Letohrad - Václavské náměstí
Václavské náměstí tvoří historický střed města Letohrad, bývalého Kyšperku. Náměstí o rozměrech asi 140 x 50 metrů začalo postupně vznikat po výstavbě tvrze v 16. století, která stávala na místě dnešního zámku a tak tudy procházelo spoustu poutníků, obchodníků a jiných návštěvníků města. V 17. století se za vlády hraběte Vitanovského město rozrostlo, v letech 1680 - 1685 byla tvrz přestavěna zámek a také byl na náměstí postaven kostel sv. Václava. Hrabě Vitanovský také založil šest cechů, zrušil robotu a založil špitál pro staré a chudé lidi. Prašné náměstí bylo později vydlážděno a tvář náměstí v průběhu staletí také změnily časté požáry, tak jako v jiných českých a moravských městech. Souvislá patrová zástavba kolem náměstí s dochovaným podloubím tak pochází převážně z rozsáhlé přestavby města po požáru v roce 1824.
Orlické hory vždy patřily mezi naše nejoblíbenější destinace, kam jsme se vždy rádi vraceli. Na různých místech jsme v nich strávili několik letních i zimních dovolených a dokonale jsme tak poznali různé tváře této části české země. Jednoho roku jsme učinili výjimku a zavítali sem v rámci třídenního listopadového pobytu, kdy jsme byli ubytování v Čenkovicích. Cestou do chaty Pod sjezdovkou jsme se zastavili v Letohradě, abychom se seznámili s památkami města. Některé jsme sice viděli už o 10,5 roku dříve během vůbec první zimní dovolené, ale Letohrad toho nabízel mnohem více. Bylo chladno, ale počasí nám přálo a tak jsme mohli v bývalém Kyšperku bez obtíží poznat spoustu nových pamětihodností, jež jsme předtím v zimě neviděli. Nicméně jsme nedali košem ani těm, které jsme už navštívili.
Po příjezdu do Letohradu jsme naše stříbrné auto zaparkovali u Muzea řemesel a když jsme si prohlédli jeho expozice, vydali jsme se pěšky do centra města, kolem něhož se nacházela největší koncentrace turistických cílů. Pochopitelně jsme si nemohli nechat ujít ani památky na nevelkém Václavském náměstí, tvořící historický střed bývalého Kyšperku. Náměstí o rozměrech asi 140 x 50 metrů začalo postupně vznikat po výstavbě tvrze v 16. století, která stávala na místě dnešního zámku a tak tudy procházelo spoustu poutníků, obchodníků a jiných návštěvníků města. V 17. století se za vlády hraběte Vitanovského město rozrostlo, v letech 1680 - 1685 byla tvrz přestavěna zámek a také byl na náměstí postaven kostel sv. Václava. Hrabě Vitanovský také založil šest cechů, zrušil robotu a založil špitál pro staré a chudé lidi.
Prašné náměstí bylo později vydlážděno a tvář náměstí v průběhu staletí také změnily časté požáry, tak jako v jiných českých a moravských městech. Souvislá patrová zástavba kolem náměstí s dochovaným podloubím tak pochází převážně z rozsáhlé přestavby města po požáru v roce 1824. Většina domů je v současnosti prohlášena za kulturní památky a krásné stavby jsme si rádi během procházky prohlédli. Pohled na barevné domy s podloubím nám ovšem kazilo velké množství projíždějících automobilů a také zaparkované vozy na různých místech centra. Prohlídku Václavského náměstí jsme zahájili v jeho dolní části, konkrétně u budovy muzea a informačního centra, které jsme navštívili už o 10,5 roku dříve během zimní dovolené. I tentokrát jsme zašli dovnitř, ale pouze pro razítka do památníku, která o tři otisky rozšířila naši sbírku.
Muzeum, informační centrum a rodný dům spisovatele Petra Jilemnického
Když jsme vyšli ven, tento dům s raně barokním štítem, vystavěný roku 1648 a empírově upravený někdy kolem roku 1830, jsme si prohlédli zvenku. Viděli jsme jej v podobě z druhé poloviny 20. století, kdy proběhla jeho rekonstrukce. Na průčelí domu č.77 nám do oka padla nika se sochou Panny Marie Kafkovské a na fasádě jsme ještě spatřili desku, připomínající že se v tomto domě narodil Peter Jilemnický, slovenský spisovatel, novinář, učitel a komunistický politik českého původu. V jeho práci bylo zpočátku možno zpozorovat prvky expresionismu, později pak silné sociální cítění, autobiografické prvky a politické názory, ale i lyrika a popisy přírodních krás. Zemřel 19. května 1949 v Moskvě ve věku 48 let. Pohřben byl nejprve v Bratislavě, roku 2016 byla urna s jeho popelem přenesena do rodinného hrobu na hřbitově v Letohradě.
