mezi ubytovnami Zámeček a Pramen. Doktor Šlechta totiž pocházel z textilního rodu průmyslníků a nekorespondoval s tehdejší socialistickou ideologií, takže na své původní místo se busta vrátila až po rekonstrukci kolonády v roce 1992. Dále jsme zde našli název pramene Sedmihorka, podle něhož byly lázně pojmenovány, ovšem původně se nazývaly Bad Wartenberg.

Během národnostního hnutí byly přejmenovány podle nejsilnějšího pramene, jenž byl už od 18. století proslulý jakožto léčivý a který kdysi dodával veškerou vodu pro potřebu lázní, jejichž návštěvnost postupně stoupala tak, jak se o nich šířila dobrá pověst. Naproti dlouhé lázeňské budovy jsme narazili na apartmánový dům Zámeček, v jehož přízemí býval poštovní a telegrafní úřad. Na fasádě budovy jsme našli dvě pamětní desky, přičemž první připomínala návštěvu prezidenta T.G. Masaryka roku 1922 a druhá pobyt spisovatelky Elišky Krásnohorské v roce 1869. Následně jsme krátce shlédli budovu stylové staročeská restaurace Podzámecká krčma, která však byla ještě zavřená. Pak jsme kolem hospůdky proklouzli a vzápětí jsme si již prohlíželi Ferdinandův pramen, který vypadal jako téměř všechny ostatní zdroje vody v okolí.

Měl totiž podobu pískovcového památníku, na němž jsme našli letopočet 1855, kdy umělecké dílo vzniklo a dále našim očím neunikl nápis se jménem arcivévody Karla Ferdinanda, jenž se roku 1853 v lázních zdržoval. O něco níže jsme uviděli vodovodní kohoutek, ale životodárná tekutina z něj netekla. Když býval Ferdinandův pramen aktivní, voda z něj vytékala do malé nádržky pod kohoutkem, ale jednoho dne se ztratila, stejně jako u nedalekého pramene Sedmihorka, který jsme viděli o pár minut dříve. Během naší návštěvy jsme tak v uzavřeném hotelovém komplexu žádný aktivní zdroj vody nenašli. Když jsme si Ferdinandův pramen prohlédli, popošli jsme pár metrů k chytré tabuli, na níž jsme si přečetli kompletní historii lázní Sedmihorky, které založil roku 1841 již několikrát zmiňovaný turnovský lékař Antonín Šlechta (1810- 1886).

Přečetli jsme si, že se zde léčilo studenou vodou, pobytem na čerstvém vzduchu, tělesným cvičením a dietou. Jezdily sem významné osobnosti, jako např. Jan Neruda, Eliška Krásnohorská, Otilie Sklenářová - Malá, Gustav Pfleger Moravský, Jindřich Mošna nebo František Karel Kolár, ale i německy mluvící hosté. Po smrti doktora Šlechty roku 1886 se zaměření areálu postupně měnilo, například se zde praktikovala léčba rašelinou. Po odchodu posledního místního lékaře do armády roku 1814 se lázně změnily na klimatické a budovy se používaly pro ubytování letních hostů. Dále jsme se dozvěděli, že toku 1945 byly lázně znárodněny a přeměněny na zotavovnu ROH, po revoluci převedenou na obchodní společnost. Žel nikdy již nedosáhly Sedmihorky bývalé úrovně pro kterou byly v minulosti tak vyhledávanými.

Samozřejmě bychom byli rádi, pokud by se současným majitelům podařilo obnovit zašlou slávu Sedmihorek a my bychom tak měli důvod k druhé návštěvě lázeňského komplexu. Více jsme toho v bývalých lázních vidět nemohli a tak jsme pomalým krokem zamířili k silnici do Karlovic, kde jsme byli ubytováni. Jak jsme zakončili druhý den pobytu v Českém ráji roku 2016, zjistíte snadno v sekci Velké povídání o výletech, kde na vás čeká opravdu obsáhlý cestopis s názvem Jak jsme se z Turnova vrátili do Karlovic po hruboskalském hřebeni. Pokud jste lázeňský areál také navštívili, můžete své poznatky napsat do komentářů dole pod článkem, za což předem děkujeme. Jestliže vás tento článek inspiroval k navštívení Českého ráje nebo dokonce lázní Sedmihorky, pak splnil svůj účel a my vám přejeme příjemné zážitky.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/lazne-sedmihorky-areal-lazni​

Historie :

