V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do Osla a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Z mezinárodního letiště v Sandefjordu jsme se zapůjčeným autem přesunuli do 110 kilometrů vzdáleného Osla, v němž jsme strávili zbytek dne. Po příjezdu do města jsme francouzský bílý vůz zaparkovali zdarma v rezidenční čtvrti Ellingsrudåsen a pak jsme si šli do supermarketu Kiwi koupit balenou vodu na pití. Následně jsme zamířili ke vstupu do metra, které se nacházelo jen pár desítek metrů od obchodu a uvnitř chodby jsme si v automatu koupili jízdenky. Pak jsme sjeli výtahem hluboko do podzemí a když jsme z klece vystoupili, nestačili jsme zírat. Ocitli jsme se v chodbách s přírodními horskými stěnami, takže jsme si připadali jako na exkurzi v jeskyni a nikoliv jako v metru. Na větší rozjímání však nebyl čas, neboť nám za pár minut odjížděl vlak a tak jsme úžasnou chodbou sestoupili dolů k čekající soupravě.

Ellingsrudåsen byla totiž od svého otevření v roce 1981 konečnou stanicí druhé linky metra, kterou jsme se svezli do centra města. Během jízdy jsme na několika zastávkách z reproduktorů slyšeli hlášení, oznamující naši polohu a nemohli jsme přeslechnout ani upozornění, že se dveře zavírají. V norštině tato věta zněla asi takto : Do jedné rukys. Cesta ubíhala a přibližně po dvaceti minutách jsme vystoupili na zastávce u Národního divadla. Vzápětí jsme opustili podzemní prostory a zahájili procházku po historickém středu města, kde jsme poznali několik památek a zajímavostí. Vzhledem k názvu stanice metra bylo celkem jasné, že během špacíru nemůžeme minout budovu Národního divadla, která byla postavena roku 1899 podle projektu architekta Henrika Bulla a tak se Nationaltheatret stalo první památkou, kterou jsme v Oslu viděli.

Před námi stála budova se třemi scénami, na nichž současný návštěvník může vidět činohry, hlavně norská dramata. My jsme se dovnitř divadla nedostali a ani jsme neměli v úmyslu na nějaké představení zajít, nicméně alespoň jsme si budovu ze žlutých cihel obešli kolem dokola. Na divadle nás zaujala zejména drobná sochařská výzdoba, rizality se sloupy, středová střešní kopule a komín na okraji zadní části budovy. Obhlídku nám bohužel stěžoval plot, který postavili stavebníci, opravující divadlo jako na potvoru zrovna, když jsme poprvé přiletěli do Osla. Díky renovacím jsme neviděli ani sochy Henrika Ibsena a Bjørnstjerne Bjørnsona, které byly zakryty zelenou plachtou. Sochy nestály před hlavním vchodem do divadla náhodou, neboť díla těchto dvou umělců byly spolu s těmi od Ludviga Holberga prvními, které se tu odehrály.

Jména všech třech pánů jsme si přečetli mezi sloupy na hlavním průčelí budovy, která se dochovala bez větších přestaveb v původní podobě. Vnitřní prostory však byly v letech 1972 – 1973 upraveny a zmodernizovány. Rozšířil se počet hereckých šaten, kanceláří a sociálního zařízení. Změn k lepšímu doznalo také vybavení jeviště, byla přestavěna hlavní scéna a přibylo více sedadel pro diváky. Zaujalo nás, že Národní divadlo bylo založeno jako soukromá instituce a teprve od roku 1929 mu norská vláda začala poskytovat skromnou podporu. Přes několik krátkých období, kdy byla některá ze scén uzavřena, norské Národní divadlo funguje dodnes a to je dobře. Během obchůzky kolem divadla jsme narazili na několik dalších soch, ale o tom již vypráví jiný můj článek. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme se první den v Norsku procházeli centrem Osla.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/oslo-narodni-divadlo-nationaltheatret​

Historie :

Národní divadlo v Oslu (norsky: Nationaltheatret) bylo založeno roku 1899, ale jeho počátky lze ale hledat již v divadle Christiania, které bylo založeno v roce 1829, a z něhož se rekrutovala většina herců prvního souboru národního divadla. Svou činnost divadlo zahájilo třemi představeními her Ludviga Holberga, Henrika Ibsena a Bjørnstjerne Bjørnsona. Sochy Ibsena a Bjørnsona dnes stojí před hlavním vchodem. Hlavní budova se nachází v centru mezi královským palácem a parlamentem a navrhl ji architekt Henrik Bull (1864–1953). V hlavní budově se konají představení na hlavní scéně (Hovedscenen), v amfiteátru (Amfiscenen) a komornější představení se konají v Malířském salonu (Malersalen). Kromě toho pod národní divadlo spadá ještě Torshovské divadlo (Torshovteatret) ve čtvrti Torshov - do tohoto divadla se mohou hlásit nezávislé skupiny herců se společným uměleckým projektem a dostávají možnost ho zde provozovat obvykle dva roky. Zajímavostí je, že Národní divadlo bylo založeno jako soukromá instituce a teprve od roku 1929 norská vláda začala poskytovat skromnou podporu. Roku 1975 se majitelem staly stát a město, od roku 1995 jde o instituce čistě státní, vlastníkem divadla je Ministerstvo kultury. Jde o jednu ze tří národních divadelních institucí v Norsku (vedle Den Nationale Scene v Bergenu a národní opery a baletu hrajících v operním domě v Oslu). V letech 1899–1919 se v divadle hrála i operní představení, do roku 1960 pak operetní. Od té doby se scéna věnuje výhradně činohře, s důrazem na norské drama.

Historie čerpána z těchto webů

https://cs.wikipedia.org

https://www.nationaltheatret.no

Město Oslo nemá turistickou známku.