Měšťanský dům č.57 - fara
Pak jsme se začali věnovat řadě domů na pravé straně náměstí s krásnými podloubími. Mezi nejstarší patřil barokní dům z roku 1676, který byl postižen požáry v letech 1779 a 1824, kdy byl také obnoven v duchu doznívajícího klasicismu. V 18. století sloužil jako fara a nás zaujalo, že díky své zděné konstrukci dům zastavil šíření ohně při druhém požáru. Obdivovali jsme jeho průčelí, doplněné oválnou kartuší s reliéfem Krista a bohatě zdobená okna, umístěná mezi lisénové rámce. Když jsme si jej prohlédli, přesunuli jsme se k sousednímu domu č.56 se žlutou fasádou, v němž kolem roku 1570 sídlili radní města. Původní přízemní radnici v renesančním slohu pak v 17. století přestavěli na patrovou budovu s hodinovou věží. V roce 1779 v radnici vypukl požár a shořela celá východní strana náměstí.
Bývalá radnice, škola a záložna v domě č.56
V radnici bývala světnice pro zasedání radních, šatlavy, komora ponocného, strážnice a komory pro vojáky, kteří přijížděly na úřední jednání, dokonce tu bydlela i kuchařka. Roku 1824 radnice znovu vyhořela a po přestavbě na dům s podloubím získala dnešní vzhled. Byl zde byt pro městského listovního a tajemníka, dále zde bývala od roku 1870 záložna, jež byla o 17 let později přeměněna na spořitelnu. Od roku 1886 zde sídlila škola. V roce 1909 se spořitelna vystěhovala, a to do domu č. 45, stejně jako městský úřad. Úřadovny pak byly pronajaty na byty. V letech 1935 1936 proběhly na domě úpravy pro muzeum a galerii. Mezi okny v prvním patře jsme spatřili bronzovou pamětní desku, připomínající návštěvu prezidenta T.G. Masaryka a pak jsme popošli pár kroků k vedlejšímu domu s č.55.
Měšťanské domy č.55 a č.52
Jednalo se o klasicistní městský dům z roku 1674, který také roku 1779 vyhořel a jenž byl po druhém požáru v roce 1825 klasicistně upraven. Viděli jsme jej v podobě z konce 20. století a na průčelí mezi okny jsme spatřili pamětní deska z černého mramoru se zlaceným nápisem, který nám prozradil, že zde žili a tvořili umělci akademičtí malíři bratři Umlaufové. O kousek dál jsme se zastavili u domu č.52, který prošel úplně stejnou historií. Původně barokní stavba z doby kolem roku 1670 vyhořela při požárech v letech 1779 a 1824, kdy byl rovněž zrekonstruován v klasicistním slohu. Následně v něm vznikl hotel a nás zaujalo, že o padesát let později chtěl tehdejší majitel František Kryštofek přistavět jedno patro a zároveň zastavět loubí, ale žádost byla zamítnuta. V druhé polovině 20. století byla památková hodnota domu částečně snížena nevhodnými úpravami.
Měšťanské domy č.51, č.48 a č.46
Sousední dům č.51 z roku 1671 prošel totožným vývojem. Raně barokní dům s dřevěnou pavlačí vyhořel při obou požárech a musel to být pořádný ohníček, jelikož v něm sídlila výčepna kořalek. Po rekonstrukci se sortiment změnil, neboť v přízemí bývala mlékárna a jídelna, zatímco první patro obývali nájemníci bytů. Další naše zastávka proběhla u domu č.48 s klenutým trojosým podloubím, ve kterém býval koloniální obchod a prodávalo se zde na tu dobu luxusní zboží, třeba cukr z Karibiku, káva z Brazílie, čaj z Indie či mýdla, prací prášky, rýže, kakao a podobně. Vedle zářila žlutá fasáda domu č.46. Raně baroknímu domu z roku 1680 chybělo podloubí a jeho průčelí bylo upraveno v druhé polovině 19. století. V patře jsme spatřili prázdný výklenek, v němž stávala barokní socha sv. Jana Nepomuckého.