Lázně Sedmihorky, nejstarší vodoléčebný ústav v Čechách, založil roku 1841 MUDr. Antonín Šlechta, nadšený zastánce vodoléčebných metod Vincence Priesnitze. Antonín Šlechta (1810- 1886) působící jako městský lékař v Turnově se začal zabývat myšlenkou na založení lázeňského ústavu v okolí. Podnětem k jeho záměrům mu byla krásná romantická krajina turnovského okolí, s hojností studené pramenité vody s jejichž léčebnými účinky uvažoval. Za výrazné podpory tehdejšího majitele hruboskalského panství, Aloise Lexy, rytíře z Aehrentalu, bylo vybráno polesí Wartenberg. Volbu tohoto místa podpořily kromě velkého počtu lesních pramenů se studenou vodou i dobré přístupové možnosti po dokončení stavby císařské silnice mezi Turnovem a Jičínem. Objekty polesí byly přestavěny na lázeňské domy, areál zahájil zkušební provoz a dostal název Bad Wartenberg. K oficiálnímu otevření lázní došlo 15. května 1842. Polovina 19. století se vyznačovala zvýšeným národně uvědomovacím procesem, trvale většího významu nabývala rodná řeč a její prosazení na území českého království a tak lázně přijaly půvabný a libozvučný název Sedmihorky (zásobárnou místních pramenů bylo - jak se uvádělo - sedm vršků, hůrek či horek). Pramen "Sedmihorka", jinak po majiteli panství také "Aloisův", dodával veškerou vodu pro potřebu lázní. Zatímco v roce 1841 bylo v nových lázních léčeno pouze sedm osob, o rok později již padesát osm pacientů. Návštěvnost postupně stoupala tak, jak se šířila dobrá pověst o tomto léčebném zařízení. V druhé polovině existence lázní vedených dr. Šlechtou dosáhla velmi slušné úrovně kolem 500 osob ročně.

V průběhu téměř dvaceti let byl vytvořen lázeňský areál se šesti kamennými a pěti dřevěnými domky a dřevěnou kolonádou. Lázně se těšily přízni nejen obyvatelstva rakouské monarchie, ale i vysoce postavených hostů z cizích zemí. Častými hosty byli přátelé a známí rodiny Aehrenthálů. Mimo německy mluvících hostů, pobývala v Sedmihorkách stále početnější část českých hostů, významných vlasteneckých osobností veřejného a kulturního života, které k sobě doktor Šlechta zval. Za všechny vzpomeňme alespoň Jana Nerudu nebo Elišku Krásnohorskou. Čeští lázeňští hosté, nadšeni nevšední krásou okolní krajiny, počali ji v sedmdesátých letech 19. století nazývat Českým rájem. Tento název se později vžil nejen pro krajinu Hruboskalskou, ale pro širokou oblast od Jičína, přes Turnov až k Mnichovu Hradišti a na Maloskalsko. Václav Durych ve své knize z Českého ráje vydané v roce 1886 popisuje léčebné procedury v sedmihorských lázních. Uvádí, že nejdůležitějším způsobem léčení, bylo léčení studenou vodou, která se používala zevním i vnitřním způsobem. Zevně se voda používala koupelemi celého těla nebo jen polovičními, omýváním, třením, sprchami, sedací či parní lázní. Vnitřní používání stanovil lékař dle stavu nemocného. Denně se předepisovalo průměrně až dvacet malých skleniček, někdo však měl povoleno vypít pouze pět, jiný až třicet pět skleniček vody. Velmi důležitými byly lázně vzduchové. Pacient, který šel do vzduchové lázně se musel podrobit osprchování nebo proceduře opleskávání. Potom nahý, jen s přehozeným prostěradlem a hlavou pokrytou slaměným širákem se vydal na procházku do lesa. Vzduchové lázně se používalo jen v suchém a teplém počasí dvě hodiny před polednem. Před započetím vzduchové lázně zarazil lázeňský v parku červenobílý prapor jako znamení ženám, že do dvanácté hodiny je pro ně dotyčná část lesa uzavřena. Dr. Šlechta zkušebně vyhradil též vzduchovou lázeň pro ženy, své rozhodnutí však brzy zrušil, poněvadž to prý nedělalo dobrotu.