Měšťanské domy č.45, č.44 a č.43
Pak jsme se ocitli u nárožního domu č.45, v němž býval hostinec Občanská beseda a od roku 1887 sál pro ochotnické divadlo, které bylo po třech sezonách zrušeno. Roku 1893 byl dům přestavěn do nynější podoby s neorenesanční fasádou. V roce 1909 objekt koupila městská spořitelna, která sídlila v přízemí, kdežto do prvního patra lidé chodili za zaměstnanci městského úřadu. Do sousedního vchodu s č.44 pro změnu letohradští občané mířili kvůli vyřizování poštovních záležitostí. Státní instituce zde sídlila v letech 1905 – 1999, než byla přemístěna do nové moderní budovy. Zaujalo nás, že v roce 1908 se v tomto domě konaly první pokusné telefonní hovory a o rok poději již měl Letohrad prvních šest abonentů tohoto moderního vynálezu. V roce 1924 byla pošta rozšířena i do prvního patra z důvodu velkého vytížení a počet zaměstnanců se zvýšil na čtyři.
Měšťanský dům č.7
Následně jsme přešli na opačnou stranu náměstí, minuli moderní budovu současného městského úřadu č.10 a začali se věnovat druhé řadě domů. Bylo jich ovšem podstatně méně, protože významnou část náměstí zabíral kostel sv. Václava a sousední zámek. Navíc jsme zde našli jen jeden zajímavý dům, který byl označen šťastnou sedmičkou. Původní raně barokní objekt z konce 17.století a dřevěnou pavlačí vyhořel při velkém požáru města roku 1824. Nový klasicistní zděný objekt vybudován o rok později, ale v roce 1908 znovu přestavěn. Byla zde pekárna. Líbil se nám na něm ranně barokní štít, upravený empírově a sladěnost oranžového domu s modrým sousedním objektem, který rovněž disponoval zachovaným podloubím. Další naše kroky vedly do středu náměstí, kde se nacházela pískovcová kašna z třetí čtvrtiny 19. století.
Kašna
Město disponovalo už na počátku 17. století vlastním vodovodem, které zásobovalo dvě kašny na náměstí přes 200 let. Okolo roku 1880 byly staré dřevěné kašny vyměněny za dvě pískovcové čtvercového půdorysu, nicméně ta v dolní části náměstí zanikla. Dochovala se jen ta horní, kterou jsme si s potěšením prohlédli. Uprostřed bazénku jsme na hranolovém jednoduchém podstavci našli čtyřboký kónický pilíř s reliéfem maskaronů na dvou protilehlých bocích, zatímco na třetím boku jsme pak objevili znak města. Čtvrtý reliéf byl bohužel zničen. Na sloupku s ozdobným profilováním jsme spatřili pískovcovou vázu s girlandami a naším očím neunikly ani maskarony, v jejichž ústech byly vývody vody, které se neodmlčely ani v podzimním čase. Od vodního zdroje jsme potom zamířili k baroknímu morovému sloupu.
Morový sloup
Vytvořil jej sochař Antonín Appeller roku 1721 z Litomyšle na popud měšťanů a hraběte Joachyma Harracha. Výstavba byla zahájena roku 1717 a ke slavnostnímu vysvěcení došlo o osm let později. Před námi se tyčil 15 metrů vysoký sloup, na jehož vrcholu se nachálea pozlacená socha Panny Marie. Na střední části jsme pak našli další postavy svatých ochránců, mezi nimi nechyběl Karel Boromejský, sv. Florián, sv. Roch a sv. Šebestiána. Sloup zdobilo i několik postav andělů a andělíčků, kteří představovali světlonoše a byly zde znázorněny i výjevy ze života Panny Marie. Po obhlídce sloupu jsme zamířili ke kostelu sv. Václava, o němž však již vypráví jiný můj článek. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme jeden listopadový den věnovali památkám Letohradu.
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/letohrad-vaclavske-namesti
Historie čerpána z těchto webových stránek
Město Letohrad je držitelem turistické známky č.402.
https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/letohrad-c402