MUDr. A. Šlechta zemřel 2.ledna 1886 a byl pochován v rodinné hrobce v Lomnici nad Popelkou. Osudy sedmihorských lázní byly spojeny s jeho jménem po dobu 45 let. Byl znám nejen pro svůj lékařský věhlas, ale i pro svoji milou a dobrosrdečnou povahu, pro kterou byl všemi hosty ctěn. Na jeho památku mu dali jeho vděční přátelé a lázeňští hosté postavit v centru Sedmihorek bustu. Po smrti dr. Šlechty si lázeňské objekty dlouhodobě pronajal jeho příbuzný Jan Šourek, účetní podskalského pivovaru, který převzal správu lázní 15.června 1886. Přistoupil k této správě energicky, s podnikatelským zápalem. Provedl řadu úprav lázeňského zařízení a pro pohodlí hostů nově zařídil bývalou jídelnu v Lázeňském domě na elegantní hostinskou místnost. Chtěl provozovat lázeňskou činnost nadále pod vedením smluvního lékaře. Byl si však patrně vědom, že již nemůže spoléhat jen na lázně, které úmrtím dr. Šlechty ztratily částečně svoji přitažlivost, proto počítal i s možností ubytování letních hostů a s další podnikatelskou činností. V neděli a ve čtvrtek na lázeňském prostranství vyhrávala hudba, lázně se vytápěly a hosté využívali možnosti koupelí. Mezi lázeňskými hosty byla i nadále řada významných českých osobností z veřejné a kulturní oblasti. Pravidelným hostem Sedmihorek se stal cestovatel Josef Kořenský, který roku 1893 podnikl se sládkem podskalského pivovaru Karlem Řezníčkem cestu kolem světa. S časem se měnily i léčebné metody, podle názoru lékaře, který právě v Sedmihorkách po smrti dr. Šlechty pracoval. K léčení se začala používat i rašelina z nedalekého rašeliniště Bezedná, která však svým složením neodpovídala léčebným potřebám. Proto se údajně počala dovážet rašelina ze Železnice, což ovšem podstatně prodražovalo léčebný proces. Je patrné, že po úmrtí zakladatele lázní se počalo experimentovat a Sedmihorky ztratily svůj původní charakter vodoléčebných lázní. Prvním z lékařů, který řídil léčení v Sedmihorkách po smrti dr. Šlechty byl MUDr. Plachecký, kterého později vystřídal MUDr. Ostrčil, bratr hudebního skladatele Otakara Ostrčila. Posledním z lékařů v Sedmihorkách byl MUDr. Tadra, který však musel po vyhlášení mobilizace 1914 nastoupit vojenskou službu v rakouské armádě. Za daných okolností nebyla naděje na další pokračování v lázeňské léčbě. To byl po sedmdesáti třech letech definitivní konec léčebných lázní v Sedmihorkách. 

I nadále se využívalo bývalých lázeňských objektů k ubytování letních hostů, jen označení se změnilo na klimatické lázně. Po úmrtí manželky nájemce lázní Augusty Šourkové v roce 1919, převzal Sedmihorky nový nájemce Václav Novotný, který zde působil do roku 1939. Jeho nástupcem se stal František Hájek, který měl dalekosáhlé plány na rozšíření areálu. Přistavěl ke kuchyňskému domu restaurační budovu ve tvaru L, jejíž kratší stranu napojil na boční stěnu kolonády. Po zatčení Fr. Hájka německým gestapem v roce 1942, převzal správu lázní Sedmihorek nájemce Václav Navrátil, který provedl přístavbu sálu (dnešní hotelové jídelny). Protože Sedmihorky patřily do majetku hruboskalského panství, byly po osvobození v roce 1945 znárodněny a propadly ve prospěch státu. Areál bývalých lázní byl převeden do správy Ústřední rady odborů, která zde zřídila zotavovnu Revolučního odborového hnutí k výběrové rekreaci pracujících. Po roce 1945 bylo několik bývalých lázeňských budov rozbouráno, především všechny dřevěné objekty, včetně hrázděného Švýcarského domu. V roce 1990 se ROH transformovalo na odborové svazy. Usnesením mimořádného odborového sjezdu 2.3.1990 byla definitivně ukončena existence ROH a jeho právním nástupcem se stala Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů, na kterou přešla veškerá vlastnická práva po zaniklém ROH. Ta převedla areál Lázní Sedmihorek do vlastnictví své obchodní společnosti G.E.N. Služby rekreačního zařízení využívala i cestovní společnost odborových svazů OREA, jejíž jméno se v jednom období objevilo i v názvu zařízení. Žel nikdy již nedosáhly Sedmihorky bývalé úrovně s bohatou parkovou a květinovou výzdobou, s pečlivě udržovanými vycházkovými pěšinami a tekoucími pramennými pomníčky, čistotou a útulností, pro kterou byly v minulosti tak vyhledávanými. Zda-li se podaří obnovit zašlou slávu Sedmihorek záleží na současných majitelích a vedení rekreačního komplexu.

Historie čerpána z webu

http://www.karlovice-sedmihorky.cz/

https://mystero.cz/pramen/sedmihorky

Lázně Sedmihorky jsou držitelem turistické známky č.994.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/skalni-mesto-sedmihorky-c994